Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

O výjimečné zařadění do vyšší skupiny míst vzhledem k mimořádným drahotním poměrům, podle odst. 7, §u 12 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. bylo podáno velmi mnoho žádostí, není téměř větší obce, která by se o přeřadění neucházela. Mělo-li by býti těmto všem žádostem vyhověno, pak by se úplně setřelo odstupňování činnostního přídavku, s jakým počítá cit, zákon platový. Mimo to byl by s takovým přeřaděním spojen veliký nový náklad neuhrazený v rámci prostředků vyhrazených pro úpravu platů, kteréžto prostředky se už dnes ukazují nedostatečnými. Konečně cit. § 12, odst. 7, počítá s možnými změnami poměrů, jež by ovšem nastaly v drahotních poměrech, nikoli se stavem v době vydání zákona, poněvadž s tímto stavem bylo v zákoně samotném počítáno. Nedá se tvrditi, že se od vydání plat, zákona poměry změnily tak, že se stalo proto přeřadění nutným.

Konečně se podotýká, že činovné všech státních zaměstnanců vyměřuje se na stejném, podkladě a že pro výměru jeho je směrodatnou obec, ve které jest trvalé služební působiště úředníkovo (§ 12 platového zákona, § 10, vládn. nařízení č. 15/1927 Sb. z. a n.), z tohoto zákonného ustanovení nelze činiti výjimek.

O výjimečné zařadění do vyšší skupiny míst vzhledem k mimořádným drahotním poměrům, podle odst. 7. §u 12 zákona ze dne 24, června 1926, č. 103 Sb. z. a n. bylo podáno velmi mnoho žádostí, není téměř větší obce, která by se o přeřadění neucházela. Mělo-li by býti těmto všem žádostem vyhověno, pak by se úplně setřelo odstupňování činnostního přídavku, s jakým počítá cit. zákon platový. Mimo to byl by s takovým přeřaděním spojen veliký nový náklad neuhrazený v rámci prostředků vyhrazených pro úpravu platů, kteréžto prostředky se už dnes ukazují nedostatečnými. Konečně cit. § 12, odst. 7, počítá s možnými změnami poměrů, lež by ovšem nastalý v drahotních poměrech, nikoli se stavem v době vydání zákona, poněvadž s tímto stavem bylo v zákoně samotném počítáno. Nedá se tvrditi, že se od vydání plat, zákona poměry změnily tak, že se stalo proto přeřadění nutným.

Pro všechny státní zaměstnance, pro něž platí ustanovení části prvé až čtvrté zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., byla povinnost platiti pensijní příspěvky nově stanovena a upravena ustanovením §u 165 tohoto zákona. Tím pozbyla pro ně v důsledku ustanovení odst. 1, §u 214 počínajíc 1. lednem 1926 platnosti všechna dřívější ustanovení upravující tuto povinnost tudíž také ustanovení odst. 1 §u 8 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 287 Sb. z. a n., a od 1. ledna 1926 jest u těchto zaměstnanců posuzovati tuto povinnost výhradně jen podle ustanovení zmíněného §u 165.

U zaměstnanců, kteří byli podle zásady vyslovené Nejvyšším správním soudem v nálezu ze dne 26. dubna 1926, č. 8673/26 osvobození od placení pensijních příspěvků nastává podle znění odst. 3. §u 165 znovu povinnost platiti pensijní příspěvek z plné pensijní základny, dokud nedosáhnou nároku na plné výslužné bez zřetele k době připočtené z titulu civilní nebo vojenské služby za světové války.

Ustanovení §u 8 zákona ze dne 23. července 1919, č. 457 Sb. z. a n., jehož se páni tazatelé dovolávají, poskytuje sice výhody plynoucí z připočtení válečných let pro postup do vyšších služebních požitků a pro vyměření pensijních požitků bez nahrazování případných statutárních příspěvků (pensijních, nelze se ho však dovolávati pro časově pozdější ustanovení odst. 3, §u 165 platového zákona, jež neupravuje otázku započtení válečných let pro vyměření výslužného v případě přeložení na odpočinek, nýbrž výslovně jen otázku osvobození od placení pensijních příspěvků.

Jsouc vázána striktním zněním §u 165 platového zákoná, nemůže vláda vyhověti přání, jež páni tazatelé projevili.

Prevod štátnych, obecných (mestských) a obvodných lekárov do nových platových, pomerov dľa zákona zo dňa 24. júna 1926, čís. 105 Sb. z. a n.: vyžadoval jednak prevádecieho nariadenia, ktoré bolo vydané dňa 17. marca 1927, čís. 23 Sb. z. a n., jednak nového vzoru služobnej smluvy, ktorú ministerstvo verejného zdravotníctva a telesnej výchovy sjednáva s menovanými lekármi vo smyslu §u 8 zákona čís. 236/22 Sb. z. a n.

Tento nový vzor hol už vypracovaný a je predmetom jednania dľa 3. odst. práve citovaného §u zákona, takže s novou úpravou platových pomerov štátnych, obecných (mestských) a obvodných lekárov bude možné začať v najbližšej dobe a to s pôsobnosťou od 1. januára 1926.

Čo sa týka nákladov na kancelárske potreby a korrespondenciu štátnych, obecných (mestských) a obvodných lekárov, učinilo ministerstvo verejného zdravotníctva a telesnej výchovy už výnosom zo dňa 26. januára 1924, čís. 34,751 ai 1923 opatrenie, aby menovaným lekárom, keď o to požiadajú, boly písacie potreby, ako papier, obálky, pera, tinta, tužky a pod., stejne ako všetky úradné tiskopisy, ktorých je treba k výkonu zdravotne policajnej služby, dodané bezplatne príslušnou okresnou resp. zemskou správou politickou (okresným resp. župným úradom).

Zo zákonov a nariadení, upravujúcich výkon zdravotnej policie v obciach, neprísluší štátnym, obecným (mestským) a obvodným lekárom príplatok na nájomné, kúrenie, svetlo a čistenie miestností ordinačných, užívaných tiež pre služobné výkony a niet tiež vo štátnom rozpočtu úhrady takových nákladov.

Z peněz poukázaných na nouzové podpory pro okres Velký Sevljuš nebyla poškozencům z obce Výloku podpora poskytnuta jedině proto, že utrpěli škody pouze na obytných staveních, na kteréžto škody tato nouzová podpora v zásadě určena nebyla.

O rozvržení obnosu přikázaného pro určitý okres rozhoduje ve smyslu platných předpisů (vládní nařízení číslo 266/25 Sb. z. a n,) okresní úřad za spoluúčinnosti okresní pomocné komise, a poukázal tedy úředník civilní správy Podkarpatské Rusi zástupce obce Výloku u něho intervenující zcela správně na hlavnoslužnovský úřad ve Vel. Sevljuši.

Že v obci Výloku byla způsobena škoda pouze na obytných staveních, nebylo referentu civilní správy, když k němu přišla deputace z této obce stěžovati si na rozdělení nouzové podpory, známo. Týž pátraje proto po příčině stížnosti zmíněné deputace dotazoval se sice mezí jiným také po poměrech v obci panujících, zejména po tom, nejsou-li v obci protistátní živly a jak jest tam silné komunistické hnutí, aby se ubezpečil, zda snad okresní pomocná komise nepostupovala při nouzové akci nesprávně. Z tohoto rozhovoru referenta civilní správy s deputací obce Výloky nelze však naprosto usuzovati, jako by příslušnost obyvatelstva k určité politické straně byla nebo mohla snad býti důvodem pro jelo vyloučení z nouzové podpory.

Za tohoto stavu věci není důvodu, aby ve věci činěno bylo nějaké opatření.

Schůze železničních zaměstnanců, která byla dne 15. března 1927 svolána do místností Lidového domu v Michli jménem tak řečeného pracovního výboru spojených závodních organisací železničních dílen a výtopny v Nuslích, nebyla ve smyslu §u 2, zákona o právu shromažďovacím úřadu předem ohlášená. Mimo to nebyly v daném případě úplně splněny ani veškeré náležitostí tak řečené schůze důvěrné, t. j. schůze omezené jen na zvané hosty, takže konání schůze příčilo se platným ustanovením zákona o právu shromažďovacím. Proto zástupce úřadu, jemuž nadřízený správce příslušného policejního okresního komisařství uložil zjistiti, zda v daném případě zachovány byly příslušné předpisy, schůzi rozpustil, zabaviv při tom listinu přítomných jako věc doličnou k trestnímu oznámení, které bylo proti pořadateli schůze učiněno pro přestupek shromažďovacího zákona. Zda svolavatel zná sám osobně veškeré účastníky schůze, intervenující úředník zvlášť nezjišťoval proto, ježto svolavatel - byv v tomto směru intervenujícím úředníkem dotázán - odpověděl způsobem, z něhož bylo patrno, že zmíněná podmínka v daném případ úplně splněna nebyla.

Nelze proto postupu úředních orgánů vzhledem k platným předpisům zákona o shromažďovacím právu nic vytýkati, a není tudíž důvodu k opatření v interpelaci žádanému.

Dovoluji si odkázati k odpovědi na interpelaci poslance Svobody a soudr. v téže záležitosti podanou (č. t. 989/II).

Při projednávání státního rozpočtu na rok 1927 prohlásila vláda ústy ministra financí, že bude její snahou, aby, pokud to dovolí celkové peněžní prostředky státu, vyšla materielně vstříc aspoň oněm tak zvaným staropensistům, kteří jsou hospodářsky nejslabší.

Na osnově návrhu zákona se v ministerstvu financí pracuje a po ukončení prací bude příslušný návrh předložen vládě aby rozhodla o jeho předložení k ústavnímu projednání.

Do návrhu bude pojato ustanovení, které umožní, aby ministerstvo železnic mohlo obdobně upraviti i odpočivné a zaopatřovací požitky železničních staropensista.

Vývody interpelace, že přechodná ustanovení předpisů upravujících platové poměry zaměstnanců státních a zaměstnanců železničních různě řešila převod zaměstnanců do nového platového schematu, odpovídají skutečnosti.

Z rozličných způsobů, jak byly převody zaměstnanců železničních a státních do nových plátových schematů provedeny, mohly ovšem nastati diference co do otázky výměry pensí státních a železničních zaměstnanců se stejnou služební dobou. Srovnati event. tyto diference znamenalo by unifikovati pro praeterito předpisy o platových poměrech státních a železničních zaměstnanců, což by bylo administrativně velmi obtížné. Event. řešení této věci bylo by pak lépe hledati v nějaké vhodné, jednodušší úpravě normativní.

Pokud interpelace poukazuje na to, že zákon z 3. března 1921, čís. 99 Sb. z. a nař., nepřivodil žádného zvláštního zvýšení daru z milosti, dlužno poukázati k tomu, že zákonem ze 17. prosince 1919, čís. 3 Sb. z. a nař. ex 1920, byly požitky příjemců darů z milosti zvýšeny obdobně jako řádné pense, avšak určení minimálních částek zvýšení, jež zpravidla několikanásobně převyšovaly částku původních darů z milosti, byl způsoben stav, že úprava darů z milostí podle zák. čís. 99/1921 Sb. z. a nař. nezpůsobila by již dalšího zvýšení, nýbrž zůstala by daleko za zvýšením podle zák. čís. 3/1921 Sb. z. a nař., takže by bylo nutno ve velké většině případy ponechati k darům z milosti, upraveným podle zák. čís. 99/1921 Sb. z. a nař. příplatky, aby se vyrovnaly darům z milosti s úpravou podle zák. čís. 3/1920 Sb. z. a n. Proto bylo upuštěno od úpravy darů z milosti samých podle zák., čís. 99/1921 Sb., z. a nař. jež by bylo znamenalo velké zatížení administrativy bez prospěchu příjemců těchto darů, přes to však se tímto zákonem dostalo příjemcům darů z milosti jistého zlepšení úpravou drahotních přídavků na dvě třetiny přídavků, jež byly tímto zákonem stanoveny pro příjemce řádných pensí.

Při rentistech dlužno rozeznávati mezi rentisty, kteří mají, nárok pouze na rentu úrazovou, a rentisty, kteří vedle renty úrazové mají také pensí.

U rentistů, kteří nemají jiných nároků než nárok na rentu úrazovou, přijalo ministerstvo železnic zásadu, že nelze u nich činiti výjimečných opatření proti opatřením učiněným co do úrazových důchodců z všeobecného trhu pracovního, kdysi pojištěných u dělnických úrazových pojišťoven, ježto jde tu po pravidlu o zaměstnance, kteří sloužili u státních drah dobu velmi krátkou, takže se ani nestali členy pensijního (provisijního) fondu, jehož členství dosažitelné již po roce služby, zaručovalo v případech služební neschopnosti následkem úrazu bez čekací doby nárok na pensi a nezaložil tudiž ke státní správě železniční nijaký užší vztah, který by vyžadoval posuzování výjimečné. Přijetí této zásady možno považovati tím spíše za odůvodněné, že již původní renty úrazové byly u úrazových důchodců železničních značně vyšší než renty úrazových důchodců všeobecného trhu pracovního, poněvadž základnou pro výměru renty nebylo určité maximum platu, nýbrž celý pracovní výdělek a při úrazech dopravních pak byly renty ještě o polovinu resp. dvě třetiny vyšší, takže i percentuelní kvoty přídavků, jimiž se rentistům dostalo zlepšení požitků, vypadly výhodněji.

Mimo to vydalo ministerstvo železnic výnos ze 6. března 1925, čís. 7687, podle něhož je možno i rentistům s krátkou služební dobou povolovati dar z milosti, jde-li o větší než dvoutřetinovou ztrátu výdělečné činností. Na tento dar z milostí s příslušnými drahotními požitky započte se ovšem úrazová renta s příplatkem, avšak v případech, zasluhujících zvláštního ohledu, může ministerstvo železnic započtení úrazové renty zmírniti nebo vyloučiti.

Tím se vyšlo v příčině těchto úrazových důchodců, zejména v poměr k úrazovým důchodcům všeobecného trhu pracovního tak vstříc, že výhody jim poskytnuté nelze jíž stupňovati.

Rentisté pak, kteří mají kromě renty i pensi, byli účastni všech výhod úprav požitků pensijních, nebylo však možno, aby se při zvyšování požitků pensijních upravovaly též výhodněji renty úrazové. Naopak bylo tu nutno podle zásad přijatých v sociálním pojištění nejen u nás, nýbrž ve všech evropských státech, v nichž jest sociální pojištění zavedeno, započítávati důchod úrazový do jisté míry na požitky odpočivné. Tomu jest tak i u staropensistů, jejíchž pense byly postupně upravovány zákony ze 17. prosince 1919, čís, 3 Sb. z. a nař. ex 1920, z 3. března 1921, čís. 99 Sb. z. a nař., a z 22. prosince 1924, čís, 287 Sb. z. a nař. Mimo to původní ustanovení o krácení pense rentou podle čl. IX, zákona ze 17. prosince 1919, čís, 2 Sb. z. a nař. ex 1920, podle něhož se pense krátila o částku, o kterou úrazový důchod s pensí byl vyšší než pensijní základna, při čemž 25% pense zůstalo vždy nezkráceno a zkrácení vůbec nenastávalo, byl-li rentista bezmocný, zmírnilo ustanovení §u 8, odst. 2, zák. z 22. prosince 1924, čís. 287 Sb. z. a nař. tak, že zůstává nezkrácenou celá třetina pense a připustilo se tu menší krácení resp. i nekrácení nejen v případech bezmocnosti, nýbrž i v případech zvlášť těžkých následků úrazů, v poslední době pak ustanovení §u 163 zák. ze dne 24. června 1926, čís. 103 Sb. z. a nař., dokonce tak, že krácení pense nastává jen v případech, kdy úrazový důchod s pensí je vyšší než nejvyšší pensijní základna, jíž by zaměstnanec bez dalšího povýšení (tedy i při postupech v platové stupnici, kterou naposled měl), dosáhl, pří čemž platí dále ustanovení o nekrácení při bezmocnosti a menším stupni krácení při zvlášť těžkých následcích úrazu.

Vzhledem k tomu nejeví se nutným uvažovati o dalších výjimečných opatřeních.

Pokud jde o účast odborových organisací státních zaměstnanců před projednáváním ve sborech zákonodárných po případě o účast zástupců železničářských organisací odborových při projednávání úpravy pro obor ministerstva železnic, bude se postupovati přesně podle předpisů v tom směni platných.

V odpovědí na naléhavou interpelaci poslanců Jana Koudelky, Fr. Biňovce, Fr. Svobody a soudruhů o vypsání voleb delegátů zemědělských rad v Čechách a na Moravě (tisk 828) uvedla vláda podrobně důvody, je vedly k vypsaní a provedení voleb na posavadním právním podkladě a dovolila blíže, že není možno vyhověti požadavku po zastavení jich. Uznávajíc výslovně potřebu reformy, zejména pokud jde o složení zemědělských rad, prohlásila zároveň, že předloží Národnímu shromáždění dotyčné návrhy.

Interpelace tisk 989/XVII zdůrazňuje, že dosavadní průběh voleb prokazuje neupotřebitelnost zastaralých volebních řádů do zemědělských rad a přivádí ad absurdum zásadu o veřejnoprávním zastoupení zemědělství v těchto zájmových organisacích hlavně z toho důvodu, že na volbách béře účast jen část zemědělců.

Kromě toho vytýká interpelace, že politické úřady přiznávají volební právo i takovým korporacím, které nemají ničeho společného se zemědělstvím, zejména organisacím nacionálně-kulturním a politickým, uvádějíc jmenovitě Národní Jednotu Severočeskou, Národní Jednotu Pošumavskou, ťBund der Deutschen in BöhmenŤ a organisace dorostu strany republikánské (ťrepublikánského dorostu československého venkovaŤ).

V prvém směru jest možnou v zásadě odpomoc provedením slíbené reformy, jež bude co nejdříve připravena Pokud jde o tvrzené důsledky dnešního právního stavu, byly tyto na pravou míru uvedeny jíž v odpovědi na první interpelaci.

K druhému bodu, který vytýká nesprávné provádění voleb, třeba uvésti.

Dle §u 3, zákona ze dne 20, března 1891, z. z., čís, 20, jenž se týče zemědělské rady pro Čechy, jsou k volbě oprávněny spolky, které dle stanov jsou povolány ku podporování zemědělství, neb některého odvětví jeho, nebo některého hospodářského průmyslu a odpovídají dalším podmínkám tohoto paragrafu.

§ 2, volebního řádu (nařízení ze dne 7, června 1893 z. z. čís. 46) vysvětluje pak blíže pojem těchto spolků a rozeznává:

a) spolky hospodářské v technickém slova smyslu t. j. takové spolky, jichž působnost směřuje k pěstování a podporování veškerého zemědělství, nebo některé nejdůležitější části jeho (odst. 1), a dále

b) ostatní spolky, jímž dle stanov jest podporovati a pěstovati pouze jedno odvětví zemědělství čí hospodářského průmyslu (odst. 2.).

Do této posléz zmíněné kategorie sluší zajisté zařaditi též ony spolky, jichž účel vytčený stanovami se nevztahuje výlučně nebo převážně na podporování a pěstování, zemědělství, některého jeho odvětví nebo hospodářského průmyslu, nýbrž i takové spolky, které dle stanov vedle jiných oborů působností pěstují také nějaké odvětví zemědělství, nebo hospodářského průmyslu a je také skutečně provozují.

Toto stanovisko, jež bylo potvrzeno též nejvyšším správním soudem (viz rozsudek ze dne 4. června 1909 č. 3827 Budw. Ä 6787) zastává správní prakse již od doby předpřevratové.

Jelikož organisace v interpelaci uvedené mají ve svých stanovách vytčenu též činnost ve směru zemědělském, jest v konkrétním případě přípustným přiznání aktivního volebního práva, pakliže prokáží skutečnou patřičnou činnost v tomto směru.

Vzhledem na to, co předchází, neshledávám příčiny, aby se měnilo stanovisko zaujaté v odpovědí vlády na nutnou interpelací tisk 828 v kteréžto odpovědí reagováno bylo jíž na body 1) a 2.).

Pokud pak jde o bod 3.) jsem přirozeně ochoten na požádání zemědělského výboru poslanecké sněmovny předložiti k prozkoumání požadovaný volební materiál, ovšem bude to možným teprve po pravoplatném skončení voleb.

Interpelanti dovozují především na základě statistických dat, že ve výrobě pivovarské je na postupu koncentrační proces, charakterisovaný zánikem malých pivovarů. Tvrdí, že tento proces je hlavně způsobován dnešní daní z piva a její methodou, t. j. proporcionálností. Prohlašují, že tato methoda je nesprávná a požadují progresí v dani z piva. Nesprávnost proporcionality dovozují interpelanti jednak z toho, že v Německu je daň progressivní, a jednak z toho, že v malých pivovarech je zaměstnán pří stejném množství výroby téměř dvojnásobný počet pracovních sil, nežli v pivovarech velikých. Táži se konečně, zda jsem ochoten upraviti daň z piva progresivně. Na tuto interpelaci odpovídám takto:

Tvrzení interpelantů o koncentračním procesů výroby pivovarské jest úplně správné. Omylem však jest tvrzení, že hlavní příčinou tohoto vývoje jest dnešní náš způsob zdanění piva. Kdyby tomu tak bylo, pak by odstraněním pivní daně vůbec se zastavil tento koncentrační proces. Kdybychom odstranili daň z piva, nejen že by se tento proces nezastavil, nýbrž by se naopak urychlil, poněvadž hlavní příčinou tohoto procesu není daň, nýbrž ekonomické podmínky výroby a různost ve výrobním nákladu. Naopak proporcionální daň, přičleněna k nestejnému výrobnímu nákladu, mírní relativní rozdíl výrobního nákladu, Dejme tomu, že činí výrobní náklad u jednoho pivovaru 100 a u druhého 50, pak jest poměr výrobních nákladů 2:1. Jestliže k těmto výrobním nákladům připojím stejnou daň 50-ti, dostanu poměr 150:100, tedy poměr 3:2, tedy relativně méně nepříznivý nežli byl poměr výrobních nákladů bez daně. Není naprosto pravda, že je daň z piva příčinou koncentračního procesu pivovarského.

Z toho ovšem vyplývají logické závěry. Neboť jistě je správné, že tam, kde daň je překážkou podnikání a brzdí hospodářský vývoj, musí se daň přizpůsobiti, poněvadž hledisko hospodářské je vyšší. Ale v daném případě tomu tak naprosto není, a to, co požadují interpelanti ve zdaňovací methodě pivní, neznamená odstraňování překážek, nýbrž nepřímou bonifikaci. Žádají, aby stát pomocí pivní daně vyrovnával rozdíly ve výrobních nákladech a aby tudíž daňovým zákonodárstvím paralisoval hospodářské činitele, směřující za volné soutěže k výrobě vyspělejší a levnější. Lze žádati podle rozmanitých hledisk, aby podniky menší byly zdaněny níže než podniky větší, na př. při výdělkové daní, avšak v daném případě nejde vůbec o zdanění podniků, nýbrž o zdanění piva spotřební daní a tudíž o zdanění spotřebitele.

Po mém soudu nemůže stát spotřební daní pracovati proti vývoji ku zhospodárnění výroby, a důvody, které uvádějí interpelanti pro domnělou nesprávnost dnešního postupu a pro odůvodněnost progrese, neobstojí. Vzor Německa není důvodem o sobě. Tvrdí-li pak interpelanti, že v malých pivovarech je zaměstnáno při výrobě stejného množství piva dvakrát tolik lidí nežli v pivovarech velkých, tedy tím dotvrzují pouze nehospodárnost výroby v malém a ekonomií výroby ve velkém. Dotvrzují tím, že, požadují úpravu daně tak, aby zastavovala vývoj ku zhospodárnění výroby. Zřetel sociální nemůže zde býti rozhodným, poněvadž výroba piva není zařízena a udržována pro to, aby udržovala určitou zaměstnanost, nýbrž aby opatrovala nejúčelnější výrobu určitého státku. Bylo by neudržitelno působiti státními prostředky k tomu, aby určitá práce, kterou může opatřiti jeden, byla opatřována dvěma. Důsledky takovéto politiky, provedené veskrze v celém národním hospodářství, by musely zastaviti hospodářský pokrok a zastaviti vzrůst všeobecného blahobytu.

Okolnost, že přejímací cena líhu u hospodářských lihovarů je vyšší nežli u lihovarů průmyslových, není důsledkem právní normy, nýbrž dohody, a při projednávání lihové daně, když byl podobný požadavek vysloven ve prospěch lihovarů malých, jsem zaujal stejné stanovisko, jako v případě malých pivovarů.

Jiná jest otázka, jak řešiti sociální problém, který zde vzniká z ekonomisačního a koncentračního procesu, který je zde úplně obdobný jako všude jinde. Bude především věcí vnitřní dohody výrobní organisace pivovarské, aby otázku tu řešila a postupně umožňovala menším pivovarům, aby odváděly se pracovní síly a kapitály k výrobě jiné a hospodářsky plně odůvodněné. Ba je to povinností této organisace. Při lihovarech malých se postupovalo i cestou podpor menším lihovarům v zájmu místní výroby bramborářské, ačkoli tato cesta může býti jen velmi dočasná a jen velmi obmezená.

Táží-li se interpelanti, je-li finanční správa ochotna upraviti pivní daň progresivně, tedy poukazují k tomu, že finanční správa může ovšem předkládati Národnímu shromáždění cestou vlády pouze návrhy, a že zákonodárná úprava jest konečně věcí Národního shromáždění, Pokud pak běží o případný návrh úpravy vládě, tedy si dovoluji poukázati k hořejším zásadám, jimiž se finanční správa řídí při úpravě nepřímých daní.