K § 51.

Pojem celního skladiště zahrnuje v sobě to, co již dnes zákon a prováděcí předpisy pokládají za podstatu a účel úředně zavíraných skladů. Podstatným jest ustanovení, že všechna celní skladiště jsou bezvýjimečně pod celní závěrou. Na základě tohoto ustanovení může celní správa postrádati ustanovení, že majitel skladiště ručí osobně za celní pohledávku. Snad jest zbytečno uváděti, že celní zboží může býti převáženo z jednoho skladiště do druhého.

Prostory, rampy a složiště, jež určí veřejné dopravní podniky po dohodě s celní správou ve stanicích a přístavech k celnímu řízení a k dočasnému uložení celního zboží jimi dopravovaného (§§ 70, 74 a 80 osnovy), nepokládají se za celní skladiště.

Celní skladiště jsou buď veřejná nebo soukromá.

Německý zákon dělí celní skladiště na veřejná, soukromá a zúčtovací (§§ 97-110 ň. c. z.). Veřejná skladiště jsou buď všeobecná nebo omezená. Omezená skladiště liší se od všeobecných skladišť délkou doby, po kterou smí celní zboží. v nich ležeti, totiž v omezených skladištích pouze šest měsíců, kdežto v ostatních pět let. Zboží do těchto skladišť ukládané musí býti prohlášeno a zpravidla též, podrobeno vnitřní prohlídce, aby se zjistila celní pohledávka. K veřejným skladištím řadí německý celní zákon (§ 107 ň. c. z.) svobodná území, která však prohlašuje zároveň za celní výluky.

Soukromá skladiště podle německého práva jsou úvěrová nebo transitní podle toho, je-li zboží v nich ukládané určeno větší měrou pro volný oběh v celním území nebo pro zpětný vývoz.

Zúčtovací skladiště jsou soukromá skladiště velkoobchodníků, v nichž celní správa dovoluje ukládati nevyclené zboží s podmínkou, že musí býti do roka buď do celní ciziny vyvezeno nebo vycleno.

Rakouský celní zákon dělí celní skladiště na veřejná a soukromá; zúčtovací skladiště (offene Lager) řadí k soukromým skladištím (§§ 48-53 r. c. z.). Toto zařazení není však právně správné, protože zboží uložené v zúčtovacím skladišti nalézá se právě tak jako zboží zaznamenané ve volném oběhu.V navrženém systému našeho celního práva budou zúčtovací skladiště zařazena jako "záznamní sklady", t. j. jako zvláštní druh. záznamního styku podle zmocnění navrženého v § 63, odst. 2, osnovy, u něhož jest též zevrubnější odůvodnění.

Švýcarský zákon (čl. 42 šv. c. z.) rozeznává - nepřihlížíme-li k svobodným celním územím - spříseženská celní skladiště, zřizovaná u některých vnitrozemských hlavních celních úřadů, a svobodná celní skladiště. Tato svobodná skladiště může celní odbor spolkové rady povoliti výjimečně pro spekulační zboží, t. j. zboží, které se ve Švýcarsku nevyrábí nebo sice vyrábí, avšak výroba nemá významu pro zahraniční obchod, jestliže význačné hospodářské zájmy vyžadují jejich zřízení.

K § 52.

Podstatným znakem veřejného celního skladiště jest, že v něm může ukládati celní zboží kdokoliv, aniž potřebuje zvláštního svolení podnikatele skladiště, že tudíž podnikatel skladiště jest povinen přijmouti do skladiště celní zboží, navrhne-li to strana nebo nařídí-li celní úřad z úřední moci, že zboží jest uložiti do takového skladiště.

Osnova upravujíc veřejná celní skladiště uchyluje se podstatně od dosavadního stavu (§§ 227 c. m. ř., § 288 ú. tř. ř.) a přiklání se k systému podle německého a rakouského celního práva nepřejímajíc nynějšího ustanovení (§ 227 c. m. ř., § 288 ú. tř. ř.), že u hlavních celních úřadů m u s í býti skladiště, proto, že se zavádí úleva pro celní zboží ukládané prozatím v místnostech veřejných dopravních podniků (§§ 70, 74 a 80 osnovy).

Jest tudíž podstatný rozdíl mezi veřejnými celními skladišti, t. j. prostorami určenými k delší úschově zboží, a prostorami dopravních podniků, jež jsou určeny k tomu, aby se v nich celní zboží pouze po krátkou dobu uschovávalo, než na ně přijde řada. Jen tím, že jsou celní skladiště určena k delší úschově zboží, dá se odůvodniti požadavek písemné prohlášky o uložení zboží do skladiště a o vydávání skladního listu (§ 59 osnovy).

Osnova dělí veřejná celní skladiště na úřední, jež prohlašuje za součástku celních úřadů, u nichž jsou zřízena (na př. v Praze, Teplicích, Chebu, Brně), a na samostatná. Správa úředních skladišť přísluší celním úřadům v každém směru, kdežto u samostatných celních skladišť mají celní úřady jen dozor na ně a závěru. Samostatná skladiště mohou býti zřizována nejen státem, nýbrž i korporacemi a jinými osobami, avšak jen v sídlech celních úřadů, ve kterých jejich zřízení jest odůvodněno čilými obchodními a dopravními styky. Kdyby bylo převzato do zákona ustanovení, že samostatná celní skladiště mohou býti zřizována kdekoliv, bylo by tím prejudikováno zřízení celních úřadů, jež jest zpravidla pro stát velmi nákladné a jej trvale zatěžuje.

Aby bylo zboží a tím též právo státu na clo chráněno, musí býti celní zboží, uložené do veřejného (samostatného i úředního) skladiště, pojištěno proti požáru a proti vloupání. Pojišťovací prémie ze zboží uloženého v úředních skladištích bude obsažena ve skladném, které bude vzhledem k této prémii upraveno, aby nemusila býti zvlášť vypočítávána.

Používání a provoz samostatných celních skladišť budou podrobně upraveny skladištním řádem.

(Srovn. § 49 r. c. z., § 106 ň. c. z., čl. 43 šv. c. z. ).

K § 53.

Za soukromé celní skladiště jest pokládati skladiště, v němž může ukládati celní zboží jen ten, komu bylo celní skladiště povoleno, a osoby, jimž to podnikatel skladiště dovolí vyžádav si souhlas celní správy, t. j. celního úřadu, který jest pověřen dohledem na skladiště. Jsou to tudíž nynější soukromá skladiště podle § 253 c. m. ř. (§ 299 ú. tř. ř.), pak svobodná skladiště ve veřejných skladištích a konečně prostorově ohraničené a oddělené kabiny v úředních celních skladištích.

Soukromé celní skladiště podléhá dozoru celní správy, jež v povolení určí, které zboží smí býti v něm ukládáno, a stanoví podmínky pro jeho provoz.

Povinnost pojistiti zboží uložené v soukromém celním skladišti proti živelním pohromám a proti vloupání neukládá, se podnikateli, ježto jde o provoz soukromého podniku, na jehož obchodní vedení nemá celní správa vlivu.

(Srovn. § 50 r. c., z., § § 108 a 109 ň. c. z. ).

K § 54.

V souhlase s dosavadní praksí se stanoví, že celní skladiště může býti povoleno buď na určitou nebo neurčitou dobu s výhradou, že lze povolení odvolati, na př. kdyby zanikly předpoklady jeho zřízení nebo podnikatel neplnil nebo porušoval podmínky, se kterými bylo skladiště povoleno.

Nařízením bude stanoveno, že povolení provozovati skladiště muže býti odvoláno s určitou výpovědní lhůtou, jež nebude povolena jen v případech, ve kterých by byl celní důchodek ohrožen, kdyby strana mohla ve výpovědní lhůtě provozovati skladiště. I když celní správa odvolá povolení s okamžitou účinností, dá straně dostatečnou lhůtu k vyklizení zboží ze skladiště.

K § 55.

Podle nynějšího stavu (§ 234 c. m. ř., § 293 ú. tř. ř.) ručí stát jako podnikatel úředního celního skladiště za počet nákladových kusů do skladiště uložených, nikoli však za udaný druh, povahu a množství zboží, a platí v případě zavinění (§ 238 c. m. ř.) ustanovení § 1304 všeobecného občanského zákona. Podle této úpravy nevzniká povinnost k náhradě za celní zboží, když zůstanou ,nákladové kusy, avšak jejich obsah nebo část obsahu zmizí, nebo kdyby obsah byl poškozen nebo když počet nákladových kusů zůstane sice týž, avšak jednotlivé kusy se zamění. Ustanovení o ručení podnikatelově jsou v osnově navržena, protože skladní správu veřejného celního skladiště nelze stavěti na roveň uschovateli podle občanského zákona. Podnikateli veřejného celního skladiště ukládá se pouze povinnost udržovati skladiště v dobrém stavu, bezpečně je uzavírati, starati se, aby bylo zboží zabezpečeno zejména proti ohni a ručiti za ztráty a škody vzniklé na uloženém zboží, zanedbá-li uvedených povinností.

Aby nároky nemohly býti uplatňovány v takové době, kdy příčinu škody a ztráty nelze zjistiti, ukládá se straně povinnost hlásiti škodu nebo ztrátu ihned, jakmile ji zpozorovala, nejpozději však při výdeji zboží.

(Srovn. § 49 r. c. z., § 102 ň. c. z.).

K § 56.

Podnikateli celního skladiště ukládá se povinnost řádně uschovávati celní zboží a nepodnikati ničeho, čím by se změnil jeho stav. Jen s těmito podmínkami lze připustiti úlevu, že celní zboží určené k uložení do celního skladiště může býti prohlášeno podle obchodního pojmenování a podle hrubé váhy (§ 59 osnovy).

Nakládati s celním zbožím v soukromém celním skladišti některým způsobem uvedeným v druhém odstavci § 57 nelze všeobecně připustiti, ježto soukromá skladiště jsou mnohdy dosti vzdálena od celního úřadu a docházka do nich vyžaduje mnoho času. Proto musí býti vyhrazeno celní správě, aby mohla k takovému nakládání zaujmouti stanovisko resp. je dovoliti jen, když to dovoluje řádný chod služby u celního úřadu.

Celní správa musí též míti vliv na veškeré manipulace v celním skladišti a ukládá se proto podnikateli (jeho zřízencům), že musí se říditi pokyny celní správy, danými při výkonu dozoru a při celním řízení ve skladišti, a že jest povinen odstraniti ze služby ve skladišti nepořádné a nespolehlivé zřízence.

K § 57.

Ustanoveními tohoto paragrafu nemění se ničeho na dosavadním stavu, neboť podle § 238 c. m. ř. (§ 295 ú. tř. ř. ) jest majitel uloženého zboží nebo jeho zmocněnec povinen dohlížeti na zboží uložené v celním skladišti a může zboží podle ustanovení § 236 c. m. ř. (§ 294 ú. tř.ř.) a dodatečných ustanovení prohlížeti, přebalovati, děliti, dolévati, bráti z něho vzorky atd.).

(Srov. § 52 r. c. z., § 101 ň. c. z., čl. 44 šv. c. z.).

K § 58.

Stranám používajícím veřejného celního skladiště ukládá se podle nynějších ustanovení povinnost platiti skladné za úschovu zboží ve skladišti a přiznává se podnikateli zástavní právo na zboží do částky skladného. Aby se zabránilo pochybnostem o rozsahu povinnosti platiti skladné, bylo do osnovy zařaděno ustanovení, že se skladné vybírá i za dobu dočasného uschování. V třetím odstavci přiznává se zboží zadrženému nebo zabavenému pro celní přestupek osvobození od skladného po dobu nutnou k provedení řízení.

K § 59.

Zboží přijme se do veřejného celního skladiště zpravidla jen na návrh učiněný písemnou prohláškou a podrobí se vnitřní prohlídce jen na tolik, aby se zjistilo, že jest způsobilé k uložení ve skladišti. Druhy zboží, které jest vyloučeno z uložení ve veřejném celním skladišti, budou určeny nařízením. Bude to zboží, jež podle své povahy a svých vlastností mohlo by míti škodlivý vliv na jakost ostatního zboží uloženého ve skladišti nebo docela mohlo by toto zboží nebo skladiště samo ohrožovati (minerální oleje, výbušné látky atd.). Takovému zboží, jehož některé druhy jsou již dnes jmenovány v § 229 c. m. ř., bude nutno vykázati zvláštní místo ve volné prostoře nebo ve zvláštních skladištích. V případech jmenovaných v osnově může býti zboží uloženo v celním skladišti z úřední povinnosti bez návrhu strany.

Uloží-li se zboží ve skladišti na návrh strany, vydá se jí potvrzení ve formě skladního listu, který bude legitimací vůči celní správě o oprávnění disponovati se zbožím.

(Srovn. § 51 r. c. z., čl. 44 šv. c. z.).

K § 60.

K vydání zboží z celního skladiště jest zapotřebí návrhu strany na další řízení (vyclení, poukázání, zaznamenání atd.). Tento návrh nesní však býti přijat, jakmile soud nebo jiný úřad zapoví volnou disposici zbožím.

Nejdelší doba, po kterou smí celní zboží v celních skladištích zpravidla ležeti, stanoví se dvěma lety a celní správě dává se právo, zkrátiti tuto dobu z podstatných důvodů, zejména kdyby nastal velký nával zboží a byl nedostatek místa pro nové zboží. Celní správa vyhoví žádostem za prodloužení uskladňovací doby, nebude-li skladiště přeplněno a nebude-li proti dalšímu uložení jiných překážek a námitek.

Pro stanovení určité doby mluví úvaha, že celní skladiště jsou určena k tomu, aby usnadnila obchod, nikoli však k tomu, aby v nich bylo ze spekulačních důvodů hromaděno zboží, mnohdy nezbytně potřebné.

Zboží ve skladišti uložené projedná se při výdeji ze skladiště zpravidla podle množství a stavu zjištěného při navrženém celním řízení. Výjimku - jako již nyní budou činiti přírůstky, které vzniknou ve skladišti přírodními vlivy (na př. zvlhnutím) a úbytky, které vzniknou přírodním vlivem (na př. vyschnutím).

(Srovn. § 53 r. c. z., čl. 45 a 46 šv. c. z., § 103 ň. c. z. ).

K § 61.

Navržená ustanovení o dražbě liší se částečně od nynějšího právního stavu. Podle 251 c. m. ř. (§ 298 ú. tř. ř.) vydražuje se zboží nevyclené a clo s ostatními veřejnými daněmi a dávkami musí zaplatiti kupec, nevyveze-li vydražené zboží do ciziny. Podle navržených ustanovení má se z dražebního výtěžku zaplatiti i celní pohledávka, a to v poradí před skladným, které podle nynějších předpisů mělo přednost i před dražebními náklady, jež nutno podle návrhu nejdříve uhraditi.

Výjimka se navrhuje pro prodej zboží, jež jest předmětem státního monopolu nebo jehož dovoz jest zakázán nebo jehož oběh jest v celním území omezen. Druhy zboží, jmenované na prvním a druhém místě, mohou býti dány do dražby jen s podmínkou, že vydražitel vyveze zboží do ciziny, kdežto u třetího druhu s podmínkou, že splní předepsané odběrní podmínky. V prvém případě nevyclí se zboží, nýbrž zůstane na něm tkvíti celní závaznost, která zanikne teprve vývozem zboží do celní ciziny.

(Srovn. čl. 45 šv. c. z.).

K § 62.

Podstatou záznamního styku jest, že strana může dovézti cizozemské zboží do celního území s podmínkou, že ho v něm použije jen určitým dovoleným způsobem nebo že může vyvézti zboží z volného oběhu do celní ciziny, aby jím tam bylo nakládáno určitým dovoleným způsobem, při čemž zboží zůstane v patrnosti celního úřadu. Účinek záznamního styku jeví se jednak tím, že podmíněná platební povinnost, která vznikla při záznamu zboží dováženého z celní ciziny do celního území, zanikne buď vůbec nebo v případech, jež budou stanoveny nařízením podle prvého odstavce § 64 osnovy, se změní v povinnost platiti snížené clo, použije-li strana dovezeného zboží dovoleným způsobem a vyveze-li je ve stanovené lhůtě zpět do celní ciziny, jednak tím, že při tomto zpětném vývozu nevznikne platební povinnost. Obdobně jest tomu při vývozním záznamu.

Nově se zavádí hlavně z důvodů národohospodářských možnost stanoviti, že strana je povinna v určitých výjimečných případech záznamního styku platiti snížené clo, jež bude míti po výtce výchovný ráz. Případy, ve kterých to bude dovoleno, budou stanoveny nařízením podle prvého odstavce § 64 osnovy.

Ustanovení o záznamu jsou dnes rozptýlena v §§ 220-225 c. m. ř., pak v čl. XIII a XIV z. c. s.

(Srovn. čl. 17 šv. c. z.).

K § 63.

V osnově vypočítávají se jen ony druhy záznamu, jež se nejčastěji vyskytují v dovozu a vývozu. Tento výpočet vyhovuje nynějším hospodářským potřebám, nepostačí však v budoucnosti, poněvadž není vyloučeno, že si hospodářská situace vynutí i jiné druhy záznamního styku. Jest tudíž nutno ponechati volné úvaze celní správy, aby dovolila i jiné druhy záznamu, když jich bude vyžadovati hospodářská potřeba (na př. záznam zboží k přizpůsobení, k namontování, na sklad).

Nedoporučuje se zejména upravovati zušlechťovací styk podrobnými ustanoveními zákona proto, že nelze, jako se stalo ve článku XIII. zákona o celním sazebníku č. 201906 ř. z., omezovati přípustnost zušlechťovacího styku, poněvadž není dosud jasno, jak se u nás vyvinou jednotlivá odvětví průmyslová nebo jak se budou vzájemně doplňovati. Nelze tudíž již dnes stanoviti, pro které druhy zboží a k jakému způsobu zpracování by měl býti zušlechťovací styk zásadně dovolen. Hodlá se postupovati co možno liberálně a s náležitým zřetelem k hospodářskopolitickým poměrům, což jest zřejmo již z ustanovení navrženého v pátém odstavci § 69. Kdyby se mělo navrhnouti nějaké ustanovení do zákona, mohlo by býti jenom omezovacího rázu.

Jest samozřejmo, že celní správa nebude postupovati při rozhodování úplně samostatně, nýbrž že vyslechne zájmové korporace a ústřední úřady, aby podaly své dobré zdání s hlediska hospodářskopolitického, zda má býti žádaný zušlechťovací styk povolen či nikoliv.

Ústředna obchodních a živnostenských komor podávajíc vyjádření k referentskému návrhu této osnovy domáhala se toho, aby do celního zákona byla zařazena ustanovení o zásadní přípustnosti zúčtovacích skladišť.

Republika Rakouská zavedla celním zákonem z roku 1920 zúčtovací skladiště pod názvem "offene Lager" a celní správa podporovala jich vznik snížením celní záruky a usnadněním celního řízení, zejména však tím, že dovolila tato skladiště nejen pro zboží, které se v Rakousku nevyrábí, nýbrž pro všechno zastupitelné zboží. Rakouská celní správa učinila však smutné zkušenosti: vývoz byl nepatrný, protože uskladněné zboží bylo až na nepatrný zlomek prodáno v Rakousku a místo něho bylo vyváženo zboží horší jakosti, clo bylo defraudováno, nedoplatky musily býti exekučně vymáhány, celní úřady byly ohromně zatíženy, vznikly nepořádky v evidenci zboží a vůbec nastala v celní službě desorganisace. Tyto zkušenosti přiměly rakouskou celní správu, že přikročila k restrikci otevřených skladů a bude asi nucena povolovati je jen reelním a nade všechnu pochybnost solidním firmám a kromě toho jen pro zboží, které se v Rakousku nevyrábí, právě tak, jak to bylo základní podmínkou pro zúčtovací skladiště v Terstu podle nařízení ze dne 23. června 1891, č. 78 ř. z.

S povinným vývozem cizozemského zboží učinila ostatně též naše celní správa smutné zkušenosti. Povolovala totiž na naléhání representantů obchodu soukromá celní skladiště s podmínkou, že strany musí větší část zboží prodati do celní ciziny. Ve skutečnosti však strany nevyvezly buď vůbec nic nebo vyvezly pranepatrný zlomek dovezeného zboží.

Tyto zkušenosti velí zachovati vůči zúčtovacím skladištím nejkrajnější zdrželivost a opatrnost, i odmítnouti předem jakoukoli liberálnost, aby celní důchodek k vůli pochybnému prospěchu několika osob neutrpěl újmy a řádný obchod nebyl poškozován nekalou spekulací. Neposloužilo by to ani obchodu, ani průmyslu, ani zemědělství a státu mohlo by to způsobiti mnoho škody.

I Švýcarsko staví se v čl. 42 celního zákona velice zdrželivě k těmto skladům. Bude-li toho třeba, bude moci vláda podle navrženého zmocnění v okamžiku, který uzná za vhodný, zavésti nový druh záznamního styku t. zv. záznamní sklady, jež by celní správa povolovala jen pro určité druhy zboží, s nímž by se vyvinul vítaný transitní obchod. Tato instituce by byla náhradou za zúčtovací skladiště, potřebám řádného transitního obchodu by úplně postačila a celní důchodek by ustanoveními o kontrole záznamního styku byl chráněn před zneužitím povolené výhody.

(Srov. § 45 r. c. z., čl. 16 a 42 šv. c, z., §§112a115ň.c.z.).

K § 64.

Při záznamu má se podle osnovy rozlišovati zásadní přípustnost jednotlivých druhů záznamního styku od povolení záznamu v určitém případě. Tím má býti kromě jiného též dosaženo, aby povolením jednotlivých záznamů mohly býti pověřeny nižší úřady, jakmile ústřední úřady, uváživše hospodářskou nutnost, zásadně dovolí určitý druh záznamního styku.

Podle ustanovení posledního odstavce čl. XIII z. c. s. jest nyní pasivní zušlechťovací styk dovolen jen tehdy, jde li o vžité pohraniční styky. Poněvadž vznikem, nové celní hranice došlo k rozdělení některých výrobních odvětví a jednotlivých podniků, byla celní správa nucena již nyní praeter legem udělovati povolení k pasivnímu zušlechťovacímu styku i v případech, kde toho zákon nedovoloval, mělo-li býti určité výrobní odvětví v celním území zachováno a dána mu přechodně možnost svůj podnik v celním území doplniti tak, aby pokud možná celý výrobní proces mohl býti vykonáván v tuzemsku. Aby pro tyto případy byl dán zákonitý podklad, navrhuje se v osnově ustanovení, podle něhož bude moci býti výjimečně povolován pasivní zušlechťovací styk i v jiných případech, kde se toho objeví hospodářská potřeba.

Odstavec třetí byl zařazen do osnovy, aby záznamní styky mohly býti učiněny odvislými od vzájemnosti.

(Srovn. čl. 17 šv. c. z.).

K § 65.

Totožnost zaznamenaného zboží jest zpravidla zajistiti. Výjimku činí zušlechťovací styk, ve kterém by zajištění totožnosti činilo někdy nepřekonatelné potíže; proto se ponechává volné úvaze povolujícího úřadu, zda a jak musí býti totožnost zboží zajištěna.

Požadavek zajištění celní pohledávky jest samozřejmý. U zboží podléhajícího zákazu stanoví se výše jistoty podle ceny zboží.

Podniky používající zušlechťovacího styku podléhají celnímu dozoru.

(Srovn. čl. 18. šv. c.z.).

K § 66.

Přeprava přes celní cizinu, která se považovala podle § 186 c. m. ř. (§ 241 ú. tř. ř.) za jakýsi druh poukazovacího řízení, pokládá se nyní za zvláštní druh celně kontrolované dopravy zboží. Při přepravě přes celní cizinu nevzniká právo státu na clo ani při vývozu ani při dovozu.

(Srovn. § 67 r. c. z., čl. 15 č. 5 šv. c. z., § 111 ň. c. z. ).

K § 67.

Přepravní styk nedovoluje se všeobecně, nýbrž jen na určitých tratích, poněvadž vzhledem k poloze našeho státu má význam dopravně politický.

K § 68.

Přeprava přes celní cizinu pokládá se za zvláštní způsob celního řízení, aby se přesně odlišila od poukazování. V silniční dopravě dovoluje se prohlašovati zboží ústně, jinak požaduje se písemná prohláška. Osnova stanoví úlevu od náležitostí písemné prohlášky, stanovených v § 29, tím, že dovoluje všeobecně prohlašovati zboží k přepravnímu styku podle obchodního názvu a podle hrubé váhy. Na základě prohlášky vydá se přepravní průkazka.

Při projednávání zboží u výstupního celního úřadu postačí zpravidla vnější prohlídka, leč by zvláštní okolnosti vyžadovaly též vnitřní prohlídky.

Celní závěrka jest nutná k zajištění totožnosti zboží.

Vstupní úřad vykoná též jen vnější prohlídku, bude-li však míti pochybnosti o totožnosti zboží, bude je pokládati za zboží dovozní, na němž tkví celní závaznost.

K § 69.

Celním sazebníkem byly stanoveny pro některé druhy dováženého zboží nižší sazby nebo bylo zboží prohlášeno za prosté cla s podmínkou, že bude určitým způsobem zpracováno nebo že ho bude použito k určitému účelu. Za tohoto předpokladu propouští se zboží do volného oběhu, celní správa máje v evidenci a kontroluje, zda strana zpracuje zboží dovoleným způsobem nebo používá ho k dovolenému účelu.

Toto celně právní zařízení t. zv. odběru zboží na dovolovací list nebo na zvláštní povolení zařaďuje se nyní do systému celního práva jako dovozní styk s celní výhodou.

Dosud nepožadovala se jistota za pohledávku, která eventuelně vznikne, nyní se však stanoví možnost požadovati jistoty. Jistota však bude požadována jen výjimečně tam, kde jí bude potřebí k ochraně celního důchodku, a tehdy, když strana jest podezřelá. Dále ukládá se straně povinnost prokázati, že dovezeného zboží použila tak, jak bylo povoleno. Tohoto průkazu jest zapotřebí, protože zkušenosti dokazují, že nynější způsob kontroly nestačí k ochraně celního důchodku a reelního obchodu.

Podniky, jimž byl povolen dovozní styk s celní výhodou, jsou pod celním dozorem. Dávným požadavkem výrobních kruhů jest, aby aktivní zušlechťovací styk s přísnou kontrolou totožnosti zboží byl usnadněn zavedením odběrných listů. Odběrné listy byly zavedeny v Německu zákony ze dne 14. dubna 1894 a ze dne 25. prosince 1902 při vývozu obilí, mouky a sladu, aby se usnadnil odliv přebytečných chlebovin a za to podporoval dovoz cizího obilí do nedostatečně zásobovaných krajů západního Německa. Odběrných listů bylo možno v Německu použíti k placení cla při dovozu obilí, kávy a petroleje.

I Rakousko má v novém celním zákoně (§ § 8 a 10 r. c. z. ) ustanovení o odběrných listech, jichž však dosud nezavedlo.

Též švýcarsko zařadilo do svého celního systému (,čl. 20 šv. c. z.) t. zv. Rückzölle, jež nejsou v podstatě nic jiného, než soustava vybudovaná na tom, že se vrátí při vývozu hotových výrobků clo zaplacené ze surovin a polotovarů, které byly vycleny a přišly tudíž do volného oběhu. Švýcarsko postupuje však velice opatrně, vyhrazujíc přípustnost takových styků souhlasu spolkového shromáždění, pokud nejsou výslovně povoleny celním sazebníkem.

Požadavku našich průmyslových kruhů, aby bylo přikročeno k reformě zušlechťovacího styku zavedením odběrných listů, vyhovuje se ustanoveními pátého odstavce, která byla zařaděna do ustanovení o dovozním styku s celní výhodou. Výhoda dává se tím, že mohou býti dovezeny bez placení cla nebo za snížené clo suroviny nebo polotovary jako náhrada za zboží již vyvezené.

Soustava odběrných listů má své výhody v tom, že výrobcům umožňuje využitkovati obchodní konjunktury.

Tato soustava mohla by však míti nežádoucí účinky, poněvadž zhusta nebude možno zjistiti jakost zpracované suroviny ve vyváženém zboží. Kdyby byl vyvážen méněcenný materiál a dovážen materiál hodnotnější, byla by v tom vývozní prémie, jíž by tuzemský průmysl mohl býti sváděn k tomu, aby vyráběl pro vývoz zboží méněcenné.

Poněvadž není dostatečných zkušeností s odběrnými listy, navrhuje se v osnově zmocňovací ustanovení, podle něhož bude možná nařízením s počátku upraviti věc tak, aby výhoda odběrnými listy daná zůstala zachována výrobcům vyváženého zboží.

K § 70.

V osnově navrhuje se povinnost pošty, aby bezplatně dala a udržovala místnosti potřebné k úřadování, k projednávání a k uschovávání poštovních zásilek, neboť jest účelnějším a hospodárnějším, aby pošta jako stavebník nebo nájemce hlavních místností postarala se též o místnosti pro celní úřady zřízené v zájmu jejího poštovního provozu.

Jest to spravedlivo proto, že celní správa zřizujíc zvláštní celní úřady poštovní vychází tím vstříc poštovní správě v zájmu nerušeného poštovního styku s celní cizinou a poštovní správa tím též uspoří značné výdaje, jež by jí jinak vznikly.

V zájmu hospodárnosti ukládá se též poště, aby místnosti celní správě poskytnuté čistila, vytápěla a osvětlovala; celní správa nahradí jí skutečné výlohy tím vzešlé.

K §§ 71-73.

Dovozní poštovní zásilky osvobozují se od celní kontroly při dopravě od celní hranice k vyclívacímu celnímu úřadu a poště ukládá se jen povinnost, dodati je, příslušnému celnímu úřadu k celnímu projednání. Za to však musí pošta právě tak jako železnice a ostatní veřejné dopravní podniky jak se stanoví zásadně v § 44 osnovy - ručiti za nedodané dovozní zásilky a hraditi ušlé dávky. Podle odstavce druhého § 73 ukládá se však celní správě ručení za zásilky poštou jí dodané a od pošty převzaté v úschovu v témže rozsahu, jak ručí poštovní správa (§ 213 nsl. poštovního řádu ze dne 22. září 1916, č. 317 ř. z., vydaného na základě poštovního zákona ze dne 5. listopadu 1837, a podle mezinárodních smluv a úmluv o ručení pošty za poštovní zásilky). Tím rozšiřuje se ručení celní správy značně za rozsah vymezený dnes v § 234 c. m. ř.

První odstavec § 73 dává zákonitý podklad pro ustanovení již dnes obsažená v poštovních celních předpisech o právu kontroly celních úředníků v poštovních místnostech. Podrobnější ustanovení vydána budou v dohodě s poštovní správou.

Dovážené poštovní zásilky nebudou dodávány pohraničnímu celnímu úřadu vůbec a nebudou tudíž celní úřady zkoumati, je-li dovoz zboží dovolen. Bude věcí pošty, aby sama dbala dovozních i vývozních zákazů. Průvozní zásilky a zásilky přepravované přes celní cizinu nebudou celně projednávány, takže pošta sama bude musiti se starati o to, aby průvozní zákazy nebyly porušovány. Průkaz vývozu poštovních zásilek zboží, jehož vývoz musí býti prokázán, nebude věcí pohraničních celních úřadů, nýbrž pošty podle ustanovení třetího odstavce § 72.

(Srovn. §§ 68-70 r. c. z., čl. 57 šv. c. z.).

K § 74.

Podle nynějších předpisů (§ 89 železničního provozního řádu ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1/1852 ř. z. a ministerského nařízení ze dne 20. ledna 1859, č. 4 věstníku m. f.) jest železnice povinna dáti celní správě místnosti, jichž jest potřebí k dozoru na dopravu. S tímto ustanovením se v praxi nevystačilo a musila celní správa - zejména, po vzniku Československé republiky - požadovati od železničních správ splnění povinností v rozsahu širším.

Železnicím ukládá se tudíž stejně jako poště (§ 71) povinnost, aby bezplatně daly a udržovaly místnosti potřebné k úřadování, k projednávání a k uložení zboží, i aby tyto místnosti za náhradu skutečných výloh čistily, vytápěly a osvětlovaly. Kromě toho ukládá se železnicím, aby se postaraly za přiměřenou náhradu o byty pro zaměstnance železničních celních úřadů tam, kde tento požadavek jest odůvodněn místními poměry. Celní správa bude ovšem požadovati ubytování svých zaměstnanců jen tehdy, když to bude nevyhnutelně nutno, a tam, kde by nebylo možno zaměstnance jinak ubytovati.

Stejné povinnosti ukládají se plavebním podnikům, jimž přiznávají se osnovou stejné výsady a úlevy jako železnicím.

Povinnost dopravních podniků k bezplatné přepravě zaměstnanců celní správy jest upravena podle nynějšího stavu.

Prostory určené k přechodnému ukládání celního zboží budou pod uzávěrou dopravních podniků, celní správa bude v nich míti pouze dozor a nebude jich zpravidla spoluuzavírati.

Požadavek, aby bylo v pohraničních stanicích dosti času k celnímu řízení, zařazuje se do zákona, aby nebylo v tom směru žádných pochybností. Švýcarský celní zákon obsahuje striktní ustanovení, že železniční vlaky a vozidla jiných dopravních podniků nesmějí pokračovati v jízdě, dokud celní úřad nevykonal celní řízení a nepropustil je, ba docela hrozí dopravním podnikům, že jejich trať, na které nezachovávají svých povinností k celnímu důchodku, nebude považována za celní cestu; toto ustanovení neznamená ve skutečnosti nic jiného, než vyloučení oné trati z dopravy celního zboží.

(Srovn. § 72 r. c. z., čl. 4 a 49-52 šv. c. z., § 59 ň. c. z.).