Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. dra Schollicha a druhů předsedovi vlády o používání písmen."č" a "v" za "tsch" a "w" v němčině,

II. posl. Horpynky a druhů min. národní obrany o povolávání ke cvičením ve zbrani v r. 1929,

III. posl. Horpynky a druhů min. vnitra a min. financí o přeřazení města Bochova ze skupiny míst činovného C do skupiny míst činovného D,

IV. posl. inž. Junga, Simma a druhů min. školství a nár. osvěty a min. vnitra, že tělocvična německé školy v Bravanticích u Bílovce byla zabrána pro nově zřízenou českou menšinovou školu,

V. pasl. dra Koberga a druhů min. financí o užívání jazyka na Hlučínsku,

VI. posl. inž. Junga a druhů min. vnitra o zákazu slavnosti na paměť březnových padlých,

VII. posl. dra Keibla a druhů min. vnitra, jak varnsdorfský okresní výbor rozepsal soutěž na řemeslnické práce pro novostavbu okresního chorobince ve Varnsdorfě,

VIII. posl. inž. Junga, Geyera a druhů min. železnic a min. národní obrany o úplném zhroucení organisace a dopravy na státních drahách,

IX. posl. inž. Junga a druhů min. železnic o velké zpronevěře u brněnského ředitelství státních drah,

X. posl. Geyera a druhů min. financí o poškození kuřáků zkrácením jistého druhu cigaret,

XI. posl. inž. Junga, Geyera a druhů min. financí o přiznání výchovného vysloužilým dělnicím tabákových továren,

XII. posl. inž. Junga a druhů předsedovi vlády o přeřazení města Vítkova do skupiny míst B,

XIII. posl. Koudelky, inž. Nečase, Kříže, Bečko a soudr. min. vnitra o neodůvodněném trestání členů obecního zastupitelstva v Radovesnicích u Kolína okresním úřadem v Kolíně,

XIV. posl. Knejzlíka a druhů min. financí o daňových odpisech Václavu Svobodovi ve Lhotě u Nákla, okres Litovel,

XV. posl. Pechmanové, Zeminové, Lance a druhů min. veřejného zdravotnictví o poměrech v německé dětské nemocnici v Praze,

XVI. posl. Knejzlíka, Riedla, Bergmanna a druhů vládě o přeřazení města Šilperku do skupiny C činovného,

XVII. posl. Knejzlíka a druhů min. spravedlnosti o používání vězňů k zemědělským pracem na zbytkovém statku VI. Nedoluhy v Mladějovicích u Šternberka,

XVIII. posl. dra Klapky, Špatného, Zeminové a druhů min. vnitra o omezování práv členů okresních výborů a zastupitelstev.

Písmeno "č" mají, jak známo, jen některé slovanské jazyky. Většina evropských jazyků ho nezná. Jest nanejvýš příznačné, že u všech ostatních jazyků se k tomu u nás úředně přihlíží, jen u německého ne. Tak na příklad firma Národní banka (článek XIII zákona 102/1925) zní maďarsky Csehszlovák nemzeti bank, kdežto německy Čechoslovakische Nationalbank. Ve svých zprávách používá dále Národní banka francouzského názvu "Banque Nationale de Tchécoslovaquie" a anglického názvu "National Bank of Czechoslovakia".

Ještě příznačnější jest však toto:

Československo uzavřelo několik státních smluv s Německou říší a Rakouskem (německy a česky) a jsou vyhlášeny dvoujazyčně v úřední Sbírce zákonů a nařízení. V úředním československém vydání zákona píše se pravidelně také v německé části státní smlouvy "Čechoslowakei". V zákonících Německé říše a Rakouska píše se naproti tomu "Tschechoslowakei". Dotazem na příslušných místech jsme zvěděli, že původní znění státních smluv jest německy psáno tak, jak jest uveřejněna v zákonících Německé říše a Rakouska. Státní smlouvy uveřejňují se tedy v československé Sbírce zákonů způsobem, jejž lze zajisté nazvati jen paděláním.

To asi přimělo vládu, aby aspoň částečně upustila od tohoto nepřípustného postupu. Neboť poslední uveřejněná státní smlouvá s Německou říší (smlouva o stavbě a provozu dráhy svidnickým údolím), která byla vyhlášena ve Sb. z. a n. 5. srpna 1928 pod č. 67, jest v úředním (autentickém) vydání Sbírce zákonů uveřejněna tak, že tam slovo "tschechoslowakisch" v německé části smlouvy jest sice všude psáno s "tsch", ale stále ještě s "v". Mělo to býti asi psáno podle francouzského pravopisu, jen aby německému jazyku nebyla vyhrazena žádná "práva". Bylo tedy zaměněno francouzské "tch" za "tsch" a "v" ponecháno, poněvadž se ve franštině vyslovuje jako "w".

Jak známo, máme však ještě německé úřední neautentické vydání Sb. z. a n. a nahlédneme-li do čísla 67/1928, shledáme (neuvěřitelné, ale je to pravda), že státní smlouva, která zde jest obsažena nikoliv dvoujazyčně, nýbrž jen německy, byla uveřejněna padělaná, neboť slova "tschechoslowakisch" bylo všude psáno s "č" a "v". Člověk by to tedy nepovažoval ani za možné: v úředním českém vydání píše se "Tschechoslowakisch" s "tsch", v úředním německém překladu s "č". Státní tiskárnu tedy neodstrašil ani náklad na novou sazbu, jen aby nějak "neprokázala ochotu" německému jazyku.

Bylo by vskutku již velmi na čase, aby tato nepřístojnost přestala. Může-li úřední Sbírka zákonů právem psáti francouzsky Tchécoslovaquie, anglicky Czechoslovak Republik, italsky republica Cecoslovacchia, polsky Republika Czeskoslowacka, španělsky Republica Checoeslovaka (povšimněte si toho "e"), maďarsky Csehszlovák nemzeti bank a při smlouvách se sovětským Ruskem a Ukrajinou používati azbuky, jest více než zbytečné, takřka dětinské, nakládá-li se s německým jazykem jinak a hledí-li se jedině jemu vnutiti neněmecký pravopis.

V prvých létech používala úřední německá překladatelství Sbírky zákonů vždy jen výrazu "Národní Shromáždění". Počátkem roku 1921 se od tohoto dětinství upustilo a od té doby se píše "Nationalversammlung". Bylo by jistě na čase, aby počátkem roku 1929 poskytlo se německému jazyku stejné právo jako jiným jazykům, aby se tedy v německém jazyku užívalo jedině takového pravopisu, jak jej zná německý jazyk.

Podepsaní již roku 1922 podali v této věci interpelaci tehdejšímu ministru Bechyňovi (viz tisk poslanecké sněmovny 3853/XX, 4045/VI). Tehdejší odpověď ministrova jest velmi příznačná, odpověděl takto:

"Důsledně a jednotně ustáleného pravopisu není v žádném jazyce, zvlášť jde-li o slova cizí. Proto se praví v pravidlech německého pravopisu, schválených býv. ministrem kultu a vyučování, dosud oficiálně platných a na školách užívaných (Regeln für deutsche Rechtschreibung riebst Wörterverzeichnis, Grosse Ausgabe, einzige vom k. k. Ministerium für Kultus und Unterricht autorisierte Ausgabe, Wien, kais. könig. Schulbücherverlag), že nelze stanoviti pravidel, platných obecně pro psaní cizích slov..."

Ač tedy ministr sám praví, že nelze stanoviti všeobecných pravidel, poněvadž se jazyky takřka automaticky ze sebe neustále tvoří, přes to ve výnosu - již tehdy pozastaveném -, jejž ministerstvo školství a národní osvěty, pod č. 5461 pres. 21./VI. 1922 (vyhlášen ve Věstníku ministerstva čís. 8 ze dne 15. srpna 1922) vydalo stran zavedení jednotného psaní jména Československé republiky, oznámil, že při německém označení jména našeho státu má se psáti "č" a "v", tedy Čechoslovakische Republik.

Učinil tedy právě to, co sám označuje za nesprávné, ne-li nemožné, a v odpovědi na interpelaci věcí samou se nezabýval.

Podobně se chovají také jiné vládní úřady. Všude, kde lze jen poněkud v německém jazyce použíti "č" nebo "ř" nebo "ž" používá se takovéhoto znaku, na příklad při označení "Kč", které pro každého správně cítícího Němce jest přímo hrůzné, nebo při názvech míst, které - což dlužno připomenouti - byly zavedeny teprve po převratu. Školní správy jsou nuceny označovati na školních vysvědčeních český jazyk jako "čechoslovakische Sprache", úřední nápisy v německém jazyku znějí jen takto atd.

Co zamýšlí vláda tímto znešvařováním německého jazyka? Proč se "úřední" psaní francouzského, anglického, španělského, polského atd. znění řídí jazykovými požadavky oněch řečí, proč se dělá výjimka jen u němčiny a tato se znetvořuje podle slovanského psaní? Poněvadž konec konců o vývoji německého jazyka nerozhoduje ovšem nikterak úřední vydání zákonů v Československu, nýbrž živé vyjadřování asi 80 miliónů, nelze nalézti jiného důvodu, než že jazykový cit Němců žijících v Československu, má býti soustavně otupován. Že německý jazyk nepřijal psaní slova "tschechoslowakisch" s "č", o tom svědčí již úřední zákoníky rakouské a německé. A konečně určitý způsob psaní, má-li být všeobecně uznáván, musí se vžíti u celého národa, neboť neznáme sudetsko-německého, rakouského; říšsko-německého, švýcarského pravopisu, nýbrž známe jen jediný německý.

Tážeme se vlády:

Jest ochotná odvolati všechny výnosy, které se týkají tohoto předmětu, ale odporují pravidlům německého tvoření slov a pravopisu? Jest sama ochotna ve všech úředních vyhláškách dbáti pravidel o užívání německého jazyka? Jest zvláště ochotna naříditi, aby v německých školách v úředním styku bylo vymýceno nesprávné psaní německých slov a aby bylo odstraněno z učební osnovy, poněvadž nelze sloučiti se správným vyučováním, aby žákům se vnucovalo nesprávné vypisování německých hlásek?

V Praze dne 6. února 1929.

Ministerstvo národní obrany výnosem čís. 1866-hl. št./3 odd. ze dne 21: listopadu 1928, uveřejněným ve Věstníku č. 72 ze dne 1. prosince 1928 upravilo povolávání záložníků k cvičením ve zbrani v r. 1929. Podle tohoto výnosu sníží se letos kontingent osob povinných ke cvičením ve zbrani potud, že z odvodního ročníku 1919 musí nastoupiti jen nepatrná část k telegrafním oddílům a že se i z odvodního ročníku 1920 u všech druhů zbraně s výjimkou jízdy a telegrafních oddílů povolá ke cvičením ve zbrani jen 50%.

Mimo to nařizuje tento výnos v druhém odstavci, že se nemá povolávati mužstvo klasifikované B a Bs, dále ve čtvrtém odstavci, že při povolávání odvodního ročníku 1920 dlužno podle možnosti přihlížeti k rodinním poměrům (ženatí s dětmi), k občanskému zaměstnání, k vojenskému určení a k fysickému stáří, takže především dlužno povolati osoby, u nichž cvičení ve zbrani způsobí nejméně obtíží.

Nuže jest příznačné, že četní záložníci odvodního ročníku 1920, kteří se narodili v r. 1899 a jsou klasifikováni B a Bs, byli přes tento výnos generálního štábu letos povoláni ke cvičením ve zbrani.

A ještě druhá nesprávnost se letos stala: V r. 1928 nedalo se ministerstvo národní obrany pohnouti, aby mužstvu narozenému v r. 1896 prominulo cvičení ve zbrani. Mnoho příslušníků narozených v tomto roce prosilo, aby jim cvičení ve zbrani bylo odloženo a nyní jsou letos povoláváni na cvičení. Tito lidé, většinou drobní živnostníci, dělníci a drobní zaměstnanci jsou nyní 33 letí a beze všeho ohledu musí nastoupiti_ke cvičení ve zbrani, kdežto výše zmíněný výnos přece přihlíží k rozličným poměrům mužstva odvodního ročníku 1920. Logicky mělo by se tedy takto přihlížeti i k mužstvu, které patří k ročníku narozených 1896. Uvádí-li se dále, že záložníci narození v r. 1896 vykonali poslední cvičení ve zbrani v r. 1926, že výše zmíněný výnos pro rok 1929 povolává záložníky narozené v r. 1897 jen k telegrafním oddílům, bylo by přece slušné a spravedlivé, kdyby se těch několik opožděnců narozených v r. 1896 vůbec nepovolalo ke cvičením ve zbrani, zvláště když jich jest tak málo, že by kontingent povolaných nebyl značně snížen.

Podepsaní táží se tedy pana ministra národní obrany, je-li ochoten a hodlá-li

1. všem vojenským sborům novým výnosem naříditi, aby přísně dbaly odst. 2 a 4 výnosu č. 1866-hl. št./3 odd. ze dne 21. listopadu 1928?

2. sprostiti záložníky narozené v r. 1896 výnosem ode všech cvičení ve zbrani v r. 1929?

V Praze dne 8. března 1929.

Město Bochov, poněvadž při posledním sčítání lidu mělo 2014 obyvatel, bylo přeřazeno podle § 12 zákona číslo 103/1926 do skupiny míst činovného C. Později byla od obce Bochova odloučena osada Tašovice. Tato osada měla při posledním sčítání lidu 191 obyvatelů. Odloučením této osady klesl nyní počet obyvatelů Bochova pod 2000 a proto byl Bochov zařazen do skupiny míst D.

Podle doslovného znění zákona jest sice správné, že Bochov byl přeložen do nižší skupiny míst činovného, ale není to v duchu zákona. Jest samozřejmé, že odloučením 191 obyvatelů drahotní poměry v Bochově se naprosto nezměnily. Svědčí o tom také cenová tabulka, kterou zaslal bochovský městský úřad státnímu úřadu statistickému, odbor IV/7 za prostřední týden měsíce ledna 1927, která mezi jiným obsahuje tyto údaje:

1 kg chlebové mouky 2.80 Kč, 1.95 kg černého chleba 5.50 Kč, 1 kg pšeničné mouky na pečení 4.20 Kč, 1 kg pšeničné mouky k vaření 3.40 Kč, 1 kg krupice 4.20 Kč, 1 kg bramborů 0.80 Kč, 1 kg hovězího masa s přívažkem 14.- Kč, 1 kg vepřového masa s přívažkem 18.- Kč, 1 kg telecího masa s přívažkem 16.- Kč, 1 kg skopového masa s přívažkem 14.- Kč, 1 kg přepouštěného domácího vepřového sádla 24.- Kč, 1 kg másla 26.- Kč, 1 kg margarinu 14.- Kč, 1 litr mléka 1.80 Kč, 1 vejce 1.10 Kč, 1 kg cukru 6.60 Kč, 1 kg soli 5.50 Kč, 1 kg hrachu 5.- Kč, 1 kg čočky 7.- Kč, 1 kg cikorie 8.- Kč, 1 q hnědého uhlí 22.- Kč, 1 m³ měkkého dříví 60.- Kč, 1 litr petroleje 2.20 Kč, 1 kw hodina elektrického proudu ke svícení 4.50 Kč, 1 litr lihu k pálení 5.- Kč a 1 kg obyčejného mýdla 8.80 Kč.

Podle těchto cen bylo by jistě spravedlivé a slušné, aby město Bochov bylo opět zařazeno do vyšší skupiny míst C a obnoven původní stav.

V Bochově žije nyní 63 státních zaměstnanců, připadajících na jednotlivé úřady v tomto počtu: pošta 13, okresní soud 8, berní úřad 5, poštovní autobus Bochov - Karlovy Vary 3, učitelů 15, četnictvo 4, železniční stanice 15 státních zaměstnanců. Těmto státním zaměstnancům byly přeřazením města Bochova jejich platy sníženy, jak to správní úřad jistě nezamýšlel. Při nepatrném počtu státních zaměstnanců nebude však přeřazení města Bochova do skupiny míst C vyžadovati tolik, aby se to mohlo ve státním hospodářství nějak rozpočtově projeviti.

Podepsaní se tedy táží pana ministra vnitra a pana ministra financí, jsou-li ochotni přeřaditi nařízením město Bochov opět do skupiny míst činovného C podle § 12 zákona číslo 103/1926?

V Praze dne 8. března 1929.

Počátkem školního roku 1928/1929 byla v obci Bravanticích u Bílovce pro 7 dětí docházejících do školy zřízena česká menšinová škola. Komise vyslaná do této obce, aby zajistila potřebné místnosti, nemohla vhodných místností nalézti. Poté byla zabrána tělocvična německé školy pro českou menšinovou školu a tato škola byla tam umístěna. Později se podařilo obci nalézti jiné místnosti pro četnickou stanici, která byla ve staré školní obecní budově v nájmu. Místnosti četnické stanice uznala komise za vhodné pro menšinovou školu. Když se četnická stanice přestěhovala, vyrozuměla obec bíloveckou okresní politickou správu, že pro menšinovou školu jsou připraveny místnosti četnické stanice (kuchyně a dva pokoje) a že se tato škola může přestěhovati. Od okresní politické správy nedošla na to odpověď. Když poté dva zástupci obecní rady navštívili okresního hejtmana, prohlásil, že ministerstvo školství není ochotno svoliti k přestěhování, dokud nebude vyklizeno celé první patro staré školy pro menšinovou školu se 7 dětmi. Tato žádost jest tím nehoráznější, jelikož při komisi byly místnosti četnické stanice uznány za vhodné a dostatečné a krátce před tím při podobné stížnosti nejvyšší správní soud rozhodl, že tělocvičny jsou nezbytně nutné vyučovací místnosti školy a nesmějí býti zabrány. Jest to názorný příklad, jak úřady nedbají rozhodnutí správního soudu a všemi prostředky usilují trýzniti německou obec a potlačovati německou školu.

Interpelanti táží se tedy zúčastněných ministrů:

Jste ochotni dáti tento případ ihned přísně vyšetřiti, uvolniti tělocvičnu německé školy a menšinovou školu přestěhovati do připravených místností?

V Praze dne 6. března 1929.

Opavské zemské finanční ředitelství sdělilo mi výnosem ze dne 22. února 1929, číslo II 41/7 na moje písemné zakročení ze dne 18. února 1929, že nemůže vydávati na Hlučínsku česko-německé formuláře daňových přiznání a česko-německé tiskopisy vůbec, poněvadž podle úředně vyhlášených výsledků posledního sčítání lidu nemá hlučínský soudní okres 20% německé menšiny, pročež pro veškeré obyvatele tohoto soudního okresu platí všeobecná ustanoveni jazykového zákona.

Naproti tornu jest všeobecně známo, že velká část poplatníků v hlučínském okrese česky neumí. Poněvadž se jim ukládá za povinnost, aby činili česká daňová přiznání, způsobuje se jim těžká újma, což zákonodárce jistě nezamýšlel.

Odporuje zdravému lidskému rozumu nutiti poplatníka, aby své přiznání učinil jazykem, jemuž nerozumí. Nebylo by to zajisté porušení jazykového zákona, kdyby hlučínský berní úřad osobám, které o to požádají, vydal dvojjazyčné formuláře přiznání. Přijímá-li stát německé peníze, musí také německým poplatníkům i na hlučínsku dovoliti, aby činili přiznání svým jazykem. Mimo to výsledky všech voleb na hlučínsku jasně prokázaly, že v tomto území čítá německá menšina daleko přes 20% a že poslední sčítání lidu, které se konalo za výjimečného stavu na Hlučínsku s naprosto mimořádným nátlakem, podalo nesprávný obraz národních poměrů. Proto jest jen spravedlivé a slušné, bude-li také hlučínský berní úřad míti dvojjazyčné tiskopisy.

Poněvadž opavské zemské finanční ředitelství nevyhovělo tomuto přání, táží se tímto podepsaní pana ministra financí:

Jste ochoten postarati se, aby na Hlučínsku byly česko-německé formuláře přiznání a českoněmecké tiskopisy vůbec a aby byly vydány všem stranám, které o ně požádají?

V Praze dne 6. března 1929.

Krnovský okresní úřad oznámil městské radě, že všechny slavnosti na paměť padlých při nepokojích dne 4: března 1919, uspořádané v jakékoliv formě, jsou nepřípustné a že pro pořádání takových slavností mohli by býti pořadatelé pohnáni k odpovědnosti jak soudy, tak také policejními úřady.

Tato vyhláška krnovského okresního úřadu jest jedinečná v celé republice, neboť již napřed zakazuje všechny smuteční slavnosti na paměť nesčetných obětí dne 4. března 1919 i nejdůstojnější a nejvážnější. Jest také popíráním dějinných skutečností, jestliže okresní úřad dělá nepokoje z krvavých opatření znervosnělých velitelů vojsk proti obyvatelstvu klidně demonstrujícímu dne 4. března 1919 za právo sebeurčení: Jest to jistě také nemožný stav pro demokratický stát, jestliže okresní úřad již napřed obyvatelstvu zakazuje jakoukoliv klidnou smuteční slavnost tak, jak se to stalo v Krnově, zatím co sta jiných okresů je bez závady povolila a mohly se konati.

Podepsání táží se tedy pana ministra:

Jest ochoten poučiti krnovský okresní politický úřad, aby konečně přestal s takovýmto nesmyslným poručníkováním a omezováním svobody obyvatelstva?

V Praze dne 6. března 1929.

V časopise "Reichenberger Zeitung" ze dne 20. února t. r. uveřejnil varnsdorfský okresní úřad pod číslem 124/35 B veřejné rozepsání soutěže na řemeslnické práce pro novostavbu okresního chorobince ve Varnsdorfě. V tomto rozepsání soutěže jest také tento odstavec:

"Uchazeči, kteří upsali československou státní půjčku, připojtež k ofertě doklad o výši úpisu."

Tento dodatek, který nemá logicky vůbec nic společného se soutěží, může jen znamenati, že varnsdorfský okresní úřad nebo varnsdorfský okresní výbor chce dáti přednost uchazečům, kteří prokáží, že upsali státní půjčku.

Nehledě k tomu, že nyní není vůbec upisována žádná státní půjčka, že československé státní půjčky znamenají dnes velmi dobré uložení kapitálu, jsou tedy všude rády kupovány a jsou v držení mnoha státních občanů, kteří je koupili po emisi, aniž se dříve účastnili úpisu, nehledě tedy k tomu, že nyní, několik let po uplynutí upisovací lhůty pro tyto státní půjčky, jest přímo nesmysl žádati, aby byl připojen doklad o úpisu státní půjčky, tento dodatek jest také proto neobyčejně podezřelý, poněvadž lze se oprávněně obávati, že rozpisující úřad nechce zadati práce podle spravedlivých a věcných hledisek, nýbrž podle jiných, zvláště politických a národních.

Podle složení varnsdorfského okresního zastupitelstva jest úplně vyloučeno, že by se bylo usneslo na tomto odstavci. Spíše lze míti za to, že varnsdorfský okresní politický úřad připojil tento dodatek k rozepsání soutěže ze své moci. Chce zřejmě vyloučiti ze soutěže německé oferenty a zadati práce českým řemeslníkům, ačkoliv varnsdorfský okres jest úplně německý.

Podepsaní spatřují tedy v tom pokus poškoditi domácí řemeslníky a táží se proto pana ministra vnitra:

1. Jest ochoten uvedenou věc vyšetřiti?

2. Naříditi varnsdorfskému okresnímu politickému úřadu nebo varnsdorfskému okresnímu výboru, aby znovu rozepsal řemeslnické práce pro varnsdorfský chorobinec a aby při tomto rozepsání soutěže svrchu uvedený dodatek vynechal?

V Praze dne 7. března 1929.