těžké otázky. Při nich dva principy se při-
hlašovaly, princip věřitelský a princip po-
měrného hrazení. Princip věřitelský dává
věřiteli plnou vůli, aby se z kteréhokoli
vespolně zavazeného tělesa zaplacení do-
máhal Princip poměrného hrazeni přika-
zuje na jeho pohledávku jen tolik, kolik na
ni z rozvrhových podstat poměrně připadá.
Dosavadní zákonodárství poskytuje věřiteli
plnou svobodu, aby se domáhal zaplacení
pohledávky nebo její části z kteréhokoli
vespolně zavazeného tělesa podle své vůle.
To přijato bylo i pro osnovu (§ 365). Ale
příkré následky toho pro zadní hypotekáře
napravují se náhradním jejich nárokem
podle § 222 ex ř. (§ 190 ex. zák.). Bude pak
věcí reformy exekučního práva, zda by se
neměla nějak omeziti volnost věřitele po-
hledávky vespolným právem zástavním za-
jištěné, hledati úkoj zároveň ze všech věcí
vespolně ručících, když plné úhrady může
býti dosaženo již z věci jediné.

Mezi řečenými principy byla i volba pro
uvolněná práva zástavní. Německý obč. zá-
koník přijal tu princip věřitelský. Z kte-
rého vespolně zavazeného tělesa věřitel
úhradu vezme, tam pro celou tuto úhradu
zástavní právo pro vlastníka se uvolní. Na
ostatních tělesech zanikne. Ani subkomitét
ani superrevisní komise nemohly uznati
tento princip za správný a spravedlivý.
Byly by jím poškozeny zadní hypotéky na
tělese, kde se dává plná úhrada. Mají ná-
rok dle § 222 ex ř. (§ 190 ex. zák.) toliko
při prováděném řízeni dražebními. Již sub-
komitét, a také superrevisní komise při-
jala proto pro uvolněné právo zástavní
princip poměrného hrazení. Vlastníkovi se
nemůže ze zástavního práva více uvolniti,
než co by mu na jeho těleso při poměrném
hrazení připadlo. Princip tento přijat byl
však jen v zájmu zadních hypotekářů.
Není - li jich, obmezoval by se vlastník zby-
tečné v svém vlastnictví. Podle návrhu sub-
komitétu byla tu přijata pro vlastníka
úplná volnost. Byl - li sám vlastníkem ve-
spolně zavazených těles, mohl disponovati
celým vespolným právem zástavním. Bylo - li
vlastníků několik, mohlo se tak státi vzá-
jemnou jich dohodou. Nebylo - li této do-
hody, mělo se vespolné právo zástavní mezi
vlastníky rozděliti. Superrevisní komise
byla si však vědoma, že vespolná práva
zástavní znamenají pro knihovní stav po-
vždy značnou komplikaci. Uvolnění vespol-
ného práva zástavního bylo jí vítanou pří-
ležitostí, aby se knihovní těleso této složi-

tosti zbavilo. Uvolněné vespolné právo zá-
stavní třeba proto na jednotlivá tělesa jako
solohypotéky rozděliti. Je také možno je
zúžiti, že se jednotlivá tělesa ze zavazení
vůbec vypustí. Způsob rozdělení se zřete-
lem na výši solohypotéky je však vlastní-
kovi plně svobodně zůstaven. Také několika
vlastníkům, je - li mezi nimi dohoda; ne-
shody mezi vlastníky se vyřídí nesporným
řízením (čl. XLVII, odst. 2 úvoz. a prov.
předpisů). Jsou - li v pořadí za vespolným
právem zástavním jinaká knihovní práva,
nelze vlastníkovi nebo několika vlastníkům
přiznati toto právo. Dalo by se jim právo
věřitelské. Jim může příslušeti pouze právo,
aby rozdělili vespolné právo zástavní podle
principu poměrného hrazení. Poměrné hra-
zení se tu děje podle odhadních cen. Jaká
odhadní cena bude tu vzata za základ, určí
podle čl. XLVII, odst. 1 úvoz. a prov. před-
pisů vláda nařízením. Při poměru, jakým
podle odhadních cen se vespolné právo zá-
stavní rozvrhuje, třeba do něho pojmouti
také hodnotu, která vypadá na těleso
z vespolného práva zástavního mezitím vy-
puštěné. Podle zásad výše uvedených je to
nutno pouze tehdy, byli - li v době propuš-
tění za vespolným právem zástavním již
někteří hypotekáři. Domáhá - li se vespolný
věřitel zaplacení jen z jednoho tělesa, má
dlužník, který platí, podle okolností postih
podle obecných pravidel. Superrevisní ko-
mise nepřiznala mu zde postih mezi hypo-
tékami, který navrhoval subkomitét.

Superrevisní komise pokládala za vhod-
né, aby se při záměně zástavního práva
vespolného zástavním právem novým v této
souvislosti umístila poslední věta § 40 třetí
novely o tom, že nové právo zástavní se
stane právně účinným, bude - li starší
vespolné právo zástavní vymazáno na
veškerých předmětech knihovních. Smysl
toho předpisu je ovšem jen ten, že při kon-
versi nesmí ze starého vespolného práva
zástavního v některé vložce nic zůstati.
Přirozeně ovšem je také možno, že nově za-
psané právo zástavní je taktéž vespolné.

Nato byly zařaděny již podle dřívějšího
zákona §§ 370, 371 (§ 471 obč. zák.) o prá-
vu zadržovacím. Přijat tu byl návrh sub-
komitétu s malými stylistickými změnami
("pro věc" místo "na věc", "z ruky do
ruky" místo "současně", "zanikne" místo
"může se odvrátiti").

K hlavě 14 (§§ 372 až 376).

Občanský zákoník měl o reálných břeme-

- 284 -

nech jen některé nepostačitelné předpisy
[§§ 443, 530 a 848a)]. Superrevisní ko-
mise nijak neustanovila jejich obsah, po-
něvadž pojem reálného břemene je již
v právní nauce obecně běžný. Nicméně po-
važovala za potřebné, aby se pro jejich
právní povahu vytklo, že jsou to závazky
dočasného vlastníka nějaké nemovitosti,
které, založeny smlouvou nebo posledním
pořízením, vznikají zápisem do knih veřej-
ných. Dle uvedené jejich povahy může býti
plnění vymáháno od vlastníka, za jehož
vlastnictví k splatnosti dospěly, tak i od
vlastníka přítomného, ale od tohoto pouze
z nemovitosti, která reálným břemenem je
zatížena. Při tom ovšem, pokud reálné bře-
meno záleží v dávkách naturálních nebo
v podobném plnění, změní se v peněžitou
náhradu, která při exekuci z nemovitosti
může dojíti uhrazení. Superrevisní komise
připojila, že o zhoršení zatíženého před-
mětu platí i při reálných břemenech tytéž
předpisy jako při právu zástavním (§§ 336
až 338).

Ustanovení § (1), odst. 2 osnovy sub-
komitétu o reálných břemenech bylo za-
řaděno s některými změnami jako § 1315
osnovy.

Právo dědické.

K hlavě 15 (§§ 377 až 390).

Jak návrh subkomitétu, tak i návrh su-
perrevisní přibližují se - snad více než
jinde - v právu dědickém i po stránce
systematické i obsahem občanskému záko-
níku z roku 1811 ve znění, vytvořeném
první a 'třetí novelou. Nedotčeny zůstaly
základní zásady dědického práva proto, že
se jednak stoletým zachováváním vžily,
jednak že vcelku, zejména budou-li odkli-
zeny jisté rozpory a dvojakosti, vyhovují
po stránce vědecké i po stránce praktické
a nelze předvídati, zda energické zavedení
novot, sahajících do hloubky, bylo by
konec konců pokrokem - v dobrém smyslu
slova.

Následkem zákona o zrušení fideikomisů
(č. 179/1924 Sb. z. a n.) odpadla skupina
ustanovení, jež tuto látku upravovala
(§ 618 až 645 obč. zák.), vypuštěna byla
také některá příliš kaisuistická ustanovení
o odkazech. Zato však přišla četná ustano-
vení rázu materiálně právního, která dosud
byla v rámci 'patentu o nesporném řízení.

Po tomto sjednocení materiálně právních
ustanovení v zákoníku občanském bylo vo-
láno s různých stran, posléze sjezdem
německých právníků v Brně roku 1925.
Subkomitét tuto změnu sám nenavrhl, pro-
tože se obával, že by změna taková vybo-
čovala z původně určených mezí revise
občanského zákoníka. Jako jinde, uplatnilo
se i zde rozšíření hranic práce revisní,
a jistě právem: aby na delší dobu prove-
dena byla vyhovující úprava občanského
práva a dospělo se potřebného ustálení a
vžití nového zákoníka.

Komise Superrevisní si byla vědoma
toho, že dědické právo patří s hlediska vě-
decké systematiky na konec, ale přes to se
rozhodla, ponechati je tam, kde je měl ob-
čanský zákoník z roku 1811, jen s tou
změnou, že všechny hlavy, jednající o prá-
vu dědickém, budou shrnuty ve skupinu
pod společným záhlavím "Právo dědické".

Superrevismí komise důsledně se vyhýbá
takovým ustanovením, která by obsahovala
pouhou definici. Ale § 531 obč. zák. vedle
definice má i normativní obsah, ježto usta-
novuje, že práva a závazky pouze osobní
k pozůstalosti nepatří. Byl proto do nového
ustanovení § 378 pojat jen tento norma-
tivní obsah bývalého § 531. § 532 obč. zák.
byl rozložen na §§ 377 a 379, ale jinak
ponechán, až na to, že na místě málo vhod-
ného slova "nazývá se" užito bylo slova
"je" a vynechána byla věta, která charak-
terisovala dědické právo jako právo věcné,
což je jednak zbytečné, jednak nesprávné.
Ostatní změny mají ráz toliko stylistický.
Ale při jednání o §§ 800 a násl. se shledalo
nutným výslovně ustanoviti v § 378, že ná-
roky zažalované (t. j. byť i jinak byly po-
vahy pouze osobní) do pozůstalosti náležejí.

§§ 533, 534 obč. zák. byly podstatně
zkráceny a sloučeny v § 380. Na místě ne-
přesného rčení, že dědické právo se za-
kládá "... na zákoně", užito správného "na
poměru rodinném" (t. j. příbuzenském nebo
manželském). Slovem "působiti" na místě
"trvati" má se pregnantně vyjádřiti mož-
nost současného uplatnění různých dů-
vodů. Důvody byly seřaděny podle své síly.
Malá tekstová odchylka proti osnově z r.
1931, záležející ve škrtnutí slova "zpra-
vidla" a citace paragrafu odpovídajícího
§ 726 obč. zák., vyvolána byla změnou
§ 546; srv. níže.

Komise si byla vědoma toho, že lze dis-
kutovati o vhodnosti rozlišování "dědictví"

- 285 -

a "odkazu". Po vydání návrhu subkomitét-
ního ozvaly se hlasy pro i proti. Ale po
uvážení, že, kdyby se tento vžitý a v jistém
smyslu slova základní rozdíl odstranil, na-
stanou reflexní účinky na celou soustavu
dědického práva, při čemž nejistota nebo
i nebezpečí takové radikální změny nebude
jistě úměrné tomu, co by se změnou
získalo, rozhodla se komise soustavu ob-
čanského zákoníka podržeti. Změny uči-
něné v převzatém § 535 obč. zák. (§ 381)
jsou jen rázu stylistického.

V § 536 obč. zák., jak je formulován
v § 382, vyjadřuje se lépe než v tekstu pů-
vodním, že před smrtí zůstavitele dědické
právo nevzniká, a že tedy, když někdo ze-
mřel před zůstavitelem nebo zároveň s ním,
nevstupují jeho dědicové v právo, jehož
dosud nenabyl. Druhá věta ovšem logicky
plyne z první. Ale ponechává se, tvoříc
antithesu k větě první.

Na připomínku nejvyššíhosoudu
vynechávají se v § 537 obč. zák. (§ 383)
slova "volně zděditelná práva" jako zby-
tečná. Slova "dědictví se ujal" ani navrho-
vané "v dědictví se uvázal" nebylo uznáno
vhodným, aby se nemyslilo na to, co na-
stane až po přikázání (odevzdání) dědictví.
Proto bylo zvoleno slovo "nabyl". Slovy
"přechází jeho právo" se míní, že dědicové
nabývají práva, jaké měl dědic předčasně
zemřelý. Dědickou způsobilost musí míti
takoví dědicové v době, kdy na ně dědické
právo přechází, t. j. zpravidla v době smrti
prvního dědice.

Při logickém rozboru § 538 obě. zák.
shledáno, že první věta obsahuje samo-
zřejmost, kterou zde nelze výslovně vytý-
kati, nevytýká-li se jinde (zejména při
vlastnictví). Druhá věta mluví o zřeknutí
a patří do § 390. Třetí věta, připojená sub-
komitétem podle dvorského dekretu č. 888/
1845 sb. zák. soud., patří pod ustanovení
předchozí skupiny. Proto bylo z této věty
utvořeno samostatné ustanovení § 384 a
přiřaděno pod rubriku "Nápad dědický".

Uvažováno bylo o připomínce finanč-
ní prokuratury v Praze, že se má
pamatovati na možnost, aby zůstavitel po-
sledním pořízením zůstavil svoje jmění
nadaci, která se teprve tímto ustanovením
utvoří. Této připomínce komise vyhověla
v § 385. Námitka, že jsou i útvary, o nichž
je sporné, jsou-li právnickými osobami, a
na něž by se toto ustanovení mělo také
vztahovati, odmítnuta byla poukazem na

to, že se zde neřeší otázka, jaké trvající
útvary mohou děditi, nýbrž jen případ, že
zůstavitel může platně poříditi na prospěch
subjektu, který zatím ještě neexistuje. Ale
tu přijde prakticky v úvahu jen nadace.

Konečně dlužno poznamenati, že první
věta původního tekstu občanského záko-
níka týkala se nepřímo také omezení řehol-
níků co do způsobilosti k právům. Komise
superrevisní se nestaví za zmínku důvo-
dové zprávy subkomitétu k § 538 obč. zák.,
nýbrž shodla se na formulaci, že, uzná-li
zákon, že řeholníci jsou k dědictví způsobilí,
jest opačné snad stanovisko církevního
práva pro stát irrelevantní.

Vzhledem k četným připomínkám, které
žádaly přiostření § 540 obč. zák., byla do
tekstu v § 386 vložena za slovy "proti zů-
staviteli" další slova "jeho dětem, rodi-
čům nebo manželu". Vrátiti se vůbec
k tekstu přednovelovému považovala ko-
mise za přílišné. Slovo "zločin" pokládala
komise za vhodno ponechati přes to, že
snad trestním zákonem v budoucnosti na-
bude poněkud jiného smyslu. I tak postihne
činy, které má na mysli § 386. Otázkou činů
za hranicemi spáchaných není třeba se za-
bývati. Tu zasáhnou jednak kolisní normy
práva trestního, jednak i klausule o ordre
public. "Rodiči a dětmi" myslí se ve smyslu
§ 75 ascendenti a descendenti v linii přímé
bez rozdílu stupně.

Výrazy "pokud lze z okolností souditi,
že..." vynechávají se proto, že odpuštění
je projev vůle a jako takový se může samo-
zřejmě státi buď výslovně nebo mlčky. Do-
plněno bylo, že po smrti zůstavitele stačí
prominutí toho, komu bylo ublíženo; po-
mýšlí se zvláště na případy, kdy zločin byl
spáchán až po smrti zůstavitele. Po stránce
stylistické se sjednocuje terminologie tak,
že se v §§ 386 a násl. klade v stejném
smyslu výraz "vyloučení z dědictví".

Logicky správné přemístění §§ 542, 541
obč. zák. provedla již osnova subkomitétu,
takže § 542 obč. zák. odpovídá § 387, § 541
obč. zák. pak § 388.

Rozšířením tekstu § 542 obč. zák. v § 387
o slova "zfalšoval nebo podvrhl" jednak se
rozvíjí myšlenka, kterou měl zahrnouti vý-
raz "potlačil", jednak se koordinací těchto
tří pojmů jasně vyjadřuje, že vždy
musí jití o čin úmyslný. Ustanovení o ná-
hradě se vypouští (jako jinde), protože je
samozřejmé, že nárok takový vznikne, kdy-
koliv budou splněny podmínky §§ 1120 a

- 286 -

násl. Slovo "změna" bylo vypuštěno, proto-
že je také projevem poslední vůle.

Proti § 541 obč. zák. se především na-
mítalo to, že se jeho vlivem značně stla-
čuje význam §§ 540, 542 obč. zák., ježto
potomci dědice vyloučeného budou děditi,
i když vyloučený předek jejich zůstavitele
přežije. Dále bylo namítáno, že tu je roz-
por mezi tímto ustanovením a §§ 780 a 795
pův. tekstu. Konečně bylo uvažováno
o tom, že § 542 obč. zák. nemluví o odpuš-
tění, ač i tu může se taková situace vytvo-
řiti. První námitka odmítnuta byla pouka-
zem na to, že není důvodu trestati děti za
vinu otcovu. Rozpor s §§ 780 a 795 obč.
zák. byl odklizen novou formulací § 780 obč.
zák. v § 590 a § 795 obč. zák. v § 608 této
osnovy. Ustanovení o prominutí bylo vsu-
nuto. Poznamenává se, že v případech § 387
nemusí jíti o činy trestné. Po těchto úva-
hách se setrvalo při tekstu navrženém se
změnami rázu stylistického.

§ 543 obč. zák. byl škrtnut, protože jed-
nak je málo praktický a v jiných zákono-
dárstvích se nevyskytuje, jednak byl jeho
obsah dosti sporný. Podobně bylo usneseno
škrtnouti i § 544 obč. zák.

V souhlasu s připomínkou nejvyš-
šího soudu byla vypuštěna poslední
věta připojená subkomitétem k § 545 obč.
zák. Sporná otázka, má-li býti rozhodnou
způsobilost v době od nápadu do přihlášky
dědicovy (Unger-Strohal) nebo v době od
nápadu do přikázání dědictví, byla rozhod-
nuta v § 389 na prospěch možnosti druhé.
Tím se stalo zbytečným zvláštní ustano-
vení o případech § 387, které nastanou v do-
bě projednávám pozůstalosti. Ostatní změ-
ny mají povahu stylistickou.

Vzhledem k této formulaci se vypouští
§ 546 obč. zák., který ani dosud neměl val-
ného významu.

§§ 547 až 550 obč. zák. i s doplňujícím ná-
vrhem Dr. Reissmanna na sjezdu ně-
meckých právníků r. 1925 souvisí těsně
s ustanoveními o nabývání dědictví. Proto
v této souvislosti se vynechávají a bude
o nich jednáno až při §§ 613 a násl.

Z § 551 obč. zák., jenž byl převzat do
§ 390, byla k návrhu Svazu soudců
vynechána věta "není sice nutno za-
chovati obřadnosti posledního pořízení",
připojená subkomitétem, jako samozřejmá
a zbytečná. Po této změně bylo nutno vy-
nechati i slovo "však" v dalším tekstu. Ji-

nak byl § 551 obč. zák. převzat beze změ-
ny, a to i s presumpcí poslední věty. Ač
bylo navrhováno presumpci obrátiti, bylo
setrváno při znění dosavadním, a to z dů-
vodů praktických. Neboť zřeknutí bývá vy-
váženo jiným poskytnutím a na tom
pravděpodobně participují i dědicové re-
nunciantovi. Ke zrušení smlouvy renun-
ciační stačí contrarius consensus, vyjádře-
ný jakoukoli formou.

K hlavě 16 (§§ 391 až 451).

§ 552 obě. žák. byl přijat v § 391 bez
podstatné změny. Komise však pokládala za
účelné vysloviti v zákoně všeobecné pra-
vidlo o výkladu posledního pořízení. Bylo
pro ně navrhováno místo v § 565 obč. zák.,
komise volila nejprve samostatný paragraf
za § 393, ale na konec je umístila jako sa-
mostatný § 392. Zásada sama pochází z ko-
nečných slov § 558 obč. zák.

§ 553 obč. zák. byl v § 393 převzat bez
věcné změny.

Aby se zjednodušila terminologie, byl
položen v § 394 na místě slov "pouhý díl"
výraz "podíl". Jinak byl převzat § 554 obč.
zák. v § 394 beze změny.

§§ 555, 556 obč. zák. byly jen se styli-
stickými změnami převzaty jako §§ 395 a
396, jen bylo v druhé větě § 396 ostřeji
vyjádřeno, že jde o pouhé vykládací pra-
vidlo.

§§ 557 a 558 obč. zák. byly sloučeny do
§ 397 bez věcných změn, ježto tvoří myš-
lenkový celek. Učiněné změny jsou jen
stylistické a z poslední věty § 558 obč. zák.
byl utvořen samostatný § 398, aby bylo
jasné, že se vztahuje na všechny předchá-
zející paragrafy.

§ 559 obč. zák. byl v § 399 jen styli-
sticky upraven, zejména pak vypuštěno
slovo "vždy" vzhledem k tomu, že jde o pra-
vidlo vykládací a není třeba slov tak kate-
goricky znějících.

Pod rubrikou "Uvolněný podíl" za § 560
obč. zák., který byl převzat jen s malou
změnou stylistickou jako § 400, následují
spojené §§ 561, 562 obč. zák. v § 401. Při
projednávání § 689 obč. zák. (srv. níže
§§ 503 až 505) bylo shledáno, že za dneš-
ních poměrů často by formulace přijatá
subkomitétem odporovala skutečné vůli zů-
stavitelově, a proto bylo připojeno vyklá-
dací pravidlo poslední věty, formulované
podobně jako druhá věta § 396. Vzhledem

- 287 -

k tomuto doplňku byla pak škrtnuta první
věta § 562 obč. zák., v osnově z r. 1931 ješ-
tě převzatá, neboť svým kategorickým
zněním byla s přijatým doplňkem vlastně
v rozporu.

Vzhledem k námitce Svazu soudců,
že subkomitétem nově připojená druhá věta
§ 563 obč. zák. se příčí zásadě přiblížení
skutečné vůli zůstavitelově, a dále z obavy,
aby nevznikaly přílišné komplikace, byla
tato věta v § 402 vypuštěna a setrvalo se
tak při dosavadní zásadě "portio accrescit
cum suo onere".

V §§ 564, 565 obč. zák., převzatých
v §§ 403, 404, nebyly provedeny věcné
změny. Slovem "ustanovení dědice" rozumí
se nejen pojmenování dědice, nýbrž i určení
podílu. Vypuštěna byla zmínka o "plných
smyslech", poněvadž je kryta buď slovy
"s rozvahou" nebo § 406; pak zmínka

o "podvodu a podstatném omylu", protože
je kryta §§ 409, 411.

V následující skupině ustanovení (§§ 566
až 569 obč. zák.) byla především provedena
změna systematická, aby podobně jako
jinde v zákoně při obdobných ustanoveních
se začalo nezpůsobilostí pro nedostatek vě-
ku (což umožní i zjednodušení § 568 sub-
komitétu). Pak následuje v § 406 § 566 obč.
zák. (skutková nepříčetnost) a v § 407
§ 568 subkomitétu (formální zbavení své-
právnosti).

§ 569 obč. zák. byl přijat v § 405 se změ-
nou stylistickou, aby k námitce nejvyš-
šího soudu proti nepřesné větě motivů
subkomitétního návrhu bylo konstatováno,
že soud nebo notář v každém případě poří-
zení sepíše, a že o platnosti jeho rozhodne
soudce ve sporu, bude - li popíráno. Zpravidla
bude míti ovšem zaznamenaný výsledek še-
tření význam rozhodující, ale nutné to není.

Po úpravě stylistické byl převzat v § 406

i § 566 obč. zák., v němž bylo však úmy-
slně užito slova "opojení", aby zahrnovalo
i případy opojení narkotickými jedy (mor-
fiem, kokainem atd.).

K obšírné debatě dal podnět § 567 obč.
zák. S jedné strany byl názor, že tento
paragraf by měl býti vůbec škrtnut, proto-
že s hlediska psychiatrického je "lucidum
intervallum" věc dávno překonaná, uznaná
za omyl. Na druhé straně nelze přehléd-
nouti možnost, že se někdo úplně uzdraví,
ale chtěl by učiniti poslední pořízení ihned,
nečekaje, až bude úplné zbavení svépráv-

nosti pravoplatně zrušeno. Proč by testa-
ment zdravého člověka měl býti neplatným,
kdyby snad zemřel před znovunabytím své-
právnosti, pořídiv před tím v řádné formě ?
Těmto nesnázím se vyhovuje tím, že se do
prvé věty § 407 vkládá výraz "ledaže by se
byl uzdravil". Nebude tedy kriteriem plat-
nosti "jasný okamžik", nýbrž duševní zdra-
ví v době testamentu, a platnosti nevadí, že
úplné zbavení svéprávnosti ještě trvalo.
Vznikl - li by o platnost testamentu takové
osoby spor, musilo by býti bezpečně proká-
záno, že ona osoba při zřízení testamentu
byla při plném duševním zdraví (jinak by
platnosti vadil § 406). Poslední pořízení zří-
zené osobou svéprávnosti zbavenou ve sta-
vu nepříčetnosti, nestane se platným, když
se zřizovatel později uzdraví. Myšlenka, vy-
jádřená formulací subkomitétu o osobách
zbavených částečně svéprávnosti pro choro-
myslnost nebo slabomyslnost, dochází vy-
jádření poslední větou § 407. Z poslední
věty subkomitétního návrhu § 568 byl
utvořen nový § 408, při čemž byla tato věta
návrhu přiměřeně přestylisována. Dodatek
pomýšlí na případy, nebylo - li by zákonných
dědiců, a řeší je akrescencí.

§ 570 obč. zák. byl převzat v § 409 z ná-
vrhu subkomitétního jednak s některými
změnami stylistickými, jednak s meritor-
ními změnami, a to že byla vypuštěna
zmínka o podstatných vlastnostech osoby
a že vedle věci uveden byl i podíl dědický,
který sotva bylo možno zahrnouti do pojmu
věci podle § 80. Tato formulace byla při-
jata zejména proto, že se nechce prejudiko-
vati rozdílu mezi omylem v pohnutce a omy-
lem v obsahu.

§ 571 obč. zák. se přijímá v § 410 beze
změny a upozorňuje se na důraz, položený
na slovo "jen". V § 572 obč. zák., převzatém
v § 411, se škrtá slovo "výslovně" jednak
vzhledem k připomínce nejvyššího
soudu, jednak i vzhledem ke změně pro-
vedené v § 570 obč. zák. (§ 409). Superre-
visní komise schvaluje i škrtnutí §§ 573,
574 obč. zák.

Před §§ 575, 576 obč. zák. (§§ 412, 413
této osnovy) byla přesněji formulována
rubrika. V ustanoveních samých provedena
jen ta změna, že na místě slov "okolností"
položeno bylo přesnější slovo "závady";
§ 413 byl upraven stylisticky.

V obšírné povšechné debatě o otázce ob-
řadností posledního pořízení bylo jednáno
o dvojím směru: jednom, který by měl

- 288 -

formy posledního pořízení zostřiti, Čímž by
se přiblížil právu slovenskému a podkar-
patoruskému, a o druhém, který pokládá
volnost pořizovací, jak jest obsažena v do-
savadních ustanoveních občanského záko-
níka, za velkou přednost, od které nemá
býti upuštěno. Důvodem, proč superrevisní
komise se přiklonila k směru druhému, jest
jednak to, že škody z uvolnění forem nemo-
hou býti nikdy tak veliké jako škody vzni-
kající z jich zostření (množství neplatných
pořízení), jednak to, že uvolnění forem te-
stamentních vyhovuje i kulturnímu vze-
stupu obyvatelstva, jednak i to, že všechny
vědecké autority - i zahraniční - zabý-
vající se osnovou subkomitétu, vyslovily se
proti zostření forem testamentu. Zásadně
se tedy zostření odmítá. Odmítá se však
také opačná myšlenka dalšího uvolnění
formálností posledního pořízení, protože
v jisté míře obřadností, ustanovených do-
nucující normou zákona, je důležitá záruka
pravosti, ale i rozvážnosti posledního po-
řízení.

úvodní ustanovení o formách posledního
pořízení v § 577 obč. zák. bylo zachováno
v § 414 po menší stylistické úpravě, ačkoliv
nemá normativního obsahu a jest jen do-
brým úvodem pro další ustanovení.

Vzhledem ku předem zaujatému stano-
visku vrací se komise superrevisní v § 415
zásadně k § 578 obč. zák. Pořízení musí býti
vlastní rukou napsáno - nestačí tedy pí-
smo strojové - a podepsáno jménem (po
případě i trvale a nesporně užívaným pseu-
donymem) zůstavitelovým. Při tom nebude
zásadně neplatno (není-li jiných důvodů)
ani to, co zůstavitel snad dopíše po podpisu
hlavních ustanovení posledního pořízení,
lze-li míti za to, že i tento dodatek je pod-
pisem kryt. Následkem škrtnutí poslední
věty § 580 obč. zák. ve formulaci subkomi-
tétu je zřejmé, že lze užíti kteréhokoli
vlastnoručního písma při posledním poří-
zení. Proto se také v uvozovacím zákoně
implicite zrušuje dvorský dekret č. 938/
1846 sb. zák. soud. o písmu hebrejském.
K doporučení občanského zákoníka co do
datování se připojuje podle návrhu subko-
mitétu i doporučení co do sešití volných
listů posledního pořízení. Toho ovšem ne-
bude třeba, podpíše-li se ke konci každý
list, ale i jinak bude účinek nezachování se
podle doporučení zákona otázkou jednotli-
vého případu. Nebylo výslovně zdůrazněno
"celou závěť" nebo "celý dovětek", poně-

vadž stačí, bylo-li vlastnoručně napsáno, co
tvoří projev právně závažný.

Také při projednávání § 579 obč. zák. se
komise superrevisní vrátila v § 416 ke zněni
občanského zákoníka. Není tedy třeba sou-
časné přítomnosti všech tří svědků, dopo-
ručuje se jen spojiti listy, aby nevzniklo
nebezpečí podvrhu, není třeba, aby zusta-
vitel listinu podepsal před svědky. Doložka
"která nasvědčuje svědeckému poslání"
může býti nejrůznější, třebas i slova "jako
starosta" nebo podobné, vyznačující solem-
nitu svědectví. Komise pokládá dvorský de-
kret ze dne 4. září 1771 (Kropatschek,
VI, str. 377), zakazující duchovním oso-
bám sepisovati poslední pořízení, za zru-
šený a nepotřebující tudíž výslovného zru-
šení v uvozovacím zákoně. Podnět nej-
vyššího soudu, aby se vytklo, že svěd-
kové musí býti s to potvrditi, že v osobě
zůstavitelově se nepřihodil ani podvod ani
omyl, řeší se zvláštním ustanovením
(§ 430). V závěrečné redakci byl § 416 je-
ště doplněn dalším doporučením, aby svěd-
kové připojili k svému podpisu znaky je
blíže určující, účelem je umožniti, aby se
totožnost svědků v případě potřeby dala
snadno zjistiti- Doporučení tomu bude vy-
hověno nejúplněji připojením přesné adre-
sy, ale pomýšlí se také na případy, zvláště
v některých krajích časté, že je v obci ně-
kolik osob stejného jména, které se rozli-
šují rozmanitými přívlastky nebo přezdív-
kami, atp.

V § 580 obč. zák. převzatém v § 417 byla
škrtnuta poslední věta, připojená subkomi-
tétem, v první větě pak slovo "rovněž",
které pozbylo smyslu formulací předchozího
paragrafu. Tím, i formulací druhé věty,
vrací se osnova k původnímu znění § 580.
Slova "nemůže psáti" znamenají jak to, že
zustavitel psáti neumí, tak to, že psáti ne-
může na př. pro ochrnutí ruky atp. V ná-
sledujícím § 418 přijata první věta § 581
obč. zák. ve znění subkomitétu. Ustanovení
druhé věty bylo vloženo do věty první a
bylo formulováno záporně, aby bylo patrno,
že platnosti nevadí, přečetl-li pořízení také
pisatel, jen když bylo přečteno i svědkem,
který je nepsal. Zdůrazniti třeba, že jde
o zůstavitele, který právě toto poslední po-
řízení nemůže čísti (i když třebas jinak
čísti umí a může), a dále že čtením nutno
rozuměti i pochopení toho, co se čte (zna-
losti řeči), zůstavitelem i všemi třemi
svědky.

- 289