jména bude třeba, aby nemocenským řádem mohly býti stanoveny též podmínky, kdy pojištěnec má nárok na náhradu nutných cestovních výloh, byl-li povolán k revisní lékařské prohlídce.

K odstavci 2: Otázka, jak je posuzovati nároky pojištěnců, kteří se roznemohli v cizině, nebyla dosud v zákoně vůbec upravena. V praksi se vyskytují četné případy, kdy pojištěnci, kteří jsou na přechodnou dobu zaměstnáni v cizině, tam onemocní a vyhledávají lékařskou pomoc, musejí cizím lékařům přirozeně z vlastních prostředků ihned zaplatiti požadovaný honorář, žádají-li dodatečně po návratu úhradu těchto výdajů od své příslušné nemocenské pojišťovny, dochází často ke sporům, v jaké výši je tuto náhradu poskytovati, zda celou částkou, kterou vynaložili, nebo podle obdoby § 141, odst. l jen úplatou až do výše sazby, sjednané s lékaři, vykonávajícími u pojišťovny službu.

Aby bylo zabráněno sporům, které o tom mohou vzniknouti před rozhodčími soudy, které bez znalosti poměrů v cizině o nich ani nemohou rozhodnouti, navrhuje se, aby podmínky, za kterých se dostane oprávněným osobám náhrady nutných nákladů, v cizině zaplacených, byly stanoveny v nemocenském řádě.

§ 103.

V odstavci l se nahrazuje - stejně jako na jiných místech zákona - slovo "ošetření" slovem "ošetřování".

Zároveň je připojen nový odstavce (2), jímž mají býti zamezeny spory mezi pojišťovnami o provádění ustanovení odstavce 1.

§ 104.

K odstavci l: Dosavadní ustanovení písm. a) se zrušuje. Pokud jde o pojištěnce, kteří jsou zároveň i jinak pojištěni pro případ nemoci, závisí provádění tohoto předpisu na okolnosti, zda nemocenská pojišťovna se o jiném pojistném poměru vůbec dozví. Nestane-li se tak, pozbývá toto ustanovení praktického významu. Další obsah tohoto ustanovení přejímá se částečně do nové písmeny d), ovšem v jiné úpravě.

K písm. a): Dosavadní ustanovení, uvedené pod písm. b), se mění v písm. a), při čemž je dosavadní lhůta 6 měsíců pojištění vyjádřena přesněji lhůtou 180 dnů.

U některých nemocenských pojišťoven bylo zjištěno, že dávky v mateřství je neúměrně zatěžují, a bylo proto uvažováno o jejich snížení. Toho může býti dosaženo jednak prodloužením čekací doby, nutné k dosažení dávek v mateřství, jednak úpravou výše těchto peněžitých dávek.

Navrhuje se proto u písm. a), aby dosavadní čekací doba 6 měsíců mohla býti prodloužena na 270 dnů (9 měsíců), čímž má býti zamezeno případnému zneužívání, které se vyskytuje při kratší lhůtě.

Zároveň se ponechává podle odstavce 2 nemocenským pojišťovnám, aby, ukáže-li se toho potřeba, t. j. ohrožují-li dávky v mateřství jejich hospodaření, mohly je poskytovati pouze ve výměře sníženého nemocenského, stanoveného v § 95 a). Týká se to však pouze pojišťoven, které vyměřují sazbu pojistného vyšší než 4. 8%.

K písm. b): Toto ustanovení, pokud jde o zubolečbu, nemá jiného účelu, než dnešní praxi, podle níž se poskytování jednotlivých úkonů zuboléčebných činí závislým na absolvování určité pojistné doby, sjednati zákonný podklad.

Též poskytování léčení odborným lékařem, poskytování sanatorního léčení, léčení v lázních a pod. činí nemocenské pojišťovny odvislým od splněni určitých podmínek, které lze v nemocenském řádě jednotně stanoviti způsobem, nejvhodnějším podle místních potřeb a finanční situace pojišťovny.

K písm. c): Nemocenským pojišťovnám se ponechává, aby dobu, po kterou se vyplácí snížené nemocenské, stanovami prodloužily až na 180 dnů, čímž se může dosíci úspory ve výši asi 3% úhrnné výplaty nemocenského.

K písm. d): Další úspory na nemocenském má býti dosaženo stanovením sedmidenní absolutní karenční lhůty u těch pojištěnců, kteří mají v nemoci nárok aspoň na dobu jednoho týdne na mzdu a na bezplatné naturální opatření, což se vyskytuje zejména v zemědělství.

§ 105.

Bylo provedeno přemístění jednotlivých vícedávek, aby bylo možno v odst. 2, 3 a 5 snadněji citovati písmena, uvedená v odst l:

písm. a) = dosavadnímu písm. e), písm. b) = dosavadnímu písm. f), písm. c) = dosavadnímu písm. h), písm. d) = dosavadnímu písm. a), písm. e) = dosavadnímu písm. b), písm. f) = dosavadnímu písm. c), písm. g) = dosavadnímu písm. d), písm. h) = dosavadnímu písm. g), písm. ch) = dosavadnímu písm. i).

Novou stylisací písm. a) v odst. l [dosavadní písm. e)], má býti docíleno zjednodušení administrativy při poskytování mimořádné podpory při porodu. Tato má býti stanovena jednotnou částkou bez ohledu na zařadění do tříd.

V dosavadním písm. a) (nové písm. d) se mluví místo o mzdových třídách jen o "třídách".

Nové je písm. i), jehož připojení je blíže odůvodněno u § 96, odst. 1., písm. c).

K odstavci 4: Z úvodní věty odst. l vypuštěná slova "bez újmy ustanovení §§ 159, 178 a 179" nahrazují se novým odstavcem 4, v němž se nyní přesně rozlišuje, za jakých podmínek může nemocenská pojišťovna žádati, aby některé ze statutárních dávek v tomto paragrafu uvedených byly pojaty do stanov.

Z nově navrhovaného odstavce 5 je zřejmo, že pojišťovny dnem, kterým počnou vyměřovati pojistné vyšší než 4. 8% středního denního výdělku, jsou povinny automaticky zastaviti poskytování všech statutárních dávek, aniž by bylo nutno provésti změnu stanov. Jakmile pojišťovna počne pak opět vyměřovati pojistné 4. 8% nebo nižší, bude povinna, ihned poskytovati všechny dávky, které jsou obsaženy ve stanovách.

§ 107.

V dosavadním odstavci l písm. b) vynechává se dosavadní druhá věta, která rozlišuje čekací dobu 150 příspěvkových týdnů do 31. prosince 1928 a 100 příspěvkových týdnů po tomto datu. Tato věta obsahovala de fakto přechodné ustanovení, které dnes již nemá významu.

Navrhovaným doplňkem na konci písm. b) "než nastal pojistný případ" má býti jasně vyjádřeno, že nárok na tu kterou dávku bude jen tehdy, nastane-li příslušný

pojistný případ až po dovršení čekací doby. Tím má býti též čeleno zneužití invalidního pojištění osobami, které jsou již invalidní při prvním vstupu do pojištění, k němuž jsou však velmi často přihlášeny na základě pracovního nebo služebního poměru smluveného jen na oko, načež po uplynutí krátké čekací doby jest pak uplatněn nárok na invalidní důchod. Jde tu též o invalidy od dětství, jako mrzáky, epileptiky a j., kteří byli dosud, vyživováni domovskými obcemi. Nebylo jistě úmyslem zákonodárce, aby tyto osoby byly takto zaopatřeny invalidním pojištěním dělnickým. Říšskoněmecký pojišťovací řád ve svém § 1236 je výslovně vyloučil z pojištění. Návrh nechce jití tak daleko; postačí zajisté k ochraně invalidního a starobního pojištění, bude-li u těchto osob vyloučen nárok na důchod invalidní jen tehdy, nezhoršil-li se jejich zdravotní stav za pojistného poměru. Osobám však, u nichž nastane po dovršení čekací doby zhoršení jejich stavu, je důchod poskytovati.

Navrhuje se zrušení dosavadního odstavce 2, poněvadž se ukazuje účelným, aby dobrovolné pojištění bylo postaveno na roven pojištění povinnému, obdobně jak tomu je v pensijním pojištění.

Poněvadž však ustanovení odstavce 2 mělo poskytovati ochranu nositeli pojištění proti spekulativním vstupům do pojištění za účelem neoprávněného získání dávek osobami nenáležejícími do okruhu pojištěnců ústřední sociální pojišťovny, váže se v novém § 250 a) dobrovolné pokračování v pojištění invalidním na podmínku, že pojištěnec dovršil čekací dobu.

Proto je možno dnešní odst. 2 § 107 úplně zrušiti.

§ 108.

Změnou v odstavci l definuje se příspěvkový týden jakožto součet 7 příspěvkových dnů hledíc k tomu, že průběh pojištění se zapisuje v členské evidenci podle dnů (viz též změnu a odůvodnění § 158).

Nynější odstavce 2 a 3 se přemísťují, poněvadž je systematické, aby v odstavci l byla zachycena příspěvková doba plynoucí z povinného pojištění, v odstavci 2 z dobrovolného pojištění podle tohoto zákona a teprve v odstavci 3 příspěvková doba plynoucí z jiného pojištění než podle tohoto zákona.

K odstavci 2: Změna stylisace je odůvodněna tím, že se navrhuje v §§ 250 a 250a), aby se pojistné platilo měsíčně.

§§ 109 a 110.

Zrušení odst. 3 § 109 a změna v odst. l, § 110 byly již odůvodněny u nově navrhovaného § 95c).

§ 111.

V odstavci 3 navrhuje se dvojí změna: V prvé řadě se upouští od toho, aby zvyšovací částky byly vyměřovány pouze z pojistného zaplaceného, a činí se výměra zvyšovacích částek závislou na příspěvkové době, za kterou bylo pojistné splatno.

Dosavadní ustanovení znamenalo ochranu nositele pojištění, avšak praktické zkušenosti ukázaly jeho neproveditelnost. ústřední sociální pojišťovna musila již od počátku své činnosti vyměřovati zvyšovací částky nad svoji dnešní zákonnou povinnost a podle délky trvání pojistného poměru, ježto nemá možnost zjistiti, zda v individuelním případě bylo pojistné zaplaceno za určitého pojištěnce. Zaměstnavatelé, zaměstnávající větší počet zaměstnanců, platí totiž pojistné v zaokrouhlených částkách nebo splátkách a není pak možno vůbec zjistiti, za které pojištěnce a v jakém poměru byly příspěvky zaplaceny.

Druhou změnou v odstavci 3 navrhovanou odstraňuje se rozlišení zvyšovacích částek, nabytých před 1. lednem 1929, od zvyšovacích částek při důchodech, které po účinnosti této novely napadnou. Při tom by se zvyšovací částky v dřívější třídě A, platné až do 31. prosince 1928, započítávaly podle sazby třídy Ab, zavedené novelou zákona č. 184 z r. 1928. Návrh tento znamená administrativní zjednodušení při vypočítávání výše dávek. Jeho provedení nepoškodí pojištěnců a nezatíží též podstatněji ústřední sociální pojišťovny.

Ustanovením nového odstavce 4 má se dostati zákonné sankce způsobu, kterým Ústřední sociální pojišťovna při výpočtu zvyšovacích částek postupuje na základě prováděcího nařízení č. 27/1930 k § 158 zákona. Tento návrh je v souvislosti s novým § 158, kde se vyměřuje pojistné i v pojištění invalidním podle dní.

§ 114.

Tímto návrhem se snižuje věková hranice pro bezpodmínečný vdovský důchod se 65. na 60. rok, což znamená určité zlepšení a první přípravný krok k žádanému snížení věkové hranice u starobního důchodu. O nákladech a úhradě tohoto zlepšení viz pojistně matematickou zprávu.

§§ 115 a 117 a).

V odst. 1., § 115 provedeny byly tyto změny:

Vypuštěn byl především pasus "nebo bylo-li manželství prohlášeno za neplatné". Prohlášení manželství za neplatné má v zápětí úplné zrušení svazku manželského, nelze proto mluviti o manželce, tím méně

o vdově. Je pak zřejmo, že nemůže býti ani řeči o vdovském důchodu. Není proto třeba v zákoně případ prohlášení manželství za neplatné jako vylučovací důvod uváděti.

Dále byly vyloučeny z tohoto paragrafu

i případy manželské rozluky. Rozlukou rovněž nastává úplné zrušení manželského spolužití. Rozloučená žena se nepovažuje za vdovu a nemá podle pensijních normálů nároku na vdovský důchod ani tenkráte, neměla-li na rozluce viny.

Aby však bylo vyhověno přání z kruhů osob, jichž manželství bylo rozloučeno, a se zřetelem na precedens vytvořené v § 27 pensijního zákona (zákon č. 26/1929 Sb. z. a n. ), byla pojata nová úprava nároků osob, jejichž manželství bylo rozloučeno z viny druhé strany, do zvláštního paragrafu 117 a). Při tom nebylo lze použíti vzoru pensijního zákona, totiž dělení vdovského důchodu mezi vdovu a rozloučenou ženu z těchto důvodů:

Vdovské (vdovecké) důchody v pensijním pojištění jsou daleko vyšší, takže při jejich dělení zbývají dílčí důchody, které mají hospodářský význam pro jejich poživatele.

Hlavní důvod však tkví v tom, že zákon č. 221/24 Sb. 2. a n. nezná dosud bezpodmínečného důchodu vdovského.

V pensijním zákoně, který počítá s bezpodmínečným vdovským důchodem, jest rozdělení důchodu snazší, kdežto v pojištění sociálním bylo by nutno zkoumati, zda podmínky pro vdovský důchod jsou splněny jak u rozloučené ženy tak

i u vdovy. Docházelo by i k výplatám částečným pouze jedné nebo druhé ženě, což by neobyčejně zatěžovalo správu, na příklad při přechodném vyplácení vdovského důchodu až do dosažení 17. roku u sirotků. Pojistně matematické propočty zákona počítají vždy pouze s jednou manželkou při nápadu podmíněného vdovského důchodu. Tytéž komplikace by nastaly i u odbytného, jež přísluší vdově, která nemá nároku na vdovský důchod. Velmi často by odbytné muselo býti děleno a vznikly by i případy, kdy jedna z obou žen by měla nárok na vdovský důchod, druhá pak pouze na odbytné. Podle zákona se však nápad obou těchto dávek vylučuje.

Proto se navrhuje v § 117 a), aby důchod ve výši vdovského důchodu poskytován byl ženě, jejíž manželství s pojištěncem (důchodcem) bylo soudně rozloučeno z viny manželovy jenom tenkráte, nevstoupí-li rozloučená žena v nové manželství a není-li po pojištěnci (důchodci) vdovy, jíž přísluší nebo jest zachován nárok na výplatu důchodu vdovského. V těchto případech nemohou nastati komplikace, o nichž byla řeč svrchu.

Obdobně má míti nárok na důchod ve výši vdoveckého důchodu muž, jehož manželství s pojištěnkou (důchodkyní) bylo rozloučeno z viny manželčiny.

Ustanovení § 114 až 117 jest použíti obdobně i na tyto důchody. Musí tedy rozloučená osoba splňovati stejné podmínky jako vdova (vdovec), na př. invaliditu, nesmí býti u ní vylučovacích důvodů § 115, na př. zavinění nebo spoluzavínění smrti pojištěncovy (důchodcovy). Jinak to, co platí o důchodu vdovském (vdoveckém), platí obdobně i o důchodu podle § 117 a), t. j. o jeho výši, trvání požitků důchodu, odbytném atd.

K § 115, písm. b) - dosud písmeno c) - se ještě podotýká, že toto ustanovení bylo doplněno podle obdoby ustanovení § 26, č. 3 zákona o pensijním pojištění (č. 26/1929 Sb. z. a n. ).

§ 118.

K odstavci l: Změna spočívá v tom, že se ve 3. větě vynechávají slova "nemají-li nároku po svých vlastních rodičích"; slova tato jsou nahrazena změněným odst. 2 § 120 (viz tamtéž).

Nárok schovanou, který obsahuje dosavadní 4. věta odst. l, která se škrtá, přemisťuje se do změněného odst. 3 tohoto paragrafu.

K odstavci 2: Odstavec 2 v novém znění spojuje ustanovení o nároku osiřelých vnuků a nevlastních dětí z dosavadního odst. 2 a 3 v jeden odstavec s tím rozdílem, že u nevlastních dětí byla vynechána slova "jestliže nepožívají sirotčího důchodu po svých vlastních rodičích", jelikož tato slova jsou nahrazena novým zněním odst. 2 § 120.

Mimo to byla vypuštěna podmínka, že vnukové a nevlastní děti mají nárok jen tehdy, není-li přípustná výše důchodu sirotčího vyčerpána již dětmi manželskými, nemanželskými, osvojenci a schovanci; změna tato souvisí se změnou v odst. 2 § 120, kde je odůvodněna.

K odstavci 3: Do tohoto odstavce je přemístěna poslední věta dosavadního odstavce l z důvodu, že schovance nutno pokud jde o oprávněnost, považovati za nejvzdálenější děti oprávněné k požitku sirotčího důchodu.

I zde byla vzhledem k nové stylisaci § 120, odst. 2. vynechána slova "nemají-li nároku po rodičích tělesných".

Mimo to byl upraven text po stránce stylistické vhodněji.

Do zákona zavádí se pojem pěstouna; tohoto pojmu užívá se stejně jako v § 186 vš. obč. zák. v. užším slova smyslu a rozumí se tím osoba, která převzala dítě bezplatně do schovanství, na rozdíl od § 2 zákona ze dne 30. června 1921, č. 256 Sb. z. a n., který užívaje pojmu "pěstoun" má na mysli též osoby, které vzaly cizí děti do péče za úplatu.

§ 120.

K odstavci l: Aby byly vyloučeny veškeré pochybnosti, že se důchod sirotčí počítá jen z důchodu bez zvýšení jak o vychovávací příplatek tak i bez případného zvýšení, které by náleželo z titulu bezmocnosti zemřelému důchodci, byla první věta stejně upravena, jak byl upraven § 116, jednající o výši důchodu vdovského již novelou zákona č. 184/1928.

Druhá věta tohoto odstavce byla vynechána, jelikož její obsah je zahřmít novou úpravou odst. 2.

K odstavci 2: Nová úprava upouští od stanovení nejvyšší přípustné hranice u důchodů sirotčích. Dosavadní ustanovení odstavce 2. bylo dosti nejasné proto, že každé další dítě zvýšilo nejvyšší přípustnou hranici podle § 113 o 10%, takže maximální hranice byla labilní. Mimo to je dosavadní ustanovení, pokud jde o jednostranně osiřelé děti, neúčinné, jelikož se kracemi důchodů sirotčích počíná teprve, je-li více než deset jednostranně osiřelých dětí. Naproti tomu dochází u oboustranně osiřelých dětí ke krácení již u více než tří oboustranně osiřelých dětí.

Finanční zatížení z vynechání dosavadního omezení výše důchodů sirotčích je zcela nepatrné a nebylo ostatně v matematických výpočtech k původnímu zákonou bráno v úvahu.

Nové znění tohoto odstavce nahrazuje vynechanou druhou větu dosavadního odstavce l a umožňuje též vynechání podmínky u osvojenců, nevlastních dětí a schovanců, že mají nárok na důchod jen tehdy, nemají-li po svých (vlastních) rodičích nároku nebo nepožívají-li po nich důchodu (viz odůvodnění u § 118).

Z tohoto důvodu se škrtají též na konci § 120 a) slova "při čemž ovšem zůstává v platnosti omezení § 120, odst. 2".

§120 a). Viz odůvodnění u § 120, odst. 2 na konci.

§ 121.

K odstavci 2: V první větě navržená vsuvka "požívající invalidního nebo starobního důchodu" má za účel zpřesnění textace zákona.

K odůvodnění navrhované vsuvky "při čemž se nepřihlíží ke zvýšení podle §§ 113 a 120a)" se uvádí: Ústřední sociální pojišťovna vyplácela odbytné jak podle odstavce l původního znění zákona tak podle odstavce 2 vždy bez vychovávacích příplatků podle § 113 a bez zvýšení podle § 120 a). Judikatura vrchního pojišťovacího soudu došla však při odbytném podle odstavce 2 původního znění zákona k opačnému výkladu, pokud jde o příplatky podle § 113. Proto vyplácí ústřední sociální pojišťovna nyní odbytné podle odstave 2 s těmito příplatky, kdežto odbytné podle odst. l, stanovené pevnou částkou, vyplácí bez pří-

platků. Aby tento věcný rozpor byl odstraněn, byly též při odbytném podle odst. 2 příplatky podle §§ 113 a 120 a) vyloučeny. Ke znění poslední věty odstavce 2 se uvádí: V praksi se ukázalo, že zaúčtování vyplaceného odbytného do důchodu vdovského, jenž napadl ve dvou letech po úmrtí manžela, je podle dnešního stavu tvrdým opatřením, jelikož se musí započísti vždy celé odbytné. Ustanovení toto mělo chrániti nositele pojištění před vdovami, které by si daly nejdříve vyplatiti celé odbytné a krátce potom zažádaly o důchod vdovský. Jelikož odbytné je ekvivalentem vdovského důchodu za dobu prvých dvou let, je spravedlivější odpočítati při nápadu vdovského důchodu za tohoto období pouze poměrnou část.

Dále bylo v této větě vynecháno slovo "vdovecký", poněvadž vdovci po pojištěnce může podle ustanoveni § 114, odst. 6 vdovecký důchod napadnouti výhradně ke dni úmrtí manželky, byl-li k tomuto dni již invalidní; je tudíž vyloučeno, aby vdovec obdržel po pojištěnce odbytné a stane-li se později invalidním, aby mohl uplatňovati nárok na vdovecký důchod.

V odstavci 3 nahrazuje se slovo "manžel" vhodnějším výrazem "vdova (vdovec)" - neboť může jíti jen o vdovu a vdovce. Dále se uvádí mezi pozůstalými ku zpřesnění též děd a bába, kteří již dnes mohou býti zahrnováni do pojmu "rodiče". Jelikož podle § 118, odst. 2 vnukovi, který byl na zemřelého děda nebo bábu svojí výživou odkázán, přísluší důchod sirotčí, je rovněž spravedlivé, aby odbytné náleželo dědovi a bábě, kteří byli svojí výživou převážně odkázáni na zemřelého vnuka. Tato podmínka se klade též v 3. větě odst. 3, která je převzata, pokud jde o rodiče z nynějšího odst. 4 a doplňuje se rovněž podmínkou převážné odkázanosti výživou na zemřelého vnuka, pokud jde o nárok na odbytné pro děda a bábu. Změna citace písmen § 115 souvisí se změnou tohoto paragrafu.

Další vsuvka v tomto odstavci "do sedmnácti let" má na jisto postaviti, že bezpodmínečné odbytné náleží pouze dětem do věku, až do kterého jim zákon zaručuje nárok na sirotčí důchod.

Naproti tomu v odstavci 4 se zavádí u dětí starších sedmnácti let a u sourozenců, kteří se vynechávají v odst. 3, v případech zvláštního zřetele hodných odbytné

jakožto fakultativní dávka. Odbytné se může přiznati i osobám rozloučeným dle § 117 a).

K odstavci 5: Jsou četné případy, ve kterých vyplacené částky důchodu vdovského podle § 114 činí méně než odbytné, dovrší-li starší ze dvou dětí během několika měsíců po smrti pojištěnce (důchodce) 17 let, nebo že invalidní vdova, jíž hned po úmrtí pojištěnce byl přiznán vdovský důchod, zemře nedlouho po nápadu tohoto důchodu. V těchto případech činí pak souhrn důchodových splátek méně než odbytné.

Proto se navrhuje, aby částky již vyplacené na důchodu byly na účet ústřední sociální pojišťovny doplněny až do výše odbytného. Tím bude vyhověno zásadě, že odbytné představuje minimální zatížení Ústřední sociální pojišťovny v případě úmrti pojištěnce zanechavšího oprávněné pozůstalé. Poněvadž pak státní příspěvek nepřichází k tíži ústřední sociální pojišťovně, není k němu přihlížeti při stanovení doplňující částky, kterou jest poskytnouti z prostředků ústřední sociální pojišťovny.

§ 122.

Pro větší přesnost doplňuje se § 122 za slovem "pojištěncově" slovem "důchodcově" v závorce.

§ 122 a).

Hledíc k dlouhé době, jíž vyžaduje soudní řízení o prohlášení za mrtva při nezvěstnosti, doporučuje se, aby ústřední sociální pojišťovně byla dána možnost přiznati dávky pozůstalým, je-li úmrtí pravděpodobné (na př. při živelních katastrofách), dříve než se skončí soudní řízení. Obdobná ustanovení obsahuje též zákon o pensijním pojištění v §§ 25 a 31.

§ 122b).

Tímto ustanovením zavádí se věkový příplatek, který znamená v podstatě započtení jedné třetiny nepojištěné doby. Důvody pro jeho zavedení a zásady zvolené konstrukce jsou shora podrobně uvedeny. Na tomto míste se připomíná pouze k jednotlivým ustanovením toto:

V odstavci l stanoví se podmínky, za jakých lze nabýti nároku na zvýšeni důchodu o věkový příplatek. Podmínky ty jsou;

1. že pojištěnec se narodil před 1. lednem 1899,

2. že musel získati do 31. prosince 1931 700 příspěvkových dnů, t. j. čekací dobu. Tato čekací doba mohla býti získána buď přímým pojištěním pro případ invalidity a stáří nebo přestupem pojištěnce. Nárok na věkový příplatek bude míti tedy i pojištěnec, který po 31. prosinci 1931 přestoupí k ústřední sociální pojišťovně a před tím byl pojištěn buď podle zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen nebo podle zákona o pensijním pojištění nebo, který u privilegovaného zaměstnavatele byl v zaměstnání vyňatém z pojistné povinnosti, získá-li započtením pojistné doby takovou dobu v invalidním a starobním pojištění, že na časový úsek před 81. prosincem 1931 připadne doba rovnající se 100 plných příspěvkových týdnů.

Nastal-li pojistný případ do dne účinnosti této novely, jest nárok na příplatek i tehdy, získal-li pojištěnec do 31. prosince 1931 alespoň 100 příspěvkových týdnů podle § 5 vládního nařízení č. 27/1930, jímž se stanoví podrobnosti k provedení zásady nedělitelnosti týdenního pojistného pro pojištění invalidní a starobní a výjimky z této zásady. Podle právě zmíněného ustanovení počítá se totiž v případě, že nebyla podle výpočtu tam uvedeného dovršena čekací doba, za plný příspěvkový týden každý týden, v němž se stalo pojistné splatným alespoň za jeden den. Budou tedy dle navrhovaného textu účastni uvedeného výhodného počítání čekací doby ti pojištěnci, u nichž nastal pojistný případ před účinností této novely.

V odstavci 2 stanoví se výše věkového příplatku jednou třetinou průměrné roční zvyšovací částky, násobené počtem celých roků, o které byl pojištěnec v r. 1926, t. j. v roce vstupu zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. v účinnost starší 27 let.

V odstavci 3 a 4 definuje se pojem průměrné roční zvyšovací částky, při čemž se rozlišuje podle toho, nastal-li pojistný případ přeď účinností této novely (t. j. odstavec 8), nebo po její účinnosti (odstavec 4).

Odstavec 3 se týká osob, které byly již před účinností této novely důchodci. Jde o velký počet případů a bylo proto nutno definovati průměrnou roční zvyšovací částku tak, aby její výpočet byl pokud možno nejsnadnější. Poněvadž výměry, kterými byl důchod přiznán, obsahují již úhrn všech

dosud získaných zvyšovacích částek, vychází se z tohoto úhrnu, a to tak, že se zjistí průměrná měsíční zvyšovací částka dělením úhrnu zvyšovacích částek počtem měsíců, uplynulých od 1. července 1926 do posledního dne pojištění před prvním pojistným případem.

V odstavci 4 se pak stanoví způsob výpočtu průměrné roční zvyšovací částky pro pojištěnce, u nichž nastane pojistný případ teprve po dni účinnosti této novely. Jako doba rozhodila pro stanovení průměrné roční zvyšovací částky, stanoví se pětiletí 19271931.

Odstavec 5 stanoví zásadu, že zvýšení plynoucí z věkového příplatku, vztahuje se na všechny dávky odvozené z důchodu invalidního, tedy na důchod starobní, vdovský, sirotčí a odbytné podle § 121, odst 2. Výše věkového příplatku u odbytného podle § 121, odst. 2. jest stejná jako u důchodu invalidního; u důchodu vdovského (vdoveckého) činí polovinu a u důchodu sirotka jednostranného činí 1/5 a u sirotka oboustramného 2/5 Rovněž i zvýšení důchodu invalidního vychovávacím příplatkem podle § 113 nebo z důvodu bezmocnosti podle § 120 a) jest vyměřovati z důchodu invalidního, zvýšeného o věkový příplatek. Proti tomu nevztahuje se věkový příplatek na dávky stanovené pevnými částkami, tedy na výbavné a na odbytné při úmrtí pojištěnce před dokončením čekací doby.

V odst. 6 se konečně vyslovuje zásada, že se příplatek netýká dávek v minulosti vyplacených, nýbrž zvýšení důchodů napadlých přeďte dnem účinnosti této novely nastane teprve od nejbližšího výplatního dne po dni účinností novely.

§ 123.

škrtají se dosavadní odstavce 2 a 3 a to z těchto důvodů:

Nynější výměra sirotčích důchodů je poměrně nízká a nestačí k výživě a výchově osiřelých dětí. Je tedy odůvodněno, aby zákonem stanovené omezení státního příspěvku k sirotčím důchodům na 500 Kč bylo vypuštěno.

Pro ocenění finančního významu zrušení dosavadního znění § 123, odst. 2 není statistických záznamů, které by dávaly přesné výsledky. Znám je toliko stav důchodů k určitým termínům a podle statistiky dávkové

likvidatury asi pro 3000 důchodů sirotčích přiznaných před 31. prosincem 1931 výsledky o tom, kolik dětí připadá na jeden kmen sirotčích důchodů. Připadá na kmen

s l nezletilcem.... 50'04%

s 2 nezletilci..... 26'60%

s 3 nezletilci..... 13'03%

s 4 nezletilci.....6'33%

s 5 nezletilci.....273%

se 6 nezletilci.....1'00%

se 7 nezletilci a více... 0'27%.

Dětí jednostranně osiřelých jest asi 93'5% a dětí oboustranně osiřelých 6'5%. Státní příspěvek nebyl přiznán ve 4'83% případů.

Podle těchto výsledků pro 10. 000 sirotčích kmenů možno zjistiti minimální částku, která by činila asi Kč 17. 250 ročně a maximální částku, která by činila asi Kč 50. 000 ročně.

Koncem roku 1932 jest přibližně 10. 000 sirotčích kmenů důchodových (přesně 10. 263). Počet tento ovšem poroste a jest pravděpodobné, že za dalších 15 až 20 let vzroste na maximální výši asi 4 až 5násobnou, která se pak bude zvětšovati toliko přírůstkem obyvatelstva, nebude-li ovšem tato okolnost vyvážena sníženou natalitou.

Dosavadní odstavec 3 je postradatelný, ježto ze znění odstavce prvého tohoto paragrafu nade vší pochybnost vysvítá, že státní příspěvek se poskytuje toliko k důchodům (arg. slov. "k zákonnému důchodu" a pevná sazba státního příspěvku k jednotlivým druhům důchodů -) a nikoli k vychovávacím příplatkům (§ 113) a odbytnému (§ 117, odst. 3 a§ 121).

Důsledkem této změny mění se dosavadní odstavce 4 až 7 v odstavce 2 až 5, při čemž v odstavci 2 (- dosud 4 -) slova "daně z příjmu" nahrazena byla slovy "daně důchodové", což odpovídá terminologii provedené zákonem č. 76/1927.

§ 124.

Změna v prvé větě a poslední slova druhé věty mají zpřesniti zákon. Bylo by totiž nelogické a odporovalo by dnešnímu výkladu zákona, kdyby věcná plnění mohla nastoupiti pouze na místo důchodu z prostředků nositele pojištění a ne též na účet státního příspěvku. Nastaly by případy, že by inva-