K § 5.

Trestné nejsou činy, které zakládají sice podstatu správního přestupku, avšak v konkrétním případě jsou plněním povinnosti úřadu nebo povolání nebo jsou jinak právním řádem přikázány nebo dovoleny (jednání právní), dále činy spáchané v tísni, to jest v takovém stavu, že pachatel musil se činu dopustiti, aby odvrátil od sebe nebo jiného přímo hrozící nebezpečí pro tělo, svobodu, majetek nebo jiný statek. Takový stav mohl nastati buď donucením t. j. přímou, neodolatelnou mocí nebo vyhrožováním nebo nahodilou událostí nebo při nutné obraně proti přímo hrozícímu útoku. Pokud bude lze hospodářskou závislost považovati za okolnost zbavující trestnosti, bude třeba posouditi v každém jednotlivém případě.

K § 6.

Otázku viny při správních přestupcích třeba posouditi nejprve podle správních předpisů; některé z nich za trestné označují činy spáchané vědomě, úmyslně, bez důvodu nebo z nedbalosti. Neobsahují-li tyto předpisy o vině zvláštního ustanovení, třeba použíti prvé věty § 6, že k trestnosti správního přestupku není potřebí úmyslu, nýbrž že stačí pouhá nedbalost.

Z povahy správních přestupků a účelu jejich stíhání však plyne, že již pouhé překročení zákazu nebo nesplnění příkazu je přestupkem, vyjma případy, kde zákonný předpis sám výslovně požaduje k skutkové podstatě, aby povstala škoda nebo nebezpečí a neobsahuje ustanovení o vině. Nejsou-li tu tedy tyto okolnosti, je pachatel trestný - čili platí domněnka o jeho trestní odpovědnosti, pokud sám neprokáže, že nemohl bez svého zavinění předpis zachovati.

Neznalost předpisu anebo jeho mylný výklad nelze uznati za důvod zbavující trestnosti, nemělo-li by se každé stíhání správních přestupků založených na nejrůznějších předpisech státi ilusorním, lze však k těmto okolnostem jako k polehčujícím přihlédnouti při výměře trestu a po případě může býti uložen trest i pod trestní sazbou.

K § 7.

Trestní ustanovení správních předpisů směřuje pravidelně jen proti přímému pachateli, výjimkou postihuje výslovně (zvláště v novějších předpisech) i účastníky. Účastníkem není ovšem, kdo sám se zúčastní trestného činu jako spolupachatel, nýbrž ten, kdo je při něm činný tím, že při jeho páchání pomáhal a tak jej usnadnil nebo tím, že dal k spáchání přestupku rozkaz, k němu sváděl, radil a naváděl, opomenul nutný příkaz nebo dohled nebo jinak spáchání přestupku přímým pachatelem způsobil. Takového účastníka stíhá trest zpravidla mírnější než by stihl přímého pachatele - a to i tehdy, když přímý pachatel sám není trestný (na př. pro nepříčetnost, pro svůj věk a p.). Rozdíl mezi případem odstavce 1 a 2 je ten, že v prvém případě se vyžaduje úmysl, v druhém nikoli.

K § 8.

Pokus o správní přestupek není trestný, leč by jej zákon výslovně prohlašoval za trestný; v tom případě se trestá, avšak zpravidla mírněji než dokonaný čin; ani tu nelze však pro pokus trestati, nebyl-li čin dokonán proto, že pachatel jeho dokonání sám zmařil tím, že dobrovolně od trestné činnosti ustoupil nebo její výsledek za mezil nebo odvrátil.

K § 9.

Tímto ustanovením má býti vyplněn praxí pociťovaný nedostatek všeobecného předpisu, jak postupovati při provádění trestních správních předpisů proti osobám nefysickým, hlavně tedy proti právnickým osobám a jiným kolektivitám, vystupujícím jako celek, avšak jako celek nezasažitelným. Spáchá-li takový soubor fysických osob správní přestupek, bude lze stíhati všeobecně ty orgány, které jej na venek zastupují. Aby nebylo lze trestnímu stihání vyhnouti se tím; že by takového fysického orgánu nebylo, bude míti úřad možnost naříditi, aby byl ustanoven odpovědný zástupce. Ustanovení o ručení souborných osob za peněžitý trest, náhradu škody, pokud o ní úřad rozhoduje, a náklady řízení uložené odpovědným orgánům nebo zástupcům čeliti bude případným snahám vyhnouti se účinkům trestu tím, že by se za odpovědné zástupce nastrčily osoby, na nichž nebylo by možné plnění pro nedobytnost vymáhati.

K § 10.

Promlčení správních přestupků se upravuje všeobecně a jednotně a odstraňují se různá ustanovení specielních předpisů. Úřadem v prvním odstavci rozumí, se věcně a místně příslušný úřad, který je povolán k stíhání správního přestupku, o nějž jde. Promlčení se zabraňje i tehdy, předsevzal-li úkon stíhání soud; tímto ustanovením se zamezí promlčení v těch případech, když po promlčecí lhůtě řízení soudní je zastaveno a věc postoupena politickým úřadům. Srovnej také ustanovení § 52, odst. 2. Lhůta promlčecí stanovená na 6 měsíců odpovídá jak některým dosavadním specielním předpisům, tak i potřebě praxe. Přestupkům, týkajícím se veřejných dávek, se vyhražuje roční lhůta promlčecí, neboť je možné, že se úřad o takových přestupcích doví teprve po delší době. Lhůta 6 týdnů při soukromožalobních přestupcích odpovídá lhůtě v řízení soudním; dověděl-li se soukromý žalobce o přestupku a o osobě pachatelově teprve po uplynutí všeobecné doby promlčecí, jest přestupek promlčen, třebaže šestinedělní lhůta ještě neuplynula.

Ustanovení třetího odstavce o absolutním promlčení správních přestupků a výkonu uloženého trestu opírá se o právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Přes to, že odsouzení pro správní přestupek nemá všeobecných následků jako odsouzení soudem pro trestný čin, má přece jen podle některých správních předpisů odsouzení pro správní přestupek jisté následky vzhledem k udělení neb odejmutí oprávnění (srv. § 133 b), odst. 1, lit. a) živnostenského řádu, zák. č. 9/1924 o radiotelegrafii, puncovní zák. č. 2/1927, letecký zák. č. 172/1925 a zák. o stavebních živnostech č. 193/1893, § 26, čís. 1, min. nař. z 18., září 1912, čís. 191 ř. z. o biografech atd.) nebo pro výměru trestu při opakování přestupku (srv. zák. č. 412/1919 o povinném očkování, č. 479/1921 o ochraně znaku Červeného kříže atd.). Je zajisté spravedlivo, aby i tyto následky správních přestupků po určité době pominuly. V některých bývalých uherských předpisech je na tyto případy stanovena lhůta dvou roků (srv. zák. čl. XXIII/1885 a XII/1894); na tyto případy se pamatuje výhradou v poslední větě.

K § 11.

Stanoví se jednak podpůrná trestní sazba na správní přestupky tak, jak to činilo ministerské nařízení ze dne 30. září 1857, čís. 198 ř. z., jednak se zvyšují na pětinásobek trestní sazby na správní přestupky před 28. říjnem 1918 stanovené, aby odpovídaly přibližně nynějším valutovým poměrům.

Ve shodě s dikcí org. zákona (čl. 3, 4, 10, 11) bylo užito v odstavci 1 výrazu "trestem na penězích". V závorce připojuje se dosud obvyklé označení "pokutou", jehož se pak v dalších ustanoveních důsledně užívá k označení trestu na penězích.

V 2. odstavci se stanoví, jak má úřad postupovati, jestliže podle výslovného předpisu může uložiti buď pokutu nebo trest vězení a kdy smí uložiti oba tyto tresty vedle sebe.

K § 12.

Pokud smějí býti věci v trestním řízení prohlášeny za propadlé, ustanovují jednotlivé správní předpisy. Zpravidla budou to věci, jež pocházejí z trestného činu nebo věci, kterých bylo při spáchání činu použito.

Za propadlé smějí býti prohlášeny zpravidla jen věci, náležící pachateli nebo jiné osobě v téže věci trestně odpovědné, anebo i osobám, jež je pachateli svěřily. Výjimkou bude lze prohlásiti za propadlé i věci, jež náležejí osobám při trestním činu nezúčastněným, avšak jen v těch případech, když to zákon výslovně dovoluje nebo když již sama držba, užívání nebo rozšiřování určitých věcí je zakázáno a přestoupení tohoto zákazu má samo o sobě za následek propadnutí věci. Za příklad toho, že zákon dovoluje prohlásiti za propadlé i cizí věci, uvésti lze ustanovení honebních řádů o propadnutí zakázaných nástrojů na zabíjení a chytání zvěře, rybářských zákonů o propadnutí zakázaných nástrojů na chytání ryb, zákona, o značkování chmele (č. 297/1921 Sb. z. a n.) a zákona o označování původu zboží vůbec (č. 128/1921 Sb. z. a n.) o propadnutí obalů s nesprávným označením a j. K případům, že již podle zákazu držby, používání a rozšiřování určitých věcí mají propadnouti věci bez ohledu na to, zda náležejí pachateli čili nic, patří ustanovení zbrojního patentu (č. 223/1852 ř. z.) o propadnutí neoprávněně užívané zbraně, zákona o letectví (č. 172/1925 Sb. z. a n.) o propadnutí předmětů, jichž doprava na letadlech je zakázána a j.

Nemůže-li býti nikdo pro trestný čin stíhán nebo trestán, na příklad je-li pachatelem dítě, osoba nepříčetná, je-li přestupek promlčen a pod., může býti o propadnutí rozhodnuto samostatně, ovšem pokud jsou pro to dány ostatní podmínky.

O tom, jak naložiti s věcmi prohlášenými za propadlé, obsahují příslušná ustanovení správní předpisy. Věci se buď zničí nebo se učiní nepotřebnými, odvedou se určeným účelům (na př. zbraně odevzdají se vojsku nebo do sbírky (zák. 223/1852 ř. z.), věci s neoprávněným označením znaku Červeného kříže se odevzdají Červenému kříži (zák. 479/1921 Sb.), nebo se zpeněží a výtěžek odvede se státní pokladně. Zpeněžení - není-li jinak ustanoveno - provede se pravidelně veřejnou dražbou, nebude však nemožné, prodati je z volné ruky, bude-li to výhodnější.

K § 13.

Trest se vyměřuje v mezích trestní sazby. Při výměře se má hleděti k okolnostem přitěžujícím i polehčujícím. Tyto okolnosti se zde výslovně neuvádějí, jednotlivé případy jsou uvedeny v §§ 3, 6 a 14, jinak bude věcí úřadu, aby v příslušném případě uvážil, co má býti považováno za přitěžující a polehčující okolnost. Ustanovení odstavce 2 vyplývá z povahy věci.

K § 14.

V trestním právu správním platí zásadně princip kumulace správních přestupků. Výjimkou platí absorpce podle § 23.

Spojí-li podle tohoto paragrafu úřad řízení o několika přestupcích, vyměří sazbu podle nejtěžšího přestupku. Aby bylo možno vyměřiti trest se zřetelem na všecky delikty, dovoluje se překročiti trestní sazbu stanovenou na nejtěžší přestupek o nejvyšší trestní sazbu za přestupek po něm nejpřísněji trestný. Tíha přestupku posuzuje se podle velikosti trestní sazby, při tom trest vězení se považuje za těžší než pokuta.

K§15.

Úřad prvé stolice musí vyměřiti trest v mezích příslušné trestní sazby. Je-li však na správní přestupek dovolen jen trest vězení nebo trest vězení vedle trestu na penězích a převládají-li polehčující okolnosti, může uložiti místo trestu vězení pokutu, odpovídající poměrům obviněného. Přeměniti trest vězení v pokutu může ovšem i odvolací úřad.

Právo snížiti trest pod zákonnou sazbu, nebo trest úplně prominouti při okolnostech zřetele hodných, přísluší pouze odvolacímu úřadu; odvolací úřad může i právoplatně uložený trest zmírniti nebo prominouti. Poněvadž rozhodnutí, kterým odvolací úřad, vyřizuje odvolání, snižuje nebo promíjí trest, jest konečné, musí býti konečným i rozhodnutí odvolacího úřadu o žádosti odsouzeného za zmírnění nebo prominutí trestu pravoplatně uloženého.

Zvláštní předpisy mají platiti o osobách mladistvých. Za určitých podmínek může úřad (kterékoli stolice) prominouti trest a uložiti místo trestu důtku nebo místo potrestání zaříditi opatření disciplinární. Vedle toho bude moci ovšem úřad vyčkati s vynesením nálezu tak dlouho, až bude lze posouditi, zda zavedení trestního řízení může míti na mladistvou osobu výchovný účinek.

Předpisy § 15 vyčerpávají všechny případy zmírnění trestů politickými úřady ukládaných, takže nadále nebude při správním trestním řízení připuštěno podmíněné odsouzení ani tam, kde dosud podle zákona č. 562/1919 Sb. z. a n., bylo možné.

Zavésti instituci podmíněného odsouzení do správního trestního řízení nedoporučuje se z těchto důvodů:

O osobách potrestaných politickými (policejními) úřady se nevede žádná jednotná evidence, jaká se vede o odsouzencích soudních. Pokud úřady vedou t. zv. trestní rejstříky, zapisují se do nich jen tresty, jež úřad sám uloží, nikoli tresty, jež osobám v okresu bydlícím, uložil jiný okresní úřad. Při nynějším stavu bylo by tudíž nemožné posouditi, zda jistá osoba splňuje podmínky pro podmíněné odsouzení, resp. výmaz uloženého trestu. Zavedení potřebné evidence bylo by tak nákladné a zatížilo by úřad, že by to nebylo úměrné účelu, jehož podmíněným odsouzením má býti dosaženo. Vedle toho odsouzení pro správní přestupek na rozdíl od potrestání soudního nemá zpravidla kromě odpykání trestu pro odsouzeného žádných dalších následků, zvláště nemá v zápětí ztrátu občanské zachovalosti, takže ani s toho hlediska není důvodu pro zavedení podmíněného odsouzení, které by mělo býti prostředkem k zamezení nepříznivých následků odsouzení. Ostatně bude možno cíle, který sleduje instituce podmíněného odsouzení, dosíci možná účelněji náležitým použitím ustanovení 2. odstavce § 39 (po případě ustanovení § 15, odst. 3), jenž má nahraditi instituci podmíněného odsouzení v trestním řízení soudním.

K § 16.

Úřadu se dává možnost, aby všeobecně přeměnil pokutu v trest vězení, pokud je trest na penězích nedobytný. Až dosud bylo lze tak učinit jen, kde v správních předpisech bylo již stanoveno, že při nedobytnosti lze uložiti eventuelní trest vězení. Kde však dosud bylo - v ojedinělých ovšem jen případech - dovoleno uložiti jen pokutu a tato byla nedobytná, ušel odsouzený trestu vůbec. Trest vězení při nedobytnosti nebude nutno ukládati v jisté relaci, jak tomu dosud pravidelně bylo (na příklad 10 Kč rovná se 24 hodinám vězení). Úřad přemění pokutu ve vězení podle míry zavinění, ježto trest vězení třeba považovati za poměrně těžší než pokutu; kde ve správním předpisu je jistá sazba trestu vězení buď jako event. sazba při nedobytnosti pokuty nebo jako samostatná sazba vedle pokuty, bude při přeměně pokuty trest vězení vyměřen v mezích této sazby; kde jako trest se uvádí jen pokuta, bude při nedobytnosti vyměřen trest vězení podle povahy případu, avšak nejvýše vězení čtrnácti dnů.

K části druhé.

K § 17.

Zásada, že trest může býti uložen za správní přestupek jen po zvláštním řízení podle tohoto zákona, plyne již ze všeobecné zásady, že trestní nález, zasahující do sféry práv jednotlivých osob, nemůže býti vydán bez řízení, to jest aniž byla dána obviněnému příležitost se ospravedlniti z přestupku jemu za vinu kladeného a jiným stranám příležitost uplatniti jejich nároky.

Co se týče ustanovení 2. odstavce, poukazuje se na vývody ve všeobecné části I.

K § 18.

Stíhati a trestati správní přestupky náleží v prvé stolici okresním úřadům. Jde-li o města, obstarávající v svém obvodu působnost okresních úřadů, jsou politickými úřady trestními magistráty (městské, obecní rady), resp. městské notářské úřady. Těmto orgánům přísluší stíhati a trestati správní přestupky, pokud to není vyhrazeno státním policejním úřadům v obvodech a v oboru věcné příslušnosti jim přikázaných.

K § 19.

Veřejný zájem žádá, aby veškerým jednáním, jež se příčí positivním předpisům, bylo zabráněno prostředky preventivními nebo přímým trestním stíháním osob, které předpisům odporují nebo je porušují. Proto se stíhají správní přestupky z povinnosti úřední.

Výjimky mohou tu býti jen, jestliže zvláštní předpis předpokládá, že spácháním jistého zakázaného činu je dána skutková povaha přestupku teprve tehdy, když osoba, jejíž práva byla činem zasažena, toto zasažení jako přestupek pociťuje a je třeba, aby soukromou žalobou se domáhala stíhání přestupku. Jsou to celkem řídké případy správních přestupků (uražení na cti podle § 1339 0. o. z., §§ 14 a 15 zák. čís. 237/1858 ř. z., o ochraně vzorků).

Mimo to mohou býti podle zvláštních zákonů některé přestupky stíhány jen na návrh interesovaných osob nebo orgánů; úřad je tu však povinen provésti bez dalších podnětů veškeré úkony, které mají za účel zjištění přestupku, vinníka, viny a odsouzení vinníka v řízení čistě oficiosním.

Veřejný zájem, který je přestupkem dotčen, zastupuje úřad sám, není třeba zvláštních zástupců žaloby ani formální žaloby; stačí, když přestupek byl oznámen úřadu, aby úřad řízení zavedl a provedl.

Ze zásady zjištění materielní pravdy ovládající správní řízení vůbec plyne, že úřad je při řízení trestním povinen přihlížeti k okolnostem, které jsou jak ku prospěchu obviněného, tak i k jeho neprospěchu, a to i bez jeho vlastních návrhů.

K § 20.

Pojem orgánů veřejné moci se stanoví pro potřebu tohoto zákona tak, jak to činí nová osnova trestního zákona. Orgány veřejné moci jsou podle toho nejen státní orgánové (policie, četnictvo, finanční stráž a pod.), nýbrž i přísežný personál státních podniků, autonomních korporací i soukromých osob (přísežní strážníci obecní, stráž polní a lesní), i orgánové při příležitosti k úředním úkonům přibraní (ku př. pohodní v době kontumace).

K §§21 a 22.

V prvním odstavci § 21 se určuje všeobecně místní příslušnost v trestním řízení způsobem, který odpovídá obecným zásadám pro stanovení příslušnosti ve správním řízení a zásadám o příslušnosti trestních soudů podle místa spáchání trestního činu, a to tak, že příslušnost se řídí podle místa, kde byla vykonána trestná činnost, to jest ta činnost, která je stížena trestní sankcí třebaže výsledek této činnosti nastal jinde. Podle toho musí jíti o trestnou činnost vykonanou v tuzemsku; byla-li vykonána v cizině, pak určuje se příslušnost podle odstavce třetího (pokud ovšem se v tuzemsku vůbec trestá). Příslušnost určuje se pro všecky případy trestního stíhání. Výjimka se stanoví výslovně jen při místní příslušnosti k stíhání přestupků zákona o letectví a zákona o potulných cikánech (viz § 72).

Je-li odůvodněna příslušnost dvou nebo více úřadů - což bude při přestupcích spáchaných ve dvou nebo více okresích nebo na hranicích okresů, - je podle odstavce druhého příslušným úřad, který nejdříve provedl úkon stíhání, to jest prvý úkon proti jisté osobě jako obviněnému. Není-li takto příslušnost určena nebo není-li vůbec jisté, který úřad je příslušným, užije se podpůrného ustanovení odstavce třetího.

Bydliště obviněného zůstává - na rozdíl - od předpisů platných na Slovensku a Pod- karpatské Rusi - v návrhu bez významu; osnova pro účelnost, rychlost a úspornost netrvá na přímém a ústnostním řízení trestním, o úkony proti obviněnému lze požádati úřady bydliště, není tedy důvodu činiti tu průlom do všeobecné zásady vyslovené v odstavci prvém.

Ustanovení posl. odstavce § 21 odpovídá uvedenému policejnímu trestnímu pořádku z r. 1909 a je v něm slovo "účastníkům" nahrazeno výstižnějším výrazem "v téže věci trestně odpovědným". Kdo je v té které věci trestně odpovědný, resp. spoluodpovědný, stanoví se v předpisech prvé části osnovy.

V § 22 se řeší případ sporné příslušnosti mezi dvěma nebo více úřady. V takovém případě určí úřad, který má konkrétní trestní věc projednati, společně nadřízený věcně příslušný úřad; aby se řízení tím nezdržovalo, stanoví se tu bližší předpisy o zahájení a pokračování v řízení do rozhodnutí o příslušnosti úřadu.

K § 23.

Při konkurenci deliktů se provádí zásada absorpční, ovšem proti trestnímu zákonu (§§ 34 a 267), jakož i polic. trestnímu právu na Slovensku platnému, jen v obmezené míře, totiž jen jde-li o přestupky téhož druhu, t. j. na př. přestupky živnostenského řádu, vodního zákona.

K § 24.

Upravuje se postup v těch případech, kde by v jisté věci mohlo nastati pro týž čin dvojí potrestání a to politickým úřadem a soudem. Jde tu tedy o případy, kdy spáchaný čin zakládá skutkovou podstatu správního přestupku, avšak zvláštními okolnostmi zakládá i skutkovou podstatu činu trestného soudem. V takovém případě má úřad vyčkati výsledku soudního řízení a teprve tehdy, neshledá-li soud, že je dána skutková podstata soudně stihatelného činu, má provésti sám řízení. Vyňaty jsou ovšem případy, kdy politický úřad jest oprávněn k trestnímu stíhání jistého činu nehledě k tomu, zda týž čin bude stíhán také soudem.

K § 25.

Určuje se blíže, kdo může jako strana v trestním řízení správním vystupovati. Tím se mají odkliditi pochybnosti po té stránce se vyskytující. Bližším vysvětlením pojmu "úkonu stíhání" se doplňuje také ustanovení § 10 o promlčení.

V odstavci 4 se upravuje otázka zastoupení obviněného; jde-li o zastoupení ostatních stran, platí ustanovení všeobecného správního řízení o zastoupení stran.

Návrh nerecipuje z úspornosti a podle zkušeností nabytých při provádění polic. trestního pořádku na Slovensku ustanovení tohoto pořádku o zastupování žaloby v trestním řízení (fiskálem, odborným zástupcem, poškozeným atd.). Soukromými právy poškozeného bude lze správnímu úřadu zabývati se jen tam, kde to zvláštní předpisy dovolují.

K § 27.

Ustanovení druhé a třetí věty poskytují úřadu možnost, aby nebyl nucen zjišťovati pachatele a stav věci stůj co stůj a namnoze na konec bez výsledku, nehledě k tomu, stojí-li věc sama za náklady a ztrátu času s tím spojenou. Je-li při trestním řízení soukromý žalobce nebo poškozený, musí ovšem býti o přerušení řízení uvědoměn; namnoze přispěje to také k tomu, že soukromý žalobce (poškozený) sám se bude s úspěchem snažiti o vypátrání žalovaného.

K §§ 28 a 29.

Instituce zadržení osob k předvedení k úřadu upravuje se podle dosavadního práva na Slovensku platného s jistými modifikacemi. Tímto opatřením má být zabráněno překažení trestního řízení, je-li tu obava, že by se obviněný stal nezvěstným. Předvede-li se proto v takovém případě obviněný hned k úřadu, může býti trestní řízení bez průtahu provedeno nebo aspoň mohou býti učiněny potřebné kroky k jeho zahájení. Aby jistá osoba mohla býti předvedena, bude ovšem třeba ji zadržeti. Nejde tu o zatčení, jak je znají soudní předpisy, nýbrž o povinnost zadržené osoby následovati k úřadu orgán, který ji má předvésti. Dá-li zadržený dostatečné zajištění, není důvodu k jeho okamžitému předvedení a nelze je proto provésti. Zajištění propadá za podmínek tu uvedených ve prospěch státu (čl. 11 org. z.ák. č. 125/1927 Sb. z. a n.

Zadržení a předvedení musí se omeziti na nezbytnou dobu. Předpisuje se tu pro rozsáhlost některých politických okresů a častou nedostatečnost dopravních prostředků jako nejzazší termín doba 48 hodin k zadržení a předvedení a 24 hodin k provedení výslechu. Nelze-li v těchto maximálních lhůtách zadrženého předvésti nebo vyslechnouti, musí se propustiti. Výjimka se dovoluje jen u tuláků a osob, které nemají v tuzemsku stálého bydliště, a je odůvodněna tím, že výkon nálezu, proti němuž by odsouzený podal odvolání, jež má po zákonu odkladný účinek, stal by se mnohdy nemožným nebo by byl značně stížen.

Předvedení k úřadu provede bezpečnostní orgán (četnictvo, policie); je-li pachatel zadržen jiným orgánem veřejné moci, odevzdá jej tento orgán orgánu bezpečnostnímu, který předvedení vykoná; tímto předpisem má býti zabráněno, aby orgány veřejné moci určené pro zvláštní úkoly nebyly na delší dobu odňaty svému vlastnímu určení (na př. finanční stráž na hranicích).

K §u 30.

Ustanovení odstavce 1 se shoduje s ustanovením odst. 3, čl. 10 zákona o organisaci politické správy a zabírá do zabavení věci, jež mají podle zvláštního předpisu býti prohlášeny za propadlé, zničeny nebo učiněny nepotřebnými, konečně věci, jichž bude třeba k vedení důkazu, nemohou-li býti jinak zajištěny. Zabavení má tu povahu zajišťovacího opatření.

Při nebezpečí v prodlení dává se i orgánům bezpečnostním právo k předběžnému zabavení. Místo zabavení může úřad naříditi složení částky odpovídající ceně předmětů, jež mají býti zabaveny, ovšem tehdy, lze-li to s účelem zabavení sloučiti. Strany nemají práva místo vydání zabavené věci nabídnouti takovou peněžitou částku. Peněžitá částka propadá za podmínek tu uvedených ve prospěch státu (Č. 11 org. zák. č. 125/1927 Sb. z. a n.).

S věcmi zabavenými lze prozatím zabaviti i jejich obaly (schránky), jež ovšem vlastnímu zabavení nepodléhají a musí býti co nejdříve vráceny.

K §§ 31-34.

Přejímají se předpisy soudního trestního řádu, resp. trest. policejního pořádku o domovní a osobní prohlídce. Při tom obmezuje se právo vykonati domovní prohlídky na případy, kde to je zvláštním zákonem dovoleno nebo kde lze uložiti na správní přestupek trest vězení delší než 14 dnů.

K §§ 35-38.

Zavádí se všeobecně řízení příkazní, které bylo dosud zavedeno podle uherského práva všeobecně při trestání policejních přestupků, v Rakousku pak jen v některých novějších předpisech, jako živnostenském řádu, zákonu o zvířecích nákazách a p. Nemožnost uložiti trest příkazem bez předchozího pravidelného řízení, byla v praxi pociťována zvláště při menších a hromadně páchaných deliktech správních. Stačí snad poukázati na přestupek nesplnění volební povinnosti. Při volbách jdou takové přestupky v jednotlivých okresech do tisíců. Úřad nemá možnosti v promlčecí lhůtě zavésti řádné trestní řízení, následek toho je, že se přestupky ty promlčí a trestní sankce na přestupek uložená se stává ilusorní. Proti tu a tam vyslovenému tvrzení, že trestní příkazní řízení se v praxi neosvědčilo, lze uvésti hlasy opačné. Ostatně není vydání trestního příkazu pro stanovené případy obligatorní, nýbrž pouze fakultativní; úřadu se ponechává, aby použil trestního příkazu jen v těch případech, kde je přesvědčen; že se jím zamýšleného účelu dosáhne.

Znění § 35 je přizpůsobeno kromě některých menších odchylek právu již platnému.

Ustanovení policejního pořádku o tom, že policejní soudce, vydávaje trestní příkaz, nemá míti pochybnosti o správnosti udání a musí býti přesvědčen o důvodnosti žaloby, se vynechávají, ježto jsou samozřejmým předpokladem pro vydání příkazu. Rovněž se příkazní řízení neobmezuje na případy, na něž lze uložiti jenom pokutu. I když lze podle určitého předpisu uložiti na přestupek pokutu nebo vězení, lze vydati příkaz, jde-li v konkretním případě o uložení pokuty.

Trestního příkazu se nesmí užíti při předvedení, ježto je tu okamžité provedení řádného trestního řízení nejúčelnější.

Do zákona se pojímá ustanovení, že v trestním příkazu lze vysloviti propadnutí zabavených věcí a v případech, kdy náhrada škody se stanoví podle vydané sazby, i povinnost k náhradě škody. Po té stránce pak rovná se trestní příkaz úplně trestnímu nálezu a odpor proti němu, směřuje-li jen proti vyslovení propadnutí věci nebo povinnosti nahraditi škodu, je odvoláním, podobně jako při stížnosti jen do výměry trestu. (§ 37, odst. 2.)

Proti osobám mladistvým nelze vydati trestní příkaz, ježto řízení proti nim se vede zvláštním způsobem za účasti jejich rodičů (zástupců).

Ustanovení § 36 odpovídá v celku předpisům trestního policejního pořádku a speciálním předpisům živnostenského řádu, zákona o zvířecích nákazách atd. Vydáním vhodného formuláře pro trestní příkazy umožní se rychlé a správné jeho vyplnění.

Pod čís. 4 se uvedou průkazy stručným odkazem k takovým okolnostem, jež prokazují vinu (na př. úřední pozorování, přiznání při šetření a pod.).

U čís. 5 se uvede předpis, který byl přestoupen a to paragraf i data příslušného zákona, nařízení a p., o jehož přestoupení jde, a předpis, podle něhož se ukládá trest.

U čís. 7 uvedená lhůta odpovídá lhůtě platné všeobecně ve správním řízení pro odvolání a platící též pro podání odporu proti trestnímu příkazu.

U čís. 8 se stručně uvádí jen to, co má příkaz obsahovati; způsob, jakým se má odpor podati, plyne z následujících předpisů o odporu proti příkazu.

Ustanovení, že příkaz se má doručiti ad manus, jest požadavkem samozřejmým.

V § 37 se upravuje obrana strany proti trestnímu příkazu vydanému bez předchozího řízení.

Prostředek k obraně strany se označuje výrazem "odpor". Odpor se projedná různě podle toho, čeho se jím strana domáhá. Týká-li se odpor obsahu celého příkazu, tedy zvláště trestnosti činu nebo subsumování jeho pod určitý předpis, pak je vlastně žádostí o zavedení řízení, tak jak ji zná uherské právo. Týká-li se jen výměry trestu nebo prohlášení věci za propadlé, jest odvoláním.

Lhůta k podání odporu je všeobecnou lhůtou odvolací ve správním řízení.

Má-li se k podanému odporu zavésti řádné řízení, má podání odporu za následek, že se příkaz považuje za nevydaný. Řádné řízení provede úřad nehledě k obsahu příkazu, zvláště též trestu uloženému a není nijak vázán způsobem a výší trestu uloženého v příkazu.

Zjednodušení řízení sleduje ustanovení, že obsah odporu může býti považován za písemné ospravedlnění z přestupku.