Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Film "Poslední naděje" je americký výrobek s protiválečnou tendencí, není však namířen proti německé národnosti. A ani tři krátké episodické scény v interpelaci zmíněné nemají tendence "snížiti vážnost německého lidu". Při předvedení tohoto filmu na pražské filmové burse byli přítomni také zástupci pražských německých listů a žádný z těchto listů neshledal ve filmu tendence v interpelaci zmíněné. Ani později, když film byl veřejně předváděn v biografu "Metro" v Praze, nezavdal film příčiny ke stížnosti.

Půjčovna ostatně tento film zadala pouze biografům, které učinily naň závazné objednávky hned po jeho předvedení na filmové burse a nebude jej po realisování těchto objednávek dále zadávati.

Za těch okolností nemám důvodu k nějakému opatření z podnětu této interpelace.

V Praze, dne 16. května 1929.

Přehlídku periodického v Liberci vydávaného tiskopisu "Freigeist" vykonává státní zastupitelství v Liberci. Převzal jsem proto zodpovědění uvedené interpelace.

Státní zastupitelství v Liberci zabavilo číslo 22. jmenovaného tiskopisu z 9. března 1929 pro místo v interpelaci uvedené, v jehož obsahu shledalo skutkovou podstatu přečinu podle § 300 tr. z.

Krajský soud v Liberci zabavení potvrdil, námitky vydavatele časopisu byly zamítnuty jako bezdůvodné, stejně byla i vrchním soudem v Praze zamítnuta stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná.

Ježto tedy byl postup státního zastupitelství soudy v instančním pořadu přezkoumán a shledán zákonným, nelze zabavení nic vytýkati.

Za tohoto stavu věci nemám právního podkladu pro nějaké opatření.

V Praze, dne 15. května 1929.

Interpelace neuvádí, na které škole jest ze školní knihovny žákům půjčována v interpelaci citovaná kniha Karla Maye, ministerstvu školství a národní osvěty není takový případ znám a nebylo proto možno učiniti jej předmětem vyšetřování. Pro informaci se podotýká, že knihy pro žákovské knihovny národních škol nejsou učebnice a nepodléhají proto aprobaci ministerstva školství a národní osvěty.

Pokud se týče interpelované věty z článku Jana Herbena "Bílá Hora" v III. díle Jursovy čítanky pro české školy měšťanské "Vzkříšení", konstatuje se, že věta - která není citována celá - nemluví o německém národu, nýbrž má zřejmě na mysli panovníky z rodu habsburského od r. 1526, jak patrno z druhé části interpelované věty i ze smyslu celého článku.

V Praze, dne 11. května 1929.

Stížnost v interpelaci přednesenou dal jsem podrobně vyšetřiti a budiž mi dovoleno, abych podle výsledků tohoto úředního šetření mohl nejprve některé nepřesné nebo nesprávné údaje interpelace uvésti na pravou míru.

Jméno úředníka, o nějž v interpelaci jde, bylo cestujícímu známo, jak vysvítá nejlépe z přípisu jeho právního zástupce, datovaného v Chebu 28. listopadu 1928 a adresovaného zmíněnému železničnímu úředníku. Tímto přípisem žádal právní zástupce cestujícího, aby zmíněný železniční úředník, chce-li se vyhnouti soudnímu stíhání, jakož i udání nadřízenému úřadu a parlamentní interpelaci, projevil své politování a složil ve prospěch místní skupiny chebské spolku "Bund der Deutschen in Böhmen" částku Kč 50.-.

Vzhledem k této skutečnosti bylo zodpovědění dotazu po jménu úředníkově pro stanici bezpředmětným.

Těžké obvinění úředníka, jako by byl býval ve službě spal, neukázalo se býti pravdivým, a to již proto, poněvadž právě v této době byl železniční úředník zaměstnán výpravou vlaků čís. 1590 v 21.46 hod., rychlíku čís. 68 ve 22.06, jakož i pracemi pro vlak čís. 1503, jímž měl cestující jeti, a který odjíždí ve 22.19,hod. Také k ohlášení nějakého zpoždění vlaku nebylo důvodu.

Do pokladny, která zcela ve shodě s platnými předpisy byla v té době ještě uzavřena, dobýval se cestující v 21.46 hod. a nikoliv ve 22 hod., jak se v interpelaci praví. Výpravčí však přes to ihned pokladnu otevřel a žádal cestujícího o malé strpení, aby si mohl přistavit lampu k okénku a pokladnu k výdeji lístků připraviti. Cestující při této příležitosti nechoval se tiše, nýbrž stále cosi v chebském pro úředníka nesrozumitelném nářečí hlasitě mluvil, opakuje v různé souvislosti slova "čechische". Desetikorunu, kterou držel v ruce, nechtěl vydati dříve, až obdrží jízdenku.

Nechoval se tudíž cestující způsobem, jak platné železniční předpisy a zejména železniční provozní a přepravní řád jako minimum povinností cestujících v zájmu pořádku vyžadují, takže odmítnutí výdeje jízdenky železničním pokladníkem za těchto okolností nebylo neodůvodněné, nýbrž ve shodě s platným právním řádem.

Ovšem poznámka železničního úředníka, do které si též interpelace stěžuje, byla nemístnou a nařídil jsem, aby byla proto úředníku dána výtka.

V Praze, dne 16. května 1929.

Výnosem uvedeným v interpelaci byly vydány pouze povšechné směrnice pro používání pistolí ve službě, zejména stanovena byla zásada, že četník může býti vyzbrojen pistolí jen tehdy, kdy podle druhu služby a daných poměrů není pravděpodobno, že by se ocitl v situaci, kde by postrádal karabiny.

Když však se ukázalo, že vyzbrojení četníka ve službě pistolí neodpovídá vždy intencím tohoto výnosu a že zejména bez náležité úvahy všech okolností četníci, vyzbrojení pouze pistolí octli se opětovně v situaci, v níž postrádali karabiny, byli nuceni zemský četnický velitel v Praze a exponovaný štábní důstojník v Olomouci, upozorniti na intence citovaného výnosu a učiniti podle daných okolností opatření nutná k zajištění osobní bezpečnosti četníka a jeho služby.

Jejich rozkazy nevybočují nikterak z rámce výnosu ministerstva vnitra.

Pokud jde o názor zemského četnického velitelství v Užhorodě obsažený v jeho rozkazu č. 891/1928, že totiž za hlídku o více mužích ve smyslu tohoto výnosu jest považovati teprve hlídku o třech mužích, není sice ani tento výklad v přímém rozponu s výnosem ministerstva vnitra, vzhledem však k výkladu, jaký v tomto směru u ostatních zemských četnických velitelství převládá, učinil jsem opatření, aby za hlídku o více mužích byla ve smyslu tohoto výnosu všeobecně považována již i hlídka o dvou mužích.

V Praze, dne 24. května 1929.

V mezích systemisace služebních míst kancelářských zřízenců bylo třeba provésti podrobné rozvrstvení těchto míst na obvody jednotlivých zemských voj. velitelství a v rámci těchto dále na jednotlivé nižší velitelské jednotky a vojenské ústavy.

Pokud podle toho po zařadění kancelářských zřízenců definitivních jsou v tom kterém případě služební mństa zřízenecká volná, propůjčují se kancelářským pomocným zřízencům.

Na přidělování služebních obleků pomocní zřízenci nároku nemají.

Administrativních úspor nebo jinakých mimořádných finančních prostředků k výjimečným opatřením ve prospěch těchto zaměstnanců vojenská správa nemá.

V Praze, dne 21. května 1929.

Zemské úřady nevydaly oběžníků okresním úřadům, ve kterých se zakazuje přidělovati referáty členům okresních výborů. Toliko presidium zemského úřadu v Praze oběžníkem ze dne 1. března 1929, č. 6879-R upozornilo přednosty okresních úřadů v zemi České, že v zákoně o organisaci politické správy č. 125/27 Sb. z. a n. a v jednacím řádu pro okresní výbory (příloha D vl. nař. č. 190/28 Sb. z. a n.) není podkladu pro to, aby členové okresních výborů mohli býti pověřeni funkcí stálých referentů, že však není námitek, aby jednotliví členové těchto výborů podávali od případu k případu zprávy o určitých záležitostech. Tento pokyn není v rozporu se zmíněným zákonem, ani s jednacím řádem pro okresní výbory, v němž není ustanovení obdobného § 4, odst. 2 jedn. řádu pro zemské výbory. Není tudíž důvodu, aby pokyn vydaný zemským úřadem v Praze byl odvolán.

V Praze, dne 16. května 1929.

Myšlenka, na kterou interpelace upozorňuje, jest již u státní správy železniční dávno nejenom předmětem úvah, nýbrž i praktických pokusů. Již při počátcích motorisace československých tratí sledovala státní správa železniční zavedení zvláštních sběrných motorových vlaků na tratích rychlíkových. Ovšem motorových vozů není zatím dostatečný počet a nutno jím krýti v prvé řadě nejnutnější potřebu zhuštění a zrychlení dopravy na drahách místních a vedlejších, jak to národohospodářský zájem a prosperita železničního podniku nejvíce vyžaduje. Také dosavadní zkušenosti s motorovými vozy nejsou dosud takové, že by mohlo býti přikročeno bez nebezpečí vážného risika k překotnějšímu motorisování, zejména na tratích dopravně zvlášť exponovaných. Přes to však státní správa železniční přikročí v nejbližší době k pokusům i v těchto směrech.

V Praze dne 11. května 1929.

Případ sebevraždy respicienta finanční stráže Václava Podskalského v Šátoroši byl finančními úřady vyšetřen, příčinu však zoufalého činu nepodařilo se zjistiti. Není ovšem finančním úřadům též ničeho známo o tom, jak se tvrdí v interpelaci, že Podskalský zanechal dopis, v němž jako příčinu sebevraždy udává šikanování nadřízených. Zjištěno bylo pouze, že uvedený zoufalý čin spáchal ve velikém rozrušení mysli a v krátkém čase po nějakém nedorozumění soukromého rázu. Bezprostředně před návratem do svého domova prodlel nějakou dobu v kuželníku, kde se zúčastnil hry o ceny a vypil několik sklenic piva, aniž by zde jevil nějakého rozrušení neb smutné nálady.

Z výsledku provedeného šetření nevycházejí najevo takové okolnosti, které by dokazovaly, že respicient Podskalský byl pronásledován neb šikanován. Správce inspektorátu, vrchní respicient finanční stráže Stanislav Burián, proti němuž směřuje v prvé řadě interpelace, jednal, jak bylo zjištěno, podle stávajících nařízení a předpisů. Za jeho působení v Šátoroši neměl Podskalský žádného disciplinárního trestu, ani nebyl v disciplinárním vyšetřování. Také nebylo mu činěno nějakých výtek při kontrolách ve službě, neboť nebylo k nim ani žádných důvodů.

Pokud se týče novoročních odměn z přebytků důchodkových pokut, o nichž interpelace mluví, jsou tyto na Slovensku s ohledem na okolnost, že celních přestupků stále ubývá, udělovány všem orgánům finanční stráže, kteří - bez ohledu na docílené výsledky prokázali snaživost a obětavost ve výkonu služby. Odměny ty jsou udělovány ve výši od 50 do 400 Kč. Není možno udělovati všem orgánům odměny stejnými částkami, neboť jest nutno bráti v úvahu druh a odpovědnost služby, kterou jednotlivec zastával. U oddělení finanční stráže v Šátoroši nemůže se nikdo cítiti poškozeným, neboť nebyl žádným orgánem v r. 1928 zjištěn nějaký důchodkový přestupek. Vzhledem k místním poměrům obvodu byly uděleny 6 přiděleným orgánům - mezi nimi i Podskalskému - odměny po 50 Kč, dále veliteli oddělení 400 Kč, jeho zástupci 300 Kč a pouze jednomu přidělenému zaměstnanci 300 Kč, a to vzhledem k tomu, že týž zadržel s nasazením vlastního života vojenského sběha a vraha respicienta finanční stráže Pilaře. Možno ovšem připustiti, že zaměstnanci nebyli spokojeni s výší odměny, avšak vrátil ji pouze respicient Podskalský. O tomto jeho rozhodnutí dozvěděl se však správce inspektorátu teprve až po 1. lednu 1929 a nemohlo tudíž, jak se v interpelaci uvádí, jednání Podskalského správce inspektorátu ještě více popuditi.

Upozornění správce inspektorátu, vrchního respicienta Buriána, aby se v učebně nekouřilo, o čemž děje se též v interpelaci zmínka, platilo všem přítomným zaměstnancům. Při vyučování, jak zjištěno, upozornil dále správce inspektorátu všechny přítomné, že nejsou výnosy a normálie, jakož i rozvrh vyučování na leden 1929 podepsány. Na podotknutí Podskalského, že on vše podepsal, správce inspektorátu výslovně pravil, že tím nemíní jeho, že to říká povšechně. Nemohl tudíž správce inspektorátu ani tušiti, že se respicient Podskalský jeho připomenutím cítil nějak dotčen.

Rovněž tvrzení, jako by vrchní respicient Burian prohlásil, že jest to již u něho třetí případ sebevraždy, postrádá podstaty.

Ohledně stížnosti zaměstnanců z oddělení Šátoroš ze dne 15. února 1925 do přetížení službou bylo učiněno vynesením generálního finančního ředitelství ze 26. března 1925 č. II-6414 opatření v souhlase s příslušnými ustanoveními služebního předpisu pro finanční stráž. Jelikož zároveň bylo zjištěno, že stížnost nebyla plně odůvodněna, a že okolnosti v ní uváděné neodpovídaly pravému stavu věci, bylo na tuto skutečnost upozorněno. V dotčeném vynesení nebyla však vyslovena pohrůžka, že proti těm zaměstnancům, kteří napříště podobné stížnosti podají, bude zakročeno disciplinárním řízením, nýbrž bylo podotknuto, že proti zaměstnancům, kteří by porušovali na oddělení kázeň a pořádek, bude zakročeno v každém prokázaném případě disciplinárně.

Z uvedeného jest zjevno, že vinu na tragickém skonu respicienta Václava Podskalského nelze přičítati služebním poměrům, nýbrž, že je spíše nutno hledati příčinu v jeho zmenšené duševní odolnosti a v tom, že byl přes míru citlivým. Zvolil si službu u finanční stráže za své životní povolání, neměl však v něm dostatek záliby a proto byl nespokojen se svým životním údělem.

Nemohu tudíž po zjištění všech uvedených okolností než vysloviti svoje politování nad tímto případem, kdy zaměstnanec finanční stráže dobrovolně ukončil svůj život, ač mohl státu prokázati ještě platné služby.

V Praze, dne 21. května 1929.

Zemská školní rada moravskoslezská úřaduje podle jazykového zákona zpravidla v jazyku státním, oficielním. S obcemi, místními školními radami, správami škol a učitelstvem nekoresponduje přímo, nýbrž zpravidla prostřednictvím okresních (městských) školních výborů, jen výjimečně přímo. Vyřízení případných sporů vzniklých při tom o užití jazyka nelze se zřetelem k různostem jednotlivých případů upravovati všeobecně, nýbrž zůstává podle § 7 jazykového zákona vyhraženo judikatuře příslušných státních dohlédacích úřadů, jíž nelze předbíhati.

V Praze, dne 8. května 1929.

Tragická smrt v interpelaci jmenované žákyně školní expositury v Milešicích zaviněna byla letošními enormními mrazy a nešťastnou náhodou, že dne 15. ledna 1929 v době, kdy žákyně šla ze koly domů, vypukla silná sněhová bouře, jak uvádí též sama interpelace; bouří tou byla žákyně na cestě překvapena a podlehla jí. Tyto okolnosti zjištěny byly dne 16. ledna 1929 příslušnou četnickou stanicí a rovněž vyšetřováním, provedeným z podnětu interpelace.

Tragický skon žákyně nelze proto uváděti v příčinnou souvislost se závadami v umístění školní expositury v Milešicích. Závady ty jsou školské správě známy a školní úřady učinily vše, co bylo v jejich pravomoci, aby byla zjednána náprava výstavbou vhodné budovy, při čemž narážely stále na odpor místních nositelů věcného nákladu na jmenovanou školní exposituru. Bližší podrobnosti jsou patrně pánům interpelantům známy, jak možno souditi z posledního odstavce interpelace a konstatuje se proto pouze, že po opětovných a důrazných zákrocích školských úřadů byly v roce 1927 předloženy a schváleny vyhovující stavební plány a dosaženo, že v roce 1928 místní školní rada se usnesla stavbu provésti. K provedení stavby bude moci býti přikročeno, jakmile budou schválena usnesení místní školní rady a obecního zastupitelstva (usnesení ze dne 25. února 1929) ohledně opatření úhrady nákladu na stavbu.

V Praze, dne 16. května 1929.

Die Beträge, welche die Besitzer von Biographenlizenzen vom Reingewinne dieser Unternehmungen den Kriegsbeschädigtenfürsorgeämtern abführen, sind in dem Staatsvoranschlag im Kap. 17, Tit. 4, P. 2, als ordentliche Staatseinnahmen eingereiht und werden auf diese Post auch zu Gunsten der Staatskasse definitiv verrechnet.

Deshalb verwenden die Landesämter für Kriegsbeschädigtenfürsorge die ihnen von den Besitzern der Biographenlizenzen abgeführten Beträge nicht und können mit den eingehobenen Beträgen nicht disponieren.

Prag, am 4. Mai 1929.

Karl Karwath, wohnhaft in Wiederau in Sachsen, war wegen Verwundung beider Unterschenkel und einer oberflächlichen Schußverwundung an der linken Halsseite als Kriegsinvalide anerkannt worden und der Verlust der Erwerbsfähigkeit war mit dem Erkenntnisse der sozialärztlichen Landesuntersuchungskommission in Prag vom 14. Dezember 1921 mit 30% festgesetzt worden. Bei der Revisionsuntersuchung am 12. Dezember 1926 bei der Vertretungsbehörde der Čechoslovakischen Republik in Leipzig ist er ebenfalls mit 30J erwerbsunfähig wegen der Folgen der Verletzung beider Unterschenkel erkannt worden. Bei dieser Revisionsuntersuchung ist ihm eine Operation zur Beseitigung der Schusswunden im Divisionsspitale Nr. 3 in Theresienstadt oder in einem anderen inländischen Krankenhause empfohlen worden. Der Invalide hat jedoch auf die Aufforderung, sich der Operation zu unterziehen, nicht reagiert.

Mit Zuschrift vom 20. Mai 1927 hat das Generalkonsulat der Čechoslovakischen Republik in Dresden angezeigt, daß Karwath gezwungen war, sich einer raschen Operation der linken unteren Extremität zu unterziehen.

Der Invalide hat verlangt, daß seiner Familie eine Unterstützung gewährt werde, weil ihm wegen des höheren Einkommens im Jahre 1926 eine Rente nicht zuerkannt worden war. Hiebei hat er gegen den nicht zuerkennenden Bescheid Beschwerde erhoben, die jedoch wegen ihrer Grundlosigkeit vom Ministerium für soziale Fürsorge abgewiesen worden ist. Ebenso wurde dem Ansuchen um die Familienunterstützung im Hinblicke auf den höheren Verdienst des Invaliden nicht entsprochen.

Als er um eine Untersuchung wegen Verschlimmerung des Gesundheitszustandes ansuchte, wurde er aufgefordert, durch ein ärztliches Zeugnis die Verschlimmerung seines Zustandes, namentlich seinen Stand nach Vornahme des operativen Eingriffes nachzuweisen, da nicht klar war, welche Folgen dieser Eingriff hatte. Mit Schreiben vom 13. September 1927 hat. Karl Karwath ein ärztliches Zeugnis über seinen Zustand vorgelegt, namentlich, dass ihm die linke untere Gliedmaße amputiert worden ist, und er hat um die Bewilligung einer Prothese und einer neuen ärztlichen Untersuchung angesucht. Dem Invaliden ist die verlangte Prothese vom Landesamte für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Prag beschafft worden; die Untersuchung wegen Verschlimmerung des Gesundheitszustandes ist am 6. Dezember 1927 angeordnet worden. Diese Untersuchung konnte jedoch beim čechoslovakischen Generalkonsulate in Dresden nicht vorgenommen werden, weil der Invalide nicht transportfähig war. Im Hinblicke auf den Charakter der Angelegenheit wurde mit der Vornahme der Untersuchung zugewartet, bis der Invalide sich persönlich zur Untersuchung würde einfinden können, oder wenigstens zu denselben transportiert werden könnte, denn man konnte annehmen, daß der Amputationsstumpf verheilen werde. Da jedoch diese Erwartung sich nicht erfüllt hat, hat das Landesamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Prag am 4. August 1928 dem Generalkonsulate der Čsl. Republik in Dresden aufgetragen, die ärztliche Untersuchung in der Wohnung des Beschädigten vorzunehmen, bevor es jedoch zu der Untersuchung gekommen war, ist der Invalide gestorben.

Im Falle des Karl Karwath handelt es sich um ein besonders tragisches Zusammentreffen von Umständen, daß der Invalide ursprünglich die ihm von der Behörde vorgeschlagene Operation abgelehnt hat, daß er aber gezwungen war sich weiter privat behandeln zu lassen, so daß die Behörde kein richtiges Bild von dem Gesundheitszustande des Invaliden hatte und alles Erforderliche rechtzeitig und ordnungsmäßig nicht vorkehren konnte, wie dies gewiß möglich gewesen wäre, wenn der Invalide auf Staatskosten direkt und insbesondere im Inlande behandelt worden wäre.

Das Ministerium für soziale Fürsorge sieht sowohl als Entscheidungsinstanz, als auch als Aufsichtsbehörde darauf, daß die Kriegsbeschädigtenfürsorge human, im Geiste der einschlägigen Gesetzesvorschriften gehandhabt werde.

Prag, am 4. Mai 1929.