Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Postiženým živelními pohromami v roce 1927 v obci Velký Rybník a v osadě Kletečná poskytnuta byla státní podpora celkem 10.650 Kč. Podpora ta byla rozdělena na podkladě návrhu okresní pomocné komise obecním úřadem. Při návrhu tom přihlíženo bylo jak k utrpěné škodě, tak i k majetkovým, rodinným a výdělkovým poměrům poškozených, a bylo úzkostlivě dbáno na to, aby se podpory dostalo jen těm, kdož byli pohromou existenčně ohroženi. Že by okresní pomocná komise postupovala nevěcně, neb snad dokonce i stranicky, nebylo zjištěno ani v jednom případě.

Vzhledem k tomu není pro ministerstvo vnitra podkladu pro jakékoliv další opatření.

V Praze dne 6. července 1928.

Příděl obecních přirážek obci Rotavě děl se hlavně dle výše předpisu zvláštní daně výdělkové firmy "Železárny Rotava Nejdek" a to dle posledního známého předpisu za r. 1918; poněvadž však berní povinnost uvedené firmy po vydání předpisů za r. 1919 - 1923 byla mnohem nižší (ještě r. 1919 činila přirážková základna téže 215.012.66 Kč, r. 1923 však již jen 7646,40 Kč), vznikl následkem toho během několika let značný přeplatek na přirážkách v neprospěch obce, který samozřejmě musil býti později opět vyrovnán. Přeplatek tento dostoupil vrcholu v r. 1925, kdy obnášel 1,109.212.47 Kč. Největší příděl přirážek obdržela obec v r. 1924, kdy z běžného účtu bylo jí poukázáno 546.610 Kč a z vyúčtování účtu za r. 1923 dalších 521.925.06 Kč, ač předpis přirážkový v r. 1924 obnášel jen 174.960.85 Kč. Vinu na tomto přeplatku nelze přičísti finanční správě, jelikož tato upozorňovala obec na výši přeplatku a bylo tudíž povinností obce, které ostatně musily býti známy rok od roku se zhoršující hospodářské poměry uvedené firmy, takže sama musila si býti vědoma toho, že příděl přirážek bude po vydání daňových předpisů mnohem nižší, by dle toho své hospodářství upravila. Obec měla včetně do r. 1927 možnost přeplatek tento hraditi přiměřeným zvýšením obecních přirážek. Než obec tak neučinila, ba dokonce snížila výši procenta přirážek r. 1924 z 557 % na 197 % v r. 1925 finanční správa uznavši svízelnou situaci obce vyšla žádosti její o snížení srážek na úhradu shora uvedeného přeplatku vstříc a povolila jí k úhradě téhož v r. 1926 srážku 1/3 z měsíčně poukazovaných přídělů. Okolnost, že k předpisům daňovým došlo poměrně pozdě, má původ v tom, že finanční správa byla v době popřevratové zatížena mimořádnými úkoly, hlavně dávkou z majetku a zachycením zisků z válečných let, takže při nedostatku zapracovaného personálu nemohlo dojíti k včasnému uložení předpisů běžných; když pak k nim došlo, nastaly nové změny v jejich výši a to buď reassumacemi v cestě odvolací neb dle zák. č. 102/21 Sb. z. a n., případně též mimořádnými daňovými úlevami ve smyslu zák. č. 235/24 Sb. z. a n., což opět mělo velký vliv na výši přirážek. Ostatně s takovými změnami, jimž nelze zabrániti, nutno obci počítati vždy. Finanční správa majíc na zřeteli nerušený vývoj hospodářství autonomních svazků provedla již uložení veškerých daňových předpisů inkl. r. 1926 a projednala většinu opravných prostředků, aby letošního roku, kdy poprvé dochází k vyměřování daní podle reformy daňové, došlo k včasnému uložení daní a tím i k spolehlivé základně pro vypočtení přirážek, takže v nejbližší budoucnosti lze doufati, že v ročních přirážkových přídělech nedojde k nějakým pronikavým změnám, jež by mohly míti nepříznivý vliv na hospodářství autonomních těles. Pokud týče se obce Rotavy, vyjde jí finanční správa na dále blahovolně vstříc a bude jí poukazovati z výtěžku plateb příslušnou částku dle § 7 zák. č. 77/27 Sb. z. a n., při čemž ovšem bude musiti přihlížejíc k hospodářským poměrům obce konati přiměřené srážky na úhradu přeplatku na přirážkách, který koncem dubna t. r. činí ještě 976.536 Kč; obci samé pak nezbude jiného, než aby s přeplatkem počítala jako s pohledávkou eráru a aby splátky na tento přeplatek zařadila do rozpočtů příštích let.

Vzhledem k tomu, že příznivý odvod samosprávných přirážek jest podmíněn příznivými platbami poplatnictva, jest v zájmu samosprávných korporací, by upozorňujíce poplatnictvo na plnění povinností vůči státu, okresu a obci pomáhaly finanční správě zameziti liknavosti při placení daní a odstraniti tak v krátké době též nahromaděné nedoplatky za léta minulá.

V Praze dne 30. června 1928.

Státní správa železniční nemá žádných důvodů vzpírati se zlepšení svých zařízení a bylo by jen v jejich intencích, kdyby železnice mohly býti jak co do bezpečnosti, tak i co do pohodlí obecenstva vybaveny nejmodernějšími prostředky. Jedinou, bohužel však nepřekonatelnou překážkou jest nedostatek úhrady finanční. Proto nejde snad o nerozumné opatření úsporné, nemůže-li býti ihned a všude projeveným a co do pohodlí obecenstva i často odůvodněným přáním vyhověno, poněvadž státní správa železniční musí v mezích svých finančních prostředků po náležité rozvaze splniti nejprve své úkoly nejnaléhavější, zejména pokud jde o zajištění bezpečnosti dopravy, a pak teprve postupně může plniti i úkoly méně naléhavé.

Stejně je tomu i při zavádění elektrického osvětlování nádraží.

Pokud jde o zavedení elektrického světla ve stanici Malá Morávka, sdělil jsem již na dotaz poslance ing. Junga, že státní správa železniční narazila na nepřijatelné požadavky dodavatele elektrického proudu, takže tento projekt musila odložiti na příhodnější dobu pozdější. Uváděti úraz Františka Polzera v souvislost s nedostatečným osvětlováním této stanice, nezdá se býti správným, poněvadž místa, kde se úraz přihodil se pravidelně vůbec neosvětlují, nehledě ani k tomu, že František Polzer s místní situací byl obeznámen.

V Praze dne 2. července 1928.

Na základě dohody s ministerstvem vnitra, národní obrany a sociální péče dovoluji si na shora uvedenou interpelaci dáti tuto odpověď:

Úmluvou mezi Československou republikou a říší Německou o státním občanství, čís. 308 Sb z. a n. z roku 1922, bylo upraveno udělování státního občanství tím způsobem, že se obě smluvní strany zavazují, že příště neprovedou přijetí do státního občanství dříve, dokud druhý stát dotyčnou osobu ze svého státního svazku nepropustí.

Československé příslušníky, kteří v době po 28. říjnu 1918 až do dne, kdy tato úmluva vstoupila v účinnost, získali německou státní příslušnost, aniž byli dříve propuštěni z československého státního svazku, nelze pokládati za cizince, poněvadž i podle bývalých rakouských branných předpisů, II. díl, par. 59. potřebovali, pokud byli ve věku vojenskou službu povinném, propuštěni ze státního svazku. Povinnost tuto stanoví ostatně též par. 31 branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n. Dříve uvedenou úmluvou se oba smluvní státy dohodly zabrániti tomu, aby státní příslušníci jednoho státu získávali státní občanství druhého státu, aniž by učinili zadost zákonitým předpisům státu, jehož jsou příslušníky. Okolnost, že do roku 1922 takové úmluvy nebylo, nemění soudu o jednání oněch československých příslušníků s hlediska subjektivního, poněvadž nabyli cizí státní příslušnosti, nešetříce platných předpisů vnitrostátních a musí si následky přičísti sami.

Ministerstvo sociální péče je tudíž v právu, neuznává-li povinnosti, vypláceti důchody válečným poškozencům, kteří nabyli německého státního občanství, aniž se byli starali o propuštění z československého státního svazku. Ve většině případů se takoví poškozenci ucházeli o zaopatřovací požitky od říše Německé a zpravidla tyto požitky tam dostávají.

Ostatně bylo v par. 240., odst. 3. nových branných předpisů ze dne 15. září 1927, čís. 141 Sb. z. a n. z roku 1927 pamatováno na tyto případy a byly tímto ustanovením podmínky pro propuštění z československého státního svazku ulehčeny. Nejjednodušší cestou, jak odstraniti určité nesrovnalosti, které z tohoto nepřirozeného státoobčanského postavení nepochybně vznikají, bude, přihlásí-li se tyto osoby u příslušných československých zastupitelských úřadů, aby byly na základě uvedeného ustanovení branných předpisů propuštěny z československého státního svazku.

V Praze, dne 3. července 1928.

Policejní komisařství v Ústí n. L. zabavilo neperiodický tiskopis "Pamětní řeč ke dni 4. března", shledali ve třech v interpelaci doslovně otištěných místech skutkovou podstatu trestního činu dle §u 14 č. 1 zákona na ochranu republiky.

Toto opatření krajský jako tiskový soud v Litoměřicích na základě § 14/1 zákona na ochranu republiky potvrdil a zapověděl další rozšiřování tiskopisu uznav tak, že zabavení, nařízené policejním komisařstvím v Ústí n. L., bylo zákonem odůvodněno.

Vzhledem k tomu nelze postupu policejního komisařství v Ústí n. L. ničeho vytýkati a neshledávám důvodu k opatření v interpelaci žádanému.

V Praze dne 17. července 1928.

Vláda podala v prosinci 1927 poslanecké sněmovně návrh zákona o příplatcích některým státním a jiným veřejným zaměstnancům ve výslužbě a pozůstalým po takovýchto zaměstnancích zemřelých v činné službě nebo ve výslužbě (tisk posl. sněm. č 1411), při čemž byl za den účinnosti navržen 1. leden 1928. Stanovení dřívějšího termínu bylo z rozpočtových důvodů nemožno. Tento vládní návrh byl i s navrženou lhůtou účinnosti v jarním zasedání Národního shromáždění schválen a vyhlášen jako zákon z 24. května 1928 dne 23. června 1928 ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 80.

V Praze dne 17. července 1928.

Počátkem roku 1921 byl příliv ruské a ukrajinské emigrace do evropských států tak veliký, že Společnost Národů byla nucena zabývati se problémem jejího umístění na podkladě mezinárodním. V polovici r. 1921 zřídila "Vysoký komisariát pro pomoc ruské a ukrajinské emigraci" pod vedením Dra. Nansena. Tento obrátil se ihned na všechny státy s výzvou, aby každá vláda podjala se úkolu organisovati na svém území pomoc emigraci. Vyhovujíc výzvě, Československo věnovalo nemalé úsilí, aby zmírnilo osud emigrantů a umožnilo jim živobytí. Ministerská rada pověřila ministerstvo zahraničních věcí organisací této akce a vláda mu povolila nutné prostředky. Ministerstvo zahraničních věcí provádělo do konce roku 1927 akci samo. Teprve od 1. ledna 1928 akce rozdělena mezi ministerstvo zahraničí, školství a zemědělství a náklady na ni budou hrazeny z jejich dílčích rozpočtů.

Ad 1. - Aby se dala ruské a ukrajinské emigraci možnost umístiti se po vykonaných studiích v cizině, vešlo ministerstvo zahraničních věcí ve styk s Vysokým komisariátem ženevským a od podzimu minulého roku vyjednává s ním o projektu, jenž by, za vedení ženevské instituce, soustředil všechny snahy o umístění a zaměstnání emigrace ve státech s nedostatkem pracovních sil. Přichází tu v úvahu hlavně Francie a státy jihoamerické. Podle projektu má býti při Mezinárodním úřadě práce v Ženevě zřízen "migrační fond", na který by přispívaly státy žádající přepravu části emigrace do cizích zemí. Emigranti by se zavazovali, že výlohy s přepravou a umístěním spojené do lhůty tří let vrátí migračnímu fondu Mezinárodního úřadu práce k dobru konta státu, ze kterého emigrant odejel. Tímto způsobem by si každý stát utvořil v Ženevě obratový fond, ze kterého by Vysoký komisariát mohl hraditi výlohy emigrace z té které země odcházející za jejího výslovného souhlasu a po předložení účtů. Všeobecně se předpokládá, že by tyto výlohy byly zaměstnavatelem strhovány se mzdy emigrantovy a posílány Ženevě. Jednání se Ženevou je v proudu a je naděje, že bude brzy ukončeno.

Ad 2. - Počet v Československu podporovaných emigrantů se stále zmenšuje jednak tím, že ti, kteří požívají čsl. stipendií studijních, svá studia končí a věnují se praktickému zaměstnání a pak tím, že emigranti sami odjíždějí hledati si práci za hranice. Noví emigranti již k nám nepřijíždějí a též čsl. studijní stipendia se novým emigrantům neudělují.

Podpůrná akce se tedy stále zmenšuje, takže bude v dohledné době zlikvidována.

V Praze, dne 19. června 1928.

Státní zastupitelství v Užhorodě zabavilo č. 20 časopisu "Karpatská Pravda" celkem pro obsah čtyř míst, z nichž pouze dvě se uvádějí v interpelaci. V obsahu článku "Zavírají nám ústa" shledalo státní zastupitelství skutkovou povahu přečinu podle § 14, č. 5 zák. na ochranu republiky, v obsahu článku "Kněžská lež" pak skutkovou povahu přečinu podle § 14, č. 3 cit. zák. Ježto pak státní zastupitelství mělo za to, že veřejný zájem vyžaduje, aby bylo zabráněno dalšímu rozšiřování obsahu uvedených článků, zakročilo zabavením.

Soud zabavení potvrdil a tím uznal, že státní zastupitelství postupovalo podle zákona.

Proti nálezu soudu, jímž zabavení bylo potvrzeno, nebylo užito opravných prostředků.

Nemohu proto uznati, že by v daném případě šlo o bezprávné zabavení.

Pokud však jde o zabavení článku "Zavírají nám ústa" v tom rozsahu, jak je nařídilo státní zastupitelství v Užhorodě, uznávám, že zabavení v tomto rozsahu nebylo nutné ve veřejném zájmu, a že dostatečně bylo by vyhověno veřejnému zájmu, kdyby bylo zabavení omezeno toliko na místo: ... "když pendreky a kulemi .. až .. kousek chleba". Dal jsem proto již při přezkoumání zabavení 16. května 1928 státní zastupitelství v Užhorodě v tom smyslu upozorniti.

K dalšímu opatření nemám za tohoto stavu věcí zákonného podkladu.

V Praze dne 15. července 1928.

Účastníci v interpelaci zmíněné schůze ve Velké Kopani, když tato byla pro závadné výroky řečníka Brodyho rozpuštěna, byli intervenujícím úředníkem vyzváni třikráte bezvýsledně k rozchodu. Proto četnická asistence uzavřela na místě schůze silnici tak, aby zástup mohl se rozejíti směrem k Hustu na tři strany, načež byli přítomní intervenujícím úředníkem vyzváni po čtvrté k rozchodu. Výzvu tuto opakoval ještě třikráte velitel četnické asistence, a když ani potom účastníci schůze neuposlechli a naopak slyšeti bylo z davu pobuřující výkřiky, četnictvo vytlačilo shromážděné od místa, kde schůze se konala, asi 100 kroků směrem k Hustu, načež dav se konečně rozešel.

Při tom bylo četnictvo nuceno použíti obušků (zraněna byla lehce pouze jedna osoba).

Osoby, o kterých bylo pak zjištěno, že neuposlechly výzvy k rozchodu, resp. že súčastnily se schůze uspořádané bez vědomí příslušného úřadu v domě Furikově ve Velké Kopani, potrestány byly trestně-policejním soudem u hlavnoslužnovského úřadu ve Velké Sevljuši pro přestupek shromažďovacích předpisů. Odvolání proti trestnímu nálezu podané bylo pak župním úřadem v Mukačevě zamítnuto a trestní nález potvrzen.

Četnictvo i úředník při schůzi intervenující postupovali v daném případě dle platných předpisů, a jak z uvedeného patrno, vyčerpali do krajnosti všechny prostředky, aby dav přiměli po dobrém k rozchodu.

Tvrzení, že byly potrestány i osoby, které se schůze v domě Furikově nesúčastnily, neodpovídá dle výsledku provedeného přestupkového řízení pravdě.

Okresní četnický velitel, který případ na místě vyšetřoval, výroku v interpelaci obsaženého nepronesl ani v tom znění ani v tom smyslu, jak v interpelaci se uvádí.

Rovněž výtka, že hlavnoslužnovský úřad ve Velkém Sevljuši počíná si proti straně Autonomního zemědělského svazu nepřátelsky, postrádá jakéhokoliv podkladu.

Za těchto okolností neshledávám důvodu k nějakému opatření.

V Praze dne 11. července 1928.

Čtrnáctideník "Altvaterbote", vycházející v Zábřehu, sympatisuje se zahraničním hnutím "Sudetendeutscher Heimatbund", které je namířeno proti existenci a bezpečnosti Československé republiky a které různými prostředky usiluje oslabiti také pohotovost československé armády. Sympatie časopisu "Altvaterbote" ke zmíněné organisaci prokázány jsou mimo jiné na příklad tím, že v jeho čísle 12. ze dne 25. června 1925 otištěno bylo provolání, jímž se doporučovalo zasílání adres všech krajanů v Německu bydlících na "Reichsarbeitsstelle des Sudetendeutschen Heimatbundes" v Berlíně. Totéž provolání doporučovalo odbírati měsíčník "Sudetendeutsches Echo", orgán spolku "Sudetendeutsches Heimatbund".

Proto zakázala vojenská správa příslušníkům armády odebírati časopis "Altvaterbote".

Zákaz časopisu "Südmährerbote" vydán nebyl.

V Praze dne 24. května 1928.

Státní správa věnovala a věnuje složitým církevním poměrům na Podkarpatské Rusi patřičnou pozornost a jest si vědoma obtíží, vznikajících z náboženských sporů. Se stejnou pozorností sleduje se pravoslaví, které na území Podkarpatské Rusi šířilo se již před válkou, tehdy ovšem tajně.

Po státním převratu, kdy teprve nastala na Podkarpatské Rusi skutečná svoboda víry, projevilo se pravoslavné hnutí na jejím území otevřeně a došlo, bohužel, též k nežádoucím církevním sporům a dokonce i k případům násilí.Proti teroru, kdekoliv se vyskytl, bylo vždy přísně zakročena a ani v budoucnosti trpěn nebude.

I v případech pp. interpelanty zmíněných bylo proti zjištěným a státnímu zastupitelství udaným pachatelům zahájeno trestní řízení a v některých záležitostech došlo i k uvalení nikoliv nepatrných trestů.

Pokud však šlo o činy, spáchané před 25. zářím 1925, bylo nutno další postup zaříditi podle obsahu rozhodnutí presidenta republiky z 29. září 1925.

Rozhodnutím tímto přivoděn byl na území republiky, zejména v Čechách a na Moravě, náboženský mír a klid, a vláda se kojí nadějí, že jeho provedení i v Podkarpatské Rusi přispěje k žádoucímu uklidnění rozbouřených myslí.

Pokud se týče sporů, vznikajících ze zabrání objektů církve řeckokatolické, pracuje státní správa soustavně, aby spory ty byly likvidovány. Většina objektů zabraných příslušníky řecko-východní církve byla již vrácena (tak na př. jmenovitě v interpelaci uvedené církevní objekty v obcích Kalina, Sinevír, Nižná Kolčava, Voloska, Akna-Rahovo a Velké Lúčky), o zbývajících objektech nebylo dosud příslušné administrativní řízení skončeno.

Rovněž dbá státní správa, aby při změně vyznání bylo přesně postupováno podle platných předpisů, proti jejichž porušení zakročuje při výkonu své moci dohlédací, neb je-li podána stížnost.

Státní správa není sice povinna, aby nahrazovala výlohy vzniklé tím, že majitelé zabraných církevních objektů domáhali se jejich vrácení u orgánů nekompetentních, přece však na podanou žádost, aby k úhradě těchto výdajů poskytnut byl státní příspěvek, zahájila příslušné řízení.

O komitétech, vystupujících jménem řeckovýchodních církevních obcí, není státní správě kultové nic známo.

V jednotlivých místech bylo již úředně schváleno zřízení náboženských obcí řeckovýchodních, jejichž činnost jest vymezena platnými předpisy a potvrzenými statuty.

Duchovní správu v náboženských obcích mohou obstarávati pouze takoví kněží, kteří mají všechny vlastnosti podle platného práva požadované a jsou státními občany. Jen v tomto případě vezme státní správa kultová ustanovení duchovního správce na vědomí. Státní správa vítá snahy, aby ve všech náboženských obcích dostala se duchovní správa do rukou osob kvalifikovaných a bdí nad tím, aby i jiní pravoslavní kněží, zejména pokud jsou cizího původu, zachovávali platné předpisy.

Pravoslavným duchovním, kteří nemají náležité kvalifikace a nejsou v řádné duchovní správě jednotlivých náboženských obcí, nedostalo se od státní správy kultové nijakých peněžitých platů nebo podpor.

Resortní ministerstva nikdy nepustila se zřetele provedení, resp. novelisaci zákona č. 290/20 Sb. z. a n., o zrušení kobliny a rokoviny a jiných povinností v Podkarpatské Rusi a na Slovensku, práce tyto však nemohly býti dosud přivedeny ke zdárnému cíli, poněvadž pokud jde o Podkarpatskou Rus, vyhražuje zákon sněmu této země určiti způsob zrušení těchto dávek a stanoviti míru přiměřené náhrady. Z důvodu nutné konformity co do úpravy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nebylo též možno otázky tyto řešiti samostatně na Slovensku vládním nařízením.

Jinaký provisorní způsob této úpravy tříští se pak o mylné domění rozšířené všeobecně na Podkarpatské Rusi, z části pak i na Slovensku, že od vydání zákona z r. 1920 nejsou přifaření vůbec povinni koblinu a rokovinu platiti.

Přihlížejíc k těmto obtížím snažila se vláda najíti alespoň provisorní východiště způsobem tím, že po třikráte poukázala duchovenstvu řeckokatolické církve podpory na účet budoucí náhrady za zrušenou koblinu a rokovinu. Kromě toho uvažuje se o tom, jakým způsobem a v jaké míře by se mohlo dostati postiženému duchovenstvu náhrady za úbytek příjmů, vzniklý neplněním kobliny a rokoviny.

V Praze, dne 18. června 1928.

Jmenování členů (náhradníků) daňových komisí přísluší podle ustanovení § 236 zákona ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., finančním úřadům II. stolice. Při tom více než polovina členů (náhradníků) jmenována býti musí podle návrhů zemědělských rad (v Podkarpatské Rusi až do zřízení zemědělské rady zemědělského referátu civilní správy) a obchodních a živnostenských komor (obchodné a priemyselné komory).

Tyto korporace předkládají své návrhy přímo finančním úřadům II. stolice a ministerstvo zemědělství nemá tedy možnosti do sestavení návrhů podaných zemědělskými radami zasahovati. Podle informací ministerstva zemědělství použily zemědělské rady při sestavování návrhů na jmenování členů daňových komisí svých delegátů, kteří jsou jejich orgány.

Rovněž ministerstvo financí nemá naprosto žádného vlivu na sestavování těchto návrhů a není mu ani známa politická příslušnost navržených osob.

Daňové komise jsou institucemi čistě hospodářského rázu, které se mají zabývati pouze zjištěním důchodů a výnosů a rozhodovati o výhodách poplatníkům příslušejících, jakož i o výši daně (§ 327 cit. zák.).

Finanční úřady přihlížejí naprosto nestranně při jmenování členů (náhradníků) komisí ve smyslu § 236, odst. 4 cit. zák. k tomu, aby byly přiměřeně zastoupeny všechny důležité skupiny poplatníků vyskytující se v příslušném obvodu. Pokud by snad podané návrhy zákonným ustanovením někde plně nevyhovovaly, mají finanční úřady při jmenování druhé části členů (náhradníků) komise bez návrhu shora zmíněného možnost eventuelní nedostatky napraviti. Při omezeném počtu členů (náhradníků) jednotlivých komisí jest však naprosto vyloučeno, aby veškeré druhy povolání a zaměstnání mohly býti v komisích zastoupeny a nutno proto především pečovati o to, aby v komisích byli nejschopnější zástupci všech poplatníků, kteří jsou s to, aby důležitou funkci člena komise vykonávali na podkladě odborných znalostí poměrů s přísnou nestranností, kterou jim ukládá slib vykonaný na základě § 239 cit. zákona.

Seznamy jmenovaných členů i náhradníků komisí vyhlašují se v úředních a denních listech.

Seznamy osob zemědělskými radami navrhovaných nelze předložiti, jelikož návrhy ty jsou věcí interní a nelze jich bez souhlasu navrhovatelů sdělovati.

V Praze, dne 9. července 1928.