Oddíl 2.

Povinnosti veřejných zaměstnanců

(funkcionářů) za branné pohotovosti

státu.

K § 64.

Ustanovení tohoto paragrafu jest ob-
dobné, jaké mělo cís. nař. č. 154/1914 ř. z.
a cís. nař. č. 155/1914 ř. z.

Jedná o zaměstnancích státu nebo jiných
veřejnoprávních korporací, ústavů, fondů a
jakýchkoli veřejných institucí vůbec, ústa-
vů, fondů, podniků a závodů jim nále-
žejících nebo jimi spravovaných, jakož
i podniků pro veřejnou dopravu.

Pro tyto zaměstnance platí ustanovení
tohoto paragrafu za branné pohotovosti
státu ex lege, aniž je třeba jejich platnost
teprve zvláště zaváděti, jak je tomu podle
§ 60, odst. 1 při zavádění pracovní povin-
nosti.

Ustanovení § 64 platí za branné pohoto-
vosti státu bez výjimky pro všechny
zaměstnance právních subjektů uvedených
v odstavci 1. Z této zásady neplatí vý-
jimka ani pro ty zaměstnance právě uvede-
ných subjektů, jejichž platové a služební
poměry jsou upraveny hromadnými nebo
individuálními smlouvami nebo jinými
ujednáními pracovního poměru (§ 210,
odst. 3 platového zákona), jsou-li zaměst-
náni (u právě uvedených právních sub-
jektů) v těch oborech práce nebo v podni-
cích, v nichž byla zavedena pracovní povin-
nost podle ustanovení § 60; není totiž dobře
možné, aby v dobách nejkritičtějších se
určitá skupina zaměstnanců uvedených
právních subjektů vymknula z jednotné
personální a mzdové politiky dotčeného od-
větví státní správy, což platí zejména o za-
městnancích státních drah.

K jednotlivým ustanovením se pozname-
nává toto:

Pokud jde o povinnost uvedenou v od-
stavci 2, zdůrazňuje se tu především po-
vinnost zaměstnanců setrvati ve služebním
(pracovním) poměru a plniti řádně a svě-
domitě všechny povinnosti své služby
(práce) a zdržeti se všeho, co by mohlo
znesnadniti nebo ohroziti řádný a pravi-
delný výkon služby (práce).

Řádným plněním všech povinností služby
(práce) sluší rozuměti též plnění všech po-
vinností, jež dotčeným osobám ukládají pří-
slušné služební předpisy a příkazy; co se
soudců týče, nemohou ovšem takové pří-

kazy býti dávány ve věcech, týkajících se
jejich vlastní činnosti soudcovské.

Vedle toho zdůrazňuje odstavec 2, že za-
městnanci jsou povinni vykonávati službu
(práci) i mimo místo svého trvalého půso-
bení, a třeba-li, i takové úkony, které k je-
jich pravidelné službě nenáleží. Aplikuje se
tím v širším pojetí myšlenka, která je obsa-
žena v § 22 služební pragmatiky úřednické
a v obdobných ustanoveních jednotlivých
služebních řádů, resp. v § 8 zákona č. 286/
1924 Sb. z. a n.

Ustanovení odstavce 3 provádí myš-
lenku odstavce 2 do dalších důsledků, že
zaměstnanci zde uvedení nemohou dobro-
volně rozvázati svůj služební (pracovní)
poměr (vzdáti se služby), nýbrž je k tomu
zapotřebí svolení příslušných státních úřa-
dů, podle okolností státního úřadu dozor-
čího nebo okresního úřadu, a třeba-li, úřa-
dů, jimž to bude svěřeno. Odstavec 4
pak pamatuje na možnost rozvázati služeb-
ní (pracovní) poměr bez popudu zaměst-
nancova, a to buď přímo úřadem uvedeným
v odstavci 3 nebo k jeho příkazu, obdobně,
jak je tomu v § 62, odst. 2, pokud ovšem
platná zákonná nebo smluvní ustanovení
rozvázání služebního poměru připouštějí.
Ustanovení odstavců 3 a 4 jsou nutná, jed-
nak aby za branné pohotovosti státu nedo-
cházelo k rozvazování služebních poměrů,
které by mohlo býti zájmům obrany státu
na újmu, jednak aby byly služební pracovní
poměry rozvázány všude tam, kde toho
zájmy obrany státu vyžadují a platná zá-
konná neb smluvní ustanovení umožňují.

K ustanovení odstavce 5 se pozna-
menává, že § 7 cís. nař. č. 155/1914 ř. z.
poskytoval možnost učiniti podobná opa-
tření, na jaká pomýšlí odstavec 5, u zaměst-
nanců železnic, pošt a telegrafů, dále u za-
městnanců obstarávajících důchodkovou
službu při dopravě železniční, plavební a
u pošty a konečně u zaměstnanců státních
tiskáren. Osnova neomezuje možnost učiniti
opatření zde uvedená jen na tyto kategorie
zaměstnanců, nýbrž zavádí možnost, aby
byla stejná opatření učiněna, bude-li jich
potřebí, u kteréhokoli zaměstnance sub-
jektů uvedených v odstavci 1. Ve veřejném
zájmu se jeví nutným neomezovati dotčené
opatření jen na ty kategorie zaměstna-
necké, na které se vztahoval cit. § 7 cís.
nař. č. 155/1914 ř. z.

Ustanovení odstavce 5 je pro dobu bran-
né pohotovosti státu nezbytně zapotřebí.

- 170 -

Není možné tu vystačiti s mírovými usta-
noveními a ponechati stíhání porušení
těchto povinností normálním disciplinár-
ním (kárným) institucím. Uváží-li se po-
vinnosti, jaké mají osoby vojenské a
sankce, jakým podléhají pro jejich nepl-
nění, nelze ustanovení odstavce 5 míti za
ustanovení nesrovnávající se s postavením
veřejných zaměstnanců. Státní správa se
nemůže obejíti bez možnosti okamžitě od-
straniti takové zaměstnance, kteří hrubě
poruší povinnosti uvedené v odstavci 2. A
na takové případy je účinnost odstavce 5
omezena; menší služební poklesky se vyřídí
disciplinárně.

Vedle toho přiznává osnova postižené
osobě opravný prostředek, takže - cítí-li
se ve svých právech dotčena - může se do-
volati nápravy u příslušné instance vyšší.

Dodati sluší, že jen u soudců bylo třeba
pojmouti sem se zřetelem k § 55 ústavní
listiny zvláštní ustanovení kompetenční
a ponechati příslušnost k opatřením podle
tohoto odstavce disciplinárním soudům;
tyto soudy vysloví propuštění ze služby dis-
ciplinárním nálezem.

Odstavec 6 pamatuje na případy,
kdy došlo k odsouzení zaměstnance pro ně-
který z trestních činů uvedených v hlavě
VIII a nenastala tu ztráta služby (úřadu)
již přímo ze zákona nebo výrokem soudu;
v takových případech třeba provésti rovněž
okamžité propuštění odsouzeného zaměst-
nance ze služby (práce).

Odstavec 7 pak pojednává o násled-
cích propuštění ze služebního poměru pro-
vedeného podle odstavce 5 nebo 6. Vzhle-
dem k závažnosti provinění bylo třeba tu
stanoviti ztrátu nároků na zaopatření ve-
řejných zaměstnanců a jejich pozůstalých.

Odstavec 8 však pamatuje na mož-
nost poskytnutí tzv. příspěvku na výživu,
zvláště pak nevinným příslušníkům provi-
nivšího se zaměstnance podle zásad § 5 zá-
kona č. 147/1933 Sb. z. a n. Výslovně se tu
upravuje kompetence k přiznávání tako-
vého příspěvku, po kteréžto stránce nemá
právě uvedený zákon č. 147/1935 Sb. z. a n.
žádného ustanoveni.

Ustanovení odstavce 9 pak stanoví,
za jakých podmínek mohou býti osoby,
které byly podle ustanovení odstavce 5
nebo 6 ze služby (práce) propuštěny, opět
přijaty do některé ze služeb (prací) uve-
dených v odstavci 1.

K § 65.

Tento paragraf pojednává o funkcioná-
řích zastupitelských sborů a jiných orgánů
subjektů uvedených v § 64, odst. 1; při tom
nerozhoduje, zda funkce bylo nabyto vol-
bou, jmenováním či jinak. Jestliže však ně-
který z těchto funkcionářů je zaměstnan-
cem dotčeného subjektu, podléhá ustanove-
ním § 64. Dodati sluší, že funkcionáři "ve-
řejných institucí" nesluší rozuměti členy
Národního shromáždění (poslance a sená-
tory); na tyto osoby se ustanovení § 65 ne-
vztahuje.

Odstavec 1 ukládá povinnost všem
funkcionářům tam uvedeným setrvati
v příslušných funkcích a plniti řádně a svě-
domitě všechny povinnosti s funkcí spojené
a zdržeti se všeho, co by mohlo znesnadniti
nebo ohroziti řádnou a pravidelnou činnost
korporací, ústavů, fondů, podniků a závodů
tam uvedených. Poznamenati sluší, že
platný právní řád tuto věc již jistým způ-
sobem upravuje. Stanovila novela zákona
o mimořádných opatřeních č. 125/1933 Sb.
z. a n. (§ 11), že může býti stanoveno, že
členové zastupitelských sborů samosprávy
místní a zájmové, jakož i členové správ-
ních orgánů jejich podniků a ústavů, počí-
tajíc v to i svazy těchto korporací, podniků
a ústavů, jsou povinni setrvati ve svých
funkcích a zdržovati se jakéhokoli jednání
nebo chováni ohrožujícího řádný výkon ve-
řejné správy nebo řádnou činnost oněch
podniků, ústavů a svazů a že mohou se
vzdáti své funkce jen se souhlasem stát-
ního úřadu dozorčího. Toto ustanovení by
však bylo po dobu branné pohotovosti státu
nepostačujícím; je třeba, aby ustanovení
o povinnostech funkcionářů platila za
branné pohotovosti státu již ex lege a ne-
bylo třeba je za branné pohotovosti státu
s omezenou časovou působností ve formě
mimořádného opatření teprve zaváděti.

Při konstrukci odstavce 2, písm.
a) bylo zásadně přihlíženo ke kompetenci,
kterou pro rozhodnutí o ztrátě funkce sta-
noví § 10 zákona č. 201/1933 Sb. z. a n.

Ustanovení odstavce 2, písm. b)
je nutným důsledkem povinnosti uložené
v odstavci 1; platný právní řád pamatuje
na tuto věc rovněž v citované již novele
k zákonu o mimořádných opatřeních č.
125/1933 Sb. z. a n. ustanovením, že může
býti stanoveno, že funkcionáři tam uvedení
mohou se vzdáti své funkce jen se souhla-
sem státního úřadu dozorčího.

- 171 -

Ustanovení odstavce 6 je plně odů-
vodněné, aby nebylo nutno teprve za
branné pohotovosti státu vydávati o věci
zvláštní normy, jak tomu bylo za světové
války, kde bylo na př. třeba císařským na-
řízením (zákonem) prodlužovati funkční
období obchodních komor (cís. nař. 428/
1916 ř. z., zákon č. 2/1918 ř. z. ).

Ustanovení odstavce 7 je obdobné,
jako má § 11, odst. 2 zákona č. 201/1933
Sb. z. a n. o zastavování činnosti a o roz-
pouštění politických stran.

Oddíl 3.
Osobní úkony za branné pohotovosti státu.

K§ 66.

Tento paragraf určuje, co třeba roz-
uměti osobními úkony, a stanoví, že
je to každá tělesná a duševní činnost, které
je třeba v zájmu obrany státu, t. j. k úče-
lům vytčeným v § 1 osnovy. K osobním
úkonům nenáleží však setrvání v zaměst-
nání z pracovní povinnosti, upravené
v §§ 60 až 63 této osnovy, ani služba
v branné moci podle branného zákona, ani
konání zvláštních úkonů podle § 3 bran-
ného zákona, ani služba veřejných zaměst-
nanců uvedených v § 64, po případě výkon
funkce podle § 65. Rovněž nejsou osobními
úkony ve vlastním smyslu slova úkony a
funkce, ukládané podle oddílu 4 této části
jako "jiná účast při obraně státu", třebaže
se některá ustanovení o osobních úkonech
i na tuto "jinou účast" vztahují (§ 80).

Osobními úkony budou obstarávány ta-
kové činnosti, které za války nebude lze
provésti ani vojenskými osobami, ani oso-
bami povolanými podle § 3 branného zá-
kona. Jde tu na př. o výpomoc při výrobě
za nedostatku pracovníku, zejména v pod-
nicích zabývajících se výrobou válečných
prostředků, dále o práci na opatřeních for-
tifikačních, o zabezpečení pracovníků v ze-
mědělství, v službě zdravotní, při dopravě
atd.

Pokud jde o poměr osobních úkonů podle
tohoto zákona k zvláštním úkonům podle
§ 3 branného zákona, ponechává osnova
obě kategorie vedle sebe, přidržujíc se tak
dosavadního právního stavu, podle něhož
i osobní úkony podle zákonů o válečných
úkonech stály vedle zvláštních úkonů podle
§ 3 branného zákona. V praxi je zamýšleno
podle § 3 branného zákona povolávati

v těch případech, kdy půjde o úkony v pro-
spěch branné moci, a to zejména o úkony
delšího trvání, jež jsou již v míru co do
druhu a počtu potřebných sil předvídány,
nebo tam, kde by nebylo vzhledem k povaze
věci doporučitelné používání osob povola-
ných k osobním úkonům. Naproti tomu po-
volání k osobním úkonům podle osnovy by
nastoupilo jednak (bez výhrady) v těch
případech, kdy by nebylo lze užíti § 3 bran-
ného zákona proto, že půjde o mimovojen-
ské účely obrany státu, anebo proto, že
půjde při úkonech v prospěch branné moci
o přibrání žen, jednak (zpravidla) v těch
případech, kdy půjde o úkony krátkého
trvání v prospěch branné moci, u nichž ne-
bude zvláštních důvodů k tomu, aby se po-
užilo ustanovení § 3 branného zákona. Ob-
dobně je věc upravena již v § 311 branných
předpisů (vl. nař. č. 141/1927 Sb. z. a n. ),
pokud jde o poměr zvláštních úkonů podle
§ 3 branného zákona k osobním úkonům
podle zákonů o válečných úkonech.

Odstavec 2 má naznačiti jednak, že
je též možné k osobním úkonům dobrovolně
se přihlásiti (což bude zejména praktické
v některých případech, kdy by dotčené
osoby nemohly býti k osobním úkonům nu-
ceny, protože jsou podle § 68 osvobozeny),
jednak že osoby vykonávající osobní úkony
na základě takové dobrovolné přihlášky
mají stejná práva a povinnosti jako osoby
k takovým úkonům imperativně povolané.

Aby nebylo o tom pochybností, stanoví
odstavec 3, že osobní úkony podle navrho-
vaného zákona lze požadovat i pro účely
spojeneckých států. Podobné ustanovení se
vyskytuje i v dosavadních platných záko-
nech o válečných úkonech, kde je v § 1 vý-
slovně stanoveno, že válečné úkony mohou
býti požadovány také pro účely ozbrojené
moci některého spojeneckého státu. Po-
dobné ustanovení je pojato i do § 81, odst.
5, pokud jde o opatření věcných pro-
středků.

K § 67.

Poněvadž si obrana státu vyžádá podle
okolností účast všeho obyvatelstva, je třeba
zjednati právní podklad dosti pružný pro
to, aby mohli býti povoláni občané na
obranu v potřebné míře. Vzhledem k tomu
- a přihlížejíc k zásadě vtělené do § 127
ústavní listiny - stanoví osnova povinnost
k osobním úkonům zásadně pro všechny
obyvatele státu, připouští však z důvodů
v zákoně uvedených osvobození od osobních

- 172 -

úkonů. V podstatě není to věc nová, poně-
vadž již branný zákon a zákony o váleč-
ných úkonech připouštějí povolati v podob-
ném rozsahu na obranu státu, ovšem jen
muže.

Nepotřebuje však bližšího odůvodnění
okolnost, že osnova nepovažuje za možné
osvoboditi přímo od osobních úkonů ženy,
poněvadž poslední světová válka dostatečně
prokázala, že se ženy uplatnily v četných
výrobních odvětvích, ve veřejné službě, ve
válečném průmyslu atd. Po té stránce při-
hlíží osnova zákona i k úpravě věci, jaká je
provedena v jiných státech, v nichž ženy
jsou rovněž k povinné pomocné službě za
mobilisace a války přidržovány.

Osnova se však stará o potřebnou ochra-
nu žen, a to jednak ustanovením § 68, odst.
1, písm. g), osvobozujíc od osobních úkonů
ženy, které se starají o nedospělé děti nebo
jsou těhotné, pak ty, od jejichž slehnutí ne-
uplynuly ještě tři měsíce. Ostatní ženy
tedy povinnosti k osobním úkonům zásadně
podléhají, avšak odstavec 3 poznamenává,
že ženy budou tu povolávány co možná jen
k takovým osobním úkonům, k nimž jsou
svým obvyklým zaměstnáním (povoláním)
způsobilé a že bude při tom přihlíženo též
k tomu, aby jejich povolání k osobním úko-
nům nebylo na újmu plnění jiných závaž-
ných úkolů, které mají, zejména jako ženy
pečující o domácnost. Vedle toho stanoví
ještě § 70, odst. 6, že muži budou podle
možnosti povoláváni před ženami.

Odstavec 2 zdůrazňuje, že se osoby
k osobním úkonům povolané nemohou dát
v plnění své povinnosti zastupovati. Tím se
má zabrániti, aby se majetnější občané ne-
vyhýbali zákonné povinnosti tak, že by si
zjednali (třeba za plat) náhradníky. Ta-
kové zastoupení není dovoleno, úřad ovšem
bude moci ustanoviti náhradníka, kde to
povaha věci bude vyžadovati (náhradní
úkon podle § 123 vládního nařízení o správ-
ním řízení č. 8/1928 Sb. z. a n. ).

Konečně třeba již na tomto místě pouká-
zati na to, že osoba povolaná k osobním
úkonům nevykonává tím přímou službu
vojenskou a že ji nelze k vykonávání
takové služby přidržeti, ledaže by ovšem
bylo její povolání dodatečně pozměněno na
povolání k vykonání vlastní služby vojen-
ské (ovšem jen pokud jde o osobu branné
povinnosti podléhající). To je zdůrazněno
výslovně též v § 73, odst. 3.

K § 68.

Tento paragraf vypočítává jednotlivé
případy osvobození od osobních úkonů.
Osvobozeny jsou především podle odst. 1,
písm. a) osoby tělesně a duševně ne-
schopné, dále podle odst. 1, písm. b)
osoby mladší než 17 let a starší než 60 let
(stejné věkové hranice, jako má § 3 bran-
ného zákona), pak podle odst. 1, p í s m. c)
a d) členové Národního shromáždění,
vlády, guvernér země Podkarpatoruské,
státní a jiní veřejní zaměstnanci atd.

Z povahy věci plyne, že jsou od osobních
úkonů osvobozeny [odst. 1, písm. e)]
i osoby, které vykonávají činnou službu vo-
jenskou nebo zvláštní úkony podle § 3 bran-
ného zákona; jestliže však osoby podléha-
jící branné povinnosti nebo povinnosti
k zvláštním úkonům podle § 3 branného zá-
kona vojenskou službu nebo uvedené zvlášt-
ní úkony v době, kdy by šlo o povolání
k osobnímu úkonu, vykonávati nebudou, lze
i je přidržeti k osobním úkonům (na př.
vojenské osoby ročníků nemobilisovanýcn),
leč by činnou službu vojenskou nevykoná-
valy proto, že byly z veřejných zájmů od
ní zproštěny.

K osobním úkonům nebudou zásadně po-
volávány ani osoby vázané pracovní povin-
ností, poněvadž by to rušilo chod podniků
a zařízení, pro něž byla pracovní povinnost
zavedena; ukázala-li by se však toho po-
třeba, mohla by jejich pracovní povinnost
býti pozměněna dodatečně v závazek
k osobním úkonům v dotčeném podniku a
zařízení, nebo by mohly býti povolány k vy-
konávání jiných osobních úkonů.

Osvobozeny jsou dále, jak již uvedeno,
podle odst. 1, písm. f) osoby, které byly
zvláštním úředním rozhodnutím zproštěny
od činné služby vojenské za mobilisace
(§§ 207 až 230 branných předpisů) neb
osvobozeny od vykonávání zvláštních
úkonů podle § 3 branného zákona (§ 323
branných předpisů).

K případu osvobození uvedenému v odst.
1, písm. g), sluší poukázati, pokud jde
o přibírání žen k osobním úkonům, na po-
známky připojené k § 67. Jinak se k to-
muto osvobozovacímu důvodu ještě pozna-
menává, že se "nedospělými" dětmi roz-
umějí děti do 14 let, a že "dětmi" se roz-
umějí nejen vlastní děti ženy, o jejíž osvo-
bození od osobních úkonů jde, nýbrž i děti
nevlastní, schovanci a pod.

- 173 -

Případ osvobození uvedený v odst. 1,
p í s m. ch) byl stylisován obdobným způ-
sobem jako § 60, odst. 4, jednající o vynětí
cizinců z pracovní povinnosti.

Bylo-li by třeba užíti veřejných zaměst-
nanců k některým úkonům, které k jejich
mírové službě nenáleží a které by bylo lze
jim uložiti jako osobní úkon, kdyby nebyli
podle ustanovení odst. 1, písm. d) osvobo-
zení, bude moci vzhledem k ustanovení
§ 64, odst. 2 příslušný služební úřad
(orgán) zaříditi, čeho třeba.

K odstavci 2 nutno poznamenati, že
bude třeba v prováděcím nařízení pama-
tovati na to, jak by se dalo vhodnými opa-
třeními čeliti tomu, aby nebyla vydávána
neoprávněně potvrzení osobám, u nichž
osvobozovací důvod splněn není.

Dále bude prováděcími předpisy třeba
též upraviti otázku, jak přidržeti k osob-
ním úkonům trestance.

Odstavec 3 pamatuje na zaměstnan-
ce podniků pro veřejnou dopravu, pokud
se na ně jako na zaměstnance státních do-
pravních podniků (státních železnic a
pod. ) nevztahuje ustanovení odst. 1, písm.
d); takoví zaměstnanci mohou býti k osob-
ním úkonům přibráni jen se souhlasem
státního dozorčího úřadu nebo služebny,
ježto vnější zásahy do disposic dopravním
personálem bez vědomí a souhlasu přísluš-
ných orgánů mohly by způsobiti poruchy
ve veřejné dopravě.

K § 69.

Tento paragraf obsahuje v odstavci
1 ustanovení o kompetenci k určení roz-
sahu i jednotlivých druhů osobních úkonů.
Bude k tomu povoláno ministerstvo ná-
rodní obrany v tom případě, když půjde
o osobní úkony pro potřeby branné moci,
a věcně příslušné ministerstvo (v dohodě
s ministerstvem národní obrany), když
půjde o ostatní potřeby obrany státu.

Podle určení rozsahu a druhů osobních
úkonů budou pak osobní úkony podle od-
stavce 2 rozvrženy na jednotlivé okresy
neb obce stejnoměrně a s přihlédnutím
k hospodářským poměrům. Jsou to po-
dobné zásady, jaké jsou obsaženy již v plat-
ných zákonech o válečných úkonech.

Odstavec 3 pojednává o opatření
takových osobních úkonů, které nebudou
již předem předvídány a o kterých nebude

nic bližšího určeno ve směrnicích, obsahu-
jících rozsah a druhy osobních úkonů a
další podrobnosti. Takové osobní úkony se
opatří podle individuálního požadování pří-
slušných velitelství nebo vojenských (civil-
ních) úřadů anebo obcí; která velitelství
a které úřady a obce jsou k tomu přísluš-
né, stanoví zvláštní předpisy v tomto od-
stavci uvedené.

Potřebám branné moci třeba při opatřo-
vání osobních úkonů přiznati z pochopitel-
ných důvodů prioritu, což je účelem usta-
novení odstavce 4.

K§ 70.

Osnova zákona přiznává právo po-
žadovati osobní úkony

a) jednak státu, a to buď

aa) vojenské správě (vojenským velitel-
stvím, vojenským úřadům a v naléhavých
případech i vojenským velitelům),

bb) jednotlivým civilním odvětvím státní
správy (úřadům),

b) jednak obcím.

Kterým úřadům (velitelstvím) bude kon-
krétně toto požadovací právo přiznáno a
kdy přísluší takové právo obcím, určuje po-
všechně odstavec 1.

Právem požadovati osobní úko-
ny sluší tu rozuměti právo obrátiti se na
okresní úřad s žádostí, aby vybral osoby
potřebné k určitým osobním úkonům a tyto
osoby povolal. V této věci oprávněnými
úřady, velitelstvími a obcemi budou ty,
které budou vyjmenovány ve směrnicích,
o nichž se zmiňuje odstavec 1 předcházejí-
cího paragrafu, resp. v předpisech, které
má na mysli odstavec 3 téhož paragrafu.
Ve výjimečných případech mohou též jed-
notliví vojenští velitelé požadovati u okres-
ního úřadu, aby vybral a povolal osoby
k určitým osobním úkonům, a kdyby bylo
nebezpečí v prodlení, mohou vojenští veli-
telé požadovati osobní úkony přímo u obcí.

Okresní úřady a v případech v zákoně
stanovených i obecní úřady vyberou podle
odstavce 2 na základě požadování u
nich učiněného osoby vhodné k osobním
úkonům a povolají je. V poli třeba vyhra-
diti vojenským velitelům možnost, když je
toho nezbytně třeba, povolati k osobním
úkonům zavázané osoby i přímo bez součin-
nosti politických úřadů a obcí.

- 174 -

Odstavec 3 přiznává okresním úřa-
dům a obcím právo, aby za předpokladů
v tomto odstavci uvedených povolaly
k osobním úkonům jednotlivce i bez před-
chozího požadování jiných úřadů (velitel-
ství). U obcí je to nutné k zdolání mimo-
řádných úkolů, které jim za branné poho-
tovosti státu připadnou.

K osobním úkonům budou povolávány
jednotlivé osoby zpravidla písemně, aby
měly doklad o povolání a aby byla dána
přiměřená záruka kontroly; není však vy-
loučen ani jiný způsob povolání, např. vy-
hláškou, nebo jiným způsobem v místě ob-
vyklým (odstavec 4).

Ačkoliv v zásadě je každý občan povinen
k obraně státu (viz též ustanovení § 127
ústavní listiny), přece osnova přihlíží
k tomu, aby tato povinnost nebyla příliš-
ným zatížením, zejména když by bylo
možno zájmy obrany státu obstarati za
menších obětí. Proto předpisuje odsta-
vec 5, že při výběru a povolávání k osob-
ním úkonům třeba, pokud je to možné, při-
hlížeti k zájmům výroby a oběhu, pak
k rodinným poměrům a k věku povoláva-
ných osob. Bude pamatováno na to, aby
k osobním úkonům delší dobu trvajícím a
mimo svou obec nebyli přibíráni samostat-
ní polní hospodáři, majetníci továren a
živností, jakož i takové osoby, jichž rodin-
né poměry zvláštního zřetele hodné zne-
možňují, aby tyto osoby byly nepřítomny,
aniž ohrozily existenčně svou rodinu.
Vedle toho uvádí odstavec 6, že mají
býti co možná povolávány především oso-
by hlásící se dobrovolně, pak muži dříve
než ženy, osoby méně zdatné teprve po
osobách zdatnějších atd. Pokud povolávání
žen se týče, odkazuje se na poznámky
k § 67. Bude na příslušných úřadech, aby
přihlížely ke všem těmto zájmům, poně-
vadž jen tak bude možno dosáhnouti při
nejmenších obětech nejlepších výsledků.

K§ 71.

V tomto paragrafu se vyslovuje povin-
nost uposlechnouti povolání k osobním
úkonům; splnění této povinnosti jest pod
trestní sankcí obsaženou v §§ 166, 171 a
172. Poněvadž jde o povinnost stanovenou
pro mimořádnou dobu branné pohotovosti
státu, nelze proti povolání k osobnímu
úkonu připustiti řádný opravný prostře-
dek, na př. odvolání, jako je tomu u jiných

úředních rozhodnutí. Povinnost k osobním
úkonům je všeobecnou občanskou povinno-
stí právě tak jako branná povinnost, takže
nelze připustiti jakékoliv oddalování v
splnění takové povinnosti. Nicméně při-
pouští osnova možnost nápravy při nezá-
konném povolání, a proto ustanovuje, že se
povolaný může dovolati nápravy u okres-
ního úřadu (dozorčí stížnost).

Poznamenati sluší, že - bylo-li vykonání
osobních úkonů odepřeno nebo opominuto
- může býti podle příslušných ustanovení
vládního nařízení č. 8/1928 Sb. z. a n.
uskutečněno přímým donucením (§ 125
1. č. ); připouští-li to povaha věci, může
okresní úřad dát vykonati požadovaný
úkon na náklad a nebezpečí zavázaného
osobami třetími (náhradní výkon podle
§ 123 1. č. ). Tím ovšem je nedotčeno event.
trestní stíhání podle příslušných trestních
ustanovení.

K § 72.

Ustanovení, že povolané osoby mají
osobní úkony plniti tam, kde mohou své
síly podle tělesné a duševní schopnosti nej-
lépe uplatniti, znamená, že je třeba při-
hlížeti k schopnostem povolaných osob a
že je proto třeba povolávati jen ty osoby,
jež jsou k příslušnému úkonu pro obranu
státu zcela způsobilé, a to tam, kde mohou
své síly nejlépe uplatniti.

K §73.

Poněvadž je třeba upraviti služební pod-
řízenost osob povolaných k osobním úko-
nům, má osnova v odstavci 1 o tom
příslušné ustanovení. Osoby povolané k
osobním úkonům budou podléhati určitému
vojenskému velitelství (úřadu) nebo jiné-
mu úřadu, podle jehož příkazů a pod jehož
vedením budou pak osobní úkony plniti.

Jestliže budou tyto osoby přiděleny služ-
bou k armádě v poli, jsou po dobu tohoto
přidělení příslušníky branné moci, aniž se
však stali vojenskými osobami ve vlastním
smyslu slova (viz též § 1, odst. 1, písm. f)
a g) branných předpisů č. 141/1927 Sb. z.
a n. ). Vojenskými osobami by se staly jen
tehdy, kdyby byly dodatečně povolány po-
dle všeobecně platných ustanovení k vyko-
náváni vlastní služby vojenské. Jako pří-
slušníci branné moci (v širším smyslu
slova) dostanou též zvláštní označení a

- 175 -