§ 94.

(1) V případech, kde jde o poměr rybářství k takovým záležitostem, jež jsou v podstatě upraveny jinými zákony, zejména vodními, honebními, lesními, báňskými nebo řády plavebními a přístavními (pobřežními), platí předpisy těchto zákonů a řádů, pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak.

(2) Nepřísluší-li podle těchto předpisů rozhodnutí ústředního úřadu ministerstvu zemědělství, budiž vydáno v dohodě s ním, pokud jde o záležitosti, týkající se též rybářství.

§ 95.

(1) Pokud zemědělská rada pečuje o rybářství svými zvláštními odbornými orgány zřízenými výhradně pro péči o rybářství a má mimo to zřízen k témuž účelu zvláštní poradní sbor, má zemský úřad řešiti zásadní otázky, týkající se zvelebení rybářství v zemi, po slyšení zemědělské rady.

(2) Podrobné předpisy vydá vláda nařízením.

§ 96.

Vláda vydá nařízením předpisy o tom, které jiné osoby mimo odborné úřední orgány a rybářský a hydrobiologický ústav státních výzkumných ústavů pro výrobu živočišnou mohou býti přibírány za znalce v odborných otázkách rybářských.

§ 97.

(1) Dokud nebudou z vod otevřených utvořeny rybářské revíry a nebude započato s výkonem rybářství v nich podle tohoto zákona, nemění se dosavadní způsob výkonu rybářství v těchto vodách.

(2) Okolnost, že otevřená voda, která má býti pojata do rybářského revíru, jest v době prvního tvoření rybářského revíru propachtována, nepřekáží tomu, aby voda ta byla do rybářského revíru pojata a aby rybářství v ní bylo provozováno podle ustanovení tohoto zákona. Dosavadní pachtovní smlouvy se ruší dnem, kdy utvoření vlastního rybářského revíru, propachtování rybářství v rybářském revíru složeném nebo utvoření rybářského družstva nabude moci práva. Tím se však nemá státi újma nárokům, které stranám příslušejí, zejména pokud jde o navrácení poměrné části pachtovného propachtovatelem. Náhrada. za- ušlý zisk z důvodu předčasného zrušení pachtovní smlouvy dosavadnímu pachtýři nepřísluší.

§ 98.

(1) Vlastní rybářský revír v případě § 11, odst. 2., a složené rybářské revíry mohou býti pro první pachtovní období úřadem propachtovány z volné ruky neděleně v celém rozsahu na dobu deseti let:

1. rybáři, jenž dosud nejméně po dobu jednoho roku před účinností tohoto zákona provozoval podle dosavadních předpisů volný rybolov výdělečně v trati otevřené vody pojaté do rybářského revíru;

2. osobě, jež provozovala dosud rybářství výdělečně jako držitel nebo pachtýř většiny (§ 24, odst. 1., věta 1.) rybářských práv pojatých do rybářského revíru;

3. rybářským spolkům, které provozovaly dosud rybářství jako držitelé nebo pachtýři většiny (§ 24, odst. 1., věta 1.) rybářských práv pojatých do rybářského revíru.

(2) Nárok uvedený v odst. 1., č. 1 až 3, nepřísluší osobám, jež daly příčinu k odůvodněným stížnostem proti rybářským předpisům. Nárok na propachtování rybářského revíru z volné ruky nutno uplatniti u úřadu nejpozději do jednoho měsíce od té doby, kdy utvoření rybářského revíru nabylo moci práva. Uplatní-li tento nárok více osob, rozhoduje pořadí uvedené v odst. 1. a při stejném pořadí, kdo dříve nárok uplatní.

(3) Nemůže-li rybář, uvedený v odst. 1., č. 1, býti odškodněn způsobem v tomto bodě zmíněným a utrpí-li zrušením volného rybolovu podle § 2 tohoto zákona újmu na výdělku, má mu vlastník nebo držitel koryta ve smyslu S 2, odst. 1., jemuž připadne rybářské právo ve vodě, o niž jde, poskytnouti slušnou náhradu. Tento nárok budiž uplatněn u úřadu nejdéle do roka ode dne účinnosti tohoto zákona. Úřad rozhodne, nedojde-li k dohodě, o tom, zdali a jaká náhrada má býti poskytnuta.

§ 99.

Úřad může povoliti odchylkou od ustanovení § 4, odst. 1. a 3., aby byla dělena samostatná rybářská práva při převodu mezi živými, vyžaduje-li toho provedení úpravy pozemkového vlastnictví podle zákonů o pozemkové reformě.

§ 100.

Rybářské lístky vydané úředně podle dosavadních předpisů ponechávají se zatím v platnosti. Do tří měsíců od té doby, kdy bylo započato s výkonem rybářství v rybářském revíru podle tohoto zákona, jsou držitelé těchto rybářských lístků povinni opatřiti si rybářský lístek a dovolení osoby oprávněné k rybářství podle ustanovení tohoto zákona (§§ 40 a 42). Uplynutím této lhůty pozbývají dosavadní rybářské lístky platnosti. Rybářský lístek budiž vydán na zbývající dobu platnosti dosavadního rybářského lístku a na zbývající dobu kalendářního roku, při čemž taxa podle § 40, odst. 3., se zaplatí poměrně pouze za tuto zbývající dobu kalendářního roku.

§ 101.

Dosavadní zemské fondy, pokud byly určeny ke zvelebení rybářství, se zrušují. Jejich jmění přechází dnem účinnosti tohoto zákona na rybářské fondy, zřízené podle § 38 tohoto zákona.

§ 102.

Pokud mezinárodní smlouvy mají o rybářství v pohraničních územích a ve vodních tocích prohlášených za toky mezinárodní zvláštní ustanovení, platí pro ně zákon ze dne 10. října 1930, č. 151 Sb. z. a n., o úpravě právních a hospodářských poměrů v pohraničních územích.

§ 103.

Právní listiny, vysvědčení, podání, protokoly, úřední vyhotovení a jiné úřední úkony, jež se týkají tvoření a činnosti rybářských revírů, svazů rybářských revírů a zemských rybářských svazů, jakož i vyvlastnění a náhrad podle § 8, odst. 1., § 9, odst. 4., § 45, odst. 1., § 57, § 59 a § 98, odst. 3., a odškodnění podle § 3, odst. 3., jsou osvobozeny od kolků a poplatků; právní listiny, vysvědčení a úřední vyhotovení však jen potud, pokud se jich neužije k jinému účelu.

§ 104.

(1) S účinností tohoto zákona pozbývají platnosti všechna ustanovení obsažená v jiných předpisech o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně.

(2) Platnosti pozbývají zejména:

1. zákon ze dne 25. dubna 1885, č. 58 ř. z., o úpravě rybářství ve vodách vnitrozemských;

2. zemský zákon rybářský ze dne 6. června 1895, č. 62 mor. z. z. ex 1896;

3. zemské zákony ze dne 9. října 1883, č. 22 čes. z. z. ex 1885, ve znění upraveném zákonem ze dne 7. května 1891, č. 30 čes. z. z., dále zákony ze dne 27, prosince 1881, č. 79 mor. z. z. ex 1882, a, ze dne 9. prosince 1882, č. 28 slez. z. z. ex 1883, o některých opatřeních za účelem zvelebení rybářství ve vodách vnitrozemských;

4. zák. čl. XIX/1888 o rybářství;

a prováděcí předpisy vydané podle těchto zákonů.

(3) Dokud nebudou vydány předpisy podle §§ 66, 67 a 69 tohoto zákona, platí dosavadní předpisy těchto věcí se týkající.

§ 105.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem, který bude stanoven vládním nařízením. Jeho provedením se pověřuje ministr zemědělství v dohodě se zúčastněnými ministry.

Rybářství jakožto významná složka zemědělské prvovýroby jest vykonáváno jednak ve vodách tekoucích, totiž v řekách a potocích, jednak ve vodách stojatých, hlavně v rybnících, k tomu účelu zvláště zřízených.

Poněvadž voda v rybníku jest vodou soukromou, podléhající disposici držitele rybníku, jemuž pravidelně náležejí též pozemky s rybníkem sousedící, nepřichází rybářství v rybnících v rozpor ani se zájmy veřejnými ani s právy třetích osob a nebylo proto také třeba upravovati je zvláštními zákonnými předpisy.

Jinak jest tomu s rybářstvím ve vodách tekoucích, tedy většinou veřejných, jichž se užívá nejenom k výkonu rybářství, nýbrž také k nejrozmanitějším jiným účelům, jako k využití vodní síly, k odvádění odpadních vod z průmyslových závodů, k plavbě, k t. zv. obecnému užívání a j., tedy ponejvíce k účelům, jimiž jest rybářství buďto omezováno neb ohrožováno anebo přímo poškozováno. Dokud rybářské právo v řekách a potocích bylo právem dominikálním, které podobně jako právo honební příslušelo výlučně pozemkovým vrchnostem nejenom v hranicích jich vlastních pozemků, nýbrž i na celém území jejich dominikálního panství, resp. v zemích Slovenské a Podkarpatoruské v celém obvodě urbární (poddanské) obce a dokud bylo vody v řekách a potocích užíváno ponejvíce jenom k občasné plavbě lodí a vorů, po případě k pohonu mlýnů, nebylo třeba upravovati výkon rybářství v řekách a potocích zvláštními rybářskými zákony, nýbrž pravidelně stačilo chrániti je ve všeobecných předpisech právních proti "pychu a výtržnosti". Rybářské předpisy byly vydávány v různých bývalých rakouských zemích od 16. století, na př. rybářský řád Rudolfa II. z 3. června 1583, 10. titul "Tractatus de iure irxcorporali" z r. 1679, rybářské řády Karla VI. z r. 1720 a 1728 a j.

Po zrušení poddanského svazku koncem 18. století a po vyvazení pozemkových břemen a tím i práva loviti ryby na cizí půdě v r. 1848 a 1849 přešlo rybolovné právo s pozemkových vrchností na osoby jiné.

Pokles rybářství datuje se u nás z druhé polovice minulého století, kdy bylo vod v řekách a potocích užíváno čím dále tím více k průmyslovým potřebám, kdy byly podnikány říční regulace a bylo užíváno řek intensivněji k plavbě. Tím byly rybářství v tekoucích vodách čím dále tím více odnímány nezbytné existenční podmínky a rybářství musilo neustále ustupovati před jinými hospodářsky důležitějšími podniky a zájmy. Nicméně bylo záhy shledáno, že nutno se za těchto poměrů postarati o to, aby rybářství jakožto důležité části zemědělské prvovýroby byla poskytnuta zákonná ochrana, pokud jest to slučitelné s jinými důležitými zájmy na vodách tekoucích. Byla pak pociťována čím dále tím více potřeba upraviti zvláštními právními předpisy vzájemné poměry mezi rybářstvím a těmi osobami, podniky a závody, které tekoucích vod současně užívaly. Tak došlo též k úpravě rybářství ve vodách tekoucích zvláštními rybářskými zákony.

V Čechách na př. byla již v r. 1866 vypracována osnova řádu rybářského pro království České. Od projednání této osnovy zemským sněmem bylo však ve schůzi sněmovní dne 2. října 1869 upuštěno, poněvadž zástupce vlády ohlásil vládní osnovu rybářského zákona. Tato osnova byla předložena v r. 1874 říšské radě jakožto rámcový zákon o způsobu vykonávání rybářských práv a ochraně rybářství. Byla však vrácena poslaneckou sněmovnou 26. října 1875 výboru k přepracování a v r. 1879 byla vzata vládou zpět. Aby z této vládní osnovy z r. 1874 alespoň nějaká část byla uzákoněna, předložila vláda část této osnovy, jednající o policejní ochraně rybářství, v jednotlivých sněmech království a zemí na říšské radě zastoupených k ústavnímu projednání, čímž došlo ve většině zemí k vydání t. zv. policejních zákonů rybářských, a to v Čechách zákona ze dne 9. října 1883, č. 22 z. z. ex 1885, na Moravě zákona ze dne 27. prosince 1881, č. 79 z. z. ex 1882 a ve Slezsku zákona ze dne 9. prosince 1882, č. 28 z. z. ex 1883, kteréžto zákony jsou ve všech těchto třech zemích dosud v platnosti. Rovněž k nové vládní osnově rybářského zákona z r. 1883 zaujal rybářský výbor poslanecké sněmovny říšské rady ve schůzi dne 21. března 1884 zamítavé stanovisko vzhledem k pochybnostem o kompetenci říšské rady k vydání rybářského zákona. Teprve vládní předloha rámcového rybářského zákona z r. 1885 byla uzákoněna jako dosud platný říšský zákon ze dne 25. dubna 1885, č. 58 ř. z o úpravě rybářství ve vodách vnitrozemských. Tento zákon normoval v deseti paragrafech pouze civilně-právní stránku věci, kdežto jinak mělo býti vnitrozemské rybářství jakožto věc zemská upraveno zemskými zákony a měl tento říšský zákon rybářský nabýti v jednotlivých zemích účinnosti současně s těmito zemskými zákony. Vláda předložila pak v jednotlivých zemských sněmech předlohy takovéhoto zemského rybářského zákona k projednání. Leč k uzákonění této předlohy došlo v zemích, které tvoří Česko­slovenskou republiku, pouze na Moravě zemským rybářským zákonem ze dne 6. června 1895, č. 62 mor. z. z. ex 1896, kdežto na zemských sněmech v Čechách a ve Slezsku byla sice tato vládní předloha projednávána, leč uzákoněna nebyla. Proto také v těchto dvou zemích nenabyl účinnosti ani cit. říšský rybářský zákon z r. 1885, a jest tu nejvíce pociťována potřeba nového rybářského zákona. Jednou z hlavních příčin úpadku říčního rybářství v těchto dvou zemích jest právě-nedostatek zákonné úpravy.

Utvořením československé republiky stal se součástí našeho právního řádu též bývalý uherský zákon rybářský (zák. čl. XIX/ 1888), jenž jest v zásadních otázkách i v jednotlivostech značně odlišný od právě zmíněných rybářských předpisů, v praksi však celkem docela dobře vyhovuje.

Proto potřeba nového rybářského zákona se po státním převratu projevila hlavně v Čechách, po případě ve Slezsku, kdežto na Moravě a zejména pak na Slovensku a Podkarpatské Rusi by bylo patrně stačilo - nehledíc ke snahám unifikačním - pouhou novelisací přizpůsobiti rybářské zákony platné v těchto zemích změněným poměrům (srv. maďarský zák. čl. XLIII z r. 1925, jímž byl citovaný zák. čl. XIX z r. 1888 v království Maďarském po státním převratu toliko novelisován).

V cit. moravském zemském rybářském zákonu z r. 1895 jest rybářské právo upraveno způsobem celkem uspokojujícím, jak je patrno z toho, že osnovy rybářských zákonů, jež byly po státním převratu vypracovány, vycházejí z téhož právního základu. Jsou to zejména osnova ústředního sboru zemědělské rady pro Čechy z prosince 1919, návrh poslanců Hrizbyla, dr. Bartoška, Drobného a soudruhů na zákonnou úpravu práva rybolovného na tekoucích vodách v republice československé (tisk posl. sněm. č. 635/I-2), jenž byl znovu v témž znění podán jako návrh poslanců H. Bergmanna, V. Mikuláše, Fr. Zeminové, E. Špatného, Frant. Buřívala a druhů (tisk posl. sněm. č. 1716/II-6) a jako další návrh posl. H. Bergmanna a druhů (tisk posl. sněm. č. 57-III/29 ), kteréžto tři návrhy se slovně shodují s návrhem rybářského zákona, přijatým na pražském sjezdu rybářských spolků v Československé republice v květnu 1920, dále návrh rybářského zákona, kterým se upravuje výkon rybářského práva na běhutých vodách v Československé republice vypracovaný Unií rybářských spolků a družstev v ČSR v Praze r. 1926 a tentýž návrh podaný v poslanecké sněmovně jako návrh poslanců Josefa Šamalíka, Bradáče, dr. Budaye, Hodiny, dr. Kramáře, Mlčocha, dr. Luschky, Stenzla a druhů (tisk posl.sněm. č. 1857/II-7) a znova jako návrh poslanců Josefa Šamalíka, Josefa Adámka, dra M. Mičury a druhů (tisk posl. sněm. č. 237-III/30). Na zcela jiném právním podkladě vypracoval osnovu nového rybářského zákona pro Československou republiku prof. dr. Viktor Langhans, který vycházel v podstatě jednak z bavorského rybářského zákona z 15. srpna 1908 a jednak z pruského rybářského zákona z 11. května 1916.

Všechny tyto návrhy nového rybářského zákona nepřihlížejí však vůbec ke zmíněnému rybářskému zákonu platnému v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, jehož ustanovení v mnohém ohledu lépe vyhovují praktické potřebě nežli předpisy moravského rybářského zákona z r. 1895. Jest proto v zájmu věci, aby k rybářským právním předpisům platným v zemích Slovenské a Podkarpatoruské bylo vydatnou měrou přihlíženo při unifikaci obojích právních předpisů a při jich přizpůsobení potřebám československého říčního rybářství.

Vzhledem ke zmíněné značné odlišnosti těchto právních předpisů od rybářských právních předpisů platných dosud na Moravě jest velmi nesnadné provésti jich unifikaci způsobem, jenž by vyhovoval v obou těchto oblastech právních.

Z vylíčeného jest patrno, že právní úprava rybářství v jednotlivých zemích Československé republiky jest nejenom nejednotná, nýbrž, pokud jde o Čechy a Slezsko, i neúplná, a mimo to také již dosti zastaralá. Proto právem uložilo Národní shromáždění resolucí ze dne 13. května 1919 ministerstvu zemědělství, aby vypracovalo návrh jednotné zákonné úpravy rybářství v Československé republice.

Vládní návrh jednotného rybářského zákona jest vypracován jednak s hlediska zmíněné již unifikace veškerých platných rybářských předpisů, jednak zároveň též s hlediska potřebné reformy těchto předpisů a přizpůsobení jich nynějším potřebám československého rybářství. Vůdčí myšlenkou tohoto návrhu jest zavedení resp. povznesení racionelního chovu ryb, aby tak byl položen pevný a zdravý základ ke zvýšení produkce ryb u nás a aby rybářství získalo v našem národním hospodářství ještě čestnější místo nežli zaujímá dnes.

Jednou z největších obtíží vypracování jednotného rybářského zákona platného pro celé území Československé republiky jest překonání nesnází unifikačních.

Zásadně odlišně upravena jest hned otázka, komu rybářské právo přísluší. Ačkoliv řešení této otázky v jednotlivých konkretních případech přísluší soudům vzhledem k tomu, že rybářské právo jest právem soukromým, nutno přece podle § 383 všeob. obč. zák. a podle stejného zvykového práva platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské otázku, kdo má právo ryby loviti, řešiti všeobecně platnými předpisy rybářského práva.

Úprava této otázky souvisí v zemích Slovenské a Podkarpatoruské těsně s úpravou vlastnických poměrů ke břehům a korytu vod podle vodního zákona (zák. čl. XXIII/ 1885 ), jak jest patrno z citace § § 4 a 5 vodního zákona v § 1 zák. čl. XIX/1888 o rybářství. V těchto obou zemích není rybářské právo právem osobním, nýbrž tvoří nerozlučné příslušenství pobřežního pozemkového vlastnictví a patří vlastníku řečiště, jímž jest podle § 4 vodního zákona vlastník pobřežního pozemku. Z této všeobecné zásady jest připuštěna podle §§ 3 až 5 rybářského zákona výjimka pouze v těch případech, kdy při úpravě urbariárních poměrů si dosavadní držitel pozemků vymínil právo rybolovu v takových vodách, k jichž řečišti již pozbyl práva vlastnického vzhledem ke zrušení t. zv. údělného systému a poměru poddanského podle zák. čl. IX., XIL, XIII. a XV. z r. 1848, podle kterých urbárníci se stali neomezenými vlastníky pozemků jimi obdělávaných a užívaných, tedy též takových pozemků pobřežních. Právo rybolovu nebylo však nikdy součástkou práv bývalých urbárníků a nebylo nikdy předmětem urbárního uspořádání. Přesně byla otázka, komu rybářské právo přísluší, upravena zmíněným již ustanovením § 1 zák. č1. XIX/ 1888 o rybářství v tom smyslu, že náleží vlastníkům vodního koryta a tudíž vlastníkům pobřežních pozemků.

Naproti tomu nebyla v zemích České a Moravskoslezské otázka, komu právo rybářské přísluší, řešena v rybářských zákonech buď vůbec anebo nebyla řešena takovýmto všeobecně platným a zásadním způsobem. Citovaný platný český a slezský tak zv. policejní rybářský zákon se této otázky vůbec nedotýkají a v § 4 cit. moravského rybářského zákona z r. 1895 byla upravena pouze otázka, komu napříště přísluší rybářské právo v oněch vodách, v nichž až dosud směl býti provozován volný rybolov podle § 382 ob. obč. zákona.

Nutno tudíž přihlédnouti v těchto zemích k historickému vývoji a k jiným právním předpisům, jimiž byla tato otázka upraven.

Podle zemského zřízení císaře Maxmiliána II. z r. 1565 a obnoveného zřízení císaře Ferdinanda II. z r. 1627 považovaly se řeky a potoky, protékající statky bývalých stavů (vrchností), za příslušenství těchto statků. Na tomto stavu se nic nezměnilo při sdělání prvního berničního výpisu v r.1654 a při odloučení t. zv. rustikálních pozemků od pozemků dominikálních, neboť veškeré pozemky, které nenáležely poddaným, byly považovány za dominikální, a k těmto pozemkům patřily i řeky a potoky. K t. zv. dominikálním právům v řekách a potocích patřilo zejména i právo loviti ryby, raky a perle. Poddaní, jimž byla tato práva někdy dána do užívání, byli povinni platiti za toto užívání vrchnostem činže. Změna nastala vyvazovacími patenty ze dne 7. září 1848 a ze dne 4. března 1849, prováděcími ministerskými nařízeními ze dne 27. června 1849 a z 11. července 1849, resp. příslušnými guberniálními dekrety. V § 4 bodě 3 min. nařízení ze 27. června 1849 bylo prohlášeno v Čechách, na Moravě a ve Slezsku právo bývalých vrchností k lovení ryb "na cizím gruntě a zemi" za zrušené bez náhrady, ledaže by se zakládalo na úplatné smlouvě s vlastníkem cizího pozemku. Avšak nařízením bývalého ministerstva vnitra z 31. ledna 1852, č. 460, byly vrchnosti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku chráněny, pokud šlo o všechna jimi dosud vykonávaná rybářská práva vyjma, že by někdo jiný soudně prokázal vlastnické právo k řečišti.

Z tohoto historického vylíčení jest patrno, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebyla zmíněná otázka, komu rybářské právo přísluší, upravena způsobem jednotným a nepochybným, že však i v těchto zemích bylo rybářské právo považováno za součást pozemkového vlastnictví a tudíž i vlastnictví ke korytu.

Avšak právní vývoj a nynější právní stav t. zv. vlastnictví ke korytu tekoucích vod jest v těchto zemích oproti Slovensku a Podkarpatské Rusi zcela odlišný.

Veletoky a řeky byly již v § 287 ob. obč. zák. prohlášeny za veřejný statek. Tato zásada byla provedena v říšském vodním zákonu ze dne 30. května 1869, č. 93 ř. z., a v příslušných zemských vodních zákonech z 28. srpna 1870. Podle § 2 právě cit. zákonů jsou řeky a veletoky od toho místa, kde po nich v rozhodný den 26. července 1869 počínaly jezditi lodi nebo vory, i s vedlejšími svými rameny veřejným statkem a zachovávají tuto svoji vlastnost i tehdy, když plavba po nich na čas se přeruší nebo docela přestane.

Koryto takto definovaných splavných řek sdílelo jakožto jich nerozlučitelná součást jejich právní povahu a stalo se rovněž veřejným statkem. Jednotlivé říční parcely, které byly dosud zapsány v zemských deskách jako soukromé vlastnictví velkostatků, byly při provádění pozemkové reformy, pokud se týče při zveřejňování vodních toků převedeny na stát zastoupený ústředním ředitelstvím státních lesů a statků a budou rovněž psány do seznamu veřejného statku. V tomto seznamu jsou dále zapsány i ostatní nesplavné vody, jež jsou vodami veřejnými podle § 3 cit. vodního zákona.

Podle § 15 zemského vodního zákona českého, moravského a slezského ze dne 28. srpna 1870 jest každému dovoleno užívati vody, po příp. výtěžků jejího koryta v mezích t. zv. obecného užívání způsoby v tomto paragrafu uvedenými, t. j. koupáním, praním (k potřebě domácí), mytím, napájením, broděním a čerpáním, pak dobýváním rostlin, bahna, země, písku, štěrku, kamení a ledu, za podmínek v tomto paragrafu podrobněji stanovených. Rybářství není mezi těmito způsoby užívání vody uvedeno. Na opak zemské vodní zákony, a to český v § 31 a moravský a slezský v § 30 výslovně stanoví, že otázka, jak lze vody užívati k lovení ryb, jest upravena v řádu, týkajícím se lovení ryb.

V důsledku tohoto právního vývoje se stalo, že rybářské právo v zemích České a Moravskoslezské přestalo býti závislým na tom, kdo držel koryto veřejných vod, a že se stalo samostatným věcným právem, jež se jako takové po případě též zapisovalo a dosud zapisuje do pozemkových knih jako příslušenství některých hospodářských objektů, zejména mlýnů a velkostatků.

V zemích Slovenské a Podkarpatoruské jsou podobnými samostatnými rybářskými právy zmíněná již práva rybolovu legitimovaná podle §§ 3 až 5 zák. čl. XIX/1888. Rozdíl mezi rybářským právem dříve rakouským a rybářským právem dříve uherským jest tedy vlastně v tom, že, co podle jednoho práva jest pravidlem, jest podle druhého výjimkou a vice versa.

Na správném řešení otázky, komu právo rybářské přísluší, závisí z valné části správné vyřešení úpravy výkonu rybářského práva.

Podle § 383 ob. obč. zákona a stejného zvykového práva platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské jest ustanoveno v zákonech politických, kdo má právo loviti ryby. Těmito politickými zákony jsou míněny rybářské zákony. Leč tato otázka nemohla býti řešena v rámci shora cit. t. zv. policejních rybářských zákonů a v § 4 moravského rybářského zákona z r. 1895, resp. v § 1 říšského rybářského zákona z r. 1885 jest tato otázka upravena pouze pokud jde o vody, v nichž až dosud směl býti provozován volný rybolov. Za to v § 1 zák. čl. XIX/1888 byla otázka, komu přísluší rybářské právo, upravena zmíněným již způsobem všeobecně závazným.

Vládní návrh staví se v otázce, komu rybářské právo přísluší, na stanovisko rybářského práva platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. V § 2 se totiž stanoví, že rybářské právo jest nerozlučně spojeno s vlastnickým právem, po případě s řádnou držbou koryta otevřené vody. Ustanovení toto bude tedy plně vyhovovati rybářskému právu platnému dosud v těchto dvou zemích. Poněvadž otázka, komu právo rybářské tam přísluší, jest přesně upravena positivním a všeobecně platným předpisem § 1 zák. čl. XIX/1888, a to způsobem vyhovujícím praktické potřebě, nebylo by záhodno měniti něco na tomto právním stavu. Mimo to dlužno uvážiti, že souvislost rybářského práva s vlastnictvím koryta se v zemích Slovenské a Podkarpatoruské tak vžila, že by zrušení této souvislosti vyvolalo odpor, neboť rybářské právo v řekách těchto dvou zemí má značnou hodnotu majetkovou.

Avšak zásadní ustanovení § 2 tohoto návrhu bude vyhovovati za jistých přechodných zákonných kautel i praktické potřebě v zemích České a Moravskoslezské.

Rybářské právo jest prostorově omezeno na vodu, v níž ryby volně žijí nebo žíti mohou a tato voda souvisí zase s korytem, přes něž teče. Jest tedy rybářské právo nutně odvislé od disposice s vodou a s korytem. Proto jest výhodné, když držitel koryta jest zároveň též držitelem rybářského práva ve vodě s ním související.

V zemích České a Moravskoslezské jest koryto veřejných toků veřejným statkem. Právní vývoj směřuje tu k tomu, aby tento veřejný statek nebyl v těchto zemích zapisován do zvláštního seznamu veřejného statku, nýbrž do pozemkových knih s výhradou veřejného užívání. V zemích České a Moravskoslezské bude pak patřiti koryto veřejných toků většinou státu a patřila by mu též rybářská práva s korytem spojená, kdyby byla ihned důsledně provedena zmíněná zásada tohoto návrhu rybářského zákona, že rybářské právo jest nerozlučně spojeno s vlastnickým právem ke korytu.

Též podle některých cizích rybářských zákonů příslušejí rybářská práva státu [srv. na př. čl. 1 platného francouzského rybářského zákona z 15. dubna 1829, podle něhož státu patří veškerá rybářská práva ve splavných vodách, a § 7 pruského rybářského zákona z 11. května 1916 ve spojení s § 7 pruského vodního zákona ze dne 7. dubna 1913, podle kterýchžto ustanovení příslušejí státu rybářská práva na tocích I. řádu (na tocích splavných), jichž vlastníkem jest stát].

Zmíněná zásada, že rybářské právo jest nerozlučně spojeno s korytem a tedy s půdou, jest provedena v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, tedy ve velké části Československé republiky. Mimo to i v novějších honebních zákonech, tedy v zákonech obdobných rybářským zákonům, jest rovněž uplatněna zásada, že honební právo jest nerozlučně spojeno s půdou a tudíž že jest jakýmsi výronem pozemkového vlastnictví.

Avšak zásada, že rybářské právo jest spojeno nerozlučně s vlastnictvím ke korytu, nemá býti provedena v zemích České a Moravskoslezské ihned, k čemuž by bylo nutně potřebí vyvlastniti všechna dosavadní samostatná rybářská práva ve veřejných tocích, nýbrž mají býti vyslovením této zásady pouze vytýčeny směrnice pro příští vývoj rybářského práva v těchto zemích. Proto také se stanoví v § 4, odst. 1, větě 1, že dosavadní samostatná rybářská práva se zachovávají v platnosti. Nebude tudíž vydáním tohoto zákona zatím ničeho měněno na těchto rybářských právech. Leč nová samostatná rybářská práva nesmějí býti již zřizována a v ustanoveních § 2, odst. 2, §§ 3 a 4, odst. 1, větě 2 jest positivními předpisy postaráno o to, aby byla zmíněná zásada stanovená v § 2, odst. 1 postupným vývojem prováděna. Přiznávají se totiž určitá práva vlastníku koryta a zakazuje se, aby rybářská práva byla dělena, při čemž se stanoví, že rybářské právo zůstane s korytem trvale spojeno, pokud jest jíž spojeno nebo se spojí s vlastnickým právem ke korytu. Tato zásada jest již provedena v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, kde podle § 7 zák. čl. XIX/1888 stane se legitimované rybolovné právo, o němž již byla shora řeč, příslušenstvím řečiště a není již od něho oddělitelno, nabyl-li je vlastník řečiště od oprávněných. verifikovaných podle § 4 resp. § 5 téhož zákona.