b) rovněž tak nelze akceptovati druhé krajní stanovisko, jaké zaujímá čl. 9. anglického směnečného zákona a podle něhož závazek ku plnění úroků a jiných náležitostí je ve směnce dovolen. Znamenalo by to přílišnou změnu dosavadního právního řádu i vybočilo by se z rámce pouhé unifikace (viz důvodovou zprávu shora, část všeobecnou);

c) osnova blíží se tím osnově světového směnečného zákona usnesené na konferenci v Haagu r. 1912, jejíž čl. 5, odst. 1. věta 2. zaujímá stejné stanovisko;

d) stejné stanovisko jako osnova zaujímá i zákon švýcarský (čl. 725.), italský (čl. 253.), skandinávský (§ 7) i říšskoněmecký (čl. 7.), doplněný t. zv. norimberskou novelou. Bylo-li použito slova "nenapsané", stalo se tak konformně s §em 7 věta 2. in fine a s §em 32 odst. 2. in fine (tím má býti řešena jen otázka, že taková doložka je směnečně neúčinnou).

K §u 3 č. 3.

(čl. 4. č. 3. rak., § 3 č. 3. uh.).

Oba platné zákony směnečné se zde shodují. Jménem rozumí se jméno, které určuje jedince pro právní styk (nechť jde o jméno občanské či nikoliv). Na př. všeobecně užívané pseudo.

K §u 3 č. 4.

(čl. 4. č. 4. rak., § 3 č. 4. uh.)

Odchylky, které jeví se mezi oběma platnými zákony směnečnými byly již dříve částečně odstraněny.

Tak totiž jevila se mezi čl. 4. č. 4. býv. rak. směnečného řádu a §em 3 č. 4. býv. uh. směnečného zákona odchylka v tom, že podmínka "který musí býti pro celou peněžitou částku určen jednotně" je sice známa býv. uh. zákonu, nebyla však v býv. rak. zákonu. Do posléze řečeného však dostala se již ministerským nařízením z 2. listopadu 1858, č. 197. ř. z.

Zbývá jediná odchylka, že býv. uh. zákon nezná směnek na veletrh znějících, o nichž jedná se v býv. rak. zákoně. Osnova přiklonila se ke znění býv. rak. směnečného řádu, takže jedná netoliko o směnkách znějících na trh, ale i veletrh. Vždyť především požadavek pouhé unifikace žádá, aby ponechána byla směnka na trh znějící, jelikož je známa oběma platným zákonům. Osnova světového zákona směnečného, usnesená na konferenci v Haagu r. 1912, nezná sice takových směnek, ale v návrhu konference bylo vyhrazeno smluvním státům jejich připuštění. Jestli však ponechá se v osnově směnka na trh znějící, nutno tím spíše zachovati směnky veletržní.

Pokud jde o stylisaci, budiž především upozorněno, že osnova převzala nomenklaturu ("veletržní nebo tržní směnka") z cit. již ministerského nařízení č. 197/1858 ř. z., kterýmžto nařízením tato slova vložena byla do čl. 4. č. 4. býv. rak. směnečného řádu.

Dále budiž poznamenáno, že na místě doslovného překladu "ukázání" zvoleno bylo vhodnější slovo "předložení".

Výraz "á piacere" převzat nebyl a to z těchto důvodů:

a) je zbytečný hledíc k tomu, že se jedná o pouhou demonstraci (arg. "a t. d.");

b) v praksi se ho již takřka neužívá;

c) ačkoliv se jím míní, že směnečník má zaplatiti "podle libosti" vlastníka směnky, mohl by se vykládati také tak, že směnečník má zaplatiti "podle své libosti", t. j. až směnečník sám bude chtíti, výklad to ovšem chybný a nepřípustný.

Na místě slova "vydání" použito přesnějšího a správnějšího výrazu ,,vystavení".

Nelze totiž přehlédnouti, že "vydání" má svůj užší technický smysl, t. j. význam emise cenného papíru, oč zde však nejde. Zvolený výraz "vystavení" je sice latinismem (errigere instrumentum, errectio instrumenti), avšak zná jej také náš lid (na př. "vystaviti potvrzení", "vystaviti zbrojní pas" a pod.) i užíván je zvláště také na Slovensku ("vystavitel"). Podle toho na jiných místech osnovy jedná se o "výstavci", výraz to, jaký mají i Poláci a který se doporučoval spíše nežli vystavitel, hledíc k tendenci české řeči (příjemce, původce, soudce, nájemce, výrobce, vládce a pod.) i k tomu, že slova na "tel" tvoří se v nové době jen od sloves trvacích. Slovo "zřízení" se nedoporučovalo, poněvadž znamená něco jiného. Tak na př. mohu učiniti místem "vystavení" Prahu - a to směnečně rozhoduje - ačkoli zřizuji směnku v Brně.

K §u 3 č. 5.

(čl. 4, č. 5. rak., § 3 č. 5 uh.).

Oba zákony se shodují.

Stylisticky bylo upraveno konformně s jinými čísly §u 3. O výrazu ,,výstavce" viz shora k §u 3 č. 4. in fine.

O tom, zda a pokud je přípustno použíti jiného jména nežli vlastního (pseudonymu), viz shora k §u 3. č. 3.

K §u 3 č. 6.

(čl. 4. č. 7. rak., § 3 č. 6. uh. ).

Oba platné zákony se obsahově shodují. Formální odchylka jeví se v tom, že v býv. rak. směnečném řádu jest toto ustanovení pod č. 7., kdežto v býv. uh. směnečném zákoně je pod č. 6. Osnova volí pořadí podle býv. uh. zákona, jelikož čís. 6. býv. rak. zákona, kde jedná se o časovém a místním datu vystavení směnky, logicky spíše patří pod poslední čís. 8., jak tomu je v býv. uh. zákoně.

Pokud se týče stylisace, byla upravena konformně s jinými čísly §u 3. O významu slova "jméno" viz shora k §u 3 č. 3.

K §u 3 č. 7.

(čl. 4. č. 8. rak., § 3 č. 7. uh.).

Ve větě prvé oba platně zákony směnečné se shodují, totiž čl. 4. č. 8. býv. rak. směnečného řádu a věta 1. §u 3 č. 7. býv. uh. směnečného zákona.

Cit. § 3 č. 7. býv. uh. zákona má však ještě druhou větu, která není v býv. rak. zákoně. Podle ustanovení této věty, je-li ve směnce udáno vedle směnečníka více míst, pokládá se prvé z.nich za platební místo. Osnova toto ustanovení převzala.

K §u 3 č. 8.

(čl. 4. č. 6. rak., § 3 č. 8. uh. ).

Oba platné zákony směnečné se shodují.

K §u 4.

(čl. 5. rak., § 4 uh.)

Oba platné zákony směnečné se shodují. Stejné stanovisko jako osnova zaujímá čl. 6. osnovy světového zákona směnečného usnesené na konferenci v Haagu r. 1912.

K §u 5.

(čl. 6. rak., § 5 uh.).

Oba platné zákony směnečné se shodují, vykazujíce jedinou odchylku, spočívající v tom, že § 5 býv. uh. zákona směnečného má ještě další větu, ve které se vyslovuje, že zastřená směnka vlastní je v každém směru postavena na roveň směnce cizí.

Osnova převzala i posléze řečenou větu býv. uh. zákona, jelikož v ní je zřejmě vysloveno to, co podle býv. rak. směnečného řádu se musí teprve dovozovati.

Pokud se týče stylisace, budiž co do výrazu "výstavce" odkázáno k tomu, co shora již pověděno bylo při §u 3 č. 4. i. f.

Bylo-li použito slov "zastřená směnka vlastní", stalo se tak jednak proto, že vhodnějším způsobem vyjadřuje se to, oč vlastně jde, jednak proto, že ve rčení "vlastní směnka cizí" byla by ve slovech "vlastní" a "cizí" nápadná a jistě i nepěkná kontradikce. Rčení "zastřená směnka vlastní" se již traduje na universitách.

K §u 6 odst. 1.

(čl. 7. rak., § 6 uh. ).

Býv. rak. zákon v čl. 7. věta 1. měl ustanovení, vložené ministerským nařízením z 2. listopadu 1858 č. 197 ř. z., podle něhož nevzniká směnečně-právní závazek také tehdy, je-li v listině obsažen slib úroků, což hledíc k nově upravenému §u 3 č. 2. osnovy

nebylo převzato. Kromě toho býv. rak. zákon v čl. 7. věta 2. uvádí v závorce: "(rubopis, přijetí, rukojemství)", což - nanejméně jako superfluum, které non nocet - převzato do osnovy, leč s mezinárodními výrazy praksi více vžitými. Jinak co do §u 6 odst. 1. osnovy se oba platné zákony kryjí.

Osnova nepřevzala ustanovení §u 6 odst. 3. a 4. býv. uh. zákona, neznámá býv. rak. zákonu. Tamtéž se ustanovuje: Za nedostatek podstatné náležitosti se pokládá, je-li tato na směnce úmyslně přeškrtnuta; učiněné přeškrtnutí platí za úmyslné, pokud se nedokáže opak. Když tedy příjemce (nebo domiciliát) směnku zaplatí, může svoje jméno nebo svoji firmu, podpis výstavcův nebo jinou podstatnou náležitost směnečnou škrtnouti, načež směnka pozbude platnosti a nikdo, komu se později do rukou dostala, nebude jí moci zneužíti. Ustanovení toto nebylo převzato proto, poněvadž by mohlo býti pro obchod nebezpečné. Vždyť při cirkulaci směnky mohl by leckdo nepovolaný podstatnou část směnky přeškrtnouti a způsobiti tím dalekosáhlé následky. Lépe jest otázku tuto ponechati teorii a praksi. Ostatně je spravedlivo, aby ani úmyslné přeškrtnutí nezpůsobilo zánik závazku, nýbrž aby takový účinek mělo jen tehdy, učinila-li to osoba povolaná a nenabyly-li ještě jiné osoby práv. To však není potřebí normovati, neboť totéž lze dovoditi ze všeobecných zásad. Konečně dlužno poznamenati, že, bude-li podstatná náležitost škrtnuta, patrně nezavede se řízení rozkazní, takže věc bude prováděna ve sporu.

K §u 6 odst. 2.

V ustanovení tomto jasněji a přesněji vyjádřeno, co se již podle platného směnečného řádu v teorii i praksi dovozovalo. Nebylo pokládáno za nutné zvláště řešiti otázku dodatečného doplnění domicilu, jelikož i na tyto případy vystačí se s navrženým zněním osnovy: v případě, že bude dodatečně doplněn domicil při směnce, na níž již jest údaj platebního místa, nejde o doplnění směnky ve smyslu §u 6 odst. 2., a stalo-li se doplnění nepovolaně, jde o sfalšování směnky.

K nadpisu §u 7: za slovo "Výstavce" vloženo obvyklé "trasant".

K §u 7.

(§ 7 uh.. čl. 8. rak.).

Oba zákony se úplně kryjí. Připojena nová druhá věta, aby odstraněna byla sporná otázka, zda doložku, kterou výstavce vylučuje ručení, dlužno pokládati za nenapsanou nebo, může-li takováto doložka činiti směnku neplatnou. Vyloučení by znamenala na př. doložka "sine obligo", omezení na př. doložka ustanovující, že výstavce ručí jen za určitou část.

K nadpisu §u 8: Tento nadpis upraven konformně s jinými nadpisy (napřed výraz český pak internacionální).

K §u 8.

(§ 8 uh., čl. 9. rak.).

Oba zákony se zcela kryjí. Ve stylisaci odst. 2. úmyslně akcentováno "účinku směnečně-právního" (přemístěním přídavného jména) na rozdíl od účinku občansko-právního.

K §u 9.

(§ 9 uh., čl. 10. rak.).

Rovněž zde oba zákony se plně shodují.

K §u 10.

(§ 10 uh., čl. 11. a 12. rak.).

§ 10 býv. uh. zákona odpovídá článkům 11. a 12. býv. rak. zákona s tou odchylkou, že rubopis musí býti psán na rubu směnky nebo na rubu opisu (nebo i na allongi). Podle býv. rak. zákona musí se tak státi - jakž prakse dokládá - jen tenkráte, když rubopis záleží v pouhém podpisu rubopiscově (o čemž v četných případech bylo vyžádáno rozhodnutí nejv. soudu). Osnova převzala stanovisko býv. uh. zákona.

K §u 11.

(rak. čl. 13., uh. § 11).

Oba zákony se zcela kryjí.

K §u 12.

(rak. čl. 14., uh. § 12).

I zde oba zákony se kryjí.

K §u 13.

(rak. čl. 15., uh. § 13).

Také zde oba zákony se shodují.

K §u 14.

(rak. čl. 16., uh. § 14).

V ustanovení tomto se oba dosud platné zákony rozcházejí. Rozdíl jeví se v tom, že býv. uh. zákon nařizuje docela stručně: "převádí-li se směnka rubopisem po projití lhůty ustanovené k protestu pro neplacení, nastoupí rubopisník v práva rubopiscova. Rubopisce není také v takovém případě "směnečně zavázán". Naproti tomu býv. rak. zákon rozeznává mezi rubopisem směnky pro neplacení včas protestované, který má jen účinky občansko-právní, t. j. nemaje ani transportního ani garančního účinku směnečného, převádí na rubopisníka pouze práva rubopiscova (proto proti takovému rubopisníkovi může dlužník užíti obran, které mu příslušely proti jeho rubopisci), a dále zákon rozeznává mezi rubopisem směnky prejudikované, který má sice účinky směnečně-právní, ale obmezené a to následkem toho, že opomenutím včasné protestace jistá směnečná práva zanikla (obmeškáním čili prejudicem), proto rubopisník nabývá směnečných práv jednak přímých (pokud ovšem nezanikla podle čl. 43. resp. 99. býv. rak. zákona), jednak regresních, ale těchto jen proti těm, kdož směnku po uplynutí lhůty rubopisem převáděli (zahajuje se tedy nová řada směnečně účinných rubopisů).

Jiné platné zákony směnečné nejsou také jednotny, neboť na př. švýcarský (§ 4) souhlasí s býv. rakouským, kdežto italský (čl. 259), anglický (čl. 36) a belgický (čl. 26) mají podobná ustanovení jako býv. uherský zákon, zatím co na př. skandinávský (§ 3) nemá vůbec výslovného ustanovení.

Osnova světového zákona směnečného, usnesená na konferenci v Haagu v r. 1912, zaujala stanovisko odchylné od návrhu první anketou vysloveného, čímž pronikl názor, zastupovaný zejména delegáty německé říše, že rubopisu směnky jak pro neplacení protestované, tak i prejudikované přiznává se pouze účinek cesse.

Osnova zákona rozhodla se pro stanovisko býv. rak. zákona a to proto, že činí rozdíl, byla-li směnka protestována čili nic. Vždyť jen tehdy, byla-li protestována, je prokázáno, že selhala, pročež nový její rubopisce není již směnečně zavázán. Naproti tomu v druhém případě, nebyla-li protestována, pomíjí sice právem postihací právo proti dřívějším rubopiscům, ale stejně právem vzchází pro nové rubopisce směnečný závazek. Kromě toho tekst osnovy světového zákona směnečného nelze zejména v ustanovení, o němž se jedná, pokládati za konečný.

K §u 15 odst. 1.

(čl. 17. rak. zákona, § 15 uh. zákona).

Oba zákony se shodují. Vedle příkladmo uvedených poznámek "k inkasu" a "in procura" připojena též česká "ku plnomocenství", aby z českého znění mohla se vykládati další slova "nebo jiná...". Na prvém místě uvedena "in procura", jelikož jest obvyklejším nežli "k inkasu".

Na místě o směnečné pohledávce mluví se podle býv. uh. zákona o směnečném penízi konformně s předcházejícími §§ osnovy.

K odst. 2. Odst. 2. a 3. čl. 17. býv. rak. zákona spojeny v jediný, jak je tomu i v §u 15 býv. uh. zákona.

Přesněji normováno bylo "převésti indosamentem vlastnictví směnky" (tím ovšem nalezne v zákoně novou oporu směnečná teorie vlastnická).

K násl. §u 16 býv. uh. zákona. Býv. uh. zákon má v §u 16 zvláštní ustanovení o cessi, převzaté ze starého uherského směnečného řádu z roku 1840, zatím co býv. rak. zákon ustanovení takového nemá. Ustanovuje totiž § 16 býv. uh. zákona, nadepsaný in margine "IV. Postup" toto: "Práva povstávající ze směnky mohou býti převedena také postupem (cessí) s tím účinkem, že nabyvatel (cessionář) může směnečně uplatňovati svá práva na příjemce a předchůdce cedentovy". Postup (cesse) musí býti stejně jako rubopis napsán na směnce nebo na jejím přepisu anebo na listu připojeném ke směnce nebo přepisu (na přívěsku, allonge). K tomu sluší poznamenati: mlčí-li býv. rak. zákon o cessi, má to své oprávnění netoliko v tom, že již podle občanského zákona každé právo může býti postoupeno a tudíž i právo směnečné, což ostatně vyplývá i z čl. 9. býv. rak. zákona (§ 8 osnovy) a contrario, nýbrž i v tom, že postup na směnce je zbytečný a ke kupeckému jednání se nehodí, jelikož směnka se může převáděti i bez omezení i s jistým omezením (nikoli na řad, bez obligo). Kromě toho nelze přehlédnouti, že jedná se o občansko-právní záměnu v subjektu směnečných práv, nikoliv o směnečné jednání, jakým je rubopis, takže již proto není potřebí, aby cesse byla na směnce, táž dále jsouc mnohem nevhodnější nežli indosament ani na směnku se nehodí. Také osnova světového zákona směnečného usnesená na konferenci v Haagu v r. 1912 nezná ustanovení o cessi. Proto osnova unifikační nepřevzala předpis §u 16 býv. uh. zákona.

K §u 16.

(čl. 18. rak., § 17 a 18 uh.).

Oba sjednocené zákony vykazují odchylky. S jedné strany je to čl. 18. býv. rak. zákona, s druhé §§ 17 a 18 býv. uh. zákona.

Odst. 1. a 3. čl. 18. býv. rak. zákona shodují se s §em 17 býv. uh. zákona, neboť v jeho odst. 1. vložena byla ministerským nařízením z 2. listopadu 1858, č. 197 ř. z., druhá věta, shodná s 2. větou odst. 1 §u 17 býv. uh. zákona.

Odst. 2, čl. 18. býv. rak. zákona. ustanovuje: "Toliko při veletržních a tržních směnkách platí výjimka, že teprve v čase, který je ve veletržním nebo tržním místě zákonem určen ku předložení, mohou býti předkládány ku přijetí a osvědčovány, nebudou-li přijaty". Předpis tento ponechán byl v býv. rak. zákoně ze všeobecného směnečného řádu německého jedině proto, aby se jejich konformita zachovala. V Německu je totiž více tržních míst, kde se tržní směnky podle zvláštního předpisu mají předkládati ku přijetí (Lipsko, Frankfurt n./Mohanem, Frankfurt n./Odrou a j. v.), kdežto v býv. rak. uh. říši nebylo města, aby čas byl tam zákonem zvláště vyměřen, v němž tržní nebo veletržní směnky mají býti předloženy ku přijetí a takový čas jen všeobecně ustanoven byl uvád. cís. patentem z 25. ledna 1850, jehož § 3 ustanovuje: "Směnky, které jsou splatny na tuzemský veletrh nebo trh, nesmějí býti předkládány ku přijetí před počátkem trhu a, jestliže tento osm dnů anebo déle trvá, před 2. polovicí doby trvání". Všeobecně se také zastává. že uvedený § 3. cit. cís. patentu vstoupil na místo odst. 2. čl. 18. býv. rak. zákona. Při unifikaci sluší tedy pro obor práva platného v t. zv. historických zemích k němu vzíti zřetel. V obor u býv. uh. práva platí § 18 býv. uh. zákona, v němž čteme "Směnky znějící na tuzemské trhy mohou býti předkládány ku přijetí v době trvání trhu kdykoliv ve lhůtě ustanovené v §u 35". Hledíc k cit. §u 35, mohou se směnky "kdykoliv" předkládati ku přijetí: a) trvá-li trh jediný den, o trhu, b) trvá-li déle nežli den, avšak nejdéle osm dní, poslední den tržní, c) trvá-li trh více nežli osm dní, osmého dne tržního, nebo kdykoliv později, pokud trh trvá.

Je tedy zřejmo, že § 18 býv. uh. zákona neshoduje se s 2. odstavcem čl. 18. býv. rak. zákona resp. s §em 3 uvád. cís. pat. z 25. ledna 1850. Osnova rozdíly odstraňuje tím způsobem, že podle býv. rak. zákona. mluví netoliko o tržních, ale i veletržních směnkách, a že přejímá i jeho ustanovení z §u 3 cit. cís. pat.

Doba byla v osnově upravena hledíc k osmidennímu trvání veletrhů.

K §u 17.

(§ 19 uh. zák. a čl. 19. rak. zák.).

Oba zákony se shodují.

K §u 18.

(§ 20 uh. zák. a čl. 20. rak. zák.)

I zde oba zákony se obsahově kryjí

K §u 19.

(§ 21 uh., čl. 21. rak.)

Oba zákony se kryjí. Při českém výrazu "přijetí" opakován in margine běžný termín "akcept".

Odst. 2. upraven přesněji i správněji slovy "pokud z jeho obsahu zřejmě nevyplývá..." Myslelo se na př. na případ, kdy směnka (podle čl. 10. býv. rak. směn. ř.) bude indosována i na trasáta a od tohoto pak dále. Tu podle dosavadního znění byl by takový podpis trasátův (učiněný u příležitosti indosace) vlastně akceptem. Takovému výkladu vhodně brání nová stylisace.

V odst. 3. zvoleno slůvko "platí", jímž lépe vystihuje se absolutní platnost (a contr. "pokládá se").

K §u 20.

(§ 22 uh., čl. 22. rak.).

Oba zákony se shodují. Počátek druhého odstavce upraven podle stručnějšího (obsahově však stejného) tekstu býv. uh. zákona. Vložena citace §u 23, aby bylo patrno, že rčení "rovná se" znamená, že jsou dány podmínky zajišťovacího regresu.

K §u 21.

(§ 23 uh., čl. 23. rak.).

Oba zákony se kryjí. Odst. 2. a 3. býv. rak. zákona nespojeny v jediný, jakž činí již i býv. uh. zákon.

K §u 22.

(§ 24 uh., čl. 24. rak.).

I zde oba zákony se obsahově shodují. Býv. rak. zákon v odst. 1. cituje "čl. 4, č. 8." a v závorce uvádí termín "domicilovaná směnka". Obojí převzato, při druhém pak připojen napřed český výraz "umístěná". Při prvně vyskytnuvším se názvu "umístěnec" uveden rovněž běžný termín "domiciliát".

K §u 28.

(§ 25 uh. a čl. 25. rak.).

Oba zákony se v podstatě shodují. V býv. uh. zákoně se sice dává postihové právo proti výstavci a rubopisci jen majiteli směnky, zatím co podle býv. rak. zákona má je netoliko majitel směnky, ale každý nástupce, předloží-li protest pro nepřijetí. Totéž není věci na újmu, uváží-li se, že i býv. uh. zákon právům ostatních postihovatelů na jejich předchůdce věnuje zvláštní § 26, shodný s čl. 26. býv. rak. zákona. Osnova přidržela se znění býv. rak. zákona.

Jiná odchylka jeví se v tom, že býv. uh. zákon nemá odst. 3. býv. rak. zákona, jelikož o zástavním právu pojednává obšírněji v §§ 106-107. Osnova přijala za své stanovisko býv. rak. zákona a nepřevzala ustanovení §§ů 106-107 býv. uh. zákona, čímž blíží se spíše osnově světového zákona smě­ nečného. Cit. nepřevzaté §§y znějí:

§ 106 býv. uh. zákona, nadepsán "XXI. Právo zástavní a zadržovací. 1. Zástavní právo":

"(1) Nesplnil-li dlužník včas svého závazku, může se vlastník směnky uspokojiti z věcí, na nichž soukromě nabyl zástavního práva, a za tím účelem:

1. použíti svršků podle předpisů o směnečném řízení ke svému uspokojení.

2. cenné papíry, které mají bursovní kurs, v den dospělosti na burse, a kde jí v platebním místě není, třetího dne po dni platebním na nejbližší burse prodati, nebo takové papíry až do výše jeho pohledávky podle kursu dotyčného dne si ponechati. Jest však povinen vyrozuměti o tom dlužníka do 24 hodin po některém z uvedených výkonů. Za nejbližší bursu pro cenné papíry, které jsou znamenány na některé tuzemské burse, pokládá se tuzemská, pro jiné cenné papíry cizozemská bursa.

3. směnečné anebo jiné pohledávky vybrati nebo je do výše jeho pohledávky podržeti.

(2) Tato práva příslušejí majiteli směnky i v případě, byl-li na dlužníka zatím prohlášen konkurs.

(3) Je však - byl-li zcela uspokojen - povinen dlužníkovi, pokud se týče konkursní podstatě, vydati původní směnku a přebytek, je-li tu nějaký".

§ 107 býv. uh. zákona pak zní:

"Zavinil-li majitel směnky obmeškáním částečnou nebo úplnou ztrátu věci nebo pohledávky; která byla v zástavě, jest povinen dlužníkovi nahraditi škodu".

Srov. k tomu níže poznámku k §u 109.

K §u 24.

(§ 26 uh., čl. 26. rak.)

Oba zákony se celkově kryjí. Odchylka jeví se ve znění obou ustanovení, pokud jedná se o subjekty, pro něž norma platí. Čl. 26. býv. rak. zákona ustanovuje totiž "remitent a každý rubopisník", kdežto § 26. býv. uh. zákona praví "každý předchůdce", t. j. každý předchůdce posledního majitele směnky. U srovnání s tím, co pověděno shora k §u 23 osnovy, patrno, že hledíc k postihu ke zjištění platí v býv. uh. zákoně § 25 pro posledního majitele směnky a § 26 pro každého jeho předchůdce. Hledíc pak k tomu, co shora k §u 23 poznamenáno bylo, přidržuje se osnova znění býv. rak. zákona.

K §u 25.

(§ 27 uh., čl. 27. rak.).

Oba zákony se shodují.

K §u 26.

(§ 28 uh., čl. 28. rak.).

Mezi oběma zákony jeví se nepatrné odchylky. Především v §u 28 č. 2. býv. uh. zákona se praví, že kauce musí býti navrácena, "nebyl-li proti předchůdci učiněn postih", kdežto podle čl. 28. č. 2. býv. rak. zákona "nebyl-li ten, kdo jistotu dal... žalován ze směnky na její zaplacení". Býv. rak. zákon-je tu zřetelnější v rozlišování postihu ke zjištění a postihu na zaplacení, neboť v obou zákonech jedná se o postih posléze řečený, což hledíc k býv. uh. zákonu plyne z toho, že lhůta jednoho roku počítá se také jako v býv. rak. zákoně ode dne dospělosti směnky, a jedná-li se o postih posléze-řečený, je znění býv. rak. zákona jasnější. Proto osnova přejímá rčení čl. 28. č. 2. býv. rak. zákona.

Kromě toho jeví se mezi oběma zákony odchylka co do č. 3. Býv. uh. zákon § 28 č. 3. užívá slov "pominul-li závazek toho, kdo jistotu poskytnul", kdežto býv. rak. zák. čl. 28. č. 3. má širší rčení "pozbyla-li směnečné platnosti", které převzato.

K §u 27.

(§ 29 uh., čl. 29. rak.).

Větší rozdíl jeví se mezi §em 29 býv. uh., zákona a čl. 29. býv. rak. zákona. Rozdíl tento částečně odpadl. Totiž čl. 29. býv. rak. zákona měl v odst. 1. pod č. 2. ještě dodatek "nebo když pro splnění nějakého závazku platebního bylo nařízeno, aby se na něm vykonalo osobní uvěznění", který zrušen zákonem ze dne 4. května 1868, podle něhož uvěznění pro dluhy nemá místa.

Prvá odchylka jeví se mezi 1. odstavcem §u (čl.) 29 obou zákonů. Býv. uh. zákon praví, že je "postihová žaloba přípustna", kdežto býv. rak. zákon ustanovuje, že "může býti požadována jistota". Převzato rčení posléze uvedené jakožto přesnější s dodatkem "a směnečnou žalobou vymáhána" (konformně § 24 odst. 1.).