Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Krebse a druhů min. spravedlnosti o zlepšení hmotného postavení soudců,

II. posl. inž. Junga, Simma a druhů min. školství a nár. osvěty a min. vnitra o otevření české menšinové školy v Bravanticích u Bílovce a o zabavení tělocvičny tamější německé obecné školy pro tuto menšinovou školu,

III. posl. inž. Junga, dra Wollschacka a druhů min. vnitra a min. financí, že se pomýšlí spojiti Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav v Opavě se zemskými hypotečními ústavy na Moravě,

IV. posl. inž. Jurga, dra Wollschacka a druhů min. financí, aby bylo zachováno opavské slezské finanční ředitelství,

V. posl. dra Korlátha a druhov min. financií o výmene peňazí v Marmaroš. Solotvine,

VI. posl. Szentiványiho a druhov min. vnútra o stálom odopieraní práva na držbu loveckých pušiek v okrese Modrý Kameň,

VII. posl. dra Scltollicha a druhů min. spravedlnosti o zabavení časopisu "Deutsche Volkswehr" ve Frýdku čís. 31 ze dne 4. srpna 1928,

VIII. posl. Horpynky a druhů min. spravedlnosti o zabavovací praxi censurních úřadů v případu "Vánočních povídek" Karla Hanse Strobla,

IX. posl. Szentiványiho a druhov min. vnútra a spravedlnosti o poburovaní proti národnosti, spáchanom Emilom Hanesom, okresným náčelníkom v Rim. Sobote,

X. posl. dra Schollicha a druhů min. železnic o neuvěřitelném chování železničního zaměstnance na trati Suchdol - Budišov,

XI. posl. inž. Nečase, Koudelky, Johanise a soudruhů vládě o nemožné lichvě stavebními hmotami,

XII. posl. Sladkého, Buřívala, Procházky a druhů min. železnic, proč železniční správa neuznává za pravoplatné maturitní vysvědčení středoškolských privatistů,

XIII. posl. Sladkého a druhů min. spravedlnosti o neuvěřitelném případu B. Bučka z Bludovic,

XIV. posl. Bergmanna, dra Franke, Netolického a druhů vládě o přeřazení lázní Bohdanče do skupiny míst B činovného státních zaměstnanců,

XV. posl. Bergmanna, Špatného, dra Klapky a druhů vládě o přeřazení Chodova a Štěrbohol u Prahy do skupiny míst A činovného státních zaměstnanců,

XVI. posl. Bergmanna, Hrušovského a druhů vládě o přeřazení Dolního Kubína do skupiny míst C činovného státních zaměstnanců,

XVII. posl. dra Franke, Sladkého a druhů min. financí o zachování slezského finančního ředitelství v Opavě,

XVIII. posl. Bergmanna, Langra, Knejzlíka, Riedla a druhů vládě o přeřazení města Znojma do skupiny míst B činovného státních zaměstnanců,

XIX. posl. Bergmanna, Buřívala a druhů vládě o přeřazení obce Meziříčí v Čechách do skupiny míst C činovného státních zaměstnanců,

XX. posl. dra Franke, Bergmanna, Netolického a druhů vládě o přeřadění města Chrudimě do skupiny míst B činovného státních zaměstnanců,

XXI. posl. dra Uhlíře a druhů min. financí, aby bylo konečně provedeno nové katastrální měření v Hradci Králové,

XXII. posl. Chvojky, Pechmanové, Davida a druhů min. železnic o poměrech na městské elektrické dráze v Liberci,

XXIII. posl. dra Uhlíře, Buřívala a druhů vládě o povýšení města Dvora Králové n. Labem do skupiny míst B,

XXIV. posl. Bergmanna, dra Franke, Netolického a druhů vládě o přeřazení Kyšperka do skupiny míst C činovného státních zaměstnanců.

Hmotné postavení soudců v Československé republice jest nyní nejhorší ve střední Evropě. Vydání poslední slíbené služební pragmatiky se stále odkládá. Nedostatečná systemisace a nesnesitelné přetížení soudů přivodilo krisi v celém soudnictví v Československé republice, která způsobila, že soudcové jen s napětím nejvyšších sil mohou dostáti svému úkolu a jen tím zadržeti úpadek nalézání práva. U velmi četných soudů jsou volná místa neobsazena a i to velice zatěžuje úřadující soudce. Tyto okolnosti jsou velkým nebezpečím pro veškeré soudnictví v Československé republice.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra spravedlnosti:

Jest pan ministr spravedlnosti ochoten zasaditi se ve vládě, aby co nejrychleji bylo zlepšeno hmotné postavení soudců v Československé republice a pečovati, aby systemisace byla nyní provedena tak, aby soudy měly dostatek soudců k vyřizování běžných prací, a jest zvláště ochoten všechna volná místa co nejrychleji obsaditi?

V Praze dne 24. září 1928.

Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 22. května 1928, č. 63.198/28 byla pro obec Bravantice u Bílovce povolena česká menšinová škola, poněvadž k žádosti o tuto školu byl prý přiložen seznam 19 dětí, které chtěly vstoupiti do této školy. 9 z těchto dětí při zápisech do menšinové školy se nepřihlásilo ke vstupu do této školy a když bílovecká okresní politická správa nařídila správci bravantické německé obecné školy, aby těchto 9 dětí odeslal do české menšinové školy, prohlásili rodiče do zápisu, že nikdy a nikomu nedali svolení, aby jejich děti chodily do české menšinové školy a že tedy nemůže býti ani řeči o tom, že by se byli k tomu svým podpisem zavázali.

Závazek rodičů, kteří do české menšinové školy chtěli prý posílati 19 dětí, jest tedy částečně buď padělán nebo podvržen a ministerstvo bylo takovým klamným seznamem uvedeno v omyl. Příznačné jest, že z 19 dětí uvedených, v seznamu 4 již škole odrostly a že jeden chlapec dochází již druhý rok do reálného gymnasia v Bruntále.

Z 10 dětí zapsaných do české menšinové školy jsou 3 děti sezonních dělníků správy velkostatku, kteří koncem měsíce odcházejí a 2 jsou děti dělníka, jenž dnem 15. září dostal výpověď, takže ve skutečnosti zbývá pro menšinovou školu 5 dětí. I z těchto jsou ještě 2 děti polské státní příslušnosti. Poněvadž v místě není upotřebitelných místností, nařídila bílovecká okresní politická správa pod č. 1140/15 ze dne 19. září 1928, aby pro vyučování této menšinové školy byla tělocvična bravantické německé obecné školy nuceně pronajata české menšinové škole.

Odnětí tělocvičny německé škole, která má 137 žáků, znemožňuje vyučování tělocviku v německé škole, ačkoliv právě vyučování tělocviku jest velice důležitým oborem vyučování na každé škole. Omezování školního vyučování zabavením užívaných a nutných místností jest tedy protizákonné a příčí se opakovanému nálezu Nejvyššího správního soudu (nález ze dne 17. března 1923, č. 4079, nález ze dne 28. května 1921, č. 6400).

Již předložení seznamu 19 dětí se závazkem jejich rodičů, že je budou posílati do české menšinové školy, při čemž závazky části těchto rodičů byly padělány, jest klamáním úřadů a veřejnosti, jež dlužno vyšetřiti a potrestati. Dále výnos bílovecké okresní politické správy ze dne 19. září 1928, č. 1140/15 příčí se výše zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a jest nezákonitý. Takový postup jest přímo neslýchaný.

Interpelanti táží se tedy pana ministra:

Jest ochoten zrušiti výnos bílovecké okresní politické správy o zabavení tělocvičny německé obecné školy v Bravanticích a jest dále ochoten přesně vyšetřiti, kdo sestavil a ministerstvu předložil částečně padělaný seznam o závazku rodičů 19 dětí, že budou tyto děti posílati do české menšinové školy, a vinníka potrestati?

V Praze dne 4. října 1928.

Obyvatelstvo Slezska jest velmi znepokojeno zprávou, že Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav, již po 60 let v Opavě působící, má býti spojen s moravskými zemskými hypotečními ústavy. Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav byl v bývalém Rakousku druhým ústavem tohoto druhu a při zakládání všech novějších ústavů tohoto druhu byl považován za vzor a poskytoval jim své zkušenosti. Vyvíjel v celém Slezsku a v sousední Moravě velice blahodárnou činnost pro zemědělce a pro majitele domů v městech; jako důkaz vnitřní síly přestál také těžkou krisi způsobenou oddělením Těšínska a skoro úplnou ztrátou úvěrů tam umístěných a stále dále vzkvétá.

Tento ústav jest přesně přizpůsoben často velmi zvláštním poměrům slezským a právě stálým úzkým stykem s obyvatelstvem Slezska a s jeho požadavky získal si velkou důvěru a působil blahodárně. Nízkým úvěrem na zástavní listy se stal důležitým regulátorem úrokové míry ve Slezsku a jest tedy nepostradatelný. Kdyby byl přeložen do Brna, byly by přetrhány všechny úzké svazky se Slezskem a to by tolik zdražilo zejména zjišťování při úvěrech poskytovaných drobným a potřebným dlužníkům, že by toho ústavu nemohly již používati zvláště tyto osoby úvěru potřebné, pro které jest nepostradatelný. Slezský ústav by spojením s moravskými zemskými ústavy nezískal, ale obyvatelstvo Slezska a zvláště drobní držitelé domů a pozemků utrpěli by těžkou škodu, jak jsme se výše zmínili.

Interpelanti táží se tedy pánů ministrů:

Jste ochotni naříditi, aby Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav v Opavě zůstal samostatným ústavem a výslovně to prohlásiti, aby se obyvatelstvo uklidnilo?

V Praze dne 4. října 1928.

Opavské obchodní a živnostenské komoře pro Slezsko bylo na její žádost, aby jí byl přenechán schematismus moravského zemského finančního ředitelství v Brně, písemně oznámeno, že bude nově vydán teprve až se slezská finanční správa spojí s moravskou. Počítá se tedy zřejmě jak v ministerstvu financí tak i u moravského zemského finančního ředitelství s tím, že bude brzy zrušeno slezské finanční ředitelství, na jehož místě má zůstati pouze okresní finanční ředitelství v Opavě. Tato opatření mají býti provedena v souvislosti se spojením Moravy a Slezska správní reformou. Dřívější spojitost mezi politickou správou a finanční správou byla však zrušena již zákonem ze dne 20. března 1919, č. 153 Sb. z. a n. Kromě toho bylo ve zprávě ústavně-právního výboru Národního shromáždění ke správní reformě s výslovným poukazem na slezské zemské finanční ředitelství se souhlasem vlády vysloveno, že správní reformou nebude dotčena existence slezského finančního ředitelství. Mimo to rovněž pan ministr financí dr. Engliš výslovně prohlásil deputaci stálého zastupitelstva slezských průmyslových sborů, jakož i deputaci zemských organisací kupeckých a živnostenských, že ministerstvo financí nevyvodí důsledků z politicko-správního Spojení Slezska s Moravou. Tak spojení politické správy Moravy a Slezska, které bezprostředně má nastati, přestává býti nutkavým důvodem pro zrušení slezského zemského finančního ředitelství. Poukaz na poměrně malý okruh působnosti opavského zemského finančního ředitelství však také neobstojí, poněvadž má býti i nadále zachováno hlavní finanční ředitelství v Užhorodě, ačkoliv počet obyvatelstva jeho obvodu jest o 10% nižší než počet obyvatelstva zemského finančního ředitelství ve Slezsku, a příjmy hlavního finančního ředitelství v Užhorodě na přímých daních budou činiti jen asi ¹/₉, na dani z obratu a přepychové asi ¹/₂ a na daních spotřebních jen asi ¹/₃ rozpočtu slezského zemského finančního ředitelství pro r. 1929. Spojením nedosáhlo by se ani úspory na správních výlohách, poněvadž by se musilo počítati s mimořádně zvýšenými cestovními výdaji, aby slezské berní správy byly spojeny se zemským úřadem v Brně. Naopak, zvýšené cestovní výlohy poplatníků ze Slezska do Brna zatížily by obyvatelstvo mnohem více a musilo by se počítati s tím, že vyřízení četných spisů se opozdí a poněvadž brněnští berní úředníci neznají místních poměrů ve Slezsku, při vyřizování spisů nebylo by se možno vyhnouti zbytečným krutostem vůči poplatníkům.

Zvláště však dlužno zdůrazniti, že by město Opava bylo těžce poškozeno přesídlením finančního ředitelství s jeho úředníky do Brna, i tím, že by strany již nedojížděly do Opavy.

Aby se zabránilo tomuto poškození města Opavy a aby se dosáhlo souhlasu části slezských poslanců k zákonu o správní reformě, ústavněprávní výbor Národního shromáždění projednávaje kdysi zákon o správní reformě výslovně prohlásil výše uvedený souhlas a tím projevil, že spojení slezského zemského finančního ředitelství v Opavě se zemským finančním ředitelstvím v Brně při provedení správní reformy nebylo úmyslem zákonodárce. Ministerstvo financí provádějíc toto spojení nedbalo by tedy výslovného přání Národního shromáždění.

Interpelanti se tedy táží pana ministra financí:

Jest ochoten k uklidnění obyvatelstva města Opavy a Slezska výslovně prohlásiti, že se ministerstvo financí vzdává záměru spojiti opavské finanční ředitelství s brněnským zemským finančním ředitelstvím a že opavské zemské finanční ředitelství potrvá i nadále?

V Praze dne 4. října 1928.

O krivdách spáchaných na odvekom obyvateľstve Podkarpatskej Rusi v r. 1919-20 tak zvanou výmenou peňazí, čo vlastne bolo konfiškovaním peňazí, už veľakrát sme sa príležitostne zmienili v našich interpelláciách a parlamentných rečiach, dosial však odpoveďou bolo v každom prípade hrobové ticho. Musíme však prejaviť, že krivda táto je tak ťažkým bezprávím, nad ktorým nelzä prejisť na denný poriadok, a ani tak neučiníme, lež sbierame ďalej dáta, ktoré majú náležite posvietiť na vládnu politiku, prevádzanú v Podkarpatskej Rusi.

V Marmarošskej Solotvine pri príležitosti prvej výmeny peňazí vymeňovaly sa obnosy do 2000 K v pomere 1: 1, obnosy vyše 2000 K v pomere 1: 4 a tedy za 4000 K dostali ľudia 1000 Kč, kým za 20.000 K dostali 5000 Kč.

Pri druhej výmene peňazí došly zásoby prihlašovacích hárkov a tak bez prihlašovacieho hárku nebolo možno činiť prihlášky. Na to ľudia deponovali svoje peniaze u notára a niektorí uschovali si ich doma.

Pri príležitosti tretej výmeny peňazí odniesol Julius Füzessy, notár v Marmaroš. Solotvine, 1,930.309 K, ktoré boly u neho deponované, do Selo Solotviny, tam ich chcel vymeniť, avšak keďže za jednu Kč požadovali už desať starých korún, tedy za 1000 Kč nikto nechcel dať desať tisíc K, preto ľudia odniesli svoje peniaze domov bez výmeny a uložili ich na byte notára, lebo v pokladnici obci sa nezmestily. Niektorí odniesli svoje peniaze domov a tedy so zbylými 90.000 K spolu s horejším obnosom zostalo tam úhrnom 1,181.309 K. Obyvateľstvo potom čakalo na lepšiu výmenu, avšak marne, lebo peniaze viac vymeňované neboly, lež za niekoľko krátkych týždňov dostavili sa tam 4 policajti, 6 četníkov a odniesli spolu s vtedajším rychtárom Jánom Názáthom obnos 1,930.309 K z bytu notára na finančné riaditeľstvo do Rahovo. Rychtár obce dostal sa do troch dní domov, avšak bez peňazí, tieto zostaly tam až do dneska a tak následkom "výmeny peňazí" boli mnohí zničení a ožobračení, lebo ich peniaze boly zkonfiškované a tým výmena peňazí bola znemožnená. Stalo sa to v júli 1921 a lehota pre výmenu peňazí znela do 31. decembra 1924.

Podotýkame ešte, že tu okolkovanie bankoviek prevedené nebolo, a jednotlivé druhy peňazí bolo treba zaznamenať len do prihlašovacieho harku.

Konfiškovaniu peňazí prítomní boli vtedajší rychtár Ján Názáth, manželka notára Júliusa Füzessyho a notársky pomocník Béla Chamilla.

Tážeme sa pána ministra financií:

Či ste ochotní uviesť behom jubilárneho roku konečne do poriadku vec výmeny peňazí Podkarpatskej Rusi, ktorou výmenou postižené bolo obyvateľstvo celej časti zeme?

Či ste vôbec ochotní učiniť prejav, akým spôsobom mienite sanovať ukrutnú krivdu spáchanú výmenou peňazí na obyvateľstve v Podkarpatskej Rusi?

V Prahe, dňa 4. októbra 1928.

Maliarik, náčelník okresu Modrý Kameň, odmietol konečným usnesením žiadosti niekoľko Maďarov o povolenie držby loveckých pušiek a v obvode jeho okresu nemôžu československí štátni občania maďarskej národnosti získať povolenia ku držbe zbraní napriek tomu, že majú vhodné revíry.

Podľa odôvodnenia povolenia ku držbe zbraní môžu byť vydávané len jednotlivcom, ktorí sú mravne i politicky spoľahliví, žiadatelia však neposkytli záruky, že zbraní nezneužijú.

Toto tvrdenie je trochu odvážne, lebo veď okresný úrad nemôže nikoho urobiť morálnou mrtvolou, ak nemá k tomu podkladu, a tedy nemôže vystaviť úradné vysvedčenie o tom, že žiadatelia sú mravne nespoľahliví.

Tážeme sa pána ministra vnútra:

Či vie o praxi okresného náčelníka Maliarika, prevádzanej bezdôvodne pri vydávaní povolení k držbe zbraní?

Či je ochotný postarať sa o to, aby okresný náčelník prestal týmto spôsobom obyvateľstvo šikanovať?

V Prahe, dňa 4. októbra 1928.

Číslo 31 časopisu "Deutsche Volkswehr" ve Frýdku ze dne 4. srpna 1928 bylo zabaveno pro tento článek:

Neslýchané surové nakládání kapitána se záložníky. - Nemocní jsou trestáni. - Zakrvácené šaty a salám s mušími vajíčky.

V Bohumíně jest posádkou 1. prapor pěšího pluku č. 40, jehož příslušníkem jest pan kapitán Novák, dříve prý zámečnický mistr z Moravské Ostravy. Vracející se záložníci vypravují hrůzné věci, jak se s nimi nakládalo, jež dlužno přičísti za vinu právě tomuto kapitánovi. Sebrali jsme všechen materiál a odevzdali jej našim poslancům, kteří neopomenou učiniti ještě včas přítrž řádění tohoto kapitána. Mezi jiným uvádíme toto:

Záložníci, když nastoupili vojenskou službu, měli se obléci do starých, špinavých, zakrvácených šatů, pocházejících asi ještě z války, které nebyly desinfikovány a vůbec vzbuzovaly hnus. Při cvičení, které trvalo od půl třetí ráno do 8 hodin večer, dostali lidé šálek kávy a kousíček salámu, který měl nanejvýš cenu 1 Kč a na němž většinou byly ještě muší vajíčka. Večer byly lukulské hody: polévka s knedlíky! Po masu ovšem ani stopy! Vojíni, kteří onemocněli na nohou, nebyli vůbec uznáni, naopak puchýře byly jim rozstřihovány nůžkami a dovnitř kapán jod. Byl-li však někdo skutečně uznán nemocným, nedostal v tomto týdnu dovolenku přes čas a v neděli za trest vycházku. Domníváme se, že ve století "demokracie a humanity" má se nakládati i se záložníky jako s lidmi a nikoliv jako - s potravou pro děla, pro něž i to nejhorší jest dosti dobré."

Tento článek obsahuje skutečnosti, které se přihodily u pěšího pluku č. 40 v Bohumíně. Státní správa měla by býti vlastně vděčna, že tyto hrůzné poměry oznamujeme veřejnosti a tím budou napraveny, poněvadž mohou beztoho neoblíbenou vojenskou službu obyvatelstvu úplně zhnusiti.

Chtíti takovéto případy odstraniti oznámeními nebo intervencemi, jest dle zkušenosti beztoho zbytečným počínáním; poněvadž se většinou nenajde nadřízený úřad, který by takovýmto nešvarům učinil přítrž. Nezbývá skutečně nic jiného než pranýřování tiskem. Tisku se však opět překáží v jeho záslužné práci příliš úzkostlivou censurou a jest za to ještě zabavením trestán a finančně poškozován.

Podepsaní se tedy táží pana ministra spravedlnosti:

Jste ochoten vydati censurním úřadům pokyny, aby podporovaly časopisy při jejich osvětové a užitečné práci k zamezení nešvarů, a aby upustily od jakéhokoliv zbytečného trýznění?

V Praze dne 19. září 1928.

Německý vzdělávací spolek v Jihlavě vydal svým nákladem "Weihnachtsgeschichten" od básníka H. Strobla. Sebrané povídky vyšly již vesměs v novinách a časopisech. Povídka "Poslední Němec" byla již otištěna roku 1922 bez zabavení v časopisech "Brünner Tagesbote" a "Richenberger Zeitung" a v jiných menších časopisech československých.

Dne 31. prosince 1927 nařídil jihlavský krajský jako tiskový soud na návrh státního zastupitelství zabavení tohoto svazečku tímto nálezem:

"Krajský jako tiskový soud v Jihlavě vyslechnuv státního zástupce v neveřejné schůzi, konané 31., prosince 1927, na návrh státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 29. prosince 1927, č. j. tlc. 18.27-3 nalezl právem:

1. Obsah neperiodického tiskopisu; vydaného roku 1927 v Jihlavě, tiskem a nákladem Theodora Illinga s názvem "Weihnachtsgeschichten" od Karla H. Strobla, zakládá ve článku: "Poslední Němec", a to v oddílu na stránce 19 od slov: "poznal jsem ho podle obličeje..." až ke slovům "... skláněli se nade mnou" skutkovou podstatu přečinu rušení obecného míru podle § 14, č. 3 a 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n.

2. Zabavení tohoto tiskopisu nařízené státním zastupitelstvím v Jihlavě dne 28. prosince 1927, č. j. tlc. 18.17-2 se potvrzuje, rozšiřování jeho se zakazuje podle § 493 tr. ř. a nařizuje se zničení zabavených exemplářů tohoto tiskopisu podle § 37 tiskového zákona.

V uvedeném místě jmenovaného tiskopisu pobuřuje se jednak k záští proti jednotlivým skupinám obyvatelstva pro jejich národnost a řeč, jednak se surově a štvavě hanobí československá národnost takovým způsobem, že se snižuje vážnost republiky a může ohroziti obecný mír.

To zakládá skutkovou podstatu přečinů uvedených v § 14, č. 3 a 5 zákona na ochranu republiky. Návrh státního zastupitelství, aby nařízené zabavení tiskopisu "Weihnachtsgeschichten" bylo potvrzeno, další rozšiřování tohoto tiskopisu zakázáno a aby bylo nařízeno zničení zabavených exemplářů, jest odůvodněn ustanovením § 493 tr. ř. a § 37 tiskového zákona. Soud tedy tomuto návrhu vyhověl.

Proti tomuto nálezu bylo podáno odvolání; přelíčení konalo se u jihlavského krajského soudu dne 19. ledna 1928. Prvý rozsudek byl potvrzen.

Zabavené místo zní takto:

"Poznal jsem ho podle obličeje, hostinského z útulny, a za mnou v polootevřených dveřích kupili a tlačili se smějící se dědici, poznal jsem četníka, který mi dnes odepřel německou odpověď, českého úředníka z nádražní pokladny v německém místě, učitele ze školy, která byla odňata 50 německým dětem pro 5 českých dětí. Nemohli se toho dočkati, tito smějící se dědici, s napětím pohlíželi na hostinského, který se sem plížil podél zdi.

Křivák blýskal se v jeho ruce.

Tu proniklo mi mozek, jako blesk. Usoudili, že nadešla chvíle, aby tomuto člověku vyřízli jazyk.

Zaslepen vztekem skočil jsem tam, vyrval jsem umírajícímu štít z ruky a zdvihl jsem jej do výše proti nepříteli, zazářil jasně a vrhl žíravý oheň na vetřelce. Obklopila mne jejich vřava, bil jsem zuřivě kolem sebe, bojoval jsem proti převaze, ale čím dále, tím více blížily se jejich obličeje, skláněli se nade mnou."

Podepsaní staví se zásadně proti takovéto stále se opakující konfiskační praksi, která bezohledně sahá dokonce i na díla krásné literatury. V tomto případě poukazují na prokázanou různou konfiskační praksi censury státních zastupitelstev a na neupřímné tvrzení nálezu, a

táží se pana ministra, je-li ochoten dáti svým podřízeným činitelům náležité právní poučení a co zamýšlí učiniti, aby se konečně učinila přítrž této konfiskační praksi?

V Praze dne 13. září 1928.