Ve všeobecné debatě o §§ 585, 586 obč.
zák. projevilo se shodné mínění, že ústní
pořízení nutno zachovati, a to jako formu
řádnou, jejíž platnost nebude časově ome-
zena. V § 585 obč. zák. převzatém v § 419
byla vypuštěna slova "a jsou s to... ani
omyl", protože budou vyjádřena všeobec-
ným ustanovením o způsobilosti svědků.
§§ 419 a 420 pak rozšířeny byly vsunu-
tím podstatného obsahu § 65 nesp. pat.
Podstatný obsah byl zčásti připojen k § 419,
zčásti formulován jako nový § 420. § 586
obč. zák. byl přijat v § 421 jen se styli-
stickými změnami.
Změna formulace § 587 obč. zák. v §§ 422,
423 má ten smysl, že se oddělují při soud-
ním posledním pořízení písemném náleži-
tosti podstatné (§ 422) od nikoliv podstat-
ných (§ 423 - viz slovo "nechť"). První
věta § 587 obč. zák. byla vypuštěna, ježto
nemá normativního obsahu. V § 423 bylo
doplněno, že soud vydá zůstaviteli po-
tvrzení; mohlo by se tak státi zvláště vy-
dáním ověřeného opisu protokolu.
§ 588 obč. zák. byl přijat do § 424 se
stylistickými změnami, které byly nutné,
aby se mohlo odkázati na obsah §§ 422
a 423. Bylo konstatováno, že by nevyhovo-
valo, aby pořizovatel přinesl zápisek svého
pořízení a připojil jej k protokolu, že však
je přípustné, aby pořizovatel svou poslední
vůli četl ze zápisku, který s sebou přinesl.
Při jednání o § 589 obč. zák. převzatém
v § 425 bylo přes učiněné námitky setrvá-
no na tom, že je třeba dvou přísežných osob
soudních, a obnoveno ustanovení občan-
ského zákoníka, že jednou z nich musí býti
osoba, které v místě přísluší úřad soudcov-
ský. V § 426 (§ 590 obč. žák.) bylo vyho-
věno stylistické připomínce nejvyššího
soudu a závěrečná slova o zřízení proto-
kolu byla vynechána jako zbytečná.
Uvažovalo se o testamentu zřízeném na
venkově (§ 2249 něm. obč. zák.), ale super-
revisní komise se usnesla nezařaditi po-
dobné ustanovení, protože toho není třeba
a forma taková poskytuje poměrně málo
záruk.
Nový § 427 byl jednodušeji formulován
než v tekstu subkomitétu. Upozorňuje se,
že řádně zřízeným pořízením notářským je
takové, které přesně vyhovuje podmínkám
ustanoveným v notářském řádu.
Superrevisní komise se usnesla na podnět
nejvyššího soudu obnoviti v § 429
první větu § 582 obč. zák. se stylistickou
změnou. Druhá věta se však pokládá za
zbytečnou ve shodě s důvody subkomitétu.
Po delší debatě byl pak schválen i návrh
subkomitétu na škrtnutí § 1248 obč.
zák. a na formulaci § 583 obč. zák.
v § 428 ve znění navrženém subkomi-
tétem. Oba paragrafy obdržely rubriku
"Společná ustanovení", škrtnutí § 584 obč.
zák. jako bezobsažného bylo rovněž schvá-
leno.
Pod rubrikou "Svědkové posledního poří-
zení" klade se nejprve ustanovení všeobec-
né, o němž bylo jednáno již při ustanove-
ních předchozích. Vychází z názoru, že
úkolem svědků je především, aby potvrdili
totožnost zůstavitelovu.
V § 431 (§ 591 obč. zák.) provedena byla
ta změna, že svědecká nezpůsobilost po-
stihuje osoby částečně zbavené svéprávno-
sti vůbec (nejen choromyslné a slabo-
myslné) , a jazyková znalost se žádá, jen co
se týká projevů zůstavitelových, jež mají
býti učiněny vůči svědkům, na př. při allo-
grafu jen co do prohlášení, že listina ob-
sahuje vůli zůstavitelovu.
Po delší debatě bylo usneseno neobno-
viti původní § 592 obč. zák. Při tom byly
rozhodnými jednak důvody justiční komise
panské sněmovny (str. 86, 87), jednak ze-
jména úvaha, že by skutečnosti, zůstaviteli
neznámé a neseznatelné, mohly býti důvo-
dem neplatnosti jeho posledního pořízení.
V § 432 (§ 594 obč. zák.) přijato bylo
dosavadní znění občanského zákona "jeho
placení lidé domácí" a vynechána slova
"bydlí-li s ním ve společné domácnosti".
Návrhům na rozšíření § 594 obč. zák. na
další kategorie osob nepovažovala superre-
visní komise za vhodné vyhověti. Poslední
věta byla zachována, neboť znamená, že jen
onen určitý passus potřebuje čtvrtého
svědka, a nebude-li ho, nebude to míti vliv
na platnost ostatního obsahu pořízení.
Ustanovení § 433 (§ 595 obč. zák.) bylo
ponecháno, ač si komise Superrevisní uvě-
domila, že judikátem č. 55 z 26. května
1863 bylo označeno jako zbytečné a bez-
významné. Judikát přehlíží, že, bude-li
něco zůstaveno pisateli testamentu atd.,
nestačí pouhý podpis přítomných tří svěd-
ků, nýbrž bude podle druhé věty § 432
třeba, aby zůstavitel před těmito třemi
svědky výslovně prohlásil, že napsané po-
slední pořízení obsahuje nařízení ve pro-
- 290 -
spěch toho, kdo poslední pořízeni psal, což
je další důležitou garancií, že listina obsa-
huje skutečnou vůli zůstavitelovu. Z toho
důvodu byl § 595 obč. zák. převzat, a to
tak, jak byl navržen subkomitétem.
§ 596 obč. zák. byl v § 434 zkrácen a sty-
listicky upraven. Osobami zúčastněnými
jsou míněny osoby, jejichž účast je pod-
mínkou platnosti posledního pořízení, ni-
koli však ten, kdo snad poslední pořízení
psal a takovou osobou není.
Z § 597 obč. zák., jak byl formulován
subkomitétem, nebyla především do § 435
převzata poslední slova "pro choromysl-
nost nebo slabomyslnost", a to vzhledem
k předchozím usnesením, která nechtějí
v tomto směru činiti rozdíl mezi osobami
částečně zbavenými svéprávnosti. Na mí-
stě slov "mor... obecná" položen byl vý-
raz lépe vystihující povahu epidemie.
Z § 598 obč. zák. nebyl převzat do § 436
passus "z nichž jeden může psáti pořízení",
jednak proto, že mohou býti i ústní poří-
zení s dvěma svědky, jednak proto, že je
samozřejmé, že svědek může býti pisate-
lem, jednak proto, že platí obdobně i § 433,
t j. že, má-li býti pisateli něco zůstaveno,
musí toto opatření býti před dvěma způ-
sobilými svědky zůstavitelem potvrzeno
nebo vlastnoručně napsáno.
§ 437 je ustanovení nové. Vyhovuje se
jím námětům vzešlým z meziministerského
řízení, aby totiž pamatováno bylo na mož-
nost posledních pořízení při důlních kata-
strofách a pod. Jinak byla po opětných po-
radách odmítnuta snaha případy privile-
govaných testamentů rozšířiti. Naopak byl
z § 597 obč. zák. vypuštěn i případ plavby
námořní, ježto plavby ty samy o sobě ne-
jsou již tak mimořádně nebezpečné, a při
stylistické úpravě tohoto paragrafu jas-
něji bylo vyjádřeno, jednak že "místem"
může býti i jednotlivý dům ("na mí-
stech"), jednak že nemoc musí býti v pří-
činné spojitosti se vznikající hrůzou ("plo-
díc hrůzu, ochromuje..."). Tím spíše byl
odmítnut podnět, aby byl § 435 rozšířen
i na cestování letadlem, protože, nastane-li
v letadle nebezpečí, sotva bude čas na po-
řizování, a bude malá pravděpodobnost, že,
zahyne-li pořizovatel, se zachrání svědci.
Po velmi obšírných debatách, při nichž
bylo hleděno zejména k návrhu mini-
sterstva národní obrany, byl
formulován § 438 o posledním pořízení vá-
lečném. Je rozšířeno na všechny osoby ne-
vojenské a na celou oblast státní. Počátek
a konec doby, v které lze zřizovati poslední
pořízení válečné, se určuje ministerskou
vyhláškou (čl. XLVIII úvoz. a prov. před-
pisů) a tyto dny jsou pro soudy určeny zá-
vazně, takže se nemohou v konkrétních
případech zvláště ustanoviti vzhledem
k panujícím snad skutečnostem. Doba,
určená ministerskou vyhláškou, nemusí
nutně zahrnovati celou dobu válečnou ve
smyslu branných předpisů a zákona na
ochranu republiky.
Starý § 599 obč. zák. byl umístěn jako
§ 439 až na konci ustanovení o úlevách.
Aby se pevně ustanovil časový bod, od ně-
hož se počítá lhůta, určuje se za počátek
lhůty konec roku, v kterém pořízení bylo
zřízeno, a to bez ohledu na to, kdy nebez-
pečí skončilo; při posledním pořízení vá-
lečném počítá se šestiměsíční lhůta od
konce doby, kdy lze pořizovati s úlevami
podle § 438. Výhrada "nejde-li o pořízení
zůstavitele, který od konce oné lhůty až do
své smrti nebyl způsobilý poříditi" opírá
se o § 31, písm. a) zák. čl. XVI/1876 a sa-
mozřejmě platí i tehdy, když zůstavitel ze-
mřel dříve, než prošla lhůta.
Ježto ustanovení o obřadnostech a o úle-
vách sluší pokládati za výlučná, jest jimi
zrušen § 71 dvorského dekretu ze dne 30.
června 1837, sv. 65 sb. zák. pol.
§ 601 obč. zák. byl přijat v § 440 celkem
podle návrhu subkomitétu, ale byla vypuš-
těna věta "Je-li z tohoto důvodu... pořízení
ústního", částečně je pravda, že i bez vý-
slovného ustanovení může se v konkrétním
případě dospěti k tomu, aby pořízení bylo
platné aspoň jako ústní, není-li platné jako
písemné. Ale nelze přímo nabádati ke vše-
obecnému praktikování této, v důsledcích
povážlivé zásady. Neboť je přece jen rozdíl
v tom, zda se svědek účastní pořízení pí-
semného - kde se od jeho pozornosti a
paměti žádá méně - či ústního, kdy na
ústní projev jest vše soustředěno, po-
dobení §§ 2084 až 2086 něm. obč. zák., jež
jsou příliš kasuistické, se odmítá, také
proto, že se úplně vystačí s všeobecným
ustanovením § 392. Při § 440 jest upozor-
niti na to, že i zanedbání toho, co obsahuje
§ 422 (zejména také soudního uschování
písemného pořízení soudního), mělo by za
následek neplatnost pořízení takového ja-
kožto pořízení veřejného.
§§ 602 a 603 obč. zák. se vypouštějí,
první proto, že ustanovení o smlouvě dě-
- 291 -
dické se zařaďují do práva dědického, druhý
pak proto, že darování pro případ smrti
patří do kapitoly o smlouvě darovací. Při
tom bylo rozhodnuto, že ustanovení o
smlouvě dědické budou následovati přímo
za ustanoveními o posledním pořízení.
Když bylo skončeno jednání o zákonné
posloupnosti, bylo podle stanoviska původně
zaujatého přikročeno k jednání o smlouvě
dědické. Tato ustanovení sice vypracoval
subkomitét pro právo rodinné, ale bylo od
počátku pokládáno za nutné s hlediska sy-
stematického přeřaditi je do práva dědic-
kého, kam pojmově - jako delační důvod
- patří. Zůstala ovšem nerozřešena otázka
místa v soustavě dědického práva, kam
by byla tato ustanovení nejvhodněji
umístěna.
Po obšírné debatě bylo usneseno, zařa-
diti ustanovení o smlouvě dědické na ko-
nec ustanovení o posledním pořízení, a to
tak, že hlava 16 se rozdělí na dvě oddělení:
I. poslední pořízení, t. j. testament a ko-
dicil, pro které jest odvolatelnost vlastností
typickou, a II. smlouva dědická, t. j. po-
řízení pro případ smrti, jehož typický roz-
díl od předešlých je smluvní povaha, a tedy
neodvolatelnost.
Bylo sice také uvažováno o tom, nazvati
první skupinu "Poslední pořízení jedno-
stranné", což by tvořilo jaksi souměrnější
protějšek ke "Smlouvě" jako jednání dvou-
strannému. Ale toto označení první sku-
piny zdálo se příliš učebnicovým.
Po obšírných debatách byly formulo-
vány §§ 441 až 444. Změny vůči návrhu
subkomitétu jsou sice většinou rázu styli-
stického, než přes to třeba upozorniti na
to, že především, jak bylo výslovně kon-
statováno, smlouva, v které by byla usta-
novena za dědice osoba třetí, mohla by
býti považována, pokud by všechny nále-
žitosti byly splněny, za poslední pořízení.
Tento výklad jistě se nepříčí skutečnosti,
že §§ 443, 444 výslovně vytýkají jen dva
případy konverse. Vynechání slov "vyjí-
majíc § 583 (§ 428)" v obou těchto para-
grafech znamená zřejmě to, že jasné a
kategorické ustanovení § 428 nemá býti
obcházeno ani sděláváním dědické smlouvy.
Nenastane tedy konverse, bude - li dědická
smlouva vzájemná. Citace § 865 obč. zák.
byla škrtnuta, neboť tu vůbec platí všechna
ustanovení o způsobilosti k smlouvám. Za
to však byla v § 444 připojena slova "a
k posledním pořízením", ježto i této způ-
sobilosti bude třeba.
V § 445, který byl jinak beze změny
převzat z § 1251 obč. zák., je jen připojen
dodatek "vyjma § 736", aby byla dána od-
pověď na starou spornou otázku. Ale
ovšem že v případech, kdy konversí dědická
smlouva celá nebo její části vůbec mají
platnost jen jako poslední pořízení, budou
platiti vůbec ustanovení §§ 512 a násl.
Ve stručné formulaci § 446 jest in me-
rito obsaženo totéž, co obsahoval subkomi-
tétní návrh § 1252. Je zřejmé, že - mo-
hou-li manželé přes uzavření smlouvy dě-
dické volně nakládati se svým jměním -
nelze žádati zajištění. Dále je zřejmé, že
právo ze smlouvy vznikne smrtí zůstavi-
tele, že tedy ani nepřejde na dědice toho,
kdo byl za dědice smlouvou ustanoven,
nepřečkal-li zůstavitele, ani převod inter
vivos za živa zůstavitele není možný vzhle-
dem k § 678.
Také § 1253 obč. zák. byl in merito pře-
vzat do stručné formulace § 447. Super-
revisní komise obávala se ustoupiti od
myšlenky občanského zákoníka, že čtvrtina
pozůstalosti je vyňata ze smluvní váza-
nosti. Jestliže tedy manžel druhého usta-
noví k pozůstalosti celé, může přes to o
čtvrtině volně poříditi. Neučiní - li tak, při-
padne tato čtvrtina zákonným dědicům,
ježto o ní vůbec není platně pořízeno. Chce - li
zanechati volnou čtvrtinu manželovi, může
tak učiniti jen zvláštním posledním poří-
zením. Touto tekstací se úmyslně vylučuje
dosavadní prakse, že smlouva dědická co
do oné čtvrtiny má platiti jako testament.
Nemluví se již o "čisté čtvrtině", ježto tu
šlo zřejmě o nedorozumění.
Do § 448 byla převzata druhá věta § 1254
obč. zák. podle návrhu subkomitétu, ale
tak, že se vytýká, že ochrana nepominu-
telného dědice proti smlouvě dědické je
stejná jako při jiné dědické posloupnosti.
§§ 449, 450 byly převzaty z návrhu sub-
komitétního se změnami rázu stylistického.
Upuštěno bylo od citace §§ 386, 387, pro-
tože je věc samozřejmá. Je - li tu dědická
nezpůsobilost, vylučuje se vinný manžel
z dědictví při každém delačním důvodu -
tedy i při smlouvě dědické. Je tedy samo-
zřejmé, že důvod nehodnosti stačí i pro
jednostranné zrušení smlouvy. Slova "ne-
zaniklo už právo domáhati se rozluky" za-
hrnují i promlčení i zřeknutí žalobního
práva. Aby manžel z důvodu, stačícího na
- 292
rozluku z viny druhého manžela, mohl jed-
nostranným pořízením smlouvu dědickou
zrušiti, stačí ovšem, že měl právo žalobní
ještě v době, kdy zrušovací pořízení učinil,
že tu je jakási nejistota o skutečné době
vzniku zrušovacího pořízení, dokonce i ne-
bezpečí chybného datování pořízení, je sice
pravda, ale nemáme prostředků, jak toto
nebezpečí generelné vyloučiti.
Na konec byl v § 451 návrh subkomitétu
doplněn nově formulovaným ustanovením,
kterým se nahrazují předpisy občanského
zákoníka o vlivu rozvodu a rozluky na dě-
dickou smlouvu.
K hlavě 17 (§§ 452 až 465).
K §§ 452 a násl. učiněno bylo nejprve
usnesení o terminologii. Vulgární substi-
tuce byla pojmenována náhradnictvím,
fideikomisární pak svěřenským nástupnic-
tvím. Tomu byly přizpůsobeny i rubriky
hlavy 17. Změny v § 452 naproti § 604
obč. zák. jsou sice povahy převážně sty-
listické, ale jest jimi přesněji vytčeno, že
při náhradnictví jde o to, zda ten, kdo byl
k dědictví povolán, skutečně ho nabude.
Také poslední věta - ač bylo o její nut-
nosti pochybováno - se zachovává, ale ve
formulaci, která zde klade váhu na nápad
dědictví tomu, kdo je v řadě nejbližší, čímž
nahrazeno bylo méně správné "stane se
dědicem".
Vykládací pravidlo, jak je měl § 605 obč.
zák. a po něm i osnova subkomitétní, bylo
shledáno příliš příkrým a odporujícím
obyčejné psychologické zkušenosti. Proto
byla v § 453 myšlenka § 605 obč. zák.
obrácena, takže v případě pochybnosti
dlužno míti za to, že zůstavitel, ustanovuje
náhradnictví, chtěl mu pro oba možné pří-
pady - impotentiae i noluntatis.
V §§ 454, 455 naproti §§ 606, 607 obč.
zák. jsou změny povahy většinou styli-
stické, až na to, že v § 455 v první větě
bylo škrtnuto slovo "vzájemně", takže se
ustanovení nevztahuje již jen na tak řeče-
nou substitutio reciproca. Slovu "výslovně"
se komise vyhýbá, protože jeho doslovný
výklad by šel v mnohých případech daleko
za skutečný záměr zákona. K § 454 připo-
jena byla věta týkající se přechodu závazků
na další substituty.
Proti instituci svěřenského nástupnictví
byly vysloveny námitky, že se tu na delší,
snad i neurčitou dobu váže majetek. Přes
to trvá komise na jejím zachování, aby
byla dána možnost upraviti složité poměry
rodinné a majetkové. Aby vázanost netr-
vala příliš dlouho, o to pečoval již § 612
obč. zák., vydatně ji subkomitétní návrh
v § 612 a podle něho § 459, nerozeznávaje
již věci movité od nemovitých. Jinak změny
v § 456 jsou povahy stylistické, široký
výraz "má přejíti" vyjadřuje přesněji to,
co chtěl říci mnoha slovy § 608 obč. zák.
a podle něho subkomitétní návrh. Také vý-
raz "se zřizuje" lépe vystihuje skutečnost
než starý, definující výraz "se nazývá".
§ 609 obč. zák. se vypouští, protože obsah
jeho spíše patří k ustanovením o povinném
díle a bude o nařízení v něm naznačeném
se pojednávati jako o "fideicommissum eius
quod supererit", aby nebylo učiněno ne-
možným užíti, je-li toho nutně třeba, i zá-
kladního majetku pro výživu dítěte (viz
§ 584).
Proti § 610 obč. zák. ve formulaci sub-
komitétní byly činěny různé námitky. Bylo
vyhověno námitce nejvyššího soudu
a úzké slovo ."prodati" nahrazeno slovem
"zciziti". Naproti tomu nebyla přijata myš-
lenka zvláštního ustanovení o tom, pokud
je možno vzdáti se substituce vůbec nebo
vzhledem k určitým kusům substitučního
majetku. Stačí tu obecná ustanovení o
vzdání se práv na pozůstalost nebo na její
kusy a zvláštní ustanovení mohlo by vésti
ke zmatkům. Tekst § 457 byl pak přizpů-
soben tomu, že § 609 obč. zák. byl vypuštěn.
Proto je výpočet případů úplnější. Původně
mluvilo se v novém tekstu o ustanovení
dědice dítěti, při druhém čtení se věc roz-
šířila tím, že na místě "dítěti" bylo polo-
ženo "dědici".
V § 458 byl převzat podle návrhu sub-
komitétu § 611 obč. zák. s tou změnou, že
bylo vynecháno zbytečné slovo "nikterak"
a stejně zbytečná konečná slova. O § 612
obč. zák. se rozpředla velmi zevrubná de-
bata, která se točila jednak kolem otázky:
zda má o povaze současníka či nesoučas-
níka rozhodovati zplození či zrození dítěte,
a dále zda rozhodnou dobou má býti zřízení
testamentu či smrt zůstavitele. V první
otázce - ač bylo obecně uznáno, že sku-
tečnost zrození je určitějším vytčením
doby - se setrvalo na momentu zplození,
protože v této otázce je hlavní smysl § 22
obč. zák., převzatého v § 63, a protože to-
hoto paragrafu praktického i v jiných pří-
padech nelze zrušiti. V druhé otázce byla
- 293 -
uznána nejistota vzniku pořízení (jež ne-
musí býti datováno) a položil se určitý ča-
sový bod - smrt zůstavitele. Vedle toho
byl vyřízen dřívější spor o pojem "stupně",
a to tak, jak se věc vykládala u P f a f f a
a H o f m a n n a, t. j. že stupněm je roz-
uměti přechod na dědice. To jest obsaženo
v určení "jakmile jmění nabude první ná-
stupník nesoučasník".
§ 613 obč. zák. byl z důvodů systema-
tických na tomto místě škrtnut a byl za-
řaděn jako § 657 do hlavy 24.
V § 614 obč. zák. byly provedeny změny
rázu terminologického a stylistického. Ale
pro větší jasnost byla v § 460 připojena
druhá věta, která, v důsledku zásady vy-
jádřené větou první, při výkladu pochyb-
ných slov zůstavitelových dává přednost
žádné vázanosti (náhradnictví) před vá-
zaností (nástupnictvím svěřenským).
Návrh subkomitétu v § 615 přijal znění
prvního odstavce paragrafu toho v občan-
ském zákoníku. Superrevisní komise volila
správnější formulaci "když je rozhodnuto,
že případ ... nenastane". Novelový druhý
odstavec je sice v rozporu se zásadou před-
chozího paragrafu. Ale komise, přihlížejíc
k důvodům, uvedeným na str. 88, 89 zprávy
justiční komise panské sněmovny, přijala
toto ustanovení jako § 462. Také to, že
první věta § 461 klade důraz na dědickou
přihlášku, bylo převzato, přes některé ná-
mitky. Neboť, kdyby se objevilo při pro-
jednávání pozůstalosti, že přihlášený dědic
se dědicem vůbec nestane, nepřišla by při-
hláška taková s hlediska § 461 vůbec
v úvahu. Přijatý tekst však lépe vystihuje,
že substitucí je vyloučena transmisse. Ji-
nak byly provedeny jen změny stylistické.
Znění § 616 obč. zák. bylo v § 463 nutno
upraviti jednak, aby se vyjádřilo panující
a jistě správné mínění, že jde o ustano-
vení vykládací, jednak vzhledem k tomu,
že § 567 obč. zák. byl vypuštěn, § 568 obč.
zák. pak změněn. Dále bylo třeba pama-
tovati na to, že, kdo byl pro duševní cho-
robu jen částečně zbaven svéprávnosti,
může učiniti platné poslední pořízení a
proto jej nelze v § 463 ztotožniti s osobou
úplně zbavenou svéprávnosti. Poslední věta
se ponechává, protože ji nelze pokládati za
zcela samozřejmou, a z vynechání dalo by
se srovnáním tekstů dovozovati něco, čeho
osnova jistě nezamýšlí.
Také následující § 464 jest ustanovení
vykládací, což se vystihuje úvodní větou.
Aby se ustanovení nevztahovalo na děti
získané osvojením, vloženo bylo slovo "po-
krevné" potomky. Další změna má jen po-
vahu terminologickou.
Vytvořiti v této souvislosti ustanovení,
dokonce pak podrobnější, o nadacích, po-
kládala komise za nevhodné, protože by
taková ustanovení nutně přesahovala rámec
občanského zákoníka. Lépe bude pomýšleti
na vydání nadačního zákona, který by roz-
ptýlená ustanovení o nadacích sjednotil a
zredigoval. Naproti tomu pokládala komise
za vhodné formulovati ustanovení, že po-
měry, podobné svěřenskému nástupnictví,
lze také založiti jednáním mezi živými. To
se stalo v § 465, o jehož vhodném syste-
matickém zařazení mohou býti pochybnosti,
ale který je těžko jinam (do práv věcných
nebo obligačních) zařaditi, aniž by se proti
tomu vyskytly stejně těžké, ne-li těžší ná-
mitky. Voleno pak bylo slovo "jednáním
mezi živými" na místě lépe snad znějícího
"smlouvou", aby se nevylučovala možnost
zřízení podobného poměru veřejným při-
slíbením (na př. putovní ceny).
K hlavě 18 (§§ 466 až 510).
Na počátku jednání o hlavě 18 (Odkazy)
bylo jednáno o možnosti zavésti odkaz vin-
dikační, ale po uvážení všech okolností, ze-
jména i psychologie zůstavitelů-laiků, kteří
by nepochopili rozdíl legátu damnačního a
vindikačního, jakož i vzhledem k nesnázím,
jež by z vindikačního odkazu vznikaly při
projednávání pozůstalosti, usnesla se super-
revisní komise právě tak jako četné jiné
cizí kodifikace setrvati při soustavě práva
odkazového, kterou má občanský zákoník
a která po více než stoleté své působnosti
nezavdala podnětu k vážným stížnostem.
Nato byl jako § 466 přijat s nepatrnou
změnou § 647 obč. zák. ve znění navrže-
ném subkomitétem. Slovy "platné poslední
pořízení" vylučuje se smlouva odkazová,
jež má význam jen v rámci smluv svateb-
ních.
Za § 466 vřazeno bylo ustanovení, kdy
darování pro případ smrti je považovati za
odkaz. Ostatek o této věci je v § 807.
§§ 648 až 650 obč. zák. byly v §§ 468
až 470 přijaty s menšími stylistickými
změnami. Komise superrevisní nepřijala
myšlenku, aby si legatář mohl odkaz po-
držeti a nebyl povinen plniti na pododka-
zech více, než činí hodnota jeho odkazu.
- 294 -
Splnění vůle zůstavitelovy by tu záviselo
na nahodilé otázce, jak bude hodnota toho,
co obtížený odkazovník obdržel, odhadnuta.
Komise superrevisní, aby přizpůsobila
ustanovení § 651 obč. zák. zásadě, vyslo-
vené v § 392, ponechává v § 471 především
zůstaviteli, aby určil osobu, jež má roz-
hodnouti o způsobu splnění tak zvaných
dobročinných odkazů v nejširším slova
smyslu. Nevysloví - li se o tom, svěřuje se
toto rozhodnutí dědici, jakožto osobě, která
je zpravidla zůstaviteli i způsobem jeho
smýšlení nejbližší. § 471 byl doplněn po-
slední větou podle vzoru § 659 obč. zák.
Aby se nestalo rozhodnutí odporující
těmto zásadám nebo vůbec protismyslné,
nad tím přirozeně náleží bdíti soudu po-
zůstalostnímu, jenž zkoumá, jsou - li odkazy
takové zajištěny nebo splněny.
V § 472 byly vůči návrhu sutokomitétu
opřenému o § 652 obč. zák. učiněny některé
změny stylistické. Ale úmyslně bylo za
slovo "užije" vloženo slovo "přiměřeně",
a to proto, že, jak je patrno z komentáře
Pfaff-Hofmannova, jsou v §§ 471,
495 až 498 ustanovení, která bezvýhradné
použití ustanovení hlavy 17 vylučují.
§§ 653, 654 obč. zák. se vypouštějí jako
zbytečné.
§ 655 obč. zák. se vypouští z důvodu,
že sem samozřejmě zasahuje všeobecná zá-
sada § 392 o výkladu posledního pořízení.
Následující rubrika se přesněji formu-
luje.
V § 473 (§ 656 obč. zák.) se v poslední
větě vkládá slůvko "i" (věc nejlepší) ve
shodě s původním tekstem. Slovo "dědic"
se nahrazuje slovy "osoba obtížená". Slova
"ale bez bližšího ustanovení" se vynechá-
vají jako zbytečná.
V § 474 (§ 657 obč. zák.) se slova "po-
zbude odkaz platnosti" nahrazují přesněj-
šími "není odkaz platný", protože jest od-
kaz od počátku neplatný. Nemluví se o ne-
účinnosti, nýbrž o neplatnosti.
V § 475 (§ 658 obč. zák.) slovo "vlast-
nictví" se nahrazuje správnějším "jmění"
a slovo "stavu" slovem "poměrům". Na
místě slova "jeho" v této větě se klade
"odkazovníkovým" pro větší jasnost. Upo-
zorniti dlužno, že § 474 je prostým dů-
sledkem ustanovení zásadního, vysloveného
v § 544 této osnovy. Naproti tomu § 475
má ten účel, aby se odkazovníku ušetřil
velmi nesnadný důkaz, že věc odkázaná
nikdy zůstaviteli nenáležela, a že tedy ve
skutečnosti, že jí v pozůstalosti není, není
možno spatřovati ve smyslu § 544 odvolání
odkazu. Proto je v těchto dvou paragrafech
ve věci zdánlivě podobné dáno opačné usta-
novení. Slovy "a není - li takových věcí v po-
zůstalosti" byla recipována myšlenka stejná
jako v druhé větě § 474, takže, bylo - li od-
kázáno několik věcí určitého druhu a ně-
které z nich v pozůstalosti jsou, platí § 475
jen co do věcí ostatních. I zde se mluví
o "osobě obtížené". V §§ 474, 475 bylo
vynecháno slovo "výslovně" jako mýlivé.
V § 476 (§ 659 obč. zák.) výraz "ku
stavu a k potřebě" nahrazuje se správněj-
ším "k poměrům a potřebám", o čemž roz-
hodne soud. Toto ustanovení bylo shledáno
lepším než navrhované "věc prostřední hod-
noty", jež by často byla nezjistitelná. Po-
slední věta obsahuje ustanovení o tom, co
platí, když odkazovník nevykoná přísluše-
jící jemu volby.
V § 477 (§ 660 obč. zák.) byl přijat ná-
vrh subkomitétu se stylistickou úpravou
podle návrhu nejvyššího soudu,
v § 478 pak § 661 obč. zák., v § 479 pak
§ 662 obč. zák. se změnami stylistickými,
z nichž má však nově zvolený výraz "po-
stihují příjemce tyto závady" ten účel,
aby slova, jichž bylo užito v návrhu, ne-
sváděla k chybným výkladům. Superrevisní
komise se přidala k názoru U n g r o v u
(Erbrecht, str. 292), že příjemce musí jen
snášeti, aby se věřitelé z věci odkázané
uspokojili, ne však že by se odkazovník stal
osobním dlužníkem. Zaplatí - li odkazovník
sám dluhy na věci váznoucí, má vůči dědici
postih podle § 1195. V první větě § 479
bylo vsunutím slov "v době nápadu" přesně
vyjádřeno, který okamžik je právně rele-
vantní pro rozhodnutí, zda jde o odkaz
věci cizí. Stejný okamžik má rozhodovati
i pro případy druhé věty § 662 obč. zák.;
za tím účelem byla tato věta připojena
k dřívější větě první jako její druhá část,
jen středníkem oddělená.
V §§ 663 až 668 obč. zák. bylo především
k podnětu Svazu soudců provedeno
přeskupení podle látky, a to: §§ 664, 668,
663, 666, 665 a 667. V jednotlivostech pak
byly převzaty § 663 (§ 482) s tou změnou,
že se ukládá obtížené osobě (aby byla kon-
formita s předpisy o kvitanci) povinnost
vydati kvitanci i vrátiti dlužní úpis; § 664
(§ 480) s dodatkem "s veškerými pomůc-
kami a zajišťovacími prostředky"; § 665
- 295 -