Při vypracování tohoto návrhu přihlíželo ministerstvo zemědělství nejenom k dosavadnímu právnímu vývoji našeho rybářského práva a k tomu, aby navržené předpisy vyhovovaly s hlediska unifikačního praktické potřebě jak v zemích české a Moravskoslezské, tak i v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, nýbrž i k oněm předpisům cizích novějších rybářských zákonů, jež by vyhovovaly i u nás dosavadnímu právnímu vývoji a praktické potřebě.

V Rakouské republice jest rybářství záležitostí jednotlivých zemí, kdežto záležitosti vodoprávní jsou tam věcí spolkovou. Platí tam dosud říšský rybářský zákon ze dne 25. dubna 1885, č. 58 ř. z. Protože rybářství jest v Rakousku záležitostí zemskou, bylo by nyní obtížné tento říšský zákon změniti. Dále tam platí dosavadní shora již citované zemské rybářské zákony. Po státním převratu byl vypracován pouze v Tyrolích nový rybářský zákon na podkladě původní býv. rakouské vládní osnovy, podle níž byl vypracován mezi jinými též moravský rybářský zákon z r. 1895. Tento nový tyrolský rybářský zákon byl totiž vydán podle § 9 cit. říšského rybářského zákona č. 58 ř. z. ex 1885 na místě dosavadního t. zv. policejního zákona rybářského ze dne 4. dubna 1856, č. 28 tyrol. z. z. z r. 1887. Jest to rybářský zákon ze dne 5. března 1925, č. 25 tyrol. z. z. V Burgenlandu, tedy části býv. království uherského, platí zákonný článek XIX/1888. Ze zmíněného posuzování věcí vodoprávních jako spolkových a věcí rybářských jako zemských vznikají v Rakousku četné komplikace, takže na příklad ustanovení dolnorakouského rybářského zákona ze dne 26. dubna 1890, č. 1 ex 1891 vodoprávního rázu (§§ 44-52) jsou věcí spolkovou, kdežto ostatní jeho ustanovení věcí zemskou.

V království Jugoslávském se připravuje vypracování osnovy jednotného zákona rybářského. Věc je však prozatím v přípravném stadiu. Na území býv. Srbska platí Pravilnik o izvršériju Zakona o Ribolovu z 24. dubna 1912. V ostatních zemích, jež náležely k býv. Rakousko-Uhersku, platí staré rakousko-uherské zákony.

V království Maďarském platí dosud zák. čl. XIX/1888 o rybolovu, k němuž bylo v návrhu plně přihlíženo proto, že se stal utvořením Československé republiky podle čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n. součástí našeho právního řádu. Tento maďarský rybářský zákon byl pozměněn a doplněn zák. čl. XLIII z r. 1925. Prováděcí nařízení k tomuto novému zákonu bylo vydáno dne 23. listopadu 1926 (č. 9500/1926) s účinností od 1. prosince 1926.

V království Rumunském platí dosud na území starého Rumunska zákon o rybolovu ze dne 7. října 1896, č. král. dekretu 3904. V územích přivtělených k Rumunsku mírovými smlouvami platí dosud dřívější rybářské správní předpisy. Zákonem ze dne 12. května 1927, č. 1394, byly tyto různé platné rybářské předpisy toliko prozatím novelisovány až do vydání nového rybářského zákona, jehož osnova se připravuje.

Polský stát nemá dosud vlastního zákona rybářského, aniž jiných všeobecně platných právních předpisů v tom oboru. Polské ministerstvo zemědělství vypracovalo osnovu rybářského zákona platného pro celé Polsko, která jest předmětem zkoumání zúčastněných ministerstev a zájmových korporací. Vzhledem k uvedenému jsou na jednotlivých územích polských v platnosti rybářské právní předpisy států, v jichž svazku se dříve ta území nalézala. Na území dříve uherském (polská Orava a Spiš) platí však výjimečně shora citovaný zemský rybářský zákon haličský. Na území dříve ruském jsou v platnosti pouze příslušná ustanovení trestních zákoníků. Právních předpisů rybářských nebylo za Ruska na dnešním území polském a není tedy ani dnes.

V republice Německé jest rybářství záležitostí jednotlivých zemí. Zvláštní význam má a též pro naše poměry důležitý jest rybářský zákon pruský z 11. května 1916, k němuž byly vydány prováděcí předpisy ministerským výnosem ze dne 16. března 1917, rybářským řádem ze dne 29. března 1917 a policejním nařízením (prováděcím poukazem) ze dne 16. března 1918. Z dalších německých zákonů jest pro naše poměry významný bavorský rybářský zákon ze dne 15. srpna 1908, změněný zákonem ze dne 7. března 1924, spolu se zemským rybářským řádem z 23. března 1909.

V republice Francouzské jest rybářství upraveno dosud platnými zákony ze dne 15. dubna 1829, z 31. květná 1865 a z 18. listopadu 1898, jež jsou většinou pouze policejního rázu.

K vůli úplnosti se uvádí, že - mimo již zmíněný rybářský zákon tyrolský z 5. března 1925 a rumunský z 12. května 1927, jakož i maďarský zák. čl. XLIII/1925 - vydaly podle sbírky "Z cizích parlamentů" vydávané Národním shromážděním ČSR od roku 1920 nové, resp. doplňující rybářské zákony:

1. Anglie: Zákon ze dne 17. srpna 1921, jímž se zvyšují poplatky za povolení k lovu lososů a sladkovodních ryb, a dále zákon z 18. července 192, č. 16, jímž se konsolidují a mění ustanovení o lovu lososů a říčním rybolovu v Anglii a Walesu. Tento zákon byl v § 32 pozměněn zákonem z 10. května 1929, č. 39.

2. Francie: Zákon ze dne 18. června 1923 o chovu ryb v ohrazených částech vodních toků nebo kanálů, zákon ze 7. srpna 1926, jímž se mění čl. 10 zákona z 15. dubna 1829 o říčním rybolovu, zákon z 28. března 1928, obsahující zvláštní předpisy o pokutách udělovaných majitelům rybářských lodí s mechanickým pohonem lovících do sítí, jsou-li přistiženy při rybolovu mimo určené hranice, a zákon z 30. března 1928, jímž se mění čl. 2 a 3 zákona z 1. března 1888, zakazujícího cizincům rybolov v pozemních vodách francouzských a alžírských.

3. Italie: Dekret. zákon ze 14. dubna 1927, č. 616, obsahující nové předpisy na podporu rybolovu, dekret. zákon z 20. listopadu 1927, č. 2532, jímž se mění platná ustanovení o rybolovu a zákon z 13. prosince 1928, č. 2884, obsahující předpisy o ustanovení a činnosti spolků na ochranu a podporu rybolovu bezvýdělečných cílů. Dekret. zákonem ze 4. dubna 1929, č: 927 byly vydány předpisy o obchodu rybami, a dekret. zákonem z 3. října 1929, č. 247 předpisy a ukládání, opatrování a prodeji produktů rybolovu uchovávaných v nádržích. Král. dekretem ze dne 19. ledna 1931, č. 149, uveřejněným v Gazzetta Ufficiale č. 55 ze dne 7. března 1931, byla pak stanovena opatření k podpoře rybolovu v Italii.

Mimo to byly vydány některé nové rybářské zákonné předpisy po r. 1920 ve Švédsku, v Norsku, Gdánsku, Lucembursku, Turecku, Egyptě, v Jižní Australii a Aljašce.

Ze států, jimž připadly části území bývalého Rakouska-Uherska, byl vypracován návrh jednotného rybářského zákona v republice Polské a v království Italském. Z t. zv. nástupnických států předkládá však Československá republika první k ústavnímu projednání vládní návrh nového jednotného rybářského zákona.

Rybářství jest po stránce finanční vybudováno takovým způsobem, aby příspěvků a dávek vybíraných od osob oprávněných k rybářství a k rybolovu, zejména revírních příspěvků a tax za rybářské lístky bylo použito co nejméně na výdaje osobní a co nejvíce na věcná vydání ve prospěch rybářství, jako k účelům zarybňovacím a k placení náhrad podle § 9 odst. 4, § 45 odst. 1, § 57, § 59 a § 63 odst. 4. Proto bylo pojato v § 35, odst. 2 do návrhu ustanovení, že členové výboru svazu rybářských revírů nemají nároku na odměnu za vykonávání svých funkcí, nýbrž jsou pouze oprávněni požadovati od svazu rybářských revírů náhradu nutných hotových výdajů s tím spojených.

Finanční prostředky z dávek (tax) a příspěvků vybíraných podle tohoto zákona, jichž možno použíti pro více rybářských revírů, budou soustředěny jednak ve zvláštních zemských rybářských fondech a jednak u svazů rybářských revírů. Má jich býti v obou případech použito jednak, a to hlavně, ke zmíněným věcným výdajům a jednak též k výdajům správním (osobním).

Svazy rybářských revírů budou míti příjmy z poloviny výtěžku revírních příspěvků vybraných v jejich obvodu a po případě též ze členských příspěvků.

Pokud jde o soustředění celostátních výtěžků rybářství, bylo téměř ve všech návrzích předložených ministerstvu zemědělství navrhováno zřízení státního rybářského fondu.

Vládní návrh vychází však v této věci z dosavadního vývoje. Poněvadž podle tohoto návrhu jest rybářství organisováno podle jednotlivých zemí, navrhuje se zříditi v každé zemi rybářské fondy, jak existují až dosud v zemi České podle § 10 posl. odst. čes. rybář. zákona z r. 18.83 a na Moravě podle § 29 rybář. zákona z r. 1895 a § 3 vládního nařízení ze dne 29. března 1928, č. 51 Sb. z. a n., jímž byly upraveny taxy za rybářské lístky v Čechách a na Moravě.

Tyto zemské rybářské fondy jsou však v návrhu postaveny na pevnou právní basi a podrobeny po odborné stránce rybářské dozoru ministerstva zemědělství a po stránce účetní dozoru nejvyššího účetního kontrolního úřadu. Tímto způsobem bude postaráno pokud možno o stejnoměrnou finanční úpravu rybářství v jednotlivých zemích a tím bude též dosaženo účelu, jenž byl sledován návrhem na zřízení státního rybářského fondu. Zvláštní státní rybářský fond nelze u nás zříditi z toho důvodu, poněvadž zřizování jakýchkoliv zvláštních fondů státních jest nepřípustné.

Do rybářských fondů budou plynouti jednak polovina revírních příspěvků vybíraných v zemi, po případě přirážek podle § 39, odst. 5 a jednak celý výtěžek z tax za rybářské lístky.

Z těchto prostředků budou hrazeny příspěvky k účelům zarybňovacím a věcné výdaje (náhrady shora zmíněné a j.).

Jaký finanční význam přikládají zájemníci československému říčnímu rybářství, jest patrno z toho, že Unie rybářských spolků a družstev v ČSR v Praze předložila ministerstvu zemědělství návrh rybářského zákona z r. 1926, v němž navrhla zříditi zvláštní státní rybářský úřad s expositurami v Brně a Bratislavě. V důvodové zprávě dovozovala, že celkový roční příjem z rybářství v Československé republice by byl 1,320.000 Kč, z něhož po úhradě celkových správních výdajů v částce 593.968 Kč by zbylo ročně 726.032 Kč na zarybňování, podporu líhní a rybářství. Při tom počítá tato důvodová zpráva s ustanovením 4 úředníků, 1 státního dozorce (podúředníka) a 1 výpomocné kancelářské síly v pražské centrále.

Výtěžek rybářství v tekoucích vodách československé republiky nelze zjistiti přesně. Poslední statistický soupis byl proveden z nařízení býv. ministerstva orby ze dne 21. prosince 1904, č. 33.531 prostřednictvím všech zemských politických úřadů. Výsledky byly však tehdy zřejmě neúplné a nedostatečné a zejména údaje o výlovku a výtěžku ryb byly skoro veskrz značně nepřesné anebo nebyly vůbec podány, což mělo svůj důvod v tom, že dotázané strany se obávaly, aby nebylo jejich údaje použito pro fiskální účele, ačkoliv bylo stranám slíbeno, že se tak nestane. Byl tehdy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zjištěn na 15.450,3 km výtěžek 1713 q ryb.

Ministerstvo zemědělství snažilo se hned od počátku získati některá statistická data, jimiž by mohlo návrh zákona o úpravě rybářství doložiti, seznalo však, že upotřebitelná statistická data bude lze opatřiti teprve tehdy, až rybářství ve všech našich čtyřech zemích bude organisováno podle jednotného rybářského zákona a úřad bude míti náležitý vliv na osoby oprávněné k rybářství. Poněvadž ministerstvo zemědělství nemůže svůj návrh zákona o úpravě rybářství doložiti statistickými daty, bylo jeho snahou, aby provedením tohoto zákona nevzešly státu zvláštní výdaje. Samosprávné veřejnoprávní rybářské korporace (rybářská družstva, svazy rybářských revírů a zemské rybářské svazy) budou si musiti hraditi své správní výdaje z vlastních revírních a členských příspěvků a prováděním odborné služby podle tohoto zákona nevzejdou rovněž státu zvláštní výdaje, poněvadž tato odborná služba bude organisována v rámci hospodářsko-technické služby podobně, jak tomu již jest v zemích Slovenské a Podkarpatoruské.

Veškerá agenda s rybářstvím v zemi spojená bude soustředěna u jednoho úřadu, totiž u zemského úřadu, který má zároveň výkonnou moc ve věcech rybářských a vodoprávních.

Státu připadnou vzhledem k ustanovení čl. 11 zákona o organisaci politické správy ze dne 14. července 1927, čís. 125 Sb. z. a n. tresty na penězích uložené pro přestupky tohoto zákona o úpravě rybářství a výtěžky za rybářská nářadí a zařízení, jež budou zabavena a podle § 83 tohoto návrhu prohlášena za propadlá. Mimo to připadnou státu zpravidla rybářská práva podle § 2, odst. 2 tohoto navrhovaného zákona. Stát jakožto držitel četných rybářských práv v otevřených vodách bude péčí o zarybňování otevřených vod sledovati i vlastní zájem.

Byť by i nebylo lze podati přesná statistická data o výtěžku rybářství v tekoucích vodách Československé republiky, lze přece alespoň odhadem přijíti k přibližným výsledkům.

Máme asi 21.000 km rybných tekoucích vod. Z 1 km možno průměrně čítati 25 kg ryb, což se rovná 5.250 q ryb. Počítáme-li 1 kg po 14 Kč, činí výtěžek rybářství v našich tekoucích vodách asi 7,350.000 Kč ročně.

K poměrně stejnému výtěžku dojdeme též, přihlížíme-li k plošné výměře tekoucích rybných vod. Počítáme-li průměrnou šířku všech našich toků 4 m, činí to při 21.000 km našich tekoucích vod 8.400 ha. Na 1 ha možno pak počítati ročně 50 kg rybího přírůstku, což by znamenalo celkem asi 4.200 q ryb a výtěžek 5,880.000 Kč.

Z toho je patrno, že možno odhadovati roční výtěžek z celého našeho rybářství v řekách a potocích asi na 6,000.000 Kč. Uvážíme-li, že po provedení jednotného rybářského zákona lze očekávati, že výtěžek rybářství podstatně stoupne, možno počítati s tím, že se docílí pachtovného resp. jeho reluta podle § 39, odst. 2 asi v téže výši 6,000.000 Kč.

Revírní příspěvek se bude vybírati prozatím ve výši 15% ročního pachtovného. Činily by tedy revírní příspěvky v celém státě asi 900.000 Kč, z čehož polovice by připadla svazům rybářských revírů a polovice rybářským fondům.

Do rybářských fondů budou plynouti též taxy za rybářské lístky a to v dosavadní výši. Poněvadž tyto taxy se již nyní vybírají podle vlád. nař. č. 51/1928 Sb. z. a n., možno tu počítati s určitými výtěžky. Taxy za rybářské lístky vynesly v zemi České

za r. 1929 379.718'12 Kč,

za r. 1930 404.350'10 Kč a

v r. 1931 410.560' Kč,

a to ještě byly vybírány taxy za t. zv. malé rybářské lístky pro třetí osoby, jichž jest většina, toliko v poloviční výši 15 Kč, kdežto plnou taxu 30 Kč, platili toliko majitelé nebo nájemci rybolovu.

Na Moravě vynesly taxy za rybářské lístky:

Jest tedy jak v zemi České tak i na Moravě patrna vzestupná tendence, což lze vysvětliti zvýšeným zájmem o rybářský sport.

Ve Slezsku a v zemích Slovenské a Podkarpatoruské se dosud taxy za rybářské lístky nevybírají. Vzhledem ke shora uvedeným výtěžkům a vysvětlením možno však počítati s tím, že taxy za rybářské lístky, jež se budou vybírati v téže výši 30 Kč z jednoho rybářského lístku, vynesou v celém státě nejméně 1,000.000 Kč.

Z toho jest patrno, že na rybářství bude lze z příspěvků a tax zájemníků věnovati ročně velmi značné částky, nehledě ani k příspěvkům, jež budou platiti držitelé nebo podnikatelé vodních děl podle § 56, odst. 2.

Lze tedy očekávati, že rybářství v tekoucích vodách bude po provedení tohoto zákona rentabilní, i když bychom je posuzovali toliko s hlediska soukromopodnikatelského. Avšak nelze na to zapomínati, že rybářství jakožto spolehlivý indikátor škodlivého znečištění vodních toků nutno posuzovati především s hlediska veřejného zájmu péče o čistotu veřejných tekoucích vod, kterýžto veřejný zájem by odůvodňoval ochranu rybářství i tehdy, kdyby rybářství nebylo v ohledu národohospodářském úplně soběstačné.

Tím, že výdaj spojený s ustanovením odborných rybářských orgánů bude placen státem, bude umožněno použití rybářských fondů toliko k věcným výdajům ve prospěch rybářství, zejména k účelům zarybňovacím.

Mimo odůvodnění uvedené již ve všeobecné části podává se toto odůvodnění k jednotlivým ustanovením.

K §§ 1 a 2.

V § 1 jest řešena otázka, kterých vodních zvířat se rybářské právo týká, a v § 2 otázka, komu rybářské právo zpravidla přísluší. Rybářské právo jest soukromé právo k chovu a chytání ryb, raků a perlorodky říční v určité otevřené vodě spojené nerozlučně s vlastnickým právem ke korytu, po případě, zejména při provádění pozemkové reformy, s řádnou držbou koryta.

V moravském rybářském zákonu z roku 1895 vymezuje se v § 1 pojem rybářského práva obsahově a v § 2 se uvádí, že jest to právo soukromé. Otázka, komu rybářské právo přísluší, jest v tomto zákoně řešena pouze v § 4, pokud jde o takové rybné vody, v nichž až dosud směl býti provozován volný rybolov, a pokud jde o nové přirozené toky a shromaždiště vodní, dále v § 5 v případě umělého utvoření nového vodního toku, kdežto jinak ostatní rybářská práva nebyla dotčena ve svém právním trvání a rozsahu.

Zák. čl. XIX/1888 naproti tomu vůbec neřeší otázku, jaké oprávnění zahrnuje v sobě rybářské právo, nýbrž stanoví v § 1, komu rybářské právo přísluší. Teprve z dalších ustanovení tohoto zákona, zejména z § 16 odst. 1, § 22 odst. 1, § 26 odst. 2, § 34 bodu 2 a § 42, odst. 1, čís. 4 jest patrno, že rybářským právem není pouze právo k lovení ryb, nýbrž i právo resp. zároveň též povinnost k chovu ryb. Dále jest z § 21 zákona a z.§§ 25-27 prováděcího nařízení č. 5000/1889 F. M. patrno, že rybářské právo zahrnuje v sobě nejen oprávnění chovati a loviti ryby, nýbrž též chovati a chytati raky.

V § 1 návrhu jest výslovně stanoveno, kterých vodních zvířat se rybářské právo týká. Bylo v celku recipováno ustanovení § 1, odst. 1 a 2 mor. ryb. zák. z r. 1895. Ze třídy korýšů (crustacea) se uvádějí pouze raci (astacidae), poněvadž jedině jich chov a chytání má hospodářský význam. Z čeledi škeblí (unionidae) má význam pouze chov perlorodky říční (margaritana margaritifera L.), jež se vyskytuje hlavně v Čechách v pošumavských vodách. Její chytání jest dosud podle čl. I A IV. vyhlášky býv. čes. místodržitele z 23. června 1913, č. 7-344/21 ai 1912, čís. čes. z. z. 34 zakázáno, pokud se neprovádí pro zemědělskou radu k účelu chovu.

Za platnosti navrhovaného zákona není však třeba tento zákaz podržeti, protože osoba oprávněná k rybářství jest především povinna perlorodku říční chovati a v provozovacím plánu, jenž bude vypracován a úředně schválen pro vody, v nichž se perlorodka říční vyskytuje, bude její chov zabezpečen, po případě bude v něm možno omeziti její chytání.

Názvu perlorodka říční (margaritana margaritifera L.) bylo užito z toho důvodu, že je to staré, vžité a v přírodopisných učebnicích užívané pojmenování pro mlže z čeledi škeblí (unionidae) zvaného vědecky "margaritana margaritifera". Téhož pojmenování se užívá i ve shora citované místodržitelské vyhlášce. Jméno "velevrub perlonosný" pochází z novější doby. V díle "Měkkýši čeští (Mollusca bohemica)" sepsaném prof. Josefem Uličným (vyd. nákladem klubu přírodovědeckého, Praha 1890) se užívá jména perlovka perlonosná, jež jest však v odborné literatuře dosti neobvyklé.

V návrhu jest perlorodka říční uváděna v jednotném čísle, poněvadž jde toliko o jeden druh vodních zvířat, kdežto u ryb a raků má pro rybářství význam více druhů.

Chov jiných škeblí kromě perlorodky říční nemá právě tak jako chov žab anebo ještě jiných vodních zvířat nyní pro rybářství významu. Jinými škeblemi rozumějí se pouze živé škeble, nikoliv též sbírání lastur, ležících na břehu.

K chytání jiných škeblí nebo žab ve vodách otevřených a v oněch vodách uzavřených, jež budou pojaty podle § 86 do rybářského revíru, se vyžaduje zvláštního dovolení osoby oprávněné k rybářství z toho důvodu, že chytání žab po případě škeblí mohlo by býti předstíráno pytláky ryb. Kromě toho chytají se žáby hlavně časně z jara v době, kdy se třou štiky. Poněvadž štiky táhnou ke svému tření do postranních přítoků, hlavně malých lučních potoků, byl by osobami, chytajícími žáby, ničen jejich potěr, po případě mohly by býti chytány i matečné ryby.

Rybářstvím jest míněn jak chov, tak i chytání ryb, raků a perlorodky říční.

K § 2 návrhu se poznamenává, že rybářské právo jest právem soukromým, podléhajícím kognici soudní (srv. § 2 morav. rybář. zák. z r. 1895). Vzhledem k přijaté zásadě, že rybářské právo v nových ať přirozených nebo umělých tocích bude příslušeti vlastníkům nového koryta, nebude třeba, aby politický úřad přikazoval rybářská práva v nových tocích, jak tomu bylo dosud podle §§ 4 a 5 mor. ryb. zákona z r. 1895. Z téhož důvodu nebude ani třeba, aby politický úřad přikazoval rybářská práva v případech § 2, odst. 2.

Rovněž v Čechách a ve Slezsku jsou rybářská práva právy soukromými (srv. čl. IX cit. vyhlášky býv. českého místodržitele z r. 1913 a nález správního soudu ze dne 27. února 1896 č. 1230, Budw. č. 93.81, podle něhož rybářská práva jsou práva soukromá, o nichž rozhodují řádné soudy a jež se nezapisují do vodních knih). V zemích Slovenské a Podkarpatoruské rozhodují soudy o tom, komu náleží vlastnictví vodního koryta, kteréžto rozhodnutí involvuje vzhledem k ustanovení § 1 zák. čl. XIX/ 1888 rozhodnutí o rybářském právu.

Držba rybářského práva musí býti jak podle § 2 tak i podle § 4 návrhu řádnou ve smyslu občansko-právním.

Ustanovení § 2, odst. 2 jest jen důsledným provedením zásady stanovené v odst. 1.

Právo volného rybolovu bude třeba považovati za zrušené vzhledem k ustanovením § 2, odst. 1 a § 4, odst. 1, v nichž se rybářské právo přiznává osobám tam uvedeným. Mimo to jest však vůbec pochybné, zdali se z občanského zákoníka dá odvoditi právo volného rybolovu. Vždyť § 383 se výslovně dovolává politických zákonů a Zeiller ve svém komentáři k § 383 neuznává volného rybolovu. Ustanovení § 1 říšského rybářského zákona č. 5.8/1885 r. z. považoval již Randa za zbytečné (srv. jeho monografii "Das österreichische Wasserrecht", 1891, str. 47 a 48). Rozhodně neplatí právo volného rybolovu v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, neboť - bylo-li tam kdy jiné právo zvykové - bylo odstraněno výslovným předpisem § 1 zák. čl. XIX/1888. Rovněž bylo právo volného rybolovu zrušeno na Moravě podle § 4 zemského rybářského zákona z 6. června 1895, č. 62 z. z. ex 1896, jímž byl proveden § 1 říšského rybářského zákona z 25. dubna 1885, č. 58 ř. z. Existuje-li vůbec ještě na území Československé republiky právo volného rybolovu, existuje pouze na území dříve rakouském, kde zákon č. 58/1885 ř. z. nenabyl platnosti, tedy mohlo by existovati toliko v zemi české a ve Slezsku.

K § 3.

Ustanovení o opuštěném řečišti (alveus derelictus) jsou v §§ 409 a 410 ob. obč. zákona a v § 9 zák. čl. XXIII/1885 o vodním právu. Na těchto platných ustanoveních nebude novým rybářským zákonem nic měněno. Tato ustanovení mají však býti z ob. obč. zákona vypuštěna a pojata do nového jednotného vodního zákona.

Navrženým ustanovením se řeší pro futuro otázka, komu připadne rybářské právo v nových tocích a ramenech vodních, a to buď přirozených nebo umělých, s hlediska této budoucí úpravy jednotného vodního zákona jakož i s hlediska zásady uvedené v § 2 návrhu, že rybářské právo jest nerozlučně spojeno s vlastnickým právem ke korytu. V zák. čl. XIX/1888 není sice podobného ustanovení, avšak platí tam zásada právě zmíněná, V Čechách a ve Slezsku není tato otázka vůbec řešena, poněvadž ustanovení § 1, odst. 3 říš. rybář. zákona nenabylo v těchto dvou zemích účinnosti. Na Moravě jest sice tato otázka řešena odlišně podle § 4, odst. 2 rybář. zák. z r. 1895 ve prospěch země, resp. držitelů umělých koryt a podlé § 5 téhož zákona ve prospěch těch, kdož měli rybářské právo ve starých řečištích; na těchto dosavadních rybářských právech nebude však podle navrženého ustanovení § 4, odst. 1 nic měněno. Pro futuro není pak námitek proti tomu, aby tato otázka byla upravena s hledisek shora zmíněných, tím spíše, že držitelům dosavadních rybářských práv, pokud budou změnou koryta vůbec poškozeni, dostane se přiměřené náhrady, uplatní-li tento nárok do roka od nastalé změny. Tato náhrada bude přiměřená prospěchu, jenž vlastníku nového koryta vzejde z nabytí nového rybářského práva. Otázka odškodnění držitelů pozemků, kteří jsou poškozeni novým tokem vody, z oproštěného koryta nebo z ceny za ně stržené jest řešena v § 409 ob. obč. zák.

Neopustí-li tok svého koryta docela, nýbrž vytvoří-li si jen nové rameno, bude rybářské právo v tomto novém rameni příslušeti vlastníkům jeho koryta, kteří budou po případě musiti dáti držitelům rybářských práv ve starém toku náhradu přiměřenou škodě, kterou tito na rybářství prokazatelně utrpí zmenšením vodního stavu ve starém toku.

V případě trvalého, buď úplného nebo částečného odvedení toku způsobem umělým bude musiti platiti náhradu ten, kdo hradí náklad s tím spojený a kdo tedy těmito pracemi způsobí, že dosavadní držitelé rybářských práv přijdou o svá práva anebo utrpí újmu. V případě uvedeném v odst. 3 bude dána náhrada přiznáním poměrné části výtěžku z rybářského práva v novém toku.

Poněvadž při umělé i přirozené změně toku bude třeba opatření příslušného vodoprávního úřadu, stanoví v případě sporu výši náhrady po případě poměrnou část dotčeného výtěžku tento úřad, ovšem s výhradou pořadu práva.

Vzhledem k ustanovení §u 93, odstavci 1 mluví se v návrhu o příslušném úřadu všude tam, kde jde o úřad, jenž je příslušný podle jiných platných předpisů nežli jsou navrhované předpisy rybářské (srv. § 93, odst. 2 návrhu).

K § 4.

Jak jest patrno z historického vývoje podaného již ve všeobecné části, jsou v zemích České a Moravskoslezské toliko zcela výjimečně spojena rybářská práva s vlastnickým právem ke korytu, ježto v těchto dvou zemích jest podle § 287 obec. obč. zák. koryto vodních toků veřejným statkem. Jde tudíž v obou těchto zemích zpravidla o rybářská práva samostatná.

Zcela odlišné poměry jsou však v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, kde jest podle § 1 zák. čl. XIX/1888 rybářské právo spojeno nerozlučně s vlastnickým právem ke korytu, kterážto zásada jest převzata též v návrhu. Naopak toliko výjimečně existují v zemích Slovenské a Podkarpatoruské též samostatná rybářská práva, totiž tak zv. legitimovaná rybářská práva bývalých pozemkových vrchností (srv. §§ 3 až 6 zák. čl. XIX/1888).

Jsou tedy v zemích Slovenské a Podkarpatoruské poměry v držení rybářských práv zcela odlišné od poměrů v zemích České a Moravskoslezské, čímž je odůvodněna odchylná zákonná úprava. Z toho důvodu bylo připuštěno v zemích Slovenské a Podkarpatoruské vyvlastnění právě zmíněných samostatných rybářských práv býv. pozemkových vrchností, jež bude spojeno s daleko menším dosahem, nežli by tomu bylo v zemích české a Moravskoslezské.

K tomu se ještě poznamenává, že podle shora zmíněných návrhů nového rybářského zákona, a to rybářských spolků z r. 1920, poslance Hrizbyla a soudruhů a poslance H. Bergmanna a druhů měla býti veškerá rybářská práva v tekoucích vodách převedena na stát a za tím účelem po případě vyvlastněna.

K § 5.

Pokud jde o vody uzavřené, uvedené v § 5, odst. 1, písm. a) vládního návrhu, totiž o rybníky, není třeba požadovati zvlášního úředního uznávacího aktu o uzavřenosti těchto vod, poněvadž tu jde o vody stojaté, jež se podstatně liší od vod tekoucích.