Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Finanční stráž jest převážně služebně ustanovena ve služebních místech s činovným skupiny D v místech pohraničních, která jsou pověstna drahotou životních potřeb a bytů.

Do těchto míst nutno dovážeti potraviny na vzdálenost někdy mnoha kilometrů, poněvadž tato místa postrádají zpravidla komunikace vůbec. Tím se životní potřeby značně zdražují a nízké činovné nevyrovnává cenový rozdíl mezi služebními místy daleko většími, ale na dobré komunikaci ležícími, pro něž je vyměřeno činovné vyšší.

Proto na finanční stráž na hranicích i ve vnitrozemí těžce doléhá placení nájemného z valné části daleko vyššího než ve městech, nehledě k tomu, že musí se spokojiti s byty velmi primitivními, někdy nezdravými a nevhodnými. Na hranicích bývají finanční stráži přikazovány byty v úředních budovách, neúčelně stavěných, většinou kolik kilometrů vzdálených od nejbližších lidských obydlí, za nájemné poměrně značně vysoké.

Opatřování životních potřeb pro tyto samoty spojené jest nejen s velkou námahou fysickou, ale i s velkými obětmi hmotnými. Finanční stráž jest odříznuta od komunikace, kultury, pomoci lékařské a vedle toho vyžaduje živobytí v těchto místech daleko vyššího nákladu než ve městech. Ani ve vnitrozemí nevede se finanční stráži lépe a největší položkou životních nákladů jest nájemné. Z těchto důvodů domáhá se finanční stráž již delší dobu zvláštního příspěvku na byt, který byl již přiznán jiným kategoriím strážní služby, jež žijí za podmínek daleko příznivějších.

Jest proto požadavek finanční stráže naprosto odůvodněný a spravedlivý.

Podepsaní táží se pana ministra financí:

1. Jest ochoten přičiniti se o to, aby finanční stráži byl přiznán zvláštní přídavek na byt a pokud je umístěn v úředních budovách, aby bylo nájemné vyměřováno stejně a nikoliv v každém obvodu jinak, zejména na Slovensku?

2. Jest ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil aneb učiniti hodlá?

V Praze dne 24. dubna 1929.

Odvolávajíce se na § 12 (činovné), bod 7. platového zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. (jenž zní: "Výjimečně mohou býti jednotlivé obce vzhledem k mimořádným drahotním poměrům zařazeny vládním nařízením do vyšší skupiny míst"), žádáme za přeřazení města Karvinné do vyšší skupiny míst B činovného z těchto důvodů:

1. Ve městě Karvinné, ležícím na velmi frekventované trati košicko-bohumínské státní dráhy, jsou existenční poměry daleko nepříznivější než v Mor. Ostravě, a daleko dražší než v Opavě a v Brně, neboť město Karvinná jest nerozlučný celek průmyslového kraje ostravsko-karvínského a nemá vůbec zemědělského zázemí; samozřejmý důsledek toho jest, že ceny v obchodech jsou vyšší (vše se musí dovážeti) a na trhu není dostatečného výběru kvalitních produktů zemědělských, ba i některé z nich se vůbec nedovážejí nebo se prodávají jednou týdně (ve středu na př. tvaroh, zelenina a drůbež), takže obyvatelstvo musí si pro ně dojížděti do Mor. Ostravy, Orlové neb i jiných míst.

Státní a veřejní zaměstnanci jsou tudíž zcela odkázáni na Mor. Ostravu, kde veškeré nákupy jsou lacinější než ve městě Karvinné, ač se prodražují o jízdné meziměstskou elektrickou drahou ostravsko-karvínskou (cesta z Karvinné do Ostravy trvá hodinu, 20 km). Jízdné činí 12 Kč za obě cesty, pro státní zaměstnance 7.60 Kč.

Trať ostravsko-karvínské elektrické dráhy jest velmi frekventovaná, jak lze seznati z toho, že v roce 1928 na ní projelo z Mor. Ostravy do Karvinné a zpět celkem 265.300 osob.

2. Rovněž návštěva Národního divadla moravsko-slezského v Mor. Ostravě, jež jest jediné kulturní středisko v ostravsko-karvínském kraji, zdražuje se o 6 Kč za poloviční divadelní lístek za jízdu elektrickou drahou do Mor. Ostravy proti obyvatelům tohoto města, kteří mají divadlo o to lacinější a jsou ve vyšší skupině míst činovného nežli, obyvatelé města Karvinné.

3. Velké množství veškerých veřejných zaměstnanců, závislých existenčně zcela na městu Karvinné, pro nouzi o byty bydlí ve vzdálených obcích a do Karvinné dojíždějí nejen vlakem neb elektrickou drahou, mnozí pak z nich (zvláště horníci), přespávají v kasárnách dělnických a na sobotu i na neděli odjíždějí z Karvinné do svých stálých domovů, takže počet všech obyvatelů města Karvinné, jenž jest 23.683 obyvatelů, daleko by již dávno převýšil požadovaný počet 25.000 pro zařazení do vyšší skupiny míst B činovného, tedy by činil asi:

a) počet obyvatelů dne 12. února 1929 23.683,

b) sezonní dělnictvo ročně 800 - 1000, tedy průměrně 900 obyvatelů,

c) zaměstnanci Báňské a Nutní společnosti v Karvinné a to přechodně bydlící v dělnických kasárnách 282 lidí,

bydlící stále mimo město Karvinnou, tedy dojíždějící 2.288 lidí,

d) zaměstnanci v Larisch-Mönnichových závodech bydlící stále mimo Karvinnou 1.459 lidí,

tedy celkem 4.029 závodních zaměstnanců, v čemž nejsou počítány ženy s ostatními členy rodiny,

e) státní zaměstnanci a to: poštovní se členy rodiny 29 lidí, železniční se čteny rodiny 366, četnické stanice 1, důchod. kontrol. úřadu se členy rodiny 3, policejní komisařství 3, českých škol 5, německých škol 2, polských škol 10, státní průmyslové školy 9 lidí.

Úhrnem bylo by v Karvinné 29.040 obyvatelů.

Tedy rozdíl proti nynějšímu počtu obyvatelstva jest 5.357 lidí, což jest zaviněno dosud trvající bytovou nouzí, jíž Karvinná snaží se čeliti, seč jsou její síly a prostředky, jak zřejmo z toho, že město věnovalo na zakoupení státních stavebních losů 3,700.000 Kč, z kteréžto pomocné akce byly postaveny čtyři státní domy o 49 bytech. Mimo to Larischův pensijní ústav postavil čtyři domy o 40 bytech, čímž jenom částečně byla zmírněna nouze o byty.

Avšak v posledních letech závody nestavěly vůbec žádných domů pro své zaměstnance a tak jejich zaměstnanci, odcházejíce do pense (respektive do provise) již od mnoha let, opouštějí město Karvinné pro naprostý nedostatek bytů (neboť musejí uvolniti zavodní byty), takže by město Karvinná čítalo daleko přes 50.000 obyvatelů, kdyby rodiny těchto osob i v pensi mohly setrvati v Karvinné. Proto, aby bylo aspoň trochu odpomoženo nouzi o byty, zařadilo město Karvinná do rozpočtu na rok 1929 obnos 500.000 Kč na stavbu nejmenších bytů.

4. O skutečném hospodářsko-průmyslovém významu města Karvinné a o jeho stále rapidně rok co rok vzrůstajícím rozvoji co do počtu obyvatelstva svědčí nejlépe to, že roku 1804 měla Karvinná pouze 630 obyvatelů, kdežto roku 1921 již 19.229, tedy za 117 let přírůstek 18.599 obyvatel; od roku 1921 vzrostla na 23.683 obyvatelů a nebýti bytové nouze (a toho, že roku 1928 vystěhovalo se do Belgie 23 rodin po 3 osobách průměrně a mimo to 16 osob svobodných, tedy celkem 85 lidí), dosáhla by Karvinná letošního roku přes 30.000 obyvatelů, jak jest zřejmo z výše řečeného součtu zaměstnanců bydlících mimo Karvinnou, nečítajíc v to ženy a ostatní příslušníky rodin u důlního osazenstva Larisch-Mönnichových závodů i Báňské a hutní společnosti.

Rovněž o vzrůstu města Karvinné svědčí nynější rozloha, jež činí 15 ¹/₂ km².

5. Město Karvinná sousedí přímo s Darkovem, jodovými lázněmi světové pověsti, ležícími na pravém břehu řeky Olzy. Roku 1921 byly moderně zřízeny, byl vystaven lázeňský ústav a četné lázeňské vily. Lázně Darkov patří dr. Larisch-Mönnichovi, a hlavní lázeňská sezona jest od 1. dubna do konce října; má též zajisté vliv na drahotní poměry v Karvinné.

6. Od Darkova vede hlavní železniční trať velmi frekventované dráhy košicko-bohumínské těsně po česko-polských státních hranicích, které tvoří výše řečená řeka Olza, takže jest město Karvinná takořka na hranicích česko-polských - vzdálenost města od nich jest 1 a půl hodiny cesty pěšky - a je tudíž menšinovým městem česko-polsko-německým, což vyžaduje na veškerých veřejných zaměstnancích zvýšené výkonnosti.

7. Rovněž město Karvinná má daleko větší význam a důležitost pro státní finance nad mnohé obce, přeřazené do skupiny míst B činovného, jak jest podle připojených úředních dokladů zřejmo a to:

a) celkový roční obrat pošt. a telegr. úřadu Karvinná - I v roce 1928 činí 136,974.039.24 Kč,

b) u pošt. a telegraf. úřadu Karvinná - II v roce 1928 15,650.610 Kč,

c) důchodkový kontrolní úřad v Karvinné vybral na nepřímých daních a dávkách v roce 1928 celkem 41,479.501 Kč,

d) berní úřad ve Fryštátě vybral v Karvinné v roce 1928 na přímých daních a dani z obratu úhrnem 15,287.965.48 Kč,

e) nádražní provoz:

1. prvním hlavním nádražím projíždí denně 34 osobních vlaků, 8 rychlíků a 92 nákladních vlaků,

2. závodům bylo průměrně denně přistaveno vozů a to: Horní a hutní společnosti 234 a Larisch-Mönnichovým 217,

3. počet podaného zboží denně 381 kg a odesláno 104 kg,

4. počet prodaných jízdenek činí průměrně denně 545 kusů.

Rovněž o stále vzrůstajícím významu a důležitosti města Karvinné pro státní finance svědčí:

a) Připojený diagram vzrůstu pošt. a telegr. úřadu v Karvinné - I za léta 1921 - 1928, jenž se jeví takto:

Za pracovní jednotku se počítá: 1. Podaná nebo dodaná doporučená zásilka, 2. podaný nebo dodaný balík, 3. podaná neb vyplacená poštovní poukázka, 4. vklad nebo výplata na účet šekového úřadu, 5. podaný nebo doručený telegram, 6. dobírky, příkazy, 7. telefonní meziměstský rozhovor, 8. počet telefonních účastníků.

b) Rovněž připojený výkaz důchodkového kontrolního úřadu v Karvinné o vybraných přímých daních a dávkách za rok 1923 - 1928 a to:

c) Na přímých daních a dani z obratu berní úřad ve Fryštátě vybral v Karvinné na př.:

takže potřebná částka

na přeřazení města Karvinné do vyšší skupiny míst B činovného jest velmi nepatrná, vzhledem k příjmům, plynoucím z města Karvinné do státní pokladny, jak jest v odst. 7. tohoto memoranda statisticky dovozeno.

tedy úhrnem pro 174 zaměstnance jest potřebí 123.832 Kč na přeřazení do vyšší skupiny míst B činovného.

8. Všude se zdůrazňuje a mluví i píše o ostravsko-karvínském průmyslu a revíru jako nerozlučitelném celku; rovněž dělnictvo na šachtách v celém tomto revíru jest placeno stejně, ať v Karvinné či v Mor. Ostravě, a jenom státní zaměstnanci jsou rozlišeni na dvě skupiny činovného, a to Mor. Ostravu ve skupině míst B a Karvinnou ve skupině míst C, ačkoliv ve skutečnosti není nikde přesného rozhraničení mezi jednotlivými místy tohoto ostravsko-karvínského průmyslového kraje; všechna jeho místa navzájem se prolínají a splývají v jeden nerozlučný celek.

Proto táží se podepsaní vlády, zdali jest ochotna bezodkladně přeřaditi město Karvinnou do skupiny míst B činovného?

V Praze dne 10. dubna 1929.

Obec Bochov byla zařazena do skupiny míst D činovného státních zaměstnanců z důvodu, že 26. dubna 1926 vešla v platnost změna obecních hranic, jíž odděleno bylo od Bochova několik domů se 190 obyvateli, čímž počet obyvatel klesl pod 2000. Toto zařazení jest nezákonným, poněvadž odstavec 6, § 12 platového zákona výslovně ustanovuje, že pro zařadění podle počtu obyvatel jest rozhodným výsledek posledního sčítání lidu.

Při posledním sčítání lidu měl však Bochov přes 2000 obyvatel; odst. 7, § 12 platového zákona pak ustanovuje, že výjimečně mohou býti jednotlivé obce vzhledem k mimořádným poměrům drahotním zařaděny vládním nařízením dovyšší skupiny míst. Není tedy zákonného předpisu, že by obec při poklesu obyvatel změnou hranic aneb přestěhováním obyvatel vzniklém měla Býti přeřazena do nižší skupiny míst, nýbrž toto zařadění bylo by možno provésti teprve podle výsledku nového sčítání lidu, jak jasně vyplývá z ustanovení odstavce 6, § 12 platového zákona.

Z těchto důvodů táží se podepsaní:

1. Jest ochotna zrušiti nezákonné zařazení Bochova do skupiny míst D činovného státních zaměstnanců a zařaditi Bochov se zpětnou platností od 1. ledna 1926 t. j. dne účinnosti platového zákona, do skupiny míst C činovného státních zaměstnanců?

2. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v této věci zařídila, aneb učiniti hodlá?

V Praze dne 25. dubna 1929.

Mesto Bardiov svoju verejnú nemocnicu so všetkým zariadením, budovami a pozemkom nemovitosti, ktoré majú hodnotu stá tisíce - darovalo ešte v roce 1927 bývalej župe košickej na ciele župnej verejnej nemocnice s podmienkou, že nemocnice táto bude rozšírená sriadením operačnej sieni.

Tejto povinnosti bývala župa i mienila zadosť učiniti, keďže stanovila na čelo nemocnice chirurga a zakúpila zariadenie operačnej miestnosti v obnose 142.000 Kč, menovite operačné nástroje, ktoré sú složené na hromade v jednej miestnosti bez používania, poneváč o miestnosť pre operačnú sieň dosiaľ nebolo obstarané a keď to i naďalej tak ostane, nástroje prídu úplne na nivoč.

Obecenstvo štyroch okresov - bardijovský, giraltovský, stropkovský a svidnícký - ležiacich okolo poľských hraníc netrpezlive čaká uskutočnenie sľubu, menovite otvorenie chirurgického oddelenia pri bardejovskej teraz už krajinskej verejnej nemocnici a to nenie z rozkošu, ale z nútnej potreby. - Je všeobecne známo totiž to, že obyvateľstvo týchto okresov je chudobné a nemá hmotné prostriedky k tomu, aby mohlo znášať cestovné trovy na 100 km prevyšujúcu cestu do najbližšej nemocnice do Košíc.

Tak sa stáva, že chudobní nemocní, nemajúc na blízko pomoci, hynú.

Pýtame sa preto pána ministra zdravotníctva a telesnej výchovy:

čo hodlá v tejto tak vážnej a súrnej otázke, t. j. vybudovania čiže prístavbe dvoch miestnosti pre zariadenie operačnej sieni učiniť?

V Prahe, dňa 25. apríla 1929.

V poslední době opakovaly se případy, že staly se příslušníkům četnictva újmy na jejich požitkových nárocích. Poškození si proti tomuto postupu stěžovali. Stížnosti tyto byly předkládány min. vnitra, které jako nejvyšší správní úřad dříve o stížnostech těchto rozhodovalo.

Na rozdíl od této dřívější prakse odmítá nyní ministerstvo vnitra věcně rozhodovati v těch případech, kdy stížnost podána byla v obvyklé 30tidenní lhůtě zákonné, což odůvodňuje tím, že stížnosti musí býti podány ve třídenní lhůtě stanovené v § 15 služebního řádu branné moci čsl. článek 33.

Stalo se tak na př. výnosem min. vnitra ze dne 26. dubna 1926, číslo 75.904-13, jímž bylo odmítnuto uvažovati o odůvodněné stížnosti do nepřiznání diet pro odloučení od rodiny již jednou právem vyplacených.

Podobná prakse znamenala by poškozování příslušníků četnictva dvojnásobně, neboť:

1. podle všeobecných předpisů a zákonů ústavních, jakož i norem požitkových má každý státní zaměstnanec Zákonné stížnostní právo, pro které platí 30tidenní zákonná lhůta,

2. podle § 13 služebního řádu branné moci čsl. čl. 37, odstavec poslední a čl. 39, odst. II. má každá osoba vojenská právo, je-li podkladem otázka hmotná, vztahující se k jeho služebnímu poměru, stěžovati si až k M. N. O. a stížnost taková musí býti vyšetřena i když při jejím podání nebylo šetřeno stanovené stížnostní lhůty 3denní.

Ministerstvo vnitra odpírá tedy příslušníkům četnictva jak právo náležející civilním státním zaměstnancům, tak i právo náležející jim z titulu vojenské organisace platné dle vojenských předpisů.

Tímto postupem jest příslušníkům četnictva znemožněno dovolati se práva cestou stížnostní, neboť postižený, jsa v malých venkovských místech dislokován, nemůže opatřiti si potřebné směrnice a právní informace, aby mohl svůj nárok ve stížnosti náležitě odůvodniti tak, jak toho předpisy o stížnostním právu výslovně pod trestem žádají. Potřebné věcně odborné informace musí si za daných dislokačních poměrů každý postižený opatřiti teprve písemně, což trvá vždy déle nežli citovaným předpisem normované 3 dny.

Ministerstvo vnitra, odpírajíc vyřizovati stížnosti příslušníků četnictva, podané ve lhůtě 30tidenní, stanovené pro úřady správní, porušuje zákon a proto táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten vydati pro četnictvo vzhledem k uvedeným poměrům a k služební dislokaci četnictva zvláště upravené předpisy o právu stížnostním?

2. Jest pan ministr vnitra ochoten působiti k tomu, aby každá oprávněná a náležitě odůvodněná stížnost příslušníka četnictva byla vzata v úvahu a vyřízena?

3. Jest pan ministr vnitra ochoten podepsaným sděliti, co v této věci zařídil, nebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 26. dubna 1929.

Výnosem ministerstva vnitra č. 49.041/1928 zavedený a od 1. ledna 1929 platný "Předpis o dovolených četnictva" neřešil platné právo četnických gážistů na 2 až i 4 cestovní dny (podle vzdálenosti do nebo přes 600 km), hlavně není v něm ustanovení, že právo na cestovní dny; upravené výnosem ministerstva vnitra čís. 25.495120 zůstává i po 1. lednu 1929 zachováno nebo je-li zrušeno.

V důsledku této nejasnosti prohlašují někteří velitelé četnických oddělení, že tohoto práva dnes již není a povolujíce dovolené, nepovolují cestovní dny, byť i se jednalo o cesty z Podk. Rusi do dech a zpět. Někteří z nich pak dovolávají se výnosu generálního velitele četnictva ze dne 22. června 1921, č. 1663, dle něhož prý není nároku na cestovní dny, ale je jen dovoleno poskytovati je z blahovůle četnického představeného.

Ježto právo na cestovní dny bylo přiznáno všem ostatním státním zaměstnancům, hlavně všem vojenským gážistům, dále proto, že upíráním práva na cestovní dny by četnickým gážistům ze Slovenska nebo z Podkarpatské Rusi zkráceno bylo jejich právo na dovolenou i proti jejich kolegům z dech, táží se podepsaní:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten odstraniti toto porušování nabytého práva, zaručeného vládní důvodovou zprávou ku platovému zákonu (ku § 23) a uznaného i důvodovou zprávou soc. politického výboru k témuž paragrafu, a naříditi, aby citovaný výnos min. vnitra č. 25.495/20 byl nadále důsledně prováděn?

2. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci nařídil, nebo co naříditi hodlá?

V Praze dne 26. dubna 1929.

Letošní zima vykazovala řadu velmi třeskutých mrazů, někde i 42stupňových. Skoro všechny obory státní správy hleděly usnadniti svým zaměstnancům službu v době těchto mrazů. I vojenská správa zavedla mnohé výhody (plstěné boty, dvojí dávku otopných prostředků, hlídkovou službu jen půlhodinovou). Dokonce i správa státní policie se starala, aby dopravní strážníci byli vystrojeni kožichy. Jen správa četnická nevydala vůbec pokynů a tím tudíž trvala na tom, aby služba četnická se konala ve výstroji s přilbou, puškou a se zatížením 10 kg výstroje. Četnická správa nedbala, že nově zavedené přilby mosazným okrajem přimrzají k uším a nejsou vůbec schopnou služební pokrývkou hlavy pro četnictvo, ona přehlížela i to, že četník musí - je-li vyzbrojen puškou - stále jednou rukou držeti řemen pušky a v třeskutých mrazech není s to přemrzlou rukou vykonati pranic.

Četnická správa mohla dovoliti ve vlastní kompetenci, aby četničtí gážisté nosili do služby po dobu třeskutých mrazů čapky, v nichž přec byla konána služba četnictvem až do 1. května 1928, tedy po 9 let. Četnická správa mohla také dovoliti, aby četničtí strážmistři konali v době mrazů službu, jsouce vyzbrojeni jen pistolí, neboť na stanicích jest takových pistolí aspoň pro třetinu četnických strážmistrů. Konečně by byla rozumná správa dovolila, aby počet nočních služebních hodin ve službě vnější nebyl tak nezdravě vysoký, jaký předpisuje služební instrukce. Četnická správa však nedovolila nijaké ulehčení, přehlédnu-li kuriosní rozkaz zemského četnického velitelství v Brně č. 1703/29, jímž byli četníci upozorněni na mast ichthyolovou, která na omrzliny má býti lepší než jodová tinktura.

Tím opakovala tato správa svoji právem kritisovanou chybu z doby loňských parných dnů, kdy zas nedovolila nijaká ulehčení, aby chránila aspoň poněkud zdraví svých podřízených. Četnictvo v Německu bylo v té době oděno v bílé, lehké, letní úbory a jako pokrývku hlavy mělo lehké čapky.

Jak známo, konají četničtí gážisté svoji namáhavou a nebezpečnou službu pod sankcemi přísného vojenského trestného zákona a nesmějí tedy při výkonu služby si pranic dovoliti, co by jim nebylo dovoleno vyššími instancemi. Proto podobné dva případy z doby parných dnů a z doby třeskutých mrazů jsou dokladem toho, že četnická správa se v těchto směrech o své podřízené pranic nestará, jejich zdraví tím ohrožuje a tím nejen ničí celé rodiny svých podřízených, ale také státu vnucuje vyšší vydání na četnické invalidy.

Ježto tyto poznatky a skutečnosti nadále přehlížeti nelze a jest již nejvyšší čas, aby byla zjednána nutná náprava, táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten uveřejniti statistiku četnických invalidů od r. 1919 dle jejich let, u četnictva ztrávených, je ochoten zjistiti také, ve kterém služebním stáří stává se většina četnických gážistů při dnešní pracovní soustavě k výkonu četnické služby neschopnými a zatěžuje pak stát jako četničtí pensisté, živoříc při tom z malé pense pod lidskou důstojnost a na úkor dobrého jména četnictva?

2. Jest pan ministr ochoten odvoditi ze zkušeností z doby paren r. 1928 a z doby mrazů r. 1929, že v četnické správě není dobré vůle, aby včasným zákrokem chránila zdraví svých podřízených aspoň tak, jak to učinily mnohé jiné resorty státní správy?

3. Jest pan ministr ochoten uznati právo četnických výkonných gážistů na zvláštní odměnu za služby v době mrazů aspoň v té míře, jak toto právo uznává ministerstvo železnic nebo obec pražská, přiznávajíce odměny všem těm, kdož musili v třeskutých mrazech nelidsky trpěti vinou okolností - u četnictva vinou četnické správy - a poukázati takovou odměnu všem výkonným četnickým gážistům?

V Praze dne 26. dubna 1929.