Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. dra Schollicha a druhů min. spravedlnosti o zabavení libereckého časopisu ťDeutsche VolkswachtŤ,

II. posl. dra Schollicha a druhů min. spravedlnosti o zabavení časopisu ťDeutsche VolkswachtŤ v Liberci,

III. posl. inž. Junga a druhů min. spravedlnosti o zabavení periodického tiskopisu ťNeue ZeitŤ,

IV. posl. inž. Juna a druhů min. spravedlnosti o zabavení čísla 85. periodického tiskopisu ťDer TagŤ v Ústí nad Labem,

V. posl. Wenzela, inž. Junga a druhů min. pro obchod, průmysl a živnosti o škodlivé cenové politice papírnického kartelu v Československu,

VI. posl Grünznera, Brodeckého a soudr. vládě o změně pravoplatného předpisu o instituci důvěrnických sborů u čsl. státních drah, kterou nařídilo ministerstvo železnic,

VII. posl. Grünznera, Tauba a soudr. min. vnitra o převzetí zaměstnanců samosprávných sborů podle zákona ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. a n. o organisaci politické správy,

VIII. posl. Schäfera a soudr. vládě, aby učitelům středních škol byla započtena dřívější služební doba z jiného služebního poměru,

IX. posl. Kirpalové, Grünznera a soudr. vládě o těžkém ohrožení obecní samosprávy a obecních financí ustanovením § 1, odst. 4. zákona o organisaci politické správy,

X. posl. Červinky, Zeminové a druhů min. financí o zadávání skladů tabáku a trafik osobám dobře hospodářsky situovaným a zabezpečeným, na úkor těžkých válečných invalidů.

V čísle 7 libereckého časopisu ťDeutsche VolkswachtŤ ze dne 11. února 1928 byla zabavena tato místa:

Z článku ťČeské hospodyně nepopustíŤ místo: ťa vše jiné ponechte stranou, oni jsou naši nepřátelé, jim nepatří ani haléř našeho národního jměn퍅

ťNezapomínejte, že do každé německé domácnosti patří jen německé bezpečnostní zápalky, jež v uznané výtečné jakosti lze dostati ve všech skutečně německých obchodech za stejné ceny, ba dokonce ještě levněji než jiné výrobky stejného druhu.Ť

Z článku ťVšeněmecké rozhodnutíŤ místo:

ťKonečně žádáme, co jsme my Všeněmci žádali již v roce 1925, aby byl zřízen sudetskoněmecký zemský sněm se sídlem v Chebu, jehož členy byli by kromě politiků také zástupci všech německých hospodářských organisací.Ť

Dále nadpis ť1940 - připojení sudetskoněmeckých území k NěmeckuŤ a z obsahu tohoto článku věty: - - -

Některá ze zabavených míst censura v jiných časopisech bez překážky propustila, co dostatečně prokazuje, že liberecký censor měří zvláštní mírou a že mu schází potřebná nestrannost. Jak se zdá, svou zvlášť ostrou praxí chce dosíci, aby tento německý časopis byl i finančně poškozen a tím politicky umlčen. Proti takovému libovolnému rdoušení německého veřejného mínění dlužno se co nejrozhodněji ohraditi a to tím spíše, že v demokratickém státě jest censura nepotřebným obtěžováním svobodných státních občanů.

Podepsaní táží se tedy pana ministra, je-li ochoten naříditi libereckému censorovi, aby vykonával svůj úřad podle demokratických hledisek a vystříhal se všeho zbytečného trýznění německého tisku, zvláště pak časopisu ťDeutsche VolkswachtŤ?

V Praze dne 7. března 1928.

V časopisu ťDeutsche VolkswachtŤ, číslo 10 ze dne 3. března 1928, vycházejícím v Liberci, byl zabaven tento článek:

ťVzpomeňte 4. března 1919.

Tento den musí vždy býti dnem smutku sudetských Němců. Dne 4. března 1919 musilo mnoho bezbranných a nevinných našich německých soukmenovců dáti život pro vznešenou ideu práva na sebeurčení.

Tohoto dne v Rakousku Národní shromáždění zahajovalo zasedání. Tisíce sudetských Němců vyšlo tenkráte na ulice, aby ohlásilo celému světu, že žádá právo sebeurčení. K tomuto záměru přikročil sudetsko-německý lid jednotně a společně. Muži a ženy ze všech lidových vrstev musili to zaplatiti krví. Slavíme deváté výročí 4. března, který nám musí na vždy býti nejmustnějším a nejsvětějším pamětním dnem. Tohoto dne nechť se nekonají hlučné slavnosti, celý německý národ v sudetských zemích v bolestné vděčnosti obětí tohoto dne nechť vzpomíná

---

Německý národ musí si býti své síly vědom

---

Sudetští Němci! Vzpomínejte tedy s úctou --- obětí, které zemřely věříce ve svůj národ. Ť

Rovněž tak pod názvem ťSlavnostiŤ z článku ťKe dne 4. března Ť byla škrtnuta tato věta:

ťNeboť dlužno 55 německých mužů a žen vzpomenouti --- a to proto, že hájili německé právo, hájili právo sebeurčení. Soukmenovci plňte svou povinnost!Ť

Oba články neobsahují nic, co by nějak odůvodňovalo zabavení a dokazují jen, že censor měří tomuto časopisu zvláště ostrou mírou, pravděpodobně proto, aby jej zasáhl po stránce hospodářské a tím přinutil, aby háje německé zájmy, psal méně energicky a více státu a vládě příznivě. Tímto způsobem byl již leckterý německý časopis přiveden ke státnímu rozumu.

Podepsaní táží se tedy pana ministra, je-li ochoten naříditi libereckému censorovi, aby vykonávaje svůj úřad, postupoval svobodomyslněji, zbytečně netrýznil německé časopisy a především nestíhal a nepoškozoval stálým zabavováním ťDeutsche VolkswachtŤ v Liberci?

V Praze dne 13. března 1928.

Opavské státní zastupitelství zabavilo v čísle 18. periodického tiskopisu ťNeue ZeitŤ, vycházejícího v Opavě, ze dne 3. března 1928 v článku ťKrutý rozsudekŤ tuto část:

ťO přestupku nemůžeme mluviti. Zjišťujeme zde jen, že vyrostl z ideálního vzmachu mladých lidí, kteří v tomto případě styky od krajanů ke krajanům pěstují --- Mladí lidé byli odsouzeni, jimž po každé silněji bilo srdce, když mluvili se stejně ideálně založeným člověkem svého národa o věcech, jež se jim zdály svatě a hodné toho, aby o ně usilovali. Mládež má vždy takový ideální vzmach, jednající bez veliké rozvahu, a každé brzdění bylo dosud vždy marné. Takové usilování nechová zločinných úmyslů. Či je to snad poblouzení ve smyslu zločinu, když se mladí lidé poznávají, když mluví o minulosti a přítomnosti, o minulé kráse, nynějším utrpení a oddávají se neochvějné naději, že budou moci uspořádati svět podle svého ideálu, nepřihlížejíce při tom ke skutečnosti? Pravíme to, poněvadž to vyciťujeme: Byla to taková mladiství romantika, která jest vždy vlastní mládeži, romantika, která po každé sama sebou přestává, když přestává mládí, i když se nepoužije paragrafů zákona.

Ale dnešní naše doba ještě méně přeje této romantice než jiná období. Nervosita vlády větší za každým mladistvým nadšením vypočítavé útoky proti státu a jeho zákonům a pokouší se v jednotlivých případech odstrašovati co největší krutostí.Ť

Opavský zemský soud jako soud tiskový potvrdil na návrh státního zastupitelství zabavení a uvádí pro to tyto důvody: ťObsahem výše uvedeného článku jest dána objektivní skutková povaha přečinu podle §16, č. 1 zákona na ochranu republiky, poněvadž se v tomto článku veřejně vychvaluje zločin, projevuje se s ním souhlas a také se vychvaluje pachatel pro tento čin.Ť

Chápe-li se věc takto, jest to zřejmý omyl. Nevychvaluje se ani zločin ani pachatelé, ani se neprojevuje souhlas.

Pouze se konstatuje, že odsouzení neměli zlého úmyslu a že přestupky vznikly z nadbytku mladistvé romantiky. Pohlížíme-li tedy na zabavení s tohoto hlediska, není oprávněno, a podepsaní táží se tedy pana ministra:

Schvaluje pan ministr, že bylo zabaveno právě uvedené místo z článku ťKrutý rozsudekŤ?

Neschvaluje-li to, je ochoten naříditi opavskému státnímu zastupitelství, aby příště upustilo od takovýchto neoprávněných zabavení, jež se poslední dobou zvláště rozmnožila?

V Praze dne 20. března 1928.

Úvodník periodického tiskopisu ťDer TagŤ vycházejícího v Ústí n. L. v č. 85 ze dne 1. května t. r. byl na jednom místě zabaven. V tomto úvodníku jde o řeč poslance inž. R. Junga na slavnosti 1. května. Zabavené místo dovolávalo se státoprávního prohlášení, které učinil dne 21. října 1918 v ustavujícím Národním shromáždění rakouském posl. H. Knirsch. Toto prohlášení znělo takto:

ťMy, národní socialisté, odmítáme již napřed myšlenku spojení Rakouska ve spolkový stát se slovanskými státy, povstávajícími ze starého Rakouska. V zájmu národním, sociálním a osvětovém žádáme státoprávní připojení Rakouska k německé říši, jako spolkový stát. Zahraničně politické a obchodní vztahy k nově vznikajícím sousedním státům lze upraviti jen s hlediska zájmů veškerého Němectva, musí tedy býti věcí všech v německé říši spojených spolkových států. ---Ť

Tazatelé se domnívají, že jde o historický dokument, který musí býti uveden v souvislosti s dějinami převratových dnů, klade-li se váha na skutečné dějiny a nikoliv na padělání dějin. Tohoto mínění byly dříve také státní úřady. Důkazem toho jest, že toto prohlášení mohlo bez závady vyjíti v tisku a v jiných časopisech. Teprve od té doby, co nastoupil svůj úřad nynější ministr spravedlnosti, nastala změn. Toto prohlášení, kdykoliv jest uveřejněno, jest zabaveno.

Zcela zvláštní kousek podařil se však ústeckému censorovi. Když zabavil dokonce i odkaz na toto prohlášení, aniž byl uveden jeho obsah. Poslanec inž. R. Jung prohlásil totiž ve své řeči na oslavu 1. května toto:

ťNechť všichni jsou nevěrní, my však zůstaneme a musíme zůstati věrni sami sobě, máme-li jednou uskutečniti velký cíl našeho hnutí. Onoho velkého cíle, který vysvítá také z právě uvedeného prohlášení, který však ještě více jest patrný v onom státoprávním prohlášení, které kdysi učinil na dějinném místě v ustavujícím Národním shromáždění rakouském náš přítel Knirsch.

Dne 21. října bude tomu 10 let! Je a zůstane naší směrnicí, neboť spojuje obě myšlenky našeho světového názoru, národní a sociální, v jednotu, ve státní myšlenku budoucnosti!

Německo bude národně-socialistické nebo ho vůbec nebude!Ť

Zabaven byl pouze periodický časopis ťDer TagŤ, kdežto jiný časopis strany toto místo uveřejnil bez závady. Nelze přece tvrditi, že zabavená místa jsou zvláště nebezpečná v Ústí n. L., kdežto jinde nikoliv. Poněvadž nelze se také domnívati, že ústecký censor jest méně chytrý a zlomyslnější než jeho druhové jinde, může jen jíti o to, že pro censuru periodického tiskopisu ťDer TagŤ, byly vydány zvláště přísné pokyny.

Podepsaní se tedy táží pana ministra:

1. Souhlasí pan ministr s tazateli, že doslova uvedené státoprávní prohlášení učiněné 21. října 1918 jest dějinným dokumentem a může tedy býti bez výtky uveřejněno?

2. Jest tedy ochoten vydati státním zástupcům příslušné pokyny?

3. Souhlasí s tazateli, že zabavení uvedeného místa z řeči posl. inž. R. Junga při oslavě 1. května jest překročením oprávnění censorova a co zamýšlí učiniti, aby příště čelil takovémuto mrzačení tisku a svobody mínění, které jest výsměchem veškeré demokracii?

V Praze dne 11. května 1928.

Interpelanti podali již 12. prosince 1927 ministrovi v téže věci interpelaci (t. 1407/II) a poukázali na to, že výstřelky cenové politiky papírnického kartelu v Československu, čím dále tím více poškozují knihtiskařskou živnost. Ministr pro průmysl, obchod a živnosti v odpovědi na tuto interpelaci ze dne 13. března 1928, tisk 1494, snaží se toto tvrzení vyvrátiti a odůvodňuje to především tím, že zvýšená cena 675 Kč za dřevaprostý papír podle nabytých informací vyskytuje se v praksi zřídka.

Toto tvrzení jest správné pouze pro velké tiskárny a tiskařský průmysl. Převážná většina závodů tiskařské živnosti jsou však střední a menší tiskárny, pro něž toto tvrzení neplatí a které skutečně velmi trpí cenovou politikou papírnického kartelu.

Před vznikem papírnického kartelu neobjednával drobný tiskař ani tisíc kilogramů dřevaprostého papíru téže síly, nýbrž při objednávce na vyrobení 1000 kg dřevaprostého papíru bylo dovoleno, objednati jej při stejné gramové síle ve dvou libovolných formátech za cenu 665 Kč, stanovenou pro 1000 kg. Drobný tiskař mohl tedy za tuto cenu objednati po 500 kg každého druhu. Nyní má objednávati 2000 kg jediného druhu, tedy čtyřnásobné množství, chce-li, aby mu byla povolena cena dřívější. To však nemůže, poněvadž ohromnou konkurencí knihtiskáren jest výdělek knihtiskaře a tedy jeho kapitálová síla mnohem menší než dříve, takže by nemohl dodržeti těžkých podmínek prodejny papírnického kartelu. Drobný tiskař musí tedy podle podmínek prodejny papírnického kartelu, odebéře-li 500 kg jednoho druhu, zaplatiti dnes asi o 11% více než před vznikem papírnického kartelu. Při konkurenci velkých tiskáren, které dostávají veliká množství papíru za ceny značně levnější a mohou tedy dodávati mnohem levněji, musí to způsobiti zkázu malých a středních tiskáren.

Interpelanti se tedy táží pana ministra:

Jest ochoten přezkoumati cenovou politiku papírnického kartelu ještě jednou a přihlížeti při tom zvláště, za jakých podmínek mohou objednávati střední a drobné tiskárny a učiniti opatření, zabraňující, aby papírnický kartel skutečně těžce poškozoval střední a drobné podniky tiskařské?

V Praze dne 12. června 1928.

Ministerstvo železnic zřídilo výnosem ze dne 1. července 1920, č. 1060 přes. pro zaměstnance státních drah ke spolupráci v osobních a sociálních otázkách zaměstnanců volené důvěrnické sbory, jejichž obor působnosti jest určen v §§ 2 a 3 tohoto výnosu.

V té době bylo jž také jednáno o požadavku dělnických organisací, aby byly zřízeny závodní rady. Když tato jednání ve vládním návrhu o závodních výborech nabyla konkrétních forem, vynořila se otázka, má-li tento návrh platiti také pro podniky právních osob veřejného práva. Tato otázka byla řešena ustanovením, které bylo pojato do § 2 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n. podle jehož odstavce 2. byla vláda zmocněna, rozšířiti působnost tohoto zákona i na jiné podniky právních osob veřejného práva, pro železnice byly však v odstavci 1 tohoto paragrafu ustanoveny výjimky:

Tento odstavec 1 § 2 rozlišuje železnice, při nichž důvěrnické sbory v té době již působily a železnice, při nichž takové důvěrnické sbory ještě nebyly. Pokud jde o prvou skupinu železnic, ustanovuje zákon, že dosavadní důvěrnické sbory podrží svou funkci i nadále. Zákon samozřejmě neměl na mysli osobní rozčlenění těchto důvěrnických sborů, nýbrž nařídil, že mají zůstati beze změny v platnosti předpisy, na základě nichž byly zřízeny důvěrnické sbory. Vysvítá to také zcela jasně z druhé věty odst. 1, § 2, který se týká druhé skupiny železnic a který ustanovuje, že při této skupině železnic, kde takové důvěrnické sbory ještě zřízeny nebyly, mají býti zřízeny podle zásad platných u státních drah.

Podle těchto ustanovení dlužno předpisy o důvěrnických sborech pro obor správy státních drah považovati nepřímo za součást zákona č. 330/1921, takže jejich zásad nelze měniti jen jednostranným opatřením železniční správy.

Mezi zásady, jimiž je upraveno zřízení důvěrnických sborů a jejich činnost, patří zajisté také ustanovení, jímž se zaměstnanci státních drah rozdělují ve volební skupiny (odbory) a jímž se stanoví, kolik členů výboru má voliti ta či ona volební skupina (odbor). Tyto zásady jsou obsaženy v §§ 7 a 8 svrchu uvedeného výnosu.

Ministerstvo železnic nařídilo nyní výnosem č. 15-050 ze dne 31. května 1928 změnu dosavadního rozdělení odborů (volebních skupin) a poměrů v počtu mandátů jednotlivých odborů a tím porušilo nejhlavnější zásady pravoplatných předpisů o důvěrnických sborech. Opatření, které chce tímto výnosem provésti ministerstvo železnic, jest tedy v přímém rozporu se zákonem č. 330 ze dne 12. srpna 1921.

Interpelanti se tedy táží:

Co zamýšlí vláda podniknouti, aby nedošlo k provedení nařízeného porušení zákona o závodních výborech správním nařízením?

V Praze dne 21. června 1928.

Podle § 10, bod. 3, zákona ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. a n., o organisaci politické správy má býti převzetí zaměstnanců samosprávných sborů, které mají býti zrušeny, upraveno vládním nařízením.

Při tomto osobním opatření jde zajisté o řešení nesmírně důležitých otázek, které hluboce zasahují v existenci a životní zájmy postižených zaměstnanců i s jejich rodinami. Jest tedy jen spravedlivé a slušné, aby lidé, postižení takovým opatřením, byli před provedením slyšeni a aby se jim při stanovení převodních zásad včas umožnilo pro prováděcí nařízení přispěti radou a spolurozhodovati, což jest ostatně ve státě, založeném na demokratickém ústavním podkladě, samozřejmostí.

Poněvadž zaměstnanci samosprávných sborů, tak jako jiné stavovské vrstvy jsou sdruženi v zájmových organisacích, jsou dány předpoklady pro věcnou a účelnou spolučinnost těchto zaměstnanců při sestavování převodních zásad, jakož i při provádění personálních opatření, jichž bude třeba. Pokud jde při těchto osobních opatřeních o zaměstnance samosprávných sborů německé národnosti, poukazujeme v této souvislosti na ťVerband der öffentlichen AngestelltenŤ se sídlem v Liberci, Mühlfeldgasse č. 25, který by byl podle číselně největšího počtu členů především nejpovolanějším zástupcem zájmů těchto zaměstnanců při spolupráci o jednání a provádění příslušných osobních opatřeních.

Interpelanti táží se tedy pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr ochoten umožniti zaměstnancům samosprávných sborů spoluúčast a spolurozhodování při poradách a stanovení zásad pro převzetí těchto zaměstnanců, jakož i při provádění těchto osobních opatření s pomocí jejich stavovských organisací tak včas, aby hmotné a služební zájmu, jakož i nabytá práva příslušných zaměstnanců mohla býti náležitě zjištěn?

2. Je-li k tomu ochoten, učinil již pan ministr příslušná opatření a nařízení, a jaká?

V Praze dne 21. června 1928.

Zákonem ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. (platový zákon) byly zrušeny všechny dosud platné předpisy, jimiž byl přiznán nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších platů. V platnosti zůstaly pouze předpisy o započtení služby v československých legiích.

Podle prvé věty uvedeného zákonného ustanovení nebyly od té doby žádnému čekateli, který byl od té doby jmenován profesorem podle § 70 zákona, započítány ani skutečně ztrávená doba válečné služby, ani žádné válečné přirážky. Ale nebyla jim započtena ani služební doba, kterou ztrávili jako suplující profesoři, jako asistenti na vysokých školách, jako učitelé na škole nižší kategorie (na školách obecných a občanských, při čemž hlavně jde o učitele náboženství) a služební doba ztrávená na nestátních ústavech na roveň postavených státním středním školám.

Vládě bylo však § 142, odst. 2 zákona č. 103 uloženo, aby nařízením určila, kdy a v jakém rozsahu se započítá pro zvýšení platů určitá služba v jiném služebním poměru nebo zaměstnání. Vláda však této povinnosti nesplnila, ačkoliv od vyhlášení zákona č. 103 uplynula dvě léta.

Tážeme se tedy vlády, je-li ochotna vydati konečně příslušné prováděcí nařízení a tím napraviti těžké poškození středoškolských učitelů, které vyplývá z nynějšího stavu.

V Praze dne 21. června 1928.

K ustanovením správní reformy, jež těžce poškozují obyvatelstvo, v tomto případě zvláště obce, patří i povinnost obcí ustanovená v § 1, odst. 4, postarati se o vhodné místnosti pro okresní úřady. Toto ustanovení jest proto tak tíživé a nepřátelské, poněvadž jen na obec uvaluje přísné závazky, ale státu úplně ponechává na vůli, chce-li něčím přispěti k nákladům umístění či nikoliv. Zcela mimořádně však se zostřuje tíseň obcí zákonem č. 77/27 Sb. z. a n., podle něhož obce nejsou s to, aby si opatřily prostředky nutné k opatření úředních místností. Zákonodárství uložilo tedy obcím těžká břemena a zároveň jim znemožnilo je nésti. Poněvadž zákony o správní reformě a o obecních financích spolu souvisejí, vzájemně se doplňují a do jisté míry dlužno je považovati za jednotný soubor zákonů, máme zde příklad zákonodárství, jež samo sebe vede ad absurdum. Tento druh dělání zákonů byl by směšný, kdyby následky pro obyvatelstvo a pro samosprávu nebyly tak velice smutné.

Ale místo, aby se rozumnou praxí mírnila a činila snesitelnými protismyslná ustanovení zákonodárství, krutostí zákona jsou ještě zostřována bezohlednou praxí. Školským příkladem toho jest chování úřadu k městu Ústí n. L. Zde jsou místnosti jak pro okresní úřad tak i pro samosprávní okresní správu a vyjednáváním mezi všemi zúčastněnými sbory - státem, okresem a obcí - bylo by jistě lze nalézti způsob, jak by se účelně umístily státní a autonomní správní orgány, spojené podle zákona o správní reformě. Ale místo, aby ústecká okresní politická správa zahájila jednání, staví se na rozkaz pražské zemské politické správy prostě na stanovisko schválnosti, neboť jednak žádá, aby všechny úřední místnosti byly ťpod jednou střechouŤ, o čemž v zákoně vůbec není řeči, jednak chová se k obci pánovitě a překračujíc meze své působnosti, žádá, aby se obecní zastupitelstvo usneslo v tom smyslu, že se obec bez výhrad zavazuje jak prozatímně tak i definitivně úřady umístiti. Státní správa nedbá tedy ani samosprávy obcí, neboť nejen žádá, k čemu byla oprávněna, aby městské zastupitelstvo bylo svoláno, nýbrž žádá, aby se usneslo na určitém znění předepsaném okresním úřadem, ani v nejmenším nepřihlíží k finančnímu stavu obcí vytvořenému zákonem o obecních financích. Odmítá učiniti prohlášení o společné úhradě nákladů, o němž se výslovně zmiňuje zákon o organisaci správy, ačkoliv teprve takové prohlášení umožnilo by městu odhadnouti finanční důsledek celé věci a pak učiniti usnesení, za něž podle zákona o obecních financích může odpovídati. Z toho všeho vyplývá, že státní správě v tomto případě nejde o účelné řešení praktické otázky správy, nýbrž prostě o to, aby obec ponížila a oloupila o poslední zbytky její samosprávy.

Podepsaní se tedy táží:

1. Jest vláda ochotna co nejdříve předložiti návrh zákona, jímž se ruší povinnost obcí podle § 1, odst. 4 zákona č. 125/27 Sb. z. a n.?

2. Kdyby tomu tak nemělo býti, jest vláda aspoň ochotna co nejdříve předložiti návrh, jímž by se poskytování příspěvků státem, o němž mluví zmíněné ustanovení zákona, proměnilo v zákonitý závazek?

3. Jest vláda aspoň ochotna vydati okresním politickým úřadům závazný pokyn, že provádějíce zmíněné ustanovení mají přihlížeti k požadavkům obcí a k jejich tísni způsobené finančním zákonem a že jsou povinny otázku opatření úředních místností pro okresní úřady upraviti v dohodě a vyjednáváním?

V Praze dne 21. června 1928.