Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 6, písm. d) doplňuje se tak, že se za slova podle tohoto zákona vloží nebo jsa zaměstnán dostává zaopatření, které jest aspoň rovnocenné dávkám podle tohoto zákona.

§ 27 mění se takto:

(1) Dosavadní společenstevní nemocenské pokladny mění se ve společenstevní nemocenské pojišťovny podle tohoto zákona, měly-li dne 1. července 1927 aspoň 2.000 povinně pojištěných členů. Pro gremiální nemocenské pokladny stačí, měly-li tohoto dne aspoň 1.000 takových členů.

(2) Dosavadní společenstevní nemocenské pokladny mohou se také spojiti v jednu společenstevní nemocenskou pojišťovnu. Mohou také podržeti zaměstnavatele, kteří dosud měli u nich pojištěny své zaměstnance, avšak nejsou povinnými členy dotčeného živnostenského společenstva.

(1) § 63, odst. 2 zní takto:

Představenstvu zvláště přísluší sjednávati smlouvy s lékaři, porodními asistentkami, lékárníky a léčebnými ústavy, přijímati a propouštěti úředníky a zaměstnance pojišťovny, uzavírati s nimi služební smlouvy v mezích vzorného služebního řádu, který vydá příslušná sociální pojišťovna vyslechnuvši svazy nemocenských pojišťoven a organisace zaměstnanců pojišťoven.

(2) K §u 63 připojuje se tento odstavec (3):

Vzorný služební řád nechť obsahuje i předpisy o služebních požitcích a předpisy disciplinární a vztahuje se netoliko na úředníky a zřízence (zaměstnance), kteří budou nově přijímáni, nýbrž i na ty, kteří již jsou ve službách nemocenské pojišťovny.

§ 69 se škrtá.

§ 74 zní takto:

(1) Pojištění invalidní a starobní podle tohoto zákona provádějí samosprávné sociální pojišťovny, z nichž se zřizuje jedna česká a jedna německá sociální pojišťovna pro Čechy a Moravu-Slezsko, dále jedna sociální pojišťovna pro Slovensko a jedna pro Podkarpatskou Rus.

(2) Pojištěnci nemocenské pojišťovny mohou býti členy jen jedné sociální pojišťovny. O příslušnosti rozhoduje představenstvo nemocenské pojišťovny.

(3) Sociální pojišťovny jsou právnické osoby, mohou svým jménem nabývati práva a vstupovati v závazky, žalovati a býti žalovány.

Kde se v zákoně 221/24 mluví o Ústřední sociální pojišťovně nastupují místo toho slova sociální pojišťovny.

§ 76 písm. c) zní takto:

c) Ředitel.

§ 78 zní takto:

(1) Výbor volí ze sebe prostou většinou odevzdaných hlasů předsedu a jeho náměstka na dobu 4 let. Nedostal-li při prvé volbě nikdo většinu, provede se užší volba mezi kandidáty, kteří dostali největší počet hlasů. Zvolen jest ten, který dostal největší počet platných hlasů. Dostanou-li i při druhé volbě dva nebo několik kandidátů stejný počet hlasů, rozhoduje los.

(2) Předseda se volí ze zástupců pojištěnců, jeho náměstek ze zástupců zaměstnavatelů.

(3) Předseda hlasuje při každém hlasování a při rovnosti hlasů rozhoduje.

(4) Výbor sociální pojišťovny může předsedovi vyměřiti místo platů presenčních (§85) plat stálý.

(1) § 79, odst. 1 zní takto: Ze 40 členů výborů sociálních pojišťoven náleží 20 skupině pojištěnců a 20 skupině zaměstnavatelů. Členem výboru sociální pojišťovny může býti pouze státní občan Československé republiky.

(2) § 79, odst. 4 se škrtá.

(1) § 81, odst. 1 zní takto: Představenstvo sociálních pojišťoven skládá se z předsedy a 10 členů, z nichž 5 náleží skupině pojištěnců a 5 skupině zaměstnavatelů.

(2) V odstavci 2 §u 81 škrtá se předposlední věta a slovo (jmenovati).

(3) Odstavec 3, §u 81 se škrtá.

(1) § 82, odstavec 1 zní takto: Výkonným orgánem správy sociálních pojišťoven jest ředitel, jejž výbor přijímá a propouští.

(2) Odstavec 2 §u 82 se škrtá.

V §u 95 budiž vloženo za I, 2: Nemocenské přísluší nad uvedenou nejvyšší dobu i po zastavení nemocenského ošetřování, neposkytuje-li se důchod podle zákona o sociálním pojištění a na tak dlouho, pokud se tento důchod neposkytuje a pojištěnec pro svůj zdravotní stav nedostane zaměstnání. Nositel pojištění povinný poskytovati důchod, nahradí pan nemocenské pojišťovně vyplacené nemocenské.

§ 107, písm. b) zní takto:

b) aby dále u dávek vypočtených v bodech a) až d) a při odbytném podle §u 121, odstavec 2 uplynula čekací doba 150 příspěvkových týdnů (§ 108).

§ 108 doplňuje se tímto odstavcem 3.

Pojištěncům, kteří vstoupili do pojištění, když tento zákon nabyl účinnosti, započte se doba předchozího zaměstnání, které by bylo bývalo povinně pojištěné, kdyby byl tento zákon nabyl účinnosti dříve, překročili-li v době, kdy tento zákon nabyl účinnosti, 30. rok věku, nejvýše dobu 5 let, jestliže však v době, kdy tento zákon nabyl účinnosti, překročili 40. rok věku, nejvýše dobou 10 let, jako příspěvková doba, tak jako kdyby byli za tuto dobu platili příspěvky na invalidní a starobní pojištění podle mzdové třídy, do níž byl pojištěnec zařazen, když tento zákon nabyl účinnosti.

§ 111, odst. 2 zní takto:

Základní částka činí ročně:

ve mzdové třídě A 800 Kč

B 1200

C 1600

D 2000 .

§ 112, odst. 1 zní takto:

Důchod invalidní přísluší pojištěnci bez ohledu na invaliditu jako důchod starobní, dovršil-li pojištěnec 2000 příspěvkových týdnů, nejpozději však, dovršil-li 65. rok věku. Starobní důchod přísluší však s dokonaným 60. rokem věku tehdy, je-li pojištěnec bez zaměstnání a na dobu, po kterou jest bez zaměstnání a nedostává podporu v nezaměstnanosti.

V §u 114 připojuje se nový odstavec 4 tohoto znění:

Nárok na vdovský důchod má také vdova, dovršila-li 55. rok věku, nebo má-li aspoň jedno dospělé nebo dvě nezletilé děti, dosud výdělečně nečinné.

§ 116 zní takto:

Důchod vdovský (vdovecký) činí dvě třetiny důchodu, jehož požíval pojištěnec (pojištěnka), nebo na nějž měl (měla) nárok.

Za § 120 vsunuje se nový § 120 a):

Všichni, kdo dostávají důchod podle tohoto zákona, mají podle tohoto zákona nárok na nemocenské ošetření proti okresní nemocenské pojišťovně, příslušné podle jejich bydliště. Příspěvky, které za to musí platiti příslušná sociální pojišťovna budou ustanoveny nařízením.

(1) § 129 zní takto:

Nároky vystouplého pojištěnce na dávky invalidního a starobního pojištění jsou časově neomezené.

(2) §§ 130 a 131 se škrtají.

§ 141, odst. 1 zní takto:

Nemocenská pojišťovna jest povinna postarati se, aby se dostalo lékařské pomoci a pomoci porodních asistentek osobám, jež mají na ni proti nemocenské pojišťovně nárok podle zásady organisované svobodné volby lékařů.

§ 157, odst. 2 zní takto:

Dávky pojištění invalidního a starobního hradí se podle zásad pojistné matematiky pojistným, odstupňovaným pro jednotlivé mzdové třídy vypočítaným pro všechny pojištěnce, neméně tak, aby byly uhrazeny dočasné důchody, náklady léčebné péče podle §u 154 a správní a jiné výdaje přípustné podle tohoto zákona. Pro jiné účely nesmí býti pojistné vybíráno, ani ho nesmí býti používáno.

(1) § 158, odst. 2 zní takto:

Tyto příspěvky se přiměřeně zvýší, nestačí-li k úhradě důchodů připadajících v jednom roce.

(2) § 158, odst. 3 zní takto:

Každých 5 let provede se statistické šetření o průběhu hromadných zjevů rozhodných pro vývoj pojištění (úmrtnosti, invaliditě, sňatcích, vystoupení a přistoupení, změně mzdových poměrů atd.) a porovná s očekávaným průběhem.

V §u 180, odst. 3 připojuje se tato věta:

Vláda může tyto hranice snížiti.

§ 239 doplňuje se tímto odstavcem 4:

Lhůta pro opravné prostředky proti výměrům nositele pojištění a proti rozhodnutím politických úřadů činí 15 dní ode dne doručení výměru nebo rozhodnutí, při čemž tento den se započítává. Opravný prostředek podává se u nositele pojištění, proti jehož výměru jest namířen. Vztahuje-li se obor působnosti nemocenské pojišťovny na několik politických okresů, rozhoduje o opravném prostředku proti výměrům nemocenské pojišťovny politický úřad I. stolice, v jehož obvodu leží sídlo nemocenské pojišťovny.

§ 253, odst. 1 zní takto:

Za dobu zákonité presenční služby osob uvedených v §u 2, odst. 3, zaplatí pojistné stát podle výkazu, který každoročně sestaví ministerstvo národní obrany, a to za vojenské osoby již dříve pojištěné podle mzdové třídy, ve které byli naposled, za ostatní podle mzdové třídy A.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení, jeho provedení ukládá se ministrovi sociální péče.

Platný zákon o sociálním pojištění ustanovuje invalidní a starobní důchody, které po uplynutí čekací doby činí něco málo přes 100 Kč měsíčně i v nejvyšších mzdových třídách. Vdovský důchod činí polovici z toho, tedy po uplynutí čekací doby 50 Kč měsíčně a předpokládá, že vdova jest invalidní. pro příští generaci mají tyto nízké důchody jen malý význam. Z počáteční generace budou však po 1. červenci 1929 četné osoby dostávati již starobní důchod a pro velkou část ostatních pojištěnců bude pravděpodobnost invalidity pro pokročilé stáří již velmi velká. Tak tedy po 1. červenci 1929 mnoho pojištěnců bude dostávati starobní a invalidní důchody 100 Kč měsíčně nebo o něco málo více a mnoho vdov vdovský důchod 50 Kč měsíčně. Není třeba zajisté dalšího důkazu, že tyto částky jsou daleko pod existenčním minimem, nezasluhují vůbec názvu invalidního a starobního zaopatření a pro velkou část začáteční generace, která si zákon vybojovala a byla nejprve postižena velkým příspěvkovým břemenem, neznamená to vůbec žádné řešení otázky sociálního pojištění. Můžeme tedy říci, že pro velkou část naší generace nemáme vůbec ještě invalidního a starobního zaopatření, nýbrž že jsme jen vybudovali něco, co snad jednou poskytne zaopatření našim dětem, a to ještě jen v nedostatečné míře.

Podle někdejších výpočtů důvodové zprávy sejde se v sociálním pojištění v prvých 10 letech i s úroky asi 8 miliard příspěvků. V téže době vydá se na pojistné dávky asi 700 milionů, na léčení asi 250 milionů, na správní náklady asi 700 milionů. Jest možno, že tyto číslice odpovídají přísným zásadám pojistné matematiky. Naprosto však nevyhovují potřebám pojištěnců a ani potřebám našeho hospodářství, které hradí ohromné částky břemen a z toho se mu vrací jako kupní síla do hospodářství sotva pětina. Pozorujeme-li tato čísla, působí to určitým dojmem, že původcům tohoto zákona naprosto nešlo především o to, aby opatřili byť jen skrovné zaopatření dělnictvu, nýbrž především aby opatřili velkou zásobu majetku, která měla nebo aspoň mohla tvořiti základ stranicko-politické moci.

Dělnictvo, jemuž bylo zákonem slíbeno invalidní a starobní pojištění, dnes ještě neví o těchto nízkých důchodech. V mnoha publikacích jsou uváděny na prvém místě stále ještě nejvyšší důchody 4000 Kč, které přísluší po 40 a více pojistných letech. Jestliže roku 1929 budou vypláceny první invalidní důchody 100 Kč a vdovské důchody 50 Kč, propukne mezi zklamaným dělnictvem bouře rozhořčení a není pochybnosti, že si dělnictvo nedá tyto důchody líbiti, jmenovitě vzhledem ke zlepšení zákona o pensijním pojištění zaměstnanců, k němuž do té doby dojde a které dnes již poskytuje vesměs invalidní důchody 7200 Kč. Pak bude třeba nové novelisace a dlužno se velice obávati, že se pak sáhne na výpomoc k drahotním přídavkům, které budou hrazeny přirážkami, o nichž dnes ještě s určitostí nevíme, zda nebudou podstatně zatěžovati také dělnictvo.

Odpovědnost za toto nedostatečné dílo nese plně dřívější koalice a stran pojistných dávek původci někdejšího návrhu zákona, který po této stránce při projednávání ve sněmovně nebyl změněn. Nová vláda zhoršuje nyní zákon ještě dále. Jmenovitě značný počet osob, které jsou dnes pojištěny a pojištění také potřebují, bude z pojištění vyloučen pouze proto, že zaměstnavatelé, kteří stojí za stranami dnešní vládní většiny, chtějí se zprostiti zatížení vyplývajícího z pojištění. Vyloučení osob pod 16 let (jmenovitě učedníků) domáckých dělníků a sezonních dělníků, jak to ustanovuje vládní návrh, jímž se noveluje zákon o sociálním pojištění, nelze rozhodně strpěti. Sobecká hlediska zaměstnavatelů a technické potíže při provádění nemohou býti důvodem, aby tak velké vrstvy chudých dělníků byly vyloučeny z pojištění.

Také politické zájmy nynějších vládních stran jsou příčinou, proč se má zavésti do správy nemocenských pojišťoven parita. Tuto změnu pokouší se vláda odůvodniti tím, že zaměstnavatelé platí polovici příspěvků. Toto odůvodnění není však správné. Neboť zaměstnavatelé sice platí, avšak nenesou zaměstnavatelských příspěvků, které se plně přirážejí k výrobním nákladům a hradí je spotřebitelé. Správné jest jedině to, že příspěvky zaměstnavatelů jsou jen součástí mzdy. Proto má tedy dělnické pojištění patřiti dělníkům a jimi býti spravováno.

Již při někdejším projednávání návrhů sociálního pojištění ve sněmovně poukázala národně-socialistická strana dělnická ústy příslušníka strany Josefa Patzela, který zatím zemřel, na nutnost, aby organisace pojištění byla přizpůsobena krajům ve státě, obývaným různými národy, jak to ve starém Rakousku při projednávání zákona o pensijním pojištění velmi správně žádal nynější ministr sociální péče msgr. Šrámek a tím dosáhl dnes ještě existujícího národního rozdělení v organisaci pensijního pojištění. Tato organisace jest také jedině správná při národní struktuře Československé republiky, ostatně nikoliv jen z důvodů národních, nýbrž i pro lehčí a účelnější provádění pojištění, tak jako také Německo pro své dělnické pojištění zřídilo 30 samostatných pojišťoven. Ve dvou národně rozdělených pojišťovnách v Čechách, dvou národně rozdělených pojišťovnách na Moravě-Slezsku, v jedné pojišťovně na Slovensku a jedné na Podkarpatské Rusi bude se moci byrokratismus méně uplatniti než v jediné ústřední pojišťovně v Praze. Že by se tím zabránilo také národnostním třenicím, měla by právě pozdraviti právě vláda, jejímž základem má býti národní mír.

Zvláště těžké pochybnosti musíme vznášeti proti ohromné thesauraci, kterou podle dnešní příspěvkové soustavy má prováděti sociální pojišťovna. Podle někdejších výpočtů vlády bude majetek, nahromaděný Ústřední sociální pojišťovnou, činiti po 20 letech 10.7 miliard Kč. Vedle toho budou ohromné částky nahromaděny v pojištění zaměstnanců, v úrazovém pojištění, v reservních fondech nemocenských pojišťoven a v bratrských pojišťovnách. Leze předpokládati, že stav nahromaděného majetku všech sociálních pojišťoven můžeme odhadnouti po 20 letech, a nikterak příliš vysoko, na 25 miliard Kč. Aniž bychom chtěli řešiti otázku, zda tato číslice jest pro hospodářské poměry našeho státu pojmem hospodářsky myslitelným a nikoliv pouhým číslem zjištěným pojistně-matematicky, musíme rozhodně konstatovati, že nahromadění tak obrovského majetku znamená hospodářsky a politicky (nejen národně-politicky) nebezpečí pro stát. Musíme tedy již z hospodářských a politických důvodů rozhodně žádati, aby tato thesaurace byla velmi důkladně snížena. Tím pozbude aspoň poněkud významu také velmi těžký problém správného uložení peněz z majetku sociálního pojištění. Aby tento majetek byl pokud možno uložen v produktivních hodnotách, jest požadavek, jejž nikdo nepopírá a projevuje se také v mnoha ustanoveních zákona a v návrhu novely. Ale bude také velmi těžké, naprosto nehledě k poruchám vyplývajícím ze stranických zájmů, nalézti vždy produktivní uložení pro ohromné spousty majetku sociálního pojištění, naléhající na zhodnocení. Proto jest tedy nutno učiniti opatření, aby tento majetek příliš nevzrůstal.

S rozhodným odmítnutím musí se však setkati pokusy ministerstva financí v návrhu novely které se snaží dostati správu majetku sociální pojišťovny do svých rukou a dáti je do služeb finančně-politických snah ministerstva a vlády. Proto tento ústav zřízen nebyl.

Proto podáváme zlepšovací návrhy k zákonu o sociálním pojištění, při čemž však poznamenávám, že se celkem musíme držeti soustavy tohoto zákona, ačkoliv celým svým vybudováním neshoduje se s naším ideálem a ani s moderními názory na správné řešení otázky sociálního pojištění.

A. Dávky: 1. Základní částka invalidních a starobních důchodů stanoví se, škrtneme-li mzdovou třídu A, jak ji ustanovuje návrh novely, v mzdové třídě B 800 Kč, v mzdové třídě C 1200 Kč, v mzdové třídě D 1600 Kč, a v mzdové třídě E 2000 Kč.

2. Starobní důchod přísluší po 40 pojistných letech, nejpozději dovršil-li pojištěnec 65. rok věku, i když jest zaměstnán dále, a je-li pojištěnec bez práce, dovršil-li 60. rok věku.

3. Vdovský důchod přísluší také 55leté vdově a každé vdově s dětmi a činí 2/3 invalidního důchodu.

4. Pojištěncům, kteří vstoupili do pojištění, když tento zákon nabyl účinnosti, započítává se jako příspěvková doba jejich dřívější zaměstnání, překročili-li v době, kdy tento zákon nabyl účinnosti, 30. rok věku, nejvýše pěti lety a jestliže v době, kdy tento zákon nabyl účinnost, překročili 40. rok věku, nejvýše 10 lety-

5. Všichni důchodci sociálního pojištění mají míti nárok na věcné dávky nemocenského pojištění.

6. Pojistné nároky vystouplých pojištěnců mají zůstati zachovány časově neomezeně bez placení uznávacího poplatku.

B. Od všech omezení pojistné povinnosti podle návrhu novely budiž upuštěno.

C. Ústřední sociální pojišťovna má býti nahrazena sociálními pojišťovnami rozdělenými podle národnosti s oborem působnosti, jaký má Ústřední sociální pojišťovna. Veškerou agendu, která jako pojistně-matematické a statistické práce, státní dozor, kontrola, atd. musí býti obstarávána ústředně, má prováděti pojišťovací úřad s autonomně volenými zástupci pojištěnců a zaměstnavatelů.

D. Paritní zastoupení pojištěnců a zaměstnavatelů v představenstvu nemocenských pojišťoven odmítáme. Nechť zůstane při nynějším zastoupení obou skupin.

K §u 1. Mnoho osob, které již dostávají zaopatření jednak na základě veřejného ustanovení, jednak podle zákona o pensijním pojištění nebo podle jiných zaopatřovacích zákonů, přijímají zaměstnání, na základě něhož jsou povinně pojištěné podle zákona o sociálním pojištění. Tyto osoby, poněvadž mají často nízké mzdy, těžce postihuje placení pojistného. Nastane-li však pojistný případ, často se jim důchod sníží, poněvadž konkuruje několik důchodu. Proto se doporučuje, aby tyto osoby byly osvobozeny od placení příspěvků na invalidní pojištění.

K §u 2. není důvodu, aby byly zrušeny společenstevní nemocenské pokladny, které se osvědčily a tím prokázaly oprávnění své existence.

K §u 3. Navrhovaný odst. 3 souhlasí s vládním návrhem novely k sociálnímu pojištění a jest skutečně účelný.

K §u 4. Dnes zákonem ustanovené jmenování tří vedoucích úředníků nemocenských pojišťoven Ústřední sociální pojišťovnou, jmenovitě bez navrhovacího práva nemocenských pojišťoven, jest dalekosáhlým a neobvyklým zásahem do samosprávy nemocenských pojišťoven, takže tímto ustanovením jest samospráva v praxi přímo zrušena.

K §§u 7 a 11. Ustanovení tříčlenného ředitelstva, jmenovitě pro menší sociální pojišťovny, jest zbytečným zdražením správy.

K §u 8. Jmenování předsedů sociálních pojišťoven presidentem republiky jest neslučitelné se samosprávou tohoto ústavu.

K §§ 9 a 10. Odborníci ustanovení v dnešním zákonu, musí v zájmu samosprávy sociálních pojišťoven býti na každý způsob vypuštěni.

K § 12. Stalo se již, že nemocenská pojišťovna při nezhojitelných nemocech zastavila nemocenské ošetřování s odůvodněním, že se stav již zlepšit nemůže (rakovina) a zároveň také zastavila nemocenské. Ačkoliv se takový postup příčí znění platného zákona, nemohou pojištěnci proti tomu nic podniknouti, dokud nejsou zřízeny rozhodčí soudy. Doporučuje se tedy učiniti opatření, aby takovýto postup mohl býti vyloučen. Dále jest také nutné osobám, které utrpí úraz, ale nepodléhají úrazovému pojištění, vypláceti nemocenské po skončení lékařského ošetřování tak dlouho, až opět naleznou zaměstnání, nejdéle 52 týdnů. Také v zákonu o úrazovém pojištění jest podobné ustanovení.

K §u 13. Dnešní ustanovení, že 13 týdnů čekací doby musí připadnouti do posledních dvou let před nápadem dávek, jest redakční chyba, poněvadž při více než pětiletém trvání pojištění část čekací doby nemůže spadati do posledních dvou let. Avšak i kdyby se toto ustanovení mělo vykládati tak, že do dvou posledních pojistných let musí spadati 13 příspěvkových týdnů, jest toto ustanovení nemožnou krutostí a odporuje také ustanovením o zachování nároků a placení uznávacího poplatku.

K §u 14. Platný zákon nemá přechodných ustanovení pro začáteční generaci, jež jsou obvyklá v cizích zákonech a jejichž účelem jest, aby pojištěnci počáteční generace, kteří si zákon vybojovali, netrpěli tím, že se uzákonění prodloužilo. Také v našem státě bylo dělníkům již od převratu neustále slibováno brzké uskutečnění sociálního pojištění. Trvalo to však téměř 8 let, než bylo skutečně uzákoněno. Jest bezprávím, že pojištěnci mají ztratiti tuto dobu.

K §u 15. Jak již svrchu poznamenáno, jest nezbytně nutné, aby nižší důchody byly zvýšeny aspoň tak, aby přibližně dosáhly existenčního minima. Tohoto cíle dosáhlo by se snad lépe zásadně jinou konstrukcí soustavy dávek a příspěvků. Bereme-li však soustavu zákona za danou zůstává jen cesta zvýšení základních částek. Má-li však býti základní částka pro vyšší mzdové třídy ustanovena v poněkud snesitelné výši, nemůže již zůstati stejně vysoká pro všechny mzdové třídy, poněvadž oběti, které musilo přinésti průmyslové dělnictvo za zemědělské dělnictvo nižších mzdových tříd, přesahovaly by jakoukoliv snesitelnou míru a poněvadž ostatně také v sociálním pojištění vyšší mzdové třídy jsou obsazeny poměrně slabě a tedy by úbytek příspěvků pro nižší mzdové třídy mohly hraditi jen při velmi značném zvýšení příspěvků.

K §u 16. Poskytovati starobní důchod teprve 65. rokem věku neshoduje se již s dnešními poměry průmyslového dělnictva. Již 60. rokem věku, v mnoha odvětvích také dříve, nestačí již většina dělníků na práci, která se od nich žádá. Dokud jest na pracovním trhu velké množství mladých pracovníků, budou staří dělníci propouštěni a vydáváni na pospas bídě. Jest tedy nezbytně nutno poskytnouti starobní důchod již 60letým dělníkům bez práce.

K §u 17. Ve vládním návrhu se právem navrhuje, aby aspoň 55letá vdova měla bezpodmínečný nárok na důchod. Ale to ještě nestačí, nýbrž jest nezbytně třeba, aby také vdovy s nedospělými dětmi nemusily v zájmu výchovy dětí hledati si výdělek.

K §u 18. V zahraničních zákonech (Německo) vyměřuje se vdovský důchod vyšší částkou než polovicí důchodu invalidního. V sociálním pojištění, jako jest naše, jest toho tím více třeba, poněvadž invalidní důchod jest vyměřen velice nízko.

K §u 19. Důchodci patří zajisté mezi osoby, které nejvíce potřebují nemocenského ošetření. Na druhé straně si je pak nemohou ze svého malého důchodu zaplatiti. Proto jest v zájmu spravedlnosti nezbytně třeba, aby důchodci měli nárok na věcné dávky z nemocenského pojištění, jak jest to ostatně ustanoveno v nových návrzích zákonů o pojištění zaměstnanců.

K §u 20. Uznávací poplatek ustanovený dnešním zákonem má pouze ráz evidenční taxy a není ho třeba tam, kde - jako v našem zákoně o sociálním pojištění - nemusí býti vedeny v patrnosti individuální premiové reservy. Mohou-li býti nároky zachovány, když se platí uznávací poplatek, mohou býti pojistně-technicky zachovány také bez uznávacího poplatku. Proti uznávacímu poplatku nebojujeme především pro finanční zatížení pojištěnců, nýbrž hlavně proto, že stále se vyskytující opominutí zaplacení příspěvků má těžké následky, a jak svrchu uvedeno, zbytečně poškozuje pojištěnce.

K §u 21. V zájmu spravedlnosti jest, aby také dělník měl nárok na lékaře, jemuž důvěřuje, každou jinou soustavou než svobodnou volbou lékařů se nemocenské pojištění znehodnocuje.

K §§ 22 a 23. Vzhledem k navrženému zlepšení dávek nelze již udržeti dosavadní úhradový systém průměrného pojistného. Tento systém zatěžuje také v nynější době dělnictvo tak silně a vede k thesauraci v tak ohromné míře, že to hospodářsky nelze odůvodniti.

K §u 25. V nynějším zákoně není lhůty pro opravné prostředky do výměru o pojistné povinnosti, zařazení do mzdové třídy a podobně. Vládní návrh novely tuto mezeru vyplňuje. Jest to třeba také v zájmu pojištěnců.

K §u 27. Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přikázán výboru sociálně - politickému a pak výboru rozpočtovému.

Zvýšených příspěvků ministerstva národní obrany (§26) nelze přesně určiti a buďtěž hrazeny z rozpočtu ministerstva národní obrany.

V Praze dne 15. prosince 1927.