lida, stařec, sirotek nebo notorický piják měl býti dán do ústavu a poněvadž státní příspěvek by jim musil býti vyplacen v penězích, nebylo by potřebné úhrady k ústavnímu zaopatření, kterého osoby ty nezbytně potřebují.

§ 126.

Ustanovení původního zákona o konkurenci dávek s jinými požitky bylo velmi přísné a přesné. První novela toto ustanovení zmírnila a zjednodušila. Ponechala však ještě určitou tvrdost v těch případech, ve kterých konkuroval s důchodem ze sociálního pojištění nepatrný důchod cizí, což může míti za následek, že důchod ze sociálního pojištění se sníží o částku vyšší než celý konkurující důchod. Proti tomu není ustanovení o konkurenci, požívá-li osoba oprávněná k důchodu ze sociálního pojištění též důchodu ze zaměstnání, ve kterém byla vyňata z pojistné povinnosti, ačkoliv není důvodu, aby ustanovení o konkurenci bylo provedeno jen u důchodů plynoucích ze sociálního pojištění. Mimo to je ustanovení o konkurenci nejasné, po případě neúplné, pokud jde o důchody pozůstalých.

Návrh řeší konkurenci důchodů s nového hlediska, rozlišuje zásadně dvě skupiny konkurujícícho důchodů.

K odstavci 1: Do skupiny první počítá důchody (odpočivné a zaopatřovací požitky), jejichž výše je odvislá od doby trvání pojištění (zaměstnání) a výše pracovního výdělku. Jsou to důchody z pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, z provisního pojištění horníků a požitky (odpočivné a zaopatřovací) získané v zaměstnání vyňatém z povinného pojištění. Dostává-li osoba, která koná práce nebo služby, zakládající pojistnou povinnost podle zákona o dělnickém pojištění, takový důchod (požitek), je pojištění invalidní a starobní jen pokračováním v dřívějším pojištění (zaměstnání), z něhož již béře základní částku. Z tohoto důvodu se již neposkytuje z invalidního a starobního pojištění základní částka a státní příspěvek, je-li vůbec na něj nárok, a věkový příplatek, nýbrž jen zvyšovací částky podle § 111, odst. 3. Návrh však chce vyloučiti, aby důchod, který by z invalidního pojištění příslušel, kdyby oprávněná osoba neměla důchodu konkurujícího, byl takto krá-

cen o více, než oprávněná osoba má z konkurujícího důchodu. Proto, je-li úhrn krácených důchodů nižší, než důchod a státní příspěvek, jež by jinak podle zákona příslušely, nutno doplatiti tento rozdíl.

K odstavci 2: Důchody z úrazového pojištění (zaopatření) dělníků pojímá návrh do druhé skupiny. Tyto důchody se liší zásadně od důchodů první skupiny, neboť jich výše nezávisí na době zaměstnání, nýbrž jen na výši výdělku a na stupni utrpěné pracovní neschopnosti. Při projednávání konkurence s těmito důchody byla zachována zásadně dosavadní zákonná úprava. Rozdíl tkví jenom v tom, že na místě doby 100 příspěvkových týdnů, byly stanoveny poslední tři roky před vznikem, pojistného případu v invalidním a starobním pojištění; tato změna ohraničuje přesněji dobu, která jest směrodatná pro zjišťování průměrného ročního výdělku. Zmírnění dosavadní konkurence s úrazovým důchodem se dosahuje v návrhu tím, že nemá docházeti ke snížení důchodu při konkurenci s nepatrnými úrazovými důchody, nýbrž teprve tehdy, převyšuje-li důchod úrazový 600. - Kč ročně nebo souhrn důchodů 3. 000. - Kč, po případě u vdovského důchodu 1. 800. - Kč ročně. Další zmírnění spočívá v tom, že snížení důchodu a státního příspěvku nesmí převyšovati částku, o kterou překročuje důchod úrazový 600. Kč a úhrn důchodů nesmí býti nižší než 3. 000. - Kč, u vdovského důchodu 1. 800. Kč ročně.

Návrh odstraňuje, pokud jde o konkurenci důchodů podle první skupiny, zjišťování výdělku. Tím se řízení podstatně zjednoduší. Návrh řeší však též, což první novela neučinila, konkurenci u vdovských a vdoveckých důchodů. Z konkurence jsou však úplně vyloučeny důchody sirotčí, a to především z toho důvodu, že sirotčí důchody z invalidního a starobního pojištění jsou celkem nízké. Ze stejného důvodu nejsou podrobeny konkurenci vychovávací příplatky podle § 113 zákona, které se poskytují vždy v plné výši.

Návrh nečiní však při stanovení konkurence rozdílu, zda jde o důchod obdobný čili nic. Vychází ze zásady, kterou stanoví § 127 zákona, že jedna a táž osoba, která má nárok jak na důchod vlastní tak i na důchod vdovský, může pobírati vždy jen důchod vyšší. Z toho důvodu nastane na př. konkurence i při nápadu důchodu invalid-

ního vdově, která z pojištění (zaměstnání) zemřelého manžela požívá důchodu vdovského.

K odstavci 3: Dosavadní zásada, že důchody a státní příspěvek se snižují v případě konkurence ve stejném poměru jako nezkrácený důchod a plný státní příspěvek, byla zachována.

§ 128.

Nadpis § 128 se v souvislosti s navrhovanou změnou obsahu tohoto paragrafu přiměřeně upravuje a doplňuje.

Textace nového odstavce l, nahrazujícího dosavadní odstavec l a 2, je odůvodněna potřebou systematičtějšího uspořádání. Obdobnou dikci má i nový pensijní zákon ve svém § 122.

Písm. c) je převzato doslovně z § 122, odst. l nového pensijního zákona a má za účel umožniti zvýšení již napadlých důchodů.

V důsledku sloučení dosavadních odstavců l a 2 do jednoho odstavce mění se dosavadní odstavec 3 až 7 v odstavec 2 až 6.

§§ 129 až 129b).

Osnova mění podstatně dosavadní úpravu nároků osob z pojištění vystupujících ať již na kratší nebo delší dobu. Dosavadní zákonný stav chrání pojištěnce jednak tak zv. ochrannou lhůtou, dále poskytnutím možnosti dobrovolně pokračovati v pojištění a konečně tím, že pojištěnec si může udržeti získané nároky placením uznávacího poplatku.

Pokud se ochranné lhůty týká, je nutno zdůrazniti, že jejím nejpřednějším účelem je chrániti pojištěnce při nahodilých přestávkách v pojištění způsobených nezaměstnaností nebo plynoucích ze sezónní povahy prací pojištěncem vykonávaných. Proti tomu dobrovolné pokračování v pojištění a Uznávací poplatek mají význam pro osoby, které po výstupu trvale zůstávají již mimo okruh osob podléhajících pojistné povinnosti.

Pojištěnec, byť i trvale vystoupivší, má právo na to, aby jeho dřívější nároky získané z povinného pojištění nepropadly bezvýhradně, a je proto jen spravedlivé, dává-li se mu možnost nějakým způsobem tyto nároky si uchovati. Jde jen o to, do jaké míry tato ochrana má a smí jíti. Ve-

doucí a jistě nepopiratelnou zásadou musí

býti, že vystoupivší pojištěnec nesmí býti nijak privilegován před ostatními pojištěnci. Sociální pojištění je určeno pro určitý okruh osob, poněvadž tyto osoby nejvíce jeho ochrany potřebují. Odejde-li někdo z tohoto okruhu, nemohou mu býti poskytovány zvláštní výhody, nýbrž musí postačiti, je-li chráněn před ztrátou svých získaných nároků způsobem, který je v souhlase s povinnostmi ostatních povinných pojištěnců.

Tomuto spravedlivému požadavku vyhovuje dobrovolné pokračování v pojištění; nad rámec tohoto zásadního hlediska jde však Uznávací poplatek. Vystupující pojištěnec, jenž již neplatí pojistného, nýbrž jen nepatrnou částku v podobě uznávacího poplatku, znamená pro nositele pojištění ztrátu předpokládaných příjmů; ztráta ta v převážné většině případů není vyvážena tím, že také budoucí nároky pojištěnce se již nezvyšují, že totiž v důsledku neplacení pojistného nevzrůstají již zvyšovací částky.

Z toho plyne, že téměř každý případ uznávacího poplatku značí určitou ztrátu pro celek pojištěnců; jinými slovy ostatní pojištěnci povinně pojištění, které v první řadě chce a má sociální pojištění chrániti, hradí svými příspěvky tyto výhody, dané osobám platícím Uznávací poplatek.

Navrhuje se proto, aby byla zrušena instituce uznávacího poplatku zrušením dosavadního ustanovení § 130. Osobám, které si až ke dni účinnosti zákona zachovávaly své nároky placením uznávacího poplatku, ponechává se ovšem toto právo i nadále až do opětného vstupu do zaměstnání (viz čl. III, § 3). Proti tomu zlepšují se podstatně podmínky pro dobrovolné pokračování v pojištění a nově se upravuje ochranná lhůta.

Dobrovolné pokračování dosud v invalidním a starobním pojištění bylo přípustné jen tehdy, pokračoval-li pojištěnec také v nemocenském pojištění. Osnova tuto vázanost odstraňuje a umožňuje pojištěnci dobrovolně pokračovati jen v invalidním a starobním pojištění, což pro něho znamená velkou úsporu na pojistném. Další podstatné zlepšení jest, že dobrovolné pokračování v pojištění invalidním nemusí podle osnovy jako dosud bezprostředně navazovati na povinné pojištění, nýbrž může započíti kdykoli do uplynutí ochranné lhůty [viz nově navržený § 250a)].

Ochranná lhůta (§ 129) se jednak prodlužuje z dosavadních 18 měsíců na 24 měsíce, jednak se uvádí v závislost na době trvání pojištění. Je jistě spravedlivé, aby pojištěnec, který poměrně dlouhou řadu let náležel do okruhu osob, pro které pojištění je určeno, měl i po výstupu delší dobu zachovány nároky z pojištění vyplývající, než pojištěnec, který toliko na krátkou dobu a tudíž vlastně jen přechodně do pojištění náležel. Navrhuje se proto, aby se ochranná lhůta rovnala čtvrtině doby získané v pojištění, aby však nejméně činila 24 měsíce. Při tom se ochranná lhůta staví jako dosud dobou, po kterou pojištěnec požíval nemocenského, invalidního nebo starobního důchodu nebo po kterou výplata takového důchodu odpočívala a konečně dobou, po kterou byl podroben léčebné péči Ústřední sociální pojišťovny.

Osnova přihlíží také k tomu, že v některých případech Uznávací poplatek měl své sociální oprávnění. Především jde o osoby, které jsou hlavně v nynější době v důsledku mimořádných hospodářských poměrů postiženy dlouho trvající nezaměstnaností a které jsou jí z pojištění vyřazeny, ač neustále náležejí ke kolektivu, které má sociální pojištění chrániti. Jest velmi těžko žádati na nezaměstnaných, aby mohli v pojištění dobrovolně pokračovati, byť za nových značně zlepšených podmínek. Navrhuje se proto v § 129a), aby nároky z pojištění zůstaly zachovány i přes ochrannou lhůtu po dobu, po kterou pojištěnec jest bez zaměstnání, nejdéle však do 60 měsíců po zániku povinného pojištění. Toto opatření, i když v praksi způsobí někdy značné administrativní potíže, jest nezbytně nutné právě v nynější době. V normálních dobách význam jeho nebude ovšem veliký.

Majíc na zřeteli, že nevstoupil dosud v účinnost zákon o pojištění osob samostatně hospodařících, zavádí dále osnova v § 129b) ustanovení, které se podstatně kryje s ustanovením § 182 pensijního zákona. Stanoví se, že osobám, které by jinak byly pojištěny podle zákona o pojištění osob samostatně hospodařících, zůstávají zachovány jejich nároky z invalidního a starobního pojištění i přes ochrannou lhůtu, nejdéle však do 60 měsíců po zániku povinného pojištění. V přechodných ustanoveních (čl. III. § 2) se pak stanoví, že ustanovení toto pozbude platnosti dnem

účinnosti zákona o pojištění osob samostatně hospodařících.

§ 131a).

Za § 131 se vsunuje nové ustanovení § 131a), jehož obsah včetně nadpisu přejímá se z § 136. Děje se tak pro lepší systematiku, ježto toto ustanoveni týká se jen pojištění starobního a invalidního a nehodí se tudíž do části zákona, obsahující společná ustanovení o dávkách. (Pro obor pojištěni nemocenského obsažen jest předpis o promlčení v § 95d), odst. 3).

Tato změna má v zápětí, že § 136 i s nadpisem se zrušuje.

§§ 132 a 133.

Rovněž z důvodu správné systematiky přemístěn byl obsah dosavadního § 132 (zaokrouhlování) do § 133 a obsah § 133 do § 132 (splatnost dávek).

Odst. 2 § 132 obsahuje ustanovení o lhůtách, ve kterých se vyplácejí důchody z invalidního a starobního pojištění. Jako novota se zavádí možnost vypláceti důchody, jichž měsíční splátky nedosahují 100. - Kč (tedy především důchody vdovské a sirotčí) ve lhůtách dvouměsíčních. Dále se navrhuje, aby důchody zasílané do ciziny, mohly býti poukazovány v obdobích delších, na př. tříměsíčních, a to i pozadu. Tyto doplňky vyplývají z praktické potřeby, aby náklady spojené s poukazováním důchodů nebyly nepoměrné k jejich výši.

Třetí věta odstavce 2 se shoduje s § 39, odst. 3 zákona o pensijním pojištění.

Odst. 3 § 132 shoduje se s dosavadním odst. 3 § 133; doplněn jest toliko uvedením náhrady za pomoc při porodu a výbavného.

§ 133 osnovy obsahuje ustanovení o zaokrouhlování dávek a důchodů obdobně jako § 39 zákona o pensijním pojištění.

§ 134.

Nové znění odstavce 3 přenáší, pokud jde o mimořádné poskytnutí dávek nemocenského pojištění, rozhodnutí na povolané orgány nositelů nemocenského pojištění.

§ 135.

K nadpisu: Ježto § 135 v dosavadním znění jedná nejen o změnách dávek, nýbrž

i o jejich vrácení, je třeba nadpis příslušně doplniti.

K odstavci 1: Přemístění obsahu §§ 132 a 133 vyžaduje změny citace (- § 132 místo § 133 -).

Ve větě druhé vkládá se passus "kromě případů, jež sluší posuzovati podle ustanovení nemocenského řádu (§ 102)". Tímto doplňkem má býti nemocenským pojišťovnám umožněno, aby v nemocenském řádě mohly ustanoviti, že v těch případech, kde pojištěnec porušil pravidla o chování se nemocných, může mu býti zastaveno vyplácení dávek, nikoli teprve po uplynutí období podle § 132, nýbrž ihned dnem, kdy porušení pravidel se zjistilo.

K odstavci 2: Navrhuje se jednak formální změna textová, jednak škrtnutí slov "že požívá jiného důchodu uvedeného v § 126", ježto jsou zbytečná.

Nové jest i ustanovení, že o povinnosti k vrácení přijatých dávek rozhoduje se výměrem, a to jak v pojištění nemocenském, tak i v pojištění invalidním. Povinnosti té může se brániti pojištěnec žalobou k rozhodčímu soudu (§ 196) nebo k pojišťovacímu soudu (§ 220, odst. l, č. 3).

§ 136. Viz odůvodnění k § 131 a),

§ 137.

Ježto § 244 původního zákona byl zásadně změněn novelou č. 184/1928, není již vhodný passus "nejde-li o případ uvedený v § 244", jenž se týkal zákonné cesse nároku pojištěncova na obec, korporaci nebo nadaci, které poskytly pojištěnci chudinské zaopatření. Tento passus se tedy vypouští.

§ 140.

Ustanovení tohoto paragrafu se doplňují na konci z důvodů uvedených u odst. 7 § 12.

§ 142.

Odstavec 3: Z praktických důvodů jest záhodno, aby pro spory zde uvedené bylo již v zákoně stanoveno forum příslušné k jejich rozhodování. Mají to býti zvláštní rozhodčí soudy, jichž předsedu a náměstka by jmenoval ministr sociální péče v dohodě s ministrem spravedlnosti. Podrobnosti o

složení a jednání těchto soudů bylo přenechati smlouvám.

§ 143.

Stále se rozvíjející léčebná péče v nemocenském pojištění, která se jednak prohlubuje, jednak rozšiřuje zřizováním ambulatorií a léčebnou péčí ústavní, lázeňskou a pod., vyžaduje toho, aby nemocenské pojišťovny měly své úřední lékaře, jimž by příslušelo usměrnění a řízení lékařské služby v obvodu pojišťovny. Také ústřední sociální pojišťovna jak v zájmu řádného provádění své individuelní léčebné péče tak v zájmu své lékařské posudkové služby při žádostech o invalidní důchod má zájem na tom, aby dobrozdání a posudky, jichž potřebuje ke svým úkolům, byly sestavovány pokud možno s jednotného hlediska, což bude usnadněno tím, že bude v každé nemocenské pojišťovně ustanoven úřední lékař.

Větší nemocenské pojišťovny vyžadují převážně služby úředního lékaře pro organisaci své lékařské služby. U těchto pojišťoven bude funkce úředního lékaře jeho hlavním zaměstnáním.

U menších nemocenských pojišťoven bude činnost úředního lékaře po případě vyžadovati jen kratší doby a bude proto jeho činnost v nemocenské pojišťovně jeho vedlejším zaměstnáním, činnost tato tudíž příslušné nemocenské pojišťovny finančně nijak zvláště nezatíží. Naopak podle zkušeností, získaných revisemi lékařské služby a léčebné péče v nemocenských pojišťovnách, lze dobře organisovanou a odborně vedenou úřední lékařskou službou dosáhnouti nejenom zlepšení výkonu lékařské služby a léčebné péče, nýbrž i podstatných úspor v oněch výdajových položkách, které jsou důsledkem nehospodárného nebo neúčelného provádění léčebné péče.

Mimo to jednotlivé menší nemocenské pojišťovny, u nichž nebude nutno zaměstnávati úředního lékaře výhradně pro potřebu vlastního ústavu, mohou se za účelem ustanovení společného úředního lékaře sdružovati, takže týž lékař může fungovati jako úřední lékař pro dvě i několik nemocenských pojišťoven téhož obvodu. Tím se docílí také lepší evidence a přehlednosti poskytovaných dávek pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům.

ústřední sociální pojišťovna vypracovala pro službu úředních lékařů směrnice

(oběžník č. 450 ze dne 21. prosince 1931) a podle zákona schvaluje smlouvy těchto lékařů, aby měla na jejich obsah přiměřený vliv. V těchto směrnicích jsou stanoveny práva i povinnosti úředních lékařů, mezi jiným též podmínky jejich účasti na schůzích správních orgánů nemocenských pojišťoven.

Po stránce formální přemisťují se odstavce tohoto paragrafu a provádějí se v nich potřebné změny stylistického rázu, zejména se vynechává, z jakého popudu v jednotlivém případě kontrola ošetřujícího lékaře má býti provedena.

§ 144 a.

Toto nové ustanovení má za účel chrániti pojišťovny před nároky na náhradu škody, způsobené činností jejich lékařů, porodních asistentek a zubních techniků. Nebylo by na místě, aby pojišťovny byly činěny odpovědnými za činnost těchto zdravotních osob, pro které zákon předpisuje studia nebo alespoň kursy, zkoušky a předchozí praktickou průpravu, takže jejich způsobilost k vykonávání prakse nutno předpokládati.

§ 145.

Navrhuje se změna nadpisu § 145 na "ústavní ošetřování". Dosavadního pojmu "zaopatření" je používáno v odborné terminologii pro zařízení hrazená z prostředků veřejnoprávních celků na rozdíl od pojištění, na které zúčastněné osoby přispívají.

K odstavci 1: Dosavadní ustanovení § 153, který byl do zákona pojat z toho důvodu, aby nebylo stále nutno opakovati slovo "nemocnice" nebo "léčebný ústav", vedlo v praksi k různým mylným výkladům. Doplňuje se proto ustanovení § 145 v tom směru, že ústavní ošetřování může býti poskytnuto nejen v nemocnici, nýbrž i v jiném léčebném ústavu nebo porodnici.

Druhá věta prvního odstavce byla přestylisována podle první věty a mimo to provedena jasnější formulace, jíž se meritorně ničeho nemění na dosavadním stavu, podle něhož cestovné zpět do obydlí pojištěncova hradí nemocenská pojišťovna jen za určitých předpokladů. Toto ustanovení nezabraňuje však pojišťovnám, aby v případech zřetele hodných uhradily z mimořádného podpůrného fondu (§ 179a) pojištěncům, propuště-

ným z ústavního ošetřování, ač jsou vyhojeni, cestovné do jejich bydliště.

Poněvadž tento paragraf byl různě vykládán a praktikován, pokud jde o rodinné příslušníky, navrhuje se, aby byla připojena třetí věta, podle níž v případech nezbytných může býti poskytnuto ústavní ošetřování též manželce a dětem.

Změna v odstavci 2 vyplývá ze změny terminologie navržené v odst. 1.

Odstavec 3 doplněn byl na podnět z kruhů lékařských písm. f).

§§ 146, 147 a 148.

Obsah těchto paragrafů, které jednají o léčebné péči ústřední sociální pojišťovny, se soustřeďuje v § 154, kam systematicky patří.

Obsah § 148 je částečně převzat do nového § 149 a).

§ 149.

K odstavci 1: Povinnost nemocenských pojišťoven ku placení ošetřovacích nákladů veřejným nemocnicím se omezuje pouze na případy, kdy pojištěnec byl přijat do nemocničního ošetřování ještě za trvání svého povinného nebo dobrovolného pojištění. Byl-li však přijat v ochranné lhůtě, je nemocenská pojišťovna zásadně povinna platiti ošetřovací náklady jen tehdy, vydá-li poukaz k ošetřování ve veřejné nemocnici. Poukazu však není třeba, byl-li nemocný přijat do ústavního ošetřování proto, že onemocněl nakažlivou nemocí nebo že byl ohrožen jeho život; veřejná nemocnice je však povinna v těchto případech do tří dnů po přijetí nemocného učiniti o tom sdělení příslušné pojišťovně. Aby pak bylo umožněno hladké provádění těchto ustanovení a předešlo se možným sporům, vydá ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy po dohodě s ministerstvem sociální péče směrnice veřejným nemocnicím, jež budou obsahovati zejména ustanovení o tom, že oznámení nemocenské pojišťovně musí obsahovati přesné označení nemoci, a, pokud jde o ohrožení života, všechny okolnosti vystihující stav onemocnění, jež zavdalo příčinu k přijetí nemocného do nemocnice. Posléze se stanoví, že nemocnice není oprávněna vymáhati ošetřovací výlohy na pojištěnci nebo na osobách povinných k jeho výživě podle platných předpisů, pokud pojištěnec má nárok na dávky podle § 95.

Dále se navrhuje na konci tohoto odstavce vynechati slova "příslušníkům rodiny pojištěncovy je platiti po tuto dobu polovici nemocenského", poněvadž nároky rodinných příslušníků pojištěnce po dobu ústavního ošetřování pojištěncova jsou nyní jednotně upraveny v § 149 a).

Odstavec 2: Již za nynějšího provádění zákona zavazuje se někdy dobrovolně ústřední sociální pojišťovna nebo nemocenská pojišťovna, že bude platiti i přes dobu čtyř týdnů další ošetřovací výlohy za pojištěnce. Aby této praxi byl dán zákonný podklad, navrhuje se příslušné ustanovení.

K odstavci 3: Shodně s odstavcem l omezuje se disposiční právo pojišťovny i tehdy, byla-li pojištěnka přijata do ošetřování ve veřejné porodnici. Také v tomto případě nemůže ústav vymáhati zbytek ošetřovacích výloh na pojištěnce nebo osobách podle platných předpisů k výživě povinných.

§ 149 a).

V tomto novém ustanovení se soustřeďují předpisy o vyplácení podpor rodinným příslušníkům ošetřovaného pojištěnce, jež dosud byly obsaženy v §§ 148 a 149. Při tom se odstraňuje rozlišování mezi ošetřováním v nemocnici veřejné nebo soukromé a ukládá se nemocenským pojišťovnám, aby bez zřetele na výši ošetřovacích nákladů a bez zřetele na to, zda ošetřovací výlohy hradí ústřední sociální pojišťovna či nemocenská pojišťovna, poskytly rodinným příslušníkům podporu ve výši polovice nemocenského.

Povinnost nemocenské pojišťovny vypláceti nemocenské po dobu ústavního ošetřování nehrazeného z prostředků pojišťoven omezuje se u pojištěnců bez rodinných příslušníků na maximální částku 6 Kč denně, částka 6 Kč je polovina nemocenského 5. třídy, která byla vzata jako průměrná třída se zřetelem na rozvrstvení pojištěnců do tříd. Tato částka postačuje, ježto v době ústavního ošetřování je postaráno o veškeré potřeby pojištěncovy.

Dále se vypouští ze zákona ustanovení, že nemocenská pojišťovna je povinna za pojištěnce bez rodinných příslušníků po uplynutí 28 dnů ústavního ošetřování hraditi veřejné nemocnici polovinu nemocenského. Tato povinnost uložená pojišťovnám teprve zákonem č. 221/1924 Sb. z. a n., znamená pro ně značné administrativní a finanční zatížení, zvláště v nynější

době nepříznivé hospodářské situace pojišťoven. Obnovuje se tedy stav, jenž platil až do 1. července 1926.

§ 150.

Odstavec l: Navrhovaným doplňkem se stanoví, že v případech, kdy pojišťovna hradí část léčebného nákladu za rodinné příslušníky, je povinna hraditi i nutný náklad dopravy do nemocnice.

Zároveň byla číselně stanovena denní náhrada za léčení a ošetřování, kterou je povinna nemocenská pojišťovna uhrazovati nemocnicím, t. j. 2 Kč denně. Tato částka byla stanovena výnosem ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ze dne 30. července 1926, č. 23. 560.

Odstavec 2: Kdežto za ošetřování pojištěnce (pojištěnky) ve veřejné nemocnici nebo pojištěnky ve veřejné porodnici, není ústav oprávněn vymáhati na těchto osobách nebo osobách k výživě povinných zbytek ošetřovacích výloh (§ 149, odst. l a 3), může, pokud jde o rodinné příslušníky, ošetřovací výlohy, případně jejich zbytek, vymáhati podle všeobecných předpisů o náhradě ošetřovacích výloh ve veřejných ústavech léčebných.

§ 151.

Slovo "nemocnice" se nahrazuje slovem "ústavní ošetřování" z důvodů dříve uvedených. Vedle toho se upravuje stylisace, aby byla jasnější a dává se možnost, aby snížené nemocenské bylo přímo vypláceno rodinným příslušníkům pojištěncovým.

§ 153.

Dosavadní ustanovení modifikuje se v tom směru, že ustanovení zákona o veřejných nemocnicích týkají se rovněž veřejných ústavů pro choromyslné.

§ 154.

Již v důvodové zprávě k zákonu č. 221/ 1924 bylo zdůrazněno, že invalidní a starobní pojištění nemá za úkol pouze zajistiti pojištěncům a jejich pozůstalým důchod pro případ invalidity a stáří, nýbrž že jedním z předních úkolů tohoto pojištění je všemožně se starati o to, aby účelným opatřením léčebné péče bylo podle možnosti zabráněno invaliditě a nastala-li již neschopnost k výdělku, aby výdělečná způsobilost postiženého byla co nejúčelněji obnovena.

Obsah dosavadního odstavce l byl rozdělen pro lepší přehlednost na odstavec l a 2.

K odstavci 1: Aby léčebná péče mohla býti co nejúčelněji prováděna, navrhuje se, aby v tomto paragrafu bylo jasně řečeno, že ústřední sociální pojišťovna může zavésti léčebnou péči i v případech, kdy nemá pojištěnec ještě nároku na dávky.

Zároveň z tohoto ustanovení, jednajícího o preventivní péci za účelem odvrácení invalidity, vynechává se manželka a manžel, poněvadž tito mají podmíněný důchod vdovský nebo vdovecký teprve, když pojištěnec zemře. Pokud jde o vdovu, mění se dosavadní stav v tom směru, že jí lze poskytnouti léčbu jediné, onemocní-li, poněvadž jinak není pro Ústřední sociální pojišťovnu důvodu poskytovati jí preventivní léčbu.

V odstavci 2, jenž byl účelněji a jasněji upraven, se vlastně jen upevňuje a usměrňuje nynější prakse ústřední sociální pojišťovny. Z doplňku "a státního příspěvku" jest tak jako u § 124 zřejmo, že důchodci i tehdy, když jest léčen na náklad ústřední sociální pojišťovny, nepřísluší státní příspěvek. Státní příspěvek připadá i na náhradu léčení důchodců, neboť náklad pro ústřední sociální pojišťovnu je zpravidla větší, zavede-li se léčení důchodců, nehledíc k tomu, že Ústřední sociální pojišťovna může ze svých prostředků poskytnouti po dobu léčení důchodce rodinným příslušníkům polovinu důchodu a státního příspěvku.

Dále jsou odstraněny pochybnosti, pokud jde o rodinné příslušníky důchodce převzatého do léčebné péče, jímž se v rozsahu osob uvedených v § 121, odst. 3 může poskytnouti podpora ve výši poloviny důchodu a státního příspěvku, pokud žijí s důchodcem ve společné domácnosti a jsou převážně výživou odkázáni na jeho důchod.

K odstavci 3: Výčet oprávnění ústřední sociální pojišťovny se doplňuje k námětu z kruhů lékařských novým písmenem d).

§ 154 a).

Dosavadní § 184 byl z oddílu o ukládání jmění přemístěn do oddílu pojednávajícího o léčebné péči, kam logicky patří, poněvadž individuelní léčebná péče se všeobec-

nou preventivní péčí tvoří celek vzájemně se doplňující. Někdy nelze prováděti účelně péči individuelní, nejsou-li pro to dány předpoklady, které umožňuje nynější § 184, a opačně.

Zařazuje se tudíž dosavadní ustanovení § 184 jako § 154 a) a jeho stylisace se mění tak, že slova "část volného jmění" jsou nahrazena slovy "v rámci svých prostředků určených na léčebnou péči".

Ježto prostředky určené k provádění všeobecné preventivní léčebné péče jsou výdejným jměním Ústřední sociální pojišťovny, není nutně třeba, aby i nadále bylo vyžadováno schválení ministerstva sociální péče a veřejného zdravotnictví k těmto vydáním, kteréžto opatření ostatně i podle dnešního znění bylo zmírněno tak, že schválení může býti uděleno i pro paušální částky, jež nejvýše k těmto účelům mohou býti ročně věnovány.

Proti tomu se navrhuje, aby § 154 a) byl prováděn podle věcného a finančního plánu, který by Ústřední sociální pojišťovna každoročně předkládala ke schválení ministerstvu sociální péče, jež se dohodne o tom s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

O prostředcích, které v rámci příjmů a vydání Ústřední sociální pojišťovny budou reservovány na provádění všeobecné preventivní léčebné péče podle tohoto paragrafu viz pojistně-matematickou část důvodové zprávy.

Pod pojmem "podporování" opatření a zařízení zde uvedených sluší rozuměti i podpory na výchovu pracovníků v sociálním pojištění.

§156.

Tento paragraf doplňuje se dvěma novými odstavci.

K odstavci 2: Toto ustanovení má umožniti, aby nemocenské pojišťovny přímym nákupem specialit a vlastní jejich expedicí mohly snížiti svá vydání na léky a tím docíliti nutných úspor. Tím. že by léky vydávali lékaři, bylo by náležitě postaráno o odbornou jejich expedici.

K odstavci 3: Tímto ustanovením má se dostati právního podkladu dosavadní praxi. za níž nemocenské pojišťovny zhusta přikročovaly v zájmu svých pojištěnců ke zřizování ambulatorií. Ježto v poslední době