Po rozumu zásady vyslovené v § 364 ob. obč. zákona a § 109 ústavní listiny Československé republiky ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n. nemůže býti omezení vlastnictví nebo soukromého práva, po případě vyvlastnění stanoveno libovolně úřady, nýbrž musí se vždy opírati o určitou zákonnou normu, jež musí býti odůvodněna potřebou zachování a zvelebení obecného blaha, tedy zájmem veřejným.

Poněvadž, jak shora bylo vyloženo, jest racionelní chov ryb zájmem veřejným, jest odůvodněno nejenom zákonné omezení výkonu soukromých rybářských práv pojatých do rybářských revírů, nýbrž jest přípustno i provésti vyvlastnění k zachování tohoto veřejného zájmu.

K vyvlastnění může podle tohoto návrhu býti přikročeno pouze ve třech případech, a to podle § 4, odst. 2, § 9, odst. 4, a § 57.

Ustanovení § 109 ústavní listiny, že jest možno zákonem stanoviti, kdy se nedá náhrada za provedené vyvlastnění, není v návrhu použito. Bude tudíž ve všech právě uvedených třech případech dána přiměřená náhrada.

Zmíněné tři případy vyvlastnění nebyly pojaty do jednoho paragrafu, poněvadž jest účelnější zařaditi jednotlivé případy na oněch místech zákona, kam svým obsahem patří (srv. zařazení § 36 mor. ryb. zákona).

Všem těmto případům jest společné, že o vyvlastnění, o náhradě a její výši rozhodují politické úřady, ovšem s výhradou pořadu práva za podmínek § 105 ústavní listiny a zákona ze dne 15. října 1925, č. 217 Sb. z. a n.

Poněvadž platí různé předpisy o vyvlastnění jednak v zemích České a Moravskoslezské, a jednak v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, navrhují se v hlavě VIII. všeobecné jednotné vyvlastňovací předpisy.

Ustanovení §§ 59 a 63, odst. 4 tohoto návrhu nejsou případy vyvlastnění, nýbrž jsou případy omezení materielní právní moci uděleného vodoprávního povolení v zájmu veřejném.

Rybářství jakožto jeden z četných různorodých způsobů užívání veřejných vod musí nutně přijíti v rozpor s jinými právy a nároky k nim. Z toho důvodu jest třeba, aby poměr rybářství k těmto jiným právům a nárokům byl upraven. Může se to státi buďto v zákoně, upravujícím užívání vod, tedy v zákonu vodním, nebo v zákonu rybářském.

Z právního vývoje této otázky jest patrna, že se projevuje čím dále tím více snaha, aby poměry rybářské vodoprávního rázu byly upraveny ve specielním zákonu rybářském, v němž jedině se může rybářství dostati náležité ochrany. Těmito materielně právními ustanoveními nejsou ovšem nikterak dotčena formální ustanovení vodního zákona.

V říšském vodním zákonu ze dne 30. května 1869, č. 93 ř. z., byl poměr rybářství k vodním užívacím právům vyřešen v § 19 v tom smyslu, že osobám oprávněným k rybářství nepřísluší proti vodním užívacím právům právo odporu, nýbrž toliko právo žádati přiměřenou náhradu škody, kterou stanoví úřad správní, a nebyl-li by oprávněný s tím spokojen, soudce.

Stejné ustanovení bylo převzato v § 40 českého a v § 39 moravského a slezského vodního zákona z 28. srpna 1870.

Toto ustanovení, jež nerespektuje vůbec rybářství jako takové, nýbrž pouze majetkový zájem osoby oprávněné k rybářství, bylo vysvětlitelné v době, kdy byly teprve činěny pokusy o úpravu rybářství ve zvláštních rybářských zákonech.

Avšak již v právě zmíněných zemských vodních zákonech dostalo se rybářství jisté ochrany v § 21 čes. a v § 20 mor. a slezského vodního zákona tím, že bylo stanoveno, že povolená vodní díla a zařízení jest jich držitel povinen zříditi a udržovati v takovém stavu, aby rybářství a jiné užitky vody nebyly zbytečně ztěžovány a poškozovány.

Jinak není rybářství jakožto vedlejší užitek vody ve vodním zákoně upraveno, nýbrž poukazuje § 31 českého a § 30 moravského a slezského vodního zákona, pokud jde o užívání vod k rybářství, na úpravu této otázky v rybářských řádech.

V zemích Slovenské a Podkarpatoruské poukazuje sice vodní zákon, zák. čl. XXIII/ 1885, v § 22 rovněž na platné rybářské předpisy, avšak v § 26 zajišťuje rybářství ochranu tím, že zavazuje osobu oprávněnou k užívání vody, aby v zájmu rybářství zřídila rybí cesty a propustky (rybí přesmyky).

Rovněž cizí vodní zákony poskytují rybářství značnou ochranu (srv. § 1 odst. 2, § 19 odst. 2, § 41, § 49 odst. 1, a § 50, odst. 1, pruského vod. zák. ze 7. dubna 1913, čl. 37, 38, 43, odst. 2 a zejména čl. 109 bavorského vod. zák. z 23. března 1907, § 27 odst. 2, § 32 odst. 3, § 46 odst. 2, § 81 odst. 3 a § 82 odst. 3 saského vod. zák. z 12. března 1909, § 41 bod 3 bádenského vod. zákona z 12. dubna 1913 a zejména §§ 46 a 142 odst. 3 prováděcího nařízení k němu z téhož dne, čl. 30, 32, 40 odst. 2 a 42 württemberského vod. zák. z 1. prosince 1900 a § 103 prováděcího minist. nařízení k němu ze dne 16. listopadu 1901, čl. 23 a 30 švýcarského spolkového zákona o využití vodních sil z 22. prosince 1916, čl. 10 bod 2 francouzského zákona o využití vodní energie z 16. října 1919 a j.).

Podstatná změna v právní úpravě této věci v býv. Rakousku nastala vydáním říšského rybářského zákona ze dne 25. dubna 1885, č. 58 ř. z., jímž byl v § 7 shora zmíněný § 19 říšského zákona vodního změněn v tom smyslu, že k námitkám, které osoba oprávněná k rybářství nemůže činiti proti výkonu vodních práv užívacích, nelze počítati takové námitky, které k tomu směřujíce, by zabráněno bylo znečišťování rybních vod, by zařízeny byly průplavy a česle pro ryby a aby vypouštění vodovodů upraveno bylo spůsobem co možná pro rybářství neškodným, nečiní ostatnímu užívání vody značných obtíží.

Zvláštní předpisy o připustitelných dle toho nárocích osob k rybářství oprávněných měly býti vydány zákonodárstvím zemským.

V moravském rybářském zákonu ze 6. června 1895, č. 62 z. z. ex 1896 byly tyto prováděcí předpisy vydány v §§ 34 až 36. Ve skutečnosti bylo tu provedeno podrobnějšími předpisy v §§ 35 a 36 pouze ustanovení o rybích přesmycích, kdežto jinak bylo v § 34 toliko povšechně a dosti nejasně stanoveno, že nárokům osob k rybářství oprávněných tehdy nemá býti vyhověno, když vzhledem k ostatním poměrům při té které vodě stávajícím vůbec nedalo by se očekávati, aby rybářství náležitě se zvelebilo.

Naproti tomu zemské rybářské zákony v ostatních býv. rakouských zemích šly mnohem dále, upravujíce podrobnějšími předpisy nejenom ustanovení § 7 říšského rybářského zákona o rybích cestách (přesmycích), nýbrž i o opatřeních proti znečišťování vod ke škodě rybářství, o uzavření povodňovacích a jiných kanálů, v nichž nelze chovati ryby, česlicemi od ostatních rybných vod, o oznamovací povinnosti držitelů vodních děl při vypouštění vodovodních závodních kanálů a o ochraně rybářství při provádění regulací (srv. §§ 44-52 dolnorakouského ryb. zák. z 26. dubna 1890, č. 1 z. z. ex 1891, §§ 28-36 hornorak. ryb. zák. z 2. května 1895, č. 32 z. z. ex 1896, §§ 44-52 haličského ryb. zák. z 31. října 1887, č. 37 z. z. ex 1890, §§ 44-52 krajinského ryb. zák. z 18. srpna 1888, č. 16 z. z. ex 1890; §§ 15-23 solnohradského ryb. zák. z 25. února 1889; č. 10 z. z. a §§ 44-52 vorarlberského ryb. zák. z 21. února 1889, č. 27 z. z. ex 1891).

V novém tyrolském zákonu ze dne 5. března 1925, č. 25 z. z., vydaném podle téhož § 7 a § 9 říšského rybářského zákona z r. 1885, byly v §§ 40 až 46 řešeny nejenom tyto všechny případy nýbrž i případ ochranných opatření proti vnikání ryb do hnacích strojů (turbin).

Rovněž i v jiných novějších cizích rybářských zákonech jsou upraveny tyto otázky vodoprávního rázu, týkající se ochrany rybářství před škodlivými účinky vodních děl. Ochrana rybářství se poskytuje nejenom při povolování nových vodních děl, nýbrž i při vodních dílech již existujících, v tomto posledním případě však zpravidla na náklad osoby oprávněné k rybářství (srv. na př. čl. 74-79 bavorského a §§ 101-104 pruského rybářského zákona).

Ochrana rybářství při t. zv. obecném užívání vod podle § 15 čes., mor. a slez. vodního zákona byla poskytnuta již v t. zv. policejních rybářských zákonech, a to v Čechách v § 15, na Moravě v § 16 a ve Slezsku v § 14 (srv. § 26 odst. 2 zák. čl. XIX/1888).

Vládní návrh vychází při úpravě vztahu rybářství k vodním užívacím právům z právě vylíčeného dosavadního právního vývoje. Navrhují se však se zřetelem na potřebu přesnější úpravy podrobnější ustanovení s hlediska praktické potřeby.

Rybářský zákon jest zákonem hospodářským. Jde o to povznésti rybí produkci ve vodách otevřených (tekoucích), jež hlavně v důsledku nedostatečné zákonné ochrany čím dále tím více upadá.

Jest nespornou skutečností, že rybářství ve vodách tekoucích mělo kdysi v našich zemích daleko větší národohospodářský význam nežli má dnes. Nynější neutěšený stav rybářství byl z velké části zaviněn neuspořádanými poměry na tekoucích vodách a nedostatkem zákonné ochrany rybářství. Rybářství jakožto důležitá složka zemědělské prvovýroby mohlo by však poskytovati širokým vrstvám obyvatelstva velmi zdravou a poměrně levnou potravu. Proto jest nutno postarati se o náležitou ochranu rybářství ve vodách otevřených (tekoucích).

Při zákonné úpravě rybářství v těchto vodách nutno však vždycky přihlížeti k tomu, aby poskytováním zákonné ochrany rybářství nebyla znemožňována nebo zbytečně ztěžována jiná důležitější odvětví zemědělské a průmyslové výroby, po případě aby, střetne-li se několik zájmů veřejných, na př. zájem regulační nebo plavební se zájmem racionelního výkonu rybářství, bylo více dbáno onoho veřejného zájmu, jenž má větší národohospodářskou důležitost.

Tento návrh jest dále ovládán zásadou, že ten, kdo má prospěch z opatření učiněných v zájmu rybářství v určité rybné vodě otevřené (tekoucí), musí přispívati přiměřeně k nákladům s tím spojeným (srv. § 6 odst. 2, § 9 odst. 1 a 5, § 45 odst. 2, § 59 odst. 3 a § 88 odst. 2).

Dalším životním zájmem rybářství, jenž nutně vyžaduje úpravy ve specielním zákonu rybářském, jest úprava vstupu osoby oprávněné k rybářství, jejího pomocného personálu a osob oprávněných k rybolovu na cizí pobřežní pozemky, neboť provádění rybářství z lodí není často vůbec možné. S touto úpravou souvisí též řešení otázky podřízenější, totiž úprava rybolovu ve vodách otevřených při povodni, při protržení rybniční hráze nebo při úmyslném neoprávněném vypuštění rybníku. Jak v našich, tak i v cizích rybářských zákonech jsou první dvě otázky soukromoprávního rázu upraveny (srv. §§ 5 a 6 říšského ryb. zák. z r. 1885, §§ 32 a 33 mor. zem. ryb. zák. z roku 1895 a §§ 12 a 2 zák. čl. XIX/1888 ). V Čechách a ve Slezsku nebyla dosud otázka vstupu osoby oprávněné k rybářství a k rybolovu na cizí pobřežní pozemky řešena proto, ježto v těchto dvou zemích nebyl dosud vydán rybářský zákon podle § 9 říšského rybářského zákona z roku 1885, jak se stalo na Moravě. Poněvadž podle výnosu býv. ministerstva vnitra ze dne 31. ledna 1852, č. 460 měl býti zachován dosavadní stav v příčině práva rybolovu, rozumělo se podle výnosu býv. ministerstva vnitra ze dne 7. dubna 1852, č. 7997 samo sebou že majitelé břehů musí trpěti, aby osoby oprávněné k rybářství a k rybolovu vkročily na jejich pobřežní pozemky, poněvadž jest to nezbytná podmínka pro výkon rybářského práva v témž rozsahu a způsobu jako před rokem 1848 (srv. nález býv. správního soudu ze dne 6. května 1899, č. 3164, Budw. č. 12.801).

Z cizích rybářských zákonů jednají o obou zmíněných otázkách na př. tyto zákony: tyrolský z r. 1925, §§ 38 a 39, pruský z r. 1916 v §§ 12-16 a bavorský z r. 1908 v čl. 70, 71 a 6.

Cizími pobřežními pozemky nelze rozuměti jezy a jiné stavby v toku vodním. Otázku vstupu na tyto objekty bude třeba upraviti v jednotlivých konkretních případech nejen s hlediska zájmů držitele vodního díla a zájmů rybářských, nýbrž i s hlediska veřejného zájmu osobní bezpečnosti [srv. § 23, lit. g) zák. čl. XIX/ 1888.

Rovněž není dovoleno vstupovati na takové pobřežní pozemky neohrazené, na něž jest zakázán vstup podle předpisů veřejného práva, na př. na pobřežní pozemky železniční, na vojenské objekty a na pobřežní pozemky, na něž je vstup zakázán podle policejních nařízení.

Zvláštní předpisy o provozování rybářství v přístavech a jiných plavebních zařízeních, jakož s v údolních přehradách vydá vláda nařízením podle § 63, odst. 7.

Vstup osob oprávněných k rybářství a k rybolovu na cizí pobřežní pozemky zavdává v praksi podnět k četným sporům. Jest proto v zájmu věci, aby byla tato otázka upravena jasnými předpisy, a to jak s hlediska zájmů rybářských, tak i s hlediska zájmů držitelů pobřežních pozemků.

Třetí otázka, kterou jest třeba upraviti v rybářském zákoně, jest úprava hubení zvířat rybářství škodlivých, tedy otázka honebněprávní. Osobě oprávněné k rybářství musí býti umožněno, aby sama mohla se postarati o to, aby zvířata rybářství škodlivá byla buďto jich chycením nebo zabitím učiněna neškodnými.

Místně jest omezeno toto oprávněni osoby oprávněné k rybářství na vodu rybnou nebo na její břeh. Břehem dlužno rozuměti v obecném slova smyslu onu část země, jež, z vody vystupujíc, zabraňuje velkým vodám, aby se dále rozlily, tedy část země, ležící v profilu řečiště. Hranici mezi břehem a korytem, t. j. plochou trvale pokrytou vedou, tvoří t. zv. pobřežní čára, t. j. ideální čára určená pravidelně hranicí normálních vod.

Zmíněné oprávnění není oprávněním honebním, jak patrno jest zejména z toho, že osoba oprávněná k rybářství nesmí používati střelné zbraně a nemusí míti honebního lístku.

Jakým způsobem mají prokázati osoby oprávněné k rybářství nebo jejich pomocní zřízenci své oprávnění, není stanoveno. Z povahy věci však vyplývá, že by se tyto osoby musily legitimovati oním úředním průkazem, jímž mohou prokázati své oprávnění, tedy vydaným rybářským lístkem.

Kdyby tyto osoby překročily meze svého právě zmíněného oprávnění nebo kdyby hubení zvířat rybářství škodlivých prováděly osoby k rybářství neoprávněné, na př. sportovní rybáři bez honebního lístku, šlo by o přestupek honebního zákona. Proto není třeba stanoviti v rybářském zákoně žádnou trestní sankci.

Toto specielní ustanovení o hubení zvířat rybářství škodlivých bylo až dosud v našich i cizích rybářských zákonech a jest i v návrhu v § 64. Ustanovení o tom, kterých zvířat se toto oprávnění týká, jsou většinou přímo v rybářském zákoně (srv. § 14 čes. a § 13 slez. polic. ryb. zákona a § 26 odst. 1 zák. čl. XIX/1888; dále čl. 85 bavorského, § 12 saského, čl. 7 bádenského ryb. zákona a j.).

Naproti tomu na př. podle § 37, odst. 2 mor. ryb. zák., § 47 tyrol. ryb. zák. z r. 1925 a § 8 elsas. lotr. ryb. žák. z r. 1891 určí se v prováděcích předpisech, kterých zvířat se toto oprávnění týká.

V návrhu bylo převzato řešení, jaké jest v zák. čl. XIX/1888, totiž výpočet zmíněných zvířat v rybářském zákoně, poněvadž tu jde o jistý zásah do honebněprávních předpisů a vlastně o změnu platných honebních zákonů. Zároveň však může vláda nařízením určiti, ukáže-li se toho potřeba, ještě další divoce žijící zvířata, jež poškozují značně rybářství.

V návrhu jsou upraveny všechny otázky a poměry, týkající se rybářství. Byly proto zejména do návrhu jednotného rybářského zákona pojaty i t.zv. rybářsko-policejní předpisy. Jsou tím míněna ustanovení, jež dosud byla v Čechách a ve Slezsku v cit. zemských zákonech "v příčině některých opatření ke zvelebení rybářství ve vnitrozemských vodách". Na Moravě byla tato ustanovení ponechána v podobném shora cit. zemském rybářském zákonu z r. 1881, kdežto v hlavě VIII. rybářského zákona z r. 1895 nadepsané "Předpisy rybářské policie" bylo v § 39 k těmto ustanovením pouze poukázáno. Ve vládní osnově č. 225 čes. sněm. z r. 1886 byla tato ustanovení pojata jako "Předpisy rybářsko-policejní" do hlavy VIL, a to ustanovení o lovu a prodeji, označení rybářského nářadí, legitimaci rybářů a o ochraně rybářství, čímž vlastně byl míněn dozor na rybolov.

Rovněž v novém tyrolském rybářském zákonu z r. 1925, jenž byl vydán na podkladě stejné vládní osnovy, byla zvláštní hlava V označena jako "Policejní předpisy" a byla do ní pojata ustanovení právě zmíněná.

V zák. čl. XIX/1888 byly t. zv. předpisy rybářsko-policejní pojaty do hlavy III., označené "Zápovědi rybolovu" (§§ 18-28). Do této hlavy byly však pojaty v § 26 i předpisy o hubení zvířat rybářství škodlivých, kdežto naopak zase ustanovení o rybářských lístcích a o provádění dozoru byla pojata do hlavy II. označené "Výkon rybolovu" v §§ 8 až 10.

V pruském rybářském zákonu z r. 1916 jsou podobná ustanovení v §§ 100 a 106 až 109. Podrobná ustanovení o určitých zákazech a nařízeních uvedených v tomto § 10S v bodech 1 až 12 měla býti vydána v policejních nařízeních. Podle tohoto zmocnění vydalo pruské ministerstvo zemědělství, statků a lesů rybářský řád z 29. března 1917.

V bavorském rybářském zákonu z roku 1908 byla do oddílu IV. označeného "ochrana rybářství před poškozeními" pojata v čl. 72-87 ustanovení, týkající se všeobecných předpisů na ochranu ryb, dále chráněných rybích trdlišť, zimních útulků ryb a mimo to ustanovení o ochraně rybářství před škodlivými zvířaty, o dozoru a zabavení. Do všeobecných předpisů na ochranu ryb byla pojata hlavně ustanovení o ochranných zařízeních a opatřeních při vodních dílech, kdežto, pokud jde o vlastní, t. zv. policejně-rybářské předpisy, bylo v čl. 72 pojato do zákona pouze všeobecné zmocnění k jich vydání.

Z právě vylíčeného vyplývá, že označení dotčených předpisů jako rybářsko-policejních bylo užíváno hlavně toliko v bývalém Rakousku, kdežto v jiných zákonech se užívá označení přiléhavějších.

Proto bylo i v návrhu užito po vzoru rybářského zákona platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské pro hlavu V. přiléhavějšího označení, totiž "Předpisy o ochraně ryb a dozoru na rybolov". Jak z jednotlivých paragrafů jest zřejmo, vystihuje toto označení nejlépe předpisy pojaté do této hlavy. Podle § 66, § 67, § 68 odst. 2 a § 69 návrhu vydá tyto předpisy o ochraně ryb zemský úřad. Ministerstvo zemědělství bude však moci podle § 105 návrhu a čl. 1, odst. 3 organisačního zákona ze dne 14. července 1927, čís. 125 Sb. z. a n. dáti zemským úřadům pokyny za tím účelem, aby tyto předpisy byly v jednotlivých zemích pokud možno jednotné a aby vyhovovaly praktické potřebě. Výjimečně byla vyhrazena přímo ministerstvu zemědělství působnost v § 68, odst. 1 návrhu, poněvadž otázku zavádění nových druhů ryb do otevřených vod nutno řešiti s hlediska celostátního.

Jako všechna ustanovení právní by byla nedostatečná (lex imperfecta), kdyby nebylo jich zachování zajištěno jistou sankcí, jest třeba zajistiti takto i zachovávání ustanovení rybářského zákona. Proto do všech rybářských zákonů se vkládají ustanovení trestní.V této příčině třeba zase rozeznávati rybářské zákony vydané v jednotlivých bývalých rakouských zemích podle zmíněné vládní předlohy od rybářských zákonů jiných.

Jak v cit. t. zv. rybářských policejních zákonech českém a slezském, tak i v moravském rybářském zákonu z r. 1895 (§ 50) jest pouze všeobecné ustanovení, že přestupky těchto zákonů a předpisů nebo zvláštních nařízení vydaných na jich základě trestá - pokud nemá místa obecný zákon trestní - politický úřad okresní pokutou od pěti až do padesáti zlatých (10 až 100 Kč), kterážto pokuta, kdyby případ se opakoval aneb když byla na rybách způsobena značná škoda, může býti zvýšena až na sto zlatých (200 Kč). Dále bylo v těchto zákonech ustanovení o náhradním trestu vězení, při čemž pět zlatých (10 Kč) se rovná jednomu dni vězení. Tyrolský rybářský zákon z r. 1925 má v § 68 ustanovení celkem úplně stejné; trestní sazba jest stanovena až do 100 šilinků nebo do 14 dnů vězení, jež může za stejných podmínek býti zvýšena až na 200 šilinků.

Naproti tomu jsou jak v zák. čl. XIX/ 1888 (hlava VL, §§ 62-66), tak v pruském (X. oddíl, §§ 125-128) i v bavorském rybářském zákoně (oddělení VIL, čl. 100-105) trestní sazby náležitě odstupňovány a jednotlivé skutkové podstaty přesně uvedeny.

Stejným způsobem jsou upravena trestní ustanovení v návrhu. Za základ byla vzata ustanovení zák. článku XIX/1888, a to jak co do stanovení skutkových podstat, tak i co do trestních sazeb. Trestní sazby uvedené v §§ 62 až 65 tohoto zákona byly zvýšeny na výši desateronásobnou podle obdoby trestních sazeb uvedených v čl. 3 a 4 zákona o organisaci politické správy ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. a n. a podle obdoby § 1 zákona ze dne 21. března 1929, čís. 31 Sb. z. a n. o změně a doplnění trestních zákonů a trestních řádů. Zejména v zemích Slovenské a Podkarpatoruské byl pociťován nedostatek zvýšení dosavadních trestních sazeb, jež nebyly ani v těchto dvou zemích, ani v zemích České a Moravskoslezské dosud uvedeny v soulad s valutovým znehodnocením a s nynějšími cenovými poměry.

Příslušnost úřadů ve věcech rybářských jest v návrhu upravena zásadně s patřičným zřetelem k právě cit. organisačnímu zákonu č. 125/1927 Sb. z. a n. způsobem celkem stejným, jak byla až dosud upravena podle shora citovaných platných rybářských zákonů. Rybářským úřadem I. stolice jest zásadně okresní úřad a úřadem II. stolice zemský úřad, pokud není stanoveno, že zemský úřad rozhoduje v I. stolici. Nejvyšším rybářským úřadem jest ministerstvo zemědělství, jež provádí tento zákon buďto ve vlastním oboru působnosti anebo, pokud jde o otázky, náležející do působnosti jiných ministerstev, v dohodě s nimi.

Ke zřízení zvláštního ústředního státního rybářského úřadu nemohlo býti přikročeno z těchto důvodů:

Věci správní jsou zásadně v nejvyšší stolici vyřizovány a obstarávány ministerstvy, a to ve věcech vnitřní správy v užším slova smyslu ministerstvem vnitra a ve věcech odborných příslušnými resortními ministerstvy. Takovými odbornými záležitostmi jsou i věci rybářské, které příslušejí v nejvyšší stolici ministerstvu zemědělství. Ministerstvo zemědělství převzalo po státním převratu tuto agendu, která až do té doby příslušela býv. ministerstvům orby ve Vídni a v Budapešti. Poněvadž provádění platných rybářských zákonů bylo až dosud svěřeno jednak zemským úřadům a jednak okresním úřadům, byla agenda ministerstva zemědělství ve věcech rybářských dosud velmi nepatrná a proto mohla býti toliko podle potřeby obstarávána referenty vodoprávního oddělení a oddělení pro výrobu živočišnou ministerstva zemědělství.

Není proto zřízení samostatného státního ústředního rybářského úřadu a jeho expositur v Brně a v Bratislavě, jak bylo některými rybářskými zájemníky a korporacemi navrhováno, vůbec odůvodněno praktickou potřebou. Proto měla býti státnímu rybářskému úřadu podle předložených návrhů přiznána působnost povahy více méně místní, takže by se tento navrhovaný ústřední úřad stal ve velmi četných případech vlastně úřadem I. stolice a vyřizoval by záležitosti, jež mohou lépe obstarávati úřady zemské a okresní. Zaměstnanci tohoto nového ústředního úřadu by byli nuceni ve většině případů získati si informace místním ohledáním nebo šetřením, což by bylo ovšem velice nákladné a těžkopádné, nehledíc ani k tomu, že by ve většině případů bylo patrně třeba přizvati k jednání i zástupce okresního úřadu znalého místních poměrů.

Levnost správy, expeditivnost při vyřizování a pohodlí občanstva naopak nutně vyžadují, aby - pokud jest to vůbec možno - byly veškeré věci správní vyřizovány a obstarávány úřady okresními, jimž neustálý, přímý styk se stranami nejlépe umožňuje seznati potřebu jednotlivých hospodářských odvětví a učiniti opatření, jež bude podle možnosti vyhovovati jak zájmům veřejným, tak i zájmům jednotlivých stran. Poněvadž návrh jednotného rybářského zákona klade váhu na hospodářskou, a tedy odbornou stránku rybářství, bylo již při organisování hospodářsko-technické služby pamatováno na to, aby zemské a okresní úřady měly k disposici odborné rybářské úřední orgány (srv. § 7, odst. 3 organisačního zákona č. 125/1927 Sb. z. a n.). Odborným úředním orgánům ustanoveným u zemských úřadů bude, pokud půjde o rybářství, příslušeti celkem působnost, kterou vykonával rybářský inspektor podle § 30 moravského rybářského zákona z r. 1895 a podle instrukce pro rybářského inspektora vydané nařízením býv. moravského místodržitelství ze dne 30. června 1896, č. 24.126, čís. 65 mor. z. z. Odborné úřední orgány okresních úřadů budou zřízeny u některých okresních úřadů.pro obvod několika okresů.

V pochybných a zvlášť důležitých případech budou si moci okresní a zemské úřady vyžádati znalecký posudek rybářského a hydrobiologického ústavu státních výzkumných ústavů pro výrobu živočišnou. Míněny jsou tu případy, jež vyžadují k svému řešení naprosté objektivnosti a vyzbrojení všemi pomůckami, umožňujícími podání znaleckého posudku s vědeckého stanoviska, jimiž nemůže disponovati jednotlivec. Zmíněný ústav byl zřízen nejenom k účelům pěstování vědy rybářskobiologické, nýbrž i k podpoře praktického rybářství. Správně proto byl zřízen ještě před vydáním nového jednotného rybářského zákona, aby mohl, až tento zákon nabude účinnosti, převzíti již určité úkoly podle něho (srv. na př. § 54 odst. 5 tohoto návrhu).

Zřízení zvláštního ústředního státního úřadu rybářského bylo by nejenom velice nákladné, nýbrž i naprosto nevhodné a vedlo by k dalšímu drobení (atomisaci) správy, ačkoliv naše veřejná správa trpěla dosud hypertrofií úřadů veřejných.

Z toho důvodu byl vydán zákon ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n. o úsporných opatřeních ve veřejné správě, v němž bylo výslovně v § 2 nařízeno, aby úkoly veřejné byly obstarávány co nejjednodušeji a nejúsporněji. K tomu konci bylo v něm mezi jiným též stanoveno, aby úřady a zařízení, jichž samostatné trvání není odůvodněno ani věcnými ani místními poměry, byly spojeny nebo zrušeny a aby správní úkoly, které jsou dosud obstarávány správními úřady a orgány vyššího stupně, byly tam, kde se to jeví účelným, přeneseny na úřady a orgány nižšího stupně. V tomto smyslu se podle návrhu přenáší s ministerstva zemědělství na zemské úřady četná agenda, jež mu dosud příslušela podle zák. čl. XIX/1888 (srv. na př. §§ 15, 19, 24, 25, 31, 32, 41, 44 a 47 tohoto zákona). Dále byl podle cit. zákona č. 286/1924 Sb. z. a n. snížen podle § 4 celkový počet státních zaměstnanců o 10%.

Bylo by tudíž zřízení zvláštního ústředního státního rybářského úřadu a jeho expositur v Brně a v Bratislavě v přímém a příkrém rozporu s tímto zákonem o úsporných opatřeních ve veřejné správě.

K tomu se jen ještě uvádí, že z týchž celkem důvodů se vyslovil proti zřízení státního rybářského úřadu bývalý zemský správní výbor v Praze ve svém přípisu ze dne 22. dubna 1924, č. 27440/IX a že ani zemědělská rada pro Čechy nenavrhuje jeho zřízení ve své osnově rybářského zákona z prosince 1919, jež sloužila většinou za podklad návrhům pozdějším.

Dále se poznamenává, že by ani nebylo lze vzhledem k naprostému nedostatku potřebných statistických dat odůvodniti zřízení tohoto nového státního ústředního úřadu po stránce finanční a že by státní správa musila patrně asi hraditi největší část výdajů s tím spojených, mělo-li by příspěvků vybraných od rybářských zájemníků býti použito též na věcné výdaje, hlavně zarybňovací, a nikoliv pouze na výdaje osobní.

Konečně se podotýká, že zřízení zvláštního ústředního státního rybářského úřadu nelze ani odůvodniti ustanoveními cizích rybářských zákonů, nehledíc ani k tomu, že by k takovýmto ustanovením cizozemských zákonů nemohlo býti přihlíženo proto, že jak právě bylo dovozeno - nebylo by zřízení zvláštního ústředního státního rybářského úřadu u nás věcně odůvodněno, a to zejména ani národohospodářským významem našeho říčního rybářství v poměru k ostatním odvětvím zemědělské a průmyslové výroby.

Bylo proto dosavadní rozdělení kompetence mezi ministerstvo zemědělství a zemské a okresní úřady zásadně ponecháno. Jest tudíž podle návrhu rybářství organisováno podle jednotlivých zemí, jak tomu bylo až dosud. Ministerstvo zemědělství bude moci ve všech důležitých otázkách rybářských dáti podřízeným zemským a okresním úřadům potřebné pokyny a směrnice podle navrženého § 105 zákona o úpravě rybářství a podle čl. 1, odst. 3 organisačního zákona č. 125/1927 Sb. z. a n., jak bylo již shora uvedeno. Mimo to bude moci ministerstvo zemědělství i v konkretních případech rozhodovati jako odvolací stolice tehdy, když půjde o rozhodnutí zemského úřadu v I. stolici, tedy ve věcech vesměs důležitějších. Kromě toho bude ministerstvo zemědělství příslušno též podle čl. 9 organ. zák. č. 125/ 1927 Sb. z. a n. a podle § 8 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n., pokud půjde o úřední jednání, které přesahuje obvod zemského úřadu. Bude tedy otázka ústředního rybářského úřadu vyřešena způsobem daleko vhodnějším, jenž si nevyžádá zvláštního finančního nákladu.