Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. min. sociální péče na interpelaci posl. Kirpalové, Blatné a soudr., jak se používá částek, odváděných zemským úřadům pro péči o válečné poškozence při udílení licencí na biograf (tisk 1890/XVII),

II. min. soc. péče na interpelaci posl. inž. Kalliny a druhů o chování českých úřadů k válečnému poškozenci (tisk 1970/XII),

III. min. sociální péče na interpelaci posl. Kurťaka a druhů o důchodu válečného invalidy Nikolaje Popoviče z Vyžní Apše (tisk 1836/II),

IV. min. sociální péče na interpelaci posl. Krebse a druhů o uzavření dohody mezi Německou říší a Československou republikou o péči o nezaměstnané (tisk 1863/IX),

V. min. školství a národní osvěty a min. vnitra na interpelaci posl. dr Koberga a druhů o nezákonných pokynech k oslavě státního jubilea v Jihlavě (tisk 1970/XVI).

VI. vlády na interpelaci posl. dr Gátiho a soudr. o odprodeji Schönbornova statku společnosti "Latorica" a lesních statků bývalého hraběte Telekyho u Dolhy Maltézskému rytířskému řádu na Podkarpatsku (tisk 2048/XVII),

VII. předsedy vlády a ministra národní obrany a ministra školství a nár. osvěty na interpelaci posl. Vojty Beneše a soudr. o započítávání presenční služby vojenské do služebního a platového postupu učitelů národních škol (tisk 1993/XVII),

VIII. vlády na interpelaci posl. Práška, Mikuláše, Knejzlíka a druhů o stranickém jednání Státního pozemkového úřadu (tisk 2048/III),

IX. ministrů zemědělství, sociální péče a financí na interpelaci posl. Langra, Riedla, Sladkého a druhů o hrušovanské rafinerii(tisk 1964/XXI),

X. vlády na interpelaci posl. inž. Junga a druhů o podpoře slepců (tisk 1495/XX),

XI. min. vnitra na interpelaci posl. Krebse a druhů o předvádění filmu "Poslední naděje" v Praze (tisk 2048/VI),

XII. min. spravedlnosti na interpelaci posl. Roschera a soudruhů o zabavení časopisu "Freigeist", vycházejícího v Liberci (tisk 2133/XVI),

XIII. min. školství a nár. osvěty na interpelaci posl. dra Koberga a druhů o protiněmeckých projevech ve školních knihách (tisk 2133/XV),

XIV. min. železnic na interpelaci posl. inž. Kalliny a druhů, že kterýsi železniční úředník ve stanici Dasnici -Chlum sv. Máří nekonal svou povinnost (tisk 1970/XI),

XV. ministra vnitra na interpelaci posl. Brodeckého a soudruhů o zbytečně vyhozených penězích za pistole pro četnické strážmistry (tisk 2025/XIII),

XVI. min. národní obrany na interpelaci posl. Bergmanna a druhů o poměrech civilních zaměstnanců válečných invalidů u zemského vojenského velitelství v Bratislavě (tisk 1688/XI),

XVII. min. vnitra na interpelaci posl. dra Klapky, Špatného, Zeminové a druhů o omezování práv členů okresních výborů a zastupitelstev (tisk 2122/XVIII),

XVIII. min. železnic na interpelaci posl. Buřívala, Procházky, Sladkého a druhů o zavedení motorových vlaků pro urychlené spojení důležitých mezistanic mezi hlavními stanicemi délkových rychlíků (tisk 2161/XI),

XIX. min. financí na interpelaci posl. Bergmanna, Špatného, Zeminové, dr Klapky a druhů, týkající se poměrů u oddělení finanční stráže v Šátoro ši u Lučence (tisk 2025/VI),

XX. min. školství a nár. osvěty na interpelaci posl. dr. Koberga a druhů o jazykové praxi moravskoslezské zemské školní rady (tisk 2048/VII),

XXI. min. školství a nár. osvěty na interpelaci posl. Horpynky a druhů o školních poměrech v Milešicích na Šumavě (tisk 1993/XI).

Částky, které odvádějí majitelé licencí biografických z čistého zisku těchto podniků úřadům pro péči o válečné poškozence, jsou zařazeny do státního rozpočtu v kap. 17. tit. 4. pol. 2. jako řádné státní příjmy a jsou na tuto položku také definitivně zúčtovány ve prospěch pokladny státní.

Nepoužívají proto zemské úřady pro péči o válečné poškozence částek jim majiteli biografických licencí odváděných a nemohou vybranými částkami disponovati.

V Praze, dne 4. května 1929.

Karel Karwath, bytem ve Wiederau v Sasku uznán byl válečným invalidou pro zranění obou bérců a povrchní střelné zranění na levé straně krku a ztráta výdělečné způsobilosti stanovena byla 30% nálezem zemské prohlídkové komise sociálně-lékařské v Praze ze dne 14. prosince 1921. Při revisní prohlídce dne 12. prosince 1926 u zastupitelského úřadu Československé republiky v Lipsku uznán byl rovněž 30% výdělku nezpůsobilým pro následky poranění obou bérců. Při této revisní prohlídce byla mu doporučena operace k odstranění zástřelů v divisijní nemocnici č. 3 v Terezíně nebo v jiné tuzemské nemocnici. Invalida však na vyzvání, aby se podrobil operaci, nereagoval.

Dopisem ze dne 20. května 1927 oznámil generální konsulát republiky Československé v Drážďanech, že Karwath byl nucen podrobiti se rychlé operaci levé dolní končetiny.

Invalida žádal, aby jeho rodině byla poskytnuta podpora, ježto mu pro vyšší příjem v roce 1926 důchod nebyl přiznán. Při tom podával proti nepřiznávajícímu výměru stížnost, jež však pro neodůvodněnost byla ministerstvem sociální péče zamítnuta.

Rovněž žádosti o podporu rodině nebylo vzhledem k vyššímu výdělku invalidovu vyhověno.

Když požádal o prohlídku pro zhoršení zdravotního stavu, byl vyzván, aby lékařským vysvědčením prokázal zhoršení svého stavu, jmenovitě svůj stav po provedeném operativním zákroku, ježto nebylo zřejmo, jaké důsledky zásah ten měl. Dopisem ze dne 13. září 1927 předložil Karel Karwath lékařské vysvědčení o svém stavu, jmenovitě, že mu byla amputována levá dolní končetina, a žádal o povolení protézy a nové lékařské prohlídky. Invalidovi byla žádaná protéza zemským úřadem pro péči o válečné poškozence v Praze opatřena; prohlídka pro zhoršení zdravotního stavu navržena byla pak na 6. prosince 1927. Tato prohlídka nemohla však býti u československého generálního konsulátu v Drážďanech provedena, poněvadž invalida nebyl schopen dopravy. Podle povahy věci vyčkávalo se s provedením prohlídky, až se bude moci invalida k prohlídce osobně dostaviti neb alespoň bude k ní moci býti dopraven, neboť se dalo souditi, že amputační pahýl se zhojí. Poněvadž však očekávání to se nesplnilo, uložil zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze 4. srpna 1928 generálnímu konsulátu Československé republiky v Drážďanech, aby provedl lékařskou prohlídku v bytě poškozencově, než však k prohlídce došlo, invalida zemřel.

V případě Karla Karwatha jde o zvláště osudný sběh okolností, že invalida odmítl původně jemu úřadem navrženou operaci, pak však byl nucen dáti se léčiti soukromě, takže úřad neměl správného obrazu o zdravotním stavu invalidově a nemohl vše potřebné včas a řádně opatřiti, jak by to jistě bylo možno, kdyby invalida býval byl léčen na náklad státní přímo a zvláště v tuzemsku.

Ministerstvo sociální péče i jako instance rozhodčí i jako dozorčí úřad dbá toho, aby péče o válečné poškozence byla prováděna humánně, v duchu příslušných zákonných předpisů.

V Praze, dne 4. května 1929.

Nikolaj Popovič z Vyžní Apše byl při okresní sociálně-lékařské prohlídce v Chustu dne 27. srpna 1921 uznán válečným invalidou pro střelné zranění pravé ruky, obrnu nervu ručního a pro obrnu levé poloviny těla. Ztráta výdělečné způsobilosti byla stanovena 70%ty.

Při revisní prohlídce dne 9. září 1925 ve Velkém Sevljuši bylo zjištěno, že za válečné poškození možno považovati pouze poranění pravé ruky, kdežto ochrnutí levé poloviny těla nebylo za válečné poškození nadále uznáno podle zjištění, že při lékařské prohlídce, provedené rumunskými úřady v Sighetě dne 13. února 1920 bylo konstatováno pouze poranění pravé ruky, kdežto ochrnutí levé poloviny těla nastalo podle potvrzení MUDra Josefa Trubáčka teprve asi v druhé polovině roku 1921.

Z uvedeného je zřejmo, že Nikolaj Popovič byl správně uznán válečným invalidou pouze pro následky zranění pravé ruky, kdežto ochrnutí levé poloviny těla nelze považovati za válečné poškození.

V Praze, dne 4. května 1929.

Českoslovenští státní příslušníci bydlící v Německu mají na základě reciprocity nárok na podporu v nezaměstnanosti podle tamního zákona o pojištění pro případ nezaměstnanosti ze dne 16. července 1927 a naopak státní příslušníci říšskoněmečtí usazení v Československé republice mají nárok na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti podle zákona ze dne 19. července 1921, čís. 267 Sb. z. a n.

Pokud jde o československé příslušníky, kteří pracují v Německu, avšak bydlí na území Československého státu a kteří nemohou býti účastni výhod plynoucích z pojištění pro nezaměstnanost, ačkoliv jsou povinni na toto pojištění v Německu přispívati, byl již s naší strany několikráte učiněn vládě německé návrh, aby tato otázka byla projednána. Vláda německá nezaujala dosud k tomuto návrhu stanoviska.

V Praze, dne 4. května 1929.

Oslava desetiletého výročí státní samostatnosti byla v Jihlavě zařízena podle usnesení městské rady, v níž zasedají také zástupci německého občanstva. Na slavnost, jíž zúčastnilo se neobyčejné množství obyvatelstva bez rozdílu národnosti a stavu, pozvány byly též místní školy a různé spolky a korporace. S majiteli domů nebylo separátně jednáno, nýbrž stejně jako ostatní občanstvo byli veřejnými vyhláškami vyzváni, aby se oslavy účastnili a domy ozdobili prapory.

Úkolem vztýčiti státní vlajku byli příslušnými školními správami pověřeni dva žáci, kteří pak před slavností byli - vzhledem k svátečnímu rázu celé slavnosti - poděleni oblekem stejné barvy a střihu.

Starosta města, který jest zároveň předsedou městského školního výboru, učinil veškerá příslušní opatření v mezích své působnosti a není proto důvodu k nějakému opatření.

V Praze, dne 18. dubna 1929.

Správní výbor Státního pozemkového úřadu, jemuž podle zákona č. 330 z roku 1919 (zákona o pozemkovém úřadě) předložena byla svého času věc prodeje Schönbornova majetku společnosti "Latorica", schválil podmínky navržené Státním pozemkovým úřadem pro udělení svolení podle §u 7 z. z. Státní pozemkový úřad podléhá podle zákona č. 330/1919 ministerské radě a dozor na jeho činnost vykonává správní výbor Státního pozemkového úřadu. Při svolení podle §u 7 zákona záborového k prodeji bylo tudíž šetřeno všech zákonných náležitostí a nepřísluší podle platných zákonů tato věc k ústavnímu projednání. Ostatně podmínky, za kterých Státní pozemkový úřad svolil k odprodeji Schönbornova majetku, sděleny byly již s veřejností (úřední věstník "Pozemková reforma" prosinec 1927). Prodaný Schönbornův majetek společnosti "Latorica" zůstal v záboru.

Vláda neshledává důvodu, aby sněmovně předkládána byla smlouva se společností "Latorica" a aby opětovala vysvětlení, která již oficielně byla podána celé veřejnosti.

Pokud jde o velkostatek Dolha, sděluje vláda, že mezi četnými zájemci jest skutečně také řád Maltézských rytířů: Státní pozemkový úřad koná právě šetření o žádostech zájemců za svolení ke koupi podle §u 7 zákona záborového. Dokud nebude uděleno toto svolní, nelze mluviti o prodeji jmenovaného velkostatku.

Také v této věci nemá vláda důvodu k nějakému opatření.

V Praze, dne 20. května 1929.

Vláda republiky Československé ve schůzi konané dne 14. března 1929 se usnesla, že presenční vojenská služba konaná před 1. lednem 1926 po ustanovení učitelem na veřejných školách národních, uvedených v 1. odstavci § 1 učitelského zákona, pokud ji nebylo lze započísti pro postup do vyšších požitků při převodu do nových platů podle učitelského zákona k 1. lednu 1926, se připočte učiteli s účinností od 1. ledna 1926 k započitatelné služební době ve smyslu § 38., odst. 1. učitelského zákona.

O dalším zhodnocení vojenské služby ve služebním poměru učitelském, než jak se podává se svrchu uvedeného vládního usnesení, nelze zatím rozhodovati administrativně, ježto v posavadním platném právním řádu není pro to opory.

V Praze, dne 18. dubna 1929.

V roce 1925 provedena byla pozemková reforma na statku Žehušice zkráceným řízením přídělovým a kupní ceny byly stanoveny dohodou mezi stranami, stejně jako bonitace pozemků.

V důsledku úplné dohody mezi prodávajícím velkostatkářem a kupujícími zemědělci nemohl Státní pozemkový úřad provésti snížení kupních cen, když vlastník velkostatku neprojevil s tím svůj souhlas.

Po katastrofálních zátopách řekou Doubravkou v roce 1926 došly k Státnímu pozemkovému úřadu žádosti zemědělců o slevu z kupních cen, avšak i tu Státní pozemkový úřad nemohl měniti vzájemnou dohodu a odkázal žadatele na vlastníka velkostatku.

V roce 1927 došla k Státnímu pozemkovému úřadu žádost zemědělců s výkazem přídělců, aby Státní pozemkový úřad pro žadatele zprostředkoval docílení slevy. Pokud v tomto případě podařilo se Státnímu pozemkovému úřadu svým zprostředkováním docíliti vrácení části kupních cen, byl to úspěch pro žadatele jedině z dobré vůle velkostatkáře.

Státní pozemkový úřad nezkoumal ani úplnost výkazu zemědělců ani se nestaral o politickou příslušnost žadatelů, kterým prodávající velkostatkář hodlal vyhověti, a jednání mezi velkostatkářem a zástupci žadatelů bylo přímé, takže zprostředkování Státního pozemkového úřadu bylo omezeno od počátku na obsah žádosti, počet žadatelů a jejich dojednání s velkostatkářem.

Státní pozemkový úřad na projevené přání s obou stran provedl pak jedině rozpočet slevy 88.000 Kč na přídělce uvedené ve výkaze, kteří výplatu si sami měli zaříditi.

Od 19. července 1927 nedošla k Státnímu pozemkovému úřadu žádná jiná žádost v této věci, aniž jakákoliv intervence až do konce září 1928, kdy došlo k vyplacení uvedené částky poskytnuté majitelem velkostatku. Státní pozemkový úřad nemohl výplatě této zabrániti, ježto - jak výše je již uvedeno - jednalo se o soukromoprávní úmluvu mezi dvěma stranami, třeba i za vědomí státního pozemkového úřadu.

O žádostech ostatních přídělců došlých k Státnímu pozemkovému úřadu koncem roku 1928 jedná Státní pozemkový úřad s majitelem velkostatku Žehušice. Podle vylíčeného stavu věci nemá vláda důvodu k nějakému opatření.

V Praze, dne 20. května 1929.

Dříve než bude dána odpověď na jednotlivé body interpelace, předesílá a zdůrazňuje se, že hrušovanská rafinerie byla vždy t. zv. rafinerií suchou, poněvadž suroviny sama nevyráběla, jsouc zařízena, aby cizí surovinu zpracovávala na bílé zboží.

Tvrzení interpelace, že rafinerie tato měla dříve (do r. 1923) najatý státní velkostatek s cukrovarem v Židlochovicích, jest správné; naprosto nesprávné jest však tvrzení její, že zastavila práci pro nedostatek suroviny.

Hrušovanská rafinerie odebírala v nejlepších letech z cukrovaru v Židlochovicích ročně 50.000 q suroviny a jsouc zařízena na výrobu 3 až 400.000 q ročně, byla nucena k využití své kapacity 8krát tolik - t. j. největší část své potřeby - krýti nákupem suroviny z jiných cukrovarů.

Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně, najmuvši cukrovar v Židlochovicích, zajistila hrušovanské rafinerii pro příštích 10 let dodávku zmíněného množství suroviny ročně, což bylo pro rafinerii v době sjednání smlouvy velkou výhodou, poněvadž tenkráte byla nouze o surovinu, takže nemůže býti naprosto řeči o tom, že hodonínský koncern podlamuje životaschopnost hrušovanské rafinerie, zvláště když v posledních letech jest všude velký nadbytek suroviny a její opatření nečiní rafineriím žádných obtíží. Obtíže působí rafineriím jedině odbyt bílého zboží na světovém trhu z příčin všeobecně známých. Příčinu zastavení práce v hrušovanské rafinerii nelze tudíž hledati ani v nedostatku suroviny, ani v převzetí státního velkostatku s cukrovarem v Židlochovicích hodonínským koncernem cukrovarnickým, nýbrž v celkové situaci suchých rafinerií ve vnitrozemsku položených. Hrušovany mají ze všech rafinerií zeměpisnou a tím i tarifní polohu skoro nejhorší, neboť mají vysoké sazby jak do Rakouska, tak i do Terstu a na druhé straně i nevýhodnou sazbu do Hamburku.

agrární banka československá nevlastní žádné akcie.

Předseda Ferd. Bloch-Bauer a ústřední ředitel Oskar Neuman jsou příslušníky čsl. republiky; Karel Bloch-Bauer nemá s vedením hodonínského koncernu vůbec co činiti.

K jednotlivým pak bodům interpelace podotýká se toto:

ad 1. Zrušení dřívější pachtovní smlouvy s hrušovanskou cukerní rafinerií stalo se s přesným zachováním ustanovení zákona ze dne 17. února 1922, čís. 88 Sb. z. a n. Vzhledem pak ke shora uvedenému není důvodu dáti hodonínskému koncernu z velkostatku a cukrovaru v Židlochovicích výpověď podle cit. zákona. Ježto nepříznivá situace hrušovanské rafinerie byla vyvolána povšechnou neblahou situací světového cukerního trhu, není v moci ministerstva zemědělství postarati se o to, aby tato rafinerie počala opět pracovati.

ad 2. Přísedící zemského výboru moravského Viktor Stoupal, nyní člen zemského zastupitelstva země Moravskoslezské, nezastupuje v tomto koncernu zájmy státní, nýbrž zájmy tyto zastupují: 3 úředníci správy státních lesů a statků a 1 úředník ministerstva financí, čímž jest o kontrolu a řádné hájení státních zájmů úplně postaráno a není naprosto žádného důvodu k požadovaným opatřením.

Na daních zaplatil hodonínský koncern v letech 1923 až 1928 celkem částku Kč 51,128.43306, na dividendách pak obdržel stát za uvedenou dobu celkem Kč 6,640.000.-.

ad 3. Do r. 1923 zaměstnávala hrušovanská rafinerie nejvýše 52 úředníků a skutečně asi 100 dělníků, kteří nebyli všichni stálí, nýbrž byli mezi nimi též dělníci sezonní.

Hned v r. 1923 převzal hodonínský koncern 31 úředníků. V důsledku zastavení výroby v rafinerii bylo propuštěno podle provedeného šetření 13 úředníků a 91 celoročních zřízenců; sezonního dělnictva zaměstnávala rafinerie v době kampaně asi 1200 osob.

Z uvedeného pak počtu dělnictva byli převzati někteří dělníci v letošní kampani do cukrovaru v Židlochovicích, jiní (hlavně strojníci) byli umístěni u Západomoravských elektráren na montáže. Další část byla umístěna při nouzových pracích, jako na stavbě a opravě cest, pracích drenážních a pod. Zbytek zaměstnanců nepodařilo se umístiti.

V kritických dobách, které nyní prodělává cukrovarnictví, jest pro čsl. stát velmi těžkou úlohou, odvrátiti od jednotlivých celkem zvláště nepříznivě situovaných závodů, následky všeobecného úpadku. Stát může poskytnouti cukrovarnictví jako celku různé úlevy, nemůže však od něho býti požadováno, aby snad zachraňoval tu kterou továrnu na úkor závodů ostatních.

V Praze, dne 20. dubna 1929.

Ministerstvo sociální péče věnuje již delší dobu pozornost snahám slepeckých spolků a organisací, směřujícím k tomu, aby slepcům byl umožněn samostatný výdělek, a v mezích možnosti je podporuje. Nejde tu pouze o odbyt kartáčnických a košíkářských výrobků, nýbrž o opatřování zaměstnání slepcům v různých výrobních podnicích. Ministerstvo informovalo se o podobných snahách v cizině, zvláště v Německu a shledalo, že je celá řada továrních a jiných podniků, které by mohly s úspěchem v některých odvětvích výroby zaměstnávati slepce, čímž by značnému počtu slepců bylo možno opatřiti existenci. Na přímé podněty ministerstva bylo přijato několik slepců firmou Baťovou ve Zlíně a do tabákových továren. V obou podnicích se pokusy velmi dobře zdařily a slepci dosáhli slušného výdělku, který postupem času byl jen o málo menší, než výdělek osob vidoucích. Možno doufati, že časem se podaří opatřiti zaměstnání slepcům i v jiných podnicích.

Pokud jde o odbyt kartáčnických a košíkářských výrobků slepců, upozornilo ministerstvo sociální péče již svým výnosem ze dne 16. září 1922, č. 7941/I. příslušné státní a zemské ústřední úřady na potřebu toho, aby spolkům a institucím slepeckým byl umožněn odbyt těchto výrobků a to tím způsobem, že by potřeba úřadoven a ústavů byla aspoň z části kryta nákupem u nich. Výzva tato byla opětována a měla dobrý účinek.

V Praze, dne 27. května 1929.