Také poloha tříd je nevýhodná. Okna dvou tříd jsou čistě k severu, jedna třída má okna na západ. Do II. a III. třídy nikdy slunce nesvítilo a svítiti nebude. Proto jsou tyto místnosti velmi ponuré a v zimě velmi chladné. 3 m před okny II tř. stojí sousedův jednopatrový dům, Proto ta to třída je tak tmavá, že se často pří vyučování musí svítiti celý den. Pod oběma třídami jest veliká kůlna s hasičským nářadím a stříkačkami, oddělená od tříd velmi slabým stropem, Proto chlad do tříd v zimě jen čiší. Asi 6 m před III. třídou je hnojiště souseda-hospodáře, jež znemožňuje větrání atd.

Záchody jsou v I. patře hned vedle třídy. Dveře nepřiléhají a zápach z nich proniká na chodbu do tříd i do bytu řídícího učitele. Pro 35 žákyň jest jediný záchod, takže se denně stává, že přestávka k vystřídání děvčat nestačí, ačkoliv žákyně mají nařízeno, aby na velkou stranu chodily doma, a nikoliv ve škole.

Kabinet je umístěn na půdě pod střechou a v případě požáru nezachrání se nic. Je tak malý, že se tam vejdou jen obrazy a mapy. Skříně s pomůckami fysikálními a s vycpaninami, jakož i veliká skříň české živnostenské školy pokračovací a žákovská knihovna, jsou umístěny ve třídách, zakrývajíce všechny volné stěny, takže není místa k vyvěšení obrazů a map.

Také okolí školy je nevhodné: rušná ulice, dvůr souseda-hospodáře, továrna na nábytek (velmi hřmotná) brání otevříti okna při vyučování.

Pozemek ke stavbě byl zakoupen již v r. 1925 a proto čeští rodičové právem se dožadují, aby stavba české školy v Mimoni nebyla více oddalována.

Z těchto důvodů se podepsaní pana ministra táží:

1. Je panu ministrovi stav česká státní školy v Mimoni znám?

2. Je pan ministr ochoten zaříditi, aby přípravné práce ke stavbě budovy pro českou státní školu v Mimoni byly zahájeny alespoň na jaře roku 1930?

V Praze dne 24. ledna 1930.

Dr Klouda, Šolc, Hubka, Merta,
Plamínková, Pichl, Berkovec, Šťastný, inž. Marušák, Komrs, dr Veselý, Pánek, Vaněček.

Před 10 lety byla v brněnském předměstí v Husovicích zřízena III. čes. státní reálka, která byla pak přeměněna na II. stát. reál. gymnasium.

Tento ústav nemá dosud své budovy, ač rok co rok se slibuje její zřízení a také ministerstvo školství i veřejných prací potřebu této budovy uznalo a pojalo jí do stavebního plánu na r. 1930.

Nicméně ani v rozpočtu na tento rok není pamatováno na tuto budovu.

Ústav má 230 žáků a disponuje toliko 7 učebnami, jež jsou rozděleny ve třech od sebe vzdálených budovách, nikterak nevyhovujících. Část ústavu je umístěna v budově města Brna, určené pro obecnou školu; město stále naléhá na vyklizení místností, poněvadž jich nezbytně potřebuje ke svým účelům školským. Stav obecného školství je v Husovících toho druhu, že vyvolává protestní schůze rodičů proti obecní správě školské; nespokojenost se ovšem obrací i proti státní správě jednak proto, že nevyhovuje nutným potřebám své střední školy a jednak proto, že ještě ztěžuje zabíráním budovy obecné školy náležitý a přirozený rozvoj českého obecného školství v tomto dělnickém předměstí brněnském.

Třídy reál. gymnasia v Husovicích jsou přeplněny; při prvé třídě se má zříditi paralelka, ale pro nedostatek místnosti nelze jí aktivovati. Místnosti, kterých ústav používá, jsou naprosto nevhodné, hygienicky závadné, bezpečnostně nevyhovující, takže ústav nemůže se dodělati žádoucích úspěchů výchovných a ethických, přes nadlidskou námahu učitelských sil.

Podepsaní se táží:

1. Jsou pp. ministrům známy tyto neudržitelné poměry a nedostatky II. reálného gymnasia v Brně-Husovicích?

2. Jsou pp. ministři ochotni zaříditi, aby bylo se stavbou budovy pro tento ústav započato ještě v r. 1930?

V Praze, dne 24. ledna 1930.

Riedl, Merta, inž. Marušák,
Šolc, dr Milota, Berkovec, Šťastný, Plamínková, Hubka, Komrs, Pánek, Vaněček.

Zaměstnanci státních drah, kteří na základě soutěže nebo na vlastní žádost jsou překládáni ze Slovenska a Podkarpatské Rusi do území mimoslovenského, jsou nucení podepsati revers, jímž se zříkají slovenské a karpatoruské úpravy, třebaže dosáhli předepsaného šestiletí, stanoveného výnosem ministerstva železnic ze dne 26. ledna č. 54.718.

Tento postup, jehož se neužívá v žádném jiném státním resortu, je nesprávný, neboť po převodu do nových platů neexistuje již dvojí rozlišování platu slovenského a základního. Slovenský přídavek jest započítán do nových, zákonem zavedených požitků, jako každá jiná započtená a započitatelná doba.

Požitky, poskytované zaměstnanci z důvodů služby, nejsou mu vypláceny toliko v zájmu jeho samého, nýbrž je tím sledován také veřejný cíl, totiž hospodářským zabezpečením zaměstnanců dáti jím určitou míru spolehlivosti a nezávislosti. Vládní nařízení č. 15/27 jako předpis upravující požitky veřejných zaměstnanců, pokud sleduje uvedené cíle, je též předpisem eminentně veřejnoprávním, daným ve veřejném zájmu a tudíž normou donucovací (cogentis juris), jež ani jednostranným prohlášením zaměstnancovým, ani vzájemnou dohodou mezi ním a železniční správou nemůže býti měněna.

Konečně nutno přihlédnouti i k ostatní známé judikatuře, podle které slovenský přídavek byl po převodu do nových platů nahrazen jinou formou, podle vlád, nař. č. 15/27. Proto zaměstnanci i na Slovensku mají jen požitky zavedené vládním nařízením, které má moc zákona a svých požitků ani dobrovolně se nemohou vzdáti.

Z těchto důvodů podepsaní se táží:

1. Jest pan ministr ochoten naříditi odstranění reversů, které nemají právní účinností a v žádném jiném resortu státní správy nejsou žádány?

2. Jest pan ministr železnic ochoten oznámiti podepsaným, co v této věci zařídil nebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 24. ledna 1930.

Pánek, Riedl, Berkovec,
Šolc, Plamínková, Komrs, dr Veselý, Šťastný, inž. Marušák, Pichl, Hubka, dr Milota, Merta, Vaněček.

Podle zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 Sb. z. a n. § 3, o propočítáni služební doby státních zaměstnanců bylo vydáno nařízení vlády ze dne 22. prosince 1920, č. 666 Sb. z. a n., jehož § 27 stanoví, jakým způsobem dlužno provésti propočítání služební doby pro obor správy státních drah.

Ministerstvo železnic, provádějíc nařízení vlády, vydalo 24. září 1921 výnos č. 53.924, který obsahuje směrnice a zásadní pravidla o propočítání služební doby zaměstnancům státních drah, na něž se vztahuje ustanovení zákona ze dne 7. října 1919. čís. 541 Sb. z. a n., a nařízení ministerstva železnic ze dne 16. února 1920, č. 44327/10 s pozdějšími doplňujícími výnosy, jakož i výnos z 2. prosince 1920, č. 51.383. Ve smyslu těchto nařízení měla železniční správa povinnost propočítání zaměstnanců provésti tak, jako kdyby zákon a příslušná nařízení byly účinnými již v době, kdy zaměstnanci nastoupili službu.

Ministerstvo železnic však omezilo - v rozporu se zákonem - působnost prováděcího nařízení ze dne 22. prosince 1920, č. 6666, § 2, čís. 2, a všechny úředníky, kteří byli dříve služebníky a všechny podúředníky a ty úředníky, kteří nebyli od počátku své služební doby zařaděni v příslušná úřednické kategorií, vyloučilo, propočítavši je chronologicky. Pokud se týče všech úřednických kategorií, jež pří přestupu individuelním nebo všeobecném byly zařaděny do statu III.a, porušilo ministerstvo železnic hrubě zákon, když nepropočetlo celou jejich započitatelnou služební dobu ve statu III.a po odečtení jednoho čekacího roku, nýbrž propočítalo jim dobu služebnickou, resp. podúřednickou odděleně.

Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně, č. R. v. III.-333-28 ze dne 5. listopadu 1928, vydaný v konkrétním sporu, jímž prohlašuje za neplatný dodatek výnosu a jeho § 3, č. 2 a stanoví, že úředníci, jmenovaní podle výnosu min. žel. ze dne 9. srpna 1919, č. 23.441 (Věstník min, žel. č. 36 z r. 1919) musí býti propočítání ve statu III.a s celkovou služební dobou t. j. po odečtení jednoho roku propočítá se celková doba ve statu III.a.

Z důvodů ekonomických je nutné, aby rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně bylo provedeno ve všech ostatních analogických případech. Poněvadž rozsudkem nejvyššího soudu byla vyřčena zásada, že dodatek zmíněného výnosu jest neplatný, je povinností řádné administrativy, aby z moci úřední byla provedena, oprava propočítání služebních let veškerých postižených úředníků statu III.a a zabráněno tak zbytečným soudním sporům, jejichž výsledek byl by zajisté v souladu s rozsudkem ze dne 5. listopadu 1928, č. R v. III. 333-28.

Z těchto důvodů táží se podepsaní:

1. Je pan ministr železnic ochoten naříditi provedení rozsudku ve všech analogických případech a zabrániti tak zbytečným soudním sporům?

2. Jest pan ministr železnic ochoten podepsaným oznámiti, co v této věci zařídil nebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 24. ledna 1930.

Pánek, Riedl, Berkovec, dr Milota,
Šolc, Plamínková, inž. Marušák, Hubka, Šťastný, Komrs, dr Veselý, Pichl, Merta, Vaněček.

Zákonem o plemenitbě uloženo bylo obcím za povinnost postarati se o veřejné plemenníky. Poněvadž obce, zvláště menší nejsou s to nésti břemeno s vydržováním veřejných plemenných býků spojené, uzavírají za tím účelem smlouvy se soukromými majiteli, kteří plemenné býky pro obec drží a ošetřují.

Věc, která na pohled zdá se snadno proveditelná má v zápětí nesnáze a stává se tíživým břemenem, zvláště v nynější zemědělské krisi. Pří činou toho jsou instrukce pro výběr plemenných býků, které tvoří součást vládního nařízení čís. 204/28 ke shora zmíněnému zákonu vydaného podle § 23 tohoto nařízení.

Podle těchto instrukcí musí býti plemenný býk nejméně jeden a půl roku starý a musí býti u něho vykázán původ a plemenná příslušnost, musí míti souměrnost tvarů a přiměřenost tělesného vývoje ke stáří. V praksi provádí to licenční komise tak, že požadují nejméně 300 kg váhy a vedle toho odmítají býky u vlastníků vychované, uznávajíce za způsobilé býky zakoupené z určitých míst za velmi drahé peníze.

Poněvadž podle návrhu smlouvy, jichž vzorec vydalo ministerstvo zemědělství, zavazuje se chovatel držeti plemenného býka pro 2 léta, tu buďto vzniká pro chovatele býka břemeno, že po dvakrát i třikrát za tato dvě léta musí zakoupiti za drahé peníze nového plemeníka, aneb drží ho příliš dlouho, kdy býk stává se ku plození neschopný, neboť starší býk méně oplodňuje, a vedle toho vzniká nebezpečí uhynutí krav při otelení následkem toho, že na slabé krávy připouštěn byl býk příliš těžký po němž nastává nepřiměřené vyvinutí plodu, což nemůže se srovnati se slabou konstrukcí krav mladých a u plemen slabé konstrukce.

Tyto případy uhynutí krav při otelení se v poslední době vyskytují příliš často zvláště v horských krajích, kde jest druh slabších plemenic.

Vládní nařízení č. 204/28 sice v § 12 stanoví, že mohou jednotlivé obce býti osvobozeny od povinností držeti veřejné plemeníky, ale v praksi se to nikde neděje, protože komise licenční trvají všude příliš rigorosně na zavedení veřejných plemeníků a uznávají za schopné jen býky těžší.

Jest z prakse dobře známo, že jalovice a některé starší krávy neobřezují po starších těžkých býcích a tu nutno vyhledávati býka mladšího, třeba v obci sousední, není-li v obci místní býka lehčího a mladšího, čímž vznikají nesnáze, neboť v cizí obci musí chovatel krávy od skoku platiti, čímž však není osvobozen platiti ve své obci na veřejného plemenníka podle počtu vlastních krav.

Poněvadž pro velký náklad akvisiční jak shora uvedeno, chovatelé býků požadují za držení a ošetřování býka 3000-4000 Kč, a poněvadž na každých 80 krav a jalovic přes 1 rok, starých musí býti držen a chován jeden býk, i když tyto krávy všecky se neběhají a nezabřezávají, a poněvadž nutno často voditi i do obcí sousedních, stává se, že obřeznutí krávy přijde až na 100 Kč i dráže.

Vedle toho jsou bezpočetné případy, že krávy zůstávají jalové a obíhají se do nekonečna, až pro včasné neobřeznutí stávají se k chovu nezpůsobilými a musí býti z chovu vyřazeny, k veliké škodě zemědělců. Tyto všechny okolnosti stávají se tíživým břemenem zemědělců, zvláště v nynější době, kdy zemědělci jsou téměř bez prostředků a působí veliké vření a stížnosti se strany jejich, jak jsme toho denně svědky.

Táží se proto podepsaní:

Co hodlá pan ministr učiniti, aby závady tyto byly odstraněny?

Jest pan ministr ochoten zejména podrobiti revisi vládní nařízení k zákonu o plemenitbě a instrukce pro výběr plemeníků, jakož i změniti vzor smluv mezi obcemi a chovateli býků?

V Praze dne 24. ledna 1930.

J. J. Krejčí, Šachl, Šabata, Kopřiva,
dr Hruban, Valoušek, Kavan, Jílek, dr Karas, Pavelka, Fr. Novák.

Jak je všeobecně známo a ode všech objektivních pozorovatelů uznáváno, nachází se naše zemědělství v nebývalé krisi. Nejen že cena zemědělských produktů neobyčejně poklesla, ale ani za tyto nízké ceny nemůže náš rolník zboží prodati, protože nenachází téměř kupců. To platí dvojnásobně o horských zemědělcích, neboť právě po žitu a ovsu není dnes téměř poptávky. Následek těchto poměrů je naprostá nevýnosnost zemědělské výroby a nedostatek pohotových finančních prostředků u našich zemědělců. Zdá se, že finanční orgány neberou vůbec zřetele pří ukládání a vybírání daní na tyto těžké poměry zemědělské výroby, neboť právě v posledních měsících docházejí nás četné stížností na přímo hromadné provádění exekucí u zemědělců a to i v těch případech, kde je naprosto jisto, že posečkáním daní nebyl by ani v nejmenším ohrožen zájem státní pokladny. Jako příklad uvádíme jeden z četných případů:

Panu M. Moravcovi, rolníku ve Velké Chýšce čís. p. 12, okres Pacov zabaveny byly v květnu m. r. tři kusy hovězího dobytka, exekuční prodej však neproveden vzhledem k tomu, že v červnu zaplatil 2.400 Kč na dlužné daně a bylo z toho zřejmo, že má dobrou vůlí splatiti dlužné daně. V neděli dne 15. prosince 1929 dostal oznámení od berního úřadu, že bude provedena dražba. V úterý, dne 17. prosince odebral se na berní správu do Pelhřimova a žádal o odklad exekuce a to z toho důvodu, že dlužný obnos per 2.648,- Kč zaplatí, jakmile bude s to prodati dobytek, který asi tak do konce ledna vykrmí. Berní správa na tuto jeho žádost povolila mu odklad a jako konečnou lhůtu pro zaplacení daní stanovila konec ledna 1930. Zároveň bylo panu Moravcovi poraděno, aby došel si na berní úřad do Pacova a požádal pana berního správce Biskupa, aby zatím exekuci odložil, než dostane písemné vyrozumění od berní správy v Pelhřimově. Avšak p. berní správec Biskup odmítl odložiti exekuci a tak p. Moravcovi dne 19. prosince exekučně prodány tři kusy hovězího dobytka v dražbě za cenu 2.648 Kč, ačkoliv jejích skutečná hodnota byla nejméně 5.000 Kč. Utrpěl tak pan Moravec skutečnou škodu 2.352 Kč, nehledě ani ke škodě způsobené tím, že nemohl dobytek dokrmiti a tak ztratil nejen na váze dobytka, ale i na jakosti a tím i na ceně.

Stejně tak berní správy při jednáních o stanovení směrnic (paušálu) pro daň důchodovou a obratovou u drobných a středních zemědělců. Žádají až na nepatrné výjimky stejně vysoké paušály jako vloni. Je to požadavek nejen naprosto nespravedlivý ale možno říci přímo nesmyslný. Zemědělec následkem poklesu cen a menší úrody měl daleko nižší hrubý příjem než rok před tím a přece se požaduje na něm, aby platil stejnou daň z obratu. Ještě křiklavější je to u daně důchodové, neboť většina zemědělců prodělala, ale mají platiti daň důchodovou a to ještě ve stejné výši jako rok před tím. Berní správy při jednáních mají na tyto oprávněné stížnosti jedinou odpověď: nežádejte paušálu a plaťte daň obratovou dle skutečného hrubého příjmu a daň důchodovou dle čistého příjmu, který prokážete účetními knihami. Zde berní správy využívají a možno říci přímo zneužívají té okolnosti, že většina jmenovitě drobných zemědělců nemůže si vésti pro naprostý nedostatek času podrobných účetních knih a že celá řada koupí a prodejů na venkově uzavírá se jen ústně, bez účetních dokladů a že pak zemědělec může těžko prokázati celou řadu vydání. Z četných případů víme, že ani tam, kde zemědělec vede přesné účetní knihy, není mu to pří přiznání daní nic platné, protože berní správa jeho účetní záznamy neuzná. Drobným a středním zemědělcům proto nezbývá, než aby přistoupili na paušál. A tu je nutno, aby při jeho stanovení v zájmu spravedlností berní správy přihlížely ke katastrofální krisi našeho zemědělství a podstatně snížily loňské paušály. Upozorňujeme, že ta okolnost, že většině zemědělců předpisuje se daň obratová a důchodová dle paušálu, je velikým administrativním ulehčením pro berní správy.

V poslední době dochází nás opětně mnoho stížností do počínání si orgánů důchodkové kontroly při vybírání daně z domácích porážek, kde poplatníci často pro nepatrné formální nedopatření jsou pokutováni.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra financí:

1. Jest ochoten dáti příkaz berním správám a berním úřadům, aby upustily od provedení exekucí u zemědělců?

2. Jest ochoten dáti pokyn berním správám, aby při sjednávání směrnic (paušálu) pro daň obratovou a důchodovou u zemědělců vyšly těmto co nejvíce vstříc a vzhledem k tíživé zemědělské krisi přistoupily na podstatně nižší paušály než byly sjednány vloni?

3. Jest ochoten postarati se o to, aby finanční orgány při vybírání daně z masa u domácích porážek postupovaly benevolentně a pro nepatrná formální nedopatření neukládaly vysokých pokut?

V Praze, dne 29. ledna 1930.

Donát, Vraný, dr Šrobár, Sáblík,
dr inž. Botto, Pivko, Šelmec, Kroiher, dr Havelka, Sechtr, Chlebounová, Stržil, Stodola, Olejník, Fr. Novák, Danko, dr Rozkošný, Ušák.

Ve světové válce byly ve vojenských nemocnicích, lazaretech a sanatoriích zaměstnány ošetřovatelky. Ošetřovatelky konaly službu nejen v zázemí, ale také v nemocnících a lazaretech v etapách. Mnohé z nich ošetřovaly obětavě nemocné s nakažlivými chorobami a jejich služba byla úžasně namahavá a zdraví a životu nebezpečná. Velký počet těchto ošetřovatelek následkem útrap přemáhání zaplatil to svým životem. Další počet těchto ošetřovatelek má zničené zdraví a nikdy více nemůže ho znovu nabýti. Avšak v zákonech Československé republiky o válečných poškozencích není na tyto oběti světové války pamatováno. Od skončení světové války domáhají se tyto ženy, aby byly klasifikovány jako váleční poškozenci a aby jim byla přiznána renta právě tak jako invalidům, vdovám, sirotkům a předkům. Ale všechno jejich namáhání je marné. Ministerstvo národní obrany a ministerstvo sociální péče patrně čekají až tyto ženy se zničeným zdravím vymrou, aby pak mohly říci, že není více žádných uchazeček.

Podepsaní táží se pánů ministra národní obrany a ministra sociální péče:

Jsou páni ministři ochotni ihned vydati nařízení příslušným úřadům, aby bývalé ošetřovatelky ze světové války pokud jsou nemocné a nebo invalidní, byly představeny klasifikačním lékařským komisím a aby byly zařazeny podle stupně invalidity mezi válečné poškozence?

Jsou páni ministři ochotni postarati se o to, aby těmto ženám co nejrychleji vyměřena byla renta příslušnými úřady pro válečné poškozence?

Jsou páni ministři ochotni naříditi, aby po provedené klasifikaci a vyměření renty byla těmto ženám renta ihned vyplacena za všechna předcházející léta, ode dne kdy onemocněly až do dnešního dne i s úroky?

Jsou páni ministři ochotní naříditi, aby také dítkám invalidních ošetřovatelek přiznány byly sirotčí důchody, pokud jsou sirotky?

Jsou páni ministři ochotni, naříditi, aby ošetřovatelky invalidní dostávaly také příplatek na děti tak jako ostatní váleční poškozenci?

V Praze dne 5. února 1930.

Léčebný fond veřejných zaměstnanců prodělává, stejně jako téměř všecky nemocenské pojišťovny, finační krisi. Této situace využívají kruhy, kterým zřízení této instituce nebylo po chuti, k plánovité akci na odstranění nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců. V poslední době vystoupili proti Léčebnému fondu veřejných zaměstnanců a hlavně proti veřejným zaměstnancům u tohoto fondu pojištěným někteří lékárníci ze severních a západních Čech a sice tím způsobem, že odpírají vůbec vydávati léky na účet Léčebného fondu veřejných zaměstnanců, nutíce pojištěnce tohoto fondu a jejich rodinné příslušníky, aby jim léky hotově platili a teprve potom se domáhali zaplacení ceny léků od Léčebného fondu.

Akci tuto nevedou oficielně svazy lékárnické, nýbrž organisuje ji jeden advokát a jeden lékárník z Teplic-Šanova, kteří vybízejí jednotlivé lékárníky k tomu, aby se k akci této připojili. Akce tato počala působiti dnem 1. ledna 1930 během jednání o určitých požadavcích, které někteří lékárníci vůči Léčebnému fondu stavěli.

Orgány Léčebného fondu veřejných zaměstnanců požádaly o ochranu svých pojištěnců kompetentní úřady politické, a to nejen příslušné okresní úřady, nýbrž i zemský úřad v Praze a ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, které jsou podle zákona o úpravě lékárnictví ze dne 18. prosince 1966, č. ř. z. 5/907 a podle vládního nařízení ze dne 8. srpna 1922, čís. 211 Sb. z. a n., povolány k dozoru nad lékárnami a k trestání přestupků zákona, po případě vládního nařízení. Pokud jest nám známo, nevykonaly tyto povolané úřady dosud svou povinnost v tomto směru a ponechaly Léčebný fond veřejných zaměstnanců a jeho pojištěnce úplně bez ochrany.

Tato nečinnost povolaných úřadů přinesla již své ovoce. K akci, která vznikla u několika málo jednotlivých lékárníků, připojili se během měsíce ledna lékárníci další, takže za dnešního stavu odpírají vydávati léky na účet Léčebného fondu veřejných zaměstnanců lékárníci v těchto okresech Teplice-Šanov, Rumburk, Žatec, Duchcov, Litoměřice, Most, Kadaň, Chomutov, Podbořany, Děčín, Ústí nad Labem, Varnsdorf, Šluknov, Kraslice, Falknov Aš, Mariánské Lázně, Stříbro (Kladruby, Černošín), Turnov, Čes. Lípa, (Bor, Šandava), Nýdek, (Hor. Blatná), Tachov, (Přimda), Žlutice (Bochov), Planá, Liberec, Jablonec n. N., Frýdlant (Čes. Dub), Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav (Něm. Jablonné), Dubá, Horš. Týn.

Celá řada lékárníků, kteří s tímto postupem nesouhlasí, byla donucena, aby se k akci připojila tím, že jim bylo hrozeno odepřením úvěru nebo desetitisícovými pokutami.

Z mlčení úřadů činí se dokonce takové závěry, že prý tato akce se děje za souhlasu nadřízených úřadů a ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, jak výslovně bylo prohlašováno na schůzí lékárnictva a uveřejněno v odborovém časopise lékárnickém (Sudetendeutsche Apotheker-Zeitung),

Z tohoto postupu vzniká přirozeně Léčebném Fondu veřejných zaměstnanců škoda a to nejen finanční, nýbrž i morální, neboť pojištěnci Léčebného fondu jsou se strany lékárnictva klamně informování, jakoby vinu na tomto stavu nesl Léčebný fond veřejných zaměstnanců.

Věci došly tak daleko, že některé samosprávné úřady odpírají platiti pojistné Léčebnému fondu, dokud tento stav nepřestane. Lékárnicí ve veřejném tisku a zajisté i osobně líčí věc tak, jakoby pracovali v zájmu pojištěnců. To jest tvrzení tak věrohodné, jakoby zdražovatel potravin prohlašoval, že jedná v zájmu spotřebitelů. Za léky vydává totiž Léčebný fond asi 40 mil. Kč ročně, tedy bezmála polovici svých příjmů z pojistného, Lékárníkům jest to málo a usilují o zvýšení této částky, což by se ovšem mohlo státi jenom na úkor léčebné péče ostatní.