1. aby ihneď nechal vyšetriť toto porušovanie zákona o osmihodinovej pracovnej dobe;

2. aby vinníci toho boli volaní k zodpovednosti;

3. ináč, aby sa p. minister železníc jasne osvedčil čí je prevádzajúce nariadenie k zákonu o osmihod. pracovnej dobe z. r. 1919 vydané pre obor železničný platné pre čsl. štátne železnice, alebo nie a prečo.

V Prahe, dňa 20. marca 1930.

dr Kovalík, Hancko, Volko, Rovňan, dr Buday, Janček, dr Krčméry,Ďurčanský, Böhr, dr Feierfeil.

Už niekoľko krát bolo najroznejšími činiteľmi upozorneno tak ministerstvo financií ako i ministerstvo vňútra, že mesto Piešťany zaslúžá si toho, aby boly zaradené z triedy C. činovného do triedy B. Piešťany sú lázeňským mestom, v ktoróm nielen všetky životné potreby, ale hlavne také byty sú veľmi drahé. Rozdiel,medzi cenámi týchto vo velkých mestách a cenámi v Pešťanoch nie sú buď žiadné alebo sú v Piešťanoch vyššie nežli v najvätších mestách, ktoré sú zaraděné do triedy A. činovného.

Vysoké ceny potravin i bytov sú vysvetlitelné veľkým počtom lázenských hosťov, ktorých počet každoročne stúpá.

Tak bolo v Piešťanoch roku 1918 - 11.592 kúp. hosťov, kdežto roku 1929 už 23.374. Tento vzrast hosťov pôsobí, že majiteľia domov prestavujú svoje domy tak, aby miestňosti v nich mohly prenajať lázeňským hosťom. Taktéž i nové domy sú k tomuto účelu stavané. Majiteľia domov prirodzene prenajímajú byty lázeňským hosťom, lebo za byty od nich dostanú za jednu saisonu ďaleko viac nežli od celoročného nájomníka. Preto, že v Piešťanoch je nedostatok ročných bytov, sú tieto veľmi drahé.

Podobne tak je to i s cenámi za potraviny. Veľká poptávka po nich v dobách sezony vyháňá jich ceny do veľkej výšky. Preto nemožno sa diviť, že za takých pomerov je existencia štátných zamestnancov v Piešťanoch ťažšá nežli v mestách jiných.

Ačkoľvek zákonom č. 103/26 Sb. z. a n. boly Mariánské Lázně (6909 obyvatelov) zaradené do triedy B. činovného, boly najvetšé lázne na Slovensku (roku 1921 s 9321 obyvateľmi, ktorých počet vyrastol dnes na 13.000 obyvateľov) zaradené do triedy C. činovného, ačkoľvek drahotné pomery v Piešťanoch sú horšé nežli v Mariánských Lázňách.

Vzhľadom k uvedeným faktom pítajú sa podpísaní:

1. Sú páni mimstri financií a vňútra ochotní s najvätším urýchlením po prevedenom úradnom šetrení o tejto veci postarať sa o to, aby lázeňské mesto Pieštany boly preraděné z triedy C. činovného do triedy B.?

V Prahe, dňa 1. dubna 1930.

Dr Žiška,

dr Hruban, dr Reyl, Jan J. Krejčí, Fr. Novák, Šachl,

Kavan, Jílek, Kopřiva, Šabata, dr Karas.

Majitelům koncesí pro pohřební ústavy předpisoval zemský úřad tyto podmínky:

1. K uschování všech provozovacích předmětů a k manipulaci s nimi smí býti používáno jen provozovny, živnostenským úřadem schválené. Tato provozovna musí obsahovati jednak vhodné, od ostatních (zejména obytných) místností podnikatelových zcela oddělené místnosti k ukládání pohřebních rekvisit, dekoračních předmětů a stejnokrojů, jednak vhodnou místnost k převlékání personálu a odkládání jeho šatstva, jakož i k umývání po skončené funkci, a dále vhodnou místnost pro desinfekci provozovacích předmětů a personálu.

2. Provozovacích prostředků podniku (dekoračních předmětů, stejnokrojů atd.) smí se použíti výhradně jen pro pohřební ústav (vystavení mrtvoly, pohřeb atd.) a jen po čas pohřebních úkonů, načež buďte bezodkladně vyčištěny, vyvětrány, případně desinfikovány a na ustanoveném místě provozovny uloženy.

3. Osobám (zřízencům), které jsou oblečeny v stejnokroj ústavu, nebo dopravují předměty (rekvisity) pro pohřeb určené, jest zakázáno:

a) používati vozů veřejných podniků dopravních současně s obecenstvem,

b) vcházeti do veřejných místností, zejména hostinců a pod.,

c) zanášeti stejnokroj a nebo jiné předměty ústavu do svých domácností.

4. Ve příčině vystavování a pohřbívání mrtvol osob nemocemi nakažlivými zemřelých jest majitel ústavu povinen říditi se ustanoveními minist. nařízení ze dne 29. září 1914, č. 263 ř. z., a pokyny, danými v takovém případě okresní správou politickou, resp. jejími dozorčími orgány.

5. Podnikatel jest povinen o všech, mezi jeho personálem, ve vlastní rodině nebo v rodinách zřízenců snad se vyskytnuvších nakažlivých nebo z nákazy podezřelých onemocněních vždy bezodkladně oznámení učiniti příslušnému úřadu zdravotnímu (obci, okresní správě politické, magistrátu).

6.K službám při pohřbech a styku se stranami smějí býti přijímány pouze takové osoby, jež se vykáží lékařským vysvědčením o svém nezávadném stavu zdravotním; vysvědčení to buď uschováno u podnikatele. Osob, stížených chronickými nemocemi nebo neduhy ošklivost vzbuzujícími či snadno přenosnými, nesmí se k zmíněným službám používati.

Zřízenci ústavu mohou býti pouze osoby zachovalé, v každém ohledu spolehlivé, slušného chování a dostatečně inteligentní, aby chápali správně všechny předpisy i své povinnosti z předpisů těchto vyplývající a byli si vědomi své odpovědnosti. Notorických opilců nesmí se k službám ústavním používati.

7. Všichni zřízenci pohřebního ústavu jako osoby, které svým zaměstnáním jsou zvláště vydány nebezpečí nákazy neštoviční, jsou povinni podrobiti se dříve, než nastoupí své zaměstnání, očkování a přeočkování podle § 8 zákona ze dne 15. července 1919, č. 412 Sb. z. a n., o povinném očkování proti neštovicím a §§ 23-28 vládního nařízení ze dne 20. dubna 1920, č. 298 Sb. z. a m., kterým se provádí citovaný zákon o povinném očkování proti neštovicím.

Povinností majitele koncese jest podle těchto zákonných předpisů pečovati o bezvadný očkovací stav všech zřízenců a předložit kdykoliv orgánům státního zdravotního úřadu I. stolice k nahlédnutí vysvědčení o jich očkování, resp. přeočkování podle § 9 a) cit. zákon.

8. Zřízenci ústavu buďtež vždy přesně poučeni o platných předpisech a nařízeních, o jich nezávadném provádění, o nemocech nakažlivých a ochranných opatřeních proti jich rozšiřování (včasné hlášení, desinfekce atd.) a vedení k přesnému plnění svých povinností, k střízlivosti, jakož i k taktnímu chování vůči stranám i pietnímu zacházení s mrtvolami, aby tak bylo zabráněno všem nepřístojnostem, za něž majitel koncese osobně jest odpověden. Zejména nechť se také jak majitel podniku, tak i zřízenci vystříhají nabízeti služby v bytech zemřelých, v nemocnicích i na ulici. Totéž platí i o nemístné reklamě.

9. Konečně buďtež ustanovení § 6 minist. nařízení ze dne 1. srpna 1907, č. 183 ř. z., o poplatkové sazbě podnikatelem přesně zachovávána. Majitel koncese má ještě, než počne provozovati svou živnost, sazbu tu v pěti stejnopisech, a později každou dodatečnou změnu její včas předložiti živnostenskému úřadu I. stolice k schválení.

10. Pohřební ústav podléhá dozoru politického úřadu I. stolice jakožto úřadu živnostenského a zdravotního. Dozor zdravotní vykonává úřad tento příslušnými orgány zdravotními (úředními lékaři).

Majitel ústavu jest povinen obeznámiti a řídit se přesně všemi příslušnými, té doby platnými předpisy živnostenskými a zdravotně-policejními, v jednotlivých případech i podmínkami a nařízeními, vydanými podle těchto předpisů politickým úřadem I. stolice, a po případě pokyny intervenujících dozorčích orgánů.

Pro pohřební ústavy přicházejí toho času v úvahu vedle minist. nařízení vpředu (bod -4.) uvedeného zejména tyto zákony a nařízení:

I. Ve směru živnostenském řád živnostenský ve znění, upraveném novelou ze dne 5. února 1907, č. 26 ř.. z., a minist. nař. ze dne 1. srpna 1907, č. 183 ř. z.

II. Po stránce zdravotní:

a) Vyhláška bývalého místodržitele král. Českého ze dne 1. července 1894, č. 58.897, č. 61 z. z., o ohledání mrtvol,

b) minist. nař. ze dne 3. května 1874, č. 56 ř. z. o převozech a exhumacích,

c) zákon ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., o nakažlivých chorobách,

d) zákon ze dme 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., a zákon ze dne 13. července 1922, č. 236 Sb. z. a n., o převzetí zdravotní policie státem,

e) zákon ze dne 7. prosince 1921, č. 464 Sb. z. a n., a vládní nařízení ze dne 9. října 1923, č. 194 Sb. zák. a nař., o pohřbívání ohněm.

Politický úřad jakožto úřad živnostenský a zdravotní jest povolán, aby na základě § 54, odst. 2 zákona ze dne 5. února 1907, č. 26 ř. z., jímž se mění a doplňuje živnostenský řád, a § 7 minist. nař. ze dne 1. srpna 1907, č. 183 ř. z. o. rozsahu oprávnění a způsobu provozování podniků pohřebních, jakož i vykonávaje právo o věcech zdravotnických podle zákona ze dne 30. dubna 1870, č. 68 ř. z., o organisaci veřejné služby zdravotní, resp. zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., jímž stát přejímá výkony zdravotně-policejní, vydával zvláštní v místě potřebné předpisy úpravné, kterak si pohřební podniky mají vésti při své činnosti.

Kdyby se nešetřilo těchto předpisů a nařízení, jakož i zvláštních úprav v předchozím odstavci zmíněných, bude použito trestních ustanovení VIII. hlavy živnost. řádu.

Dále byla ministerským nařízením ze dne 1. srpna 1907, č. 183 ř. z. koncesovaná živnost pohřbívání mrtvol co do rozsahu oprávnění zákonitě upravena, avšak tato ustanovení neposkytují živnosti pohřbívání mrtvol stále ještě bezvadnou ochranu a nezabezpečují tudíž plnou měrou existenci. Příčina spočívá v tom, že platí ještě zastaralá zákonitá ustanovení, která zpředu zmíněnému nařízení přímo odporuji.

Týká se to především držení a půjčování pohřebních vozů. Toto patří jakožto podstatná součást živnosti pohřbívání mrtvol podle citovaného nařízení do rozsahu oprávnění pohřebního ústavu, ale přes to projednává se toto živnostenské držení a půjčování na základě zastaralého zákonitého ustanovení jako živnost svobodná a oprávnění se uděluje na základě živnostenského listu.

Hledíme-li na věc s právního stanoviska, spočívá v tomto právním pojetí velká nespravedlnost a zdravotní závada.

Majiteli koncese pro pohřbívání mrtvol předepisuje zemský úřad shora uvedené podmínky.

Je tudíž přímo protismyslné považovati držení a půjčování pohřebního vozu za svobodnou živnost.

Nehledě k tomu, že povozník při tomto oprávnění podle zkušenosti nezůstane a že vykonává také funkce obstaravatele pohřbu, musí obstaravatel pohřbu zkouškou před úředním lékařem podati průkaz o tom, že má zdravotně-policejní předpisy a nařízení, kdežto povozník anebo jiná osoba, které vydán byl živnostenský list pro držení půjčování pohřebního vozu, tuto znalost prokázati nepotřebuje.

Tento postup se datuje ještě z doby před 30. prosince 1885, kdy živnost pohřbívání se ještě nečítala ke koncesovaným živnostem, a nebyl bohužel do dnešního dne zákonitými ustanoveními odstraněn. Společenstva podnikatelů pohřebních ústavů považují držení a půjčování pohřebních vozů za fušerství a brojí proti němu. Vláda podporuje boj proti fušerství a měla by tudíž také v tomto případě podporovati stanovisko společenstev tím spíše, ježto zde jde o ocenění zdravotních předpisů.

Bylo by tudíž přísně zachovávati zákonitá ustanovení o rozsahu oprávnění pohřebního ústavu, pro budoucnost znemožniti zákonitými ustanoveními, aby se udělovala oprávnění k držení a půjčování pohřebního vozu živnostenským listem a zrušiti svobodné živnosti v té příčině stávající.

Udělení koncese bylo by dále učiniti závislým na počtu obyvatelů působiště tím, že by k udělení další koncese smělo dojíti teprve při maximálním počtu 20.000 obyvatelů. Účelem toho jest umožniti existenci z této živnosti a zabrániti nekalé soutěži jakož i nepietnímu nadbíhání a stranám.

(Viz bod 8 koncesních podmínek zemské správy politické v Praze.)

Aby se však zabránilo tomu, by tato živnost nestala se monopolem, neměla by se koncese udělovati právnickým osobám (obce vyjímaje), spolkům a jinakým korporacím.

Obce, které chtějí dosáhnouti koncese, musí býti přidržány k tomu, aby stávající soukromé koncese vykoupily nebo jinak odškodnily. Tam, kde se tak dosud nestalo, buďtež obce přidržány k tomu, aby zachovaly prováděcí předpisy, kterými zákon ze dne 5. února 1907 č. 26 upravil § 21 g) živnostenského řádu.

Ustanovení, že před udělením koncese příslušné společenstvo podá své dobrozdání, mělo by se přesně ustáliti při zachování obvyklého postupu, že se úplný spis o koncesi zašle společenstvu k vyjádření. Dobrozdání mělo by se vztahovati nejen na praktický průkaz způsobilosti, nýbrž také na místnost anebo na jinaké pro udělení koncese důležité a pro úřad směrodatné body. Příslušné společenstvo je pro odborné a místní znalosti nejlépe s to, vysloviti správný úsudek o poměrech, které udělení koncese činí zbytečným a nebo potřebným. Obzvláště pokud jde o průkaz způsobilosti bylo by hlavní váhu klásti na dobrozdání společenstva, poněvadž jen toto je schopno odborně posouditi praktickou způsobilost. Úřad, jenž koncesi uděluje, měl by tudíž dbáti toho, jestliže se praktický průkaz způsobilosti nedoporučí nebo neuzná. Udělení koncese bez tohoto dobrozdání musilo by rovněž býti úplně vyloučeno. Ustanovení stran podání rekursu proti rozhodnutí živnostenského úřadu musilo by ovšem zůstati zachováno.

Stran podání průkazu způsobilosti musila by ustanovení zníti srozumitelně a jasně a obcházení nebo předstírání jeho býti úplně vyloučeno. Z tohoto důvodu bylo by stanoviti zákonem, že průkaz způsobilosti platí za podaný teprve tehdy, ztrávil-1i uchazeč 3-4 roky jako učební léta a 3 roky jako samostatný obchodvedoucí. Po odbytí učebných let měl by se před společenstevním zkušebním výborem podrobiti odborné zkoušce. Po dobu učební a dobu ztrávenou jako obchodvedoucí musí býti přihlášen u společenstva. Nepotvrzené vysvědčení učební musí úplně vylučovati udělení koncese.

Pohřební spolky, podpůrné spolky a jiné koporace, které provozují oprávnění koncesovaného pohřebního ústavu, musí výkon pohřbívání atd. dát prováděti způsobilou osobou. Nová oprávnění by se podobným spolkům neměla již udíleti. Stávající pohřební spolky smějí budoucně pochovávati jen své členy.

Společenstvu přislušející trestní výměna je nyní stanovena příliš nízkou částkou 20 korun, které se podle zákona může použíti, a musila by se zvýšiti na 200 korun až pokud možno 400 korun.

Dále slyšeti jest opětovně stížnosti do toho, že se udání pro přestupek zákonitých předpisů neprojednávají dosti rychle.

Tyto zde v interpelaci projevené názory odpovídají usnesením společenstev podnikatelů pohřebních ústavů obvodu obchodní komory chebské se sídlem v Nejdku, gremia podnikatelů pohřebních ústavů v obvodu obchodní komory liberecké a společenstva podnikatelů pohřebních ústavů v obvodu obchodní komory liberecké se sídlem ve Střekově.

Podepsaní táží se tudíž pánů ministrů.

Jsou páni ministři ochotni na základě statistiky onemocnění neb úmrtnosti a na základě nabytých zkušeností o onemocněních aneb úmrtích provésti v zájmu veřejného zdravotnictví a hygieny konečnou úpravu koncesované živnosti pohřbívání mrtvol na podkladě zákona nebo nařízením?

V Praze, dne 24. března 1930.

Köhler, Taschner, dr Hilgenreiner, Stolberg, Fr. Scholz, dr Jesser, Böhr, Tichi, Tschapek, Richter.

Den kotnzessionierten Leichenbestattern wurden seitens der Landesbehörde folgende Bedingungen vorgeschrieben:

1. Zur Verwahrung aller Betriebsmittel und zur Gebahrung mit denselben darf nur eine von der Gewerbebehörde genehmigte Betriebsanlage benützt werden.

Diese Betriebsanlage muß einerseits geeignete, von den übrigen (namentlich bewohnten) Räumen des Unternehmers ganz getrennte Räumlichkeiten zur Aufbewahrung von Leichenrequisiten, Dekorationsgegenständen und Uniformstücke, andererseits einen zum Umkleiden des Personales und zur Ablegung seiner Kleider sowie auch zur Reinigung nach beendeter Funktion geeigneten Raum und weiter einen für die Desinfektion der Betriebsmittel und des Personals geeigneten Raum enthalten.

2. Die Betriebsmittel der Unternehmung (Dekorationsgegenstände, Uniformstücke usw.) dürfen ausschließlich nur für den Betrieb der Anstalt (Leichenaufbewahrung, Bestattung usw.) und nur während der Beerdigungsfunktionen in Verwendung genommen werden, worauf sie unverzüglich zu reinigen, zu lüften, eventuel1 zu desinfizieren und an der hiezu bestimmte Stel1e der Betriebsanlage aufzubewahren sind.

3. Personen (Angestellten), welche mit der Anstaltsuniform bekleidet sind, oder welche für die Leichenbestattung bestimmte Gegenstände [Requisiten) befördern, ist untersagt:

a) Wägen öffentlicher Verekehrsanstalten gleichzeitig mit dem Publikum zu benützen,

b) öfentliche Lokale, namentlich Gasthäuser u. ä. zu betreten,

c)die Uniform oder andere Anstaltsgegenstände in ihre Häuslichkeiten zu übertragen.

4. Bezüglich der Aufbahrung und Bestattung von Leichen der an ansteckenden Krankheiten verstorbenen Personen hat sich der Eigentümer der Anstalt nach den betreffenden Bestimmungen der Ministerial-Verordnung vom 29. September 1914, Zl. 263 R.-G.- B1, und nach den in einem solchen Falle seitens der politischen Bezirksverwaltung, resp. ihrer Aufsichtsorgane erteillten Weisungen zu richten.

5. Der Unternehmer ist verpflichtet über alle bei seinem Personale, in seiner eigenen Familie oder in den Familien der Angestellten etwa ausgebrochenen ansteckenden oder ansteckungsverdächtigen Erkrankung stels unverzüglich bei der zuständigen Sanitätsbehörde (Gemeinde, polit. Bezirksverwaltung, Magistrat) die Anzeige zu erstalten.

6. Für Dienstleistungen bei Leichenbestattungen und bei dem Verkehre mit Parteien dürfen nur solche Personen aufgenommen werden, welche sich mit einem ärztlichen Zeugnisse über ihren anstandslosen Gesundheitszustand ausweisen; dieses Zeugnis ist bei dem Unternehmer aufzubewahren. Mit chronishen Krankheiten oder mit ekelerregenden oder leicht übertragbaren Leiden behaftete Personen dürfen für die erwähnten Dienstleistungen nicht verwendet werden.

Bedienstete der Anstalt können nur wohlverhaa1tene, in. jeder Hinsicht verläßliche Personen, von ansfändigen Benehmen und genügender Intelligenz sein, um alle Vorschrivften` und ihre diesen Vorschriften entspringenden Verpf1ichtungen richtig zu begreifem und sich ihrer Verantwortlichkeit bewußt zu sein. Notorische Trinker dürfen für den Anstaltsdienst nicht verwendet werden:

7. Alle Bediensteten der Leichenbestattungsanstalt als Personen, welche durch ihre Beschäftigung insbesondere der Gefahr der Blatternansteckung ausgesetizt sind, sind verpflichtet, sich vor Antritt ihrer Beschäftigung der Impfung und Nachimpfung gemäß § 8 des Gesetzes vom 15. Juli 1919, Zl, 412 S. d. G. u. V. über die Impfpflicht gegen Blattern, und der §§ 23 bis 28 der Regierungsverordnung vom 20. April 1920, Zl, 298 S. d. G. u. V., welche das angeführte Gesetz über die Impfpflicht gegen Blattern durchf'ührt, zu unterziehen.

Der Konzessionsinhaber ist laut dieser gesetzlichen Vorschriften verpflichtet für einen tadellosen Impfzustand aller Angestellten Sarge zu tragen und den Organen des staatliachen Gesundheitsamtes I. Instanz jederzeit die Zeugnisse über ihre Impfung bezw. Nachimpfung gemäß § 9 a) des zitierten Gesetzes zur Einsicht vorzulegen.

8. Die Bediensteten der Anstalt sind stels genau über die geltenden Vorschriften und Verordnungen. über ihre klaglose Durchführung, über die ansteckenden Krankheiten und über die Schtzvrkehrungen gegen ihre Verbreitung (rechtzeitige Anzeige, Desinfektion, usw.) zu belehren und zur genauen Erfüllung ihrer Pflichten, zur Mäßigkeit sowie auch zum taktvollen Benehmen den Parteien gegenüber und zur pietätvollen Behandlung der Leichen anzuhalten, um auf diese Weise allen Unzukömmlichkeiten, für welche der Konzessionsinhaber persönlich verantwortlich ist, vorzubeugen.

Insbesondere haben sich auch sowohl der Inhaber des Unternehmens als auch die Bediensteten des Anbietens vom Diensten in den Wohnungen der Verstorbenen in Krankenhäusern und auf der Gasse z enthalten, Dasselbe gilt auch von der unstatthaften Reklame.

9. Endlich sind die Bestimmungen des § 6 der Ministerialverordnung vom 1. August 1907, Nr. 183 R.-G.-Bl., betreffend den Gebührentarif; durch den Unternehmer genau einzuhalten. Der Konzessionsinhaber hat noch vor Beginn des Geschäftsbetriebes diesen Gebührentarif in 5 Exemplaren und später alle seine nachträglichen Abänderungen rechtzeitig der Gewerbebehörde I. Instanz zur Genehmigung vorzulege.

10. Die Leichenbestattungsanstalt unterliegt der Aufsicht der politischen Behörde 1. Instanz als Gewerbe- und Sanitätsbehörde. Die Sanitätsaufsicht übt diese Behörde durch die zuständigen Sanitätsorgane (Amtsärzte) aus.

Der Inhaber der Anstalt ist verpflichtet, sich beim Betriebe der Anstalt genau mit allen bezüglichen, derzeit geltenden gewerblichen und gesundheitspolizeilichen. Vorschriften, in einzelnen Fällen auch mit den nach diesen. Vorschriften seitens der politischen Behörde I. Instanz herausgegebenen Bedingungen und Anordnungen und.event. Weisungen der íntervenierenden Aufsichtsorgane bekanntzumachen und sich darnach zu richten.

Für den Betrieb der Leichenbestattungsanstalten kommen. derzeit außer der oben unter Punkt 4 erwähnten Ministerialverordnung insbesondere folgende Gesetze und Verordnungen in Betracht: