Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s úmluvou mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými, podepsanou v Praze dne 7. listopadu 1928 a se závěrečným zápisem k této úmluvě.

Podle ustanovení mírových smluv (čl. 248 St. Germainské a čl. 231 Trianonské) bylo Československo povinno upraviti smluvně vyrovnání vzájemných závazků vzniklých v bývalé společné měně rakousko-uherské (t. zv. závazků staro korunových) toliko, pokud jde o československé příslušníky bydlící na území československém se strany jedné a o příslušníky rakouské, resp. maďarské bydlící na území rakouském, resp. maďarském se strany druhé. Kdyby k takové smluvní úpravě nebylo došlo, měla úpravu provésti reparační komise.

O tom, jak by bylo zmíněné závazky vyrovnati v poměru mezi příslušníky československými a srbochorvatskoslovinskými (nebo rumunskými, italskými, polskými), nestanovují mírové smlouvy ničeho. Avšak poměry měnové, jež krátce po převratu, zejména po československé měnové rozluce, se vyvíjely překotně a neočekávaně, ukázaly brzy nezbytnou potřebu upraviti mezistátní úmluvou též soukromoprávní obligační poměry vzniklé z bývalého společenství měnového mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými. (Stejně stalo se i v poměru k Italii úmluvou ze dne 23. března 1921, č. 12/1924 Sb. z. a n. a k Polsku smlouvou ze dne 23. dubna 1925, č. 56/1926 Sb. z. a n.; také Rumunsku bylo jednání o tom navrženo).

Úprava těchto právních poměrů stala se však pro různost hospodářských poměrů v obou státech, jakož i pro různost právního posuzování otázky velmi obtížnou, takže k dohodě podařilo se dospěti teprve v roce 1928.

Obtížnost úpravy ukázala se již při prvním jednání s vládou království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které začalo 19. října 1921 a známými mezinárodními událostmi bylo nakvap přerušeno 2. listopadu 1921. Tehdy nezbylo proto než stav jednání o této otázce zachytiti zápisem z 2. listopadu 1921 o vyrovnávání vzájemných pohledávek mezi věřiteli a dlužníky československými a jihoslovanskými (zápis tento byl schválen československou vládou dne 13. ledna 1922; uveřejněn nebyl).

Na straně československé byla od počátku snaha upraviti všechny soukromoprávní obligační poměry vzniklé z bývalého společenství měnového mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými způsobem rovnoměrným; na straně srbochorvatskoslovinské byl však při prvém jednání zvláště zájem na tom, aby již toto jednání přineslo okamžité věcné výsledky aspoň pokud jde o pohledávky peněžních ústavů srbochorvatskoslovinských u peněžních ústavů československých.

Tomuto zájmu vyhověly československé banky, které samy spolu s tuzemskými filiálkami cizozemských bankovních ústavů projevily na důtklivou výzvu československé vlády ochotu, že umožní věřitelům srbochorvatskoslovinským, aby ihned, po případě až uplyne ustanovená doba výpovědní, disponovali, splní-li určité, v zápisu z 2. listopadu 1921 vypočtené podmínky, na zvláštních nových debtních účtech v korunách československých padesáti procenty (50%) nesporných zůstatků k 1. březnu 1919 na kontokorentních účtech, podrobených dosud závěře podle vládního na řízení ze dne 7. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a. n., o zákazu výplat účtů před 26. únorem 1919 vzniklých. Nové debetí účty měly míti stejnou sazbu úrokovou a stejné podmínky jako příslušné účty kreditní. Se zřetelem k ochotě projevené shora uvedenými československými peněžními ústavy, prohlásila vláda republiky. Československé, že částky těmito peněžními ústavy uvolněné zprostí závěry podle vládního nařízení z 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n.

Konečná úprava vyhrazena byla jednání příštímu.

Jednáno bylo také o vyrovnání nesporných zůstatků vkladních účtů určitých spořitelen srbochorvatskoslovinských u některých československých spořitelen, pokud účty tyto podrobeny byly dosud závěře podle shora citovaného vládního nařízení z 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n. V té příčině však nedošlo ani k prozatímními vyrovnání pro odmítavé stanovisko našich spořitelen.

Banky československé vyplácely za souhlasu ministerstva financí příslušné částky věřitelům jihoslovanským, jimž bylo uvolněno celkem asi 8 milionů korun čs.

Rozlišování jednotlivých skupin věřitelských a dlužnických, k němuž došlo již při jednáních roku 1921, ukázalo nezbytnou potřebu toho, aby pro příští jednání zjištěn byl stav vzájemných pohledávek a závazků v rakouskouherských korunách, a to jak celkově, tak i podle jednotlivých skupin věřitelských a dlužnických.

Proto zavázaly se oba smluvní státy v uvedeném již zápisu z 2. listopadu 1921, že provedou soupis těchto právních poměrů, což stalo se v Československu vyhláškou ministra financí ze dne 1. listopadu 1921, č. 415 Sb. z. a n., a v království Srbů, Chorvatů a Slovinců vyhláškou ministerstva financí ze dne 11. listopadu 1922, č. 25.214. Výsledky československého soupisu odevzdány byly Československému zúčtovacímu ústavu zřízenému podle vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, č. 264 Sb. z. a n., který je přehledně zpracoval.

Podle těchto výkazů činily pohledávky československých věřitelů mimo regulativní spořitelny, jichž pohledávky se nesepisovaly, 23,047.299.79 K rak.-uh., závazky československých dlužníků, rovněž bez závazků československých spořitelen 2,698.433.33 K raK.-uh.

Když takto získán byl číselný podklad pro úpravu vzájemných pohledávek a závazků, došlo v lednu 1925 v Bělehradě k předběžnému jednání zástupců obou smluvních stran, kteří měli najíti základnu, na níž by příští dohoda byla možna. Stanoviska obou stran značila určité přiblížení v tom, že přimykala se k číselnému základu zjištěnému československým soupisem. Jinak však pro různost hospodářského i právního nazírání nepřineslo toto jednání nijakého věcného pokroku v řešení dané otázky.

Zatím však poměry vynutily si soukromé vyrovnání převážné většiny těchto pohledávek a závazků, zejména všude tam, kde oběma soukromým stranám záleželo na dalších stycích obchodních. Kromě toho přikročily také některé peněží ústavy československé k soudnímu vymáhání svých pohledávek za svými srbochorvatskoslovinskými dlužníky, zejména za obcemi. Proto nabídla vláda jihoslovanská vládě československé v r. 1928 jednání o přerušení sporů. Tato nabídka byla přijata se strany československé s podmínkou, že případná dohoda o přerušení sporů bude míti účinnost jenom tehdy, dojde-li zároveň ke konečné úpravě pohledávek a závazků v korunách rak.-uher.

Tak došla k novému jednání se zástupci srbochorvatskoslovinskými ve dnech 17. - 29. září 1928, jemuž zůstaveny byly ovšem již jen případy, které soukromou dohodou stran nepodařila se vyřešiti pro velikou různost stanovisek i hospodářských možností věřitelů a dlužníků.

Stav těchto nevyrovnaných pohledávek a závazků byl při počátku jednání ten, že veškeré československé dluhy (počítaje v to i spořitelny) činily okrouhle jen 7 mil. K rak.-uh. a československé pohledávky 9¹/₂ mil. K rak.-uh.

Výsledkem jednání jest právě předkládaná Úmluva mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů vzniklých před 2. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými, která byla nejprve dne 29. září 1928 parafována a dne 7. listopadu 1928 v Praze podepsána. Zároveň s Úmluvou podepsán byl i závěrečný zápis o Úmluvě.

Jsou tedy nyní již smluvně upraveny závazky, vzniklé za bývalého společenství měnového, se všemi státy na území býv. Rakousko-Uherska, kromě Rumunska, jemuž však byla již v roce 1928 rovněž navrženo jednání.

Úmluvu, obsahující 11 článků, lze rozděliti obsahově na tyto věcné oddíly:

Oddíl I. Osobní a věcné vymezení věřitelů a dlužníků a způsob úpravy vzájemných pohledávek a závazků (čl. 1. v čl. 9.).

Oddíl II. Zvláštní úprava pohledávek jednak Ústřední banky českých spořitelen Praze za bývalou zemí Krajinou a obcemi dalmatskými, jednak živnostenské banky v Praze za obcemi dalmatskými a firmou H. Moster i sin ve Sv. Ivaně - Žabnu.

Oddíl III. Ustanovení, jichž účelem jest umožniti přesný výklad a bezvadné provádění úmluvy čl. 3. až 8. a závěrečný zápis.

Oddíl IV. Stavení promlčecí lhůty pro pohledávky a dluhy upravené Úmluvou (článek 10.).

Oddíl V. Rozhodčí soud pro případné neshody mezi smluvními stranami o výkladu a použití úmluvy (článek 11.).

Ad I. Úmluva platí o peněžních závazcích vyjádřených ve starých korunách rakouskouherských a založených na soukromoprávním titulu, které vznikly před 26. únorem 1919 mezi osobami fysickými nebo právnickými práva soukromého nebo veřejného (platí tedy i o závazcích smluvních států) anebo jsou založeny na smlouvách nebo jiných právních jednáních z doby před tímto dnem a nejsou výslovně vyloučeny čl. 9. úmluvy, pokud trvaly ve starých korunách rakousko-uherských ještě 8. října 1928. Tento den sjednán jako rozhodný hledíc k předchozím jednáním jednotlivých věřitelű a dlužníků o soukromé vyrovnání. Zároveň bylo smluveno, že počínajíc tímto dnem zakázáno jest každé soukromé vyrovnání až do 30. června 1929, nenabude-li ovšem dříve účinnosti právě předkládaná Úmluva. Tato ústní dohoda provedena byla vládním nařízením ze dne 2. října 1928, č. 166 Sb. z. a n., o zákazu soukromého vyrovnání peněžních pohledávek a závazků vyjádřených korunami rakousko-uherskými mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými.

Z úmluvy vyňaty jsou pohledávky a dluhy uvedené ve čl. 9. a to:

a) pohledávky a dluhy z cenných papírů, pro něž platí všeobecná zásada, že splatny jsou podle předpisů platných ve státě vydatelově, pokud ovšem nebude o nich sjednána dohoda zvláštní; v té příčině projevena byla při jednání se strany československé žádost, aby příslušníci českoslovenští obdrželi při výplatě kuponů a slosovaných titrů státních obligací království Srbů, Chorvatů a Slovinců a obligací zemských půjček bosensko-hercegovských největší výhody, které byly anebo budou poskytnuty příslušníkům jiných států (Zvláštní zápis o tomto přání z 29. září 1928 byl československou vládou dne 29. listopadu 1928 schválen [č. 18.146/28 m. r.] a provádí jej obvyklým diplomatickým pořadem ministerstvo zahraničních věcí);

b) dluhy a pohledávky z poměrů sociálního a soukromého pojištění, které pro svou zvláštní povahu řeší se zpravidla ve smlouvách zvláštních samostatně. V poměru ke království Srbů, Chorvatů a Slovinců bude o otázce soukromých pojišťoven zahájeno zvláštní jednání patrně v době nejbližší.

Věřitelé a dlužníci určeni jsou bydlištěm (sídlem) v den měnové rozluky československé, t. j. v den 26. února 1919. Jest tedy úmluva jako ostatní úmluvy sjednané o této otázce s jinými státy (vyjímaje úmluvu s Polskem, která vybudována jest na zásadě státní příslušnosti věřitelovy) vybudována na základě územní (territoriality).

Vyrovnání pohledávek a závazků děje se zásadně přímo mezi věřitelem a dlužníkem bez zprostředkování Čsl. zúčtovacího ústavu, při čemž přepočítací poměr jest tento:

a) dlužníci českoslovenští zaplatí věřitelům srbochorvatskoslovinským za každou starou korunu rakousko-uherskou půl koruny československé,

b) dlužníci srbochorvatskoslovinští zaplatí věřitelům čsl. za každou starou korunu rakousko-uherskou půl dinaru (okrouhle 30 h čsl.).

Tato číselná nerovnost plateb čsl. dlužníků a plateb dlužníků srbochorvatskoslovinských jest nezbytným důsledkem různosti hospodářských a zvláště měnových poměrů v obou smluvních státech, pro které také nebyl přijat československý požadavek zavázati dlužníky srbochorvatskoslovinské k plnění většímu. Jednotka měnová u nás vznikla v poměru 11 K rak. uh. = 1 Kč, kdežto v SHS 4 K rak. = 1 dinaru, jehož hodnota jest okrouhle asi 0.6 Kč. Dlužník srbochorvatskoslovinský platí domácímu věřiteli za 1 K rak. uh. pouze ¹/₄ dinaru, kdežto podle úmluvy bude věřitelům československým platiti ¹/₂ dinaru, t. j. dvakráte tolik.

Se strany československé bylo proto nutno na tuto spíše číselnou než hospodářskou nerovnost přistoupiti. Naproti tomu úmluva ponechává nedotčena soukromá vyrovnání učiněná před 3. říjnem 1928, jež v některých případech jsou pro naše věřitele příznivější. Hledíc k naprosto rozdílným sazbám úrokovým v obou státech (běžný úrok v království Srbů, Chorvatů a Slovinců činí až 20%) ustanovuje úmluva v odst. 3 prvního článku také, jaké úroky mají býti placeny.

Ad II. Ježto dluhopisy vydané na podkladě pohledávek v tomto oddílu uvedených, a to bankovní dluhopisy ústřední banky českých spořitelen a živnostenské banky v Praze hodnotí se kursem přibližně 80 Kč, kdežto dlužníci srbochorvatskoslovinští platí za své dluhy pouze půl dinaru za každou starou korunu rakousko-uherskou, bylo nutno hledati jinde úhradu svrchu zmíněných pohledávek, přiměřenou hodnotě dluhopisů vydaných na jich podkladě.

Úhradu nalézti lze jedině svépomocí čsl. peněžních ústavů tak, jak ve čl. 2. vylíčeno.

Kromě toho obsahuje čl. 2. ustanovení, jakým způsobem povinni jsou srbochorvatskoslovinští dlužníci umořovati svrchu zmíněné pohledávky hledíc k tomu, že srbochorvatskoslovinští dlužníci neplatili většinou od převratu ročních splátek stanovených umořovacím plánem. Umořovací plán zůstává nedotčen; počátek plateb je určen tak, že prvním dnem splatnosti opět zahájených splátek je platební den, který podle umořovacího plánu je nejbližší po 30. září 1928. Při tom hledíc k finančním obtížím srbochorvatskoslovinských dlužníků je placení umořovacích splátek z let dřívějších rozděleno, a to na dny splatnosti nadcházející podle umořovacího plánu po 30. září 1928.

Ad III. Článek 3. až 8. obsahuje obdobně jako úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou z 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách č. 60/1926 Sb. z. a n. a jako úmluva mezi Československou republikou a královstvím Maďarským ze dne 26. května 1928 o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakousko-uherských (dosud neratifikovaná) některá ustanovení interpretační a to:

a) Ve čl. 3, 5, 6 a 7 pravidla o tom, které místo v určitém zvláštním případě považovati je za bydliště (sídlo) věřitelovo nebo dlužníkovo.

K těmto ustanovením obsahuje závěrečný zápis dodatek o bydlišti osob služebných, továrních dělníků, živnostenských pomocníků nebo učedníků, studujících nebo žáků (tedy osob uvedených v par. 86 jurisdikční normy a §u 26. zák. čl. I/1911), kteří v rozhodný den 26. února 1919 měli pobyt na území některého z obou států, avšak před podpisem úmluvy usídlili se ve svém státě domovském, jakož i o veřejných zaměstnancích, ať v činné službě, ať na odpočinku, kteří před podpisem úmluvy přenesli své bydliště z území obou států na území státu druhého.

Jsou to stejná ustanovení jako jsou obsažena ve zmíněných clearingových ujednáních s Rakouskem a Maďarskem; bylo nutno na ně pamatovati, ježto by naši věřitelé tohoto druhu byli bez tohoto zvláštního ustanovení slovným výkladem úmluvy často těžce poškozeni.

b) Ve čl. 4 obsaženo je pravidlo pro případy, kdy pohledávky a dluhy dotčeny jsou úmluvami, jež smluvní státy sjednaly o úpravě pohledávek a dluhů ve starých rakousko-uherských korunách se státy jinými, aby zamezena byla střetnutí s jinými úmluvami.

c) článek 8. jedná o významu změny v osobě věřitelově nebo dlužníkově.

Ad IV. Posléze byla článkem 10. úmluvy upravena otázka promlčení, což bylo nutno, poněvadž od vzniku pohledávek uplynulo již několik let.

Ad V. článek 11. obsahuje obvyklé ustanovení o rozhodování sporů mezi smluvními stranami o vkladu a použití úmluvy; rozhodčím tribunálem jest tu Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v Haagu.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh projednán a schválen současně s osnovou zákona o provedení této úmluvy a aby byl přikázán v poslanecké sněmovně i v senátu výboru ústavně-právnímu, zahraničnímu a rozpočtovému.