Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Odvolávaje se na svoji odpověď na interpelaci poslance H. Simma a druhů (č. t. 1890/XIX.), podle které vojíni na Černé Hoře v Krkonoších vykonávali svěřené práce ve formě vojenského cvičení, dovolují si sděliti, že vojenská správa byla podle ubytovacího zákona oprávněna požadovati přechodné ubytování vojska. Bylo nutno ubytovati 30 vojínů železničního pluku, kteří byli původně ubytováni v usedlosti Rosendorf a to v bývalém skladišti mléka. Jelikož toto skladiště, které nemělo podlahy a nevyhovovalo úplně ani v době letní, stalo se v době citelných mrazů k obývání naprosto nezpůsobilé, byla požádána okresní správa politická v Trutnově, aby ve smyslu ubytovacího zákona nařídila obci vojíny řádně ubytovati. Okresní správa politická nařídila výnosem čj. 37.460 ze dne 4./10. 1928 obecnímu úřadu v Černé Hoře, aby vojsko v počtu 30 mužů ihned ubytoval podle ubytovacího zákona v odpovídajících zimních místnostech. Zároveň byl starosta upozorněn, že obec jest podle ubytovacího zákona povinna postarati se o řádné ubytování. Na to byli vojíni ubytováni v jednotlivých usedlostech po menších skupinách. I tak bylo ubytování nedostatečné, neboť vojíni spali většinou na primitivních pryčnách a musili si přinést vojenské slamníky.

Ubytování bylo provedeno koncem října 1928 a skončeno dne 27. listopadu 1928.

V Praze dne 12. února 1929.

Odpověď vlády na interpelaci poslance Gregorovitse a druhů o maďarských tiskových produktech, pokud se v ní poukazuje na liberálnější praksi v poslední době, měla na zřeteli tu skutečnost, že při posuzování žádosti o povolení poštovní dopravy tiskovin z Maďarska jest postupováno v poslední době liberálněji a povolení poštovní dopravy se odepírá zejména odborným časopisům a literárním dílům z doby popřevratové jen tehdy, když je důvodné podezření, že vydavatel, redaktor nebo spisovatel stojí ve službách maďarské iredenty a pod. Tato liberálnější prakse je již z toho patrna, že za čtyři roky 1923 - 1926 povolena byla poštovní doprava a rozšiřování celkem 37, v roce 1927 25, v roce 1928 37 a od 1. ledna 1929 do dnešního dne dalším 40 tiskovinám a mezi nimi těmto periodickým časopisům: "Tolnai Világlapja" s přílohou "Tolnai kiskönyvtára", "Délibáb", s přílohou "Müveltség útja", "Molnárok Lapja" a "Páriszi Divat".

Zásadní zákaz poštovní dopravy a rozšiřování tiskových produktů, vydaných v Maďarsku v dobách popřevratových nelze zatím odvolati vzhledem k způsobu psaní značné části maďarského nejen denního, nýbrž i odborného tisku, ba i zábavné a náboženské literatury, kde se sleduje cíl odvety vůči nástupnickým státům, propaguje irredenta a integrita býv. Uherska a útočí se proti československému státu. Často v nezávadných beletristických časopisech a v jiných tiskopisech nalezeny bývají vložky obsahu irredentistického, povzbuzující zdejší obyvatelstvo maďarské národnosti k odporu proti nynějšímu státnímu režimu.

Jak z interpelace maďarského soc. dem. poslance Györkiho, podané dne 28. listopadu 1928 v maďarské poslanecké sněmovně ohledně censury a zákazu dopravy tiskopisů do Maďarska patrno, i maďarská vláda zaujímá podobné stanovisko vůči zahraničnímu tisku a to nejen proti tisku Malé Dohody, nýbrž také proti tisku oněch států, které vpouštějí maďarský tisk.

V Praze dne 16. února 1929.

O povolení slavnosti, kterou uspořádala v Hošťálkovicích v neděli dne 22. července 1928 tělocvičná jednota Orel v Moravské Ostravě - III (a nikoli Národní sdružení, jak v interpelaci se uvádí), zažádal jmenovaný spolek již dne 6. července 1928, kdežto místní odbočka spolku "Deutscher Kulturverband" v Hošťálkovicích zažádala o povolení slavností na týž den o tři dny později (9. července 1928). Nemá proto naprosto žádného podkladu domněnka, že tělocvičná jednota Orel uspořádala slavnost za tím účelem, aby německé slavností překážela.

Policejní ředitelství v Moravské Ostravě obě slavnosti - neshledavši zákonných důvodů k jich zákazu - povolilo a učinilo opatření, aby při slavnostech nebyl rušen veřejný klid a pořádek, vyslavší za tím účelem na místo policejního úředníka se šesti bezpečnostními orgány.

Funkcionáři hošťálkovické odbočky německého Kulturního svazu jako pořadatelé slavností nedbalí však nikterak záruk, které při povolení slavností úřad spolku uložil, chtěje tím předejít porušení veřejného klidu a pořádku. Předseda odbočky súčastnil se dokonce průvodu, který byl bez povolení úřadu uspořádán návštěvníky slavnosti z Bolatic a při němž došlo i k násilnému odporu vůči zakročujícímu policejnímu úředníku. Když se pak účastníci německé slavnosti dokonce pokoušeli bezpečnostním orgánům vyrvati osobu, zatčenou pro hrubou výtržnost, vyvrcholilo napětí mezi účastníky obou slavností ve rvačku, která přes úsilí bezpečnostních orgánů se znenáhla přenesla do celé obce. Funkcionáři německého Kulturního svazu nikterak se nepokoušeli návštěvníky německé slavnosti, vyvolávající stále srážky s českými výletníky, přiměti dle programu k odchodu na místo slavnosti a přispěti tak k uklidnění situace. Bylo viděti, že ani jinak se nesnaží ani nestačí udržeti dle své povinnosti mezi účastníky slavnosti klid a pořádek. Proto intervenující úředník maje obavu, že výtržnosti budou se ještě stupňovati, zakázal pořádání jak německé, tak i české slavnosti, a když účastnící německé slavností váhali tohoto příkazu uposlechnouti, dal místo slavnosti vykliditi.

V interpelaci zmíněnou schůzi intervenující policejní úředník rozpustil, ježto schůze úřadu předem oznámena nebyla a nebyly při ní splněny náležitosti tak řečené schůze důvěrné.

Tvrzení, že soukromé osoby přisvojovaly si práva policie a zatkly několik Němců, neodpovídá pravdě a není také takové počínání v žádném případě trpěno.

Osoby, u kterých nalezeny byly obušky, byly za účelem příslušného opatření zjištěny a obušky jim odebrány.

Z uvedeného patrno, že bezpečnostní orgány počínaly si v daném případě - řídíce se platnými předpisy - nestranně a že nelze jich postupu nic vytýkati.

Tvrzení, že vláda a její orgány po léta pracují k odnárodnění německého živlu na Hlučínsku, postrádá jakéhokoli podkladu.

Vzhledem k uvedeným okolnostem neshledávám důvodu, učiniti ve věci nějaké opatření.

V Praze dne 30. ledna 1929.

Státní správa železniční nikterak nepochybuje o právoplatnosti maturitního vysvědčení středoškolského privatisty. Výběr uchazečů o volná místa úřednických čekatelů II. služební třídy jest však upraven zásadami, podle nichž jsou přijímáni na zmíněná místa takoví uchazeči, kteří střední školu též skutečně vychodili. Tento postup státní správy železniční není v žádném rozporu s otázkou pravoplatnosti maturitního vysvědčení středoškolského privatisty, poněvadž pouhé vysvědčení neposkytuje nároku na přijetí. Také otázka právoplatnosti vysvědčení není při tomto postupu rozhodující, nýbrž dobře uvážené jiné důvody věcné a služební, které při velkém nadbytku uchazečů mají zvláštní význam.

Nemám proto příčiny ani vyžádati si dobrozdání ministerstva školství a národní osvěty, ani měniti dosavadní zásady státní správy železniční, které v žádném směru platným předpisům zákonným neodporují.

V Praze dne 8. února 1929.

Ministerstvo financí ve snaze zmírniti úděl válečných poškozenců pozměnilo předpisy pro zadávání prodejů tabáku tak, že poskytlo válečným poškozencům přednost před ostatními uchazeči. Při více uchazečích z řad válečných poškozenců přísluší finančním úřadům právo volby mezi nimi. Při tom rozhoduje především prokázaná potřebnost uchazečova a teprve při stejné potřebnosti výše invalidity.

Proto není správné tvrzení, že má rozhodovati při přednostním nároku nejdříve invalidita. Mimo to se přirozeně vyžaduje, aby uchazeč vyhověl všem podmínkám zaručujícím řádné obstarávání prodeje.

Těchto směrnic bylo vždy dbáno a nové směrnice nebyly žádné vydány, pročež neodpovídá skutečností tvrzení, že prakse finančních úřadů suspendovala přednostní nárok válečných poškozenců.

V podrobnostech uvádím:

V prvním případě jsem zjistil, že v Čermákově ul. v Praze XII. nebylo a není prodejny tabáku. Podle ostatních údajů o této věci soudím, že páni interpelující měli asi na mysli prodejnu tabáku po Bedřichu Borovanském na rohu Nerudovy a Budečské ul. v Praze XII., která se uprázdnila vzdáním se dřívějšího obstaravatele.

Na tuto prodejnu byla rozepsána veřejná soutěž, v níž došlo 31 nabídek válečných poškozenců, mezi nimiž dvou 100%ních invalidů. O zadání nebylo však dosud rozhodnuto.

Zemský úřad pro péčí o válečné poškozence v Čechách navrhl na prvním místě svobodného 100%ního vál. invalidu Bohumila Zvirotského z Dolní Liboce, kancelářského zřízence Poldiny hutě v Praze. Okresní finanční ředitelství v Praze hodlá však prodejnu zadati válečné vdově Antonii Černé, matce nezletilé dcery, kterou pokládá za potřebnější a která jediná ze všech nabídla nejvhodnější umístění prodejny v krámě. Vzhledem k tomu, že prodejna byla umístěna i dříve v krámě, nemohou finanční úřady přejíti tuto možnost vhodného umístění. Z této okolnosti nelze však vyvozovati starost finančních úřadů o vzhled ulice, nýbrž péčí o řádné uschování kuřiva.

V druhém případě povolilo ministerstvo financí novou prodejnu tabáku v Čáslavi ženatému 50%nímu vál. invalidovi Karlu Schreierovi, protože předepsané podmínky pro zřízení byly splněny a nebylo zapotřebí rozpisu. Okolní prodejny tabáku dvou 100%ních vál. invalidů vykazovaly roční hrubý výnos 25.000 Kč a 29.000 Kč a nebude tudíž ohroženo živobytí jich obstaravatelů.

V třetím případě byla ponechána prodejna tabáku v Potěhách dosavadní obstaravatelce Kateřině Nigrinové, poněvadž obstarává prodejnu již po 44 let a je na jejím výnosu z větší části existenčně závislá. Nigrinová je 76 let stará vdova, stížená tuberkulosou kůže, má mimo prodejnu tabáku ještě obchod se smíšeným zbožím s ročním ryzím výtěžkem as 5.000 Kč a vedle toho dostává výměnek 400 Kč ročně. Při šetření nebylo zjištěno, že by její dcera měla přes 70.000 Kč ročního příjmu.

Hlavní sklad tabáku v Ledči n. Sáz. byl původně zadán legionáři - invalidovi Frant. Prokopovi z Ledče n. S., Prokop však zemřel ještě před převzetím skladu a proto sklad byl propůjčen 35%nímu vál. invalidovi Karlu Vagnerovi, který byl nejzpůsobilejším k vedení skladu.

V Humpolci je 10 prodejů tabáku; 9 je v rukou válečných poškozenců, jeden s hrubým výnosem as 3.000 Kč ročně obstarává dcera po předválečném invalidovi, která je existenčně závislá na výnosu prodejny.

Ve všech zmíněných případech jsem zjistil, že podřízené finanční úřady postupovaly podle platných předpisů.

Pokud jde o přezkoušení všech dosavadních předpisů pro prodej tabákových výrobků, sděluji, že ministerstvo financí připravuje novou jich úpravu.

Konečně podotýkám, že není zapotřebí, abych nařizoval novou revisi všech přídělů skladů a prodejen tabáku, ježto se tak stalo již po převratu. Osobám, o nichž bylo zjištěno, že nebyly existenčně závislé na výnosu prodeje tabáku, byly prodeje vypověděny a zadány uchazečům z řad válečných poškozenců.

V Praze dne 8. února 1929.

Podle §u 12. P. Z. je zásadním kriteriem pro zařadění obcí do skupin míst počet obyvatelstva. Ustanovení odstavce 7. tohoto paragrafu, který připouští zařadění jednotlivých obcí do vyšších skupin míst, než do které patří podle počtu obyvatelstva, jest ustanovením výjimečným, jak vyplývá nejen z jeho textace a příslušné zprávy sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny, nýbrž i z ustanovení odst. 5. o zařadění některých míst do skupiny míst B, z něhož se dá usuzovati, jaké mimořádné drahotní poměry měl zákonodárce na mysli jako předpoklad pro výjimečné zařadění obce do vyšší skupiny míst. Počet žádostí o přeřadění do vyšší skupiny míst jest však tak značný, že jejich kladným vyřízením byla by téměř šetřena výjimečná povaha opatření, které má zmíněné ustanovení na mysli.

Byly proto vládním nařízením ze dne 14. září 1928, čís. 163 Sb. z. a n., přeřazeny do vyšší skupiny míst jen ony obce, které tvoří s jinými obcemi takřka jeden hospodářský celek, takže nebyla výměra činovného podle počtu obyvatelstva v jednotlivých obcích s hlediska hospodářského odůvodněna.

Pokud se týče drahotních poměrů v Hirchenstandu, jsou celkem stejné jako v jiných pohraničních místech a ježto nejsou s hořejšího hlediska dány podmínky pro přeřadění, nelze požadavku o přeřadění tohoto místa ze skupiny míst D do skupiny míst C vyhověti.

Na umožnění školského vzdělání dětí ženatých zaměstnanců s činovným skupiny míst D, kteří jsou nuceni vydržovati dítě na bytě za účelem školního vzdělání mimo své bydliště jest ostatně pamatováno v odstavci 8., §u 12. P. Z. tím, že až do ukončení tohoto vzdělání a to i za prázdniny náleží jim činovné podle skupiny míst C.

Míst, kde státní zaměstnanci trpí bytovou nouzí, jest více, a to nejen v místech pohraničních, ale i ve vnitrozemí. Státní správa v mezích finanční možností staví nejvíce v postižených místech státní činžovní domy pro své zaměstnance a podporuje všude činnost bytových družstev tím, že poskytuje v případech zasluhujících zřetele jejich členům, pokud jsou státními zaměstnanci, bezúročné zálohy na služné na úhradu stavebních příspěvků (vkladů). Lze očekávati, že tímto postupem bude bytová nouze státních zaměstnanců postupně odstraněna.

Přesázky státních zaměstnanců musí se především říditi zájmem služby a třeba podotknouti, že vzhledem k nynější téměř všeobecné bytové nouzi, spojeny jsou se značnými obtížemi a velikými finančním nákladem, takže periodické přemísťování státních zaměstnanců do pohraničí a naopak není v nynější době dobře možné.

V Praze dne 8. února 1929.

Stížnost, že úřady zamítají bez udání důvodů žádosti o státní občanství osob, které pocházejí z Haliče nebo z polské části Těšínska a od 1. ledna 1908 bydlí na našem Těšínsku nebo mají tam ještě z doby před 1. lednem 1914 domovské právo, spočívá as na mylné informaci, neboť všecky tyto osoby staly se podle rozhodnutí konference velvyslanců samočinně již dnem 28. července 1920 státními občany republiky Československé bez předchozího příslibu domovského práva v některé obci a bez žádosti o jeho udělení.

Není proto důvodu k dalšímu opatření z podnětu této interpelace.

V Praze dne 27. února 1929.

Josef Pírka, fotograf v Pardubicích podal u zemského trestního soudu v Praze trestní oznámení a později obžalobu proti Janu V. Rosůlkovi, úředníku poštovního ředitelství a spisovateli v Pardubicích pro přečin urážky na cti podle §§ 488, 491 tr. z. a § 1 zákona z 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n., ježto v románu shora uvedeném je způsobem, urážejícím jeho čest, persiflován v podstatě fotografa Josefa Dýchavce, znameními a popisem na něho se hodícím v různých místech knihy.

K návrhu soukromého žalobce Josefa Pírky nařídil zemský trestní soud v Praze podle § 487, 2. odst. tr. ř. zabavení výtisků jmenované knihy u různých knihkupců, soukromým žalobcem oznámených. Jde tedy o rozhodnutí neodvislého soudu, do něhož nemůže ministr spravedlnosti, hledě k ustanovením §§ 96 a 98 ústavní listiny zasahovati a které může, pokud zákon to dovoluje, přezkoumati, po případě měniti jen nadřízený soud, když se strana k němu včas opravným prostředkem obrátí.

Nejde tu tedy o žádný zákrok státní tiskové policie a veškeré důsledky, jež páni interpelanti z této domněnky odvozují, postrádají proto jakéhokoliv podkladu.

Nemám proto zákonné možností k opatřením interpelaci žádaným.

V Praze dne 19. února 1929.

Žiadosť obce B. Třemošnej zo dňa 6. januára 1927, ktorá prišla do tunajšieho ministerstva dňa 10. januára 1927, postúpená bola dňa 25. januára 1927 zemskej správe politickej v Prahe k ďalšiemu jednaniu v smysle §u 9. vl. nar. č. 24/23 Sb. z. a n. Dňa 20. júla 1928 (č. 164390 aí 1928)/22 F-33/13 ai 1927 predložila zemská správa politická v Prahe ministerstvu verejného zdravotníctva a telesnej výchovy návrh, aby nový zdravotný obvod so sídlom v B. Třemošnej nebol sriadený, poneváč jeho sriadením stal by sa života neschopným zdr. obvod v Kocléřove a Hor. Brusnici a tiež zdravotný obvod v Lanžove by bol ohrozený í keď by jeho sídlo bolo preložené do Dubenca. Toto stanovisko zemskej správy politickej bolo v úplnom súhlase s návrhom okresnej politickej správy v Kráľ. Dvore zo dňa 17. apríla 1928, čís. 15.883.

Vzhľadom k tomu zamietlo ministerstvo verejného zdravotníctva a telesnej výchovy výnosom zo dňa 3. septembra 1928, č. 21.637/28 žiadosť Bielej Třemošnej, ktorej žiadosti však tiež hlavne nemohlo preto vyhoveť, lebo usnesením vlády bol počet -systemisovaných miest obecných a obvodných lekárov pevne stanovený, a nemôže byť ministerstvom zdravotníctva menený.

V Prahe dňa 19. februára 1929.