O organisaci spořitelní služby (o potřebě její centralisace) bylo pojednáno v úvodních poznámkách k oddílu II.

Ustanovení § 17, které určuje, kdo může býti vkladatelem poštovní spořitelny, jest přizpůsobeno zásadám platným všeobecně u spořitelen. Těmto zásadám jsou přizpůsobena i ustanovení o vkladní knížce.

Výjimkou jest stanoveno, že vkladatelem nesmí býti osoba smyšlená. Toto ustanovení, jež platí téměř u všech poštovních spořitelen, má poštovní spořitelně poskytnouti částečnou ochranu před podvodnými manipulacemi při výplatách bez výpovědi u centrály. Vkladatel, jsa povinen prokázati při výplatě svou totožnost, vystavuje se nebezpečí, že bude dopaden, jakmile hlavní ústav poštovní spořitelny podle svých knih zjistí nepoctivou manipulaci s vkladní knížkou. Škoda, kterou ani tato opatrnost nevylučuje, nedostupuje nikdy takové výše, aby nutila poštovní spořitelny rušiti tuto výhodu, kterou se jejich spořitelní služba stala tak populární.

Vyloučením smyšlených osob z účastenství na spořitelní službě poštovní spořitelny jsou také z veliké části odstraněny nebo zmírněny obtíže při amortisaci vkladních knížek a při cessi.

Také ustanovení, že vkladatel smí míti pouze jednu vkladní knížku (odst. 2.), jest dalším ochranným prostředkem proti větším škodám.

Ustanovením o složiteli (odst. 4.) přizpůsobuje se zákon praxi vídeňské poštovní spořitelny, která sice neměla zákonného ustanovení a složiteli a o jeho právním postavení, ale podle prováděcího nařízení ze dne 22. listopadu 1887, č. 134 ř. z., byl složitel považován za oprávněna nakládati pohledávkou, pokud vkladatel nenabude sám vkladní knížky a nepostará se o zrušení práva složitelova. Poštovní spořitelna nezkoumá poměru složitelova ke vkladateli a dává mu všechna práva a povinnosti vkladatelovy, pokud vkladní knížky nenabude vkladatel.

Ustanovení o složiteli má umožniti, aby třetí osoba vstoupila ve vkladatelova práva tehdy, když buď z její vůle nemá vkladatel svého práva vykonávati (složitel sám činí vklady ve prospěch vkladatelův a pod.), nebo nemůže-li vkladatel sám svého práva vykonávati, a složitel nastupuje jako jeho zákonný zástupce. Takový případ nastane zpravidla u osob fysických nebo právnických, jejíchž jmění spravuje veřejný úřad nebo ústav, který se jako opatrovatel tohoto jmění stává složitelem. Vkladatel pak nabývá všech práv ze vkladní knížky teprve nabytím jejím a zrušením práva složitelova, jež se v praksi může státi také opatřením dotyčného veřejného úřadu nebo ústavu.

Ustanovením odst. 5. má býti zabráněno, aby nebylo obcházeno ustanovení odst. 2., podle kterého vkladatel smí míti pouze jednu vkladní knížku. K tomu cíli bylo nutno stanoviti úchylku od § 1395 obč. zák. (srov. také nařízení býv. ministerstev spravedlnosti a financí ze dne 24. října 1897, č. 251 ř. z.). Cessionář může uplatniti práva z pohledávky u poštovní spořitelny jen, stala-li se cesse vkladní knížky s vědomím hlavního ústavu v Praze.

Spořitelní vklady.

Ustanovení o nejvyšší hranici spořitelních vkladů bylo do osnovy zákona pojato na přání kruhů na spořitelní činnosti nového ústavu interesovaných. Býv. vídeňská poštovní spořitelna omezila nejvýše přípustnou pohledávku na vkladní knížce na 2000 K (čl. 6 zák. č. 133/1887 ř. z.). V zákoně o rakouské poštovní spořitelně z r. 1926 ustanovení o přípustné výši vkladů není, a také jiné poštovní spořitelny (na př. britská) nemají takového omezujícího ustanovení.

Hlavním úkolem spořitelní činnosti poštovní spořitelny je soustřeďovati příležitostné drobné úspory a úspory malého člověka. Avšak sběrny a platebny poštovní spořitelny (poštovní úřady) působí také v místech, kde a třeba ani v blízkém okolí není ústavu lidového peněžnictví; bude proto jen v zájmu národního hospodářství, bude-li obyvatelstvu dána příležitost uložiti i větší nastřádaný peníz, který buď pro vzdálenost peněžních ústavů nebo i z jiných důvodů (z nevykořeněné dosud nedůvěry nebo z osobního pohodlí a pod.) jest odnímán volnému oběhu a představuje nezužitkovanou složku národního jmění. Již nízká úroková míra vylučuje, že by se vkladatel i v jiných případech odhodlal ponechati vysoké částky úspor u poštovní spořitelny. Převede je jistě na peněžní ústav, který vklady úrokuje vyšší sazbou, nebo zakoupí si veřejné dluhopisy a pod. Poštovní spořitelna bude také sama vhodnou propagací pečovati, aby vkladatelé své vklady, jakmile by dostoupily hranice přípustné výše, přeměnili ve výhodnější uložení ve státních dluhopisech. K tomu má přispívati i ustanovení, že pohledávka vkladatelova bude úrokována jen do stanovené výše přípustných vkladů. Dobré zkušenosti s výchovnou činností býv. vídeňské poštovní spořitelny před válkou opravňují naději, že se i naší poštovní spořitelně podaří působiti k povznesení zdravé a účelné spořivosti ve směru národohospodářského pokroku; tato činnost měla nesporně blahodárný vliv i na rozkvět předválečného lidového peněžnictví, neboť pouhý návyk střádati vedl v mnohých případech k další snaze ukládati na výhodnější úrok (§ 19). Kdyby se jevila toho potřeba, může vláda kdykoli snížiti nejvyšší přípustnou hranici spořitelních vkladů.

Omezovací ustanovení netýkají se vkladů veřejných korporací, soudů, úřadů, ústavů, podniků a zařízení.

Úspěšnou činnost může poštovní spořitelna vyvinouti také při repatriaci úspor státních občanů výdělečně činných v cizině. Příklad takové úspěšné činnosti podává poštovní spořitelna italská, kde úspory státních občanů z ciziny dosahují velikých sum. Jelikož státní příslušníci zaměstnaní v cizině mají ještě menší možnost umísťovati úspory u peněžních ústavů ve vlasti, než občané v domácích místech vzdálených od sídel peněžních ústavů, vyhoví i v tomto směru takovým účelům poštovní spořitelna co nejlépe bez újmy zájmů lidového peněžnictví. Povaha těchto úspor odůvodňuje, aby pro ně byla stanovená hranice přiměřeně vyšší.

Jak bude naloženo s částkami, které přesáhnou stanovená maxima 20.000 Kč a 30.000 Kč (takové případy budou jistě vzácné), bude věcí podrobné úpravy pravidly (§ 5, odst. 2., § 8) podle zkušeností, početnosti případů, hospodářského stavu a pod. Tak na př. může býti stanoveno, že se přebytku nebo určité části větších vkladů použije se souhlasem vkladatelovým k nákupu státních nebo jiných papírů, poskytujících sirotčí jistotu a pod. Osnova zákona neobnovila najisto odiosní ustanovení č1. 6 zák. č. 56/1882 ř. z. ve znění zák. č: 133/1887 ř. z., podle kterého vkladatel pozbýval částky, přesahující 1000 zl. (2000 K) kteroužto ztrátu mohl prominouti a to jen ze závažných příčin ministr obchodu.

Jest úmyslem připustiti výplatu spořitelních vkladů bez výpovědi nejméně do částky 200 Kč. Tato částka a výpovědní lhůty pro výplatu větších vkladů budou stanoveny rovněž po slyšení správního sboru (§ 5, odst. 2., § 8), směrnicí i pro taková opatření budou opět zkušenosti, potřeba používatelů spořitelní služby poštovní spořitelny a j.

Úrokování spořitelních vkladů.

Jak již dříve bylo vysvětleno, nejsou opodstatněny obavy interesované veřejnosti, projevované v období příprav k návrhu zákona, že v poštovní spořitelně vyrůstá nebezpečný soupeř peněžním ústavům, které přijímají úspory. Důkaz toho, že poštovní spořitelna nemá ani poškozovati ani křížiti zdravý vývoj veřejného peněžnictví, podává vedle omezovacích ustanovení § 18 také navržené ustanovení § 19, jež jest výsledkem mnohostranného jednání. Ustanovením, že úroková sazba ze spořitelních vkladů u poštovní spořitelny smí činiti nejvýše 3% a nad tuto mez může býti zvýšena jen novým zákonem, jest prokázán nevýdělečný ráz a výchovný účel nového ústavu. Poštovní spořitelna nebude výhodným úročením na sebe soustřeďovati vklady a tím podporovati zdražování peněz, nýbrž vytvoří si svůj kmen klientely, která dá přednost klidnému vzrůstu svých úspor a pravidelnému tvoření kapitálu. Poštovní spořitelna tím zajisté přispěje k ozdravovacímu procesu a stabilisaci hospodářských poměrů.

Osnova přejala maximální sazbu z čl. 8. zák, č. 133/1887 ř. z., třebaže rozpětí mezi obvyklou tehdy úrokovou mírou a stanoveným maximem bylo nižší nežli jest rozpětí dnešní.

Stanoviti pevnou sazbu úrokovou z úsporných vkladů není možno z důvodů, jež právě proti spořitelní činnosti byly uváděny z kruhů zájemců. Rozdíl mezi sazbou 3% a nynější úrokovou sazbou peněžních ústavů je za dnešních poměrů značný, může se však v dalším vývoji hospodářských poměrů automaticky zmenšiti tak, že by pevná sazba (3%) mohla ohroziti klidnou bezkonkurenční spolupráci poštovní spořitelny s ostatními složkami lidového peněžnictví. Proto účelnou regulací úrokové sazby ze spořitelních vkladů - úroková míra bude stanovena vždy nejméně o 1/2 % níže nežli nejmenší běžná úroková míra pro úsporné vklady u peněžních ústavů - má býti vždy včas postaráno o to, aby byla odstraněna každá příčina k nedůvěře a steskům činitelů veřejného peněžnictví.

U poštovní spořitelny nutno počítati s velikou fluktuací drobných vkladů. Nevýhody manipulačního a hospodářského rázu z toho vznikající (pracovní zatížení, větší potřeba pracovních sil) a tudíž zdražení spořitelní služby by ztížily úkol ústavu, kdyby spořitelní vklady měly býti úrokovány kontokorentně.

Ustanovení o připisování úroků teprve koncem správního roku (odst. 2.) jest do osnovy pojato se zřením k veliké proměnlivosti spořitelních vkladů a k povinnosti vkladatelů předkládati vkladní knížky k připsání úroků (§ 20).

Úrokování nepatrných částek do 20 Kč jen po dobu tří let (odst. 3.) chce jednak zameziti neekonomickou a ve většině případů bezúčelnou úrokovou manipulaci s množstvím nepatrných vkladů (zpravidla pouhých vkladových zbytků), o něž se nikdo nestará, a které se promlčují po rozumu § 1472 obč. zák. teprve ve 40 letech (srov. také § 32, odst. 2. osnovy), jednak má býti pobídkou, aby začátečníci neustávali ve spořivé činnosti po prvním náběhu. Každým novým vkladem se totiž lhůta pro úrokování takových vkladů obnovuje.

Účelem ustanovení tohoto paragrafu jest udržovati pořádek ve vkladních knížkách a zjišťovati souhlas zápisů v knihách poštovní spořitelny se zápisy ve vkladních knížkách, které se zpravidla dějí na různých místech bez možnosti stálé přímé kontroly ústavu.

Kontrola vkladních knížek bude podrobně upravena v "pravidlech" (§ 5, odst. 2., § 8). Ustanovení o ní jsou velmi důležitá, jelikož jen přísnou evidencí zápisů ve vkladních knížkách lze zabrániti vleklým nedopatřením a omylům, kterým při nesmírném množství a různosti zápisů do knížek ani při sebe větší ostražitosti nelze se vyvarovati, jak dokazuje příklad vídeňské poštovní spořitelny, ve které vyžadovalo veliké práce a nákladů zjišťování nesrovnalostí, vzrostlých časem do značného počtu případů. Podobné zkušenosti učinila také poštovní spořitelna nizozemská, ve které došlo z té příčiny k pronikavé reorganisaci. Některé poštovní spořitelny (britská, francouzská, belgická, italská) si dávají vkladní knížku vkladatelem předkládati jednou do roka. Centrála přezkouší zápisy v knížce, srovná se svými knihami a doplní zápisem úroků. Tento způsob jest těžkopádný, nákladný a nezaručuje, že všechny vkladní knížky jsou předkládány.

Způsob v § 20 navržený je jednoduchý, poskytuje vkladateli možnost, aby sám přezkoušel správnost pohledávky na své vkladní knížce a reklamoval případné diference u poštovní spořitelny v Praze. Návrh se opírá o způsob, kterým býv. vídeňská poštovní spořitelna oznamovala vkladatelům úroky; při tom však nešlo o kontrolní účely.

Každé připsání úroků bude zároveň kontrolou; poštovní úřad bude povinen vkladní knížku předložiti poštovní spořitelně v Praze, jakmile zjistí nesrovnalost mezi pohledávkou vyznačenou na oznámení a pohledávkou v knížce. Odepření výplaty vkladů nemá trvalých účinků pro vkladatele, jenž zanedbal své povinnosti; jakmile této povinnosti vyhoví a zápis úroků a kontrola pohledávky bude provedena (buď že poštovní úřad je vykoná podle oznámení poštovní spořitelny v Praze dodatečně předloženého, nebo že knížku zašle hlavnímu ústavu ke kontrole), nebude závady, aby si vkladatel (složitel) zase vklady podle své vůle vybíral nebo vypovídal.

Ustanovení o zabavení pohledávek ze vkladních knížek poštovní spořitelny opírá se o § 296 exekučního řádu a o uh. zák. čl. LX/1881 o exekučním řízení, podle kterých se vykonává zabavení pohledávek ze vkladních knížek bank, spořitelen a záložen tím, že výkonný orgán tyto vkladní knížky podle příkazu exekučního soudu k sobě vezme, sepíše o tom zájemní protokol a knížky uloží u soudu.

Oznamovací povinnost soudů (odst. 2.) jest nutným požadavkem se zřením na organisaci spořitelní služby s velkým počtem poštovních úřadů jako sběren a plateben.

Postup o zpeněžení zabavené pohledávky, navržený v odst. 3., jest kompromisním řešením se zřením k obtížím formálně-právního rázu. Má vyhověti jak potřebě poštovní spořitelny, tak také předpisům exekučního řádu.

Zastavení vkladní knížky.

Ustanovení o zastavení vkladní knížky má význam po stránce formálně-právní. Jinak platí předpisy zástavního práva. Dobrovolná zástava vkladní knížky se připouští v zájmu drobných vkladatelů.

Umořovací řízení.

Pro amortisaci vkladních knížek při jejich ztrátě stanoví se zvláštní pravidla, jež hledíc k součinnosti poštovních úřadů při amortisačním řízení zjednodušují postup stanovený zákonnými předpisy pro umořování vkladních knížek. Obdobná opatření vyskytují se u všech poštovních spořitelen a také čl. 14 zák. č. 56/1882 ř. z. měl obdobné ustanovení, které, pokud známo, nikdy nezavdalo příčiny k steskům a k stížnostem. Bylo také pojato do zákona o rakouské poštovní spořitelně (§ 18 zák. č. 9/1927 B.G. Bl.).

Pro navrženou úpravu umořovacího řízení mluví praktické zřetele a důvody sociální zejména v tom, že se má zjednodušiti a zlevniti ve prospěch stran. Část povinností soudů ukládá se tu poštovní spořitelně a jejím sběrnám a platebnám. Přípravné a formální jednání (ediktální), které poštovní spořitelna s poštovními úřady provede, neznamená zásah do pravomoci soudů, nýbrž úlevu jejich prací při zatížení poštovní spořitelny poměrně nepatrném. Nejde také o značnější pohledávky a vyhlašovací řízení jest poštovní spořitelně usnadněna tím, že vkladní knížky znějí na jméno.

Ochrana vkladatelových zájmů může býti podle návrhu opatřena poměrně ještě účinněji, nežli ediktálním řízením soudním, jelikož navržený způsob ohlašovací jest pro konkrétní případy mnohem praktičtější nežli způsob soudních ohlášek a zájemcům i přístupnější u poštovních úřadů nežli u soudů. Poštovní spořitelna nebude rozhodovati meritorně o nároku na vklad, dojde-li k jeho uplatňování (odst. 4.), nýbrž odkáže strany na pořad práva. Stranám jest také volno obrátit se k ochraně svých zájmů v kterémkoli stadiu ediktálního řízení přímo na soud.

Poštovní spořitelna pak ručí za všechny nesprávnosti formálního řízení, pročež z jejího jednání v tomto směru nemůže zájemcům vzejíti ani právní ani hmotná újma.

V zákoně o rakouské poštovní spořitelně jest pro ohlášení nároků na vkladní knížku, pro kterou bylo zavedeno umořovací řízení, stanovena lhůta jednoho měsíce. Stejná lhůta byla stanovena v čl. 14 zák. č. 56/1882 ř. z. V osnově zákona o poštovní spořitelně se navrhuje doba 60 dnů (odst. 2. a 4.).

Všeobecné předpisy o umořování listin nevztahují se na vkladní knížky poštovní spořitelny. Ani chystaným zákonem o umořování listin na této zásadě nemá nastati změna.

Vkladní knížky jako jistoty, vadia a kauce.

Státní ústav nemůže míti nepříznivější postavení v otázce, zda mohou býti jeho vkladní knížky přijímány jako jistoty, vadia a kauce také u soudů, státních a jiných veřejných úřadů atd., nežli mají jiné veřejné peněžní ústavy (spořitelny).

Aby však byla odstraněna jakákoli pochybnost, zařaďuje se do osnovy návrh příslušného ustanovení.

Účel činnosti poštovní spořitelny, o níž pojednává oddíl IV.-VI., jest jednak zužitkovati vlastní jmění poštovní spořitelny a prostředky svěřené (§ 25), jak předpisuje § 3, odst. 1., c, jednak obstarávati věci, které spadají do její působnosti jako nutný důsledek činnosti šekové a spořitelní služby (§§ 26 a 28), nebo které vyplývají z postavení jejího v oboru státní administrativy jako ústavu s působností finančně-správní (§ 27). Tyto obory působnosti, jsouce podle své povahy s činností vytčenou § 25 v příčinné souvislosti, také ji doplňují a umožňují ekonomické využití zařízení pro ni v život uvedených. Činnost podle oddílu IV. až VI. znamená soustředění finanční služby v jeden celek. Jí se zjednávají teprve pro poštovní spořitelnu předpoklady, aby se stala státním orgánem, uzpůsobeným plniti veřejnohospodářské poslání, o němž bylo pojednáno v úvodní části důvodové zprávy. Také poštovní úřad šekový, který jest základnou pro zřízení poštovní spořitelny, koná ve skutečnosti již převážnou část úkolů, jichž zákonným rámcem mají býti ustanovení právě uvedená. Rozsah této činnosti byl jednak dán již zákonem č. 140/1919 Sb. z. a n., jednak vyplynul z potřeby, aby byly obstarány různé naléhavé správní úkoly, pro něž se poštovní úřad šekový svými zařízeními jedině hodil (státní služba depositní, správa státních a jiných veřejných fondů, účast na úvěrových operacích státních). Volba poštovního úřadu šekového pro tyto úkony byla tím spíše na snadě, že byla dána obdobnou činností vídeňské poštovní spořitelny, jejíž velkou část převzal poštovní úřad šekový již jako instituce šekové služby a pro niž byly v zákoně a zřízení poštovních úřadů šekových v republice Československé směrodatný také zákony o vídeňské poštovní spořitelně.

Výpočet ukládacích způsobů v odst. 1 jest na rozdíl od formulace čl. 4 zák. č. 140/1919 Sb. z. a n., taxativní. Tím se vyhovuje požadavku zájmových kruhů, které spatřovaly v taxativním výpočtu záruku, že tato činnost nebude rozšiřována na újmu činnosti jiných peněžních ústavů. Některé ukládací způsoby, uvedené v odst. 1, odpovídají celkem ukládacím způsobům uvedeným v čl. 4 zák. č. 140/1919 Sb. z. a n., a v osnově se pouze přesněji vymezují. To platí také zvláště o odst. 1, lit. d, v němž doba dospělosti směnek eskontovaných poštov. spořitelnou byla upravena v souhlasu s § 2 zákona ze dne 23. března 1928, č. 48 Sb. z. a n., o směnečném poplatku. Kromě toho se zařaďují do tohoto odstavce i způsoby, jež v zák. č. 140/1919 Sb. z. a n., sice výslovně uvedeny nejsou, které však již poštovní úřad šekový po celou dobu své činnosti vykonává.

Sem náleží zvláště ustanovení lit. e, podle něhož jest poštovní spořitelna oprávněna činiti vklady na poukázky nebo jiná potvrzení a vklady žirové u Národní banky Československé. Toto ustanovení, opírající se o § 36 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové, sleduje podporu úvěrové politiky cedulové banky a odpovídá skutečnému stavu, který vyplývá již z činnosti poštovního úřadu šekového jako obstaravatele poštovní šekové služby. Na žirovém účtě poštovního úřadu šekového u Národní banky Československé se soustřeďují všechny vklady přijaté u poštovních úřadů pro poštovní úřad šekový, a z tohoto účtu čerpají také poštovní úřady hotovosti, potřebné k výplatám, pokud jim vlastní hotovosti nepostačují. Národní bankou Československou provádí i poštovní úřad šekový sám velkou část přímých transakcí. Tato organisace jest nutným důsledkem funkce Národní banky Československé jako ústavu, kterému přísluší péče o oběh platidel a správné působení jejich ve státě (§ 5 zák. č. 347/1920 Sb. z. a n.), a jest samozřejmé, že platební styk, vyplývající z poštovní šekové služby jako nejzávažnějšího platebního systému ve státě, se musí díti prostřednictvím cedulového ústavu. To bude platiti stejně i o poštovní spořitelně, které musí býti dána i možnost ukládati své hotovosti na poukázky a jiná potvrzení Národní banky Československé podle § 124 cit. zákona o akciové bance cedulové.

Z ustanovení odst. 1 jest zřejmo, že většina způsobů zužitkování vlastních a svěřených peněz kromě uložení ve státních a veřejných dluhopisech se neděje přímo, nýbrž prostřednictvím jiných orgánů peněžnictví, takže i tím jest postaráno, aby peníze, svěřené poštovní spořitelně, byly vráceny svému hospodářskému poslání cestou ústavů peněžních.

V ustanovení lit. f se rozšiřuje právo činiti vklady na běžné účty i na zemské peněžní ústavy, spořitelny a peněžní ústředí, podrobená zákonné revisi. Toto opatření jest podporou těchto veřejně prospěšných ústavů tím, že se soustředěné kapitály vracejí ve formě úvěrů jednotlivým oblastem republiky. Mohly býti ovšem zvoleny pouze ústavy podléhající veřejnému dozoru, aby byla zajištěna sekurita uložení.

Ukládací způsoby podle odst. 2. vyplývají z povahy poštovní spořitelny jako státního ústavu a jsou v souvislosti i s jinými finančně správními úkony, jimiž se poštovní spořitelna tímto zákonem pověřuje (§§ 27-29). Tato ustanovení byla do zákona o poštovní spořitelně pojata z nutné potřeby. Již od počátku činnosti poštovního úřadu šekového bylo začasté nezbytno, aby poštovní úřad šekový, který za stát obstarává největší část jeho platů, založil státní pokladnu, když časovou neshodou mezi příjmy a vydáními neměla u něho pro nutné výplaty potřebných hotovostí. Poněvadž se u poštovního úřadu šekového na šekových účtech státní správy shromažďuje též největší část jejich příjmů, byly tyto zálohy z docházejících příjmů v krátké době automaticky uhrazeny. Nešlo tedy o úvěrové operace státu k úhradě schodků ve státním hospodaření, nýbrž pouze o vyrovnání okamžitých rozdílů mezi příjmy a vydáními. Opatření toto bylo tím spíše odůvodněno, že zákon o akciové bance cedulové nedává jí jako v jiných státech zmocnění, aby státu v takových případech v dostatečné míře vypomohla. Národní banka Československá smí podle § 129 zák. č. 347/1920 Sb. z. a n., pouze eskontovati státu podané směnky celní, daňové, směnky na uvěřené výrobky tabákové, sůl a výrobky horní. Jinak musí býti zůstatky z platů vykonaných Národní bankou Československou pro stát vyrovnány nejdéle do týdne po každé měsíční závěrce. Také ustanovení § 8 opatření Stálého výboru ze dne 7. listopadu 1929, č. 166 Sb. z. a n., o konečné úpravě československé měny, nedává prozatím státu možnost, aby si opatřil u Národní banky Československé zmíněný krátkodobý úvěr, ježto jednak eskont státních směnek bude dovolen teprve až klesne dluh státovkový nejméně na 1000 milionů Kč, jednak jest výše úvěru omezena částkou 200 miliónů Kč, jež i při plné platnosti tohoto ustanovení může býti vzhledem k peněžnímu rozsahu státního hospodářství nepostačitelnou. V odst. 2., § 25 se tudíž pamatuje na to, aby v nutných případech poskytla státu potřebný úvěr poštovní spořitelna. Forma tohoto úvěru jest trojí: jest to jednak zápůjčka na státní cenné papíry, jichž státní finanční správa nabyla za určitých předpokladů, jednak úvěr směnečný stejného rozsahu, jak jej upravuje § 129 zák. č. 347/1920 Sb. z. a n., pro Národní banku Československou, jednak úvěr ve formě přechodných záloh nejvýše dvouměsíčních.

Ustanovení tato mají ještě jiný účel, doporučitelný z národohospodářských důvodů: zabrániti úvěrovým nárokům státu na cedulový ústav potud, pokud státní správa má ještě možnost opatřiti si potřebný dočasný úvěr u poštovní spořitelny, zvláště když jest zřejmo, že tento dočasný úvěr se splatí v nejbližší době z docházejících příjmů. Proto se také dává státu možnost, opatřiti si prostředky u poštovní spořitelny po případě i stejnou formou úvěru, jako u Národní banky Československé (odst. 2., lit. b).

Poskytování těchto úvěrů státu musí se státi samozřejmě jen za předpokladu pohotovosti provozních prostředků poštovní spořitelny, takže vlastní povinnosti poštovní spořitelně uložené nesmí tímto úvěrem v žádném případě doznati újmy. Vzhledem k tomu jest také zákonem zaručena krátkodobost úvěrů (3 měsíce - lit. a, 2 měsíce - lit. b).

Ustanovením, aby způsobů naznačených v odst. 1., lit. a-c, bylo použito alespoň do výše vkladů na knížky, má býti docíleno u konstantních pohledávek na vkladních knížkách co nejbezpečnější uložení a zaručeno, že pošt. spořitelna je již podle zákona povinna určitou část svých hotovostí uložiti ve státních a jiných veřejných dluhopisech. Jiného vymezení ukládací činnosti zákon nemá, neboť jest požadavkem pružné akomodace dočasným finančním poměrům, aby orgány bezprostřední správy poštovní spořitelny měly volnost rozhodovati o hranici uložení v každém jednotlivém případě zvláště, přihlížejíce jak k poměrům trhu peněžního a dotyčných cenných papírů, tak i ku stavu hotovostí se zřením na mobilitu ústavu (odst. 3:).

Ustanovení o tom, že při ukládání peněz má býti podle možnosti přiměřeně hleděno k territoriálnímu rozvrstvení vkladů, chce zabrániti tomu, aby soustřeďováním peněz v sídle poštovní spořitelny nebyly odssávány prostředky na úkor regionálních hospodářských zájmu. Ustanovení toto jest vlastně potvrzením faktického stavu již poštovním úřadem šekovým zachovávaného, který přihlížel při umísťování svých volných prostředků vždy k potřebám jednotlivých zemí, zejména pokud šlo o Slovensko a Podkarpatskou Rus (odst. 4.).

Nákup a prodej cenných papírů, valut pod.; styk s cizinou.

Také výpočet činnosti poštovní spořitelny, upravované tímto paragrafem, je taxativní. Zájmové kruhy, které měly v rámci příslušných hospodářských korporací možnost vysloviti se o této stránce obchodní činnosti poštovní spořitelny, kladly důraz na to, aby poštovní spořitelna neměla možnost provozovati obchody v tomto paragrafu uvedené bez omezení, jako je provozují zvláště obchodní banky. Aby byly rozptýleny obavy před konkurencí poštovní spořitelny, omezuje se tato činnost aspoň v některých směrech. Na druhé straně však nebylo naprosto možno poštovní spořitelnu z této činnosti vylučovati, poněvadž jednak má stát svrchovaný interes na tom, aby je poštovní spořitelna obstarávala (obchod státními dluhopisy), jednak jest v přímém hospodářském zájmu osob používajících poštovní spořitelny, aby poštovní spořitelna tuto činnost provozovala jako neodlučitelnou součást své funkce v oboru spořitelní a šekové služby (koupě mincí a valut, činnost inkasní, platy do ciziny).