Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podle § 50, odst. 3, a § 51, odst. 6, zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatiky) může ústřední úřad při novém neb opětném ustanovení úředníka ve služebním poměru podléhajícím služební pragmatice za zvláštních okolností povoliti započtení určitého období pro zařadění nebo postup do vyššího stupně služného, pokud se týče pro postup časový.

Jak již ze znění citovaných zákonných ustanovení vyplývá, lze jich použíti toliko výjimečně, ustanovuje-li se úředník ve státní službě za nějakých zvláštních okolností, které okolnosti sluší však pokládati za tak závažné, aby jimi bylo přiznání vyššího než počátečního služebního platu plně odůvodněno,ponechává tu zákon volné úvaze příslušných ústředních úřadů. Z toho vysvítá, že zákon, připouštěje možnost zmíněné výjimečné úpravy služebních požitků jen za podmínek právě uvedených, nejen předpokládá, že nebude u všech státních úředníků nebo u všech úředníků určité kategorie neb oboru služebního postupováno v té příčině stejně, nýbrž naopak zde přímo vylučuje stejný postup, při němž se nepřihlíželo k individuelním zvláštním okolnostem každého konkrétního případu.

Jestliže tedy ministerstvo pošt a telegrafů, opírajíc se o § 20 svého nařízení ze dne 14. dubna 1919, čís. 7215/II, podle něhož platí předpisy služební pragmatiky subsidiárně také pro zaměstnance státní poštovní služby automobilové, započítalo v dohodě s ministerstvy vnitra a financí po volné úvaze všech závažných okolností pouze některým zaměstnancům zmíněného služebního oboru, podle obdoby ustanovení § 50, odst. 3, a § 51, odst. 6, služební pragmatiky nějaká období pro postup do vyšších požitků, nelze v tom zajisté spatřovati ani postup, jenž by neodpovídal cit. zákonným předpisům, ani nedostatek blahovůle příslušných ministerstev vůči zaměstnancům poštovní služby automobilové.

Řečeným zákonným ustanovením odpovídající míra této blahovůle může býti arci jednotlivými resortními ministerstvy posuzována různě. Ustanovuje-li proto zákon o úsporných opatřeních ve veřejné správě ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., v §u 7, a stejně i platový zákon v §u 142, a to pod sankcí právní neúčinnosti, že započtení určité doby do postupu, na něž zaměstnanec nemá právního nároku, vyžaduje souhlasu ministerstev vnitra a financí vidno z toho, jaký důraz klade zákon na to, aby tu vedle příslušných resortních ministerstev,jež mohou posouditi věc zhusta jen se svého resortního hlediska, neznajíce poměrů v resortech jiných, v zájmu jednotného postupu v celé státní správě a v neposlední řadě též v zájmu finančních prostředků státních spolurozhodovala i ministerstva vnitra a financí jakožto orgány k jednotnému řešení státně-zaměstnaneckých otázek, pokud se týče k hájení zájmů státních financí v prvé řadě povolané.

Kdyby však ministerstva vnitra a financí vždycky, jak to žádá interpelace, měla jen projevovati souhlas s návrhy, které v té příčině činí to nebo ono odborné ministerstvo, bez ohledu na to, jak se obdobné případy posuzují v jiných oborech státní správy a jaké důsledky by to které navržené opatření mělo se zřetelem na státní finance a na zákonem vytčený požadavek, aby úkoly státní a veřejné správy vůbec byly obstarávány co nejhospodárněji, postupovala by přímo proti intencím výše uvedených zákonitých předpisů, jež by zajisté neměly nijakého smyslu, kdyby měly bíti dodržovány toliko po stránce formální.

Za vylíčeného stavu věci nemají podepsaní ani možnosti, ani důvodu, aby v záležitosti, které se tato interpelace týká, učinili nějaká další, dosavadní postup ministerstev vnitra a financí pozměňující opatření.

Ministerstvo vnitra hned po pohromě na Kojetínsku a Konicku poskytlo pro obce, o nichž se interpelace zmiňuje, nezbytné podpory okamžitě.

Na podkladě šetření, jež bylo provedeno se všemožným urychlením, byly pak poukázány potřebné podpory další, jež s podporami okamžitými dosáhly částky 1/4 mil. Kč přesahující.

Tábor lidu konaný dne 1. Května 1927 v Hustu rozpuštěn byl intervenujícím policejním úředníkem teprve po opětném bezvýsledném upozornění předsedy schůze přesně podle předpisů. Stráži bezpečnosti, jejíž členové byli řádně opatřeni čísly na helmicích, dán byl rozkaz k zakročení rovněž teprve po několikeronásobném vyzvání přítomných ku klidnému rozejití se. Shromážděný dav měl možnost se okamžitě rozejíti, neboť z náměstí jest východ třemi širokými ulicemi a jednou užší. Přes to však, že zákrok stráže dál se v mezích zákona, kladl dav ten odpor kameny, holemi ba i noži. Svědčí o tom fakt, že bylo několik strážníků zraněno. Byl-li při tom i pan poslanec Sedorjak poraněn, nestalo se tak zakročující stráží, nýbrž spíše některým z přítomných protivníků, poslanecká imunita nebyla však nijak porušena. Kdyby byl zůstal u intervenujícího úředníka, byl by ho tento zajisté vzal v ochranu.

Nemám proto příčiny k dalšímu opatření.

Resoluci, v níž vláda se vybízí, aby co nejdříve předložila osnovu zákona, jíž se upravuje nově otázka certifikatistů, bylo již vyhověno a příslušný zákon uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 54 ex 1927.

Pokud jde o další dvě resoluce, v nichž se vládě ukládá, aby vzala ohled při obsazování míst služební třídy III. v prvé řadě na úředníky-certifikatisty a při obsazování volných míst ve státní službě na rotmistry certifikatisty, přihlíží se při propůjčování služebních míst, o něž jde, ceteris paribus k certifikatistům, pokud tomu nebrání zákonné předpisy. Rotmistři z povolání - certifikatisté, i když nebudou moci uplatniti svého certifikátu, nejsou na své existenci nijak ohroženi, neboť jest o ně jako o vojenské gážisty mimo služební třídu trvale postaráno platovým a zaopatřovacím zákonem. Kromě toho poskytuje vojenská správa možnost rotmistrům certifikatistům, kteří dovršením 45. roku svého věku nemohli bez vlastní viny výhod certifikátu plně využiti, státi se důstojníky služeb, tj. vojenskými gážisty v služebních třídách. Obzvláštních výhod při jmenování rotmistrů z povolání důstojníky dostává se bývalým příslušníkům čs. zahraničního vojska.

Naproti tomu nelze vyhověti resoluci, v níž se vládě ukládá, aby při všeobecném převodu úředníků-certifikatistů do nových platových stupnic vzala v úvahu celou jejich skutečnou vojenskou i civilní služební dobu, při nejmenším však aby jim byla prominuta čekatelská doba.

Resoluce tato není totiž v souhlasu se zákonem, který vychází ze zásady zachování práv, nabytých v den účinnosti zákona, upouštěje od jakýchkoliv přesunů, zejména i vzhledem k tvrzeným křivdám, způsobeným započtením a propočtením služební doby. Provedení této resoluce znamenalo by výhodnější převod certifikatistů než ostatních úředníků se stejnými postupovými nároky v den účinnosti zákona. Pro takový převod není opory v zákoně.

Hromadná repatriace bývalých válečných zajatců prováděla se na státní útraty do konce roku 1923. Československá vláda ustanovila tehdy v Moskvě, Leningradě, Charkově, Kijevě, Tiflisu, Batumu, Tomsku a Vladivostoku své repatriační komisaře, kteří v sovětských časopisech a prostřednictvím sovětských úřadů upozorňovali československé příslušníky na možnost repatriace. Repatriační komisař v Tomsku navštívil všechna důležitější místa střední Sibiře a zvláštní delegát byl vyslán na Dálný východ za účelem provedení repatriace, takže možno říci, že všem zajatcům až na celkem nepatrné výjimky byla dána možnost vrátiti se s tehdejšími hromadnými transporty do vlasti.

V interpelaci se uvádí, že v Rusku se nalézá ještě 1500-2000 zajatců, čsl. Příslušníků. Není známo, na základě kterých dat se dospělo k této cifře, musí se však naproti tomu konstatovati, že zastupitelství Československé republiky v Moskvě odhaduje počet československých příslušníků, bývalých zajatců, kteří by se chtěli vrátiti do vlasti a jimž je z různých příčin tomu zabráněno, asi na 150 osob. Tento odhad opírá se o skutečnost, že v celém SSSR je zavedena povinná registrace cizinců. Všem cizím státním občanům byla stanovena lhůta k opatření řádných průkazních dokumentů, čímž stalo se jim nevyhnutelným ohlásiti se u svých zastupitelských úřadů. Nutno však při tom také upozorniti na fakt, že mnozí zajatci přijmuli z různých příčin státní občanství SSSR, aniž by byli z československého státního svazku propuštěni. Ti ovšem vymykají se nejen evidenci, ale i ochraně československého zastupitelství, poněvadž sovětské úřady pokládají je za své občany a jakoukoliv intervenci v jejich prospěch odmítají. Je možno, že jednotlivci se obracejí na rakouské nebo německé zastupitelské úřady, jsou to však zpravidla ti, kdož nemají přesných dat o své nynější státní příslušnosti nebo jichž státní příslušnost je vůbec sporná. Proto zastupitelské úřady všech států vyšetří nejprve státní a domovskou příslušnost a když jim byla domácími úřady potvrzena, pečují o repatriaci dotyčné osoby, v opačném případě předají projednání věci zastupitelskému úřadu domovského státu repatriantova. Děje se tak podle zásadních pravidel mezinárodního práva, úřady všech států takto postupují a uvádění jakýchkoliv jiných příčin a důvodů je zkreslování skutečného stavu věci.

K informaci pánů interpelantů nutno podotknouti, že značné obtíže vznikají repatriantům, když již cestovní pas od zastupitelského úřadu obdrželi. Dosažení povolení k odjezdu z SSSR (výjezdného visa), zvláště je-li repatriant ženat a odjíždí-li s rodinou, vyžaduje někdy až 6 měsíců a československé zastupitelství je často nuceno intervenovati u moskevských centrálních úřadů, aby záležitost byla u provinciálních úřadů v zájmu československého občana rychleji vyřízena. Oženivším se zajatcům vznikají těžkosti proto, že manželka nenabyla sňatkem státního občanství manželova, nýbrž zůstala příslušnicí sovětskou.

Rovněž je nesprávno, že by zastupitelské úřady nepostupovaly s potřebnou energií a obezřetností při pátrání po osudu válečných zajatců, kteří zůstali v  Rusku. O každém zajatci, jehož jméno bylo zastupitelskému úřadu udáno, provede se úřední pátrání na všech místech, kde možno doufati v získání bližších zpráv o něm.

Přes to, že hromadná repatriace na státní útraty byla koncem roku 1923 skončena, povoluje ministerstvo sociální péče od případu k případu podpory na odcestování do vlasti, je-li prokázáno, že zajatec nemohl se zúčastniti repatriace hromadné následkem nezaviněných a uvážení zasluhujících okolností (onemocnění, pobyt na odlehlé samotě, kde se o možnosti návratu nemohl dověděti apod.).

Ti, kdož dobrovolně se rozhodli v Rusku zůstati a vědomě nepoužili v letech 1921-1923 možnosti vrátiti se do vlasti, musí si ovšem následky svého rozhodnutí nésti sami.

Pokud se týče spolupráce s Pomocným a podpůrným spolkem bývalých válečných zajatců v Liberci konstatuji, že uvedený spolek je s ministerstvem zahraničních věcí ve styku a že se projednávání všech přednesených záležitostí, týkajících se jednotlivých zajatců věnuje všestranná péče, takže každé další opatření v této příčině odpadá.

Při vylíčeném stavu věcí dlužno tvrzení o neochotě československých zastupitelských úřadů v Rusku vůči bývalým válečným zajatcům co nejdůrazněji odmítnouti jako neodůvodněné a tendenční.

Okresní správa politická v Krnově, vykonávajíc tiskovou přehlídku časopisu "Jägerndorfer Zeitung", zabavila č. 31 tohoto časopisu ze dne 17. dubna 1927 pro místo článku "Trübe Ostern" v interpelaci doslovně otištěné, shledavši v něm skutkovou podstatu trestného činu podle § 14, čís. 5 zákona na ochranu republiky.

Zemský soud v Opavě jako soud tiskový zabavení s týchž důvodů potvrdil. Jde tedy o rozhodnutí soudní, jež možno měniti jedině pořadem instancí soudních.

Okolnost, že zabavený článek otištěn byl bez pozastavení v jiných časopisech, nedokazuje nesprávnost postupu okresní správy politické v Krnově, kdyžtě sám soud uznal oprávněnost zabavení.

Vzhledem k tomu není důvodu k nějakému opatření.

Správa státních lesů a statků v Ostrově u Karlových Varů spravuje skutečně, jak v odst. 4 interpelace jest uvedeno:

1. zámeckou budovu

1. budovu "Bílý Dvůr" (bývalá budova princů) a

1. vedle úředních budov ještě několik malých dělnických domků, které jsou ovšem dělníky správy obydleny.

Podle nadační listiny ze dne 19. března 1802, potvrzené českým zemským guberniem v Praze dne 6. května 1802 a zanesené v zemských deskách dne 1. července 1802 Tom. 475. Instr. sub Lit. P 30, jest patronát hospitálu a jeho správa zajištěna správě státních lesů a statků v Ostrově.

V zámecké budově bydlí:

1. přednosta uvedené správy lesní rada Zima, který používá 5 pokojů s kuchyní, spíží a koupelnou,

1. účetní K. Siegel,

1. lesní V. Hanzel,

1. výpomocná síla Stanislav Hüml,

1. četnický strážmistr Petrásek,

1. vdova Gieslová,

1. vdova M. Schmidtová a

1. vdova M. Kaderschafková,

1. dále jest umístěna v zámecké budově obecná škola s čsl. jazykem vyučovacím a

1. mateřská škola česká,

1. Konečně bydlí tam služebná spolku "Sociální ochrana státních zaměstnanců v Praze", kterémužto spolku jsou všechny osttní zbývající místnosti smlouvou ze dne 21. Dubna 1922 pronajaty.

V budově "Bílý Dvůr" (bývalé budově princů) bydlí zahradník, další místnosti jsou vyhrazeny pro sezonní dělnictvo, které bylo v době intensivní polní práce dočasně zaměstnáno v Dolním Brandu a tamtéž přechodně umístěno v dělnické budově u státní mlékárny. Místnosti v budově "Bílý dvůr" jsou vzhledem na jich stav k trvalému ubytování bez nákladných adaptací nezpůsobilé.

Reservní byt v uvedené budově jest určen pro přechodné ubytování přespolních řemeslníků, topičů mláticího stroje apod. od případu k případu zaměstnaných.

Že se po požáru dostavily do úřadovny správy státních lesů a statků 2 deputace, jest správné.

V čele jedné deputace, žádající byty v zámku, byl obecní tajemník O. Reinwarth. Byty jí však nemohly býti přiděleny, poněvadž v zámku není žádných volných místností.

Když pak brzy na to přišel do úřadovny správy státních lesů a statků v Ostrově pohořelý přespolní listonoš Jiří Toušek s obzvláštním vzkazem od obecního tajemníka O. Reinwartha, byla mu přidělena po bedlivém uvážení pro jeho čtyřčlennou rodinu lesním radou Zimou v budově hospitální výslovně dočasně 1 místnost, která t. č. byla volná.

Deputaci druhé, která za nedlouho na to reklamovala byty znovu, byla vykázána ještě jedna místnost v hospitálu, která byla obsazena vdovou Annou Hainovou.

Více místností zde nebylo. Když pak deputace naléhala dále na příděl bytů, míníc nejčetnější rodinu (7 členů) Karla Stohwassera umístili ve státním hostinci "u Francouze", svolila k tomu správa státních lesů a statků po delším jednání.

Podotýká se však, že posléze uvedenou rodinu chtěla státní správa dříve umístiti v budově státní mlékárny v Dolním Brandu, učinivši příslušný návrh druhé deputaci, která se nabídla, že bližší projedná sama, neb K. Stohwasser s nájemcem mlékárny Schwagrem, K. Stohwasser však bytu v mlékárně nepřijal z důvodu, že jest zaměstnán v továrně Roberta Wolfa a nemůže při své práci býti vzdálen od tohoto podniku, ačkoliv mlékárna jest vzdálena od továrny pouhých 20 minut.

Ve státním hostinci byla rodina Stohwasserova ubytována od 16. do 30. května 1927. Na stížnost nájemce státního hostince Lenharta, že nemůže míti uvedenou rodinu v  hostinci, poněvadž mu kazí obchod, a poněvadž zadal veškeré místnosti divadelní společnosti Weber, byla po váhání i tato rodina umístěna v hospitálu velkostatku Ostrova v reservované místnosti, určené pouze pro nemocné.

Umístění pohořelých v hospitálu stalo se však s podmínkou, že obec dá správě státních lesů a statků písemné prohlášení, že se veškeří přechodně ubytovaní pohořelí před zimou 1927 z hospitálu vystěhují, na kteréžto prohlášení však správa do dnešního dne marně čeká.

Z uvedeného jest zřejmo

Ad 1. Že správa státních lesů a statků v Ostrově nemůže ubytovati další pohořelé, poněvadž nemá v zámku volných místností a místnosti v bývalé budově "princů" nejsou obyvatelné a kromě toho jsou reservovány pro přechodné ubytování přespolních topičů, event. dalších potřebných řemeslníků.

Ad 2. Veškeré správy státních lesů a statků vycházely a vycházejí podle možnosti vstříc místním i okolním poškozencům a to v rámci své pravomoci. To učinila také správa státních lesů a statků v Ostrově, která nemohla projeviti další ochotu vůči pohořelým z důvodů výše uvedených.

Ad 3. Odevzdati správu hospitálu městskému úřadu v Ostrově není možno z důvodů zásadních.

Podle platných zákonných ustanovení smějí se veřejné sbírky konati pouze po předchozím úředním povolení a jest povinností úřadů politických zakázati výkon sbírek bez povolení konaných, konfiskovati jejich výtěžek a zakročiti proti sběratelům.

Udíleti povolení ke sbírkám - jako byla sbírka ve prospěch anglických horníků -, jichž výtěžek má připadnouti k účelům humánním nebo kulturním mimo území státní, je vyhrazeno ministerstvu vnitra, jehož však žádost o povolení sbírky takové nedošla.

Jestliže tedy podřízené úřady politické konaly šetření o veřejné sbírce, pořádané bez úředního povolení, plnily pouze povinnost, jakou jim ukládají platné předpisy.

Vor Ende des Jahres 1926 wurden ähnlich wie in früheren Jahren den Beamten der politischen Verwaltung auf Rechnung des Kredites der Rubrik des Voranschlages "Remunerationen und Aushilfen" einerseits Remunerationen für auâerordentliche Arbeiten, anderseits Aushilfen gewahrt.

Für die Zuerkennung von Remunerationen für außerordentliche Arbeiten waren maâgebend die Verantwortlichkeit des versehenen. Postens, der Erfolg der Tätigkeit, die aâuerordentliche Arbeit und der besondere Fleiâ, bei der Gewährung von Aushilfen wurde auf die persönlichen und materiellen. Verhältnisse des betreffenden Angestellten, insbesondere auch auf die Schädigung, die er dadurch erlitten hat, daâ er in den auâerordentlichen Nachkriegsverhältnissen dienstlich aus einem Orte wegversetzt wurde, wo er die Möglichkeit einer billigeren. Lebensführung hatte, Rücksicht genommen, Die Nationalität der Beamten entschied nicht, und es erhielten sowohl Remunerationen als Aushilfen die Bediensteten čechischer und deutscher Nationalität nach den gleichen Grundsätzen.