Důvodová zpráva.

A. část všeobecná.

Dosud platný zákon o lékařských komorách ze dne 22. prosince 1891 byl vyhlášen počátkem roku 1892 pod č. 6 ř. z. Byly to především zájmy státní, které tehdy vedly k jeho vydání. Neboť vztahy státní správy k lékařům, kterých ještě na počátku 19. století skoro nebylo, stávaly se stále četnějšími. Příčina byla v tom, že lékařské vědy učinili veliký pokrok, že se jich začalo používati ve prospěch širokých vrstev lidových a že stát stále více spatřoval svůj úkol v tom, aby pečoval též o ochranu životů a zdraví svých občanů před nemocemi. Státní správě nestačilo již udíleti lékařům rozkazy a pokyny na podkladě zdravotního zákona č. 68 ř. z. z r. 1870, ale potřebovala též seznati mínění většího množství lékařů o různých věcech a o mnohých s nimi jednati. Bylo tudíž třeba, aby lékaři měli nějaké zastupitelstvo, jehož autorita by byla zákonem chráněna.

Současně i lékaři sami přáli si takového útvaru, který by zaštupoval lékařský stav, a pociťovali potřebu mluvčího a zástupce opřeného o důvěru stavu, znalého jeho potřeb, obhájce jeho práv. Tak se setkal zájem státu se zájmem stavu lékařského a došlo r. 1891 k zákonu o lékařských komorách.

Zákon tento splnil v zásadě očekávání v něj kladená. Na tom nemění nic okolnost, že při jeho praktikování se ukázaly některé jeho nedostatky, které zavdaly hned prvnímu sjezdu lékařských komor v r. 1895 příčinu, aby žádal novelisování zákona. Ačkoliv postupem doby potřeba této novelisace jevila se stále nutnější, nedošlo již za Rakouska k jejímu uskutečnění.

Převrat přiřadil k těmto důvodům ještě důvod další. Jest totiž nutno, aby lékařské komory byly zřízeny také pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde jsme takového zařízení nepřevzali, poněvadž ho v Uhrách ještě nebylo. Chystali se tam před válkou je zavésti, avšak události válečné tomu zabránily.

Předložený vládní návrh vyrostl obsahově na podkladě konkrétního návrhu lékařských komor, vypracovaného jejich sjezdem v Linci, který ovšem musel býti přizpůsoben potřebám státu a veřejnosti i platnému právnímu stavu. Původně tvořil tento návrh součást návrhu zákona o lékařské praksi a právech a povinnostech lékařů (lékařského řádu), který však z důvodů věcných a technických byl rozdělen na návrhy dva.

Z nových ustanovení pro lékařský stav významných dlužno v prvé řadě uvésti ono, které zahrnuje do lékařských komor všechny lékaře, kteří vykonávají léčebnou praksi s výjimkou lékařů vojenských a státních civilních v činné službě, pokud nekonají mimoslužební praksi.

B. Část zvláštní.

Vládní návrh se rozpadá ve 4 oddíly.

První oddíl pojednává o zřízení, složení a působnosti lékařských komor.

§ 1. vymezuje účel, za jakým se zřizují lékařské komory, a pojednává o zrušení dosavadních komor.

§ 2. Vládním návrhem zřizují se komory pro jednotlivé obvody zemí podle zákona čís. 125/27 Sb. z. a n., o organisaci politické správy. Toliko pro zemi Podkarpatoruskou se prozatím komora nezřizuje, protože počet lékařů tam praksi provozujících je ještě poměrně malý, takže by tato komora sotva byla s to, aby plnila řádně úkoly jí svěřené, a také finančně by nebyla soběstačnou. Proto se zřízení komory pro Podkarpatskou Rus odkládá. Jakmile to poměry dovolí, zřídí se tam komora vládním nařízením. Pro přechodnou dobu připojuje se Podkarpatská Rus k obvodu lékařské komory zřízené pro Slovensko.

§ 3. Obsahuje nahoře vyzdviženou novotu: rozšíření komorní povinnosti. Dosud, jak známo, byli zproštěni členství v komorách lékaři ustanovení při (zeměpanských) politických úřadech a vojenští lékaři v činné službě, i když konali mimoslužebně lékařskou praksi soukromou. Změna tato se ukázala nezbytnou.

Jak úvodem zdůrazněno, je předním úkolem lékařských komor bdíti nad oním úsekem lékařské činnosti, který nikde jinde není upraven, nad nímž nevykonává se nikým dozor anebo aspoň ne v té míře, jak toho je třeba: nad lékařskou praksí v užším slova smyslu, nad poměrem lékaře k nemocnému, nad vzájemným poměrem lékařů. Dosud platná ustanovení tomuto požadavku plně nevyhovují vynětím státních a vojenských lékařů z komorní povinnosti. Tato výjimka není odůvodněna, ježto obě zmíněné skupiny lékařů mohou provozovati mimoúřední léčebnou činnost a jistá jich část ji také provozuje. Je tedy jen důsledné, jestliže je vládní návrh zavazuje k členství v komorách, pokud mimoslužební lékařskou praksi konají. Kdo z nich ji nekoná, není členem komory.

Ostatně již podle dosavadních předpisů podléhaly komorní povinnosti některé kategorie ze skupiny státních civilních zaměstnanců-lékařů, jako lékaři ve státních nemocnicích a léčebných ústavech, lékaři učitelé vysokoškolští, obecní (městští) a obvodní lékaři převzatí podle zákona 236 z r. 1922 do státních služeb, takže vládním návrhem rozšiřuje se komorní povinnost i na ostatní kategorie státních civilních zaměstnanců i na lékaře vojenské.

Kdyby totiž státní lékaři (civilní, vojenští) neměli býti podrobeni povinnosti komorní, staly by se lékařské komory téměř bezvýznamnými, neboť zestátněním zdravotní služby obcí (zákon ze dne 150 dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. a ze dne 13. července 1922 č. 236 Sb. z. a n.) přešli do služeb státních též obecní a obvodní lékaři, tedy více než třetina všech lékařů, což znamená, že mimo města sporo nebude jiných než státních lékařů. Pro zbývající lékaře by bylo těžko lékařské komory udržeti. Jejich zrušení by však eminentně poškodilo zájem státu a bylo by krokem zpět, a to v době, kdy se nově tvoří stavovská zastupitelstva všemožným skupinám povolání a obyvatelstva.

S hlediska státu jako zaměstnavatele jest pak v §u 12, odst. 1., postaráno o to, aby člen komorní rady nebo člen zastupitelstva, je-li jím státní zdravotní úředník nebo vojenský lékař, nepřišel do kolise se svým úředním postavením (srovnej i ustanovení §u 9, odst. 2.).

K §§ 4 - 5. V těchto paragrafech zavadí se formální změna názvosloví. Dosud se komorou nazýval jenom souhrn lékařských delegátů, napříště má tento název obsahovati všechny lékaře podléhající komorní povinnosti (§ 3). Dosavadní představenstvo komory nazývá se "komorní radou". Co dosud slulo "komorou", bude se napříště jmenovati "zastupitelstvem", dosavadní "člen komory" bude "členem zastupitelstva", dosavadní "příslušník komory" bude "členem komory".

K § 8. Zákon zavádí volební povinnost do lékařských komor po vzoru jiných volebních řádů. Tato povinnost jest tu také proto, aby budila u netečných zájem a pocit spoluzodpovědnosti.

K § 9. Protějšek povinnosti voliti tvoří povinnost volbu přijmouti. Poněvadž jsou s ním spojena mnohem větší osobní břemena než s prvním, třeba hned v zákoně uvésti důvody, pro něž možno volbu odmítnouti. Vázati však průkaz choroby (lit. c) na vysvědčení snad jen úředního lékaře nelze, neboť pro tuto potřebu jsou všichni praktičtí lékaři oprávněni vydávati platná vysvědčení, o nichž ostatně má současný vládní návrh o lékařské praksi v §u 15 přísná ustanovení.

K § 11. K námitce, že by některé úkoly, které podle tohoto paragrafu náležejí zastupitelstvu, měly snad býti rozhodovány ve členské schůzi, se podotýká, že přikázání těchto úkolů zastupitelstvu komory se stalo po zralé úvaze. Měloť by rozhodování ve členské schůzi jenom relativní význam proto, že se této členské schůze mohou zúčastniti jenom lékaři, kteří bydlí v místě členské schůze nebo v nejbližším okolí a tudíž rozhodování za těchto okolností nebylo by lze přiznati ani takového významu, jaký má usnesení zastupitelstva komory, jejíž členové jsou volitelní všemi členy komory z celého jejího obvodu.

Blahodárným zařízením pro lékaře a jejich rodiny (§ 11 lit. e) jest míněna na př. podpora pozůstalých a invalidů, podpora v nezaviněné tísni a pod.

K § 13. Název "předseda komory" byl převzat ze zákona z r. 1891 a nejeví se potřeba zaváděti nový název, na př. "president", poněvadž názvu toho není užíváno ani v jiných nově zřízených stavovských zastoupeních (na př. v inženýrské komoře). Aby autorita předsedy komory byla náležitě podepřena, jest do zákona pojato složení úředního slibu (odst. 3.) do rukou zástupce státní správy. Členové zastupitelstva skládají pak slib do rukou předsedy komory (§ 6, odst. 2.).

K §.14. Funkce členů zastupitelstva a členů komorní rady jsou funkcemi čestnými. Názor, jakoby čestná funkce zavazovala svého nositele k uhrazení všech s ní spojených útrat a hmotných škod ze svého, není správný, proto v odst. 3., § 14 se zaručuje zvolencům lékařských komor právo na náhradu jako dosud. Výměra náhrady hotových výloh a za ztrátu času podléhá schválení dozorčího úřadu.

K § 15. Narovnání podle odst. 2., jsou exekučními tituly podle § 1, č. 15 exekučního řádu, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle § 31, č. 7 zák. čl. LIV/1912 (uvozovací zákon k zák. čl. I/1911, o civilním řádu soudním).

K §§ 16 - 18. Instituce členské schůze má sloužiti jako orgán poradní a jako ukazovatel nových názorů uplatňujících se mezi dvěma volebními periodami v širokých kruzích voličstva.

K § 19. Zastoupení lékařských komor ve zdravotních radách podle § 19 jest odůvodněno. K řešení některých otázek zdravotních jeví se potřeba, aby bylo slyšeno mínění zákonných zástupců lékařského stavu. Druhý oddíl vládního návrhu (§§ 20 až 25) upravující práva a povinnosti lékařů nezavádí základních novot, kodifikuje toliko vedle dosavadních ustanovení komorní praksi, správní nezbytnosti anebo vžitá a všeobecně uznaná ustanovení stavovského řádu. Požadavek, aby se lékaři u komory přihlásili, se uzákoňuje proto, aby tak zdůrazněna byla povinnost, které jest nezbytně potřeba v zájmu řádné evidence.

§§ 21 a 23. Ustanovení těchto paragrafů by mohla býti snad pojata do zákona o výkonu lékařské prakse. Jejich pojetí do tohoto vládního návrhu zákona jest účelnější, jak plyne z této úvahy: Přestupky zákona o lékařské praksi stíhají správní (vojenské) úřady, přestupky komorního zákona podléhají disciplinární moci komory, pokud není jinak stanoveno. Přestupky ustanovení shora uvedených jsou však takového druhu, že jest účelnější svěřiti jich stíhání komoře. Vyžadujíť ke svému odsouzení znalostí detailů lékařské prakse, jaké dlužno požadovati především od zastupitelstva stavovského. Tím, že úřady mají vrchní dozor ke všemu konání komor, jest dána záruka, že také přestupky těchto obecně významných ustanovení budou řádně stíhány komorami, pokud jim to je svěřeno.

Podporování a krytí neoprávněného léčení odůvodňovalo by ostatně případně skutkovou podstatu trestného činu (spoluviny, účastenství na přestupku podle § 343 tr. z. a § 92, č. 1 zák. čl. XL/1879).

K § 22. Širší význam ustanovení tohoto oddílu může míti ještě § 22, poněvadž se zdá na prvý pohled býti v odporu s názorem, že každé čestné vedlejší zaměstnání musí býti lékaři dovoleno. Běží tu právě o tu přípustnost. Lékařským komorám bylo odedávna známo, že někteří jejich příslušníci se zabývali vedle lékařství průmyslovým a obchodním podnikáním různého druhu, avšak komory neměly nic proti tomu. Zabíhalo-li však toto podnikání do výčepnictví lihovin a pod., tu ho stíhaly z důvodů nečestnosti a neslučitelnosti s lékařským stavem. Vždyť už obecnému pojmu mravnosti a čestnosti příčí se vykonávání podobné činnosti lékařem, tím spíše se příčí cti lékařského stavu. Ale zákony ji připouštějí. Třeba tedy dáti výraz mravnímu nazírání lékařského stavu na jeho úkoly aspoň v zákoně lékařů se týkajícím. Tato žárlivost lékařstva, aby čest nebyla kompromitována nesvědomitými jednotlivci, není bez podobné. Jeví ji u nás důstojnictvo, když se zakazuje důstojníkům v záloze a na odpočinku užívati v obchodním styku označení vojenské hodnosti. U nich dá se tato hodnost schovat, akademický titul MUDr. stal se však součástkou jména svého majitele a nelze jeho používání zakázat. Tím spíše je tedy na místě ochrana cti patřící všem jeho nositelům. Bude právě úkolem stavovského řádu (§ 24), aby v tomto smyslu vysvětlil pojem důstojnosti stavu.

K § 25. Ustanovení o normálním rozpětí honorářů za výkony lékařské jeví se nutnými jednak, aby obyvatelstvo lékařské pomoci se dožadující bylo chráněno před event. vykořisťováním takovými lékaři, kteří by chtěli těžiti z nahodilé shody okolností, jednak aby lékaři sami byli chráněni před nezřízenou konkurencí. Ačkoliv lékař, který těže z nahodilých okolností chtěl by požadovati přemrštěný honorář za své výkony, jest zjevem velmi řídkým, ba možno říci výjimečným, přece nemohla by býti vyloučena možnost takového vykořisťování, kdyby nebylo ustanovení o maximální hranici sazební. Bez ustanovení o maximální hranici bylo by velmi pravděpodobno, že v mnohých případech z obavy před tíživými honorářovými požadavky nedojde třeba k vyhledávání pomoci lékařské, a přece má i ta část obyvatelstva, která by za platnosti pouze minimálního tarifu podléhala volnému stanovení honorářů, nárok, aby byla chráněna proti nepřiměřeným honorářovým požadavkům, a stát musí též míti na tom zájem, aby této části obyvatelstva nebylo opatření lékařské pomoci ztěžováno. Jsou-li advokátní tarify maximální, tím spíše musí tarif lékařský obsahovati též maximální hranici, ježto tu jde o ochranu jednoho z nejcennějších statků - zdraví. Podle zákona byla by maximální hranice jen hranicí pro honorářové požadavky lékařů, nikoliv hranicí pro pacienty, aby tito snad dobrovolně nad míru přípustně požadovanou lékaři za obzvláštní péči se nemohli odvděčiti. (Srovnej odst. 2.) Minimální hranici lékařských honorářů není třeba zvláště zdůvodňovati, jet již v lékařských komorách zavedena a úplně vžita, jen se ještě podotýká, že vládní nařízení, jímž se lékařská sazba vydá, bude obsahovati též ustanovení o tom, kdo bude účasten výhody léčení podle nejnižší hranice této sazby.

Z představitelů sociálního pojištění, kteří mají býti podle odst. 2. slyšeni před vydáním vládního nařízení o nejnižší hranici honorářů, budou zejména slyšeni: Ústřední sociální pojišťovna, všechny svazy nemocenských pojišťoven, Léčebný fond veřejných zaměstnanců, Léčebný fond poštovních zaměstnanců, Úrazové pojišťovny dělnické v Praze a v Brně, Zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě, Všeobecný pensijní ústav v Praze a Svaz pensijních ústavů v Praze.

Třetí oddíl osnovy obsahující předpisy disciplinární jest nejobsáhlejší. Uzákoniti tyto předpisy ukázalo se nezbytným i u jiných stavů na př. advokátů, notářů, inženýrů a p. Také zájem lékařů káže uzákonění, aby byli chráněni před možnou libovůlí osobní, nehledíc ani k tomu, že autorita komory u vlastních členů nesporně získá, může-li se opříti o podrobné disciplinární předpisy obsažené v zákoně a ne pouze usnesené komorou anebo diktované úřadem. Pokuty obsažené v uvedených předpisech bylo třeba vesměs zvýšiti už vzhledem k nastavší změně hodnoty peněz. Novinkou jest v těchto předpisech oddělení disciplinární moci od moci správní, tedy uplatnění zásady dnes už všeobecně uznávané, že odpovídá potřebám komor, vidno z toho, že jejich sjezdy samy o ně žádaly, a to na základě skutečného případu, kde představenstvo komory mělo býti soudcem ve vlastní věci, což odmítlo a vyžádalo si delegování komory jiné. Zásadě právě zmíněné vyhovuje plně i ustanovení odst. 4., § 26, podle něhož členové zastupitelstva a jejich náhradníci nejsou do čestné rady volitelní. Tím je totiž vyloučena i volitelnost členů a náhradníků komorní rady, která se podle § 13 volí ze zastupitelstva komory, takže členové a náhradníci komorní rady jsou zároveň členy (náhradníky) zastupitelstva komory. Osamocení disciplinární moci zdvojnásobí však požadavky co do počtu funkcionářů. Je zřejmo, že komory o malých obvodech a malém počtu členů by jim nemohly dostáti.

Z moderního nazírání právního a současně ze skutečných potřeb komor vyplynula ustanovení o zřízení instituce zvláštního komorního zástupce a o disciplinárním řízení ex offo zaváděném proti dnešnímu stavu, kde se zavádí pouze na žádost účastněné strany.

Obviněnému musí býti dána možnost, aby se mohl účinně hájiti. Proto dává se mu právo voliti si obhájce, a to bud z členů lékařské komory nebo z řad obhájců ve věcech trestních. Toto ustanovení není novinkou, neboť na př. výnos místodržitelství českého ze dne 18. srpna 1901 č. 158.044 připouští možnost, aby obviněný přibral si advokáta k jednání čestné rady lékařské komory.

O disciplinárním stíhání lékařů, kteří jsou ustanoveni ve státní službě (civilní, vojenské), má § 32 v odst. 6. až 8. zvláštní ustanovení výjimečná.

Zavedením komorní povinnosti i pro lékaře státní i vojenské přenechává se sice dozor nad výkonem mimoúřední lékařské prakse - jak bylo výše řečeno - lékařským komorám, ovšem se zřetelem na postavení těchto členů jakožto státních zaměstnanců v míře omezené. Tito lékaři budou míti stejná práva a stejné povinnosti jako ostatní členové komory, toliko pokud půjde o vlastní výkon disciplinární moci, svěřuje jej vládní návrh orgánům, kteří tuto disciplinární pravomoc vykonávají nad nimi jakožto zdravotními úředníky, vysokoškolskými učiteli, případně vojenskými lékaři (§ 32, odst. 6. až 8.). Tato výjimka však se přiznává vlád. návrhem jen ohledně lékařů vojenských v činné službě (§ 32, odst. 7.) a z civilních státních zaměstnanců jen ohledně těch, kteří jsou ve stavu zdravotních úředníků státních úřadů, ústavů, fondů a podniků státních nebo státem spravovaných a ohledně učitelů vysokých škol, pokud tito všichni jsou podrobeni disciplinárním předpisům jakožto státní zaměstnanci.

Těmito disciplinárními předpisy jsou kromě již ve vládním návrhu (§ 32, odst. 7.) citovaného zákona čís. 154/1923 Sb. z. a n.: V. oddíl zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatika), zákon ze dne 13. února 1919, č. 79 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelů vysokoškolských, a služební řád pro zaměstnance ČSD (československé státní dráhy).

Pokud jde specielně o zdravotní úředníky státního podniku ČSD, jsou těmito vyňatými lékaři jen šéflékaři a revisní lékaři ustanovení u ředitelství státních drah. Nejsou jimi přirozeně t. zv. okrskoví železniční lékaři ani lékaři nemocenských pokladen státních drah, nejsouce úředníky zdravotními.

Tato výjimka nevztahuje se, jak vládní návrh výslovně ustanovuje (§ 32, odst. 6.), na státní obecní (městské) a obvodní lékaře, ohledně nichž i vlastní výkon disciplinární moci ponechává se komorám, samozřejmě jen pokud jde o výkon mimoslužební prakse lékařské.

Neplatí totiž pro ně při zanedbání povinností služební pragmatika, nýbrž toliko příslušná ustanovení příslušné služební smlouvy s nimi sjednané.

Výjimka ohledně civilních státních a vojenských lékařů je plně odůvodněna zejména s ohledem na prestyž státní správy civilní a vojenské. Při tom se komorám ponechává, aby pozorované přestupky těchto členů oznamovaly za účelem stíhání jejich státním (vojenským) představeným, kteří komorám oznámí výsledek provedeného opatření. Mají tedy komory dozor i nad těmito členy, ovšem ve formě příslušně modifikované. Výslovně se podotýká, že tresty těmto vyňatým lékařům mohou se ukládati nikoliv podle tohoto vládního návrhu, nýbrž jak ze stylisace odst. 6. a 7. je zřejmo, podle příslušných předpisů, jimž tito lékaři jsou podrobeni jako státní zdravotní úředníci nebo učitelé vysokoškolští. Okolnost, že těmto lékařům nemohou býti ukládány některé tresty uvedené v tomto vládním návrhu zákona, nemůže býti překážkou tohoto řešení již proto, že těmto lékařům mohou býti ukládány tresty jiné, a to zpravidla ještě citelnější (vyloučení z postupu do vyšších platů, zmenšení služného, nemluvě ani o přeložení do výslužby a event. propuštění).

Čtvrtý oddíl jedná o všeobecných a závěrečných ustanoveních. K § 58, odst. 4., písm. b) se podotýká, že důvod trvalé neschopnosti zastupitelstva komory k usnášení se může míti příčiny jakékoliv (na př. zdráhají-li se členové nebo náhradníci přijmouti funkci nebo ji dále zastávati, ubudou-li úmrtím, vystěhováním a pod.). Paragraf 63 vládního návrhu zákona, který obsahuje derogační klausuli, dlužno doplniti vysvětlivkami. Tu třeba poukázati na derogační klausuli obsaženou v § 21 současného vládního návrhu zákona o výkonu lékařské prakse. V tomto § 21 jsou výslovně jako platnosti pozbývající uvedeny některé předpisy, které svou materií zabíhají do věcí upravených tímto návrhem zákona. To platí o předpisech uvedených tam pod písm. a), b), c) a f).

Proto bylo v § 63 upuštěno od opakování výpočtu těchto starších předpisů, ježto není o tom sporu, že tyto předpisy pozbývají platnosti v rozsahu § 21 návrhu zákona o výkonu lékařské prakse vymezeném, t. j. pokud se týkají lékařů a ranhojičů, čili též potud, pokud některá materie upravena jest tímto návrhem zákona.

Prováděním tohoto zákona nevzniknou státní správě žádné náklady.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona, byl přikázán v poslanecké sněmovně výborům pro veřejné zdravotnictví a sociálně-politickému, a v senátě výboru sociálně-politickému za účelem podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 14. března 1929.

Předseda vlády:

Udržal, v. r.

Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy:
Dr. Tiso, v. r.



Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP