K § 23.

Již ve všeobecné části této důvodové zprávy byl objasněn pojem celní závaznosti. Ve druhém a třetím odstavci stanoví se, jaká práva jsou tím dána celní správě, poslední odstavec pak jedná o zániku celní závaznosti. Nárok státu, k jehož zajištění bylo potřebí celní závaznosti, zanikne, když se celní pohledávka zaplatí nebo zajistí nebo když se zjistí, že se z věci clo nebo nějaká jiná dávka nevybírá, a zboží tudíž přejde řádným způsobem do volného oběhu v celním území nebo do záznamního styku nebo do dovozního styku s celní výhodou, nebo vyveze-li se celní zboží pod celní kontrolou zpět do celní ciziny. Týž stav nastane, když se celní pohledávka nezaplatí, nýbrž poshoví a zboží vydá, ježto vznikne osobní závazek platiti clo, daň nebo jinou dávku.

Celní závaznost nedotýká se ani vlastnictví k celnímu zboží ani jiných soukromých práv na něm váznoucích a strana může tudíž o něm hospodářsky volně rozhodovati, pokud ovšem svou disposicí nezasahuje do zájmů celní správy, chráněných celní závazností.

Jaký postup bude nutno zachovati, jestliže soud požádá, aby mu byla věc vydána, poněvadž tvoří corpus delicti v trestním řízení, nebo jestliže soud povolí zástavní, právo nebo vydá zákaz nakládati se zbožím dříve, než bylo skončeno celní řízení, nebo když vyhlásí konkurs na jmění strany nebo zavede vyrovnávací řízení, ponechává se úpravě nařízením.

(Srovn. § 29 r. c. z.).

K § 24.

Osnovou ukládá se dopravovateli povinnost dodati dovážené nebo vyvážené zboží pohraničnímu celnímu úřadu k celnímu řízení, a je-li na cestě celní hlídka, předtím též této.

Ustanovením čtvrtého odstavce má býti dána celní správě volnost, chce-li se vzdáti svého práva na splnění povinnosti dodati zboží a tím usnadniti oběh zboží v pohraničním, styku. Takové úlevy povolují se již nyní, zejména při vývozu dříví.

V zákoně nutno učiniti opatření, jak nutno nakládati s derelikty a se zbožím, jež bylo zřejmě z ciziny vodou připlaveno a tudíž tkví na něm pravděpodobně clo (daně, dávky). To se navrhuje v pátém a šestém odstavci tohoto paragrafu.

(Srovn. §§ 30 a 80 r. c. z., §§ 37 a 38 ň. c. z., čl. 1, 6, 9, 29 a 30 šv. c. z. ).

K §§ 25 a 26.

Žádný celní systém nemůže býti bez omezení a bez kontrolních opatření, leč by měl vesměs velmi nízké sazby, takže by zisk z podloudnictví nebyl úměrný nebezpečí, jemuž se podloudník vydává. Státní správa musí tudíž míti možnost čeliti různými opatřeními nekalým podloudným stykům s cizinou, jež maří účel cla a zkracují příjem státu.

Pohyb zboží v celním pohraničním pásmu a v celním vnitrozemí jest podroben již podle nynějších norem dozoru. Navrženými ustanoveními se nynější právní stav značně zjednodušuje a pohyb usnadňuje.

První odstavec § 25 souhlasí s ustanoveními §§ 357 a 358 c. m. ř. Jest samozřejmo, že souhlas může býti dán s určitými podmínkami a omezeními a že tudíž není nutno, aby zákon vypočítával podrobnější podmínky. Odvolání souhlasu bude míti ovšem v zápětí, že živnostenský úřad bude povinen povolení již udělené odvolati. Celní správa použije však tohoto opatření jen z důležitých důvodů, na př. proti osobám, jež se dopustily celního přestupku (§§ 129 až 131, 133-136) a to v prvé řadě proti osobám, které byly dány pod trestní celní dozor (§. 132 ).

V druhém odstavci § 25 vyžaduje se souhlasu celní správy ke stavbě budov a ohrad v pásmu do 100 metrů od celní hranice nebo ke zřizování výrobních nebo obchodních podniků v tomto pásmu, dále ke zřizování cest přes celní hranici nebo lávek, mostů, převozů a pod. přes hraniční vody a ukládá se povinnost, odstraniti zařízení, jež bylo vystavěno bez souhlasu celní správy po dni, kterého nabyl tento zákon účinnosti. Podle zkušeností ztěžují taková zařízení celní dohled, podporují podloudnictví a ohrožují celní důchodek, takže jest nutno, aby celní správě byl vyhrazen určitý vliv a aby mohla naříditi zrušení zařízení ztěžujícího dohled, bylo-li provedeno bez jejího souhlasu. Ostatně není toto ustanovení nic nového a poukazuje se na analogický zákon ze dne 30. června 1921, č. 245 Sb. z. a n., jímž byly majitelům pohraničních pozemků uloženy dalekosáhlejší povinnosti li zajištění státní hranice.

V třetím odstavci § 25 ustanovuje se, že oběh zboží v pohraničním pásmu podléhá zásadně dozoru. Ustanovení toto jest východiskem pro oprávnění finanční stráže, ustanovená v druhém odstavci § 13.

Ostatní ustanovení jednají o zostřeném dozoru.

Opatřeními v osnově vypočtenými, jimiž může býti omezen volný pohyb zboží v pohraničním pásmu a v celním vnitrozemí, nahrazuje se kontrolní řízení upravené obšírně v 8., 9. a 10. hlavě celního a monopolního řádu. Celní správa nemůže se úplně vzdáti těchto kontrolních opatření, ježto stala by se bezbrannou, kdyby se podloudnictví ponechala úplná volnost a zvůle. Ostatně navrhovaná kontrolní opatření byla omezena na nejmenší míru, aby co nejméně zasahovala do volnosti pohybu zboží, a byly voleny jen takové kontrolní způsoby, jimiž se dá zabrániti podloudnictví přímo a účinně.

Celní správě nepřísluší zavésti zostřený dozor kdykoliv, nýbrž jen tenkráte, kdyby se rozmohlo podloudnictví v pohraničním pásmu; v celním vnitrozemí smí býti vykonávána pouze kontrola nad zbožím, jež jest předmětem trvalého rozsáhlého podloudnictví. V tomto případě půjde zpravidla jen o rozšíření zostřeného dozoru na jednotlivé obce nebo území, sousedící s pohraničním pásmem. Před zavedením zostřeného dozoru vyžádá si samozřejmě celní správa dobré zdání ministerstva obchodu, pokud se týče ministerstva zemědělství a shodne se s nimi, kterého prostředku by se mělo použíti, aby byl postačitelný a zároveň účinný.

(Srovn. §§ 24 a 25 r. c. z., čl. 27 šv. c. .z., §§ 119-125 ň. c. z.).

K § 27.

Osnova ukládá odesilateli zboží, aby připojit k dopravní listině prvotní prohlášku o věcech určených k dovozu do celního území nebo k průvozu tímto územím a stanoví pojem této prohlášky.

Tohoto ustanovení nebylo v platném celním právu, vyskytuje se však již dnes v mezinárodních smlouvách poštovních i v jednotlivých obchodních smlouvách. Ostatně jest ustáleným zvykem, že odesilatel připojuje k zásilkám prvotní prohlášku, a jsou to zejména železnice, jež se splnění této povinnosti domáhají u cizozemských správ železničních, poněvadž se jim usnadní manipulace u pohraničních celních úřadů. Jíž dnes jest prvotní prohláška předpokladem, aby mohla býti zásilka poukázána opovědkou jinému celnímu úřadu nebo projednána do volného oběhu podle celního nálezu. Prvotní prohláška má sice pro samotné celní řízení význam podružný a sotva by se na jejím základě dalo uplatňovati ručení za její správnost vůči odesilateli v cizině bydlícímu, jest však přece cennou pomůckou pro přezkoušení správnosti použité celní sazby a téměř jedinou pomůckou censurního úřadu, zkoumajícího správnost zařadění zboží celním úřadem.

Nesplní-li odesilatel svoji povinnost nebo ztratí-li se prvotní prohláška za dopravy, zboží, pak ovšem nezbývá, než aby povinnost vykonal ten, kdo zboží dopravuje.

V dopravě silniční a od pohraničního obyvatelstva a cestujících osob nebudou prvotní prohlášky požadovány a nezamýšlí se - jak z osnovy vysvítá - požadovati všech údajů, které jsou předepsány pro řádnou písemnou prohlášku. Pokud jde o druh zboží, nutno však trvati na tom, aby pojmenování zboží nebylo příliš všeobecné, zejména aby nebylo používáno pouhých vnějších značek nebo umělého nebo. vymyšleného pojmenování.

U průvozního zboží stačí prvotní prohláška určená pro dovozní stát.

Stanoviti vnější náležitosti prvotních prohlášek ponechává se nařízení.

(Srovn. § 31 r. c. z. ).

K § 28.

Ačkoliv celní prohláška není více základem celního řízení s takovými účinky, jaké na ni víže celní a monopolní řád, jest přece nepostradatelnou pomůckou pro každý druh celního řízení, aby se usnadnila a urychlila celní manipulace.

Podle celního a monopolního řádu byla celní prohláška jakýmsi smluvním ujednáním mezi celní správou a stranou, z něhož byl odvozován celně právní pojem strany a celně právní ručení. Důsledkem tohoto nazírání bylo, že se písemná prohláška lišila od ústní prohlášky pouze vnějšími náležitostmi a nemohl býti připuštěn rozdíl v právních následcích nebo v obsahu prohlášky. Ústní prohláška druhu zboží musila tudíž souhlasiti s celním sazebníkem a nesprávnost při ústní prohlášce byla právě tak trestnou, jako nesprávnost v písemné prohlášce.

Ministerské nařízení ze dne 25. října 1874, č. 34 ř. z., zavedlo - nedbajíc základních ustanovení celního a monopolního řádu - vyclívání podle výsledku celní prohlídky a tento způsob vyclívání nabýval stále většího a většího rozsahu v pohraničním a cestovním styku i v dopravě poštou a železnicí, takže dnes vlastně rozhoduje o tom, má-li se podati písemná prohláška či nikoli, pouze výše celní částky. Uvážíme-li přesně věc, nemohla by se v celním řízení podle celního nálezy přičítati zodpovědnost za nesprávnost návrhu a naopak neměly by strany práva stěžovati si do výsledku nálezu. Tento stav nedal se však v praxi udržeti.

Osnova hledí zjednati ve věci jasno, neodstraňuje však výhody projednávání zboží podle celního nálezu. Zboží bude i nadále projednáváno podle celního nálezu na ústní prohlášku, jež bude zjednodušena omezením požadovaných náležitostí. Osnova zná tudíž, jen celní řízení na písemnou prohlášku a celní řízení na ústní prohlášku; podle této ústní prohlášky projedná se však zboží podle celního nálezu.

Ustanovení čtvrtého odstavce jsou nutna k udržení pořádku při celním řízení, neboť není důvodu, aby byly nepořádné strany chráněny více, než toho zasluhují, a musí nésti též následky své nepořádnosti:

Ustanovení pátého odstavce byla zařaděna do osnovy proto, že jest nutno jak v zájmu celního důchodku a celní správy, tak i v zájmu příjemců zboží, aby byl dán podklad k vyloučení nevhodných a nezpůsobilých osob z prohlašování zboží. Právo vyloučiti, takové osoby bude dáno okrskovým celním správám.

(Srovn. § § 33 a 41 r. c. z., čl. 6, 31 a 34 šv, c. z., §§ 22-27 ň. c. z.).

K § 29.

Výpočet náležitostí písemné prohlášky v prvém odstavci souhlasí v podstatě s dosavadním stavem.

V druhém odstavci se stanoví, že údaje o zemi původu nebo o určení zboží musí býti hodnověrně prokázány. Tento průkaz nebude ovšem požadován u zboží, jehož původ jest zcela zřejmý a nepochybný. Průkaz původu zboží jest zejména důležitý pro rozhodnutí, zda zboží má nárok na smluvní sazbu či nikoliv.

Aby nebyla výměna zboží nad potřebu zatěžována bezpodmínečným požadováním všech náležitostí předepsaných pro prohlášku, zmocňuje se vládní moc, aby upustila od údajů, jichž by nebylo potřebí.

Vnější úprava písemných prohlášek bude nařízením upravena podle potřeby služby a po stránce jazykové bude dbáno ustanovení jazykového zákona.

(Srovn. § 34 r. c. z., § § 22-27 ň. c. z., čl. 31 šv, c. z.).

K § 30.

O náležitostech ústní prohlášky a o projednávání zboží podle celního nálezu bylo jednáno již u § 28. Rozsah ústní prohlášky omezuje se vlastně na nejnutnější údaje a na návrh druhu celního řízení podle ustanovení § 33.

(Srovn. § 35 r. c. z., §§ 22 -27 ň. c. z.).

K § 31.

Používati úředních vah, měr, přístrojů a nářadí jako pomůcek k celnímu prohlášení dovoluje se stranám již nyní. Úkolem prováděcího nařízení bude, aby stanovilo takové opatření, aby této výhody nemohlo býti zneužíváno na újmu řádného výkonu celní služby a aby se zabránilo škodám na vrub státu.

Prováděcím nařízením bude též stanoveno, že u každého celního úřadu (u každé odbočky) musí býti pohotově k nahlédnutí stran celní zákon a prováděcí nařízení k němu, i celní sazebník a vysvětlivky k němu vydané.

(Srovn. § 36 r. c. z., čl. 32 šv. c. z. ) .

K § 32.

Jako dosud (nařízení ze dne 25. října 1874, č. 134 ř . z. ) dovoluje se opravení nebo doplnění prohlášky až do okamžiku, kdy se začne zboží prohlížeti. Toto ustanovení jest liberálnější než ustanovení celních zákonů jiných států, podle nichž zodpovědnost za prohlášku počíná formálním přijetím prohlášky nebo dokonce již odevzdáním prohlášky.

(Srovn. čl. 35 šv. c. z.).

K § 33.

Strana, která dovezla zboží do celního území, jest oprávněna rozhodovati o jeho hospodářském osudu a přísluší jí vliv na to, zda vznikne povinnost platiti celní pohledávku či nikoliv. Toto právo může strana uplatniti návrhem, které celní řízení z druhů stanovených tímto zákonem má býti celním úřadem vykonáno.

Celní úřad jest povinen vyhověti návrhu strany, jsou-li splněny všechny podmínky předepsané pro navržené řízení.

Strana může svůj návrh, i když. byl již celním úřadem vyřízen, měniti dotud, dokud zboží nevyjde z moci celního úřadu (§ 101, písm. c) osnovy).

(Srovn. § 32 r. c. z., čl. 31 šv. c. z.).

K § 34.

Ustanoveními o vnější a vnitřní prohlídce zachovává se dosavadní stav (§ 83 c. m.. ř., § 20 tř. ř., §§ 123 a 133 ú. tř. ř.). Tím, že se celní úřady zmocňují, aby se omezily při vnější a vnitřní prohlídce na prohlídku namátkou, rozšiřuje se úleva, stanovená již nyní v § 70 úředního návodu pro výkonné úřady z roku 1853 a v prováděcím předpise k zákonu o celním sazebníku.

Kdyby se setrvalo při dosavadním stavu, byl by celní úřad povinen zpravidla prohlížeti každý jednotlivý nákladový kus, čímž by však doprava zboží byla zdržována a celní řízení by se mnohdy zbytečně prodlužovalo. Navrhuje se proto ustanovení, podle něhož celní úřad bude míti právo podrobiti prohlídce jen tolik kusů, kolik uzná za postačitelné, aby se přesvědčil o sazební povaze zboží. Samozřejmé jest, že strany nesmí míti žádného vlivu na výběr kusů, jež celní úřad hodlá prohlédnouti.

Kdežto dosud bylo stanoveno nařízením (§ 72.úředního návodu, bod 10 nařízení ze dne 25. října 1874, č. 134 ř. z.), které při celním řízení zjištěné úchylky, od prohlášeného množství a od prohlášené ceny nejsou trestny, navrhuje se nyní, aby zákonem bylo stanoveno, které úchylky od prohlášeného množství nebo ceny nemají v zápětí zavedení trestního řízení celním úřadem. Věcí úřadů povolaných vyšetřovati a trestati trestné činy bude, aby posoudily

při větších úchylkách, jde-li o trestný čin či nikoliv.

(Srovn. §§ 37 a 43 r. c. z., čl. 36 šv. c. z., §§ 28-30 ň. c. z.) .

K § 35.

Povinnost pomáhati při celním řízení a používati úředních zřízenců tam, kde jsou ustanoveni, nikoli však vlastních pomocníků, jest obsažena již v dnešních předpisech (§ 117 c, m. ř.). Požadavek, aby strana pomáhala za vlastní zodpovědnosti při celním řízení, jest odůvodněn povahou celního řízení a jest nezbytný, má-li býti udržen pořádek u celních úřadů .

(Srovn. § 38 r. c. z., § 31 ň. c. z., čl. 31. šv. c. z. ) .

K § 36.

Ustanovení o vydávání stvrzenek o provedeném celním řízení jsou nyní obsažena v § 99 nsl. c. m. ř. Osnova stanoví, že taková potvrzení mají býti zásadně vydávána, aby byly listinné doklady pro všechny případy, jež nastanou po celním řízení. Každá stvrzenka musí míti náležitosti veřejné listiny a musí býti tudíž opatřena dnem vyhotovení, otiskem úředního razítka a podpisem. Výjimečného ustanovení druhého odstavce jest zapotřebí pro projednávání zboží mimo celniště t. zv. domácí prohlídkou.

(Srovn. § 39 r. c. z., čl. 33 a 37 šv. c. z.) .

K § 37.

Ustanovení, že jen nadřízené úřady celní správy jsou povolány posuzovati správnost postupu při celním řízení, odpovídá nynějšímu právnímu stavu (§ 121 c. m. ř., § 139 ú. tř. ř.). Tím není nijak zamýšleno vyloučiti nejvyšší správní soud z působnosti ve věcech celních, nýbrž má býti tímto ustanovením jasně vyřčeno, že o otázce, zda bylo celní řízení podle tohoto zákona a podle nařízení k jeho provedení vydaných správně konáno, nepřísluší rozhodovati řádnému soudu nebo správním úřadům jiných odvětví státní správy nebo dokonce zájmovým korporacím, jak se často stává, nýbrž jen úřadům celní správy, neboť jen tyto úřady vzhledem ke zvláštnostem celní služby mohou - majíce příslušné znalosti a praktické zkušenosti - posouditi, zdali bylo jednáno podle platných celních předpisů či nikoliv, a zrušiti rozhodnutí nebo opatření podřízeného úřadu, jež odporuje platným ustanovením.

(Srovn. § 227 Reichsabgabeordnung) .

K § 38.

Ustanovením tohoto paragrafu stanoví se pojem volného oběhu a pojem zdomácněného zboží, jichž se v zákoně užívá.

(Srovn. § 7 ň. c. z. ) .

K § 39.

Ustanovení o projednávání zboží do volného oběhu jsou zcela stručná; podrobnější ustanovení upravující formální postup budou vydána nařízením.

V prvním odstavci se stanoví, že zboží může přijíti do volného oběhu dvěma způsoby, a to buď vyclením nebo propuštěním beze cla, v druhém, že nutno zboží na základě písemné nebo ústní prohlášky podrobiti vnější a vnitřní prohlídce, jejímž účelem jest zjistiti skutkovou podstatu, zákonitý podklad platební povinnosti a podle výsledku vyměřiti celní pohledávku a případné poplatky a výlohy.

Ve třetím odstavci stanoví se povinnost prohlašovati cenu písemně i tenkráte, když jest dovoleno prohlásiti zboží ústně, a oprávnění celního úřadu požadovati dokladů nutných k přezkoušení ceny. Jen v dopravě poštovní a v cestovním styku nebude požadována písemná prohláška při vyclívání zboží, jež podléhá hodnotnému clu. V jiných případech může býti nařízením stanoveno, že není třeba písemně prohlašovati zboží podléhající hodnotnému clu. Povinnost strany předložiti doklady jest odůvodněna tím, že celní úřad musí míti možnost přezkoumati údaje strany, má-li správně vyměřiti celní pohledávku.

Ve čtvrtém odstavci stanoví se povinnost stran požadujících, aby jim bylo zboží vydáno bez placení cla z některého důvodu vyjmenovaného v § 87, aby prokázaly osvobozovací důvod a tím usnadnily, rozhodnutí o své žádosti. Tato povinnost jest ostatně uložena stranám již podle dnešního práva.

Ustanovení pátého odstavce, že pohraniční celní úřady nejsou povinny vyclívati zboží nesnadno zařaditelné, nýbrž že mohou straně uložiti, aby navrhla, aby bylo zboží poukázáno vnitrozemskému celnímu úřadu, jest nepostradatelné pro celní správu, neboť od pohraničních celních úřadů, které zpravidla pracují s chvatem, nelze žádati, přesnost v takové míře, jakou může věnovati vyclívání celní úřad v místě určení, nebo jiný vnitrozemský celní úřad. Toto ustanovení jest ostatně již obsaženo v § 27 (uh. § 28) pr. př., do kterého přišlo asi proto, že ho vyžaduje zájem dopravy a zejména dopravy železniční, aby nemusila býti doprava zastavována z důvodu přeplnění některé pohraniční stanice celním zbožím. Tento postup doporučila státůsm ženevská konference v příloze ke čl. 14 úmluvy o zjednodušení celních formalit.

(Srovn. §§ 40 a 55 r. c. z., §§ 30 a 32 ň. c. z., čl. 3 a 39 šv. c. z. ) .

K § 40.

Ustanovení o prohlašování a projednávání vývozního zboží souhlasí v podstatě s postupem, který se již dnes zachovává v praxi. Novým jest však stanovení povinnosti strany disponovati zbožím, jehož výstup musí býti prokázán, do tří dnů, podléhá-li zkáze, jinak do tří měsíců po projednání zboží celním úřadem a nésti následky svého opomenutí.

(Srovn. § 42 r. c. z., § 34 ň. c. z. ) .

K § 41.

Dokud nebylo dovozní zboží vydáno do volného oběhu nebo do dovozního styku s celní výhodou nebo zaznamenáno nebo nevystoupilo zpět do celní ciziny, tkví na něm celní závaznost a jest pod celní kontrolou. Oběh takového zboží v celním území nazývá se vázaným oběhem a zboží samo celním zbožím.

K § 42.

Doprava celního zboží od jednoho celního úřadu k druhému může se díti jen pod celní kontrolou a takové celní řízení nazývá se poukazováním.

V osnově podržuje se nynější rozlišování mezi poukazováním opovědkou (nařízení ze dne 18. září 1857, č. 175 ř. z.) a poukazováním průvodkou (§ 122 nsl. c. m. ř.). Hlavní rozdíly mezi oběma způsoby jsou, že řízení s opovědkou může býti navrženo jen privilegovanými dopravními podniky, kdežto řízení s průvodkou může navrhnouti kdokoliv, dále že v řízení s opovědkou zboží se zpravidla neprohlíží, kdežto v řízení s průvodkou zboží podrobí se zpravidla vnější prohlídce, konečně že v řízení s opovědkou se nepožaduje jistota, kdežto v řízení s průvodkou jest ji zásadně složiti.

Poukazování bude možno jako dosud navrhnouti při dopravě vývozního zboží z volného oběhu nebo zboží zaznamenaného nebo zboží, jehož vývoz musí býti prokázán nebo jehož vývoz jest zakázán.

(Srovn. § 54 r. c. z., čl. 41 šv. c. z. ) .

K § 43.

Rozsah řízení s opovědkou rozšiřuje se v osnově tím, že se dovoluje všeobecně nejen v železniční dopravě, nýbrž i v dopravě jinými dopravními podniky. Osnova má zde na mysli zejména podniky provozující plavbu na řekách a podniky automobilové. Podrobnější úprava vyhrazuje se nařízení. Druhá věta posledního odstavce může míti význam jen pro říční dopravu, poněvadž se v ní začasté ještě užívá člunů a lodí nezařízených pro celní závěrku.

(Srovn. §§ 54 a 58 r. c. z., § 62 ň. c. z.).

K § 44.

Povinnosti dopravních podniků při poukazování opovědkou byly dosud stanoveny jen nařízením, nyní se však navrhuje jejich zákonná úprava. Ježto závazky dopravních podniků při poukazování opovědkou nelze pokládati za nějakou povinnost podle ustanovení § 84 osnovy, praví osnova, že jde jen o náhradu škody vzniklé celnímu důchodku ujitím cla. K náhradě jest povinen dopravní podnik. Poněvadž povinnost hraditi ušlé dávky jest v podstatě totéž jako povinnost platiti clo, nutno celní správě dáti právo vymáhati náhradu donucovacím způsobem.

Při dopravě celního zboží přihází se velmi často, že ji sprostředkuje několik podniků za sebou (železnic, plavebních podniků atd. ) .Aby se předešlo jakýmkoli pochybnostem, jest nutno stanoviti, který podnik jest povinen k náhradě, a předpoklady, za kterých přejde povinnost k náhradě na následující podnik.

Povinnost dopravního podniku k náhradě jest zmírněna potud, že se náhrada nevyměřuje vždy podle nejvyšší sazby celního sazebníku (č. 175/1857 ř. z. a č. 134/1874 ř. z.), nýbrž podle nejvyšší sazby stanovené na druh zboží, jestliže se vyšetří aspoň druh podle údajů v nákladním listě nebo jinak.

Povinnost dopravního podniku zaniká jen dodáním poukázaného zboží některému celnímu úřadu, oprávněnému k dalšímu celnímu řízení.

(Srovn. § 59 r. c. z., čl. 41 šv. c. z., §§ 44, 64 a 96 ň. c. z.).

K § 45.

Upuštění od celní prohlídky při poukazování dovozního a průvozního zboží opovědkou znamená značnou úlevu i pro celní úřady i pro dopravní podniky, ježto nyní jest předepsána aspoň vnější prohlídka. Této úlevy vyžaduje praktická potřeba.

Poukazované zboží jest zpravidla dáti pod celní závěrku; nařízením může však býti dovoleno nahraditi prostorovou celní závěrku závěrkou železniční. Zamýšlí se používati železniční závěrky všude tam, kde není důvodné obavy, že by zboží mohlo býti vyměněno. Tato úleva může býti zavedena bez obavy, když se uváží, že železnice na našem území jsou až na nepatrné výjimky ve státním provozu.

(Srovn. § 60 r. c. z., §§ 38 a 52 ň. c. z., čl. 51 šv. c. z. ) .

K § 46.

Již v § 44 jest stanoveno, že dopravní podnik nemusí dodati zboží určitému celnímu úřadu, nýbrž že vyhoví své povinnosti, když je dodá onomu celnímu úřadu, který jest oprávněn konati další celní řízení. Nebude tudíž v opovědce udáván celní úřad, jemuž musí býti zboží dodáno, což znamená značnou úlevu, která je nutna v zájmu dopravním. Touto úlevou se umožní železnicím a jiným dopravním podnikům dodati opověděné zboží kterémukoliv celnímu úřadu, který má dostatečné vyclívací oprávnění, a dá se jim plné disposiční právo nad zásilkami a úplná volnost v dopravě.

(Srovn. § 61 r. c. z.).

K § 47.

V § 43 jest stanoveno, že poukazování opovědkou jest dovoleno jen privilegovaným dopravním podnikům. Ostatní osoby mohou navrhnouti jen poukázání průvodkou, pro něž jsou stanoveny přísnější podmínky v zájmu celního důchodku.

(Srovn. § 54 r. c. z., § 41 ň. c. z., čl. 41 šv. c. z. ).

K § 48.

Zboží poukazované průvodkou musí býti zásadně podrobeno vnější i vnitřní prohlídce; zpravidla však postačí vnější prohlídka. Zboží poukázané průvodkou jest zpravidla dáti pod celní závěrku. Toto ustanovení souhlasí s nynějším ustanovením § 149 c. m. ř. (§ 26 tř. ř., § 192 ú. tř. ř. ).

Z tohoto pravidla byly však již nyní povoleny výjimky, jako na př. při poukazování zboží, jež bylo podrobeno vnitřní prohlídce. Tyto výjimky určují a rozšiřují se zákonem a kromě toho zmocňuje se vládní moc k dalším výjimkám za účelem usnadnění dopravy zboží. Uspoří se tím zejména v dopravě železniční uzavírání jednotlivých nákladových kusů úřední závěrkou, jež nejen zdržuje a mnoho času vyžaduje, nýbrž jest i poměrně nákladné.

(Srovn. §§ 62 a 63 r. c. z., §§ 41-43 a 94 ň. c.. z., čl. 41 šv. c. z. ).

K § 49.

Jistota za splnění povinností převzatých příjemcem průvodky podržuje se zásadně tak, jak bylo stanoveno celním a monopolním řádem. Její způsob nestanoví zákon, nýbrž bude to úlohou prováděcího nařízení. Dosavadní úlevy při zřízení jistoty budou zachovány.

Ustanovení o dalších povinnostech příjemce průvodky jsou totožná s ustanoveními § 44 osnovy o povinnostech dopravního podniku v opovědním řízení a s ustanoveními §§ 133 nsl. c. m. ř. Příjemce průvodky jest povinen dodati zboží poukázané průvodkou v nezměněném stavu a s neporušenou závěrkou celnímu úřadu jmenovanému v průvodce, a nedodá-li je, nahraditi ušlé dávky; o výši cla platí to, co bylo řečeno u § 44. Ježto příjemce průvodky nemusí býti též dopravovatelem, přejde povinnost dodati zboží, přepravuje-li je veřejný dopravní podnik, na tento a zároveň též povinnost hraditi ušlé dávky, a to proto, že v tomto případě pozbývá příjemce průvodky jakéhokoliv vlivu na způsob dopravy zboží průvodkou poukázaného na správné dodání úřadu, jemuž bylo zboží poukázáno.

Ustanovení poslední věty třetího odstavce má význam pro železnici, když odevzdá zboží straně na vlastní vlečku.

(Srovn. §§ 64 a 65 r. c. z., §§ 44-46 ň. c. z., čl. 41 šv. c. z. ).

K § 50.

Předpisy o řízení u úřadu, jemuž bylo zboží poukázáno, souhlasí s nynějším stavem.

Řízení v případech, když se změní určení zboží nebo zásilka se rozdělí na cestě nebo dodací lhůta se překročí atd., bude, upraveno nařízením.

(Srovn. § 66 r . c. z. ) .