(2) Směnka a protest pro neplacení musí býti vydány čestnému plátci proti náhradě útrat.

§ 60.

(1) Nabízí-li se několik osob k čestnému placení, náleží přednost té, jejížto placením se osvobodí nejvíce směnečných dlužníků.

(2) Kdo platí proti tomuto předpisu jako čestný plátce, ač mu je znám pravý stav věci, ztrácí postihové právo proti těm, kdož by se jinak byli osvobodili.

§ 61.

Čestný příjemce, který se nedostal ku placení, protože zaplatil směnečník nebo jiný intervenient, jest oprávněn žádati na plátci provisi ve výši 1/3 % zaplaceného peníze směnečného.

X. Směnečné rukojemství (aval).

§ 62.

(1) Plnění směnečné může býti zaručeno směnečným rukojemstvím.

(2) Rukojemství musí býti psáno na směnce nebo na listu se směnkou spojeném; vyjadřuje se slovy "jako rukojmí" nebo jinou doložkou téhož významu; prohlášení to musí býti směnečným rukojmím podepsáno.

(3) Také pouhý podpis na přední straně směnky platí, pokud nejde o podpis směnečníka nebo výstavce, za směnečné rukojemství.

(4) Nebylo-li poznamenáno výslovně, za koho bylo rukojemství převzato, platí, že se tak stalo za příjemce a, nebyla-li směnka ještě přijata, za výstavce.

§ 63.

Směnečný rukojmí je zavázán stejně jako ten, za něhož se zaručil. Jeho závazek je platným také tehdy, je-li závazek toho, za něhož se zaručil, neplatným z jiných důvodů než pro vadu formy.

§ 64.

Opominutí směnečných úkonů nutných k zachování práv proti směnečným předchůdcům po případě proti příjemci má za následek ztrátu práv také proti jejich směnečným rukojmím.

§ 65.

Vyplatil-li rukojmí směnku, nabývá směnečného práva proti tomu, za koho platil. Proti ostatním směnečným dlužníkům přísluší mu směnečné právo jen, pokud by bylo placením vzešlo tomu, za něhož se zaručil.

XI. Násobení směnky (duplikáty a kopie).

1. Směnečné duplikáty (stejnopisy).

§ 66.

(1) Výstavce směnky je povinen vydati remitentovi na požádání několik stejnopisů směnky.

(2) Stejnopisy musí býti v kontekstu označeny jako první (prima), druhá (secunda), třetí (tertia) atd. směnka, jinak by byl každý stejnopis pokládán za směnku pro sebe (solosměnka).

(3) Také indosatář může si vyžádati duplikát směnky. Chce-li tak učiniti, musí požádati svého bezprostředního předchůdce; tento požádá zase svého předchůdce, až žádost dojde výstavce. Tento zašle vyžádaný duplikát popsanou cestou indosatáři, při kteréžto příležitosti jsou indosanti povinni opatřiti duplikát svými originálními indosamenty.

§ 67.

(1) Byl-li z několika stejnopisů jeden zaplacen, pozbývají ostatní stejnopisy platnosti.

(2) Zůstávají však zavázáni:

1. indosant, který indosoval jednotlivé stejnopisy na osoby různé, jakož i všichni pozdější indosanti, jejichž podpisy jsou na stejnopisech při placení nevrácených, ze svých indosamentů;

2. příjemce, jenž akceptoval více stejnopisů, z akceptů na stejnopisech při placení nevrácených.

§ 68.

(1) Kdo zaslal jeden z několika stejnopisů směnky ku přijetí, musí na ostatních stejnopisech poznamenati, u koho lze nalézti stejnopis zaslaný ku přijetí. Opominutí této poznámky neodnímá však směnce platnosti směnečné.

(2) Schovatel stejnopisu ku přijetí zaslaného je povinen vydati jej tomu, kdo se jako indosatář (§ 32) nebo jiným způsobem ku převzetí legitimuje.

§ 69.

Majitel duplikátu, na němž jest uvedeno, u koho jest stejnopis ku přijetí zaslaný, nemůže uplatňovati postih zajišťovací pro nepřijetí ani postih pro neplacení, dokud nedá protestem zjistiti:

1. že mu schovatelem nebyl vydán stejnopis ku přijetí zaslaný a

2. že nebylo možno dosáhnouti přijetí nebo zaplacení ani na duplikát.

2. Směnečné kopie (opisy).

§ 70.

(1) Kopie směnky musí obsahovati doslovné znění směnky a rubopisů i poznámek na ní jsoucích a musí býti opatřena prohlášením "až potud kopie" nebo podobnou doložkou.

(2) Na kopii směnky budiž poznamenáno, u koho jest prvopis směnky k akceptu zaslaný. Opominutí této poznámky však neodnímá indosované kopii její směnečnou platnost.

§ 71.

Každý původní indosament na kopii psaný zavazuje indosanta stejně, jako kdyby byl na směnce původní.

§ 72.

(1) Schovatel originálu je povinen vydati jej majiteli kopie, který se jakožto její indosatář anebo jinak ku převzetí legitimuje.

(2) Odepře-li schovatel vydati originál směnky, je majitel kopie oprávněn, ale jen po vykonání protestu uvedeného v § 69 č. 1., vésti postih zajišťovací a po dni dospělosti v kopii udaném postih pro neplacení proti indosantům, jejichž původní indosamenty na kopii se nacházejí.

XII. Směnky ztracené nebo zničené.

§ 73.

(1) Vlastník ztracené nebo zničené směnky může žádati u okresního soudu místa platebního za její umoření. Řízení jest nesporné a, pokud není v tomto zákoně ustanoveno jinak, platí o něm všeobecné předpisy o soudním řízení ve věcech nesporných.

(2) Žadatel je povinen předložiti opis směnky nebo udati alespoň podstatný její obsah a podle okolností osvědčiti, že směnku měl dříve v držení. Uzná-li soud jeho údaje za dostatečné, zapoví příjemci placení a vydá edikt, ve kterém vyzve majitele směnky, aby v 45 dnech směnku předložil a své nároky ohlásil, jinak že směnka bude prohlášena za umořenou.

(3) Lhůta 45 dní počítá se, není-li směnka dospělou, od prvého dne po dospělosti, je-li dospělou, ode dne následujícího po dni, kterého edikt po prvé v úředním listě vyšel; při směnkách na viděnou, u kterých v době prvého uveřejnění ediktu ještě neuplynula presentační lhůta, počítá se od posledního dne této lhůty.

§ 74.

Po zahájení umořovacího řízení a po dospělosti směnky může vlastník žádati od příjemce zaplacení, poskytne-li až do umoření směnky jistotu. Nedá-li jistoty, jest oprávněn žádati jen složení dlužné sumy u soudu.

§ 75.

(1) Předloží-li majitel směnku v ustanovené lhůtě, bude umořovací řízení zastaveno, zákaz vydaný na prospěch žadatelův zrušen a žadatel odkázán na pořad práva.

(2) Nepřihlásil-li se nikdo ve lhůtě shora uvedené jako majitel směnky, bude směnka prohlášena na opětnou žádost za umořenou.

(3) Na základě právoplatného umořovacího usnesení možno žádati zaplacení směnky na příjemci podle směnečného práva.

§ 76.

Majitel směnky, legitimovaný jako remitent nebo podle ustanovení §u 32, může býti jen tehdy přidržen k jejímu vydání, nabyl-li směnky obmyslně anebo dopustil-li se při nabytí směnky hrubé nedbalosti.

XIII. Směnky falešné.

§ 77.

Nepravé podpisy na směnce nemají vlivu na směnečně-právní účinek podpisů pravých.

§ 78.

(1) Byla-li směnka sfalšována, jsou indosanti, kteří indosovali před sfalšováním, zavázáni podle pravého obsahu směnky, ti, kdož ji indosovali po sfalšování, jsou zavázáni podle obsahu směnky falšováním vzniklého.

(2) V pochybnosti má se za to, že rubopisy pocházejí z doby před sfalšováním.

§ 79.

Ustanovení předcházejícího paragrafu platí i o příjemci a rukojmím.

XIV. Směnečné promlčení.

§ 80.

Směnečný nárok proti příjemci promlčuje se ve třech letech ode dne dospělosti směnky; při směnkách na viděnou, jež nebyly předloženy ku placení ve lhůtě uvedené v §u 29 odst. 2., ve třech letech ode dne uplynutí této presentační lhůty.

§ 81.

(1) Postihové nároky majitele směnky (§ 46) proti výstavci a ostatním předchůdcům se promlčují ve třech měsících, byla-li směnka splatna v Evropě, jinak v šesti měsících.

(2) Promlčení proti majiteli počíná se prvním, dnem po učiněném protestu; byl-li protest prominut, prvním dnem po dnu dospělosti směnky.

§ 82.

(1) Nároky postižních dlužníků, kteří směnku vyplatiti (§ 47), proti výstavci a ostatním předchůdcům se promlčují ve třech měsících, bydlí-li postihovatel v Evropě, jinak v šesti měsících.

(2) Lhůta tato počíná se, byla-li směnka zaplacena dříve nežli.byla podána směnečná žaloba, prvním dnem po dnu zaplacení, ve všech ostatních případech prvním dnem po dnu doručení žaloby.

§ 83.

(1) Promlčení směnečných nároků přetrhuje se jedině:

a) podáním žaloby;

b) přihlášením směnečné pohledávky v řízení konkursním;

c) opověděním rozepře nebo uplatněním směnečného nároku žalovaným ve sporu.

(2) Přetrženo-li promlčení, působí to jen proti tomu, v jehož osobě nastala skutečnost, jež přetržení působí.

§ 84.

Promlčení se nestaví, leč právoplatným zavedením umořovacího řízení. Tím nejsou dotčeny předpisy konkursního a vyrovnávacího řádu.

§ 85.

K promlčení směnečných nároků jest přihlížeti z úřední povinnosti toliko, jde-li o vydání směnečného příkazu platebního.

XV. Práva směnečného věřitele.

§ 86.

(1) Výstavce, příjemce a indosant směnky, jakož i každý, kdo směnku, její kopii, akcept nebo indosament spolupodepsal, třebas se při tom označil jen jako rukojmí (per aval), jsou majiteli směnky směnečně zavázáni rukou společnou a nerozdílnou.

(2) Závazek těchto osob vztahuje se na vše, čeho může pohledávati majitel směnky pro nesplnění směnečného závazku.

§ 87.

Směnečný dlužník může činiti jen takové námitky, které plynou ze směnečného práva samého nebo které mu příslušejí bezprostředně proti tomu, kdo právě žaluje.

§ 88.

Odpočtení (kompensace) vzájemných pohledávek je přípustno jen, má-li dlužník proti tomu, kdo právě žaluje, dospělou pohledávku směnečnou nebo jinou peněžitou pohledávku spočívající na právoplatném rozhodnutí soud ním nebo na narovnání soudně vykonatelném.

§ 89.

(1) Zanikl-li směnečný závazek výstavce nebo příjemce promlčením nebo tím, že nebyly provedeny úkony zákonem předepsané k udržení směnečného práva (směnečným obmeškáním), zůstávají výstavce pokud se týče příjemce zavázáni majiteli směnky podle práva občanského pouze, pokud se s jeho škodou obohatili.

(2) Proti ostatním směnečným dlužníkům, jejichž směnečný závazek zanikl, není takového nároku.

(3) Žaloba podle odst. 1. promlčuje se ve třech letech ode dne zániku směnečného závazku.

XVI. Mezinárodní právo směnečné.

§ 90.

Způsobilost cizincova ke směnečným závazkům posuzuje se podle právního řádu státu, jehož je příslušníkem. Avšak i cizinec, který jest podle právního řádu své vlasti směnečně nezpůsobilý, zavazuje se podstoupením směnečného závazku v tuzemsku, pokud je směnečně způsobilým podle zákonů tuzemských.

§ 91.

(1) Podstatné náležitosti směnky v cizině vystavené jakož i jiného směnečného prohlášení na směnce v cizině učiněného dlužno posuzovati podle právního řádu platného v místě, kde se prohlášení stalo.

(2) Vyhovují-li však směnečná prohlášení učiněná v cizině požadavkům tuzemského zákona, nelze okolnost, že jsou podle cizího řádu právního vadna, namítati proti právní závaznosti prohlášení, která byla později v tuzemsku na směnku napsána.

(3) Taktéž mají směnečnou platnost směnečná prohlášení, jimiž se zavazuje tuzemec jinému tuzemci v cizině, i když vyhovují jen požadavkům tuzemského zákonodárství.

§ 92.

Je-li směnka splatná v tuzemsku po datu vystavena ve státě, kde se počítá podle starého kalendáře, a není-li poznamenáno, že je datována podle nového kalendáře, nebo je-li datována podle obou kalendářů, počítá se den dospělosti podle dne nového kalendáře, který se srovnává se dnem vystavení, jenž odpovídá starému kalendáři.

§ 93.

O náležitostech úkonů, které je zapotřebí provésti v cizině za příčinou výkonu nebo udržení směnečného práva, rozhoduje právo tam platné.

XVII. Osvědčení (protest).

§ 94.

(1) Protest musí býti učiněn veřejným notářem nebo soudním úředníkem.

(2) Svědků nebo zapisovatele není k tomu potřebí.

§ 95.

Protest musí obsahovati:

1. doslovný opis směnky nebo kopie se všemi indosamenty a poznámkami;

2. jméno nebo firmu osob, pro které a proti kterým se protest činí;

3. oč byla žádána osoba, proti které protest je činěn, její odpověď nebo poznámku, že odpovědi nedala, anebo že nebyla zastižena;

4. místo, jakož i kalendářní den, měsíc a rok, v němž bylo vybídnutí (č. 3.) učiněno nebo v němž byl o ně bezvýsledný pokus učiněn (§ 98 odst. 2. );

5. jde-li o přijetí nebo o zaplacení pro čest, poznámku, od koho, pro koho a jak bylo nabídnuto a učiněno;

6. podpis veřejného notáře nebo soudního úředníka, který protest činí, a úřední pečeť.

§ 96.

Má-li se směnečně-právní plnění požadovati od několika osob, jest několikeré vybídnutí pojmouti do jedné listiny protestní.

§ 97.

(1) Veřejní notáři a soudní úředníci jsou povinni bez prodlení vydati prvopis protestu majiteli směnky nebo jeho zmocněnci.

(2) Zároveň musí protesty podle celého jejich obsahu den ode dne v pořádku časovém a číselném vepsati do zvláštního rejstříku, který jest opatřen list od listu za sebou jdoucími čísly; prostý nebo ověřený opis protestu musí účastníkům nebo jejich právním nástupcům kdykoliv vydati za náhradu výloh.

XVIII. Místa a čas ku presentaci a k jiným úkonům ve směnečném styku.

§ 98.

(1) Presentaci směnky ku přijetí nebo placení, protestaci, vyžádání si směnečného duplikátu, jakož i všechny ostatní úkony, které jest provésti podle tohoto zákona vůči určité osobě, dlužno vykonati v její obchodní místnosti a, není-li takové, v jejím obydlí a to od 9 do 12 hodin dopoledne a od 2 do 5 hodin odpoledne.

(2) V jiném místě, na př. na burse, nebo v jiných denních hodinách státi se to může jen se svolením účastníků; toto svolení jest, jde-li o zřízení protestu, v tomto poznamenati.

(3) Nemožnost vypátrati obchodní místnost nebo obydlí pokládati jest teprve tehdy za zjištěnou, jestli zůstal bezvýsledným dotaz notáře nebo soudního úředníka u státního úřadu policejního a, kde není zřízen, u místního úřadu policejního, a okolnost ta byla v protestu poznamenána.

§ 99.

(1) Dospěje-li směnka v neděli nebo v den sváteční nebo památný zákonem uznaný, je dnem platebním teprve nejbližší den všední.

(2) Také vydání směnečných duplikátů nebo kopií, prohlášení akceptační a každé jinaké prohlášení lze požadovati jenom v den všední. Připadá-li poslední den, kdy lze jednání nebo prohlášení takové nejpozději požadovati, na neděli nebo svátek nebo památný den zákonem uznaný, jest je požadovati v nejbližší den všední.

(3) Totéž platí o protestaci.

§ 100.

(1) Vadí-li presentaci nebo protestaci směnky v předepsaných lhůtách nepřekonatelná překážka (vyšší moc), prodlouží se tyto lhůty.

(2) Majitel směnky má neprodleně zpraviti svého indosanta o tom, že nastala a vyšší moc, a zaznamenati to na směnce nebo allongi, připoje den a svůj podpis; kromě toho platí ustanovení §u 41.

(3) Přestane-li vyšší moc, musí majitel směnky neprodleně presentovati směnku ku přijetí nebo ku placení a, třeba-li toho, dáti ji protestovati.

(4) Trvá-li vyšší moc déle než 30 dnů po dni dospělosti, může býti vykonán postih, aniž je potřebí presentace nebo protestace.

(5) U směnek na viděnou nebo znějících na určitý čas po viděné počíná se třicetidenní lhůta ode dne, kdy majitel směnky, byť i před uplynutím presentační lhůty, zpravil svého indosanta o tom, že nastala vyšší moc.

(6) Skutečnosti, které se týkají toliko osoby majitele směnky nebo toho, koho majitel pověřil presentací nebo protestací směnky, nebuďte pokládány za případy vyšší moci.

XIX. Vadné podpisy.

§ 101.

(1) Směnečná prohlášení, která na místo jménem byla učiněna křížky nebo jiným znamením, nemají platnosti směnečné.

(2) Avšak směnečná prohlášení těch, kdož jenom pro tělesnou vadu nemohou se podepsati svým jménem, jsou právně účinna, bylo-li jejich znamení ruky ověřeno soudem nebo veřejným notářem.

(3) Ku platnosti směnečných prohlášení osob slepých, nebo hluchých, které neumějí čísti, anebo němých, které neumějí psáti, je zapotřebí formy notářského spisu.

XX. Podpis zástupcem.

§ 102.

(1) Neplatna jsou směnečná prohlášení podpisem jména osoby zastoupené, učiněným osobou jinou. Zmocněný musí podepsati své jméno s dodatkem, za koho podepsal.

(2) Zmocnění k podpisu směnky musí býti dáno písemně s podpisem zmocnitele nebo s jeho znamením ruky, které jest ověřeno soudem nebo veřejným notářem.

(3) Zákonná ustanovení o znamenání firmy kupcovy zůstávají těmito předpisy nedotčena.

§ 103.

(1) Kdo podepíše směnečné prohlášení jako zmocněnec někoho jiného, nemaje k tomu plné moci, je sám směnečně zavázán.

(2) Totéž platí o poručnících a jiných zástupcích, kteří vydají směnečná prohlášení, překročivše své oprávnění.

Oddíl třetí.

O směnkách vlastních.

§ 104.

Podstatné náležitosti vlastní směnky jsou:

1. označení jako směnka, které musí býti v samém znění listiny a vyjádřeno v jazyku, kterým se v této listině vyslovuje platební slib;

2. údaj peníze, který se má platiti; jsou-li vymíněny také úroky nebo jiná vedlejší plnění, pokládá se to za nenapsané;

3. jméno osoby nebo firma, které nebo na jejíž řad (ordre) se má platiti;

4. údaj času, kdy se má platiti (§ 3 č. 4. );

5. podpis výstavcův jménem nebo firmou;

6. údaj místa, kde se má platiti; místo, kde byla směnka vystavena, platí, není-li ve směnce udáno zvláštní místo platební, za místo platební a zároveň za výstavcovo bydliště. Je-li na směnce jmenováno několik míst, platí první z nich za místo platební;

7. místo, den, měsíc a rok vystavení směnky.

§ 105.

Následující ustanovení, daná tímto zákonem pro cizí směnky, platí také o vlastních směnkách

1. §§ 4 a 6 o formě směnky;

2. §§ 8-15 o indosamentu;

3. §§ 17 a 18 o předložení směnek určitý čas po viděné splatných s rozdílem, že směnka musí býti předložena výstavci;

4. § 27 o zajišťovacím postihu s rozdílem, že postih takový má místo v případě nejistoty výstavcovy;

5. §§ 28-36 o dospělosti a placení s rozdílem, že splatnou sumu směnečnou může složiti výstavce;

6. §§ 37 a 38, jakož i 41-51 o postihu pro neplacení na indosanty;

7. §§ 58-61 o placení pro čest;

8. §§ 62-65 o směnečném rukojemství s rozdílem, že, není-li udáno, za koho bylo převzato, platí, že se tak stalo za výstavce;

9. §§ 70-72 o směnečných kopiích;

10. §§ 73-79 o směnkách ztracených, zničených a falešných s rozdílem, že v případě §u 74 a 75 musí platiti výstavce;

11. § 80 s rozdílem, že jde o promlčení směnečného nároku proti výstavci;

12. ustanovení v §§ 81-103 o všeobecných zásadách směnečného promlčení, o promlčení postihových nároků proti indosantům, o právu směnečného věřitele, o mezinárodním právu směnečném, o protestech, o místě a času presentace a jiných směnečně-právních úkonů, jakož i o podpisech vadných a podpisu zástupcem.

§ 106.

(1) Vlastní směnky umístěné musejí býti předloženy ku placení domiciliátu nebo, není-li jmenován, samému výstavci v místě, kam je směnka umístěna, a nebude-li placeno, tamtéž protestovány.

(2) Byl-li včasný protest u umístěnce promeškán, má to v zápětí ztrátu směnečného nároku netoliko proti indosantům, nýbrž i proti výstavci.

(3) Ustanovení předcházejícího odstavce o ztrátě směnečného nároku proti výstavci neplatí, je-li jako domiciliát uveden sám majitel směnky.

Oddíl čtvrtý.

Závěrečná ustanovení.

§ 107.

(1) Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti zejména: patent ze dne 25. ledna 1850, č. 51 ř. z. (směnečný řád), nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 29. října 1852, č. 218 ř. z., jímž se na základě nejvyššího rozhodnutí ze dne 21. října 1852 prohlašuje neplatnost t. zv. splátkových směnek, nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 2. listopadu 1.858, č. 197 ř. z., jímž se doplňují některé články směnečného řádu ze dne 25. ledna 1850, č. 51 ř. z., nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 2. listopadu 1858, č. 198 ř. z., jímž se vykládá článek 29. směnečného řádu ze dne 25. ledna 1850, č. 51 ř. z., zákon ze dne 19. června 1872, č. 88 ř. z., o tom, kdy lze uplatňovati práva, pohledávaná ve směnečné rozepři ze směnečných prohlášení plnomocníkem vydaných, zákon ze dne 30. listopadu 1912, č. 215 ř. z., o vlivu vyšší moci na vykonání směnečně-právních úkonů, zák. čl. XXVII/1876 (směnečný zákon), § 35 odst. 3. nař. č. 2807/1915 M. E. (uh. vešker. min.) a zák. čl. LXIV/1912 o vlivu vyšší moci na práva, zakládající se na směnce, kupecké poukázce a šeku, pokud jde v tomto zákonném článku o směnky.

(2) Ustanovení tohoto zákona platí také o směnečných úkonech a prohlášeních, učiněných po účinnosti tohoto zákona při směnkách před jeho působností vystavených.

(3) Ustanovení tohoto zákona o právu směnečném, o jeho zachování a ztrátě, vztahují se také na směnky, které po účinnosti tohoto zákona dospějí, třebas před ní byly vystaveny.

§ 108.

Je-li žena zletilou jen svým provdáním (§ 2 zák. čl. XXIII/1874), nabývá směnečné způsobilosti teprve dokončením dvacátého prvního roku.

§ 109.

Vládě se ukládá, aby podle potřeby vydala k § 305 a násl. zák. čl. XXXVII/1875 (obchodný zákon) nařízení obdobné čl. 312 býv. rak. obchodního zákona a nařízení ze dne 28. října 1865, č. 110 ř. z., o odchylkách od obecných zákonů justičních, platných pro ústavy, které provozují úvěrové obchody.

§ 110.

(1) Zákon tento nabývá účinnosti za tři měsíce ode dne vyhlášení.

(2) Provedením zákona pověřuje se ministr spravedlnosti.

Důvodová zpráva.

Všeobecná část důvodové zprávy.

I. Úvod k všeobecné části důvodové zprávy.

Snahy po sjednocení směnečného zákonodárství ve všech kulturních státech jsou dávného data. Všeobecně uznávána nutnost této unifikace a již tím tedy jeví se jako nutnější a naléhavější požadavek odstraniti různost směnečného zákonodárství panující uvnitř jednoho a téhož státu.

Na území republiky Československé platí dnes dva směnečné zákony. Jeden z nich (totiž zák. čl. XXVII:1876) platí na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, druhý z nich (totiž patent ze dne 25.-ledna 1850, č. 51 ř. z. ) platí na ostatním území Československého státu.

Důvody, které nutkají k tomu, aby přikročeno bylo k brzké unifikaci obou dnes platných směnečných zákonů, jsou dvojího druhu: jednak důvody jistivé, jednak důvody záporné. Oba, tyto druhy různým způsobem, ale stejnou měrou požadují brzké provedení unifikace.

II. Jistivé důvody.

Jistivé důvody jsou ty, které přímo žádají provedení unifikace. Z četných takovýchto důvodů buďtež uvedeny následující:

a) důvody právní. Za panujícího dualismu na poli směnečného práva panuje právní nejistota. Tak zejména není jisto, zda a pokud uplatní se v tom kterém konkrétním případě předpisy býv. rakouského anebo býv. uher. směnečného zákona. Příklady, kdy takováto právní nejistota může vzniknouti, jsou tak četné, že zajisté není potřebí je uváděti, i stačí poukázati na skutečnost, že právě četnost těchto případů vedla takřka všechny zákonodárce kulturních států k tomu, aby vydány byly předpisy t. zv. mezinárodního práva směnečného, jimiž by rozhraničen byl obor práva jednoho státu a práva druhého státu. Takovéto kolisní normy, jimiž se odpovídá na otázku, v kterém právu (zda ve zdejším nebo v jakém cizím) je nutno hledati odpověď pro konkrétní případ (který jistým elementem je připojen k cizině), jsou obsaženy v obou platných zákonech směnečných (a to v býv. rakouském směnečném řádu v čl. 84.--86., v býv. uherském směnečném zákoně v §§ech 95-97), ale platí právě jen pro práva různých států, nikoli pro dvě různá práva jednoho a téhož státu. K řešení možných kolisí mezi oběma různými právy jednoho a téhož státu nemáme ani t. zv. interlokálních předpisů, jimiž řešily by se konflikty mezi oběma platnými směnečnými zákony asi podobně, jako řeší se předpisy mezinárodního práva směnečného konflikty mezi dvěma právy různých států;