Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. inž. Nečase, Koudelky, Kříže, Bečko a soudr. vládě ve věci hospodaření se státním lesním majetkem na Podkarpatské Rusi,

II. posl. inž. Nečase, Koudelky, Bečko a soudr. vládě o ohrožení kukuřičného průmyslu v naší republice,

III. posl. Bergmanna, Špatného, dra Klapky, Zeminové a druhů vládě o zařadění města Kolína n. Labem do skupiny míst B státních zaměstnanců,

IV. posl. dra Klapky, Bergmanna, Špatného a druhů vládě ve věci zařazení obce Opařan do skupiny C činovného,

V. posl. Bergmanna, Špatného, Zeminové a druhů min. financí o strážním přídavku finanční stráže,

VI. posl. Bergmanna, Tučného, Buřívala, Procházky a druhů vládě o dovolené na zotavenou zřízeneckého personálu poštovního,

VII. posl. Bergmanna, Tučného, Buřívala, Procházky a druhů min. financí o příbytečném finanční pohraniční stráže,

VIII. posl. Sladkého, Bergmanna, Buřívala, Zemínové, Procházky a druhů vládě o přeřazení města Karvinné na Těšínsku do vyšší skupiny míst B činovného,

IX. posl. Bergmanna, Špatného, Zeminové, dra Klapky a druhů vládě o nezákonném zařazení obce Bochov u Karlových Varů do skupiny míst B činovného státních zaměstnanců,

X. posl. Mateje a súdr. min. zdravotníctva a telesnej výchovy vo veci bardiovskej krajinskej verejnej nemocnice,

XI. posl. Brodeckého a soudr. min. vnitra, že příslušníci četnictva jsou zkracováni v právu stížnostním,

XII. posl. Brodeckého a soudr. min. vnitra, že se při dovolených četnických gážistů upírá právo na cestovní dny,

XIII. posl. Brodeckého a soudr. min. vnitra, že četnická správa nepostarala se o podřízené za letošních mrazů a loňských paren,

XIV. posl. Brodeckého a soudr. min. vnitra, že se upírá úhrada stěhovacích výloh četnickým gážistům, kteří byli přeloženi do jiného působiště buď na vlastní prosbu nebo pro nějaké zavinění,

XV. posl. Krebse, inž. Junga a druhů min. národní obrany, jak bují soutěž vojenských hudebních sborů s občanskými,

XVI. posl. inž. Kalliny a druhů min. pošt a telegrafů o neudržitelných poštovních poměrech ve městě Žandově u Chebu,

XVII. posl. inž. Junga, dra Wollschacka a druhů ministru financí o státních pensistech.

18. února t. r. podali podepsaní poslanci naléhavou interpelaci ve věci hospodaření s lesním majetkem na Podkarpatské Rusi, v níž žádali, aby byla zvýšena kontrola nad hospodařením cizích zahraničních koncesionářů na bývalém panství Schönbornově na Podkarpatské Rusi. V této interpelaci bylo poukázáno na to, že hrozí nebezpečí neracionelního hospodaření na tomto panství, jež měří 100.000 ha půdy a náleží k největším v republice. Veřejnosti nezůstaly utajeny pokusy o vykácení nejcennějších dubových porostů v jižní části země a jiných lesů v snadno přístupných polohách. Příslušnými činiteli byly při propachtování 100.000 ha půdy na Podkarpatské Rusi cizincům rozplašovány všechny obavy o možnosti nehospodárného hospodaření v zemi poukazy na domněle velmi přísná ustanovení smlouvy s cizineckou společnosti. Zkušenost posledního roku ukázala, že docházelo k propouštění zaměstnanců bez náležitého odškodnění odpovídajícího délce služby, že dále společnost dělala potíže provozu i těch málo závodů, které až dosud na Podkarpatské Rusi pracovaly - že však naproti tomu nepřistoupila cizinecká společnost, za níž se dle sdělení odborných listů "Dřevařských Listů", "Hospodářské Politiky" atd. kryje pověstná dřevařská firma Ofa, k žádným větším investicím.

Podepsaní žádali ve své interpelaci, aby vláda dala ujištění o tom, že se nedopustí neracionelní hospodaření s lesy panství Schönbornova, jež tvoří jedno z největších bohatství Podkarpatské Rusi a dotazovali se vlády, je-li ochotna působit k tomu, aby dle slibů dávaných před uzavřením smlouvy s cizineckou společností byl dán jak provisorní, tak i definitivní pracovní program společnosti "Latorice" příslušným sborům ke schválení.

Podepsaní žádali vládu také o vysvětlení, je-li ochotna podati sdělení, proč byl dán cizí společnosti "Latorici" souhlas ke koupi celého ohromného, více než 100.000 ha měřícího komplexu za cenu pouhých 35 mil. Kč, když tato cena dle odhadu odborníků činí přibližně jen jednu osminu skutečné ceny, takže tímto způsobem poškozen je stát, město Mukačevo i jiné súčastněné obce ušlými dávkami o milionové částky.

Přes veliký zájem, který věnují hospodářští i političtí činitelé všech stran otázkám obsaženým v této interpelaci, nedostalo se interpelujícím dosud žádné odpovědi.

Obavy o způsob správného hospodaření se státním lesním majetkem na Podkarpatské Rusi zvyšovány jsou v poslední době okolností, že ve státních lesích Podkarpatské Rusi nedějí se investice v takovém rozsahu, jaký by měl býti předpokládán podle dosaženého zisku. V posledních letech činil čistý zisk všech tří lesních ředitelství na Podkarpatské Rusi přibližně 15 mil. Kč ročně. Dle finančního zákona, kterým se stanoví státní rozpočet pro rok 1928, obsaženo je v čl. II. odst. 4. ustanovení o tom,.že státním lesům a statkům se ponechává k úhradě investičních výdajů 20% jejich provozního zisku, pro investice na Podkarpatské Rusi však celý provozní zisk tam dosažený. Ačkoliv došlo na Podkarpatské Rusi k určitým investicím v oboru lesních drah, neodpovídají dosud provedené práce ani přípravné práce započaté čistým ziskům dosaženým ve státních lesích Podkarpatské Rusi. Panují oprávněné obavy, aby nebylo zisků, dosažených z podkarpatských lesů použito jinak, než jak předpisuje finanční zákon.

Podepsaní táží se pana předsedy vlády:

1. Je-li ochoten podati vysvětlení ve věci hospodařeni cizinecké společnosti na 100.000 ha bývalého panství Schönbornova, zvláště co se týče způsobu propouštění zaměstnanců, dělání potíží firmám až dosud na Podkarpatské Rusi výrobu provozujícím, odstranění obav, týkajících se vykácení cenných dubových porostů bez větších investicí a vysvětlení okolnosti, jak mohlo dojíti k dání souhlasu k prodeji 100.000 ha půdy za cenu, činící jen osminu skutečné ceny.

2. Je-li pan předseda vlády ochoten podati sdělení o tom, užívá-li se zisků dosažených ve státních lesích a statcích na Podkarpatské Rusi skutečně k účelům investičním na Podkarpatské Rusi, jak to předpisuje finanční zákon - a je-li pan předseda vlády ochoten vysvětliti, proč dosud neodpovídá výše prováděných investicí dosaženému zisku ve státních lesích a z jakých důvodů se tak činí, když investice vložené do státních lesů na Podkarpatské Rusi jsou jedině s to otevříti lesní bohatství země a přispět zvláště k industrialisaci Podkarpatské Rusi krajně potřebné.

V Praze dne 5. dubna 1929.

Dle hodnověrných zpráv činí kartel škrobového bramborářského průmyslu (Svaz škrobového průmyslu a Družstva výrobců syrupu) pokusy, aby byla uvalena zvláštní výrobní daň ve výši 75 Kč na 100 kg kukuřice, používané k průmyslovému zpracování. Příslušná osnova je dle novinářského sdělení připravována.

Důvody uváděné na uzákonění této předlohy jsou neudržitelny. Kukuřičný škrob nemůže ohrožovat vážně výrobu bramborového škrobu, neboť výrobní jeho náklady jsou o více než jednu třetinu vyšší nákladů škrobu bramborového. Také produkci brambor nehrozí nebezpečí, ježto škrobový průmysl zpracovává jen něco málo přes 1% celkové produkce brambor u nás.

Vlastním důvodem navrhované osnovy je boj kartelu bramborových škrobáren proti závodům kukuřičného škrobu, jež mají býti zničeny, resp. má býti zabráněno vybudování industrie kukuřičné, aby kartel bramborových škrobáren měl i dále monopol a aby mohl diktovat ceny škrobu.

Navrhovanou daní postiženy by byly u nás kraje, jež pěstují kukuřici, zbavil by se dále zemědělec dobrého krmiva - kukuřičné mláty - vznikající jako vedlejší výrobek při výrobě kukuřičného škrobu a byla by vzata možnost vybudování důležitého odvětví průmyslového na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde právě otázka industrialisace náleží k životním otázkám země. Jak těžce by bylo postiženo Slovensko a zvláště Podkarpatská Rus, vyplývá z množství kukuřice, v těchto zemích pěstované. Kdežto v historických zemích pěstěna byla kukuřice jen na Moravě na 14.299 ha půdy, připadlo na Slovensku na kukuřici 92.080 ha a na Podkarpatské Rusi 52.135 ha půdy.

Připravovaným zákonem utrpěla by domácí kukuřičná produkce, ohrozila by se možnost jejího vývoje v jednom možném slibném úseku, poškodil by se zájem celku, ukřivdilo by se Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Podepsaní táží se proto vlády, je-li ochotna věnovati pozornost důvodům obsaženým v této interpelaci a upustit od připravování osnovy?

V Praze dne 9. dubna 1929.

Vládním nařízením ze dne 14. září 1928 čís. 163 bylo v dechách přeřazeno 32 míst ze skupiny C do skupiny B činovného.

Státní zaměstnanci v Kolíně ucházeli se již od roku 1908 o přeřazení města Kolína do vyššího aktivního přídavku. Tomuto všestranně uznanému požadavku státních zaměstnanců v Kolíně vídeňská vláda chtěla v roce 1913 vyhověti a město Kolín bylo pojato mezi několika jinými městy v Čechách do seznamu k zařazení do vyššího aktivního přídavku. Ale pak při intervenci zástupců města bylo vlivnými činiteli sděleno, že i Kolín bude v krátké době přeřazen. Za několik měsíců na to vypukla světová válka, kdy veškeré úpravy byly odsunuty.

Po převratu bylo vládou republiky Československé slíbeno, že později na město Kolín dojde. Úsilí i přes dané sliby, nepotkalo se s příznivým výsledkem, ačkoliv jiná města, stojící v ohledu počtu obyvatelstva, průmyslovém i drahotním daleko za Kolínskem, již do skupiny B zařaděna byla. Kolín čítá dnes 26.917 obyvatel. K tomu by se mělo úplně správně připočítati 3.580 obyvatel nejbližších šesti vesnic, jež s Kolínem takřka souvisejí. Všichni tito obyvatelé jsou stravováním a nákupem všech životních potřeb na Kolín odkázáni a přispívají ku zdejší drahotě.

Uvedený počet obyvatelů města Kolína odpovídá úplně zákonnému ustanovení pro zařazení měst s 25.000 obyvatel do skupiny B činovného. Mimo toho jest Kolín sídlem všech úřadů a nyní i velkého okresního úřadu, jelikož okresní zastupitelstvo v Kouřimi jest zrušeno a připojeno ke Kolínu, takže veškeré obyvatelstvo celého okresu gravituje do Kolína a zde se stravuje a nakupuje.

V Kolíně je 16 akciových továren se 78 mil. 220.000 Kč závodního kapitálu, 59 ostatních továren a velkoprůmyslových závodů, které zaměstnávají přes 8.000 osob, mimo regulace Labe a menších závodů. Dále jest v Kolíně 11 peněžních ústavů, 8 advokátů, 2 notáři, 13 lékařů, 3 zvěrolékaři, 3 zubní lékaři a 3 zubní technici. Návštěva venkovských klientů a pacientů k nim jest denně veliká a delším zdržováním se v Kolíně, stravováním a nakupováním přispívají značně ke zvýšení drahoty.

Tržní ceny v Kolíně převyšují ceny obvyklé v Hradci Králové, Pardubicích, Budějovicích, Plzni, Mor. Ostravě a Slezské Ostravě, kterážto města jsou zařazena do skupiny B činovného. V celém okolí kolínském zakoupené potraviny, hospodářské výrobky, mléko, ovoce, maso odváží se odtud do Prahy a do lázní Poděbrad a tím se zde vše přeplácí a zdražuje.

V Kolíně jsou byty jak ve starých domech tak i v novostavbách mnohem dražší než v jiných velkých městech a na pražských předměstích a dosahuje cena za 3pokojové byty ve starých domech 4000 Kč a v novostavbách až 8000 Kč ročně. Následkem velkého průmyslu s dobře placenými úředníky a zaměstnanci byl v Kolíně vždy nedostatek bytů a byly byty i dříve proti jiným městům mnohem dražší.

Město Kolín je jedním z nejpoplatnějších měst. Za uplynulé poslední tři roky bylo v Kolíně na daních s přirážkami zaplaceno 24 milionů 384.502.07 Kč a na dani z obratu a přepychové 18>825.684 Kč, dohromady 43,210.186.07 Kč. Z toho je vidno, že jsou dány podmínky pro přeřazení Kolína do skupiny B činovného podle § 12, odst. 7 platového zákona.

Že město Kolín již od roku 1880, po vystavění obou hlavních drah Čech přes Kolín vedoucích, počítáno bylo mezi veliká města, jest viděti z toho, že zaměstnanci drah a učitelé v Kolíně požívali až do roku 1919 místního přídavku II. třídy (skupiny B).

Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády:

1. Jest ochotna přeřaditi město Kolín do skupiny B míst činovného státních zaměstnanců?

2. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v této věci učinila aneb učiniti hodlá?

V Praze dne 25. dubna 1929.

Obec Opařany zařazena jest dle § 12 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., do skupiny D činovného. V této obci jsou však poměry drahotní skutečně mimořádné a zařazení do skupiny D znamená poškození veřejných zaměstnanců. Jako důvod uvádíme: Obec je v malé vzdálenosti od města Tábora, potraviny dovážejí se do tohoto města a cena jejich je na stejné úrovni jako v městě Táboře. Obec sama má 14.000 obyvatelů, nemá však školy měšťanské a tak musí býti děti posílány za vyšším vzděláním buď do Bernartic nebo do Tábora, což znamená značné vydání a velký náklad. Pokud jde o opatřování textilií a obuvi, děje se tak výhradně v Táboře, poněvadž v obci nelze ničeho dostati.

Se zřetelem k těmto důvodům dotazují se podepsaní:

1. Jest vláda republiky československé ochotna zařaditi obec Opařany ve smyslu § 12, odst. 7 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., do skupiny C činovného?

V Praze dne 25. dubna 1929.

Usnesením vlády republiky československé ze dne 17. července 1928 byly jednotlivým kategoriím státní služby zavedeny příp. upraveny strážní přídavky na základě § 148 platového zákona č. 103 ze dne 24. června 1926. Tyto přídavky měly, jak z duchu zákona je patrno, hodnotiti těžší a odpovědnější služební výkon kategorií služby strážní.

I u sboru finanční stráže byl od roku 1923 dle vlád. nař. č. 201/1923 platný hraniční přídavek zaměněn za přídavek hraniční strážní shora citovaným usnesením vlády, takže přináleží zaměstnanci finanční stráže, konajícímu službu hraniční od 1 - 10 roků ročních 1500 Kč, od 10 - 20 roků ročních 1800 Kč a od 20 roků ročních 2100 Kč. Při přechodu do vnitrozemské služby ztrácí příslušník sboru hraniční přídavek, stanovený částkami 1500 Kč, 1800 a 2100 a postupuje dle počtu let na hranicích ztrávených ve stupnicích podle vládního nařízení čís. 201 z r. 1923, § 8.

Tato úprava poškozuje značně ty příslušníky finanční stráže, kteří ať již z důvodů zdravotních či jiných byli z moci úřední přeloženi k služebním výkonům u vnitrozemských úřadů a nehonoruje vůbec strážní službu u jednotlivých druhů služby vnitrozemské u potravní daně a celních úřadů, ačkoliv i zde je konána služba strážní se zbrani.

Poněvadž tento systém je praktikován jedině u finanční stráže a u jiných kategorií strážní služby zaveden není, působí tento stav v řadách sboru finanční stráže značné roztrpčení, nebol tím finanční správa přehlíží těžkou finanční situaci zaměstnanců finanční stráže, sloužících u potravní daně a u celních úřadů, a podlamuje jejich služební horlivost, což není v zájmu finanční státní správy samotné. Finanční stráž u potravní daně a u jiných vnitrozemských úřadů vybírá a chrání stamilionový majetek státní a přezírá-li státní finanční správa toto důležité poslání finanční stráže vnitrozemské a nehonoruje tyto úkoly tak, jak by po právu náleželo, vydává se v nebezpečí, že poklesne ambice pro svědomitou a poctivou službu, kterou se plní státní pokladna z výnosu vybraných dávek a daní. Pokleslá ambice služební mohla by natropiti mnoho škod státní. správě, zejména když finanční stráž své úkoly koná z velké části samostatně.

Ve snaze uvésti v soulad tyto citelné platové rozdíly zaměstnanců jedné a téže kategorie, konajících vesměs strážní službu, táží se podepsaní pana ministra financí:

1. Jsou mu tyto poměry známy?

2. Jest ochoten působiti k tomu, aby zjednána byla náprava a strážní přídavky zavedeny i ve vnitrozemí, neboť finanční stráž je sborem strážním na hranicích i ve vnitrozemí, jako jiné sbory strážní (stráž bezpečnosti, dozorci vězňů atd.)?

3. Jest ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zamýšlí učiniti aneb zařídil?

V Praze dne 25. dubna 1929.

§ 174 zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatika) byla dovolená stanovena pro státní zřízence dle délky služební doby a to do 15 let služebních osmi dny, dále pak čtrnácti dny, při čemž přihlíženo k § 42, odst. 4 a 5 a § 43 téhož zákona, jakož i k prováděcímu nařízení ze dne 3. února 1914, č. 8743 (výnos ministerstva financí).

V době popřevratové uznána služba poštovní za odpovědnou, namáhavou a vyčerpávající a výnosem ministerstva pošt a telegrafů ze dne 3. března 1921, č. 15.728-I-1921 zrušen výnos bývalého ministerstva obchodu ze dne 25. dubna 1914, č. 11.822-P a nahrazen novou úpravou dovolené poštovních zřízenců. Bez rozdílu, zda podúředník či zřízenec, byla dovolená na zotavenou stanovena dle platových stupňů, které byly současně výrazem délky služební doby. Nejnižší dovolená byla desítidenní a to v 1. až 4. stupni, v 5. až 7. stupni čtrnáct dnů, v 8. až 10. stupni osmnáct dnů a v 11. až 13. stupni dvacetjeden den.

Zákonem ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. a to v § 35 pokud se týče § 23, vydány nové směrnice pro úpravu dovolené. Dle důvodové zprávy sociálně-politického výboru posl. sněmovny N. S. zejména k 23, tudíž vztažmo i § 35, nikdo neměl býti na výměře dovolené poškozen oproti dřívějším ustanovením.

Výměra dovolené byla stanovena jinak pro podúředníky a jinak pro zřízence, podle platových stupnic a platových stupňů, které však nejsou nikterak výrazem skutečné délky služební doby.

Poněvadž v § 35 zákona 10311926 výslovně jest uvedeno "nejnižší výměra dovolené", uznala i ministerská rada poškození poštovních zaměstnanců na výměře dovolené a stanovila ve svém usnesení ze dne 31. března 1927 (intimát presidia ministerské rady z 1. dubna 1927, č. 4869 m. r.) a konečně i ministerstvo pošt a telegrafů svým výnosem ze dne 7. dubna 1927, č. 17983-I-1927 pro rok 1927 a později i pro rok 1928 výměru dovolených pro poštovní zřízence i podúředníky dle starých norem, ovšem se značným omezením a bez ohledů na postup. Tím tedy uznán výnos ministerstva pošt a telegrafů ze dne 3. března 1921, č. 15.728-1921 a ze dne 3. března 1922, č. 13.255-I-1922 nepřímo za správný a odůvodněný, ovšem toliko přechodně.

Citované ustanovení z r. 1914 a 1921 neznala rozdílu mezi podúředníkem a zřízencem. Ve smyslu zákona ze dne 7. října 1919, č. 541/1919 Sb. z. a n. a nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. února 1920, byl výpomocný zřízenec po pětileté služební době jmenován definitivním a polovina služební doby ve vlastnosti výpomocného zřízence ztrávená započítala se mu do postupu, čímž každý při jmenování zřízencem přecházel do druhého stupně platového a byla mu uspíšena i možnost dosáhnouti 14tidenní dovolené již po 8 roce jeho celkové služební doby. Nejvyšší dovolené (21 den) dosáhl pak každý již po 21 roce služebním i když byl jen zřízencem.

Teprve § 6 zákona ze dne 22, prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., zastavil účinnost zákona 541/1920 a nedošlo vůbec k jmenování stálých výpomocných zřízenců definitivními a to ani po uzákonění nového platového zákona, poněvadž krajně nepříznivá a jistě i nespravedlivá systemisace tomu bránila.

Zákon platový 103/1926 v § 25 ustanovil novou kategorii "zřízenecké čekatele" a podmínil ustanovení čekatelem nejméně dvěma roky jiné státní služby a konečně i systemisovaným volným místem. Čekací doba je pětiletá, poněvadž čtyřletá jest jen pro čekatele na I. podúřednickou platovou stupnici, které dosáhne jen asi 14% zaměstnanců. Zatímně však jsou definitivními zřízenci, tedy do III. platové stupnice, jmenováni pomocní zřízenci. Po smyslu výnosu ministerstva pošt a telegrafů ze dne 2. února 1929, č. 45.997-III-1928 započítává se sice určitá část služební doby pomocného zřízence do postupu, ale tak nedostatečně, že jen ten, kdo má více než 12 roků služebních v řečené vlastnosti, dosáhne II. platového stupně II. platové stupnice ihned při jmenování definitivním. Má-li více než 9 roků a méně než 12 roků služebních, přichází do I. stupně, ale započte se mu doba přes 9 roků přesloužená pro dřívější postup do 2. stupně III. platové stupnice.

Tím je zkrácen každý i na své dovolené na zotavenou. Poněvadž zřízenec III. platové stupnice může dosáhnouti nejvýše 14denní dovolené a podúředník II. platové stupnice nejvýše 18denní dovolené, jest každý na výměře dovolené poškozen a proti duchu důvodové zprávy sociálně-politického výboru posl. sněmovny N. S., vydané k zákonu 103/1926.

Poněvadž každý má za sebou několik služby poštovního posla, která se pro výměru platu a dovolené nepočítá, jest poškození ještě citelnějším.

Poštovní zřízenci nemohou býti ztotožňováni se zaměstnanci jiných úřadů (vyjma železnice), poněvadž vykonávají také odlišné práce, neznající odkladu. Zákonem ze dne 3. dubna 1926, č. 65 Sb. z. a n., zrušena řada svátků a pro poštovní zaměstnance v praksi vůbec kromě pěti největších, svátky neexistují. A i z těchto 5ti jsou často některé službou vázány, alespoň o vánocích jistě a ještě se zvýšenou intensitou práce. V měsíci prosinci jsou zejména nádražní poštovní zaměstnanci nuceni konati práce za přesčasné, za almužnu 2 Kč za hodinu.

Přespolní doručovatelé pak přicházejí o volno i ve dny, kdy ostatním je služba stanovena toliko dopoledne, a tím jsou při své, velmi odpovědné službě ještě trestáni ustavičným vzdálením z domova a zbaveni nároků na rodinný život a jeho potřeby.

Poštovní zaměstnanci ve všech službách trpí změnami počasí na zdraví, neboť vysoká teplota, deště, mrazy a vánice ohrožují jejich zdraví stejně jako nedostatečné úřední místnosti, neb vozy vlakových pošt s nedostatečným osvětlením a špatným vytápěním.

Dovolená stanovená intimátem ministerské rady ze dne 1. dubna 1927, č. 4869 m. r., jest naprosto nedostatečná, poněvadž jest toliko přechodného rázu a poškozuje poštovní zaměstnance oproti době dřívější jak svědčí o tom tento příklad:

Poštovní zřízenec dřívějšího 7. stupně byl ku dni 1. ledna 1926 přeřazen na podkladě platového zákona 103/1926 do 5. stupně III. platové stupnice. Poněvadž ale dle dřívějších ustanovení měl nárok na postup po 2 letech do 8. stupně a tím i zvýšenou dovolenou na 18 dnů, jest týž novým platovým zákonem zkrácen o 4 dny dovolené a v budoucnosti o celých 7 dnů dovolené.

Poštovní provoz nedá se tak upraviti, aby každý vykonával jen tu kterou službu, určenou pro jednotlivé stupnice, poněvadž by úplně ustrnul, a proto nelze dovolené rozlišovati podle platových stupnic, nýbrž nutno tyto v zájmu služby a spravedlnosti stanoviti jednotně pro všechny platové stupnice a to:

Pro pomocné zřízence a poštovní posly 10 dny.

Neudržitelným je poskytování náhradních sil za dovolené. Zde není správné odvolávati se na vysoké náklady finanční, poněvadž poštovní správa potřebuje nové síly, které by již byly zapracovány. Nelze otázku tu řešiti percentuelním povolením přijetí náhradních sil, ale dbáti toho, že běží o dovolené na zotavenou a nikoli o dovolené z titulu zhuštěných prací, které nelze u pošty přirozeně odložiti neb odmítnouti a které musí mezi sebe zaměstnanci za dovolené rozděliti. Takový systém je možný toliko u úřadů správních, nikoli však provozních.

Jeví se tudíž nutnost povoliti i dostatečný počet náhradních sil, aby dovolené nemusely býti přidělovány již v únoru nebo až v prosinci. Příkladem uvádíme Český Těšín, kde bylo zřízenci nastoupiti dovolenou za největších mrazů jen proto, aby se mohli všichni v roce vystřídati bez náhradních sil. V Českých Budějovicích nemají i koncem února 1929 absolvovány dovolené za rok 1928. Případů je ještě více. Chorobným zjevem jest zatěžování personálu nad jeho síly, kdy není ani dodržována 8hodinná doba pracovní. Tím vznikají častá onemocnění a i další vydání pro poštovní správu. Neušetří tedy na svém úsporném systému, ale ztrácí na výkonnosti zaměstnanectva.

Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády:

1. Jest vláda ochotna řešiti otázku dovolených poštovních zřízenců a podúředníků tak, jak v předu uvedeno, jednotně bez ohledu na platové stupnice, ale podle platových stupňů?

2. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v této věci zařídila aneb učiniti hodlá?

V Praze dne 25. dubna 1929.