při zřizování těchto ambulatorií vyskytly se s hlediska zákona č. 68/1870 ř. z. o organisaci veřejné zdravotní služby jisté potíže, dává navrhované ustanovení nemocenským pojišťovnám a jejich svazům výslovně právo, aby se souhlasem ústřední sociální pojišťovny zřizovaly a provozovaly ambulatoria. Zákon o organisaci veřejné zdravotní služby se těchto ambulatorií netýká a zařízení ta podléhají dozoru Ústřední sociální pojišťovny.
§ 157.
Z odstavce 2 byla vypuštěna slova "podle § 154", poněvadž o léčebné péči ústřední sociální pojišťovny mluví zákon také na jiných místech.
Přeměněním poslední věty odstavce 2 v samostatný odstavec 3 má býti zdůrazněno, že se toto ustanovení netýká pouze odstavce 2 (pojistné invalidní a starobní), nýbrž i odstavce l (pojistné nemocenské).
§ 158.
Změna odstavce l spočívá na změně zásady placení pojistného invalidního a starobního pojištění podle dnů, tak jak tomu je dnes v nemocenském, pojištění. Navrženou změnou má býti docíleno, aby pojistné invalidního a starobního pojištění bylo předpisováno stejným způsobem jako pojistné nemocenského pojištění. Administrativní a organické spojení obou těchto odvětví povinného pojištění vyžaduje sjednocení předpisování pojistného. Poněvadž se v různých, paragrafech zákona hovoří v souvislosti s invalidním a starobním pojištěním o příspěvkových týdnech, byla stanovena již v textu § 108, odst. l zákona, že se sedm příspěvkových dnů počítá za jeden příspěvkový týden.
Pojistné invalidního a starobního pojištění bylo původně zákonem stanoveno nedělitelnými částkami týdenními, avšak prakse si vynutila předpisování pojistného za dny, po které pojištění skutečně trvalo, a již od počátku účinnosti zákona bylo pojistné invalidního a starobního pojištění předpisováno ve shodě s předpisem pojistného nemocenského pojištění za dny.
Novela z roku 1928 v podstatě opustila tuto zásadu tím, že připustila dělitelnost týdenního pojistného. Vládním nařízením č. 27/30 Sb. z. a n. byly vyhlášeny denní
sazby, které se nyní přejímají do textu zákona. Toto vládní nařízení navrhovanými změnami §§ 17 a 160 zákona pozbývá významu a jest tudíž důsledné, přejímá-li se do textu zákona také tabulka pro předpisování pojistného.
§159.
Dosavadní ustanovení § 159, podle něhož ústřední sociální pojišťovna určovala sazby pojistného pro nemocenské pojištění ve všech případech, se neukázalo býti praktické, ústřední sociální pojišťovna totiž dříve, než rozhodla o sazbě pojistného, žádala, aby se k návrhu představenstva společná schůze představenstva a dozorčího výboru nemocenské pojišťovny usnášela o sazbě pojistného.
Kromě toho mohla ústřední sociální pojišťovna podle dosavadního textu § 159 stanoviti vyšší sazbu než 4. 8% pouze přechodné a výjimečně, což vedlo k tomu, že pojistné bylo stanoveno pouze" až na další", zpravidla nejdéle na dobu jednoho roku, často však i na dobu kratší. To mělo dále v zápětí, že se představenstvo ústřední sociální pojišťovny musilo velmi často zabývati jednáním o sazbách pojistného a zejména ke konci roku, kdy se končila platnost sazeb u většiny nemocenských pojišťoven, nahromadilo se tolik práce, že jen s největšími potížemi mohla býti zdolávána.
Uvedené zkušenosti s dosavadním postupem při povolování sazeb vedou k tomu, aby v novém znění § 159 bylo svěřeno rozhodování o sazbách, pojistného nemocenským pojišťovnám, a to až do sazby 51/2% středního denního výdělku. V těchto všech případech si ústřední sociální pojišťovna vyhrazuje pouze schvalování sazeb usnesených orgány nemocenských pojišťoven, aby tak nedocházelo v jednotlivých případech k sazbám ať již neúměrně nízkými nebo zbytečně vysokým.
Kde pojistné do 5 1/2 % nepostačí k úhradě povinných dávek, stanoví výši pojistného ústřední sociální pojišťovna, avšak po slyšení orgánů příslušné nemocenské pojišťovny.
Sazba 51/2% jakožto hraniční se navrhuje hledíc ke zkušenostem se sazbami, stanovenými jednak v původním zákoně čís. 221/ 1924, jednak v novele čís. 184/1928.
Sazba pojistného má pák býti vždy tak stanovena, aby byly do budoucna zabezpe-
čeny jednak potřebné dávky nemocenského pojištění, jednak řádné odvádění pojistného pro pojištění invalidní a starobní. V odstavci 5 ustanovuje se, jak je postupovati, když nemocenské pojišťovny těmto zásadním požadavkům při stanovení pojistného nevyhoví.
§ 160.
Podle § 33 dřívějšího zákona o nemocenském pojištění bylo pojistné tak dlouho platiti, dokud nedošlo k řádnému odhlášení pojištěnce. Toto ustanovení se vyznačovalo svojí jednoduchostí a jasností, která byla bezpečným vodítkem při předpisování pojistného. Toto jednoduché ustanovení bylo nahrazeno při vstupu zákona čís. 221/1924 v účinnost neobyčejně komplikovaným ustanovením § 160, který z jednotlivých zásad o době, po kterou je pojistné předpisovati, obsahoval četné výjimky. Ustanovení to zavdalo příčinu k různým sporným výkladům, čímž trpěly nejen nemocenské pojišťovny, jimž předpis pojistného zákonem jest uložen, nýbrž i zaměstnavatelé, kteří neměli jistoty o správném výkladu ustanovení § 160.
Objevila se zejména sporná otázka, zda se pojistné pojištění nemocenského platí i za neděle či nikoli. Spor tento byl rozhodnut v neprospěch nemocenských pojišťoven nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 1927, č. 6399, v němž se Nejvyšší správní soud postavil na stanovisko, že se pojistné nemocenského pojištění platí pouze za dny, ve kterých pojištěnec vykonává práce pojištěním povinné. V důsledku tohoto nálezu musely nemocenské pojišťovny jinak postupovati při předpisu pojistného pojištění invalidního a starobního, jež jako pojistné týdenní bylo v zásadě nedělitelné na dny, a jinak při předpisu pojistného pojištění nemocenského, jež nemělo býti předpisováno za dny, kdy se nepracovalo. Prakticky to znamenalo, že nemocenská pojišťovna musela v platebním výměru, jímž se předpisuje pojistné obojího druhu pojištění, předepsati pojistné pojištění nemocenského za menší počet dní než pojistné pojištění invalidního a starobního.
Pokud jde zvláště o pojištění nemocenské, objevily se ještě další obtíže spočívající v tom, že trvání poměru pojistného, jež se řídí výlučné podle §§ 2 a 7 zákona, neshodovalo se s trváním povinnosti platiti pojistné, takže výklad zákona prováděný cito-
vaným nálezem Nejvyššího správního soudu umožňoval pojištěni bez placení pojistného. Nemocenské pojišťovny těžce nesly tento stav, poněvadž se příjmy nemocenských pojišťoven na pojistném snížily citelně tam, že nemocenské pojišťovny nesměly předpisovati pojistné za neděle a kromě toho vůbec za každou faktickou přestávku v práci. To bylo také jednou z příčin dnešního neutěšeného stavu nemocenských pojišťoven.
Novela č. 184/1928 přinesla pouze částečné zlepšení ve prospěch nemocenských pojišťoven spočívající v tom, že první věta § 160 "Pojistné jest platiti za dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby povinně pojištěné" doplněna byla slovy "a to za 7 dní za jedno týdenní pracovní období". Tím bylo prakticky vysloveno, že i pojistné nemocenského pojištění se platí při normálním provozu za neděle, kteroužto zásadu bylo možno rozšířiti i na případy anglického týdne a omezeného provozu, při čemž se zařadění pojištěnců a předpis pojistného děje podle průměrného týdenního výdělku.
Pokud však jde o faktické přestávky v práci, s výjimkou nedělí, zůstal týž stav, jaký byl vytvořen citovaným judikátem Nejvyššího správního soudu. Poněvadž zaměstnavatelé pak namnoze hlásili faktické přestávky v práci až po předpisu pojistného, docházelo k četným administrativním obtížím, zejména také proto, že nikde v zákoně nebylo stanoveno, jakou formou se má díti hlášení faktických přestávek v práci. Zatížení nemocenských pojišťoven při provádění evidence neobyčejně stouplo, zejména když se zhoršujícími se poměry hospodářskými přibývalo omezeného provozu a faktických přestávek v práci.
Nepřehledná řada sporů o předpisu pojistného za neděle, jež zatěžovaly nebývalou měrou politické úřady a které namnoze nebyly vyřízeny ani při vstupu novely k zákonu, č. 221/1924 v účinnost, vedla k tomu, že do novely bylo pojato ustanovení § 136, podle něhož nesmělo býti již pojistné, předepsané za neděli vyžadováno zaměstnavateli od nemocenských pojišťoven zpět.
Snaha, aby předpis pojistného pojištění nemocenského a pojištění invalidního a starobního byl postaven na jednotný základ, projevila se ve vládním nařízení č. 27/1930, které jest určitým kompromisem mezi uvedenými zásadami. Podle svého obsahu
platí sice pouze pro pojistné pojištění invalidního a starobního, je však fakticky prováděno i při předpisování pojistného pojištění nemocenského. Ovšem, tento stav nelze nazvati uspokojivým. Je proto třeba upraviti předpis pojistného obojího druhu pojištění přímo v zákoně způsobem jednotným a jasným, aby byla odstraněna právní nejistota v této tak důležité otázce.
Návrh sleduje tento cíl ustanovením, že pojistné jest platiti ode dne vstupu do zaměstnání tak dlouho, dokud nedojde k odhlášení. Podle tohoto ustanovení je tudíž skutečnost odhlášení nutným předpokladem pro skončení platební povinnosti zaměstnavatelovy. Nebyla-li učiněna odhláška, je nutno platiti pojistné dále.
Ježto § 17 povoluje šestidenní odhlašovací lhůtu, je nutno pro případy v praxi se pravidelně vyskytující, že pojištěnec vystoupivší ze zaměstnání bude odhlášen včas v odhlašovací lhůtě, zvláště stanoviti, že se pak pojistné - jako dosud - bude platiti jen až do dne skončení pracovního poměru. Dále muselo býti přihlíženo k případům odhlášky beze zrušení pracovního poměru, kdy je rovněž stanoveno, že se při včasném podání odhlášky podle nového odst. 2 § 17 pojistné platí jen až do dne, kdy nastala pracovní přestávka.
Pro zaměstnance, který byl odhlášen podle § 17, odst. 2 a později opětně počal pracovati, počíná povinnost platiti pojistné dnem. kdy práci znovu zahájil.
Bylo uvažováno o tom, zda ze zásady platiti pojistné až do dojití odhlášky má býti učiněna výjimka pro případ, že se pojištěnec stane následkem nemoci neschopným ku práci, jak to stanoví dosavadní zákon (§ 7, odst. 3 a § 160 odst. 3). V zájmu usnadnění administrativy nemocenských pojišťoven bylo však od tohoto řešení upuštěno a ponecháno zaměstnavateli, zda svého onemocnělého zaměstnance chce odhlásiti nebo zda odhlášku neučiní, v kterémžto případě pak ovšem musí pojistné platiti i po dobu nezpůsobilosti ku práci.
§ 160 a).
Obsah tohoto paragrafu byl převzat jako odst. 2 nového § 30 a), kamž systematicky patří.
§ 167.
Odstavce 2 a 3 upravují se především stylisticky. Jediná meritorní změna je
v tom, že v odstavci 3 dobu, od kdy přirážku je nutno platiti a která je dnes formulována slovy "kdy byl výměr doručen zaměstnavateli nebo zmocněnci" nahrazují se slovy "kdy příslušný odborný orgán státní správy zjistil závadu". Má tím býti umožněno, aby přirážka k pojistnému mohla býti uložena případné i se zpětnou platností již ode dne, kdy na žádost nemocenské pojišťovny příslušný odborný orgán státní správy zjistil, že zařízení závodu nevyhovuje předpisům zdravotnickým a ochranným. Dřívější znění, podle něhož nutno přirážku platiti teprve ode dne, kdy byl výměr ústřední sociální pojišťovny, ukládající zaměstnavateli přirážku k pojistnému, doručen, vyloučilo z velké části praktické použití tohoto ustanoveni.
§ 168.
Podle dosavadního znění zákona má úřad udělující stavební povolení vyrozuměti o žádosti za ně nemocenskou pojišťovnu a uložiti stavebníkovi, aby před započetím stavebních prací poskytl přiměřenou jistotu za pojistné, bude-li za to pojišťovna v osmi dnech žádati a prokáže-li, že stavební živnostník, jenž bude stavbu prováděti, zůstal dlužen pojistné sociálně pojišťovacímu ústavu. Provádění tohoto předpisu v praxi setkává se s obtížemi. Stává se totiž, že stavebník žádá úřad za povolení k stavbě a prohlašuje, že ještě neví, komu svěří provedení stavby. Oznámí to zpravidla až později a tu ovšem už nelze vždy vyhověti zákonným podmínkám pro uložení jistoty. Také požadavek, aby v osmi dnech po vyrozumění podala pojišťovna žádost a prokázala nezaplacení pojistného některému ústavu, jest obtížný.
Nově navrhovaná dikce má umožniti, aby úřad povolující stavbu mohl kdykoliv uvědomiti nemocenskou pojišťovnu o tom, kdo provádí stavbu a může pak v kterémkoliv stadiu provádění stavby na žádost pojišťovny uložiti stavebníkovi, aby složil jistotu za pojistné, zůstal-li stavební živnostník některé pojišťovně pojistné dlužen.
Poněvadž z výměru, ukládajícího složení jistoty, lze se odvolati a odvolání (na př. v Praze) procházívá několika instancemi, protáhlo by se snadno až do skončení stavby a tak by celé toto opatření vyznělo na prázdno. Nemá tedy odvolání to míti odkladného účinku.
§ 171.
V první větě se vsouvá za slovo "závodu" v závorce slovo "hospodářství", čímž se osnova přibližuje dikcí zvolené v § 2, odst. 2, poslední věta.
Navrhovaná druhá věta znamená zpřesnění textace, poněvadž dosavadní znění v několika případech bylo nesprávně vykládáno, že nemocenská pojišťovna z vlastního podnětu má novému nabyvateli sděliti nedoplatky, ačkoliv často nevěděla vůbec, že došlo ke změně vlastníka závodu, tím méně pak znala den převodu vlastnictví.
§ 174.
K odstavci l: Dosavadní úroková sazba 5% se ukázala v nynějších hospodářských poměrech nedostatečnou, neboť zaměstnavatel, který by jinak musel případně platit z úvěru u peněžního ústavu sazbu daleko vyšší, má možnost zaopatřiti si nepřímo levnější úvěr v odkládání placení pojistného.
Tím klesala likvidita nemocenských pojišťoven. Nedoporučuje se, aby byla stanovena nová zcela pevná sazba, neboť právě v poslední době byla značná fluktuace v úrokových sazbách. Navrhuje se proto, aby sazbu stanovila Ústřední sociální pojišťovna se schválením zúčastněných ministerstev. Přicházely by dnes v úvahu sazby asi 7-8%, neboť tyto sazby musí nemocenské pojišťovny platiti, mají-li si opatřiti úvěr. Také zákon č. 76/1927 o přímých daních určuje, že výši úroků z prodlení stanoví vláda se zřetelem na poměry na peněžním trhu a na stav daňových nedoplatků s tím, že sazba nesmí překročiti 10%. Sazba by byla zpravidla stanovena na rok nebo až na další; mezi rokem by byla měněna jenom výjimečně z důvodů naléhavých.
K odstavci 2 a 3: Nemocenské pojišťovny jsou často nuceny již splatné pojistné upomínati, a to opětovně, čímž jim vznikají náklady. Je spravedlivé, aby náklady s upomínáním spojené nesl stejně, jak tomu je v soukromém hospodářském životě, ten, kdo je způsobil.
Toto ustanovení zařazuje se logicky jako odstavec 2, takže ustanovení nynějšího odstavce 2 se stává odstavcem 3.
K odstavci 4: Tento odstavec jest obměnou § 72, odst. 4 pensijního zákona. Po-
dle dosavadní praxe může se jednati skoro výhradně o dodatečné pojištění pensijní. Ježto zpravidla bude částka na pensijní ústav převedená menší než dodatečně předepsané pensijní pojistné, bude řídký případ, že zaměstnavateli bude vrácen zbytek, a proto byl uveden v druhé větě toliko "případný zbytek".
§ 178.
Do tohoto paragrafu byla vsunuta slova "bez újmy ustanovení § 179a)"; vsuvka je nutná hledíc k tomu, že v novém § 179 a) se vyhrazují určité příjmy pro mimořádný podpůrný fond, který má hraditi určitá v § 179 a) stanovená mimořádná vydání.
§ 179.
Navrhovaná změna vyplývá z nové konstrukce § 159, který stanoví v odstavci 5 opatření, která učiní ústřední sociální pojišťovna, nezajistí-li orgány nemocenské pojišťovny potřebnou finanční rovnováhu v hospodaření pojišťovny.
§ 179 a).
Navrhuje se zřízení mimořádných podpůrných fondů u nemocenských pojišťoven, které již byly fakultativními podle § 9 b) dřívějšího zákona o nemocenském pojištění.
Zřízení mimořádného podpůrného fondu je potřebné jednak proto, že mohou býti odstraněny v případech zvláštního zřetele hodných tvrdosti zákona, pokud poskytnutí dávek je vázáno na určitou lhůtu, dále v případech, kdy pojištěnec vyčerpal nárok na dávky. Mimo to se obracejí na nemocenské pojišťovny místní korporace, sledující cíle souběžné s úkoly nemocenských pojišťoven (Masarykova Liga proti tuberkulose, Hilfsverein für Lungenkranke, červený kříž, Ochrana matek a dětí atd. ) se žádostí o přispění, poukazujíce na to, že jejich činnost převážně přichází ve prospěch pojištěnců a jejich rodinných příslušníků. Dnešní zákon striktně vyložený nedovoluje poskytnutí příspěvků a proto je účelno v zájmu pojištění i nemocenských pojišťoven, aby přiměřeným způsobem bylo pamatováno na možnost takovýchto věnováni.
K odstavci l: Trvalé dotace mimořádného podpůrného fondu má se dostati z pokut
podle § 262, který se zároveň v tomto směru mění (viz bližší odůvodnění tamtéž), a dále z případných darů. U pojišťoven, které vyměřují sazbu až do 4. 8%, tedy které jsou v dobré finanční situaci, může se společná schůze představenstva a dozorčího výboru usnésti, aby do mimořádného podpůrného fondu plynuly též náhradní částky předepsané zaměstnavatelům z titulu § 20.
Není ovšem přípustno, aby nemocenské pojišťovny ve prospěch tohoto fondu vybíraly jakékoliv zvláštní příspěvky od pojištěnců anebo zaměstnavatelů na rozdíl od výslovného ustanovení § 9 b) dřívějšího zákona o nemocenském pojištění, který to za zvláštních okolností dovoloval.
K odstavci 2: K jakým účelům smí býti prostředků tohoto fondu používáno, jest stanoveno v odst. 2, do kterého v podstatě byla převzata obdobná ustanovení § 9 b) dřívějšího zákona o nemocenském pojištění.
K odstavci 3: Do mimořádného podpůrného fondu mají připadnouti zbylé prostředky z obdobných fondů, zřízených podle ustanovení tu uvedených. Se zřetelem ke zvláštnímu poslání fondů zmíněných v § 271, lze zrušiti takový fond jen, Souhlasí-li s tím orgán fond ten spravující.
§ 180.
Ustanovení § 180 v dosavadním znění obsahuje předpisy o ukládání jmění jak Ústřední sociální pojišťovny tak nemocenských pojišťoven. Při tom však mezi ukládáním jmění Ústřední sociální pojišťovny provádějící dlouhodobé pojištění a ukládáním jmění nemocenských pojišťoven - jakožto nositelů krátkodobého pojištění - je podstatný rozdíl v tom, že jmění nemocenských pojišťoven musí býti uloženo mnohem mobilně ji nežli jmění ústřední sociální pojišťovny. Nehodí se proto pro ukládání jmění nemocenských pojišťoven na příklad komunální a hypotékami zápůjčky, jakož i ukládání jmění v dlouhodobých dluhopisech.
Navržené změny omezují tudíž předpisy odstavců 2 až 5 pouze na ukládání jmění ústřední sociální pojišťovny; v novém odstavci 6 se pak stanoví, kterých z těchto ustanovení má býti obdobně použito též pro ukládání jmění nemocenských pojišťoven a zároveň se zmocňuje ústřední sociální
pojišťovna, aby vypracovala směrnice pro ukládání jmění nemocenských pojišťoven.
Tyto směrnice stejně jako směrnice pro ukládání jmění Ústřední sociální pojišťovny schvaluje ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí.
V odstavci 3 se nahrazuje slovo "volného" slovy "trvale uložitelného", a to nejen v tomto paragrafu, nýbrž i v §§ 182 a 183. Užívání slova "volného" pro trvale uložitelné jmění není vhodné. Výraz "volné jmění" vede k nedorozumění, ježto se jím označuje jmění, jež je možno uložiti, t. j. vázati, kdežto pravidelně výrazu volný, na příklad při vkladech, užívá se právě pro opak, t. j. pro ony částky, jež dlužno míti neustále pohotově. Ostatní změny provedené v tomto paragrafu jsou jen stylistické.
§ 180 a).
K odstavci 2: ústřední sociální pojišťovna nemá za dnešních zákonných předpisů možnosti vésti ihned exekuci pro svoji pohledávku (vyjma, jde-li o pohledávku ze zápůjčky lombardní, § 180, písm. a) a musí si vydobýti exekuční titul teprve soudním řízením. Touto ztrátou času může však býti dobytnost pohledávky ohrožena. Z tohoto důvodu přiznávají zvláštní zákonná ustanovení některým věřitelům právo uspokojiti se ze zástavy bez žaloby. Tak na příklad Hypoteční banka Česká může žádati na soudu, aby ihned povolil exekuci uhrazovací podle předložených výpisů z hlavních knih.
Návrh přiznává nyní stejné právo i ústřední sociální pojišťovně.
§ 181.
Doplněk v odstavci l navrhuje se z toho důvodu, že podle dnešního znění je tu přílišná souvislost mezi první a druhou větou odstavce l tohoto paragrafu. Věta druhá má umožniti nabývání nemovitostí za lehčích podmínek.
K odstavci 2: Souhlasu ministerstva sociální péče a financí ku zatížení nemovitostí nemocenských pojišťoven přes polovinu obecné ceny se již nevyžaduje. Není účelné ukládati zmíněným ústředním úřadům působnost, již lze svěřiti ústřední sociální po-
jišťovně jakožto dozorčímu úřadu nad nemocenskými pojišťovnami.
K odstavci 3: Souhlasu Ústřední sociální pojišťovny je rovněž třeba ku zcizeni nemovitosti nemocenských pojišťoven.
§ 182.
K odstavci l: Pokud jde o použití obratu "trvale uložitelného jmění" viz odůvodnění při § 180, odst. 3.
V odstavci 2 se navrhuje, aby se při ukládání trvale uložitelného jmění do jednotlivých zemí přihlíželo k pojistnému vybranému v posledních třech letech. Stanovením delší doby pozorovací má býti zabráněno tomu, aby v důsledku nahodilých výkyvů hospodářské situace pouze v některých územích nebylo nutno měniti rozdělení částek určených pro ukládání v jednotlivých zemích.
Dále se navrhuje, alby slova "příslušného zemského obvodu" byla nahrazena slovy "v příslušných zemích", a posléze, aby na konci slova "k úhrnnému příjmu na pojistném v tomto účetním roce" byla vynechána jako zbytečná.
§ 183. Viz odůvodnění k § 180, odst. 3.
§ 184.
Obsah tohoto paragrafu byl převzat do nového § 154 a), kam systematicky patří. Viz odůvodnění k § 154 a).
§ 185.
Vynechává se citace § 184, jehož obsah byl převzat do § 154 a). Při tom není třeba, aby zrušený paragraf byl nahrazován citací § 154 a), poněvadž tam výdaje na preventivní kolektivní léčebnou péči jsou omezeny touto větou: "Ústřední sociální pojišťovna může v rámci svých prostředků určených na léčebnou péči prováděti......atd. "
§ 189.
K odstavci l: K odůvodnění vsuvky "nebo nežádá-li oprávněná osoba o vydání výměru do 30 dnů po tom, co jí dávka byla odňata proto, že byla uznána schopnou k práci", se uvádí toto:
Nemocenské pojišťovny nevydávají vždy výměr, bylo-li poskytování dávek nemocen-
ského pojištění zastaveno. Hlásí-li se pak v takových případech strana o výměr až po určité době a dojde-li k řízení před rozhodčím soudem, jest pro soudy, resp. lékařské znalce velmi obtížno posouditi, zda tu byly v době zastavení dávek pro toto opatření zákonné podmínky, zejména pracovní schopnost. Stanoví se proto, že oprávněná osoba má žádati do 30 dnů po tom, co jí byla dávka odňata, za vydání výměru; neučiní-li tak, pozbývá nároku na vydání výměru.
V odstavci 2 nahrazují se slova "přihlášené mzdy" slovy "přihlášeného pracovního výdělku" (viz odůvodněni k § 10).
§ 193.
Vynechávají se na konci slova "ten den v to nepočítajíc"-; stávají se zbytečnými tím, že se navrhuje v § 194, odst. 2 všeobecně, aby se při počítání lhůt, které jsou stanoveny podle dnů, nepočítal den, do něhož spadá událost, jíž se má lhůta počínati. § 194.
V odstavci l se škrtá slovo "prokazatelně" (viz odůvodnění k § 17, odst 4).
Dále se navrhuje doplnění tohoto ustanovení dalšími třemi odstavci, které jsou převzaty z § 36 nařízení č. 8/1928 o správním řízená. Má se tím docíliti, aby předpisy, které platí ve správním řízení, pokud se týče počítání lhůt platily také pro řízení podle tohoto zákona.
§ 195.
Z umístění tohoto ustanovení bylo by lze souditi, že se týká nejen řízení soudního, nýbrž i řízení správního. Poněvadž pro obor správního řízení (§ 239) platí nyní předpisy vl. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n., zrušuje se tento paragraf a jeho obsah se přejímá do § 208, jednajícího o řízení před rozhodčími soudy, jako odstavec druhý.
§ 196. Viz odůvodnění k § 135.
§ 197.
Předpis, že žalobu k rozhodčímu soudu je podati u představenstva, nemocenské pojišťovny, není účelný. Jeho striktní provádění vyžadovalo by stálé přítomnosti představenstva v pojišťovně. Také není třeba v zákoně stanoviti, že žalobu lze podávati
u úředníků ustanovených ku přijímání žalob. To je věc interního opatření nemocenské pojišťovny. Proto byl odstavec l příslušně upraven a odstavec 2 škrtnut. Z téže úvahy došlo i k nové úpravě §§ 211 a 221.
§ 200.
V odstavci 2 se vypouští ustanoveni, podle něhož ani úředníci nemocenských pojišťoven nemohou býti přísedícími rozhodčích soudu, poněvadž úředníci nemocenských pojišťoven podle nového znění § 33, odst. 4, písm. d), již nejsou volitelní za členy správních orgánů nemocenských pojišťoven.
Mimo to doplňuje se toto ustanovení tak, že za slova "přísedící", "člen" vkládá se v závorce slovo "náhradník". Dlužno totiž za všech okolností žádati, aby náhradník splňoval stejné podmínky pro tuto funkci jako přísedící.
§ 202.
Změna zde provedená je v souvislosti s navrhovaným doplněním § 236, kde byly soustředěny předpisy o odměnách předsedů (náměstků) rozhodčích soudů pojišťovacích a vrchního pojišťovacího soudu, jakož i některých jiných funkcionářů těchto soudů.
§ 208.
K odstavci 2: Viz odůvodnění k § 195.
K odstavci 5: Toto nové ustanovení má vyplniti mezeru v dosavadním zákoně, jenž neobsahuje lhůty k plnění pro odsouzenou pojišťovnu. Tento nedostatek má v zápětí, že na pojišťovnách je vymáháno plnění hned po vydání nálezu.
§ 211. Viz odůvodění k % 197.
§ 212.
Navrhovaným doplňkem se vyplňuje citelná mezera zákona, jakým způsobem se má nemocenská pojišťovna, která byla prvou instancí uznána povinnou vypláceti dávky, domáhati jejich vrácení, když druhá instance rozhodne v její prospěch.
§ 215a).
Ježto pro řízení před rozhodčími soudy nemocenských pojišťoven neplatí předpisy
civilního řádu soudního a ježto je záhodno, aby byla připuštěna i proti nálezům těchto soudů obnova řízení, navrhuje se příslušné ustanovení.
§ 218.
Slova "ani úředník ústřední sociální pojišťovny", se vypouštějí, poněvadž k osobám uvedeným v § 200, odst. 2 patří též úředníci ústřední sociální pojišťovny, kteří jsou podle § 33, odst. 4, písm. d) jakožto zaměstnanci pojišťovny, provádějící pojištění podle tohoto zákona, z volitelnosti vyloučeni.
§ 219.
Tento předpis byl doplněn, aby se vyhovělo potřebám praxe. Stačí, když přísedící nebo náhradníci v místě soudu sice nebydlí, ale jsou v něm zaměstnáni, nebo v okolí ne více než 10 km od místa soudu vzdáleném bydlí nebo jsou zaměstnáni.
§ 220.
K odstavci l: Pokud jde o doplnění odst. l, č. 3, § 220, viz odůvodnění k § 135.
Se zřetelem k tomu, že § 244, odst. 2 původního zákona byl zrušen novelou č. 184/ 1928, stalo se obsoletním ustanovení odst. l, č. 4, písm. b), § 220, dosavadního znění a navrhuje se zrušení tohoto písmena. Tím se mění písm. c) a d) v písm. b) a c), při čemž v písmeně b) nahrazuje se slovo "nemocnicemi" slovy "ústavy uvedenými v §§ 145 a 153", což souvisí s novou úpravou paragrafů jednajících o ústavním ošetřování.
K odstavci 2: Navrhovaná změna vyplývá z toho, že v odstavci l se zrušuje písm. b) a mění se písm. c) a d) na písm. b) a c). Vedle toho stanoví se v zájmu pojištěnců ku projednávání žalob uvedených v odst. l, č. 3, § 220 alternativně forum podle volby žalobcovy, jímž je buď pojišťovací soud, v jehož obvodu je sídlo nemocenské pojišťovny, u které byl naposled pojištěn, nebo v jehož obvodě má své bydliště.
§ 221. Viz odůvodnění k § 197.