(³) Činí-li pobyt v tuzemsku více než 60 po sobě následujících dnů nebo požádá-li o to poplatník, budiž zapravena daň podle sazeb, platných pro vozidla tuzemská (§ 11). Cizozemský osobní automobil může však býti zdaněn podle tuzemské sazby jen tehdy, když poplatník předloží vyměřovacímu úřadu (§ 17) osvědčení o počtu válců a jich rozměrech (vrtání a zdvihu) v mm. § 11, odst. 2. a 4. platí obdobně.

(⁴) Vyžádá-li si poplatník prodloužení doby pobytu v tuzemsku, zaplatiti jest na další období daň podle sazby, jako by šlo o nový vstup vozidla do tuzemska.

§ 14.

(¹) Daň z tuzemských vozidel dlužno zapraviti před použitím vozidla, a to najednou na rok nebo šest měsíců, při prvém vyměření daně však vždy do konce běžného pololetí nebo běžného roku. Daň se platí, pokud vládním nařízením nebude stanoveno jinak, zvláštními složními lístky poštovního úřadu šekového.

(²) Z cizozemských vozidel zapraví se daň při celním záznamu vozidla na období uvedená v § 13. V případě § 13, odst. 3., zapraví se daň na celých šest měsíců nebo celý rok. O zapravení daně vydá úřad vyměřovací (§ 17) daňový list. Předpisy celní zůstávají nedotčeny.

(³) Za každé vozidlo budiž daň zapravena zvláště.

(⁴) Do které lhůty třeba zapraviti daň z vozidel, která byla v používání již v době účinnosti tohoto zákona, ustanoví vládní nařízení.

(⁵) Pro vozidla od daně osvobozená (§ 9) vydá úřad vyměřovací potvrzení o osvobození.

(⁶) Řidič vozidla je povinen míti při jízdě s sebou složenku o zapravené dani nebo daňový list nebo potvrzení podle předchozího odstavce.

§ 15.

(¹) Nehledíc k případům zániku osvobození nemají změny nastalé v platebním období v osobě majitele nebo v podkladě pro zdanění toho kterého vozidla za následek změnu ve vyměřené dani, poplatník je však povinen změny tyto do 8 dnů oznámiti úřadu vyměřovacímu, který je vyznačí na složním nebo daňovém listu. Při cizozemských vozidlech mohou tyto změny býti oznámeny ve stejné lhůtě kterémukoli z úřadů, uvedených v § 17, odst. 2.

(²) Daň se nevrací vyjímajíc případ, o němž jedná § 16, odst. 1.

§ 16.

Tuzemská vozidla jsou poplatníci (§ 10) povinni před použitím (§ 14, odst. 1. a § 15, odst. 1.), pokud se týče před uplynutím posledního období, za něž daň byla zaplacena, ohlásiti u vyměřovacího úřadu (§ 17), aby zjistil, zda daň byla správně zaplacena nebo že jest od ní poplatník osvobozen. Vzor přihlášky ustanoví vládní nařízení. Případně předepsaný dodatek na dani zapraviti je do 14 dnů po doručení vyrozumění; bylo-li na dani zaplaceno více než odpovídá zákonu, vrátí se rozdíl hotově.

(²) Cizozemská vozidla, která vstupují do území Československé republiky v cestovním

styku, jsou poplatníci povinni přihlásiti u celního úřadu při záznamním řízení. Zůstane-li cizozemské vozidlo na území Československé republiky ještě po uplynutí období, na které z něho byla daň zapravena, jest poplatník povinen přihlásiti vozidlo k dalšímu pobytu u vyměřovacího úřadu (§ 17) a zapraviti daň na další dobu nejpozději v den, kdy prochází platnost starého daňového listu.

(³) Do které lhůty třeba přihlásiti vozidla, která byla v používání již v době účinnosti tohoto zákona, ustanoví vládní nařízení.

(⁴) Pokud tuzemské vozidlo nebylo u dopravně-policejního úřadu odhlášeno nebo pokud cizozemské vozidlo nevystoupilo prokázaně z území Československé republiky, má se za to, že se ho používá k tuzemské dopravě.

§ 17.

(¹) Úřadem vyměřovacím pro daň z tuzemských motorových vozidel je v Čechách a na Moravě okresní finanční ředitelství, ve Slezsku finanční inspektorát, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi finanční ředitelství, v jehož obvodu má vozidlo stálé stanoviště.

(²) Vyměřovacím úřadem pro daň z cizozemských motorových vozidel je vstupní celní úřad a, jde-li o další zapravení daně nad dobu, pro kterou byla daň zapravena (§§ 13, 16, odst. 2.), též kterýkoli úřad, uvedený v odst. 1. Pro prvé vyměření daně podle § 16, odst. 3., jakož i pro dodatečné vyměření daně z vozidel, jež nebyla včas přihlášena k dalšímu pobytu, jest vyměřovacím úřadem kterýkoli úřad, uvedený v odst. 1., jakož i celní úřad výstupní.

(³) Pro vozidla, o nichž jedná § 11, odst. 5., je vyměřovacím úřadem pro obvod celého státu zemské finanční ředitelství v Praze. Podrobnější předpisy o řízení určí vládní nařízení.

(⁴) Vyměřovací úřady jsou oprávněny žádati od poplatníků vysvětlivky o veškerých okolnostech, které se týkají daně neb ohlašovací povinnosti, nahlížeti do průkazních listin, činiti z nich výpisy a vyžádati si na stvrzenku příslušné doklady.

§ 18.

Proti výměře daně nebo odepření osvobození lze u vyměřovacího úřadu dodati odvolání do 30 dnů po sdělení o výši daně neb odepření osvobození. O odvolání rozhoduje s konečnou platností finanční úřad II. stolice a jde-li o daň, vyměřenou podle § 17, odst. 3. ministerstvo financí. Odvolání nemá účinku odkládacího.

§ 19.

(¹) Veškeré veřejné úřady jsou povinny účinně spolupůsobiti při provádění tohoto zákona. Politické (policejní) úřady, vedoucí v patrnosti motorová vozidla, jsou zejména povinny do 4 neděl po účinnosti zákona zaslati seznam všech motorových vozidel, jich majitelů a stanovišť vyměřovacímu úřadu (§ 17, odst. 1. a 3.), příslušnému podle stanoviště vozidla a sdělovati nadále témuž úřadu každou změnu majitele vozidla i stanoviště.

(²) Dopravně-policejní značka pro nově ohlášené vozidlo nesmí býti vydána, pokud nebyl podán průkaz, že daň byla zapravena.

§ 20.

(¹) Jakékoli zkrácení nebo zatajení daně z motorových vozidel trestá se jako těžký důchodkový přestupek pěti až dvacetinásobkem zkrácené daně. Jiné přestupky tohoto zákona a nařízení podle něho vydaných trestají se peněžitým trestem od 10 do 2.000 Kč.

(²) Jinak platí o stíhání přestupků tohoto zákona trestní zákon důchodkový z r. 1835, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle ustanovení třicátkových řádů z r. 1754 a 1788 s instrukcí z r. 1842 a zák. čl. XI/1909 se všemi změnami a dodatky.

(³) Trestnost přestupků promlčuje se ve třech letech.

(⁴) Při zmeškané přihlašovací povinnosti může vyměřovací úřad na základě pomůcek, které má po ruce, vyměřiti daň z moci úřední, jsa při tom oprávněn užíti sazeb o 10% vyšších než jsou uvedeny v § 11, pokud se týče 13.

§ 21.

O promlčení daně podle tohoto zákona, jakož i o vymáhání platí obdobně ustanovení, týkající se daní přímých. Pro daň podle tohoto zákona vázne na vozidle zákonné zástavní právo.

§ 22.

(¹) Obecní dávka z držení motorických dopravních prostředků smí býti vybírána nejposléze za kalendářní pololetí, v němž tento zákon nabyl účinnosti. Tím mění se § 38 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 329 Sb. z. a n. o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí a měst s právem municipálním.

(²) Pokud dávka, uvedená v předchozím odstavci, byla prokazatelně zaplacena za pololetí, v němž zákon tento nabyl účinnosti, započte se poměrnou částí, která vypadá na dobu od účinnosti zákona do konce pololetí, do daně podle tohoto zákona, vyměřené na touž dobu. Do daně na dobu pozdější není započítání dávky přípustno ani tehdy, když započítáním podle věty první nebyla placená dávka zplna vyčerpána.

(³) Poplatky za povolení dočasného vstupu cizozemských automobilů, vybírané na základě § 3 zákona ze dne 24. června 1920, č. 418 Sb. z. a n. o úřadu pro zahraniční obchod a § 2 zákona ze dne 19. ledna 1922, č. 25 Sb. z. a n., jímž se zrušuje úřad pro zahraniční obchod, se zrušují dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti.

(⁴) Pokud byly tyto poplatky zaplaceny na dobu, do níž spadá počátek účinnosti tohoto zákona, započtou se poměrnou částí, která vypadá na dobu od počátku účinnosti tohoto zákona do konce vstupní lhůty, těmito poplatky kryté, do daně z motorových vozidel.

(⁵) Ode dne účinnosti tohoto zákona nepodléhají dani přepychové předměty, uvedené v pol. 64 seznamu přepychových předmětů a výkonů, vydaného vládním nařízením ze dne 28. dubna 1927, č. 43 Sb. z. a n.

§ 23.

Orgány důchodkové kontroly a pohraniční finanční stráže, jakož i silniční a bezpečnostní policie jsou oprávněny a povinny bdíti nad tím, zda poplatníci zachovávají předpisy tohoto zákona, zejména zda daňové povinnosti bylo učiněno zadost. Zastavování vozidel v jízdě jedině za účelem tohoto dozoru nebudiž však prováděno. Výjimka se připouští jen v pohraničním pásmu.

§ 24.

Daň podle tohoto zákona není základem pro jakékoli přirážky.

§ 25.

(¹) Z jízdného za osobní dopravu autobusy kromě autobusů, sloužících výhradně dopravě v hranicích obce, zapraviti je dávku ve výši, stanovené pro železniční dopravu osobní. Tato dávka může býti paušalována. Lístky dělnické a školní jsou od dávky osvobozeny.

(²) Ministerstvo financí v dohodě s ministerstvem železnic a pošt a telegrafů může pro autobusy, obstarávající spojení v krajích, kde není souběžného spojení železničního, dávku zcela nebo z části prominouti.

(³) Jinak platí pro dávku podle tohoto paragrafu obdobně ustanovení zákona ze dne 30. června 1921, č. 242 Sb. z. a n. o dopravních daních.

(⁴) Podrobnosti stanoví vládní nařízení.

(⁵) Právo obcí vybírati dávku z osobní dopravy autobusy zaniká pro dobu od účinnosti tohoto zákona. Tím mění se § 38 zákona č. 329/1921, a čl. I., § 1, č. 14 zákona ze dne 6. února 1920, č. 117 Sb. z. a n. o zavedení a vybírání obecních platů a dávek v obci hlavního města Prahy.

§ 26.

Poplatníci, kteří jsou povinni obstarávati dopravu motorovými vozidly za náhradu, stanovenou smlouvou nebo úředním tarifem, mohou žádati, aby náhrada byla přiměřeně upravena se zřetelem na zvýšení daňového břemene, vzniklé tímto zákonem.

§ 27.

Kdy zákon tento nabude účinnosti, stanoví vládní nařízení.

§ 28.

Provedením zákona pověřuje se ministr financí v dohodě s ministrem veřejných prací a ostatními zúčastněnými ministry.

Je všeobecně známo, že silnice jsou namnoze ve stavu neuspokojivém. Zjev ten je zaviněn v přední řadě jednak nedostatečnými finančními prostředky na udržování a rekonstrukci silnic, jednak zvýšeným jich opotřebováním, hlavně v důsledku rozvoje automobilismu, který klade na silnice nové těžké požadavky a způsobil, že silnice, pozbyvší dříve rozšířením železniční sítě značně na svém významu, staly se zase důležitým činitelem také v dopravě dálkové. Kdežto při potahové dopravě je vozovka porušována tlakem, po příp. nárazy železných obručí povozů a podkov potahů, vězí zlé účinky aut na štěrkované silnice v tom, že vozovku ne dost souvislou rozrušují odmetávajíce nebo odstřikujíce drobné její součástky, dále že zadní, hnací kola, tangenciálně se opírají o vozovku a rozviklávají jednotlivé kameny jejího povrchu. Kromě toho, není-li konstruktivní vrstva dost únosná, prolamují ji těžké nákladní automobily. Rozrušení rozviklané vozovky dovršují obyčejně těžké povozy se železnými obručemi drtíce uvolněné štěrkové kameny.

Výdaje (řádné i mimořádné, osobní i věcné) na silnice a mosty byly na rok 1927 rozpočteny

což o sobě je částka jistě značná, ale, jak dokazuje stav silnic, naprosto nedostačující.

Uvésti silnice co nejrychleji do řádného stavu je nejen zájmem dopravy, nýbrž i zájmem zdravotním; je nezbytno, aby nynější trýzeň, způsobená prachem a blátem na silnicích, byla postupně odstraněna nebo zmírněna a aby silnice v tratích, vystavených těžké nákladní dopravě nebo čilé vozbě automobilní byly při nákladech co možno nejmenších náležitě pevné. Především je třeba, aby u silnic na štěrk chudých doplněna byla vrstva štěrková a vhodnými způsoby chráněna před rychlým opotřebováním motorovými vozidly, a aby obyčejné štěrkované vozovky silniční na tratích se zvláště silnou dopravou automobilní, které jsou v udržování příliš drahé a pro mechanickou dopravu nezpůsobilé, byly postupně nahrazeny pevnějšími a bezprašnými vozovkami. Dále bude zapotřebí nahraditi chatrné nebo málo únosné silniční objekty novými, způsobilejšími konstrukcemi, po případě provésti místní korekce směru a stoupání silnic a doplniti orientační a ochranná opatření na silnicích. Takovéto úpravy silnic budou se zřetelem na jejich délku a na nynější cenové poměry vyžadovati ovšem značného nákladu.

Nehledě k silnicím obecním, je podle stavu z r. 1924 v Čs. republice silnic v km:

Novými stavbami, které kryly provedeny od r. 1924 až do nynější doby nebo jsou právě prováděny, vzrostla délka státních silnic téměř na 8500 km, délka okresních silnic v Čechách, na Moravě a ve Slezsku asi na 43.100 km a délka župních silnic na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na 6766 km.

Pro posouzení cenových poměrů stačí uvésti, že na př. náklad na válcování 1 km státní silnice činil před válkou 6000―6500 Kč, dnes počítá se 70.000―80.000 Kč.

Avšak všechny prostředky, které jsou běžně státem a samosprávou věnovány na udržování a rekonstrukci silnic, nedovedou udržeti silnic ani v technické rovnováze, čímž se zaviňuje postupný jich úpadek. Je tedy potřeba jednak zvýšiti pravidelný výdej státu na udržování silnic a jednak provésti základní rekonstrukci silnic, jež by pak bylo možno dále udržovati. Počítá se, že bude třeba ku rekonstrukci státních silnic částky asi 1.000 milionů, jež by byla prostavěna v nejbližších 10 letech. Této částky jest zapotřebí vedle dosavadních běžných řádných i mimořádných výdajů v rozpočtu ministerstva veřejných prací pro silniční účely. Není možno zvýšiti ani účelových příjmů tak, aby mohla rekonstrukce státních silnic býti provedena bez úvěru. K řešení všech souvislých finančních otázek zřizuje se proto touto osnovou při ministerstvu veřejných prací silniční fond, jehož účelem jest koncentrovati účelové příjmy pro výstavbu silnic a opatřiti potřebný úvěr, jakož i jeho úmor a zúročení. Zřízením tohoto fondu nemá býti nijak porušena jednota rozpočtová a fond bude probíhati rozpočtem jako každý jiný příjem a každé vydání. K formě fondu se přikročilo především proto, aby jisté účelové dávky z automobilů atd. byly vázány pro určitý účel (zlepšení silnic). Nebylo by ochoty a nebylo by ani národohospodářské odůvodněnosti pro tyto dávky, nebyly-li by věnovány zase pro zlepšení předpokladů automobilismu. Z národohospodářských důvodů bylo by škodlivé zatížení dopravy automobilové novými daněmi kdyby se tak dělo pro všeobecné státní účely a státní pokladnu. Jestliže však se příjmů z těchto dávek používá ku zlepšení silnic, usnadňuje a zlevňuje se tím zase na druhé straně ještě účinněji automobilová doprava a nejsou tedy dávky tyto zatížením automobilové dopravy a výroby, nýbrž naopak jsou při svém upotřebení pro ně spojeny s výhodou. Vedle toho jest, jak řečeno, účelem fondu koncentrace úvěru pro jednorázovou rekonstrukci státních silnic. Fond bude subjektem tohoto úvěru a bude z účelových svých příjmů amortisovati zápůjčky uzavřené. Jde nyní o povahu tohoto úvěru. Výstavba silnic náleží k výdajům, které jsou národohospodářsky produktivní, poněvadž zlevněním dopravy a jejím zdokonalením se povznáší hospodárnost výroby i spotřeby, které však nejsou rentabilní v soukromohospodářském smyslu. Musí proto býti uhrazovány daněmi. Jestliže se k výstavbě silnic v daném případě připouští přece úvěr, bez něhož jednorázové a rychlé rekonstrukce silnic nelze provésti, tedy je zřejmo, že jednak musí tento úvěr býti velmi levný a že musí uhražován býti účelovými zmíněnými dávkami. Přes velmi příznivou situaci státního úvěru a přes velmi příznivé kursy státních papírů na peněžním trhu nedoporučovalo by se, aby stát opatřoval úvěr k rekonstrukci silnic na peněžním trhu. Jednak proto, že úrok z úvěru získaného na peněžním trhu byl by přece jen pro účely silniční poměrně drahý, jednak proto, že by nezůstal bez reakce na vývoj peněžního trhu, který se utváří mimo jiné proto právě tak příznivě, že stát nezatěžuje peněžního trhu úvěrovými operacemi. Byla tedy na snadě myšlenka použíti ku rekonstrukci silnic peněz koncentrovaných v sociální pojišťovně. Úvěr z tohoto pramene odehrává se mimo peněžní trh a zůstává tudíž bez účinku na peněžní trh. Dále jest tento úvěr poměrně levnější a může býti čerpán postupně podle potřeby a výstavby silnic. Se stanoviska sociální pojišťovny nemůže býti vážných námitek proti této formě kreditování výstavby silnic. O zúročení a úmor je postaráno silničním fondem, který je k tomu cíli konstruován jako právnická osoba a bezpečnost úvěru tohoto fondu je dána tím, že stát přejímá záruku za úrok a úmor úvěru pro případ, že by běžné příjmy fondu k tomuto účelu nestačily. Toho se arci není co obávati, poněvadž příjmy fondu budou hned zprvu větší, nežli bude zapotřebí k zúročení a úmoru celého úvěru 1 miliardy, k němuž se fond zmocňuje. Se stanoviska národohospodářského pak dlužno pevně trvati na tom, aby prostředků soustředěných v sociální pojišťovně bylo použito z největší části, ne-li výlučně k účelům produktivním. Smysl kapitálového pojištění pozůstává v tom, že za nashromážděné peněžní kapitály se cestou úvěru vyrobí takové statky, které jsou způsobilé napomáhati ku zvýšení výrobnosti. Neběží tedy jen o to, aby byla zajištěna soukromohospodářská rentabilita nýbrž aby byla podporována národohospodářská produktivita. Pro budoucí invalidy a přestárlé se nešetří spotřební statky, nýbrž se šetří peníze. Invalidé a přestárlí budou živeni svými současníky. A nemá-li jich obživa znamenati svého času újmu pro veškeré ostatní obyvatelstvo, nemají-li býti tedy kapitály nastřádané v soc. pojišťovně jenom distributivním klíčem, tedy jest třeba, aby se pomocí těchto kapitálů povznesla produktivita země a zvýšená výkonnost národního hospodářství bude pak oním pramenem, ze kterého budou čerpati svou obživu invalidé a přestárlí dělníci, odkázaní na sociální pojištění. Naskytuje se k tomu obzvláště příležitost právě při potřebě úvěru na rekonstrukci silnic. Vedle toho je třeba zdůrazniti, že by bylo škoda, aby peníze koncentrované u sociální pojišťovny byly zase rozptýleny v drobných uloženích. Pro drobné účely jsou místní peněžní ústavy všeho druhu. Pro velké úkoly hospodářské je třeba koncentrovaných prostředků a právě tato koncentrace, kdyby měla býti provedena na volném peněžním trhu, zdražuje úvěr těmto účelům. Jest snáze umístiti na peněžním trhu 100 milionu, nežli miliardu, a je tak možno učiniti jen za méně výhodných podmínek pro dlužníka. A proto je žádoucno, aby koncentrovaných peněz sociálního pojištění bylo použito k velkým koncentrovaným národohospodářským účelům. Bylo by chybou, kdybychom tyto prostředky zase rozptýlili a pro velké účely byli nuceni se obraceti o drahý úvěr do ciziny. I v tomto směru se jeví upotřebení prostředků sociálního pojištění k rekonstrukci silnic účelným a správným. Není žádné obavy, že by se tím odčerpaly všechny prostředky sociálního pojištění. Bude to jen poměrně malý zlomek, uvážíme-li, že se miliarda za rekonstrukci silnic rozvrhuje na 10 let, takže připadá na 1 rok 100 milionů. Na první pohled se zdá býti anomalií, že se disponuje zákonem prostředky sociálního pojištění a zdánlivě obmezuje volnost disposiční sociální pojišťovny.

Třeba však spolu uvážiti, že předpisy platné o způsobu ukládání peněz sociální pojišťovny na př. ve státních papírech nejsou ničím jiným, dále, že musí míti silniční fond zabezpečeny své prostředky jak co do sumy, tak co do podmínek, má-li sdělati podle toho celkový svůj program pracovní a finanční. Upotřebení peněz sociální pojišťovny k takovýmto národohospodářským účelům podpírá kapitálový systém, na němž je sociální pojištění vybudováno. Systém repartiční by neumožňoval úvěru tohoto druhu, on by však také nenapomáhal zvýšení produktivity země, sociální pojištění pak by zůstalo jen klíčem distributivním a nebylo by pramenem peněžní a reálné úspory vedoucí ku zvýšení produktivity země, že se appeluje tentokráte pouze na Sociální pojišťovnu, má svůj důvod v tom, že je to první transakce toho druhu a Sociální pojišťovna soustřeďuje největší prostředky. Bude snad v brzké budoucnosti žádoucí požadovati podobné spolupůsobení od ostatních ústavů obdobné povahy pro účely vodní.