Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Hakena a soudr. vládě o přeřazení města Štětí n. L. do stupnice C činovného,

II. posl. Landové-Štychové a soudr. min. spravedlnosti o pronásledování Mezinárodní rudé pomoci v Československu,

III. posl. inž. Kalliny a druhů min. vnitra o úplně neodůvodněném zákazu konati okresní tělocvičnou slavnost IV. okresu hornochebské tělocvičné župy v Jáchymově,

IV. posl. Simma a druhů min. financí, že se nepřihlíželo k městysu Vratislavicím nad Nisou při přeřaďování některých míst v Libereckém okrese do jiných skupin činovného,

V. posl. Szentiványiho a druhov min. národnej obrany o invalidnej rente Štefana Loderera v Lučenci,

VI. posl. Grünznera a soudr. vládě o poskytnutí diet na cesty z bydliště do služebního místa,

VII. posl. Pohla a soudr. předsedovi vlády, že ministerstvo železnic (správa státních drah) odpírá Státnímu úřadu statistickému potřebná data,

VIII. posl. Grünznera, de Witte a soudr. vládě o provedení učitelského zákona,

IX. posl. Geyera, inž. Junga a druhů min. vnitra, že ašský okresní úřad proti právu potrestal mladistvé,

X. posl. dr. Schollicha a druhů ministrovi věcí zahraničních o násilném chování polských státních příslušníků v Českém Těšíně,

XI. posl. Geyera, Simma a druhů min. školství a nár. osvěty o zřízení školy s českou vyučovací řečí ve Stráži, ve školním okrese kadaňském a jejím umístění v tamější německé obecné škole,

XII. posl. dr. Schollicha a druhů min. vnitra o sbírání příspěvků na ozdravovnu státních policistů,

XIII. posl. Simma a druhů min. vnitra o nesnesitelných poměrech, které způsobil kominík Václav Blecha v Jablonci n. N.,

XIV. posl. Bergmanna, Zeminové, Špatného, dra Klapky a druhů min. financí o ukládání přímých daní na rok 1928,

XV. posl. dra Uhlíře, Buřívala a druhů min. školství a národní osvěty o stavbě české školy v Hostinném,

XVI. posl. Knejzlíka, Hrušovského a druhů min. spravedlnosti o naprostém nedostatku soudců a pracovních sil u okresního a krajského soudu v Berehově,

XVII. posl. Buřívala a druhů předsedovi vlády Frant. Udržalovi o postavení obytných domů pro státní zaměstnance ve Šluknově,

XVIII. posl. Vobecké a soudr. min. vnitra o neslýchaném rozehnání účastníků komunální konference I. kraje KSČ,

XIX. posl. Kršiaka, Kopasze a súdr. min. zdravotníctva a financií vo veci onemocnenia robotníkov na tyfus v Trebišově v štátnom cukrovare,

XX. posl. Buřívala, Procházky, Bergmanna a druhů předsedovi vlády, ministru železnic a ministru financí o vyrovnání platových nesrovnalostí železničních zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi, vzešlých v důsledku zrušení smlouvy o slovenské úpravě po převodu do nových platů.

Přes to, že okolí města Štětí jest převážnou většinou zemědělské, neprojevuje se tato okolnost v cenách životních potřeb původu zemědělského. Z toho jest patrno, že značný počet zaměstnanců státního a učitelstva národních škol, kteří jsou služebně vázáni na Štětí, jest těmito poměry poškozován a snaží se všemoženě, aby se dostal do města s výhodnějšími existenčními podmínkami po př. do města, kde za stejných existenčních podmínek má jiné výhody (střední školy v místě a pod.).

Podepsaní se táží:

Proč vláda nepřeřazuje město Štětí do skupiny C činovného?

Je si vědoma toho, že státní úředníci nebudou nadále sloužiti buržoasii za mizerné služné, nýbrž že si spolu s revolučním proletariátem všemi prostředky vybojují zlepšená svého postavení?

V Praze dne 21. června 1929.

V poslední době množí se případy, že orgány veřejné správy, zejména policie a četnictva zasahují proti organisaci a funkcionářům Mezinárodní rudé pomoci v Československu. Čím dále tím více vyniká úmysl veřejné správy zcela dle fašistického programu, znemožniti dělnictvu a proletariátu vůbec nejen jakoukoliv preventivní akci proti fašismu, bílému teroru, proti kapitalistické třídní justici a válečnému nebezpečí, ale i pouhou proletářskou sebeobranu. Zejména policajtský režim na Slovensku a zakarpatské Ukrajině snaží se velmi horlivě, aby persekucí a policejními šikanami pracovníků Rudé pomoci odradil a zastrašil proletářské vrstvy, sympatisující s Rudou pomocí a poskytující jí akční a finanční podporu. Biřici bratislavského policejního ředitelství neváhají napadati dělníky pro pouhé nošení odznaku Rudé pomoci a její legitimace, pokutujíce je i tehdy, když tyto předměty najdou při kapesní prohlídce. Jako důvod udávají vždy, že Rudá pomoc je organisací "tajnou". To je ovšem "důvod" hodný jen režimu nezatíženého byť i tou nejprimitivnější politickou znalostí a morálkou, režimu fašistického. Je přece veřejně známo, že Rudá pomoc existuje v měřítku mezinárodním již od roku 1922, v Československu od počátku roku 1925. Od svého vzniku vyvíjí Rudá pomoc v Československu činnost zcela zjevnou, postavenou do služeb mimostranických potřeb proletářské třídy. Stará se o záležitosti morální a hmotné podpory rodin, postižených trestními následky hospodářských a politických bojů proletariátu, organisuje poskytování odborné právní ochrany a politický boj za právo asylu pro proletářské politické uprchlíky ze zemí bílé hrůzy a fašismu, a organisuje také politický boj proti fašismu a proti každému válečnému nebezpečí, z fašismu vyrůstajícímu. Orgány veřejné správy v ČSR a zvláště censura dobře vědí, že Rudá pomoc má za sebou již velmi bohatou veřejnou publikační činnost a že vydává svůj časopis. Orgány veřejné správy sledují také již po celá léta i shromažďovací činnost Rudé pomoci, vysílajíce do jejích schůzí své komisaře. Orgány veřejné správy, a to i ty nejvyšší obeznámily se s Rudou pomocí z bezprostřední blízkosti při jejích intervenčních a petičních akcích. Jeden z prvních státních zástupců súčastnil se osobně i veřejné disertace o právech politických vězňů, pořádané Rudou pomocí po agitaci veřejně vylepovanými plakáty, letáky a opětovnými novinářskými zprávami. Nesčetné množství projevů Rudé pomoci vzato bylo veřejně i úředně na vědomí právě tak, jako všechny jiné běžné akce politického rázu. To uvádíme proto, aby již z tohoto stručného přehledu bylo zjevno, jak nesmyslný jest bratislavský policejní "knif", že Rudá pomoc jest orgainisací "tajnou". A tu musíme poukázati k smutnému faktu, že zfašisovaná policie a četnictvo vede celé to persekuční tažení proti Rudé pomoci jen proto, aby zakryly svou vlastní tajnou a protizákonnou činnost, spočívající v týrání proletářských politických delikventů mezi stěnami policejních separací, a aby přispěly k ututlání nelidsky zlého nakládání s politickými provinilci ve vyšetřovací a soudní vazbě, křiklavé případy policejní, četnické a vězeňské libovůle, stejně jako pokusy o anulování práva asylu pro politické emigranty ze zemí bílé hrůzy a fašismu opravňují existenci Mezinárodní rudé pomoci v Československu, a proletariát ČSR jest si také dobře vědom, že existence Rudé Pomoci jest dobře odůvodněna jeho hospodářskou i politickou situací, a že se bez ní prostě neobejde.

Tážeme se proto pana ministra vnitra:

1. Ví o šikanách a persekucích pracovníků Mezinárodní rudé pomoci v Československu? Zná na př. praktiky policie v Bratislavě, Litoměřicích, Vlachovu Březí, Košic atd.?

2, Kterak míní pan ministr poučiti orgány veřejné správy, že Mezinárodní rudá pomoc může i v Československu existovati na stejném podkladě a v rámci stejných zvyklostí právě tak, jako kterákoliv jiná politická masová organisace?

V Praze, dne 19. června 1929.

Německý tělocvičný spolek v Jáchymově podal dne 3. května t. r. okresní politické správě žádost, aby mu povolila konati okresní tělocvičnou slavnost. Okresní politická správa, v jejímž čele jest vrchní rada dr. Loser, považovala za nutno, dovolávajíc se čl. 2 zákona ze dne 14. června 1927, zakázati tuto okresní tělocvičnou slavnost v navrhovaných rozměrech. Kdo zná poměry, ví, že zde jde jen o onu malichernou a nesmyslnou politiku popichování, kterou pan president státu nedávno velmi případně označil výrazem "hloupá". Zákaz, jejž vyslovil pan okresní hejtman, nebo omezení rovnající se zákazu jsou tak nesmyslná a neodůvodněná, že lze poznat, že se zde svévolně užilo jen ztrnulých paragrafů, aby se mohlo překážeti rozvoji německého tělocviku. Jest příznačné, že se na témže místě a v témže čase konala před 2 lety tělocvičná slavnost Sokola a rovněž za hlavní sezony v r. 1928 konala se pod předsednictvím pana okresního hejtmana dr. Losera slavnost okresního hasičského svazu, a nedošlo při tom k žádnému porušení veřejného klidu nebo pořádku ani k porušení lázeňského provozu. Ale budiž poukázáno i na to, že loni v hlavní sezoně v Karlových Varech, v době, kdy tam, bylo asi 14.000 lázeňských hostů, byla povolena slavnost dělnického tělocvičného spolku s veřejným průvodem ulicemi, jehož se účastnilo nejméně 7.000 osob. Ovšem že ani zde nelze mluviti o porušení lázeňského provozu.

To samo dokazuje, že se jáchymovská okresní politická správa úplně neoprávněně pokouší dělati těžkosti německému tělocvičnému spolku, zatím co podle zákonitých ustanovení byla by povinna podporovati všechny snahy směřující k tělesné zdatnosti našeho mladého dorostu.

Podepsaní se tedy táží:

1. Jest pan ministr ochoten poučiti okresní politickou správu, že příště nemá vydávati takových neoprávněných zákazů právem rozhořčujících domácí obyvatelstvo a

2. byl-li by pan ministr ochoten působiti na zemský úřad, aby plně vyhověl odvolání proti tomu podanému?

V Praze dne 27. května 1929.

Vládním nařízením ze dne 14. září 1928, č. 163 Sb. z. a n. byly některé obce zařazeny do vyšší skupiny míst pro výměru činovného a mezi jinými i v libereckém okrese, kde byly přeřazeny obce: Františkov, Janův Důl, Horní Růžodol, Rochlice u Liberce, Růžodol I a Ruprechtice.

Zvláštním jest, že se při této akci naprosto nepřihlíželo k obci Vratislavicím nad Nisou, ačkoliv ze všech předběžných prací pro přeřazování akcí bylo lze usuzovati, že se tak stane. Obec Vratislavice nad Nisou byla vyzvána, aby předložila ceníky nutných potravin a předmětů potřeby, a také této výzvě včas vyhověla. Jak výmluvně dokazuje právě příslušný materiál, jejž zaslala rozhodujícím úřadům, jest naprosto nutno přeřaditi Vratislavice do vyšší skupiny míst než do třetí, ve které dnes jsou. Předložené ceníky zřetelně prokázaly, že ceny potravin a předmětů potřeby ve Vratislavicích nad Nisou jsou znamenány o 5 - 10% výše než dokonce v Liberci, že se existenční poměry státních zaměstnanců a učitelů vytvářely naprosto stejně jako ve výše zmíněných místech a že i po zásadní stránce dlužno Vratislavice přeřaditi, poněvadž toto místo se svými 7.000 obyvateli jest vřazeno do velké liberecké sídelní oblasti.

Jest proto nutno, aby Vratislavice nad Nisou byly zařazeny do vyšší skupiny činovného. Interpelanti táží se tedy pana ministra, je-li ochoten toto přeřazení provésti?

V Praze dne 6. června 1929.

Štefan Loderer, príslušný do Levíc, bytom v Lučenci, elektrotechnik, konal svoju aktívnu vojenskú službu u ťažkého delostreleckého pluku čís. 303 vo Vysokom Mýte, kde nastúpil službu v októbri r. 1924. Po čas svojej vojenskej služby dňa 21. apríla 1925, keď pri vyťahovaní diel z remís brzda jediného dela pri ťahaní na svahu ku dvoru vypovedela službu, a kamarátov, ktorí delo zpredu ťahali, ohrožovalo nebezpečie, že sa dostanú pod delo a toto ich pohmoždí. Vtedy Štefan Loderer, ktorému boha sverená brzda, s napiatím svojich síl snažil sa so strany regulovateľnú brzdu dela, súceho v pohybe, za každú cenu zatiahnuť, aby sa tým predišlo nehode, medzitým však na svahu kameňom vydláždenom zklsol a dostal sa pod kolo dela.

Ťažko ranený prevezený bol do vojenskej nemocnice, kde ho liečili do 25. septembra 1925, aniž by však boli sa snažila dôkladným a obozretným lekárskym vyšetrením zistiť, zda bremeno vo váhe mnoha metrákov nespôsobilo zranenie vnútorné, zlomenie kosti? Len zovňajšie ho ošetrovali a vyšetrili ranu Štefana Loderera na nohe a keď sa rana zovne zahojila, prepustili ho z nemocnice ako uzdraveného s poznámkou, že následkom úrazu toho nehodí sa síce viac ku žiadnej vojenskej službe, avšak, že je práce a zárobku schopný.

Ono sa aj zdalo, že zdravotný stav Loderera je skutočne dobrý, nastúpil zamestnanie, pracoval, aniž v ranenej nohe mimo nepatrnejších pichlavých bolestí bol niečo iné pociťoval, týmto však na radu ošetrujúceho lekára vojenské nemocnice pozornosť nevenoval, myslel si, že - ako bo riekol jeho lekár vo vojenskej nemocnici - sú to také reflexy, ktoré následkom úplného vraj vyliečenia vôbec žiadnej dôležitosti nemajú a behom času úplne sa ztratia. V septembri r. 1926 odcestoval na návštevu svojich príbuzných do Hatvanu a tam neočekávane a z nenadania dostavili sa dňa 11. septembra 1926 prudké bolesti do nohy v okolí rany, za niekoľko hodín dostal vysokostupňovú horúčku a bolo mu tak zle, že na lekársku radu ihneď odviezli ho do nemocnice v Budapešti. (Telep - ulica), kde ho podrobili náhlej operácii. Pri operácii bolo zistené, že rana, o ktorej sa vo vojenskej nemocnici vo Vysokom Mýte tvrdilo, že je zahojená - vôbec nebola zahojená, lekárske vyšetrenie a ošetrovanie bolo nedostatočné, ošetrujúci lekár opomenul ranu röntgenovať a tedy nezistil a ani nemohol zistiť, že pri nehode privodilo delo tiež kontuziu stehennej kosti Loderera, a ač sama od seba srastla, predsa v rane následkom opomenutia lekára zostaly triesky z kostí, a ich ponechanie vo stehne zapríčinilo taký ťažký zápalový proces, že ač v septembri 1926 v Budapešti boly tieto triesky operatívnym zásahom odstránené a menovaný skoro tri mesiace bol v nemocnici, a potom ešte dva mesiace ležiaci pacient v domácom ošetrovaní v Budapešti, a 5. februára musel sa podrobiť novej operácii v nemocnici Sv. Štefana v Budapeští, ležal zase 5 mesiacov v nemocnici a tedy skoro dva roky ho čo najdôkladnejšie ošetrovali, jeho ozdravenie predsa sa nedostavilo; ošetrujúci lekári, ktorí ho operovali, konštatovali u nebo zápal morku, ktorý sa už vyliečiť nedá, a tedy príčinou stále trvajúcej ťažkej choroby podľa lekárskej konštatácie je úraz utrpený vo službe vojenskej, a to že ošetrovanie vo vojenskej nemocnici dialo sa povrchne a s ťažkým lekárskym opomenutím.

Štefan Loderer je už od rokov v stálom liečení, do jeho stehennej kosti je vstrčená stále kaučuková rúrka, ktorú sa denne odvádza hnis z morku, - Loderer môže pracovať len občas a to len ľahčiu prácu, vo všeobecnosti je však práce a zárobku neschopný a podľa lekárskeho odborného dobrozdania ranená noha bude musieť byť v blízkej budúcnosti od trupu amputovaná.

Keď Štefan Loderer bol dňa 5. augusta z nemocničného ošetrovania v Maďarsku prepustený, odcestoval na svoje bydlisko do Lučenca, a svoju žiadosť o priznanie jeho nároku na rentu a o jej poukázanie podal u okresného úradu pre pečlivosť válečných poškodencov v Lučenci. A napriek skutkovému stavu, ktorý sme vyššie líčili a je aj úradom známy, jeho žiadosť bola jak nižšej tak na odvolanie i vo vyššej stolici zamietnutá preto, že vraj žiadosť neskoro podal, lebo vraj túto mal podať do jednoho roku odo dňa, kedy bol z vojenskej služby prepustený.

Je pravda, že Štefana Loderera prepustili z vojenskej služby 25. septembra 1925 a svoju žiadosť o rentu podal až asi 5. či 10. augusta 1927, tedy po predpísanom jednom roku, - z vyššie uvedených je však patrné, že Štefan Loderer nedopustil sa tým opomenutia, lebo veď povrchné lekárske ošetrovanie, ktorým vážna a nebezpečná, laikom nepoznateľná strana úrazu bola utlmená, bolo príčinou toho, že Loderer až po uplynutí jednoročnej lehoty prišiel, ba mohol prísť k povedomiu svojej invalidity, a že až vtedy mohol predložiť svoju žiadosť o invalidnú rentu.

Štefan Loderer poctive konal svoju vojenskú povinnosť, utrpel úraz vo službe, jeho statočný cit pre povinnosť je príčinou, že sa zmrzačil a že v blízkej budúcnosti príde aj o nohu, je tedy povinnosťou vojenského eráru, aby jeho invaliditu uznal, jeho invalídnu rentu so zpätným účinkom ustálil a vyplácal a náklady jeho nemocničného ošetrovania a operácii hradil.

Na základe toho tážeme sa veľaváženého pána ministra národnej obrany:

1. Či ste ochotný vec Štefana Loderera súrne dať prejednať a jemu s priznaním nároku na invalidnú rentu túto rentu zpätmo poukázať?

2. Či ste ochotný zakročiť, aby Štefanovi Lodererovi boly hradené útraty, vzniklé ošetrovaním v nemocnici v Budapešti a vznikajúce od tých čias ešte stále?

3. Či ste ochotný poskytnúť garancie, že následky úrazov a chorôb, utrpených vo službe vojenskej, nebudú zostrené v dôsledku nesvedomitého povrchného lekárskeho ošetrovania?

V Prahe, dňa 12. júna 1929.

Poněvadž byly zrušeny zastupitelské okresy, podstatně se změnily služební hodiny státem převzatých okresních zaměstnanců a především jejich služební místo. Pokud nebydlí v sídle okresního politického úřadu, jsou nuceni konati kilometrové cesty do svého nového služebního místa. Na přestěhování nelze většinou pomýšleti pro nedostatek bytů. Poněvadž se tito úředníci nemohou v poledne vraceti do svého bydliště, vznikají pro ně novým rozdělením služby nejen výdaje na cestu, nýbrž i na stravování. Takto vzrostly jejich výdaje, jistě skromně odhadnuto na 200 - 300 Kč měsíčně; při nízkých platech těchto úředníků zatěžuje je tento peníz nesnesitelně. Jest tedy nutno, aby úředníci, kteří pro změnu správní organisace nebo i z jiných naléhavých důvodů bydlí mimo své služební místo, dostali náhradu vyšších výdajů, vzniklých z této okolnosti.

Když Svaz veřejných zaměstnanců v této věci zakročil, zemský úřad v Praze postavil se na stanovisko, že podle usnesení ministerské rady ze dne 19. července 1919 patří diety jen těm státním zaměstnancům, kteří bydlí odděleně od své rodiny, poněvadž musejí vésti dvojí domácnost, kdežto podle výnosu ministerstva vnitra ze dne 23. února 1921, č. 9789 zaměstnanci, kteří denně z bydliště rodiny dojíždějí do služebního místa, takového nároku nemají.

Takové rozlišování není však věcně odůvodněno. Lze přiznati, že úředníci v prvním případě mají vyšší výdaje na stravu a byt, zato však nemají denních výdajů na cestu do služby a zpět. Kromě toho rozdíl ve výdajích mohl by odůvodniti jen odstupňování diet, nikoliv však jejich odepření.

Proto se tážeme vlády:

Je-li ochotna změniti usnesení ministerské rady ze dne 19. července 1919 a předpisy o dietách státních zaměstnanců tak, aby i těm zaměstnancům, kteří jsou nuceni denně do svého služebního místa dojížděti, byly přiznány diety nebo aspoň přiměřený paušál?

V Praze dne 13. června 1929.

V XI. plenární schůzi státní statistické rady konané dne 5. června 1929 byl mezi jiným také projednáván rozvrh práce pro rok 1930. Při projednávání tohoto bodu tázal se poslanec Adolf Pohl, proč v dopravní statistice není pamatováno na zprávy o dopravě na železnicích. Předseda Státního statistického úřadu dr. Auerhahn prohlásil ve své odpovědi na tuto otázku, že ministerstvo železnic odpírá dodati Státnímu statistickému úřadu podklady požadované pro statistiku a že trvá na vydání své vlastní statistiky. Předseda při tom dále poznamená, že dosud konaná jednání k ničemu nevedla.

Podepsaní pokládají stanovisko ministerstva železnic k Státnímu úřadu statistickému za úplně nezákonité.

Tohoto odmítavého stanovisko ministerstva železnic nelze tím spíše pochopiti, když ministerstvo železnic uveřejňuje v denních časopisech statistická data s nadpisem: "Železnice ve světle čísel", a dokonce i placenými inseráty v denních časopisech uveřejňuje číslice dopravy příjemné železniční správě. Odmítavé stanovisko ministerstva železnic ke Státnímu úřadu statistickému lze chápati jen tak, že ministerstvo železnic odpírá dodati Státnímu úřadu statistickému data o železniční dopravě, jež si přeje ministerstvo železnic z nějakého důvodu zamlčeti. A i když předseda státní statistické rady v této své svrchu uvedené odpovědi na dotaz poslance Pohla na konec prohlásil, že doufá, že jednání s ministerstvem železnic na konec přece jen budou úspěšná, dlužno konstatovat skutečnost, že dopravní statistika Státního úřadu statistického za rok 1930 bude obsahovati všechna data, jen ne železniční dopravy. Že tím celá dopravní statistika Státního úřadu statistického jest úplně bezcenná, jest rovněž tak zřejmé, jakože jest naprosto nemožné srovnání s publikacemi úřední statistiky zahraniční. Zdráhání ministerstva železnic dodati Státnímu úřadu statistickému podklad pro dopravní statistiku, musíme nazvati zřejmou sabotáží úřadu zřízeného zákonem, který jest vám, pane ministře, jako předsedovi vlády podřízen. Každý státní občan, který se zdráhá vydati podklady pro statistiku, jichž se dožaduje Státní úřad statistický, může a bude k vydání donucen trestem na základě zákonné pravomoci. Smí a může se tomuto zákonitému závazku vyhnouti státní úřad, v tomto případě ministerstvo železnic?

Předkládajíce panu předsedovy vlády tento dotaz, aby na něj odpověděl, tážeme se ho dále:

Jest ochoten postarati se, aby ministerstvo železnic vydalo Státnímu úřadu statistickému požadované podklady pro dopravní statistiku ve formě, jak si toho tento úřadu přeje, a to tak včas, aby výsledky dopravní statistiky o železnicích mohl Státní úřad statistický zpracovati ještě v roce 1930?

Jest ochoten podřízený mu Státní úřad statistický vzíti do ochrany, aby mu jiné státní úřady, v tomto případě ministerstvo železnic, nepřekážely při výkonu jeho činnosti, místo aby jej podporovaly?

Jest ochoten postarati se, aby státní úřady co nejrozsáhleji podporovaly Státní úřad statistický?

V Praze, dne 11. června 1929.

Zákonem čís. 104/1926 bylo uloženo vládě za povinnost, aby vydala zvláštní nařízení k §§ 17 (přizpůsobení služební pragmatiky státních učitelů zvláštních služebním poměrům učitelů obecných a občanských škol) a § 23 (započtení pro zvýšení služného), § 24, odst. 1 (výše příjmu učitelů, jejichž jedno dítě dlužno pokládati za zaopatřené), § 26, odst. 1 (odhad naturálních příjmů učitelů, kteří nejsou vedoucí) a § 27 (náhrada služebních výloh a vyměření požitků za substituce) a § 32 (přizpůsobení předpisů platných pro státní úředníky o odpočivných a zaopatřovacích platech zvláštním poměrům učitelů obecných a občanských škol).

Tento zákonitý příkaz splnila vláda dosud jen, pokud jde o § 17. Ačkoliv od vydání svrchu uvedeného zákona uplynuly již téměř tři roky, vláda až dosud úplně zanedbala povinnost uloženou jí novým učitelským zákonem pokud jde o ostatní jeho paragrafy svrchu uvedené.

Toto opominutí vlády pociťuje se zvláště tísnivě pokud jde o předpis §§ 23 a 27.

Poněvadž vláda stále ještě neustanovila podle § 23, kterou dobu ztrávenou mimo veřejnou školní službu dlužno započítati pro postup učitelů obecných a občanských škol, učitelů, kteří byli ustanoveni po 1. září 1919, nezapočítává se pro postup ani vojenská služba, ani doba, po kterou působili na soukromých školách, ani doba, po kterou byli zaměstnáni u jiných úřadů nebo ústavů. Tento stav naprosto neslučitelný s pojmem řádné správy, vyžaduje naléhavé nápravy.

Tážeme se tedy:

1. Ví pan předseda vlády o těchto naprosto neudržitelných poměrech?

2. Jest ochoten učiniti opatření, aby ihned byla vydána aspoň obě posléze uvedená nařízení se zpětnou platností od 1. ledna 1926, a to tak, aby se prospěchu z nich dostalo i učitelům ustanoveným před 1. lednem 1926?

V Praze, dne 11. června 1929.