Dosud platný zákon o lékařských
komorách ze dne 22. prosince 1891 byl vyhlášen
počátkem roku 1892 pod č. 6 ř. z.
Byly to především zájmy státní,
které tehdy vedly k jeho vydání. Neboť
vztahy státní správy k lékařům,
kterých ještě na počátku 19.
století skoro nebylo, stávaly se stále četnějšími.
Příčina byla v tom, že lékařské
vědy učinili veliký pokrok, že se jich
začalo používati ve prospěch širokých
vrstev lidových a že stát stále více
spatřoval svůj úkol v tom, aby pečoval
též o ochranu životů a zdraví svých
občanů před nemocemi. Státní
správě nestačilo již udíleti
lékařům rozkazy a pokyny na podkladě
zdravotního zákona č. 68 ř. z. z r.
1870, ale potřebovala též seznati mínění
většího množství lékařů
o různých věcech a o mnohých s nimi
jednati. Bylo tudíž třeba, aby lékaři
měli nějaké zastupitelstvo, jehož autorita
by byla zákonem chráněna.
Současně i lékaři sami přáli
si takového útvaru, který by zaštupoval
lékařský stav, a pociťovali potřebu
mluvčího a zástupce opřeného
o důvěru stavu, znalého jeho potřeb,
obhájce jeho práv. Tak se setkal zájem státu
se zájmem stavu lékařského a došlo
r. 1891 k zákonu o lékařských komorách.
Zákon tento splnil v zásadě očekávání
v něj kladená. Na tom nemění nic okolnost,
že při jeho praktikování se ukázaly
některé jeho nedostatky, které zavdaly hned
prvnímu sjezdu lékařských komor v
r. 1895 příčinu, aby žádal novelisování
zákona. Ačkoliv postupem doby potřeba této
novelisace jevila se stále nutnější,
nedošlo již za Rakouska k jejímu uskutečnění.
Převrat přiřadil k těmto důvodům
ještě důvod další. Jest totiž
nutno, aby lékařské komory byly zřízeny
také pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde jsme takového
zařízení nepřevzali, poněvadž
ho v Uhrách ještě nebylo. Chystali se tam před
válkou je zavésti, avšak události válečné
tomu zabránily.
Předložený vládní návrh
vyrostl obsahově na podkladě konkrétního
návrhu lékařských komor, vypracovaného
jejich sjezdem v Linci, který ovšem musel býti
přizpůsoben potřebám státu
a veřejnosti i platnému právnímu stavu.
Původně tvořil tento návrh součást
návrhu zákona o lékařské praksi
a právech a povinnostech lékařů (lékařského
řádu), který však z důvodů
věcných a technických byl rozdělen
na návrhy dva.
Z nových ustanovení pro lékařský
stav významných dlužno v prvé řadě
uvésti ono, které zahrnuje do lékařských
komor všechny lékaře, kteří vykonávají
léčebnou praksi s výjimkou lékařů
vojenských a státních civilních v
činné službě, pokud nekonají
mimoslužební praksi.
Vládní návrh se rozpadá ve 4 oddíly.
První oddíl pojednává o zřízení,
složení a působnosti lékařských
komor.
§ 1. vymezuje účel, za jakým
se zřizují lékařské komory,
a pojednává o zrušení dosavadních
komor.
§ 2. Vládním návrhem zřizují
se komory pro jednotlivé obvody zemí podle zákona
čís. 125/27 Sb. z. a n., o organisaci politické
správy. Toliko pro zemi Podkarpatoruskou se prozatím
komora nezřizuje, protože počet lékařů
tam praksi provozujících je ještě poměrně
malý, takže by tato komora sotva byla s to, aby plnila
řádně úkoly jí svěřené,
a také finančně by nebyla soběstačnou.
Proto se zřízení komory pro Podkarpatskou
Rus odkládá. Jakmile to poměry dovolí,
zřídí se tam komora vládním
nařízením. Pro přechodnou dobu připojuje
se Podkarpatská Rus k obvodu lékařské
komory zřízené pro Slovensko.
§ 3. Obsahuje nahoře vyzdviženou novotu:
rozšíření komorní povinnosti.
Dosud, jak známo, byli zproštěni členství
v komorách lékaři ustanovení při
(zeměpanských) politických úřadech
a vojenští lékaři v činné
službě, i když konali mimoslužebně
lékařskou praksi soukromou. Změna tato se
ukázala nezbytnou.
Jak úvodem zdůrazněno, je předním
úkolem lékařských komor bdíti
nad oním úsekem lékařské činnosti,
který nikde jinde není upraven, nad nímž
nevykonává se nikým dozor anebo aspoň
ne v té míře, jak toho je třeba: nad
lékařskou praksí v užším
slova smyslu, nad poměrem lékaře k nemocnému,
nad vzájemným poměrem lékařů.
Dosud platná ustanovení tomuto požadavku plně
nevyhovují vynětím státních
a vojenských lékařů z komorní
povinnosti. Tato výjimka není odůvodněna,
ježto obě zmíněné skupiny lékařů
mohou provozovati mimoúřední léčebnou
činnost a jistá jich část ji také
provozuje. Je tedy jen důsledné, jestliže je
vládní návrh zavazuje k členství
v komorách, pokud mimoslužební lékařskou
praksi konají. Kdo z nich ji nekoná, není
členem komory.
Ostatně již podle dosavadních předpisů
podléhaly komorní povinnosti některé
kategorie ze skupiny státních civilních zaměstnanců-lékařů,
jako lékaři ve státních nemocnicích
a léčebných ústavech, lékaři
učitelé vysokoškolští, obecní
(městští) a obvodní lékaři
převzatí podle zákona 236 z r. 1922 do státních
služeb, takže vládním návrhem rozšiřuje
se komorní povinnost i na ostatní kategorie státních
civilních zaměstnanců i na lékaře
vojenské.
Kdyby totiž státní lékaři (civilní,
vojenští) neměli býti podrobeni povinnosti
komorní, staly by se lékařské komory
téměř bezvýznamnými, neboť
zestátněním zdravotní služby
obcí (zákon ze dne 150 dubna 1920, č. 332
Sb. z. a n. a ze dne 13. července 1922 č. 236 Sb.
z. a n.) přešli do služeb státních
též obecní a obvodní lékaři,
tedy více než třetina všech lékařů,
což znamená, že mimo města sporo nebude
jiných než státních lékařů.
Pro zbývající lékaře by bylo
těžko lékařské komory udržeti.
Jejich zrušení by však eminentně poškodilo
zájem státu a bylo by krokem zpět, a to v
době, kdy se nově tvoří stavovská
zastupitelstva všemožným skupinám povolání
a obyvatelstva.
S hlediska státu jako zaměstnavatele jest pak v
§u 12, odst. 1., postaráno o to, aby člen komorní
rady nebo člen zastupitelstva, je-li jím státní
zdravotní úředník nebo vojenský
lékař, nepřišel do kolise se svým
úředním postavením (srovnej i ustanovení
§u 9, odst. 2.).
K §§ 4 - 5. V těchto paragrafech zavadí
se formální změna názvosloví.
Dosud se komorou nazýval jenom souhrn lékařských
delegátů, napříště má
tento název obsahovati všechny lékaře
podléhající komorní povinnosti (§
3). Dosavadní představenstvo komory nazývá
se "komorní radou". Co dosud slulo "komorou",
bude se napříště jmenovati "zastupitelstvem",
dosavadní "člen komory" bude "členem
zastupitelstva", dosavadní "příslušník
komory" bude "členem komory".
K § 8. Zákon zavádí volební
povinnost do lékařských komor po vzoru jiných
volebních řádů. Tato povinnost jest
tu také proto, aby budila u netečných zájem
a pocit spoluzodpovědnosti.
K § 9. Protějšek povinnosti voliti tvoří
povinnost volbu přijmouti. Poněvadž jsou s
ním spojena mnohem větší osobní
břemena než s prvním, třeba hned v zákoně
uvésti důvody, pro něž možno volbu
odmítnouti. Vázati však průkaz choroby
(lit. c) na vysvědčení snad jen úředního
lékaře nelze, neboť pro tuto potřebu
jsou všichni praktičtí lékaři
oprávněni vydávati platná vysvědčení,
o nichž ostatně má současný vládní
návrh o lékařské praksi v §u
15 přísná ustanovení.
K § 11. K námitce, že by některé
úkoly, které podle tohoto paragrafu náležejí
zastupitelstvu, měly snad býti rozhodovány
ve členské schůzi, se podotýká,
že přikázání těchto úkolů
zastupitelstvu komory se stalo po zralé úvaze. Měloť
by rozhodování ve členské schůzi
jenom relativní význam proto, že se této
členské schůze mohou zúčastniti
jenom lékaři, kteří bydlí v
místě členské schůze nebo v
nejbližším okolí a tudíž rozhodování
za těchto okolností nebylo by lze přiznati
ani takového významu, jaký má usnesení
zastupitelstva komory, jejíž členové
jsou volitelní všemi členy komory z celého
jejího obvodu.
Blahodárným zařízením pro lékaře
a jejich rodiny (§ 11 lit. e) jest míněna na
př. podpora pozůstalých a invalidů,
podpora v nezaviněné tísni a pod.
K § 13. Název "předseda komory"
byl převzat ze zákona z r. 1891 a nejeví
se potřeba zaváděti nový název,
na př. "president", poněvadž názvu
toho není užíváno ani v jiných
nově zřízených stavovských
zastoupeních (na př. v inženýrské
komoře). Aby autorita předsedy komory byla náležitě
podepřena, jest do zákona pojato složení
úředního slibu (odst. 3.) do rukou zástupce
státní správy. Členové zastupitelstva
skládají pak slib do rukou předsedy komory
(§ 6, odst. 2.).
K §.14. Funkce členů zastupitelstva
a členů komorní rady jsou funkcemi čestnými.
Názor, jakoby čestná funkce zavazovala svého
nositele k uhrazení všech s ní spojených
útrat a hmotných škod ze svého, není
správný, proto v odst. 3., § 14 se zaručuje
zvolencům lékařských komor právo
na náhradu jako dosud. Výměra náhrady
hotových výloh a za ztrátu času podléhá
schválení dozorčího úřadu.
K § 15. Narovnání podle odst. 2., jsou
exekučními tituly podle § 1, č. 15 exekučního
řádu, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi
podle § 31, č. 7 zák. čl. LIV/1912 (uvozovací
zákon k zák. čl. I/1911, o civilním
řádu soudním).
K §§ 16 - 18. Instituce členské
schůze má sloužiti jako orgán poradní
a jako ukazovatel nových názorů uplatňujících
se mezi dvěma volebními periodami v širokých
kruzích voličstva.
K § 19. Zastoupení lékařských
komor ve zdravotních radách podle § 19 jest
odůvodněno. K řešení některých
otázek zdravotních jeví se potřeba,
aby bylo slyšeno mínění zákonných
zástupců lékařského stavu.
Druhý oddíl vládního návrhu
(§§ 20 až 25) upravující práva
a povinnosti lékařů nezavádí
základních novot, kodifikuje toliko vedle dosavadních
ustanovení komorní praksi, správní
nezbytnosti anebo vžitá a všeobecně uznaná
ustanovení stavovského řádu. Požadavek,
aby se lékaři u komory přihlásili,
se uzákoňuje proto, aby tak zdůrazněna
byla povinnost, které jest nezbytně potřeba
v zájmu řádné evidence.
§§ 21 a 23. Ustanovení těchto paragrafů
by mohla býti snad pojata do zákona o výkonu
lékařské prakse. Jejich pojetí do
tohoto vládního návrhu zákona jest
účelnější, jak plyne z této
úvahy: Přestupky zákona o lékařské
praksi stíhají správní (vojenské)
úřady, přestupky komorního zákona
podléhají disciplinární moci komory,
pokud není jinak stanoveno. Přestupky ustanovení
shora uvedených jsou však takového druhu, že
jest účelnější svěřiti
jich stíhání komoře. Vyžadujíť
ke svému odsouzení znalostí detailů
lékařské prakse, jaké dlužno
požadovati především od zastupitelstva
stavovského. Tím, že úřady mají
vrchní dozor ke všemu konání komor,
jest dána záruka, že také přestupky
těchto obecně významných ustanovení
budou řádně stíhány komorami,
pokud jim to je svěřeno.
Podporování a krytí neoprávněného
léčení odůvodňovalo by ostatně
případně skutkovou podstatu trestného
činu (spoluviny, účastenství na přestupku
podle § 343 tr. z. a § 92, č. 1 zák. čl.
XL/1879).
K § 22. Širší význam ustanovení
tohoto oddílu může míti ještě
§ 22, poněvadž se zdá na prvý pohled
býti v odporu s názorem, že každé
čestné vedlejší zaměstnání
musí býti lékaři dovoleno. Běží
tu právě o tu přípustnost. Lékařským
komorám bylo odedávna známo, že někteří
jejich příslušníci se zabývali
vedle lékařství průmyslovým
a obchodním podnikáním různého
druhu, avšak komory neměly nic proti tomu. Zabíhalo-li
však toto podnikání do výčepnictví
lihovin a pod., tu ho stíhaly z důvodů nečestnosti
a neslučitelnosti s lékařským stavem.
Vždyť už obecnému pojmu mravnosti a čestnosti
příčí se vykonávání
podobné činnosti lékařem, tím
spíše se příčí cti lékařského
stavu. Ale zákony ji připouštějí.
Třeba tedy dáti výraz mravnímu nazírání
lékařského stavu na jeho úkoly aspoň
v zákoně lékařů se týkajícím.
Tato žárlivost lékařstva, aby čest
nebyla kompromitována nesvědomitými jednotlivci,
není bez podobné. Jeví ji u nás důstojnictvo,
když se zakazuje důstojníkům v záloze
a na odpočinku užívati v obchodním styku
označení vojenské hodnosti. U nich dá
se tato hodnost schovat, akademický titul MUDr. stal se
však součástkou jména svého majitele
a nelze jeho používání zakázat.
Tím spíše je tedy na místě ochrana
cti patřící všem jeho nositelům.
Bude právě úkolem stavovského řádu
(§ 24), aby v tomto smyslu vysvětlil pojem důstojnosti
stavu.
K § 25. Ustanovení o normálním
rozpětí honorářů za výkony
lékařské jeví se nutnými jednak,
aby obyvatelstvo lékařské pomoci se dožadující
bylo chráněno před event. vykořisťováním
takovými lékaři, kteří by chtěli
těžiti z nahodilé shody okolností, jednak
aby lékaři sami byli chráněni před
nezřízenou konkurencí. Ačkoliv lékař,
který těže z nahodilých okolností
chtěl by požadovati přemrštěný
honorář za své výkony, jest zjevem
velmi řídkým, ba možno říci
výjimečným, přece nemohla by býti
vyloučena možnost takového vykořisťování,
kdyby nebylo ustanovení o maximální hranici
sazební. Bez ustanovení o maximální
hranici bylo by velmi pravděpodobno, že v mnohých
případech z obavy před tíživými
honorářovými požadavky nedojde třeba
k vyhledávání pomoci lékařské,
a přece má i ta část obyvatelstva,
která by za platnosti pouze minimálního tarifu
podléhala volnému stanovení honorářů,
nárok, aby byla chráněna proti nepřiměřeným
honorářovým požadavkům, a stát
musí též míti na tom zájem, aby
této části obyvatelstva nebylo opatření
lékařské pomoci ztěžováno.
Jsou-li advokátní tarify maximální,
tím spíše musí tarif lékařský
obsahovati též maximální hranici, ježto
tu jde o ochranu jednoho z nejcennějších statků
- zdraví. Podle zákona byla by maximální
hranice jen hranicí pro honorářové
požadavky lékařů, nikoliv hranicí
pro pacienty, aby tito snad dobrovolně nad míru
přípustně požadovanou lékaři
za obzvláštní péči se nemohli
odvděčiti. (Srovnej odst. 2.) Minimální
hranici lékařských honorářů
není třeba zvláště zdůvodňovati,
jet již v lékařských komorách
zavedena a úplně vžita, jen se ještě
podotýká, že vládní nařízení,
jímž se lékařská sazba vydá,
bude obsahovati též ustanovení o tom, kdo bude
účasten výhody léčení
podle nejnižší hranice této sazby.
Z představitelů sociálního pojištění,
kteří mají býti podle odst. 2. slyšeni
před vydáním vládního nařízení
o nejnižší hranici honorářů,
budou zejména slyšeni: Ústřední
sociální pojišťovna, všechny svazy
nemocenských pojišťoven, Léčebný
fond veřejných zaměstnanců, Léčebný
fond poštovních zaměstnanců, Úrazové
pojišťovny dělnické v Praze a v Brně,
Zemská úřadovna pro dělnické
pojištění v Bratislavě, Všeobecný
pensijní ústav v Praze a Svaz pensijních
ústavů v Praze.
Třetí oddíl osnovy obsahující
předpisy disciplinární jest nejobsáhlejší.
Uzákoniti tyto předpisy ukázalo se nezbytným
i u jiných stavů na př. advokátů,
notářů, inženýrů a p.
Také zájem lékařů káže
uzákonění, aby byli chráněni
před možnou libovůlí osobní,
nehledíc ani k tomu, že autorita komory u vlastních
členů nesporně získá, může-li
se opříti o podrobné disciplinární
předpisy obsažené v zákoně a
ne pouze usnesené komorou anebo diktované úřadem.
Pokuty obsažené v uvedených předpisech
bylo třeba vesměs zvýšiti už vzhledem
k nastavší změně hodnoty peněz.
Novinkou jest v těchto předpisech oddělení
disciplinární moci od moci správní,
tedy uplatnění zásady dnes už všeobecně
uznávané, že odpovídá potřebám
komor, vidno z toho, že jejich sjezdy samy o ně žádaly,
a to na základě skutečného případu,
kde představenstvo komory mělo býti soudcem
ve vlastní věci, což odmítlo a vyžádalo
si delegování komory jiné. Zásadě
právě zmíněné vyhovuje plně
i ustanovení odst. 4., § 26, podle něhož
členové zastupitelstva a jejich náhradníci
nejsou do čestné rady volitelní. Tím
je totiž vyloučena i volitelnost členů
a náhradníků komorní rady, která
se podle § 13 volí ze zastupitelstva komory, takže
členové a náhradníci komorní
rady jsou zároveň členy (náhradníky)
zastupitelstva komory. Osamocení disciplinární
moci zdvojnásobí však požadavky co do
počtu funkcionářů. Je zřejmo,
že komory o malých obvodech a malém počtu
členů by jim nemohly dostáti.
Z moderního nazírání právního
a současně ze skutečných potřeb
komor vyplynula ustanovení o zřízení
instituce zvláštního komorního zástupce
a o disciplinárním řízení ex
offo zaváděném proti dnešnímu
stavu, kde se zavádí pouze na žádost
účastněné strany.
Obviněnému musí býti dána možnost,
aby se mohl účinně hájiti. Proto dává
se mu právo voliti si obhájce, a to bud z členů
lékařské komory nebo z řad obhájců
ve věcech trestních. Toto ustanovení není
novinkou, neboť na př. výnos místodržitelství
českého ze dne 18. srpna 1901 č. 158.044
připouští možnost, aby obviněný
přibral si advokáta k jednání čestné
rady lékařské komory.
O disciplinárním stíhání lékařů,
kteří jsou ustanoveni ve státní službě
(civilní, vojenské), má § 32 v odst.
6. až 8. zvláštní ustanovení výjimečná.
Zavedením komorní povinnosti i pro lékaře
státní i vojenské přenechává
se sice dozor nad výkonem mimoúřední
lékařské prakse - jak bylo výše
řečeno - lékařským komorám,
ovšem se zřetelem na postavení těchto
členů jakožto státních zaměstnanců
v míře omezené. Tito lékaři
budou míti stejná práva a stejné povinnosti
jako ostatní členové komory, toliko pokud
půjde o vlastní výkon disciplinární
moci, svěřuje jej vládní návrh
orgánům, kteří tuto disciplinární
pravomoc vykonávají nad nimi jakožto zdravotními
úředníky, vysokoškolskými učiteli,
případně vojenskými lékaři
(§ 32, odst. 6. až 8.). Tato výjimka však
se přiznává vlád. návrhem jen
ohledně lékařů vojenských v
činné službě (§ 32, odst. 7.) a
z civilních státních zaměstnanců
jen ohledně těch, kteří jsou ve stavu
zdravotních úředníků státních
úřadů, ústavů, fondů
a podniků státních nebo státem spravovaných
a ohledně učitelů vysokých škol,
pokud tito všichni jsou podrobeni disciplinárním
předpisům jakožto státní zaměstnanci.
Těmito disciplinárními předpisy jsou
kromě již ve vládním návrhu (§
32, odst. 7.) citovaného zákona čís.
154/1923 Sb. z. a n.: V. oddíl zákona ze dne 25.
ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatika),
zákon ze dne 13. února 1919, č. 79 Sb. z.
a n., o služebním poměru učitelů
vysokoškolských, a služební řád
pro zaměstnance ČSD (československé
státní dráhy).
Pokud jde specielně o zdravotní úředníky
státního podniku ČSD, jsou těmito
vyňatými lékaři jen šéflékaři
a revisní lékaři ustanovení u ředitelství
státních drah. Nejsou jimi přirozeně
t. zv. okrskoví železniční lékaři
ani lékaři nemocenských pokladen státních
drah, nejsouce úředníky zdravotními.
Tato výjimka nevztahuje se, jak vládní návrh
výslovně ustanovuje (§ 32, odst. 6.), na státní
obecní (městské) a obvodní lékaře,
ohledně nichž i vlastní výkon disciplinární
moci ponechává se komorám, samozřejmě
jen pokud jde o výkon mimoslužební prakse lékařské.
Neplatí totiž pro ně při zanedbání
povinností služební pragmatika, nýbrž
toliko příslušná ustanovení příslušné
služební smlouvy s nimi sjednané.
Výjimka ohledně civilních státních
a vojenských lékařů je plně
odůvodněna zejména s ohledem na prestyž
státní správy civilní a vojenské.
Při tom se komorám ponechává, aby
pozorované přestupky těchto členů
oznamovaly za účelem stíhání
jejich státním (vojenským) představeným,
kteří komorám oznámí výsledek
provedeného opatření. Mají tedy komory
dozor i nad těmito členy, ovšem ve formě
příslušně modifikované. Výslovně
se podotýká, že tresty těmto vyňatým
lékařům mohou se ukládati nikoliv
podle tohoto vládního návrhu, nýbrž
jak ze stylisace odst. 6. a 7. je zřejmo, podle příslušných
předpisů, jimž tito lékaři jsou
podrobeni jako státní zdravotní úředníci
nebo učitelé vysokoškolští. Okolnost,
že těmto lékařům nemohou býti
ukládány některé tresty uvedené
v tomto vládním návrhu zákona, nemůže
býti překážkou tohoto řešení
již proto, že těmto lékařům
mohou býti ukládány tresty jiné, a
to zpravidla ještě citelnější (vyloučení
z postupu do vyšších platů, zmenšení
služného, nemluvě ani o přeložení
do výslužby a event. propuštění).
Čtvrtý oddíl jedná o všeobecných
a závěrečných ustanoveních.
K § 58, odst. 4., písm. b) se podotýká,
že důvod trvalé neschopnosti zastupitelstva
komory k usnášení se může míti
příčiny jakékoliv (na př. zdráhají-li
se členové nebo náhradníci přijmouti
funkci nebo ji dále zastávati, ubudou-li úmrtím,
vystěhováním a pod.). Paragraf 63 vládního
návrhu zákona, který obsahuje derogační
klausuli, dlužno doplniti vysvětlivkami. Tu třeba
poukázati na derogační klausuli obsaženou
v § 21 současného vládního návrhu
zákona o výkonu lékařské prakse.
V tomto § 21 jsou výslovně jako platnosti pozbývající
uvedeny některé předpisy, které svou
materií zabíhají do věcí upravených
tímto návrhem zákona. To platí o předpisech
uvedených tam pod písm. a), b), c) a f).
Proto bylo v § 63 upuštěno od opakování
výpočtu těchto starších předpisů,
ježto není o tom sporu, že tyto předpisy
pozbývají platnosti v rozsahu § 21 návrhu
zákona o výkonu lékařské prakse
vymezeném, t. j. pokud se týkají lékařů
a ranhojičů, čili též potud,
pokud některá materie upravena jest tímto
návrhem zákona.
Prováděním tohoto zákona nevzniknou
státní správě žádné
náklady.
Vláda doporučuje, aby tento její návrh
zákona, byl přikázán v poslanecké
sněmovně výborům pro veřejné
zdravotnictví a sociálně-politickému,
a v senátě výboru sociálně-politickému
za účelem podání zprávy
ve lhůtě co nejkratší.