Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Po zabrání Slovenska a Podkarpatské Rusi do správy čsl. státu jednalo se tehdejší vládě o to, aby odchodem státních a železničních zaměstnanců, exponovaných na Slovensku ke svým mateřským úřadům, nebylo jak takž zavedené úřadování čsl. státní správy v této de facto vybojované sesterské zemi ohroženo, anebo dokonce znemožněno, nýbrž aby mohlo pokračovati další vybudování a zabezpečení veškeré státní a železniční čsl. správy a to na celém tomto nyní našem území. Byloť zajisté povinností vlády postarati se o nerušený chod úřadování a zabezpečit jeho další vývoj a uspořádání za každou cenu.

Poněvadž však nemohl se nikdo k trvalému působení na Slovensku a Podkarpatské Rusi z exponovaných zaměstnanců bez náležitého odškodnění zvýšených vydání a bez dostatečného hmotného zabezpečení svých rodin dobrovolně přihlásiti - o státních životních nevýhodách a strádáních, které každý rád a ochotně přinášel pro novou naši otčinu ani nemluvě - nastalo vyjednávání a smlouvání státní správy se zástupci odborových organisací těchto zaměstnanců, za jakých podmínek uvolili by se tito dobrovolně na Slovensku a Podkarpatské Rusi dále působiti, případně i trvale se zde služebně dáti ustanoviti. V prvé řadě bylo nutno těmto zaměstnancům zajistiti trvale větší příjmy, než kterých by dosáhli v zemích mimoslovenských. Tento předpoklad byl vlastní podmínkou jejich stabilisace na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Výsledkem tohoto jednání státní správy s exponovanými zaměstnanci byla uzavřena smlouva tak zvané Zásady pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku, schválené ministerskou radou dne 27. července 1920. V těchto Zásadách jsou vytčeny veškeré výhody a podmínky, za kterých má býti stabilisace těchto zaměstnanců na Slovensku provedena. Pod titulem Slovensko jest míněna celá oblast Slovenska i Podkarpatské Rusi, čehož se budeme i v dalším přidržovati.

O takto smluvené stabilisaci, na základě zvláštní osobní přihlášky, obdržel každý trvale na Slovensku ustanovený zaměstnanec dekret své resortní správy, v němž mimo tyto výhody a podmínky ještě stanoveno, jak bude s těmito výhodami naloženo, kdyby smluvené podmínky nebyly úplně dodrženy. Železniční zaměstnanci byli stabilisováni s přiznáním slovenské výhody na podepsané reversy, že setrvají nejméně 6 let ve službě na Slovensku neb Podkarpatské Rusi.

Hlavně jednalo se zde o povýšení stabilisovaných do vyšších hodnostních tříd, anebo o připočtení určitého počtu služebních roků do postupu resp. o přiznání požitků vyšší hodností třídy a stupňů a sice až o 1 hodnostní třídu a dva stupně k dosaženým požitkům normálním.

Onen 1. odstavec II/B oddílu Zásad zní:

Zaměstnancům, kteří jsou ve státní službě, může býti při trvalém ustanovení na Slovensku - dle poměrů v jednotlivých resortech a úřednických skupinách - přiznán co do požitků postup až o 1 hodnostní třídu a 2 stupně služného, buď ve formě povýšení, buď ve formě poskytnutí požitku vyšší hodnostní třídy, neb vyšších stupňů služného ...

Aby však výhoda takto stabilisačními dekrety trvale na Slovensku ustanoveným zaměstnancům přiznaná byla jim navždy a pro všecky případy v budoucnosti plně zajištěna a nedotčeně zabezpečena, smluveno s vládou ustanovení 3. odstavce II./B oddílu Zásad, dle něhož dotyčným zaměstnancům udělená slovenská výhoda zůstává i při všech případných obdobných zákonných úpravách nedotčenou a to - jak bylo v příslušných stabilisačních dekretech výslovně prohlášeno - jako vyrovnávací, do pense započítatelný přídavek.

Dotyčný odstavec 3. oddílu B/II těchto Zásad praví:

Při propočítání služební doby dle zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 222 Sb. z. a n., jakož i při případných obdobných zákonných úpravách, zůstává tato výhoda nedotčena a bude dle poměrů v jednotlivých resortech přiznána ve formě zvláštního vyrovnávacího přídavku.

Takto požívali na Slovensku stabilisovaní zaměstnanci tímto vládním ustanovením Zásad přiznanou a navždy jim zaručenou, dekrety dokonce i do pense započítatelnou výhodu až do zavedení nového platového zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n.

Při převodu do nových platů tohoto zákona však byla tato vládou přiznaná navždy zabezpečená a nedotčeně zaručená výhoda jen u těch na Slovensku stabilisovaných zaměstnanců uplatněna, resp. zachována, kteří s udělenou jim výhodou a případným postupem až do konce roku 1925 dosáhli nejvýše automaticky dosažitelných požitků, anebo, těm, kterým byla přiznána tato slovenská výhoda ve formě povýšení do vyšších tříd s příslušnými stupněmi.

Všichni ostatní, kteří dosáhli se slovenskou výhodou požitků vyšších, než automaticky dosažitelných přes svoji hodnostní třídu, byli o tuto dekretálně jim přiznanou a navždy zaručenou výhodu převodem do nových platů zákona čís. 103/1926 zkráceni.

Všichni tito zaměstnanci byli převedeni zrovna tak, jako jejich stejně do hodnostních tříd zařadění kolegové v zemích mimoslovenských, to jest, jakoby vůbec žádné slovenské výhody ani neměli.

Ve vysvětlivkách autorů nového platového zákona č. 103/1926 k odstavci 1, § 196 sice stojí, že do požitků tohoto odstavce, na místo kterých nastupují platy nové, patří též přídavky, poskytované z titulu t.zv. slovenské výhody.

Mohlo by se tak státi zajisté jen v tom mínění, že přídavky ty byly poskytnuty pouze jako nějaká dočasná odměna za to, že se dotyční státní a železniční zaměstnanci uvolili k trvalému ustanovení na Slovensku, ačkoliv již pojem trvalého ustanovení předpokládá též trvalou odměnu. Nebyl vzat asi zřetel k tomu, že přídavek, vyplývající ze slovenské výhody, nebyl udělen dobrovolně na základě práva výsostného, nýbrž v respektování a na základě smluvených a vládou schválených Zásad, jakož i státní správou vydaných stabilisačních dekretů, dle nichž je tento přídavek nad požitky, kterých by tito stabilisovaní dosáhli i kdyby byli zůstali v zemích mimoslovenských.

Neboť: právním důvodem tohoto přiznaného a zaručeného přídavku jest zvláštní úmluva - viz Zásady - a proto nelze jej považovati za přídavek, jaký má na mysli odstavec 1.§ 196 nového zákona. Tu mohou býti míněny jen ty přídavky, které udělují se buď zákonem nebo administrativně, avšak jen dobrovolně na základě práva výsostného, nikoliv však takové přídavky, které uděluje státní správa jsouc k tomu nucena, by dosáhla plnění Zásadami stanovených stabilisačních podmínek, ke kterým beze své dobré vůle nebyli dotyční zaměstnanci povinováni.

Pokud jest zaručena platnost každé úmluvy, nemůže a nesmí ani nový platový zákon - i při svých ustanoveních v § 196, odst. 1. ničeho měniti na této platné úmluvě, ujednané mezi státní správou a stabilisovanými zaměstnanci. Neodpovídalo by ani vážnosti státní správy, aby opírajíc se o nesprávný výklad citovaných ustanovení platového zákona, chtěla samovolně a jednostranně porušiti uzavřenou úmluvu.

Vzhledem k tomu nemá ona vysvětlivka k odstavci 1, § 196 zákona č. 103/1926 žádného oprávnění. Přídavky, vyplývající ze slovenské výhody, trvají mimo rámec každého platového zákona a měly zůstati proto i tímto novým zákonem úplně nedotčeny: nemohou tudíž náležeti pod odstavec 1. zmíněného paragrafu 196 tohoto zákona. Jsou to přídavky, vyplývající ze smlouvy a přináležejí tudíž oněm zaměstnancům mimo veškeré, novým platovým zákonem upravené požitky.

Avšak též z uvedených zde již ustanovení 1. a 3. odstavce II/B oddílu smluvených Zásad zřejmý úmysl obou smlouvajících se stran potvrzuje shora dokázaný fakt, že slovenskou výhodou přiznané přídavky měly zůstati novým zákonem platovým č. 103/1926 mimo tímto zákonem dosažené požitky úplně nedotčeny, neboť, byl-li na Slovensku stabilisovaný zaměstnanec podle udělené mu slovenské výhody povýšen do vyšší hodnostní třídy (viz odst. 1, oddílu II/B Zásad), zůstala mu tato přiznaná výhoda navždy plně, jelikož dle takto dosažené hodnostní třídy byl převeden i do platů nového zákona. Proto i při druhých modalitách slovenské výhody, to jest při poskytnutí požitků vyšší hodnostní třídy a stupňů služného, muselo býti úmyslem, že tyto vyšší požitky nad normální jinak postup, přináležejí oněm stabilisovaným zaměstnancům vždy i v budoucnu - tedy i při každé snad nové platové úpravě. Odstavec 3, II/B oddílu Zásad tento úmysl dokonce přesně vyslovuje.

Aby však nebylo přes to nikdy žádných pochybností, zda jest tomu tak, byl mimo to tímto 3. odstavcem II/B oddílu Zásad vyjádřen též účel této úmluvy, to jest zabezpečiti takto smluvenou a přiznanou výhodu i její nedotčenost pro celou budoucnost oněch zaměstnanců, dokonce i pro jejich pensionování.

Tento účel jest též jediným smyslem těchto ustanovení Zásad podle smyslu jejich autorů, neboť těmito ustanoveními byla nedotknutelnost slovenské výhody jasně a zřetelně stanovena. Obdobnými zákonnými úpravami jest rozuměti všecky v budoucnosti případně uskutečněné zákonně platové úpravy. Zákon č. 222 z r. 1920 byl zrovna tak úpravou požitků státních zaměstnanců, jako jí byl též zákon č. 103/1926 a naopak. Oba zákony mají za účel zlepšení služebních požitků státních zaměstnanců. Zákon č. 103/1926 upravuje dokonce platy státních zaměstnanců na podkladě zákonem č. 222/1920 propočítané služební doby, nějaké nové propočítání této doby nestane se v budoucnosti snad již vůbec nikdy, takže význam 3. odstavce II/B oddílu Zásad v tomto specielním snad smyslu byl by vůbec illusorní a jeho stylisování jak bylo stranami smluveno, naprosto zbytečno.

Poněvadž - jak již bylo zde řečeno - v důsledku slovenské výhody povýšením získané vyšší požitky zůstaly pro dotyčné zaměstnance navždy trvalými a sice jako plus k požitkům hodnostně stejně zařazených kolegů v zemích mimoslovenských, jest na bíledni, že též požitky vyšších hodnostních tříd a stupňů, poskytnuté jako slovenská výhoda, musí býti navždy jako rovné plus trvalými. Jinak byli by zástupcové organisací při smlouvání Zásad jistě na tuto podmínku nepřistoupili.

Onen z přiznané slovenské výhody vyplývající vyrovnávací přídavek mimo veškeré normálně dosažené platy, měl býti tedy na Slovensku stabilisovaným zaměstnancům plně zachován i při převodu do nových požitků zákona č. 103/1926. Provedeným zde důkazem jest zajisté tato oprávněnost dostatečně prokázána.

Vzhledem však k tomu, že dle ustanovení zákona č. 103/1926 není oněm zaměstnancům postup do vyšších stupnic, než jak byli převedeni, uzavřen, jak tomu bylo při automatickém postupu do bývalých hodnostních tříd VII. a VI. měli tito zaměstnanci s vyššími, ze slovenské výhody vyplývajícími požitky nad tyto automaticky požitkově dosažitelné třídy, býti převedeni do nových platů tak, jakoby těchto vyšších požitků dosáhli povýšením (viz odst. 1, oddílu II/B Zásad), jak tomu skutečně bylo u některých resortů státní správy. Jinak byla by tu zajisté nesrovnalost, která samo o sobě by vyžadovala nápravu, jak ještě později bude dokázáno.

Nutno přec uvážiti, z jakého předpokladu byla slovenská výhoda na Slovensku stabilisovaným zaměstnancům přiznána. Onen udělený jim přídavek, který měli míti vždy na víc, to jest jako plus vůči stejně zařazeným kolegům v zemích mimoslovenských, byl přece podmínkou, pod kterou se dobrovolně uvolili k trvalému přidělení na Slovensku. A jako tito stabilisovaní museli splniti a splnili protipodmínky dekrety jim uložené, jest zajisté na státní správě, aby svou čestnou povinnost (smluvené a přiznané výhody), též dodržela a sice u zaměstnanců s požitky vyšších hodnostních tříd zrovna tak, jako se stalo u zaměstnanců slovenskou výhodou do vyšších hodnostních tříd povýšených, aby nebylo mezi stejně platově zařazenými zaměstnanci ani po převodu do nových platů žádných platových nesrovnalostí.

Jest zajisté i to důkazem oprávněnosti tohoto požadavku uvádíme-li ještě, že též mladší zaměstnanci, kteří se slovenskou výhodou dosáhli až do konce r. 1925 automaticky nejvýše dosažitelných požitků, byli převedeni do nových platů zákona č. 103/1926 ztratili, což jest zajisté rovněž nesrovnalostí, vzniklou následkem tohoto mylného převedení.

V předcházejícím dokázali jsme jasně a dostatečně, že na Slovensku trvale ustanoveným státním a železničním zaměstnancům přiznaná stabilisační výhoda měla zůstati i při nové platové úpravě zákonem č. 103/1926 plně zachována.

Mylným převedením do nových platů zákona č. 103/1926 byla zaměstnancům, kteří slovenskou výhodou dosáhli požitků vyšších než automaticky dosažitelných, aneb zrovna požitků nejvýše automaticky dosažitelné třídy a stupně, způsobena křivda, kterou nejen státní správa má, nýbrž i může napraviti a to v rámci a na podkladě nového platového zákona č. 03/1926 samého.

Odstavec 7. § 196 tohoto zákona zní:

Vláda se zmocňuje, aby vhodnými opatřeními vyrovnala, kde by to bylo odůvodněno dosavadními platovými poměry, případné nesrovnalosti platové, které by při převodu vznikly. Dle vysvětlivky, k tomuto odstavci má býti jím dána zejména i možnost úpravy t.zv. slovenské podkarpatské výhody, kde by v důsledku převodu vznikly nesrovnalosti.

Tudíž: i kdyby snad ministerská rada nepřiklonila se k předcházejícím uvedeným vývodům a provedenému důkazu, že ze slovenské výhody vyplývající vyrovnávací přídavek nenáleží pod požitky odst. l. § 196 nového zákona, jest odst. 7. tohoto paragrafu zmocněna vyrovnati nesrovnalosti vzniklé z převodu do nových platů v důsledku přiznané slovenské výhody.

Takových nesrovnalostí - mimo již dříve uvedené - jest ještě více:

Vzpomenuli jsme již, že úředníci, kteří byli se slovenskou výhodou do vyšších hodnostních tříd povýšeni - byli to zejména úředníci resortu finančního a veřejných prací - a úředníci mladší, kteří se slovenskou výhodou a postupem až do konce roku 1925 dosáhli nejvýše automaticky dosažitelných požitků, byli dle přiznané jim slovenské výhody skutečně do platů nového zákona převedeni, kdežto ostatní zaměstnanci přiznanou jim slovenskou výhodu převodem do nových platů ztratili.

Další nesrovnalostí jest zajisté též ona skutečnost, že převod úředníků s požitky vyššími než bývalé hodnostní třídy VII., resp. VI. dle odst. 5 § 170 nového zákona jest platově úplně roven převodu dle odstavců 2-4 tohoto paragrafu, čili, že úředníci, kteří měli se slovenskou výhodou - a o ty se zde právě jedná - vyšší požitky než stejně zařazení úředníci v zemích mimoslovenských, byli s těmito úředníky převedeni do nových platů úplně stejně, ačkoliv bylo předpokladem jejich stabilisace na Slovensku, dle vládou schválené úmluvy Zásad - jak bylo v předešlém dokázáno - že budou míti tito na Slovensku ustanovení zaměstnanci vždy o udělenou jim výhodu více, než jejich normální požitky.

Byli tedy touto nesrovnalostí převodu do nových platů, tito, na Slovensku stabilisovaní zaměstnanci, postaveni úplně na roveň hodnostně sice stejně zařazeným kolegům, ale bez slovenské výhody, ačkoliv - jak již bylo řečeno - měla jim býti zaručeně přiznaná a udělená výhoda nad požitky kolegů v Čechách a na Moravě a ve Slezsku (bez slovenské výhody) o při převodu do nových platů plně zachována.

Oprávněnost tohoto tvrzení dosvědčuje též právě ono rozlišování (rozvrstvení) stejně hodnostně zařazených zaměstnanců do různých odstavců převodního § 170, a sice do odstavců 1 až 4 a odstavce 5 tohoto paragrafu.

Jestliže by měl býti efekt převodu dle těchto různých odstavců platově stejný (1 až 4 a 5), nebylo vůbec třeba tyto zaměstnance takto rozlišovati a mohli býti uvedeni v jednom odstavci. Z rozlišení však těchto úředníků do různých odstavců jednoho paragrafu jest právě zřejmým úmysl zákonodárce, aby zaměstnanci s vyššími požitky, jim dokonce trvale přináležejími, byli převedeni též do vyšších platů nového zákona než ti ostatní, třebas byli stejné hodnostní třídy a stupně.

Analogicky jest tomu tak i při převodu úředníků bývalé hodnostní třídy VIII. s požitky se slovenskou výhodou třídy VII/4 a vyššími nad tuto, kteří byli převedeni dle § 167 až 169 nového zákona.

Tito úředníci byli převodem do nových platů dokonce dvojnásob postiženi. Jednak ztrátou přídavku ze slovenské výhody, jednak nesprávným výkladem ustanovení § 15, odstavec 3 zákona čís. 103/1926 zjištěným u některých resortů (na př. u pošty). Dle tohoto výkladu upírá se totiž nárok na 3. náslužný přídavek v 6. platové stupnici nového zákona též těm úředníkům, kteří se slovenskou výhodou resp. touto výhodou jim přiznanou služební dobou dosáhli celkem 35 služebních roků. Zejména do očí bijícím jest při tom, že na jedné straně se těmto zaměstnancům získaná slovenská výhoda upírá (viz vyrovnávací přídavek), ale tam, kde jim slovenskou výhodou přiznaná doba může býti ku škodě, uplatňuje se plně tato slovenská výhoda a započítává se jim do doby vylučující dosažení posledního náslužného přídavku, to jest do doby započítatelné čili dle odstavce 1, § 197 do doby skutečně ztrávené.

Toť zajisté také nesrovnalost a sice zvlášť velmi nápadná, zejména uvážíme-li, že přes to, že se jim slovenskou výhodou získaná doba započítává do celkové 35leté služební doby, přes to platí tito zaměstnanci i nadále plné pensijní příspěvky.

Jestliže však měly tyto převodní paragrafy nového zákona - zejména § 170 - zůstati v platnosti i pro úředníky se slovenskou výhodou, měly býti jejich požitky vyplývající z této slovenské výhody započítány jako vyrovnávací přídavek též v II. části převodních dekretů a nikoliv pouze v části I.

Nesrovnalostí z převodu do nových platů jest též následující:

Ježto dle stabilisačních dekretů jest vyrovnávací přídavek, plynoucí ze slovenské výhody, i do pense započítatelný, platili oni zaměstnanci z tohoto přídavku též příslušný - tedy celkem vyšší - pensijní příspěvek. Zaplatili tedy tito zaměstnanci celkem mnohem více na pensijním příspěvku, než stejně do nových platů převedení kolegové bez slovenské výhody. Logickým důsledkem toho jest, že přísluší těm, kteří platili do pense více, též vyšší pensijní požitky a tím ovšem i vyšší platy, jak tomu bylo skutečně před převodem. Jak přijdou k tomu nyní tito zaměstnanci, aby byli o tyto vyšší požitky, pro které jim státní správa strhovala vyšší pensijní příspěvky, zkráceni? Měl-li jim býti přídavek ze slovenské výhody započítán i do výslužby, jak je možno, aby jim nebyl zachován a aktivitě? Čili, jak mohl jim býti přídavek slovenské výhody vzat, když si z něho státní správa srážela příslušnou kvotu pensijního příspěvku?

Toť jsou nejen nesrovnalosti z převodu do nových platů, ale přímo rozpory právní.

Avšak z těchto rozporů resultují i další nesrovnalosti při převodu do platů nového zákona.

Zaměstnanci, kteří se slovenskou výhodou měli na příjmech vyšší požitky, než jakých se jim dostalo převedením do nových platů, dostávají nyní t.zv. vyrovnávací přídavek dle odstavce 3, § 196. Tento vyrovnávací přídavek jest pouze rozdílem nových nižších platů na dřívější vyšší požitky dotyčných zaměstnanců. Do výslužby však tito zaměstnanci tento přídavek ztrácejí, neboť jim přísluší podle § 153 a dalších pouze výslužné dle platů nového zákona číslo 103/1926. Jsou tedy tito zaměstnanci vůči svým, stejně, avšak bez slovenské výhody zařazeným kolegům ze zemí mimoslovenských - a přes to, že platili z onoho přídavku slovenské výhody dokonce i vyšší pensijní příspěvek (viz předešlé odstavce) - opětně na svých příjmech, tentokráte ve výslužbě, citelně zkráceni a poškozeni. Někteří z nich - na př. ti, kteří dosáhli slovenskou výhodou požitků bývalé hodnostní třídy V/3 stupně - budou míti ve výslužbě dle převodu do nových platů dokonce méně, než kdyby byli pensionováni před tímto zákonem, ačkoliv nemá míti nikdo méně, než měl dříve.

Shrnujeme tyto zde vypočítané nesrovnalosti z převodu do nových platů, pro které možno vládě použíti ustanovení odstavce 7, § 196 nového zákona č. 103/1926 takto:

1. Úředníkům, dosáhnuvším se slovenskou výhodou automaticky dosažitelných požitků, byla plně zachována výhoda jim přiznaná, kdežto ostatním zaměstnancům, kterým byly slovenskou výhodou poskytnuty požitky vyšší, byl onen ze slovenské výhody vyplývající vyrovnávací přídavek vzat převodem do nových platů.

2. Rovněž i oněm úředníkům, kteří byli slovenskou výhodou do vyšších hodnostních tříd a stupňů povýšeni, byla přiznaná jim výhoda plně zachována.

3. Požitky úředníků bez slovenské výhody (zejména na př. úředníci VII/4 hodnostní třídy), tedy úředníků mimoslovenských jsou po převodu do nových platů úplně na roveň požitkům zaměstnanců hodnostně sice stejně zařazených, jimž však byly přiznány a zaručeny požitky slovenské výhody nad normálně jimi dosaženými platy.

4. Ze slovenské výhody vyplývající vyrovnávací přídavek není dle převodu do nových platů pro tyto zaměstnance do pense započítatelný, ač jim to bylo dekretálně zaručeno a platili naň připadající pensijní příspěvek. Mladším úředníkům (viz odstavec 1), jakož i těm, kteří byli slovenskou výhodou do vyšších hodnostních tříd a stupňů povýšeni, byla však dle toho pensijní základna zvýšena.

5. V důsledku toho zvýšeno novým zákonem č. 103/1926 zaměstnancům se slovenskou výhodou výslužné v poměru ke kolegům bez slovenské výhody o mnoho méně, resp. nebylo vůbec zvýšeno, ba dokonce u některých bude nižší než před novým platovým zákonem.

6. Zaměstnanci se slov. výhodou zaplatili na pensijním příspěvku mnohem více než stejně převedení kolegové bez slovenské výhody, ač mají nyní dle nového zákona výslužné úplně stejné.

7. Úředníkům bývalé VIII. hodnostní třídy započítává se slovenskou výhodou získaná doba do celkové služební doby, aby jen nedosáhli 3. náslužného přídavku v 6. stupnici nového zákona - tedy tu se slovenská výhoda plně uznává, jelikož je to k jejich škodě - avšak vyrovnávací přídavek, vyplývající ze slovenské výhody, se jim převodem do nových platů bere, tedy tu se slovenská výhoda neuznává. Mimo to, ačkoliv se těmto zaměstnancům slovenskou výhodou získaná služební doba takto uplatňuje do 35leté celkové služební doby, platí tito zaměstnanci plné pensijní příspěvky i nadále.

8. Mimo to: tito úředníci býv. VIII. hodn. třídy, kteří se slovenskou výhodou dosáhli přes 35 služebních roků a 2. náslužného přídavku v 6. stupnici, jsou proti stejně zařazeným kolegům bez slovenské výhody zkráceni též tím, že při povýšení do 5. stupnice obdrží pouze o 300 Kč ročně více, kdežto oni úředníci bez slovenské výhody postoupí jednak do 3. náslužného přídavku s postupem o 2100 Kč a při povýšení do 5. stupnice znovu o 3000 Kč více, celkem tedy o 5100 Kč více s dalším normálním postupem 3000 Kč napřed. Slovenská výhoda jest takto trestem pro ty úředníky, kteří šli na Slovensko a zde se obětovali pro stát a stání správu.

Tyto zde z mnoha jiných uvedené nesrovnalosti vznikly v důsledku nesprávného převodu postižených zaměstnanců do nových platů zákona č. 103/1926. Jsou proto důvodem, aby se použilo ustanovení odstavce 7, § 196 tohoto zákona, aby totiž vláda tyto nesrovnalosti vyrovnala i kdyby nepřistoupila snad na uvedený důkaz, že slovenská výhoda přináleží oněm zaměstnancům navždy a sice mimo normální platy dosažené jakoukoliv úpravou.

Ustanovení odstavce 7, § 196 nového zákona může býti tím spíše zde použito, jelikož odstavec ten týká se právě slovenské výhody (viz vysvětlivky k němu) a že vyrovnání těchto nesrovnalostí ve prospěch postižených jest úplně odůvodněno dosavadními platovými poměry, jak to zmíněný 7. odstavec, § 196 žádá.

Tomu přizvukuje též ještě sama resoluce, přijatá poslaneckou sněmovnou ke 4. odstavci, § 148 nového zákona, která zní: Vláda se vybízí, aby upravila t.zv. slovenské výhody na území Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Dále mluví pro úpravu této věci též ta okolnost, že novým požitkovým zákonem měly býti přece zlepšeny platové poměry všech státních a železničních zaměstnanců a skutečně byly též aspoň částečně a pro okamžik zlepšeny u těch nejvyšších. Proč však právě těm na Slovensku stabilisovaným dostalo se poměrně mnohem méně (méně o jejich slovenskou výhodu), anebo dokonce nic; proč byli právě tito zaměstnanci, kteří zachránili nám Slovensko administrativně, jako nám ho vydobili naši branci vojensky, ještě takto potrestáni za to vše, co obětovali?

Jest tedy jen spravedlivo, aby těmto zaměstnancům postiženým převodem do nových platů byla takto způsobená křivda napravena usnesením vlády.

Posuzujeme-li se stránky morální toto poškození oněch zaměstnanců ze ztráty slovenské výhody, tu přímo zaráží, že byli takto postiženi právě starší a nejstarší úředníci, kteří se o vybudování a zabezpečení státní správy na Slovensku a Podkarpatské Rusi nejvíce zasloužili. Stabilisace právě je postihla velkými obětmi a práce, kterou vykonali - a to za okolností nejtěžších a nejsvízelnějších, v prvých letech popřevratových často i životu nebezpečných - nedá se namnoze vůbec nikým řádně a dosti oceniti a vůbec ničím zaplatiti. Opustili své rodiny, svůj kruh přátel a známých, svá společenská působení a vydali se do poměrů tehdy úplně nejistých, u mnohých za cenu rozvratu svého rodinného štěstí. Spoléhali, že dodržením stabilisační podmínky, přiznané jim státní správou, totiž zvýšením příjmů oproti zaměstnancům, kteří nešli na Slovensko a zůstali u svých rodin ve svém zabezpečeném a příjemném prostředí, bude jim aspoň částečně nahraženo to, čeho všeho museli se zřeknouti a oč tíha drahoty zde na ně víc doléhá, nehledě ani k ostatním nevýhodám v prostředí pro ně přece jen cizím, a nehledě ani k tak rozdílné a nepoměrně těžší službě a k těžším služebním povinnostem.

Dlužno též uvážiti, že právě tito nejstarší úředníci byli by doma v historických zemích více méně zcela jistě dosáhli míst, která jsou jim u mnohých resortů na Slovensku a Podkarpatské Rusi již dávno - ze známých důvodů - naprosto nepřístupna.

Přihlížejíce k uvedeným zde ustanovením vlády republiky Československé, to jest k Zásadám pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku touto vládou smluveným, jakož i k citovaným zde ustanovením zákona č. 103/1926 (a to odstavec 7. § 196, jeho vysvětlivky a resoluce k odstavci 4. § 148), přihlížejíce dále k provedenému zde důkazu, že ustanovení vzpomenutých Zásad mají platnost i při převodu do nových platů tohoto zákona č. 103/1926, jakož i k duchu zásady zákona č. 103/1926 o zachování práv nabytých v den účinnosti zákona vyslovené ve vysvětlivkách k § 168 odst. 1. na str. 319 Sborníku. odst. 5), přihlížejíce případně k uvedeným a vypočítaným zde nesrovnalostem, kteréž jsou velmi závažným a plně dostačujícím důvodem, aby dle zákonitého zmocnění 7. odstavce § 196 nového zákona vláda napravila tyto zde prokázané křivdy převodu do nových platů oněch poškozených státní a železničních zaměstnanců, kteří dekretálně stanoveným stabilisačním podmínkám již plně vyhověli, tážeme se vlády:

1. Jest vláda ochotna uznati toto zde jasně prokázané oprávnění a nárok oněch postižených zaměstnanců na vyrovnání jim převodem do nových platů zákona č. 103/1926 způsobených křivd a novým vládním usnesením těmto zaměstnancům ony, z udělené jim slovenské výhody vyplývající požitky, nad jejich normální platy, do nichž byli dle zákona č. 103/1926 převedeni, přiznati a to buď:

a) novým převedením do platů zákona čís. 103/1926 dle hodnostních tříd a stupňů, jichž požitky tito zaměstnanci i se slovenskou výhodou do konce roku 1925 dosáhli, anebo:

b) přiznáním zvláštních přídavků oněm zaměstnancům, rovnajících se rozdílu mezi platy dosaženými dle převodu podle hodnostních tříd a stupňů i se slovenskou výhodou a mezi platy, do kterých byli zaměstnanci tito skutečně převedeni, po případě:

c) aby postiženým byl přiznán k jejich normálním převedeným platům takový vyrovnávací přídavek, který by odpovídal rozdílu pensijních základen dle převodu i se slovenskou výhodou dosažených požitků hodnostních tříd a stupňů a požitků tříd a stupňů, dle nichž byli dotyční skutečně převedeni.

Oba tyto přídavky jak úpravy dle b) tak i úpravy dle c) rozumí se jako přídavky k převodem dosaženým platům nového zákona a do pense započítatelné.

2. Jest vláda ochotna v době co nejkratší sděliti podepsaným, co v této věci podnikla nebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 7. prosince 1927.

V obvodu olomouckého ředitelství státních drah byly prý letos otevřeny v Mikulovicích v okrese frývaldovském a v Malé Morávce u Hanušovic české menšinové školy, z nichž první jest umístěna v mikulovické staniční budově, druhá v domku pro železniční dělníky, které zvláště pro tento účel musily býti vyklizeny a zařízeny. Nehledě k tomu, že jest přece neuvěřitelné, aby se v budovách zkomercialisovaného provozu státních drah umísťovaly české menšinové školy, jelikož přece není povinností železniční správy pečovati svými objekty o školství, jest mimo to velice pochybné, zdali staniční budova nebo domek železničního strážníka vyhovuje zdravotním, hygienickým a výchovným podmínkám pro zřizování školních tříd.

Aby věc byla vysvětlena, táží se podepsaní:

Jak odůvodníte, že české menšinové školy v Mikulovicích a v Malé Morávce u Hanušovic byly umístěny v budovách státních drah?

V Praze dne 12. prosince 1927

V neděli dne 13. listopadu t. r. konal se v Šumperku sjezd svazu počešťovacích a školských spolků (Svaz Národních jednot a Matic) a mimořádná valná hromada severomoravského počešťovacího spolku (Národní jednoty pro severovýchodní Moravu) a to ve vojenském domově v kasárnách 13. pěšího pluku. Ať tak nebo tak, jest to neobyčejné, když se takový sjezd koná ve vojenském domově, zvláště když ministerstvo národní obrany při zrušení volebního práva vojska vždy zdůrazňovalo, že vojsko musí býti úplně odpolitisováno. Mimo to ještě nejde o humanitní spolky, nýbrž spíše o sbory, jejichž úkolem jest počešťovati německé jazykové území. Působí to tedy podiv a německé občany to musí rozhořčiti, když se spolkům s takovými účely propůjčuje pro jejich porady vojenský domov.

Podepsaní táží se tedy pana ministra, je-li ochoten oznámiti, proč výše uvedeným spolkům byl propůjčen vojenský domov, čím tento postup odůvodňuje a zdali v případě potřeby bude vojenský domov propůjčen stejně i německým spolkům a sborům?

V Praze dne 25. listopadu 1927.

Im Bereiche der Staatsbahndirektion Olmütz sollen heuer in Niklasdorf Bezirk Freiwaldau und in Klei-Mohrau bei Hannsdorf tschechische Minderheitsschulen errichtet worden sein, wovon die erstere im Stationsgebäude Niklasdorf, die letztere in einem Bahnarbeiterhäuschen untergebracht wurde, das eigens für diesen Zweck geräumt und hergerichtet werden musste. Abgesehen davon, dass es doch unglaublich ist, Gebäude des kommerzialisierten Staatsbahnbetriebes zur Unterbringung tschechischer Minderheitsschulen heranzuziehen, da es doch nicht Aufgabe der Bahnverwaltung ist, mit ihren Objekten für das Schulwesen Sorge zu tragen, erscheint es überdies sehr zweifelhaft, ob in einem Stationsgebäude bezw. in einem Bahnwächterhaus die sanitären, hygienischen und pädagogischen Bedingungen für die Errichtung von Klassenzimmern vorhanden sind.

Zur Aufklärung des Sachverhaltes stellen die Gefertighten die Anfrage:

Wie rechtiertigen Sie die Unterbringung der tschechischen Minderheitsschulen in Niklasdorf und Klei-Mohrau bei Hannsdorf in Staatsbahngebäuden?

Prag, am 12. Dezember 1927.

Am Sonntag den 13. November 1. J. tagte in Mähr. - Schönberg der Kongress des Verbandes der Tschechisierungs - und Schulvereine (Svaz Národních Jednot a Matic) und die ausserordentliche Hauptversammlung des nordmährischen Tschechisierungsvereines (Národní Jednota pro severovýchodní Moravu) und zwar im Soldateheime der Kasernen des 13. Infant. Regimentes. Es ist immerhin ein ungewöhnlicher Vorgang, eine solche Tagung in einem Soldatenheime abzuhalten, zumal seiten des Ministeriums für nationale Verteidigung bei Aufhebung des Soldatenwahlrechtes immer betont wurde, dass das Militär vollständig entpolitisiert werden müsse. Dazu kommt noch, dass es sich nicht um humanitäre Vereine handelt, sondern vielmehr um Körperschaften, die Tschechisierung des deutschen Sprachgebietes zur Aufgabe haben. Es muss daher Wunder nehmen und bei den deutschen Staatsbürgern Erbitterung auslösen, wenn Körperschaften mit solchen Zielen ein Soldatenheim für ihre Beratungen zur Verfügung gestellt wird.

Die Gefertigten fragen daher den, Herrn Minister, ob er bereit ist bekanntzugeben, wieso den obgenannten Vereinen das Soldatenheim zur Verfüngung gestellt wurde, womit dieser Vorgang begründet wird und ob im Bedarfsfalle das Soldatenheim auch deutschen Vereinen und Körperschaften in gleicher Weise überlassen werden wird?

Prag, am 25. November 1927.