Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Úmluva mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsaná v Římě dne 6. dubna 1922, a Dodatečná dohoda k této Úmluvě, podepsaná v Římě dne 23. února 1925 nebyly dosud ratifikovány Polskem: ministerstvo zahraničních věcí intervenovalo u polské vlády prostřednictvím československého vyslanectví ve Varšavě, které dopisem z června t. r. oznámilo, že tato Úmluva i Dodatečná dohoda byly předloženy polskému sejmu nelze očekávati jejich brzké schválení.

Ministerstvo věcí zahraničních má tuto věc stále v patrnosti a přičiní se v mezích možnosti, aby byla co možno nejdříve vyřízena.

V Praze dne 17. října 1928.

Zemský správní výbor v Praze podle ustanovení §u 10, odst. 5 zákona č. 77/1927 Sb. z. a n., které upravuje postup při rozdělování příspěvků okresům z vyrovnávacího fondu, provedl nejprve předběžnou úpravu okresních rozpočtu na rok 1928 tím, že v úhradě ponechal jen potřeby nezbytně nutné, spočívající na ustanovení zákona o platných závazcích, a že vyloučil z těchto rozpočtů některé položky, mezi nimiž i příspěvky na hasičství, k jichž úhradě nejsou okresy ve smyslu zákona povinny.

Když však při definitivní úpravě rozpočtu okresů na rok 1928 zemský správní výbor zjistil, že z prostředků vyrovnávacího fondu bude lze uspokojiti i některé další zvláště nálehavé potřeby okresní, ponechal v rozpočtech okresních navržené příspěvky na podporu hasičství.

Vzhledem k tomu není příčiny k nějakému dalšímu opatření.

V Praze dne 6. listopadu 1928.

Při veliké početnosti žádostí o přeřadění, které vesměs uplatňovaly jako důvod pro přeřadění mimořádné drahotní poměry, nebylo možno z důvodu nedostačující finanční úhrady provésti přeřadění do vyšší skupiny míst činosvného v žádném případě jen z toho důvodu, že jsou v místě mimořádné drahotní poměry. Vládní nařízení ze dne 14. září 1928, č. 163 Sb. z. a n., jež provedlo přeřadění některých míst do vyšších skupin činovného, musilo se omeziti pouze na takové případy, kdy některá místa s okolními obcemi tvoří hospodářský celek s tak značným počtem obyvatelstva, že vyhovovala základním zásadám platového zákona pro zařadění do jednotlivých skupin míst podle počtu obyvatelstva.

U města Trutnova, i kdyby byl vzat zřetel na obce Hořejší Staré Město a Poříčí, které ostatně jsou od Trutnova dosti vzdáleny, nebyly by z hořejšího hlediska dány podmínky pro přeřadění do skupiny míst B činovného, nebylo proto možno jeho žádosti o přeřadění vyhověti.

V Praze dne 2. listopadu 1928.

Šetřením, které jsem na základě interpelace nařídil, bylo zjištěno, že postup okresního úřadu v Parkáni a býv. župního úřadu v Nitře při projednávání stanov spolku "Gazdakör" (Gazdovský krúžok) v Búči neodpovídal platným předpisům.

Bylo věcí zakladatelů spolku, pokládali-li se tímto postupem dotčení, stěžovati si nebo předložiti stanovy přímo ministerstvu vnitra, což však neučinili.

Mají-li zakladatelé spolku nadále zájem na utvoření jeho, mohou stanovy kdykoli znovu předložiti k schválení prostřednictvím zemského úřadu v Bratislavě, po případě i přímo ministerstvu vnitra. Jakmile se tak stane, projedná ministerstvo vnitra, které je nyní jedině příslušným úřadem schvalovati stanovy spolků se sídlem na Slovensku, tyto stanovy s největším urychlením.

Nemusím ani zvláště podotýkati, že ministerstvo vnitra bude při tom, jak to vždy činí, šetřiti práv jazyka maďarského v mezích platných jazykových předpisů.

V Praze dne 8. listopadu 1928.

Ministerstvo národní obrany rozslalo již v polovici května t. r. na všechny politické úřady II. stolice výnos tohoto znění:

"Ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem vnitra stanoví toto:

Všem podřízeným politickým úřadům vydá politický úřad II. stolice pokyn, aby při použití předpisu § 90, odst. (7), branných předpisů (vl. nař. č. 141/1927 Sb. z. a n.) nepostupovaly v tomto roce příliš rigorosně, a aby - povolujíce tak implicite "restitutio in integrumů pro zmeškání lhůty - vzaly v projednání i žádosti o zařadění do náhradní zálohy podané opozděně, pokud z jejich obsahu plyne, že jde o případ plně zřetele hodný, a pokud je zřejmo, že žadatel z neznalostí zákonů nebo jiného podstatného důvodu nepodal žádost ve lhůtě zákonem určené."

Není tudíž třeba dalšího opatření.

V Praze dne 18. července 1928.

zákon z 15. dubna 1920, č. 333 Sb. z. a n., o náhradě škody obětem politické persekuce za války v r. 1914-1918, na který se interpelanti odvolávají, zmocnil vládu, aby poskytla ze státních peněz přiměřenou náhradu těm, kteří byli protiprávně za války persekvováni, jestli

1. byli poškození vážně na své existenci,

2. nebyli již jiným způsobem odškodněni,

3. náhrady státní nezbytně potřebovali.

Zákon tento nepřiznává tedy nějakého právního nároku na náhradu, jak persekvovaní mylně za to mají.

Pokud podmínky tohoto zmocňovacího zákona byly splněny, byly vypláceny podle vládního nařízení č. 556/20 zálohu peněžité výpomoci až do nejvýše přípustné výše 10.000 Kč.

Zálohou proto, že žadatelé domáhali se odškodnění původně u reparační komise. Členové sdružení internovaných a vězněných prohlašovali totiž, že jakoukoliv placenou náhradu ze státních prostředků republiky odmítají, což výslovně zdůrazňuje Augustin Hašek jako předseda jmenovaného sdružení ve svém spisku "Oběti politické persekuce" strana 16.

Když však reparační komise v r. 1921 rozhodla, že Československá republika nemá nároku na náhradu škod z doby před 28. říjnem 1918, nebylo od stran žádáno vrácení vyplacených záloh, nýbrž ponechány jim jako peněžitá výpomoc.

Peněžitá výpomoc nemohla býti vyplacena ovšem každému, kdo o náhradu zažádal, neboť vláda směla dle výše cit. zákona poskytnouti přiměřenou náhradu jen tomu, kdo byl persekucí na své existenci vážně poškozen, nebyl ještě jiným způsobem odškodněn (na př. přijetím do státní služby) a náhrady státní nezbytně potřeboval.

Použila tudíž vláda zmocnění výše cit. zákonem jí daného v plné míře a nemůže již v dnešní době pro nedostatek zákonného podkladu další peněžité výpomoci vypláceti, ježto akce výše zmíněná byla skončena během r. 1922 vzhledem k vládnímu nařízení č. 394/21, které připouštělo podávání žádostí za výpomoc nejdéle do 31. prosince 1921.

Pokud se týče případů v interpelaci uvedených, podotýká se toto:

Jindřichu Rozehnalovi byla přiznána náhrada škody v obnosu 5.000 Kč, a rodině Frant. Sladčíka 7.000 Kč. Žádosti A. Trčkové a Josefa Žáčka, kterému bylo uděleno čsl. státní občanství teprve dne 16. dubna 1927, o náhradu škody k podřízeným úřadům politickým nedošly.

Neodpovídá tudíž skutečnosti, že žádosti internovaných a vězněných zůstávají nevyřízeny.

V Praze dne 3. prosince 1928.

Zákon ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé ukládal v čl. 8 obcím, v nichž budou zřízeny úřady okresní nebo župní, povinnost, aby opatřily a státu do vlastnictví odevzdaly budovy s místnostmi pro úřady potřebnými. Zákon ze dne 14. června 1927, č. 125 Sb. z. a n. o organisaci politické správy neobsahuje v § 1, odst. 4 tudíž nic nového, zmírňuje spíše tuto povinnost ustanovením, že je omezuje pouze na obce sídla okresního úřadu, že dále obce tyto jsou povinny opatřiti toliko vhodné místnosti pro okresní úřad a nésti náklad s jeho umístěním spojený a konečně, že k úhradě nákladu s tím spojeného mohou přispěti stát nebo okres částkou nepřesahující jeho dvě třetiny. Tato povinnost obce jest odůvodněna významem, jaký má pro ni po stránce hospodářské, sociální, kulturní a morální sídlo okresního úřadu.

S ohledem na státní finance nelze zvýšiti příspěvek státu na míru dále sahající, zejména jest vyloučeno, aby stát v každém případě přispěl obci k plnění dotčené povinnosti: nutno tudíž ponechati státní správě, aby podle konkrétních poměrů uvážila, zda je příspěvek státní nevyhnutelným.

Z těchto důvodů nelze na ten čas uvažovati o navrhované změně citovaného zákonného ustanovení.

Pokud jde o provádění předpisu § 1, odst. 4 organisačního zákona, jest ovšem samozřejmou povinností státní správy pokusiti se o dohodu s účastněnými obcemi a při tom ponechati obcím úplnou volnost, aby podle svých možností samy určily způsob opatření vhodných místností pro okresní úřad, ať již nájmem, koupí budovy nebo postavením nové budovy úřední, jen když umístění okresního úřadu zaručí nerušený chod služby, vyhovuje důstojnosti úřadu a dává plnou záruku, že okresní úřad bude po věcné stránce vybaven tak, aby mohl splniti dalekosáhlé úkoly, jež mu ukládá organisační zákon.

I v případě, jehož se dotýká interpelace, vyjednávala okresní správa politická v Ústí n./L. (přednosta úřadu i jeho zástupce) s obcí (se starostou obce, jeho náměstkem a ředitelem městského úřadu) v záležitosti prozatímního a definitivního umístění budoucího okresního úřadu. Teprve když toto vyjednávání mělo výsledek negativní, bylo výměry zmíněné okresní správy politické ze dne 29. března 1928, č. 179 pres. a ze dne 3. dubna 1928, č. 189 pres., jež ostatně obec béře pořadem instancí v odpor, uloženo obci, aby učinila neodkladně nutná opatření k zabezpečení prozatímního a definitivního umístění okresního úřadu.

V Praze dne 3. prosince 1928.

Podle § 4 zákona o cestovních pasech ze dne 29. března 1928, č. 55 Sb. z. a n., mohou býti cestovní pasy vydávány pouze československým státním občanům.

Československé státní občanství lze zpravidla prokázati jen osvědčením o státním občanství podle ministerské vyhlášky ze dne 15. prosince 1926, č. 225 Sb. z. a n. Domovské, křestní nebo oddací listy neprokazují státní občanství. Křestní a oddací listy jsou pouze doklady o narození nebo sňatku, kdežto domovský list jako doklad o domovském právu předpokládá k své platnosti státní občanství, jež zjistiti není obec vydávající domovský list ani povolána a často ani s to vzhledem k dalekosáhlým změnám nastalým ve státním občanství mírovými smlouvami.

Od toho, kdo předloží osvědčení o státním občanství, nepožaduje se další doklad o domovské příslušnosti nebo o místu a dnu narození.

V určitých případech jsou ovšem i veřejní zaměstnanci povinni prokázati své státní občanství československé, ježto každá veřejná služba sama o sobě není ještě dostatečným dokladem o československém státním občanství osob v ní zaměstnaných.

Vůči žadatelům důvěry hodným a úřadu známým snaží se úřady formality při vydávání cestovních pasů zjednodušiti a vydání pasu dle možnosti urychliti. Turisté a výletníci, kteří přecházejí hranice na cestách, které nejsou určeny pro styk do dálky, musejí se vykázati po rozumu dohod sjednaných se sousedními státy buď turistickou legitimaci, ověřenou zastupitelským úřadem státu, do jehož turistického pásma vstupují (hranice československo-polská) nebo průkazem, do něhož jest zapsána "výletní doložka" resp. "výletním osvědčením" (hranice československo-německá).

Konečně podotýkám, že staropensista, o němž jest zmínka v interpelaci, nežádal u okresní správy politické ve Frývaldově o vydání cestovního pasu.

Vzhledem ke shora uvedenému nemám důvodu k nějakému opatření.

V Praze dne 19. listopadu 1928.

Dne 18. května 1928 vypukla částečná stávka cihlářského dělnictva v cihelně Jaroslava Veselého v Kostelci nad Černými Lesy. Stávku zahájili 43 dělníci, ostatní dělníci v počtu 56 pracovali dále.

Po výtržnostech, které se 22. května 1928 udály, bylo tam soustředěno celkem 15 četníků, kteří dbali pouze, aby byl zachován veřejný klid a pořádek.

Dne 22. května 1928 bylo totiž oznámeno na četnické stanici v Konojedech, že dělníci Antonín Šovl, Josef Pěkný, František Hladík, Karel Stárek a Václav Šmejkal ozbrojení klacky zaskočili v obci Prusicích na kole do práce jedoucího dělníka Otu Dudka a hrozbami nutili jej a dělníka Rudolfa Srbu , aby s nimi stávkovali. Dále téhož dne vnikli dělníci Šovl, Pěkný, Stárek a Hladík do místnosti pro vypalování cihel, napadli pracujícího dělníka Růžicku a způsobili mu krvavé zranění, jež lékař označí za těžké.

Byli proto tito dělníci až na Šmejkala, který uprchl, zatčeni, dodáni k okresnímu soudu v Kostelci nad Černými Lesy a odtud na vyzvání soudu eskortováni k zemskému trestnímu soudu v Praze v nákladním autu.

Na cestě bylo auto zastaveno davem srotivším se v počtu několika set osob, který se snažil zatčené dělníky vyprostiti.

Výzvy vrchního strážmistra Jana Hepa k rozchodu nebylo uposlechnuto. Dav dorážel dále na auto, při čemž Alžběta Pěkná, Marie Šovlová, Anna Stárková a Antonie Štůlová naskočily i s dětmi na auto a neuposlechly opětného vyzvání četnictva, aby auto opustily. Četnictvo chtějíc se vyhnouti užití přísnějších prostředků, po případě i užití zbraně, ponechalo je i s dětmi v autu a dopravilo do Prahy, kde byly pro shluknutí zatčeny a odevzdány zemskému trestnímu soudu. Kojenci byli matkám ponecháni, odrostlejší dítky byly odevzdány do útulny.

Vyšetřováním nebylo potvrzeno, že by se četnictvo bylo vůči zmíněným ženám chovalo brutálně a jim spílalo, a že by vrchní strážmistr vyrval matce dítě z rukou a chtěl je vyhoditi z auta. rovněž v interpelaci uvedený výrok jmenovaného, že má chuť dítě probodnouti, nebyl potvrzen, naopak dotčené ženy samy doznaly, že četníci s nimi jednali po celou dobu šetrně.

Že by tito dělníci aneb kterýkoliv jiný byli bývali četníky ztýráni a zbiti pažbami karabin, nebylo zjištěno.

Postup četnictva byl platnými předpisy odůvodněn a neskytá důvodu k nějakému dalšímu opatření, při čemž podotýkám, že se četnictva a bezpečnostních orgánů státních vůbec užívá při stávkách dělnictva jen k udržení veřejného pořádku.

V Praze dne 19. listopadu 1928.

Podporování zemědělců, postižených živelními pohromami roku 1928 a v letech dalších jest podle § 2 zákona ze dne 14. července 1927, č. 118 Sb. z. a n., o poskytování podpor při živelních pohromách vyňato z pravomoci státní správy a přeneseno na zemědělské rady, pokud se týče na správu zvláštních fondů, zřízených podle § 108 zákona o přímých daních.

Podle zprávy okresní politické správy v Říčanech bylo bezodkladně započato ve smyslu ustanovení prováděcího vládního nařízení číslo 75/1928 Sb. z. a n., s vyšetřováním škod způsobených tam zemědělcům krupobitím, pokud škody tyto byly jimi hlášeny.

po skončení tohoto šetření a po předložení příslušných elaborátů zemědělské radě v Praze bude podle sdělení této zemědělské rady s veškerým urychlením poskytnuta ve smyslu cit. vládního nařízení podpora, přiměřená okolnostem buď v naturáliích nebo výjimečně také v penězích, všem poškozeným zemědělcům, u nichž budou splněny podmínky předepsané uvedeným vládním nařízením.

Ministr financí nařídil podřízeným úřadům, aby postiženým poplatníkům byly poskytnuty obdobné daňové úlevy, jaké byly pro takové případy povoleny v roce 1927, pokud se týče v r. 1926 výnosy ze dne 28. června 1927, č. 66.854/27-III/9a, pokud se týče ze dne 3. července 1926, č. 76012/26-III/9a, a ze dne 18. října 1926, č. 108.073/26-III/9a.

Poskytování náhrad pozemkové daně z důvodů živelních škod na zemědělských kulturách jest úplně vyňato z pravomoci finanční správy a přeneseno na zemědělské rady, resp. na shora zmíněné zvláštní fondy. Uplatňování nároků na náhradu daně děje se podle ustanovení vládního nařízení č. 74/1928 Sb. z. a n., u okresních komisí, zřízených pro obvod každého politického úřadu I. stolice v sídle tohoto úřadu.

V Praze dne 3. října 1928.