Podle povolání náleželi úpadci ze 650 konkursů prohlášených v Čsl. republice v r. 1929 v 10 případech stavu zemědělskému, 244 úpadců příslušelo průmyslu a živnostem (výrobním), 312 bylo obchodníků, 15 hostinských, 9 majitelů pomocných živností obchodních, 3 byli z oboru peněžnictví, 9 majitelů podniků dopravních. 6 příslušníků volných povolání a 42 povolání ostatních. Ve 2894 vyrovnacích řízeních. byli dlužníci v 63 případech zemědělci, v 1010 případech průmyslníci a živnostníci (výrobci), v 1469 případech šlo 0 obchodníky, 104 byli hostinští, 29 majitelů pomocných živností obchodních, 7 z oboru peněžnictví, 43 majitelů podniků dopravních, 23 příslušníků volných povolání a 156 ostatních.

Předlužení bylo v jednotlivých oborech velmi různé. V konkursech bylo největší v obchodu, kde na 100 Kč aktiv připadlo 239 Kč pasiv, a nejmenší v průmyslu a výr. živnostech. Tu připadlo na 100 Kč aktiv jen 113 Kč pasiv, v zemědělství 142 Kč, ve volných povoláních 174 Kč.

Podobné poměry byly v řízení vyrovnacím, kde na 100 Kč aktiv připadalo v obchodu pasiv 194 Kč, v průmyslu a živnostech 178 Kč, ve volných povoláních 159 Kč a v zemědělství 137 Kč.

Pasiv ve vyrovnacích řízeních bylo v posledních osmi letech osmkrát více, nežli v konkursech a ztráty věřitelů ve vyrovnacích řízeních byly rovněž nejméně osmkráte větší, nežli ztráty v konkursech. Daleko většími ztrátami v řízení vyrovnacím lze vysvětliti, že nové úpravy řízení vyrovnacího domáhají se interesenti daleko usilovněji, nežli reformy řízení konkursního, ač i v tomto, zejména na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jest řada vad, které dlužno odstraniti současně s reformou řízení vyrovnacího. Nová úprava řízení vyrovnacího není dobře možná, aniž by řízení konkursní na Slovensku a Podkarpatské Rusi.bylo ze základů nově upraveno.

Základní rysy obojího konkursního a vyrovnacího práva platného v Československé republice jsou podobné, v jednotlivostech však jsou mezi nimi podstatné rozdíly. Rozdíly tyto vynikají zejména mezi obojím právem konkursním,.které bylo v oblasti práva slovenského upraveno již v roku 1881, kdežto na území mimoslovenském došlo k poslední úpravě konkursního práva v době daleko novější, na počátku světově války, koncem r. 1914. Doba více než tří desetiletí mezi vydáním obou konkursních řádů vysvětluje velmi mnohé z rozdílů mezi konkursním právem slovenským a mimoslovenským. V době vydání konkursního zákona z r. 1881 uznávána byla zásada široké autonomie konkursních věřitelů. Záhy však ukázala zkušenost, že příliš rozsáhlá autonomie věřitelů nezaručuje lepší výsledek konkursního řízení a že ani nepřispívá k jeho urychlení. žádoucí odpomoc v obou směrech hledána v obmezení práv věřitelů a v rozšíření vlivu konkursního soudu a konkursního komisaře. S tohoto hlediska vybudován jest konkursní řád z r. 1914, který v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nabyl účinnosti 1. Jedná 1915. A možno právem tvrditi, že zásady ovládající konk. řád mimoslovenský se v praxi velmi dobře osvědčily. Dokazuji to výsledky konkursního řízení, které podle statistických dat publikovaných Státním úřadem statistickým, jsou na mimoslovenském území Československé republiky nepoměrně příznivější, než na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tak v r. 1926 - za pozdější léta podrobná statistická data, o řízení konkursním a vyrovnacím dosud nebyla publikována - připadlo z rozděleného výtěžku konkursní podstaty na konkursní věřitele třetí třídy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 3,1% přihlášených pohledávek, na Slovensku a Podkarpatské Rusi však na věřitele třídy druhé, která se v podstatě rovná mimoslovenské třetí třídě konkursních věřitelů, nedostalo se v konkursech v r. 1926 ukončených zcela ničeho.

Také doba trvání konkursního řízení jest na území mimoslovenském nepoměrně kratší, než na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Z konkursů ukončených v roku 1926 rozdělením podstaty, trvalo řízení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do 3 měsíců v 1,2% případů, do 6 měsíců v dalších 3,9%, do 1 roku v dalších 23,4%, do 2 roků v dalších 35,9%, do 3 roků v 21,1% a přes tři rohy trvalo ve 14,5% případů.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi naproti tomu v konkursech ukončených rozdělením podstaty v r. 1926 trvala řízení přes 3 roky v celých 50% případů.

Podle těchto dat není příliš příznivý výsledek konkursního řízení ani na území mimoslovenském. Příliš nízké krytí pohledávek věřitelů třetí třídy vyložiti nutno zkušeností, že k prohlášení konkursu dochází vzdor přísným ustanovením trestním příliš pozdě - na 100 Kč aktiv připadalo v konkursech prohlášených v r. 1926 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 197 Kč, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi 188 Kč pasiv -, že nepoctiví dlužníci, ač jim již dávno musilo býti zřejmo, že jsou insolventní a předluženi, za prohlášení konkursu nežádají a dělají nové dluhy, a že ani věřitelé nepoužívají proti svému zájmu včas práva jim vyhrazeného v § 71 konk. ř. rak. (§ 84 konk. z. slov.) a na nepříznivém výsledku konkursního řízení jsou tak spoluvinni. Včasný návrh na prohlášení konkursu měl by na míru uspokojení konkursních věřitelů jistě vliv velmi příznivý.

Pokud jde o dobu trvání konkursního řízení na území mimoslovenském dlužno míti na zřeteli, že konkurs prohlašuje se za ukončený teprve po úplném realizování veškerých aktiv a po úplném rozdělení výtěžku mezi věřitele, kterým se dostává uspokojení po částech postupně již za řízení, a že prodloužení doby konkursního řízení proti době dřívější z největšího dílu nutno přičísti na vrub přetížení soudů, které jest v posledních letech nepopíratelné, tedy okolnostem, na jejichž odstranění sebe lepší konkursní řád vliv míti nemůže. Podle výsledků statistických šetření za léta 1915-1921, uveřejněných v prvém dílu statistiky civilního soudnictví československého, byla doba trvání řízení v konkursech projednaných podle konkursního řádu z r. 1914 mnohem kratší. Tehdy bylo ukončeno řízení rozdělením podstaty do roka celkem v 64% případů, do dvou let v 87% a jen v 13% případů trvalo přes 2 roky (v r. 1926 bylo skončeno do roka jen 28,5% případů, do 2 let 64,4%, do 3 let 85,5% a ve 14,5% případů trvalo přes 3 roky). Pro budoucnost bude nutno v praxi pečovati o to, aby doba trvání konkursního řízení byla opět zkrácena a aby výsledků z let 1914-1921 bylo nejen opět dosaženo, ale aby bylo pokud možno docíleno výsledků ještě příznivějších.

Při rozhodování otázky, který z obou konkursních řádů platných v Československé republice, má býti vzat za základ úpravy budoucí, rozhodly pro použití konkursního řádu z r. 1914 jako vzoru nejen zmíněné již nepoměrně lepší výsledky konkursního řízení na území mimoslovenském, ale i některé úvahy další, pojící se k obsahu zákona samotného.

Podmínkou prohlášení konkursu na území mimoslovenském jest insolvence úpadcova, při právnických osobách a pozůstalostech pak vedle toho předlužení (§§ 68, 69 konk, ř.). Naproti tomu podle konkurzného zákona zák. čl. XVII/1881 jest insolvence podmínkou prohlášení konkursu jen při konkursu kupeckém (§§ 244, 248 konk. zák.). Navrhuje-li prohlášení konkursu úpadce sám, nestanoví konk. zákon slovenský, stejně jako konkursní řád z r. 1914 žádných dalších podmínek prohlášení konkursu a ukládá soudu, aby ihned konkurs prohlásil (§ 70 konk. ř. rak., § 82 konk. zák. slov.). Navrhuje-li však prohlášení konkursu věřitel, má na území mimoslovenském osvědčiti kromě své pohledávky jen dlužníkovu insolvenci (§ 71 konk. ř.), kdežto § 84 konk. zák. slov. žádá, aby věřitel osvědčil, že pasiva dlužníkova jsou vyšší než jeho aktiva. Věřitel má osvědčiti tedy prodlužení dlužníkovo. Ustanovení konk. ř. z r. 1914 vyhovuje jistě nepoměrně lépe zájmům věřitelů, nežli předpis práva slovenského. Osvědčiti insolvenci dlužníkovu lze věřiteli daleko snadněji, nežli osvědčiti dlužníkovo předlužení, které ve velmi četných případech věřitel nemající přístupu k obchodním zápiskům dlužníkovým vůbec osvědčiti nemůže.

Předností konkursního řádu z r. 1914 jest, že zná jen jediný způsob konkursního řízení, konkurs obecný, kdežto konkurzný zákon slovenský má vedle ustanovení o konkursu obecném, zvláštní předpisy o konkursu kupeckém (§§ 241 až 256). Podobně bylo tomu ve starém konkursním řádu rakouském z 25. prosince 1868, č. 1 ř. zák. z r. 1869. Od starého rakouského konkursního řádu liší se předpisy slovenského práva o konkursu kupeckém v podstatě jen v tom, že starý konkursní řád rakouský připouštěl nucené vyrovnání toliko v konkursu kupeckém, kdežto konkurzný zákon slovenský, pokud jde o nucené vyrovnání, obmezení takového nezná a připouští je i v konkursu obecném. Stejně jako konkursní řád z r. 1914 neznají zvláštního kupeckého konkursu ani jiné novější kodifikace práva konkursního (Německo, Holandsko, Švýcarsko, Spojené Státy Severoamerické, Japonsko).

Jak již uvedeno, liší se oba konkursní řády v otázce autonomie věřitelů a pravomoci konkursního komisaře. Konkursní řád z r. 1914 autonomii věřitelů - jak uznáváno jest kruhy průmyslovými i obchodními - na prospěch věci značně obmezil a pravomoc konkursního komisaře naproti tomu rozšířil. Rozhodování o nejdůležitějších otázkách přikazuje i konkursní řád z r. 1914 konkursnímu - soudu (senátu), jinak ale přikazuje konkursnímu komisaři, aby celé konkursní, řízení řídil jako samosoudce a to nejen po stránce formální, ale i věcné. Konkursní komisař dozírá,nad činností ostatních orgánů konkursního řízení a zakročuje i samostatně, kde jest toho třeba pro dosažení účele konkursního řízení, zejména pro jeho urychlení. Osnova konkursního řádu ve směru tomto jde ještě dále, přesunuje pro urychlení věci na konkursního komisaře rozhodování i o věcech, které v konkursním řádu z r. 1914 byly nahrazeny konkursnímu soudu, jemuž zbývá jen prohlášení konkursu, ustanovení konkursního komisaře a správce podstaty, dozor,nad činností konkursního komisaře a rozhodnutí o skončení konkursního řízení (Srov. Prof. Rudolf Pollak: Über den Entwurf einer Konkursordnung, Mitteilungen des deutschen Hauptverbandes der Industrie, 42/VIII). K úplnému vyřazení rozhodování senátního a v důsledku toho přikázání konkursů soudům okresním (jako jest tomu na př. v Německu, § 71 konk. ř. něm.) se osnova neodhodlala vzhledem ke zvláštním poměrům zejména na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde při prohlášení konkursu bude nutno uvážiti, zdali se zřetelem na obsazení toho kterého soudu bude lze v určitém případě použíti předpisu § 77 o ustanovení soudce u okresního soudu konkursním komisařem.

Lépe nežli v konkurzném zákoně slovenském upraveny jsou v konkursním řádu z r. 1914 otázky, týkající se orgánů konkursního řízení, rozdělení konkursních věřitelů na jednotlivé třídy, nuceného vyrovnání, zejména pokud jde o podmínky přijetí jeho věřiteli. K tomu přistupuje ještě i zřetel na stránku stylistickou. Dikce konkursního řádu z r. 1914 jest jasná, stručná a výstižná. Ač jest v něm - až na sedm paragrafů týkajících se konkursu družstev a ustanovení trestních - upravena stejná látka, jako v konkurzném zákoně slovenském, jest mnohem kratší, aniž by okolnost tato byla na újmu úplnosti. Jest vůbec z nejnovějších a nejmodernějších kodifikací konkursního práva a nemohlo proto rozhodnutí otázky, který z obou konkursních řádů platných v Československé republice má býti vzat za základ pro úpravu konkursního řádu sjednoceného, dopadnouti jinak, nežli ve prospěch konkursního řádu z r. 1914. V osnově bylo z něho převzato v podstatě nejen systematické uspořádání látky rozdělené na konkursní právo hmotné a formální, ale i text velké části jeho jednotlivých ustanovení. Přeřazena byla ustanovení o materielních podmínkách prohlášení konkursu, obsažená v konkursním řádu z r. 1914 mezi předpisy o řízení (§§ 68, 69) a umístěna mezi předpisy hmotného práva konkursního v čele zákona (§ 1 osnovy).

Do osnovy zákona samotného pojata byla ustanovení o repartičním řízení při konkursu družstev vydaná pro území mimoslovenské ministerským nařízením z 21. března 1918, č. 105 ř. zák., které jest sice podrobnější, avšak v podstatě shodné s předpisy §§ 257 až 261 konk. ř. slov. V zákoně samotném ponechává osnova předpisy o soudní příslušnosti v konkursním řízení; zachovává i ustanovení o příslušnosti obchodních soudů a obchodních senátů v konkursu kupců a obchodních společností a společenstev, zařazuje je však vzhledem k tomu, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi kausální soudnictví není, do zákona uvozovacího. Do uvozovacího zákona pojata byla i ustanovení, mezinárodního práva konkursního doplňující předpisy § 3 osnovy konk. řádu o konkursní podstatě. V konkursním řádu z r. 1914 jest zařazeno ustanovení, odpovídající §u 3, odst. 2 osnovy konk. řádu a čl. IX. uvoz. zákona do oddílu jednajícího o soudnictví v konkursu (§§ 66, 67), ač jde z největšího dílu o předpisy práva materielního upravující otázku, které předměty náležejí do konkursní podstaty.

Pokud se osnova konkursního řádu liší od svého vzoru v jiných směrech, jest upozorněno na to v poznámkách k jednotlivým ustanovením.

Při nové úpravě práva vyrovnacího nebylo lze postupovati stejně konservativně, jako při unifikaci práva konkursního. Vyrovnací právo platné v obou právních oblastech republiky Československé, ač upraveno jest zákony poměrně novými, zavdává podnět ke stížnostem interesentů, které jsou vždy četnější, a nescházejí ani hlasy, které se domáhají úplného odstranění mimokonkursního vyrovnání. Oběma vyrovnacím řádům se vytýká, že umožňují nepoctivému dlužníku obohatiti se na úkor věřitelů, a naznačuje se řada prostředků, kterými by tomu bylo lze zabrániti. Podle zkušeností z praxe nutno uznati, že mnohé ze stížností proti vyrovnacímu řádu jsou oprávněny, a aby příčinám jejich bylo úspěšně čeleno, nutno zasáhnouti do dosavadního vyrovnacího práva mnohem hlouběji, nežli jest toho třeba při konkursním právu mimoslovenském.

Proti úplnému odstranění mimokonkursního nuceného vyrovnání vyslovila se převážná většina interesentů; hlasy volající po zrušení vyrovnacích řádů jsou v nepatrné menšině. Jako důvod pro úplně zrušení mimokonkursního nuceného vyrovnání uvádí se nejvíce, že poválečné hospodářské poměry konsolidovaly se již tou měrou, že této instituce, za války u nás zavedené, není již třeba. Proti tomu nutno uvésti, že mimokonkursní nucené vyrovnání není určeno jen pro dobu mimořádných hospodářských poměrů, zejména hospodářských poměrů vyvolaných světovou válkou, ale že jest institucí, jejíž potřeba byla pociťována i za poměrů klidných a že v mnohých státech bylo mimokonkursní nucené vyrovnání zavedeno v dobách, ve kterých o mimořádných hospodářských poměrech řeči ani býti nemohlo. V Rakousku bylo mimokonkursní nucené vyrovnání zavedeno nařízeními z 18. května 1859, č. 90 ř. z, a z 15. června 1859, č. 108 ř. zák. a zákonem ze 17. prosince 1862, č. 97 ř. zák. Tento zákon připouštěl mimokonkursní nucené vyrovnání jen při insolvenci kupců a živnostníků, jejichž firma byla nejméně dva roky zapsána v obchodním rejstříku. V praxi se neosvědčil, při vydání konkursního řádu z 25. prosince 1868, č. 1 ř. zák. z r. 1869, byl odstraněn a:připuštěno toliko nucené vyrovnání v konkursu kupeckém. Netrvalo však dlouho a počaly se uplatňovati snahy po opětném zavedení mimokonkursního nuceného vyrovnání; obmezení nuceného vyrovnání toliko na konkurs kupecký považováno bylo za nespravedlivou a neodůvodněnou výsadu protokolovaných kupců, když vyrovnáním postižena byla práva věřitelů všech druhů a také pohledávky nekupecké. Snahám těmto snažila se vyhověti rakouská vláda tím, že předložila osnovu zákona o svolání věřitelů (1904); návrh tento však pro nepříznivé poměry politické nestal se zákonem, projednán byl toliko ve sněmovně panské, kdežto ve sněmovně poslanecké uvázl. Myšlenka znovu zavésti mimokonkursní nucené vyrovnání však pochována nebyla. V letech 1913 a 1914 bylo pracováno na nové úpravě konkursního řádu a spolu s jeho návrhem připraven byl i návrh zákona o nuceném vyrovnání mimokonkursním. A když po vypuknutí světové války nebylo lze projednati oba návrhy v parlamentě, byly konkursní a vyrovnací řád spolu s řádem odpůrčím vydány cís. nařízením s mocí zákona z 10. prosince 1914, č. 337 ř. zák.

I v jiných státech evropských byly vydány zákony o mimokonkursním nuceném vyrovnání celá desetiletí před vypuknutím světové války. Tak v Belgii "concordat préventif de la faillite" platil od r. 1887, ve Francii zákon "sur la liquidation judiciaire" od r. 1889, v Norsku od r. 1899, v Italii od r. 1903, v Dánsku od r. 1905. Potřeba zákona, který by upravoval mimokonkursní nucené vyrovnání a umožňoval života schopným podnikům, které se staly insolventními, další hospodářskou existenci, byla pociťována. již dávno před světovou válkou všude. A tím více bylo třeba zákona takového za světové války a po její ukončení. Ve státech, které zákona o mimokonkursním nuceném vyrovnání do té doby neměly přikročeno k vydání předpisů, které mimokonkursní nucené vyrovnání připouštějí. Kromě zmíněných již vyrovnacích řádů rakouského z r. 1914 a uherského, platného dosud - na Slovensku skoro v původním znění z r. 1915, byly předpisy o mimokonkursním nuceném vyrovnání vydány v r. 1914 v Anglii, v r. 1921 ve Švédsku, v r. 1926 v Gdaňsku a 5. června 1927 v Německu. V Německu objevují se prvky mimo konkursního nuceného vyrovnání již za války v nařízení ze 14, prosince 1916 (ř. z. str. 1363), kterým byl nově upraven obchodní dozor zavedený nařízením z 8, srpna 1914 (str. 363 ř. z.) pro ochranu dlužníků postižených válkou a skutečné mimokonkursní nucené vyrovnání připuštěno vlastně již v zákoně z 12. června 1924 a nařízení ze 14, června 1924 (str. 641/I ř. z.). Nejnovější vyrovnací řád má Jugoslávie; tam v r. 1924 byl vyrovnací řád úplně odstraněn, 22. listopadu 1929 však znovu zaveden (č. 568). Platí od 1. května 1930.

Vzhledem na právní poměry v jiných státech evropských není možno beze škody pro hospodářský život mimokonkursní nucené vyrovnání ve státě našem odstraniti, nutno však příslušné zákonné předpisy upraviti tak, aby bylo čeleno zneužívání mimokonkursního nuceného vyrovnání nepoctivými dlužníky a aby mimokonkursní nucené vyrovnání bylo připuštěno jen tam, kde jde o případy zvláštního zřetele hodné.

Pokud jde o reformu vyrovnacího práva, spatřují věřitelské kruhy nejúčinnější ochranu svých zájmů ve zvýšení dosavadní minimální nabídky na uspokojení věřitelů nepožívajících přednostního práva. Navrhuje se, aby nejmenší přípustná nabídka byla zvýšena z dosavadních 35% na 40%, 50%, 60% ano i 70% pohledávek neprivilegovaných věřitelů. Přáním těmto osnova, vyhovuje a zvyšuje nejnižší přípustnu nabídku na vyrovnání o 15% na polovinu pohledávek, které nemají přednostního práva. Další zvýšení bylo by povážlivo. Znemožnilo by často vyrovnání i poctivého dlužníka, který by zasluhoval, aby mu tímto způsobem byla umožněna další existence jako samostatného podnikatele, a mělo by jistě za následek podstatné zvýšení počtu konkursů, které odvrátiti jest právě účelem mimokonkursního nuceného vyrovnání. Zvýšení nejnižší přípustné nabídky na 50% jest střední cestou mezi oběma krajními stanovisky věřitelů. Průměrná kvota dosažená pro nepřednostní pohledávky činila v r. 1926 na Slovensku 44,3%, na území ostatním 38,4%.

Kromě zvýšení nejnižší přípustné nabídky na vyrovnání navrhuje se z kruhů zájemníků řada dalších reformních opatření, jimiž má býti možnost zneužití vyrovnacího řízení, když ne úplně vyloučena, tedy aspoň co nejvíce zmenšena. Návrhy tyto sledují v podstatě tyto účele: obmeziti přípustnost mimokonkursního nuceného vyrovnání vůbec, umožniti lepší zjištění pravého hospodářského stavu dlužníkova a zjednati tak spolehlivější podklad pro rozhodnutí věřitelů o přiměřenosti nabízeného vyrovnání, a konečně zaručiti lépe splnění vyrovnání věřiteli přijatého, nežli jest tomu za dnešního právního stavu.

Na všechny reformní návrhy, pokud je ovšem lze srovnati s podstatou mimokonkursního nuceného vyrovnání, byl v osnově vzat zřetel. Za podklad osnovy byl přijat - stejně jako při konkursním řádu - vyrovnací řád rakouský z r. 1914. Nevyhovuje sice také ve všem zájmům věřitelů a jest předmětem oprávněných jejich stížností, přece však v mnohém jest dokonalejší vyrovnacího řádu platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, který i v Maďarsku byl již opuštěn, a mimo to tvoří s konkursním řádem z r. 1914 organický celek. Z vyrovnacího řádu rakouského z r. 1914 přijato bylo systematické rozdělení látky i text některých ustanovení, která se v praxi osvědčila. Na příslušná místa zařaděna a včleněna byla pak ustanovení reformní. Na podrobnosti ve příčině této jest upozorněno při jednotlivých předpisech vyrovnacího řádu. Zde již budiž poukázáno na nejdůležitější změny a novoty povahy zásadní.

Především snaží se osnova obmeziti přespřílišný počet vyrovnacích řízení řadou ustanovení, kterými se ztěžuje dlužníku možnost navrhnouti zahájení vyrovnacího řízení; úplně odnímá se možnost tato dlužníkům, kteří pro způsob svého hospodaření výhod mimokonkursního vyrovnání nezasluhují a jejichž podnik jest v takovém hospodářském stavu, že není dalšího života schopen. Mezi dlužníky takové náležejí zejména ti, kdo v posledních pěti letech byli trestním soudem odsouzeni pro podvodný úpadek, kdo upadnuvše v insolvenci uprchli nebo se ukrývají, kdo v posledních pěti letech upadli již jednou do konkursu anebo na jejichž návrh bylo v téže lhůtě již jednou zahájeno vyrovnací řízení. Dosavadní lhůty pro rehabilitaci i podvodného úpadce v tom směru, že již po dvou letech jest mu dovoleno znovu se ucházeti o poskytnutí slevy jeho závazků, jsou příliš krátké; prodlužují se proto na 5 roků.

Původní osnova sjednoceného vyrovnacího řádu obsahovala v § 66 další předpis, který měl za účel obmeziti počet návrhů na zahájení vyrovnacího řízení; bylo to ustanovení, podle kterého měl býti na jmění dlužníkovo bez dalšího prohlášen konkurs., jakmile bylo řízení vyrovnací zastaveno: Odůvodněno bylo ustanovení toto tím, že již podle § 68 a 70 konk. řádu rak, jest prohlásiti konkurs, jestliže dlužník oznámil soudu svou insolvenci (přímého návrhu na prohlášení konkursu není tu třeba), a ježto v návrhu na zahájení vyrovnacího řízení dlužník rovněž oznamuje soudu, že jest insolventní, jest již za dnešního stavu soud povinen prohlásiti na jmění dlužníkovo konkurs, když bylo řízení vyrovnací zastaveno. V praxi se to však neděje, proto bylo do původní osnovy pojato výslovné ustanovení, které soud k prohlášení konkursu zavazovalo. Poněvadž se však proti ustanovení tomuto, které obsahuje i § 80 vyr. řádu říšskoněmeckého, vyslovila velká část interssentů, bylo od něho upuštěno.

Pokud jde o bezpečnější zjištění pravého majetkového stavu dlužníkova, bylo navrhováno, aby dlužníku bylo obligatorně uloženo vykonati vyjevovací přísahu. Dosavadní právo dříve rakouské zná ve vyrovnacím řízení vyjevovací přísahu toliko fakultativní. Dlužník jest povinen ji vykonati, navrhne-li to některý věřitel nebo vyrovnací správce anebo nařídí-li přísahu vyrovnací komisař (§ 38 vyr. ř.). Právo slovenské ukládá dlužníku přísahu sice obligatorně, soudci však přiznává právo dlužníka této povinnosti zprostiti (§ 40 vyr. ř. slov.). Ani tu není tedy povinnost dlužníkova vykonati vyjevovací přísahu bezvýjimečná. Odchýliti se od právního stavu platného na území mimoslovenském není vhodno. Hodnotu vyjevovací přísahy jako prostředku ke zjištění pravého stavu dlužníkova majetku neradno přeceňovati, a vedle. toho jest možno. dlužníka k výkonu přísahy přidržeti na pouhý návrh, který netřeba odůvodňovati. Požadavku, aby byla věnována větší péče zjišťování majetkového stavu dlužníkova, vyhovuje také ustanovení, kterým se dlužníkovi ukládá součinnost při zkoumání přihlášených pohledávek pod sankcí zastavení vyrovnacího řízení, kdyby dlužník této povinnosti nedostál (§§ 44, 65 osnovy vyr. ř.).

Aby bylo zajištěno splnění vyrovnání, prohlašuje § 63 osnovy vyr. řádu vyrovnání potvrzené soudem za exekuční titul. Ustanovení toto obmezeno jest na pohledávky, které nebyly dlužníkem ani vyrovnacím správcem popřeny. Uznání pohledávky dlužníkem, třeba jen mlčky učiněné, jest samozřejmým předpokladem vykonatelnosti vyrovnání. Uznání i vyrovnacím správcem předepsáno jest proto, aby čeleno bylo možnosti, že by touto cestou - uznáním vyšší částky, nežli pohledávka po právu činí, - byly dlužníkem poskytovány některým osobám protiprávní výhody. Vykonatelnost musila býti vzhledem k povaze vyrovnání obmezena na knotu věřitelům podle vyrovnání připadající. Bylo to nutno i z toho důvodu, že vyrovnání jest vykonatelno i proti ručitelům a spoludlužníkům, proti nimž může býti vyrovnání vykonatelno, jen pokud se za jeho splnění zaručili, tedy jen do výše vyrovnací kvoty, a rozlišovati, pokud jde o vykonatelnost, mezi úpadcem a jeho spoludlužníky a ručiteli, vhodným by nebylo.

Kromě vykonatelností jest zajištěno splnění vyrovnání v § 67 i po způsobu zavedeném již zákonem ze dne 26. dubna 1923, č. 99 Sb. z. a n., podle kterého slevy i jiné výhody dlužníku ve vyrovnání poskytnuté pozbývají účinnosti, jestliže vyrovnání nebylo splněno úplně a včas. Formulace § 67 liší se od zákona č. 99/1923 Sb. z. a n, v tom, že upouští od označení vyrovnání nesplněného za zmatečné; osnova přidržela se ve směru tomto posudku, který o původní osnově podal nejvyšší soud. Od zákona č. 99/1923 liší se osnova také v tom, že za nesplněné považuje se vyrovnání jen, když dlužník byl upomenut s poskytnutím další krátké platební lhůty, splatnou kvotu nezaplatí. Toto obmezující ustanovení pojato bylo do osnovy z toho důvodu, aby chráněn byl dlužník v případech, kde placení věřiteli nedošlo v čas bez dlužníkova zavinění.

Aby zajištěno bylo, že vyrovnací řízení bude ukončeno v době co možno nejkratší, bylo podrženo a rozšířená na Slovensko i Podkarpatskou Rus dosavadní ustanovení § 56, č. 1 vyr. ř. rak, o zastavení vyrovnacího řízení, nebude-li vyrovnání přijato věřiteli do 90ti dnů (§ 65). Právo prodloužiti tuto lhůtu ve zcela výjimečných případech, však třeba opětovně, přiznává osnova vyrovnacího řádu vrchnímu soudu. Dnes přísluší rozhodnutí ministru spravedlnosti; na vrchní soud přeneseno v úvaze, že rozhodování i o této otázce přísluší spíše soudům, nežli úřadům administrativním, kterým jinak zákon vůbec žádného vlivu na vyrovnací řízení nepřiznává ani za dnešního právního stavu.

K témuž cíli směřuje i ustanovení § 58, č. 4 osnovy vyr. řádu, podle kterého jest potvrzení vyrovnání odepříti, jestliže nebyly náklady řízení a poplatky z vyrovnání zaplaceny nebo aspoň zajištěny do třiceti dnů od přijetí vyrovnání věřiteli. V četných případech se dnes stává, že dlužník náklady a poplatky neplatí, tím oddaluje potvrzení vyrovnání a sobě prodlužuje moratorium zahájením vyrovnacího řízení získané. Pro budoucnost má býti těmto praktikám čeleno novým důvodem odepření potvrzení vyrovnání.

Kromě právě uvedených změn většího dosahu obsahuje osnova vyrovnacího řádu četné změny drobnější, které vesměs mají jediný cíl: zlepšiti dosavadní právní stav a znesnadniti zneužívání vyrovnacího řízení. Poukázáno jest na ně v poznámkách k jednotlivým ustanovením.

Vzhledem k tomu, že nové konkursní, vyrovnací i odpůrčí řády mají platiti v obou právních oblastech Československé republiky, vystříhá se osnova odkazy na jiné zákony dosud platné na tom či onom území a všude tam, kde bylo by se odvolati na jiný dosud platný zákon, upuštěno od jeho citace a uveden přímo obsah příslušných ustanovení.

Ke konci všeobecných poznámek budiž učiněna zmínka ještě o terminologii osnovy. Bylo navrhováno, aby na místo dosavadního označení "konkursní řád, konkurs" atd. bylo v osnově použito názvu,,úpadkový řád, úpadek" atd. Než přes to, že vyhovění tomuto návrhu znamenalo by další pokrok na cestě k očistě jazyka od názvů cizojazyčných, podržela osnova název "konkursní řád, konkurs" atd. Rozhodující byla pro to úvaha., že slovo "úpadek" nevystihuje pojmu konkursu. Je to označení pro majetkový (hospodářský) stav, ve kterém je předlužený nebo insolventní dlužník. Nesporně možno mluviti o úpadku dlužníkově i tam, kde ke konkursu vůbec ani nedojde, na př. proto, že nejsou kryty náklady řízení nebo proto, že sice dlužník je insolventní nebo předlužen, má však jen jediného věřitele, kde tedy vůbec nejde o "concursus creditorum". Naproti tomu název konkurs plně vystihuje podstatu věci a, ježto jiného podobného názvu nemáme a název konkurs kromě toho se zcela vžil, byl v osnově zachován. Stejně stalo se i s názvem "kompensace", jehož bylo použito i při nové redakci návrhu občanského zákoníku.

Článek I. obsahuje jednak všeobecné derogační ustanovení, zrušující veškeré v Československé republice dosud platné předpisy upravující stejnou látku, jako sjednocený konkursní, vyrovnací a odpůrčí řád, jednak uvádí výslovně nejdůležitější ze zákonů, které platnosti pozbudou, jakmile nový zákon nabude účinnosti. Předpisy v čl. I. vypočítané pozbudou platnosti v celém obsahu mimo ustanovení v platnosti výslovně zachovaná. Doba, kdy nový zákon nabude účinnosti, ustanovena jest v čl. XIV.

V čl. III. vypočítávají se příkladmo nejdůležitější předpisy, které v platnosti zůstanou i po účinnosti nového zákona. Obsah článku tohoto, čl. II, i dalších předpisů uvozovacího zákona jsou obdobny stejným ustanovením uvozovacího zákona ke konkursnímu, vyrovnacímu,. a odpůrčímu řádu z r. 1914. Provedeny v nich byly změny a doplňky, které vyplývají ze změny právního stavu od r. 1914 na území mimoslovenském a které byly putny vzhledem k tomu, že.nový zákon platiti má i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Výslovně jsou kromě jiných v platnosti zachována dosavadní ustanovení poplatková (čl. III., č. 10.): Předpisy o poplatcích v soudním řízení vůbec a také o poplatcích v řízení konkursním a vyrovnacím nejsou dosud sjednoceny; do jejich unifikace bude tedy v obou právních oblastech československé republiky platiti právo rozdílné.