b) důvody hospodářské. Že dualismem panujícím dnes na poli směnečného práva uvnitř jednoho a téhož státu trpí nejen soukromoprávní obchod, nýbrž i hospodářský život vůbec, netřeba zajisté zvláště zdůrazňovati. Shora popsaná právní nejistota tíží bezpečnost směnečného úvěru, což má obzvláštní opodstatnění v tom, že jakékoli ohrožení bezpečnosti úvěru znamená ničení úvěru vůbec (známý starý výrok: má-li směnka míti hodnotu zlata a stříbra, musí míti právní normy ze železa). Případy tyto snad nepřicházejí toliko před oči veřejnosti, jelikož skoro vesměs skoncovány bývají mezi stranami, aniž by docházelo před forum soudní anebo dokonce před forum nejvyššího soudu. Skutečnost tato však ničeho neubírá jim na jejich důvodové síle a intensitě;

c) důvody legislativní. Dualismem panujícím dnes na poli směnečného práva trpí i současná a chystaná legislace, neboť jestliže se neznemožňuje, tedy zajisté se ztěžuje, komplikuje. Tak uvésti lze legislaci na poli řízení ve sporech směnečných, jakož i na poli směnečného práva poplatkového a pod.;

d) z jiných důvodů není třeba ani uváděti, jak trpí samo přisluhování právem zejména hledíc k nedostatku předpisů mezimístních čili interlokálních (viz shora lit. a), ani není třeba uváděti, že autentické znění obou platných směnečných zákonů je jednak německé a jednak maďarské, kterýchžto řečí (zejména maďarské) není valná většina státních občanů znalá, i postačí poukázati k všeobecnému důvodu, že jednotnost a konsolidace každého státu vyžaduje jednotnost a konsolidaci zákonodárství státu. Již tento všeobecný důvod - nehledíme-li ani k důvodům politickým z něho současně plynoucím - postačí, není-li zde důvodů proti unifikaci, aby přikročeno bylo ihned k sjednocení obou dnes platných směnečných zákonů. Že posléze řečených důvodů proti unifikaci není, vysvitne z další části této důvodové zprávy, kde pojednává se o t. zv. záporných důvodech.

III. Záporné důvody.

Záporné důvody jsou ty, které sice přímo nežádají provedení unifikace, které však demonstrují, že není důvodů proti tomu, aby ihned bylo přikročeno k sjednocení obou platných zákonů směnečných:

a) především mohlo by se namítnouti, že v dohledné době dojde k vypracování osnovy světového zákona směnečného, takže dnes nedoporučovalo by se přikročiti k sjednocovacím pracím, má-li se předejíti tolikerému měnění platného právního řádu, neboť přijetím osnovy směnečného zákona, která by byla v dohledné době na mezinárodním foru vypracována, za zákon vnitrostátní dojde již tím samým k unifikaci uvnitř státu. Leč proti těmto důvodům nutno především zdůrazniti, že vycházejí z chybného předpokladu a proto tedy vůbec nemohou vážně přijíti v úvahu. Vychází se zde totiž z toho chybného předpokladu, že lze očekávati osnovu světového zákona směnečného v dohledné době. Ve skutečnosti však v dohledné době totéž vůbec očekávati nelze. Především není již dnes vyhlídky, že dojde k svolání konference, na níž by předmětná osnova byla vypracována, tak brzy, jak se původně soudilo. Především tedy nelze v dohledné době očekávati zahájení mezinárodní činnosti směřující k sjednocení směnečných zákonů. Dojde-li pak jedenkráte k této činnosti; nelze přehlédnouti, jak drahnou dobu práce ty si vyžádají, nežli budou skončeny. Stačí uvědomiti si, jak dlouhá doba již uplynula od prvého pokusu sjednotiti směnečné zákony různých států (t. j. od pokusu, který se stal ad Acaria de Sérionne již v polovici XVIII. století) a přece dodnes k takovému sjednocení vlastně nedošlo. Ba k sjednocení nedošlo po dlouhá léta, ačkoliv zde byl základ k snadnému jeho provedení, když francouzský code de commerce byl přijat od větší části evropských států a když zaveden byl všeobecný německý řád směnečný a tím v Německu a Rakousku odstraněna různost směnečných zákonů. Věc nebyla uspíšena ani tím, že ozývaly se hlasy jednak z vědeckých kruhů právnických, jednak i z různých korporací pro světově sjednocení práva směnečného (právnické spolky německé, uherské, skandinávské, holandské, kongres italských komor obchodních, právnická sekce anglické národní společnosti k pěstování věd sociálních a j. v. ). K tomu, aby se došlo konečného cíle, nepomohlo ani utvoření se společnosti pro reformu a kodifikaci práva soukromého {Association for the reform and codification of the law of nations), ba nepomohlo ani to, že řečená společnost na kongresích v Brémách, v Antverpách a ve Frankfurtě n./M. v letech 1876-1878 za spolupůsobení autorit směnečného práva všech téměř národů vypracovala a přijala 27 článků z práva směnečného (t. zv. brémská pravidla). Zdá, se dokonce, že právě vzájemné přiblížení se směnečných zákonů různých států spíše odnímá naději na brzké úplné unifikování, ježto toto není již tak pociťováno při menších rozdílech za naléhavé. Na věci ničeho nemění okolnost, že dnes existuje osnova světového zákona směnečného, usnesená na konferenci v Haagu (Avant-projet ďune Loi uniforme sur la lettre de change et le billet a ordre). Osnova tato totiž má býti jen podkladem jednání, jen východiskem, při čemž uvážiti nutno dvojí: jednak mají býti pozvány všechny státy (což způsobí četné disparity v názorech a nutnost překlenutí větších a četnějších rozdílů) a jednak mentalita dnešní doby je jiná (takže dnes snad nebudou se činiti některým státům ústupky, jaké se činily v cit. osnově před světovou válkou). Konečně nelze také přehlédnouti, že i v případě, bude-li jedenkráte osnova světového zákona vypracována, vyžádá si další dobu vypracování konvence o zavedení zákona toho ve státech zúčastněných, zejména eventuelní úmluva o výhradách, jimiž zůstavuje se státům, aby v jednotlivých zvláště vytčených otázkách zaujaly stanovisko odchylné od jednotného světového zákona (takovým byl u příležitosti osnovy haagské z r. 1912 i avant-projet ďune Convention sur l´unification du droit relatif a la lettre de change et au billet a ordre). Nemenší měrou svého času vyžádá si eventuelní doplňování elaborátu uvnitř státu a konečné zpracování a vyhlášení nového směnečného zákona, jakož i příslušná vacatio legis, která v daném případě - jelikož jednati se bude o zcela nový zákon - bude muset býti zvláště dlouhou.

Netřeba však přihlížeti ani k tomu, že námitka vychází z pochybného předpokladu, jakoby v dohledné době došlo k vypracování a uskutečnění směnečného zákona světového. Stačí uvážiti, že námitka sama není opodstatněna. Praví se v ní, že nutno předejíti tolikerému měnění platného právního řádu. Vskutku měnění takové, na jaké se zde snad myslí, vůbec unifikací obou platných zákonů směnečných nenastane, neboť nutno zdůrazniti, že jednak odchylky mezi oběma směnečnými zákony jsou nečetné a nevelké, jednak unifikací má býti provedeno pouhé sjednocení, nikoli reforma, takže nějaké novum v pravému slova smyslu se ani nezavádí. Ba naopak, hledíc k tomu, že při rozhodování se, co má býti do sjednoceného zákona z toho kterého platného směnečného zákona československého převzato, bylo směrnicí to, co je v haagské osnově z r. 1912, připraví se vlastně cesta pro budoucí zcela nový zákon směnečný, takže přechod nebude tak náhlým. Uvedená námitka tedy po zevrubném uvážení svědčí spíše pro unifikaci nežli proti unifikaci;

b) jiná námitka, která by mohla býti vznesena proti brzké unifikaci obou platných zákonů směnečných je ta, že unifikací nastane odklon zejména od směnečných zákonů: rakouského, německého a polského, s nimiž dosavadní býv. rak. směnečný řád se shodoval, což ulehčovalo zahraniční obchodní styky. I tato námitka vychází z chybného předpokladu a to ve směru dvojím. Především nutno zdůrazniti, že unifikací se odklon v pravém slova smyslu nezpůsobí, ježto jedná se o pouhou unifikaci a nikoliv o reformu a ježto odchylky obou platných zákonů směnečných jsou nečetné a nevelké. Za druhé chybný předpoklad je v tom, jakoby jen býv. rak. směnečný řád patřil do rodiny směnečných zákonů německo-rakouských, a jakoby tam nepatřil býv. uh. směnečný zákon. Vždyť i býv. uherský zákon směnečný je sdělán na základě zásad všeobecného německého řádu směnečného, ba přilnul téměř úplně k německému řádu směnečnému (a tím zejména i k rakouskému a polskému), jeho úchylky čelí ponejvíce jen k tomu, 1. aby sporné dosud otázky v praksi byly zákonem rozřešeny, 2. aby mezery ve směnečném zákoně, které se během času při praktickém jeho provádění ukázaly, byly vyplněny, a 3. aby vady se vyskytnuvší byly odstraněny. Ad 1. a 2. tedy vlastně ani mnoho rozdílu materielního není, neboť co platí podle býv. uh. zákona na základě zákona, to platí v býv. rak. právu namnoze na základě prakse, která leckdy téměř shodně vysvětluje sporné otázky a vyplňuje mezery tak, jak je to v býv. uh. zákoně kodifikováno. Ad 3. pak bylo by zajisté neudržitelné hájiti vady, jsou-li opravdovými, ať už jakýmkoli způsobem (a nejsou-li opravdovými, nejsou také unifikací odstraňovány). Leč popsaná námitka netoliko vychází z chybného předpokladu, nýbrž jest i sama pochybena. Dlužno totiž uvážiti, že zahraničnímu obchodu zpravidla věnují se živly vskutku informované, takže, i kdyby zde byly odchylky, nebyly by vážnou překážkou. Že vážně o podobné překážce nelze mluviti, tomu svědčí obchodní styky z území býv. uherského práva na území německé, rakouské i polské a naopak, jakož i opačně obchodní styky z území platnosti býv. rak. směnečného zákona na území, kde není směnečných zákonů patřících ke skupině německo-rakouské, nýbrž, kde platí směnečné zákony buďto skupiny francouzské nebo skupiny anglické. Ostatně při unifikaci vzat je za podklad býv. rak. směnečný zákon.

IV. Způsob unifikace.

Unifikace může se státi buď cestou novelisace obou platných zákonů anebo vypracováním nového jednotného zákona. Zvolena byla alternativa druhá. Z mnohých důvodů buďtež uvedeny zejména tyto:

a) novelisace se nedoporučuje proto, že nedospěli bychom tím k autentickému znění československému, neboť nezměněné předpisy zůstaly by v autentickém znění buď německém anebo maďarském, což nelze připustiti, uváží-li se, že znění taková (zejména maďarská) jsou valné většině státních občanů nedostupná pro neznalost dotyčných jazyků;

b) byla-li by provedena novelisace tak, že by se současně publikovala znění nezměněných předpisů v jazyku československém jakožto autentickém, pak vlastně rovnalo by se to tomu, co činí tento navržený zákon s tím rozdílem, že bychom měli dva stejné zákony, výsledek to opět neudržitelný (nebyly-li by tyto dva zákony stejné, pak by nebylo dosaženo unifikace a uplatnily by se opět všechny shora uvedené jistivé i záporné důvody pro unifikaci);

c) konečně novelisaci nelze dopustiti hledíc k četným technickým obtížím, které by s jejím vypracováním byly spojeny, dále k obtížím, které by způsobeny byly pak nastalou nepřehledností, jakož i hledíc k tomu, že vlastně ani pak nebyla by vyřešena otázka mezimístních (interlokálních) předpisů, o níž byla již shora řeč (viz č. II a);

d) jediná výhoda, která by byla docílena alternativou prvou (t. j. cestou novelisace) spočívala by v tom, že snad zachována by byla nejen čísla článků býv. rak. směnečného řádu, ale i čísla §§ů býv. uh. směnečného zákona. Výhoda tato však je pranepatrná, uvážíme-li, že osnova - pokud možno - zachovává čísla článků býv. rak. i uh. směnečného zákona. Ba popsaná výhoda vůbec ztrácí charakter výhody, uvážíme-li ostatní nevýhody, které by se uplatnily, jak bylo již shora vytčeno.

Zbývá tedy alternativa druhá: jediný jednotný zákon směnečný.

O způsobu unifikace naskytá se ještě jedna otázka: má-li býti současně provedena reforma nebo má-li býti uskutečněna pouhá unifikace. Zvolena byla alternativa druhá (pouhá unifikace). Z četných důvodů buďtež uvedeny zejména tyto:

a) především se nedoporučuje reforma z toho prostého důvodu, že směnečné zákony jsou právě těmi, které patří mezi naše nejdokonalejší platné zákony. Pokud by se přece jevila nutnost rozřešiti některou spornou otázku nebo vyplniti některou mezeru anebo odstraniti některou vadu, je to právě docilováno unifikací, která za tím účelem vhodně kloní se buď k příslušnému předpisu býv. rak. směnečného řádu nebo býv. uh. směnečného zákona, podle toho, který z těchto předpisů nevykazuje sporné otázky nebo mezery anebo, který z nich nemá vady;

b) za druhé bylo by zcela pochybeným nyní zaváděti nějakou reformu, může-li po určitém čase (třebas nikoli krátkém) dojíti k zavedení nového světového zákona směnečného. Znamenalo by to příliš časté opravdové měnění platného řadu právního, hrubé porušení zásad stability, která je nutna u každé zdravé legislace, uvážíme-li, že týž reformovaný zákon směnečný (t. j. dnešní zákon podstatně změněný) musil by pak býti opět podstatně měněn ve smyslu světového zákona směnečného. Ostatně reforma hledíc k obsahu dosud platných zákonů směnečných nejen není nutna - jak již shora bylo pověděno - nýbrž i časově by byla zcela nepřiměřenou.

Nezbývá než voliti druhou alternativu, t. j. přikročiti ku prosté unifikaci. Tím netoliko vyhoví se popsaným požadavkům nutnosti a bezodkladnosti, nýbrž i tak nejlépe připraví se půda pro budoucí světový zákon směnečný.

V ostatku budiž odkázáno k důvodům uvedeným níže k jednotlivým §§ům.

Zvláštní část důvodové zprávy.

K nadpisu zákona.

Býv. rak. zákon je jmenován "obecný směnečný řád", kdežto býv. uh. zákon nese název "směnečný zákon".

I. Škrtnut byl v názvu výraz "obecný", jelikož není nějakého zákona zvláštního.

II. Zvolen název "zákon" na místě "řád". Řád užívá se ponejvíce pro zákony obsahující formální právo (civilní řád soudní, trestní řád soudní, exekuční řád), zatím co směnečný zákon obsahuje právo hmotné. Za nutné bylo pokládáno, aby název byl konformní s názvy "obecný zákon občanský" a "obchodní zákon". Rovněž v oficielním názvu haagské osnovy světového zákona směnečného užívá se: "Avant- projet d'une Loi uniforme sur la lettre de change et le billet a ordre".

K rozdělení zákona.

Býv. rak. zákon má rozdělení v články, kdežto býv. uh. zákon má rozčlenění v §§y.

Zvolen byl druhý způsob, čímž docílí se konformity s jinými zákony Čsl. republiky, v nichž užívá se článků zpravidla jen v t. zv. uvozovacích zákonech. Konformita tato má svůj význam i pro budoucnost, jelikož i všechny budoucí vládní návrhy používati budou rozčlenění v §§y, jelikož rozdělení takové je zásadně ustanoveno ve vládních ,,Směrnicích pro jednotnou techniku legislativní".

K termínům zákona.

Nebylo použito termínů ryze českých, nýbrž mezinárodních (na př. presentace, protest, akcept, domiciliát a pod.), neboť jde o zákon významu mezinárodního a hledíc ke stykům mezinárodním a dále ke stykům obchodním bylo na místě použíti všeobecně vžitých termínů řečených. Rčením "pokládá se" byla snaha naznačiti vyvratitelné ustanovení (na rozdíl od slova "platí"). Osnova i jinde snaží se býti důslednou ve verbálních (logických) paralelismech (na př. důsledně používáno rčení "dospělost" - splatnost).

K §u 1.

(čl. 1. rak., § 1 uh. ).

Býv. rak. zákon ustanovuje v čl. 1.."Směnečně způsobilý je......... ", naproti tomu býv. uh. zákon zní v §u 1 "Pasivní směnečnou způsobilost má...... "

Rozhodnuto ve prospěch správné determinace, kterou má býv. uh. zákon, neboť i býv. rak. zákon (stejně jako býv. uh. zákon) jedná ve svém čl. 1 o pasivní směnečné způsobilosti, leč nevyjadřuje se tak přesně. Osnova tedy přijímajíc obsahově znění býv. uh. zákona nezavádí ani hledíc k býv. rak. zákonu něčeho nového, nýbrž toliko používá přesnějšího znění.

Ke stylisaci §u 1 budiž poznamenáno, že nebylo doslovně použito znění býv. uh. zákona ve slovech "Pasivní směnečnou způsobilost", jelikož rčení takové vypadá příliš teoreticky, dále obsahuje nečeské (cizí) slovo "pasivní" a konečně operuje s pojmem "pasivní způsobilost", který je znám jen teoreticky vzdělaným právníkům a na žádném místě zákona není vysvětlen. Všeobecným rčením "zavazovati se smlouvami" dán je nejlépe odkaz na příslušné předpisy platného práva občanského. Při tom nelze snad poukazovati k tomu, že tím nebude docíleno úplné unifikace směnečných zákonů, poněvadž není sjednoceno platné právo občanské, podle něhož něco jiného platí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a něco jiného na ostatním území Čsl. republiky, neboť v otázce způsobilosti zavazovati se smlouvami celkem oba dnes platné řády právní se kryjí a pokud byl zde podstatný rozdíl, odstraněn je pro obor směnečného práva §em 108 osnovy.

Býv. uh. zákon má ještě 2. a 3. odstavec ve svém §u 1. Pokud se jedná o odst. 3., bude o něm řeč níže při §u 108, zde budiž učiněna jen zmínka o odst. 2. Tento odst. 2. §u 1 býv. uh. směnečného zákona zní "Neplnoleté osoby mají pasivní směnečnou způsobilost jen, jestli samostatně provozují živnost (§ 2 zák. čl. VIII. z r. 1872) ". - Ustanovení toto převzato nebylo (čímž odpadá i citace §u 2 zák. čl. VIII. z r. 1872, resp. §u 2 zák. čl. XVII: 1874), ježto jednak býv. uh. živnostenský zákon byl zrušen živnostenským zákonem z 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n. a ježto je lépe neřešiti jen částečně otázku, zda, připustiti se má závazek nedospělce resp. nezletilce podle §§ 151, 246 a 247 obč. zákona a podle ustanovení občanského práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Na místě jen částečného řešení je lépe celek ponechati judikatuře, která má pak tím větší volnost a není sváděna na př. argumentací a contrario a pod. Bude věcí soudce, aby podle předpisů občanského práva o způsobilosti zavazovati se smlouvami posoudil i směnečnou způsobilost, zvláště také, pokud jde o otázku směnečné způsobilosti na př. nezletilců. Zodpovídána-li až dosud nadhozená otázka zpravidla záporně, ježto § 1, slovem "kdo" (nikoli "pokud") odkazuje k občansko-právní svéprávnosti všeobecně, ponechává osnova možnost stejné aplikace nadále.

Ustanovení §u 1 nebylo doplněno slovem "právoplatně" (.......... kdo se může právoplatně zavazovati smlouvami), jakž činí býv. uh, zákon, neboť jde o superfluum.

Rovněž nebylo převzato privilegium odiosum, zavedené býv. cís. nařízením z 3. července 1852, č. 138 ř. z., podle něhož nemají směnečné způsobilosti "skuteční jak aktivní tak i pensionovaní důstojníci a mužstvo brannného stavu". Ustanovení toto nebylo převzato jednak proto, že již bylo zrušeno zákonem Čsl. republiky č. 620/1319 Sb. z. a n., jednak proto, že není důvodů je obnoviti, zejména hledíc k okolnosti, že není takového předpisu v býv. uh. právu, dále, že nepřijetím odstraní se i mnohé pochybnosti, jaké vznikaly při platnosti uvedeného ustanovení.

K §u 2. Úvod.

(čl. 0 rak., § 1 uh. ).

Dosavadní čl. 2. býv. rak. směnečného řádu byl vypuštěn. Zněl: "Směnečný dlužník je zavázán ke splnění převzatého směnečného závazku svojí osobou i svým majetkem. Uvěznění za dluhy však nemá místa: 1. na dědice směnečného dlužníka, 2. ze směnečných prohlášení, která učiní zástupce spolků nebo korporací nebo jiných právnických osob, akciových společností nebo takových osob, které nemají způsobilosti spravovati své jmění, 3. na všecky osoby, na které vůbec uvěznění pro dluhy nemá místa podle zvláštních zákonů platících v jednotlivých zemích korunních".

Uvedený předpis nebyl převzat proto, poněvadž je jednak již zrušen a jednak zbytečný. Obsahuje totiž jednak ustanovení o ručení směnečného dlužníka svojí osobou (o jeho uvěznění), které bylo zrušeno již zákonem ze 4. května 1868, č. 34. ř. z. a pro jehož obnovení zajisté není důvodů, jednak obsahuje ustanovení, že směnečný dlužník ručí za splnění převzatého směnečného závazku svým jměním, které je zbytečné, ježto opakuje se na několika jiných místech zákona (tak již v čl. 8., 14., 23., 60. a 81. býv. rak. směnečného zákona).

Převzat nebyl na tomto místě § 1. odst. 3. býv. uh. zákona směnečného, který zní "Ženy, i v případě zletilosti ustanovené v §u 2 zák. čl. XXIII: 1871, neprovozují-li žádné samostatné živnosti, nabývají pasivní směnečné způsobilosti teprve dosažením 24. roku svého věku". O tomto předpisu viz níže důvodovou zprávu k § 108.

K §u 2.

(čl. 3. rak., § 2 uh. ).

V čl. 3. býv. rak. směnečného řádu za slovy "které se vůbec nemohou zavázati" následující rčení "nebo nemohou-li tak učiniti s úplným výsledkem" odpadlo vlivem zákona ze 4. května 1868 č. 34. ř. z., jelikož znamenalo, že se jedná o osoby, které jen svým jměním, nikoli také svojí osobou mohou ručiti. Následek téíto změny - kterou zajisté nutno i pro přítomnou osnovu schvalovati (viz, co pověděno bylo shora k čl. 2. býv. rak. směn. řádu) - jest, že ustanovení obou platných zákonů směnečných se obsahově kryjí. Jest to čl. 3. býv. rak. směnečného řádu a § 2 býv. uh. směnečného zákona.

Zvolená stylisace bližšího výkladu ani odůvodnění nepotřebuje. Poznamenati stačí, že úmyslně použito bylo rčení "podepsaných osob" (místo "směnečně zavázaných osob"); aby se slovo "zavázaných" neopakovalo i aby hledíc k opakování se nezdálo, že v předpisu je jisté petitio principii.

K nadpisu oddílu druhého.

V nadpisu oddílu druhého se oba platné směnečné zákony kryjí. Bylo otázkou, má-li býti pro t. zv. traty použito označení "směnky vydané" nebo "směnky cizí" (třetí možnost, ač není germanismem zřetelem ke rčení vládnoucímu ještě ve středověku "cartam trahere", totiž označení směnky "tažené", netřeba zajisté bráti v úvahu, jelikož označení takového vůbec používáno nebylo ani v praksi ani v literatuře ani v legislaci a pro jeho nové zavádění není důvodů). Z obou možností ("cizí" a "vydané") zvolen byl výraz "cizí". Stalo se tak, ježto slovo "cizí" lépe označuje protivu k názvu "vlastní směnka". Kromě toho slovo "vydané" by poukazovalo na "vydání" směnky ve smyslu její emise.

Protože se v životě právním hojně užívá pro tratu také názvu "směnka vydaná", bylo slůvko "vydaná" uvedeno v nadpisu v závorce. V dalším ovšem tekstu osnovy mluví se jen o směnkách cizích.

Úmyslně zvolen pořad slov "směnkách cizích", aby zdůrazněno bylo slovo "cizích", na němž je také váha. Nadále ovšem mluví se již jen o "cizích směnkách", ježto zde není již potřebí akcentu (podobně později v oddílu o směnkách vlastních, srov. nadpis oddílu třetího před §em 104).

K §u 3 č.1.

(čl. 4. č. 1. rak., § 3 č. 1. uh.).

Oba platné zákony směnečné se obsahově kryjí. Je to čl. 4. č. 1. býv. rak. směnečného řádu a § 3 č. 1. býv. uh. směnečného zákona.

Odchylka jeví se ve stylisaci. Kdežto totiž býv. rak. směnečný řád všeobecně praví, že označení směnka musí býti v "samé směnce", vyjadřuje se přesněji býv. uh. zákon tím, že praví, že označení směnka musí býti v samém tekstu směnky. Osnova akceptuje znění býv. uh. zákona, avšak nahražuje slovo směnka slovem listina, ježto jde tu o podmínku, jejíž splněním (vedle jiných podmínek) se listina směnkou teprve stává. Tak vznikla jasná dikce "v samém znění listiny".

Stejně přesnější vyjádření použito bylo ve slovech "v jejím jazyku". Uvážiti totiž nutno, že jsou směnky jazykově smíšené a tu mohl by vzniknouti spor, co myslí se jazykem směnky. Osnova vychází z názoru, že rozhodovati musí jádro směnečného prohlášení. Tímto jádrem jest u cizích směnek rčení "zaplaťte" ("zaplať "), u vlastních směnek slovo "zaplatím" ("zaplatíme"). Proto v tomto oddílu, jednajícím o směnkách cizích, bylo použito rčení: "v jazyku, kterým se vyslovuje platební příkaz" a aby věc byla zcela nesporna, vložena slova "v této listině" (v oddílu III., jednajícím o směnkách vlastních, jest obdobně dikce upravena v §u 104 č. 1.).

Pokud se týče slov "označení jako směnka", nevzniknou zajisté pochybnosti o tom, že i v případech, kdy platební příkaz stal se ve znění českém, lze užíti označení směnky ve znění slovenském ("zmenka") a naopak, jelikož jedná se o jazyk týž (československý), viz k tomu čl. I. zákona č. 500/1921 Sb. z. a n.: "Sbírka zákonů a nařízení vychází v jazyku státním, oficielním, t. j. československém". Proto nebylo zapotřebí za slovem "směnka" uváděti ještě v závorce snad "zmenka".

K §u 3 č. 2.

(čl. 4. č. 2. rak., § 3 č. 2. uh.).

Co do prvé části tohoto předpisu oba platné zákony směnečné se shodují (t. j. co do požadavku údaje peněžité částky, která se má platiti). Jest to ustanovení čl. 4. č. 2. býv. rak. směnečného řádu a předpis §u 3 č. 2. část. prvá býv. uh. směnečného zákona. Posléze cit. § 3 č. 2. býv. uh. zákona má však ještě dodatek, že pokládá se za nedoložené, jsou-li kromě peněžité částky vymíněna také vedlejší plnění.

Býv. rak. směnečný zákon takového ustanovení nemá, podle něho byla směnka se slibem úroků neplatnou (srv. čl. 7. býv. rak. směnečného řádu, doplněný ministerským nařízením ze dne 2. listopadu 1858, č. 197 ř. z. ).

Osnova přijala stanovisko býv. uh. směnečného zákona, čímž nastává prvá odchylka v dosavadním býv. rak. směnečném řádu. Převzetí toto sluší odůvodniti zejména takto:

a) není opravdových důvodů pro stanovisko býv. rak. směnečného řádu. Těm, kdož nejsou příliš zběhlí v předpisech směnečně-právních, může se snadno státi újma, ježto netuší, že dodatek na př. o slibu úroků, kterým se druhá strana zavazuje k většímu plnění, mohl by učiniti celou směnku neplatnou;