Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Hakena a soudr. min. spravedlnosti o konfiskaci časopisu "Rudé Právo" v Praze, č. 107 a 108 ze dne 7. a 8. května 1929,

II. posl. Simma a druhů vládě o přizpůsobení služební pragmatiky státních učitelů zvláštním služebním poměrům učitelů obecných a občanských škol,

III. posl. Tauba a soudr. min. spravedlnosti pro zabavení časopisu "Die Wahrheit",

IV. posl. Simma, inž. Junga a druhů vládě, aby byly co nejrychleji zahájeny a provedeny přístavby školní budovy v Praze-II., Štěpánská ulice, jichž jest třeba k bezvadnému umístění Jindřišského reálného gymnasia,

V. posl. dra Szüllöho a druhov min. spravedlnosti a zahraničia o zhabaní prejavu Charles Dupuis.

V časopise "Rudém Právu" ze dne 7. a 8. května t. r. č. 107 a 108 byly konfiskovány tyto dva články:

Za Podmokly a před nimi.

"Nám v Praze znějí zprávy z Berlína jako zvěsti o něčem podivném a nepochopitelném... Vražedné zbraně jsou tu snad německy speciálním doplňkem demokracie, nebo spíše nevyléčitelným onemocněním nervů z porážky ve válce."

"Pouliční boje, které se od 1. května odehrávají v proletářských předměstích Berlína, zasluhují pozornosti všech zemí, v nichž je komunistická strana."

Dva citáty v čele našeho článku si odporují. A přece jsou součástí jednoho plánu, jedné taktiky, jedněch snah. Oba citované listy jsou listy buržoasní; oba jsou orgány téže "hradní" skupiny, která se čím dál, tím více stává privilegovaným exponentem finančního kapitálu, hlavním koncentračním bodem fašisačních snah v Československu.

Ale každý z listů působí v jiném okruhu. "Prager Presse" jest artikl luxusní, exportní. Působí mezi buržoasií, informuje zahraniční kapitalistické "příznivce" československého měšťáckého státu. Proto píše pravdu: to, co dělá Zörgiebel v Berlíně, má se dělat, bude se dělat a už se dělá i u nás.

"Právo lidu" je měšťácký list, určený ke klamání dělnictva, pracujícího lidu. Jeho úkolem je zahaliti souvislost mezi Berlínem a Prahou, mezi Weddingem a třeba - Boroňavou, odvrátiti československý proletariát od akce solidarity s německými kamarády, kteří trpí pod stejným jhem. Proto se Stivínovo působení v "Právu lidu" tak skvěle doplňuje s působením censora v "Rudém právu". U nás censor škrtá každou zprávu o solidaritě československého dělnictva s německým a každý důkaz o naprosté obdobě našich poměrů. A v "Právu lidu" Stivín dokazuje, že události v Německu jsou "něco nám nepochopitelného", "německy speciálního". Patrně u nás v Československu ještě nikdy nebyla zakázána dělnická demonstrace! Ještě nikdy policie brutálně nezakročovala! Ještě nikdy četnictvo se schválením sociálně-demokratických vůdců nestřílelo do lidu! Boroňava, Rozdělov, Dolní Kereškýn, Krompachy, Svaljava... to asi není v této republice...

Stejné příčiny mají stejné následky. Německo je imperialistickým státem. Československo je imperialistickým státem. Boj o trhy se den ode dne zostřuje. Zkoncentrovaný kapitál chce zachránit a zvětšit zisky svých kartelů a trustů. K tomu potřebuje: předně "snížit výrobní náklady"; za druhé: získat nová odbytiště. K prvému vede kapitalistická racionalisace se stupňováním dělníkova výkonu, faktickým snižováním mezd, prodlužováním pracovní doby, propouštěním přebytečných vyssátých dělníků, a poháněčským systémem; druhé znamená dumpingový vývoz na účet domácího konsumenta, celní války, konflikty a konečně pokus o dobytí nových trhů - posledním prostředkem, ultima ratio, válkou.

Obému stojí v cestě organisovaný proletariát. Rozložit jeho řady, zničit jeho organisace, ubít jeho bojeschopnost, vzít mu všechna práva, spoutat jej na rukou i na nohou, aby se nemohl bránit ani zvýšenému vykořisťování, ani válce, to je dnes centrálním úkolem buržoasie všech zemí. Tím spíše, že válečný útok jednotné fronty imperialistů, v níž Československo už je oběma nohama a do níž se Německo zařazuje den ode dne rychleji, proti dělnickému státu předpokládá pokud možná největší vyčištění týlu od "vnitřního nepřítele".

Cesty mohou býti rozličné. V Berlíně krvavý pes Zörgiebel zakazuje 1. Máj, aby mohl proletariátu pustit žilou. A Severing rozpouští Svaz rudých frontovních bojovníků. V Praze buržoasie komunistický 1. Máj ještě "dovoluje". Předně protože se bojí dělnictva, v němž je májová tradice tak pevně zakotvena. A za druhé, protože před 1. Májem ještě doufá, že sklidí ovoce setby, kterou zaseli její přátelé likvidátoři. Ale 1. Máje poznává, že se šeredně zklamala. A nemylme se: nepovstane-li proletariát Československa k mohutnému odporu, bude se fašisační ofensiva buržoasie rychle stupňovat.

Berlínská policie zakazuje proletariátu demonstrovat. Pražská policie to činí už ode dávna. 4 dni po 1. Máji zakazuje pražskému proletariátu projev solidarity s bojujícími německými soudruhy! A zároveň probíhá v Československu veliký útok buržoasie a jejích pomocníků na stávkovou a koaliční svobodu proletariátu, na tato nejelementárnější práva dělnické třídy!

Co znamená střílení do stávkujících vinařských dělníků v Berehově? Co znamená neslýchaně brutální postup měšťácké moci při kladenské hornické a severočeské textilní stávce? Co znamená rozpouštění stávkových výborů? To jsou činy fašistické. Proletariát má být oloupen o nejzákladnější právo, o právo stávkou se brániti zvýšenému racionalisačnímu vykořisťování. Reformističtí organisátoři stávkokazectví postupují společně s policejními zřízenci buržoasie k jednomu cíli: úplnému spoutání proletariátu.

A stejně ostře postupuje policie společně s druhou kolonou reformistických zrádců, s haisovskými likvidátory, proti rudým odborům. Policie se zmocňuje jmění MVS., aby je vydala organisátorům likvidátorského puče. Policie zakazuje a "rozpouští" III. řádný sjezd MVS. Úřady protahují pod nicotnými záminkami povolení stanov rudých průmyslových svazů.

Je to něco jiného než v Německu? Nespadá zákaz 1. Máje v Berlíně a rozhánění demonstrací pražského proletariátu do stejné kategorie? Nejsou rozpuštění Rudých frontovních bojovníků a rozehnání III. sjezdu MVS. činy stejného druhu?

Ale proletariát si nesmí dát a nedá líbiti útok ńa svá politická práva. Tím spíše, když ví, že je tento útok průvodním zjevem útoku na jeho životní míru a předehrou války. Berlínský proletariát odpověděl. Československý proletariát odpoví také. Musí, nechce-li být úplně zotročen. Při projevech solidarity s německým proletariátem jde víc než o solidaritu. Jde o věc československého pracujícího lidu v nejvlastnějším slova smyslu. Nemají-li brzy u nás mluvit "černé košile" - třeba tentokrát pod "pokrokovou" "republikánskou" vlajkou; nemá-li příštího 1. Máje Šlechta následovat Zörgiebela; a nemá-li být proletariát proměněn v bezprávný dav - musí už teď promluvit závody a ulice!

Proletáři Evropy!

Soudruzi!

Již několik dní je v Berlíně prolévána dělnická krev. Sociálně-demokratický policejní president Zörgiebel dal stříleti do májové demonstrace. Přepadl nejlepší dělnické okresy Berlína, Wedding a Nový Kolín, které jsou od okamžiku založení KSN. baštou komunistického vlivu. Během několika dní týrali policejní úředníci brutálně dělnické obyvatelstvo, stříleli bez příčiny na domy, pálili z pancéřových aut do ulic, stříleli z karabin na ženy a matky dělníků na balkonech. Bylo použito všech vymožeností válečné techniky: pancéřových aut, aeroplánů a reflektorů, aby byl v povstaleckých okresech "zjednán klid". Tak se mstila sociální demokracie na berlínských dělnících za svoje ztráty při posledních volbách do závodních rad, tak se jim mstila za jejich pevnou revoluční vůli dáti májovým demonstracím proletářský bojovný ráz. Marné byly její pokusy znemožniti vzrůst komunistického vlivu v odborech vyhazováním komunistů v dohodě s podnikateli ze závodů a vydáváním jejich rodin na pospas hladu a bídě. To všechno nebylo s to zlomiti bojovnost německé dělnické třídy, kterou zocelil oheň revoluce v letech 1918 -1919. Tu se sociální demokracie rozhodla zbaviti se pomocí policejního aparátu a otevřené občanské války předvoje německého proletariátu, dělníků rudého Berlína, a použíti všech prostředků krvavého teroru, aby potřela "strašidlo" blížící se revoluce. Desítky mrtvých, sta raněných, tisíce ztýraných jsou krvavou bilanci obětí, které přinesl hrdinný berlínský proletariát v prvních květnových dnech.

Německá revoluce 1848 proti monarchii stála méně obětí, nežli obětavý boj berlínských dělníků při pouličních demonstracích za sociálně-demokratického říšského kancléře Müllera.

Právě tak jako v dobách Noskeových, lpí na rukou sociální demokracie proletářská krev a nemůže býti smyta. A jako krev Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové a umučených a Noskem zastřelených 15 tisíc dělníků a námořníků, tak prohlubuje i nyní prolitá krev propast mezi sociální demokracií a těmi zbytky dělníků, kteří ještě svojí pasivitou podléhají jejímu vlivu. Tato okolnost staví před KSN. problém získání většiny německého dělnictva.

Tážeme se pana ministra, je-li mu tato konfiskační praxe známa a zda jí chce učiniti přítrž?

V Praze dne 13. května 1929.

Zákonem čís. 104126 bylo uloženo vládě za povinnost, aby vydala zvláštní nařízení k § 17 (přizpůsobení služební pragmatiky státních učitelů zvláštním služebním poměrům učitelů obecných a občanských škol) a § 23 (započtení pro zvýšení služného), § 24, odst. 1 (výše příjmů u učitelů, jejichž jedno dítě dlužno pokládati za zaopatřené), § 26, odst. 1 (odhad naturálních příjmů učitelů, kteří nejsou vedoucí) a § 27 (náhrada služebních výloh a vyměření požitků za substituce) a § 32 (přizpůsobení předpisů o odpočivných a zaopatřovacích platech platných pro státní úředníky zvláštním poměrům na obecných a občanských školách).

Tento zákonitý příkaz splnila vláda dosud jen pokud jde o § 17. Ačkoliv od vydání svrchu uvedeného zákona uplynuly již téměř tři roky, vláda až dosud úplně zanedbala povinnost uloženou jí novým učitelským zákonem pokud jde o ostatní jeho svrchu uvedené paragrafy.

Toto opominutí vlády pociťuje se zvláště tísnivě u předpisů 23 a 27.

Poněvadž vláda stále ještě neustanovila padle § 23, kterou dobu ztrávenou mimo veřejnou školní službu dlužno započítati pro postup učitelů obecných a občanských škol, učitelům, kteří byli ustanoveni po 1. září 1919, nezapočítává se pro postup ani vojenská služba, ani doba, po kterou působili na soukromých školách, ani doba, po kterou byli zaměstnáni u jiných úřadů nebo ústavů.

Tento stav naprosto neslučitelný s pojmem řádné správy, vyžaduje naléhavé nápravy.

Tážeme se tedy:

1. Ví pan předseda vlády, který jako předseda vlády jest odpovědný za její činy a opominutí, o těchto naprosto neudržitelných poměrech?

2. Jest ochoten naříditi, aby byla vydána aspoň obě posléze uvedená nařízení se zpětnou platností od 1. ledna 1926 a to tak, aby se prospěchu z nich dostalo i učitelům ustanoveným před 1. lednem 1926?

V Praze dne 22. května 1929.

V čísle 24 časopisu "Wahrheit" ze dne 20. prosince 1928 byl zabaven celý, níže uvedený článek generálmajora m. s. Schönaicha:

"Pacifismus v roce 1928.

Že jednání o odzbrojení v Ženevě uvázlo, jest zajisté neúspěchem myšlenky světového míru. Ale jako v lidském těle jed vzbuzuje protijed, tak také právě toto váznutí pacifistického hnutí dodává hnací sílu na jinou stranu. Stále více vzrůstá okruh těch, kteří poznávají, že když vlády nemohou organisovati mír, musí pomáhati národové. Pacifismus se stále více točí kolem odpírání vojenské služby.

Mezinárodní vůdčí organisace odpůrců vojenské služby má své sídlo v Londýně a v jejím čele stoji politický tajemník anglické nezávislé dělnické strany Fenner Brockway. Pod jeho řízením zasedal tohoto roku mezinárodní sjezd odpůrců války v Sonntagsbergu a ve Vídni. Bylo tam zastoupeno 18 národů, mezi nimi Nový Zéland a Indie.

Světová válka vedle vybičování všech zvířecích pudů v člověku přinesla jako protijed také prohloubení náboženství. Také ve hnutí pro odpírání vojenské služby zřejmě získali vrchu mravní odpíratelé služby. Částečně to souvisí s tím, že nositeli hnutí v Anglii za války byli kvekrové.

Že vzrůst tohoto hnutí sahá na život válečným zájemníkům všech odstínů, lze zřejmě seznati podle zuření nacionalistického tisku všech zemí. Křičí se o "zemězradě" a volá se po policii. Proto dlužno jednou tuto otázku prozkoumati po stránce právní. S agitací v zemích spravovaných fašisticko-diktátorsky nelze ovšem počítati, poněvadž tam není skutečného práva.

Ve státech se všeobecnou brannou povinností byla by agitace pro odpírání služby vojáků ovšem přečinem proti zákonům státu. Proto jest také toto hnutí nejsilnější v zemích bez všeobecné branné povinnosti. V čele stojí Anglie, Německo a Amerika. Ovšem ani tam nenapadne agitátorům tohoto hnutí, aby snad vyzývali k neposlušnosti vojáky, kteří přece dojista slouží jen z dobré vůle.

Těžiště válečných úkonů přechází technikou více a více z vojáků na tovární dělníky. Odepření válečné služby znamená dnes především generální stávku dělníků pracujících na válečném materiálu a dělníků dopravních. Generální stávka jest však až na jedinou výjimku ve všech demokraticky spravovaných zemích na světě ve směs zákonitě dovolený bojový prostředek. Na tomto podkladě jest také velmi dobře možno a přípustno agitovati pro hnutí i v zemích se všeobecnou brannou povinností. Tato výjimečná země jest Anglie, kde konservativním, tak zv. zákonem proti odborovým organisacím, jest politická stávka zakázána. Přesto se však také tam otevřeně agituje pro odpírání služby a vláda se neodvažuje proti tomu zakročiti, poněvadž téměř celá anglická nezávislá strana dělnická jest přívržencem hnutí.

I když počet těch, kdo se zavázali odepříti vojenskou službu, činí na zemi miliony lidí, vůdcům jest ovšem zcela jasno, že lidé usilující o válku, v rozhodné chvíli způsobí prostřednictvím tisku takový zmatek, že mnoho odpíračů odpadne. Počet slabých bude tím menší, čím silnější bude hnutí, neboť poddajné davy cítí se klidnými a jistými jen ve velkém davu.

Nesmíme si však zatajovati, že v dobách válečných je potřebí méně odvahy k odpírání služby než v dobách mírových. Ve válce odepření služby znamená osvobození od válečných nebezpečí, v míru však znamená svrchované utiskování nacionalistickými mocnostmi a případně trestním zákonem. Ve válce ten, kdo odepře službu, má na vybranou káznici nebo zákopy, v míru káznici nebo kasárna. Jestliže militaristé hanobí odpírače vojenské služby jako zbabělce, zapomínají při tom, že mravní odvaha jest mnohem vzácnější než fysická, což jest známkou toho, že lze se k ní mnohem tíže vzchopiti.

Hlavní cena hnutí záleží však v agitačním působení. Masy si ponenáhlu uvědomují, že při každé válce jsou vždy ony poškozené a že zisk, ať se válka vyhraje nebo prohraje, shrábne vždy jen několik málo lidí, kteří zcela určitě neprožijí válku tam, kde to jest zvláště životu nebezpečné. Ještě větší agitační účinek mělo by to na samotné vlády. Vláda, která ví, že masy nejsou již ochotny nachytati se na každý podvod válečných zbohatlíků, bude v politice mnohem opatrnější než vláda, která ví, že má za sebou něžné stádo beránků.

Skutečně může pacifismus dnes již si započísti jako úspěch, že se již nikdo neodvažuje obhajovati útočnou válku. V tom smyslu dlužno také oceňovati Kelloggův pakt, který bohužel svou předmluvou jest opět velmi silně znetvořen. "Legální obranná válka", tam dovolená, jsou zadní dvířka, kterými chtějí proklouznouti lidé, mající zájem na válce, až opět jednou budou míti v peněžence tmu. Poněvadž však všechny kulturní státy na světě pak podepsaly, bude obranná válka jen tehdy nutna, jestliže některý z podepsaných pakt poruší. Bude to tedy jedinečná smlouva v dějinách, neboť počítá s porušením smlouvy již jako s čímsi téměř samozřejmým. Teprve mezinárodně organisované odpírání válečné služby dodá jí praktické hodnoty.

Celkem lze říci, že pacifismus v roce 1928 přes zdánlivé neúspěchy postoupil z oblasti vysmívané utopie na pole skutečnosti, o kterou se vede vášnivý boj. Pacifisté právě nyní nesmí ochabnouti, aby vítězství bylo naše."

Že konfiskační vášeň zasahuje měsíčníky, jest velmi povážlivým symptomem pro naši, beztoho velmi pošramocenou tiskovou svobodu a hrozí znemožniti projednávání politických otázek i čistě akademicky; proto tážeme se pana ministra, schvaluje-li uvedené zabavení?

V Praze dne 14. února 1929.

Německé státní reálné gymnasium v Praze II. se svými 16 třídami a více než 500 žáky, nejčetněji navštěvovaná německá střední škola v historických zemích Československé republiky, jest již několik let takovým způsobem umístěno v dvorním křídle domu č. 9, v Jindřišské ulici, že plným právem lze mluviti o kulturní ostudě. Tabáková režie koncem června 1928 vyklidila konečně školní budovu ve Štěpánské ulici a 2. července 1928 byly její klíče odevzdány ředitelství německého státního reálného gymnasia v Jindřišské ulici, které, až budou provedeny potřebné adaptace, má se tam přestěhovati částečně (s 12 třídami) a pak úplně, až budou provedeny potřebné přístavby.

O plánech těchto přístaveb jedná se úředně i neúředně v příslušných ministerstvech od května 1926, tedy téměř tři roky, aniž došlo dosud k nějaké dohodě o plánech, nemluvě o zahájení prací na budově, která jest již 10 měsíců prázdná.

Má-li však aspoň počátkem příštího školního roku, tedy 1. září 1929, 16 tříd Jindřišského reálného gymnasia nalézti ve Štěpánské ulici, ve školní budově náležitě adaptované a opatřené potřebnými přístavbami, konečně útulek aspoň poněkud odpovídající požadavkům moderní školní hygieny a pedagogiky, známe jen jeden prostředek, jak lze ještě včas dospěti k cíli: neprodleně svolati již několikráte navrženou meziministerskou poradu, do níž by byli vysláni zástupci ministerstva školství a národní osvěty, ministerstva veřejných prací; ministerstva financí, pražské zemské školní rady, ředitelství německého státního reálného gymnasia v Praze II. a rodičovské rady tohoto ústavu, případně magistrátu jako stavebního úřadu a sousedů.

Interpelanti táží se tedy vlády:

1. Kdy zamýšlí vláda učiniti přítrž této školní ostudě v hlavním městě republiky, která jest s to poškoditi vážnost Československé republiky jako kulturního státu?

2. Jest vláda ochotna učiniti potřebná opatření, aby bylo lze neprodleně započíti s přístavbami, poněvadž jen vhodnými přístavbami lze se dostatečně postarati o potřeby Jindřišského reálného gymnasia do počátku školního roku na podzim 1929.

V Praze dne 15. května 1929.

Páni ministri!

Štátne zastupiteľstvo v Prahe zhabalo "Prágai Magyar Hirlap" zo dňa 12. februára 1929, č. 36, roč. VIII (1959) pre nasledujúcu časť intervievu parížskeho spolupracovníka listu s Charlesom Dupuis, členom Institut de France a Institut de droit Internätional, učeným profesorom vysokej školy politických vied v Paríži:

"Otázka vojenskej služby menšín.

Veľkým zásadným nedostatkom menšinových smlúv je, že vojenskú službu činia pre národné menšiny povinnou - - - Túto vadu menšinových smlúv nemôžem si vysvetliť ináč než tak, že štáty menšinové pochopiteľne zhrozily sa toho, aby menšiny vojenskej služby sprostily a udelily im výhodu, ktorá by bola vzbudila závisť a žiarlivosť ostatného obyvateľstva štátu. Situácia táto zdá sa byt ešte okatejšou, použije-li sa jej na menšiny také, aké sú na pr. maďarské menšiny v Československu, Rumunsku alebo v Juhoslávii, kým národné menšiny v Maďarsku sú vojenskej služby sprostené už následkom toho prostého fakta, lebo mierovou smluvou je vojenská služba v celom území Maďarska zakázaná. Tomuto anomálnemu právnemu stavu bolo by sa možno vyhnúť vtedy, keby smluvné strany boly akceptovaly anglosaský návrh z r. 1919, ktorým sa navrhovalo, že zrušenie povinnej služby vojenskej bolo by treba pojať medzi body pakta Spoločnosti národov a tým učiniť ho záväzným pre všetky členské štáty."

Toto konfiškačné usnesenie musíme pokladať za najväčší zo všetkých dosavádnych prehmatov neuveriteľne zbujnelej cenzúry, ktorý vrhá najtemnejší tieň na methody, ktorých sa používa oproti tlačovej slobode v Československej republike.

Charles Dupuis je jagavou ozdobou vedeckého života francúzskeho a nezasluhuje si, aby jeho prejav zhabaný bol v štáte spojeneckom len preto, lebo jeho obsah neľúbil sa cenzorovi obmedzeného duševného obzoru.

Zaiste i páni ministri dajú nám za pravdu, že teoretická diskusia o otázke menšinovej neprotiví sa záujmom štátu československého, lebo nie je záujmom ani jednoho štátu, aby utlačoval názory cudzozemských učencov na najdôležitejšie politické a spoločenské hnutia doby prítomnej. Avšak prejav i zhabaná časť prejavu pána Charlesa Dupuis-ho je čiste prejavom theoretickým, názorom vynikajúceho učenca práva medzinárodného, uverejnením -ktorého "Prágai Magyar Hirlap" nesledovať iný účel než ten, aby svoje čitateľstvo oboznámil s názory tohoto výtečného právnika o otázke menšinovej, o ktorých snáď lzä diskutovať, avšak žiadným pádom nelzä ich perzekvovať.

Po tom, čo sme uviedli, tážeme sa pána ministra:

1. Či viete o skutkovom stave vyššie popísanom?

2. Či schvaľujete jednanie cenzora a štátneho zastupiteľstva?

3. Či ste ochotní úradom, ktoré cenzúru vykonávajú, čo najprísnejšie uložiť, aby sa nabudúce takýchto prehmatov uvarovaly?

4. Či ste, pane minister spravedlnosti, ochotný postarať sa o to, aby cenzúra, jejž neuveriteľne prísne vykonávanie žiadnym spôsobom nebude ku cti a chvále československej republiky, obmedzená bola na mieru čo najmenšiu?

5. Konečne či ste, pane minister spravedlnosti, ochotný sdeliť verejnosti zásadné smernice, na ktoré v budúcnosti bude sa brať zreteľ pri konfiškáciách, lebo dosavádny systém vyvolal na poli práva tlačového najväčšiu neistotu a vydáva listy stále na pospas nebezpečiu veľmi nákladného zhabania.

V Prahe, dňa 12. marca 1929.

Das Gesetz Nr. 104/1926 hat der Regierung die Verpflichtung auferlegt, zu dem § 17 (Anpassung der Staatslehrerdienstpragmatik an die besonderen Dienstverhältnisse der Volk- sund Bürgerschullehrer) und § 23 (Anrechnung von Zeiträumen für die Gehaltsvorrückung), § 24, Abs. 1 (Höhe des Einkommens, bei denen ein Kind als versorgt anzusehen ist), § 26, Abs. 1 (Abschätzung der Naturalgenüsse der nichtleitenden Lehrer) und § 27 (Ersatz der Dienstesauslagen und Bemessung der Substitutionsgebühren) und § 32 (Anpassung der für die Staatsbeamten geltenden Bestimmungen betreffend die Ruhe- und Versorgungsgenüsse an die besonderen Dienstverhältnisse der Volks- und Bürgerschullehrer) eine besondere Verordnung zu erlassen.

Dieser gesetzlichen Anordnung ist die Regierung bisher nur hinsichtlich des § 17 nachgekommen. Obwohl seit der Herausgabe des eingangs bezogenen Gesetzes bereits nahezu 3 Jahre verflossen sind, hat die Regierung die ihr durch das neue Lehrergesetz auferlegte Verpflichtung bezüglich der übrigen obgenannten §§ desselben bisher vollständig vernachlässigt.

Diese Versäumnis der Regierung macht sich besonders drückend hinsichtlich der Vorschrift der §§ 23 und 27 geltend.

Da die Regierung noch immer nicht im Sinne des § 23 bestimmt hat, welche ausserhalb des öffentlichen Schuldienstes verbrachten Zeiträume für die Verrückung als Volks- bezw. Bürgerschullehrer einzurechnen sind, so wird den nach dem 1. September 19i9 angestellten Lehrern weder der Militärdienst, noch die Zeit der Wirksamkeit an Privatschulen, noch die Verwendung in sonstigen Aemtern oder Anstalten für die Vorrückung eingerechnet.

Dieser, mit dem Begriffe einer geordneten Verwaltung völlig unvereinbare Zustand verlangt dringend Abhilfe.

Es wird daher die Anfrage gestellt:

1. Sind dem Herrn Ministerpräsidenten, der als Chef der Regierung für deren Handlungen und Unterlassungen die Verantwortung trägt, diese völlig unhaltbaren Zustände bekannt?

2. Ist er bereit, die sofortige Herausgabe mindestens der beiden zuletzt bezeichneten Verordnungen mit Rückwirkungen auf den 1. Jänner 1926 zu veranlassen und zwar in der Weise, dass deren Vorteile auch die vor dem 1. Jänner 1926 angestellten Lehrer teilhaftig werden?

Prag, am 22. Mai 1929.