(§ 484) se škrtnutím zbytečné poslední
věty, ale s ustanovením o zajištění; §§ 666,
667 (§§ 483, 485), ale místo vykládacího
pravidla dosavadního § 667 bylo dáno účel-
nější pravidlo opačné; § 668 (§ 481) v upra-
vené formulaci a s dodatkem týkajícím se
pohledávek vzniklých po zřízení odkazu.

§ 669 obč. zák. se vypouští jako bezob-
sažný a zbytečný.

V § 670 obč. zák. byly měřítkem věna
poměry zřizovatele věna. Komise super-
revisní po delší debatě se usnesla na změně
poslední věty a v § 486 tedy přesunuje
měřítko na poměry ženy v době zřízení
odkazu, a to proto, že toto řešení spíše od-
povídá intencím pořizovatele, který odka-
zuje přínos, nejsa ke zřízení přínosu po-
vinen.

§ 671 obč. zák. byl převzat jako § 487,
ale tak, že se koriguje chyba, která se vy-
skytla při redakci § 671 obč. zák., a věc
se vyřizuje odkazem na §§ 602 a násl. o
započtení prestace na podíl dědický. K ter-
minologii §§ 486, 487 se poznamenává, že
komise superrevisní si byla vědoma toho,
že v těchto případech půjde mnohem častěji

o "přínos" manželčin než o "věno" v tech-
nickém smyslu slova. Ale přes to bylo po-
necháno slovo "věno" tam, kde je míněn
projev zůstavitelův, protože slovo "přínos"
se dosud nevžilo a protože v tomto usta-
novení jakožto pravidlu vykládacím nutno
počítati s lidovým a vžitým užíváním slova
"věno" v širším než technickém smyslu
slova. V závorce je připojeno slovo "pří-
nos".

§ 672 obč. zák. byl převzat s menší změ-
nou výrazovou a rovněž tak § 673 obč. zák.,
a to jako §§ 488, 489. "Ostatními potře-
bami" třeba v § 488 rozuměti zejména

i náklady na nutné ošetřování v nemoci.

V § 490 byl převzat § 674 obč. zák. se
změnami stylistickými, s vypuštěním zmín-
ky o domácím nářadí, jakož i závěrečných
slov "pokud to není jasněji vyjádřeno",
ježto ani jinde se podobné dodatky nepři-
pojují a tento paragraf je vůbec pravidlo
vykládací; to bylo ještě zdůrazněno odka-
zem na paragraf předchozí.

§§ 675 až 678 obč. zák. se vypouštějí.
Je to zbytečná kasuistika a i bez takových
podrobných ustanovení vykládacích dá se
zjistiti skutečný smysl pořízení zůstavite-
lova.

V § 491 byl převzat § 679 obč. zák. se
změnou stylistickou.

§ 680 obč. zák. se vypouští jako dnes již
zastaralý; že se bankovky počítají k hoto-
vým penězům, je jistě samozřejmé a jiné
cenné papíry nikdo výrazem "hotové pe-
níze" nezahrnuje.

Komise superrevisní, ve shodě s tím, co
uvádí již Zeiller v svém komentáři, je
přesvědčena, že §§ 681 a 682 obč. zák. jsou
v zákoně na místě, poskytujíce spolehlivé
vodítko pro výklad vůle zůstavitelovy.
§§ 681 a 682 obč. zák. byly proto přejaty
jako §§ 492 a 493, ale ze závěrečných slov
§ 682 obč. zák. vytvořen § 494, a to proto,
aby se tato slova nevztahovala jen na od-
kaz příbuzným. Po uvážení, že § 683 obč.
zák. vykládá pojmy přece jen příliš běžné,
aby potřebovaly výkladu, byl tento para-
graf vypuštěn.

Aby se odstranily jisté pochybnosti o po-
měru pododkazovníka k odkazovníkovi a dě-
dici, bylo jako§ 497 k doplnění tekstu § 684
obč. zák. vsunuto ustanovení o odmítnutí
odkazu. Při jednání o zcizení dědictví bylo
však i toto ustanovení shledáno neúplným,
pročež byl § 684 obč. zák. přetvořen tak, že
z jeho první věty byl vytvořen § 495,
z druhé § 498 a mezi ně vsunuty paragrafy
o zcizení odkazu a o renunciaci. Přiměřeně
byla upravena i rubrika před těmito para-
grafy.

V § 685 obč. zák., který byl převzat jako
§ 499, položeno bylo na místo výrazu
"osoby služebné" slovo "zaměstnance" a na
místě "odkazů lidumilných" - "odkazy
dobročinné" v souhlase s § 471; u jiných
odkazů než pro zaměstnance a pro dobro-
činné účely není naléhavé, aby byly plněny
ihned. I tento paragraf jedispositivní, ježto
zůstavitel může určiti lhůty jiné. Dodatkem
dává se pružné ustanovení hledící zejména
k odkazům pod výminkou odkládací.

i 500 převzal ustanovení § 686 obč. zák.,
jak byl navržen subkomitétem, ale s tou
změnou, že druhá věta byla přizpůsobena
dikci poslední věty § 479, a že výraz "bez
viny jiné osoby znehodnotí" nahrazen byl
výrazem "zhorší nebo zmaří skutečnostmi,
za které nikdo jiný neodpovídá" - což je
výraz podstatně rozšířený, odpovídající
hlavě 42 a jiným testům.

V § 501 byl převzat § 687 obč. zák. ve
znění subkomitétu s některými změnami
stylistickými a s připojením poslední věty,
která se výslovně dovolává § 1269.

- 296 -

Při nové formulaci § 688 obč. zák. v § 502
této osnovy byla ještě všeobecněji formulo-
vána první věta, kladoucí odkazovníka co
do zajištění na roven jiným věřitelům.
Věta tato zdála se sice samozřejmou, má
však ten význam, že výslovně určuje Vztah
odkazovníka k dědici jako věřitele k dluž-
níku. Vypuštěna byla druhá věta, protože
nebyl převzat § 437 obč. zák. Ale mimoto
byla snaha uvésti v soulad toto ustanovení
občanského zákoníka s ustanoveními pa-
tentu o nesporném řízení, zejména § 161,
zmírniti ustanovení posléz uvedené a pře-
vzíti je jako zřejmě materiálně právní do
občanského zákoníka. Konečná věta je na-
mířena proti šikaně, ale jest oddělena střed-
níkem proto, aby bylo jasně vyznačeno, že
se tato věta nesmí vztahovati k první větě
§ 502.

V novém znění § 689 obč. zák., jak byl
navržen subkomitétem, byla vyjádřena,
myšlenka, která se podstatně liší od §§ 561,
562 obč. zák., ustanovujících o akrescenci
při podílech dědických. Jelikož se shledalo,
že myšlenka vložená do tohoto znění § 689
lépe vyhovuje dnešní technice pořizovací,
byly §§ 561, 562 obč. zák., převzaté § 401,
přizpůsobeny tomuto formulování a § 689
obč. zák. byl pak rozložen na §§ 503 až 505
a přestylisován, aby zahrnul všechny pří-
pady a zároveň přesně je vymezil. Ve
zvláštním § 506 bylo vyjádřeno, že s od-
kazem přejdou i břemena jeho na toho, kdo
bude míti podle §§ 503 až 505 prospěch
z jeho uvolnění nebo ze zániku povinnosti
splniti odkaz.

Při § 690 obč. zák. byly vysloveny po-
chybnosti o významu slov "Je - li pozůstalost
vyčerpána odkazy". Odkazy mohou po-
zůstalost zajisté téměř vyčerpati, takže
dědicovo právo na náhradu a odměnu pře-
sáhne pozůstalost. Proto se v § 507 určuje
dědicovo právo vůči odkazovníkům a po-
skytuje se mu právo retenční. Ale aby bylo
zřejmé, že všechny závazky plynoucí
z tohoto paragrafu následují za právy
věřitelů pozůstalostních, položeno bylo na
počátku tekstu slovo "čistá" (sc. pozůsta-
lost), a zdůrazněno v téže větě, že tu jde
jen o dědice přihlášeného s výhradou sou-
pisu, ježto dědic přihlášený bez výhrady
odpovídá za všechny závazky pozůstalosti,
včítaje i odkazy, byť i přesahovaly hodnotu
toho, čeho se dědici z pozůstalosti dostalo.
Závěr § 690 obč. zák. byl zařaděn jako

§ 510, aby se vztahoval jak na § 507, tak
na § 508.

§§ 691 až 693 obč. zák. byly s některými
změnami převzaty jako §§ 508 a 509.

Při úvaze o § 692 obč. zák., který byl
přijat jako § 508, bylo uvažováno o tom,
že je nutno vyjádřiti přednost zaopatřo-
vacího odkazu před jinými odkazy, ale po
dluzích pozůstalostních. To došlo vyjádření
slovy "čistá pozůstalost". Při tom je samo-
zřejmé, že pro zjištění, zda odkaz zaopatření,
vychování a výživy (§ 488) je pozůstalostí
kryt, je třeba vypočísti uhrazovací kapitál
tohoto odkazu a sraziti jej s čisté pozůsta-
losti. Aby bylo zřejmé, že dědic má právo
na odměnu a na náhradu nákladů, když je
pozůstalost odkazy přetížena, byl § 508 při-
měřeně doplněn.

§ 693 obč. zák. byl po některých změnách
stylistických přijat podle návrhu subkomi-
tétu jako § 509. Ale stalo se tak po rozboru,
zda by se vzhledem k výkladům E h r e n-
z w e i g o v ý m, opřeným o U n g r a a
komentář Pfaff-Hofmannův. ne-
měla povinnost odkazovníka omeziti na
vrácení odkazu "pokud jest v jeho jmění",
nebo s druhé strany zda by se nemělo
vždycky požadovati jen vrácení odkazu a
jeho užitků, ne však jeho hodnoty v době
přijetí. Na konec shledáno nejvhodnějším
setrvati zásadně při tekstu dosavadním,
jen pro některé případy příliš příkré usta-
novení první věty § 693 obč. zák. bylo ze-
slabeno ve prospěch odkazovníka, který od-
kázanou věc, neznaje její pravé hodnoty,
zcizil pod cenou.

K hlavě 19 (§§ 511 až 547).

Komise superrevisní setrvala při návrhu
na vypuštění § 694 obč. zák. z důvodů uve-
dených subkomitétem.

Nato byla především přesněji styliso-
vána rubrika hlavy devatenácté. Tím se
stává zbytečnou další rubrika před § 511
(§ 695 obč. zák.). S hlediska, že výminka
ani doložení času nejsou omezením poslední
vůle, nýbrž že to jsou vedlejší ustanovení,
jimiž se dědicovo nebo odkazovníkovo právo
modifikuje, byl také upraven § 511. § 696
obč. zák. byl pak po delších úvahách vy-
puštěn, protože obsahuje ryzí definice,
které náležejí do učebnice, ne však do zá-
kona. Pod nově upravenými rubrikami ná-
sleduje tedy přímo § 512 přejímající beze
změny § 697 obč. zák. podle návrhu sub-

- 297 -

komitétního. Praví-li se, že se na nesrozu-
mitelné výminky "hledí tak, jako kdyby ne-
byly k ustanovení připojeny", znamená to,
že "výminka je po zákonu nepřipojena"
(srv. výše terminologické poznámky);
stejný smysl mají ona slova v §§ 513 a 515.
§ 698 obč. zák. byl pak přijat se změnami
stylistickými, a to jako §§ 513, 514. K § 513
dlužno však podotknouti, že "rozvazovací
výminky nemožné" nutno chápati ve
smyslu přesném. Nepatří sem tedy resolu-
tivní výminky nutné. Takové výminky
způsobí, že právo zanikne, jakmile ona
událost, ač její vznik byl předem jistý, na-
stane. § 514 byl doplněn právě tak jako
rubrika zmínkou o výminkách zmatených.

Ostatní paragrafy byly přeřaděny. § 515
odpovídá § 700 obč. zák.

Po obšírné debatě byla v tomto § 515
převzata v nové formulaci první věta
z § 700 obč. zák. a pak zásada dvorského
dekretu ze dne 23. května 1844, č. 807 sb.
zák. soud. Superrevisní komise si byla
dobře vědoma toho, že některé konkrétní
případy byly by hodný schválení, jiné od-
mítnutí podle zákona. Ale hranice, kdy se
zákaz manželství celkem snáší s dobrými
mravy a kdy se jim příčí, je velmi plynulá
a přesnou formuli, která by ve všech pří-
padech plně vyhověla, není možno nalézti.
V užitém slově "svéprávnosti" je řečeno, že
výminka platí, i když nad dědicem nebo od-
kazovníkem byla moc poručenská prodlou-
žena, i když byl zbaven svéprávnosti, v kte-
rýchžto případech se zákaz manželství
vůbec nebo zákaz předčasného manželství
pokládá za důvodný.

V §§ 516 a 517 byly se změnami rázu
stylistického převzaty §§ 701 a 702 obč.
zák. podle návrhu subkomitétu.

U § 518 (§ 699 obč. zák.) bylo po delší
debatě usneseno škrtnouti z tekstu sub-
komitétu větu, že podle výminky jest se
přesné říditi, i kdyby nebylo pravdě-
podobno, že se dědic nebo odkazovník do-
žije splnění jejího, a to proto, že komise
superrevisní nepovažovala za nutné v zá-
koně vytýkati, že k pravděpodobnosti vý-
minky zpravidla nelze přihlížeti, a na druhé
straně že nijak nechtěla vyloučiti možnost,
že výminka pro nepravděpodobnost v ně-
kterých případech bude prohlášena přímo
za nemožnou. První věta byla v konečné
redakci pro úplnost vztažena i na případy,
kdy se splněním výminky práva pozbývá.

Za § 518 byl formulován nový § 519
podle vzoru § 162 něm. obč. zák. Upozor-
niti dlužno, že širší výraz "který se příčí
dobrým mravům" zahrnuje v sobě
i všechna jednání protiprávní.

§ 520 odpovídá § 703 obč. zák. a byl sty-
listicky upraven, aby byl ve shodě s § 389.

§ 704 obč. zák. byl převzat v § 521.

V § 522 převzatém z § 705 obč. zák. byla
poslední slova "jen odevzdání... lhůtu"
vypuštěna, a to proto, že chybnou formulací
vyvozují přirozený důsledek věty první.
Komise superrevisní nechtěla nic měniti
na věci samé. Ale seznala, že k vyjádření
myšlenky dosavadní formule se nehodí a že
je těžko ve formě zákona nalézti formuli
vhodnější.

§ 706 obč. zák. byl v § 523 převzat se
změnou stylistickou.

§§ 524 a 525 obsahují §§ 707 a 708 obč.
zák. ve zkrácené formě.

V dalším § 526 byl po změně stylistické
převzat § 709 obč. zák. V § 527 byl převzat
§ 710 obč. zák., ale jeho poslední věta byla
jinak formulována, aby se odklidila starší
kontroversa. Podle přijatého tekstu je
patrno, že by bylo třeba zmaření vědo-
mého. V § 528 bylo dáno vykládací pravidlo,
že v pochybnosti vedlejší ustanovení se po-
kládá za příkaz. V dalším § 529 (§ 711 obč.
zák.) byly provedeny jen změny stylistické.
§ 530 odpovídá § 712 obč. zák., ale je for-
mulován tak, že ustanovení, k němuž byl
připojen příkaz jednání nemožného nebo
nedovoleného, samo je platné a jen onen
příkaz je neplatný; předpis zní všeobecně a
postihne tedy i případy, kdy jako sankce na
splnění příkazu nemožného nebo nedovole-
ného jednání byla uložena povinnost, po-
skytnouti, nesplní-li se příkaz, odkaz osobě
jiné.

Otázka, kterou řeší § 713 obč. zák., je
komplikována tím, že zůstavitel-laik často
nerozeznává přesně testament od kodicilu.
Není vyloučeno, že pořízení, které je redi-
gováno na způsob kodicilu, bylo myšleno
jako testament a mělo předchozí poslední
vůli zrušiti. Této nesnázi dalo by se od-
pomoci dvojím krajním prostředkem: buď
potlačiti rozdíl mezi závětí a dovětkem,
nebo ustanoviti, že každým pozdějším po-
řízením se ruší starší. První prostředek byl
předem odmítnut při řešení zásadních
otázek projevu poslední vůle, druhý byl za-
mítnut při této příležitosti jako příliš

- 298 -

daleko sahající. Setrvalo se tedy na střední
cestě, vyjádřené aubkomitétním návrhem
nové formulace § 713, ale na místě poslední
věty návrhu položena byla jako zvláštní
§ 532 věta: "Starší dovětek se novou závětí
ruší, jen pokud to plyne ze závěti nové."
Aby pak se zmenšil počet případů zůstavi-
telova omylu v povaze posledního pořízení,
byl v § 393 připojen dodatek: "V pochyb-
nostech je pokládati poslední pořízení za
závěť."

Tato myšlenka pak se dovršuje přijatým
zněním § 533 (§ 714 obč. zák.), které se
snaží lépe se přiblížiti skutečné vůli zůsta-
vitelově.

§ 715 obč. zák. dával podnět k mnohým
pochybnostem. Celkem vzácnější bude pří-
pad, že dvě poslední pořízení, z nichž žádné
se nedá rozpoznati jako pozdější, by se do-
plňovala, vzájemně si neodporujíce. Tu by
řešení neposkytovalo obtíží. Jestliže se však
vzájemně vylučují, hleděl na věc občanský
zákoník, jak je patrno z výkladů Zeil-
1erov a komentáře, jako na pořízení
jediné a řešil věc společenstvím majetko-
vých práv. Ale tato myšlenka by se lépe
vystihla výkladem, že je tu jediné poslední
pořízeni a každá z jeho složek že ustanovuje
nikoliv o celé pozůstalosti, nýbrž jen o po-
dílu. Na př. v jednom pořízení jest ustano-
ven za dědice A ke dvěma třetinám po-
zůstalosti, ve druhém B ke dvěma třetinám.
Tu by dostal každý dvě šestiny a jedna
třetina by připadla dědicům zákonným.
V tomto smyslu byl formulován § 534 a
mluví se tam proto o srovnání posledních
pořízení jako celků.

V §§ 535, 536 byly bez věcné změny při-
jaty navržené teksty §§ 716, 717 obč. zák.

První věta § 718 obč. zák. byla formulo-
vána v § 537 tak, aby bylo zřejmé, že o od-
volání platí všechno to, co požadují §§ 404
až 411 pro poslední pořízení. V dalším znění
tohoto paragrafu jsou jen změny styli-
stické, ale k ochraně zákonných dědiců byla
připojena poslední věta, ovšem s omezením,
které odpovídá § 408. Tohoto ustanovení
ukázala se potřeba tím, že byl komisí super-
revisní jako § 542 restituován § 723 obč.
zák., vypuštěný návrhem subkomitétu.

V § 538 je v zkrácené formě obsažen
§ 719 obč. zák. ve znění navrženém sub-
komitétem. V § 539 byl recipován § 720
obě. zák. Vyskytla se sice námitka, že toto
ustanovení není příliš praktické a že syste-

maticky sem nepatří. Přes to, poněvadž lze
sotva nalézti lepší soustavné zařazení, bylo
toto ustanovení zachováno. Ale k námitce
nejvyššího soudu byla vypuštěna
navržená další možnost odporu, totiž pro
nedostatek předepsaných obřadností, a pro-
vedeny byly některé změny stylistické.

V § 540 byl převzat § 721 obč. zák. s ně-
kterými změnami stylistického rázu a s roz-
lišením mezi zničením listiny a jinakým
jejím porušením. Upozorniti dlužno, že při-
rozeně i o tomto způsobu odvolání posled-
ního pořízení platí první věta § 537.

Při převzetí § 722 obč. zák. jako druhého
odstavce § 643 osnovy z r. 1931 byl obnoven
původní tekst zákoníka občanského, pokud
mluví o náhodě, a to proto, že sice pojem
náhody na různých místech občanského
zákoníka nutno různě vykládati, ale zde
nebylo dobře možno pochybovati, že náhoda
zahrnuje nejen události přírodní, jež na-
stávají mimo vůli člověka, a činy osob ji-
ných, nýbrž i činy zůstavitelovy vykonané
ve stavu nepřícetnosti, pod vlivem omylu
nebo donucení. Zmínka o důkaze byla škrt-
nuta jako zbytečná a snad i mýlivá. V ko-
nečné redakci bylo toto ustanovení (§ 541)
zcela přestylisováno, když se přece jen ob-
jevily obavy, že se "náhodou" nebudou roz-
uměti i úmyslné činy jiných osob. Klade se
tedy důraz na to, zda lze ve zničení nebo
porušení listiny spatřovati projev zrušovací
vůle zůstavitelovy, učiněný za okolností, na
které odkazuje první věta § 537.

§ 723 obč. zák. byl v § 542 převzat, a to
proto, že superrevisní komise shledala spra-
vedlivým, aby písemné pořízení bylo zacho-
váno, jestliže pozdějšrtestament byl zůsta-
vitelem zase zrušen. Ale aby se vyhovělo
pochybnostem v literatuře projeveným
(srv. na př. E h r e n z w e i g, II, 2,1924,
str. 379), byl připojen k § 537 dodatek
"nezkrátí-li tím své zákonné dědice nad
míru § 408". Aby pak byla lépe vyjádřena
myšlenka Zeillerova, že v tom, že zůstavitel,
učiniv nové pořízení, starší nezničil, je
spatřovati jistou nerozhodnost, která na
konec přece jen skončí ve prospěch pořízení
staršího, praví se na místě "dřívějšího
písemného pořízení nezničiv" - jak praví
občanský zákoník - "a starší (se. písemné
pořízení) uchová", čímž nikterak není ře-
čeno, že by zůstavitel musil učiniti projev
o zachování pořízení staršího. Při tom vě-
domky tento zachovávající účinek byl ome-
zen na pořízení písemná; žádná tedy, ani

- 299 -

veřejná, pořízeni ústní se nezachovají,
byla - li jednou zrušena pořízením pozdějším.
Jako § 543 byla připojena třetí věta
§ 601 návrhu subkomitétu.

Po nové přesnější formulaci následující
rubriky byl v § 544 převzat § 724 obč. zák.
podle návrhu subkomitétu se změnami sty-
listickými. Slovo "vymůže" ovšem nezna-
mená jen soudní vydobytí, nýbrž zahrnuje
i vymožení upomínáním dlužníka nebo po-
dobným mimosoudním naléháním. Co se
týká zcizení odkázané věci, bude odkaz po-
važovati za odvolaný tehdy, když zůstavitel
zcizené věci sice znovu nabude, ale před
smrtí znovu ji zcizí.

V §§ 545 až 547 byly převzaty §§ 725, 726
obč. zák. se změnami stytistickými a s dů-
ležitou změnou věcnou, že totiž vypuštěna
byla poslední věta § 726 obč. zák., povolá-
vající pro případ, že není zákonných dědiců
nebo že dědictví nenabudou, za dědice od-
kazovníky podle poměru hodnoty jejich od-
kazů. Již superrevisní komise se zabývala
návrhem, aby pozůstalost dědici odmítnutá
nepřipadla odkazovníkům jako dědicům,
nýbrž hned státu jako odúmrt, ale nepři-
jala jej, nechtějíc míti nový zákoník fiskál-
nějším, než byl občanský zákoník z roku
1811. Při meziministerském řízení bylo
však uváženo, že jistě neodpovídá pravdě-
podobné vůli zůstavitele, aby osoby, které
zůstavitel výslovně obmyslil jen odkazem
činícím často jen poměrně malý zlomek po-
zůstalosti, nabývaly jako dědicové pozůsta-
losti celé. Provedený škrt je tedy v plném
souladu se zásadou § 392. Praktický vý-
znam této změny nesluší ostatně přeceňo-
vati. Případy, o které by šlo, jsou casus
rarissimi. Jestliže zůstavitel se jen ne-
přesně vyjádřil, když ustanovil odkazy, ač
vlastně chtěl ustanoviti dědické podíly, bu-
dou obmyšlené osoby stejně povolány za dě-
dice.

K hlavě 20 (§§ 548 až 573).

Hlava 20 má rubriku "Posloupnost zá-
konná".

Komise superrevisní uznávajíc, že výpo-
čet v § 727 obč. zák. jest neúplný a že záro-
veň s hlediska techniky zákonodárné není
ani možno ani účelno všechny případy vy-
počísti, přihlížejíc dále i k tomu, že §§ 727,
728 obč. zák. tvoří myšlenkový celek, usne-
sla se na formulaci, abstrahující od ka-
suistického výpočtu a slučující oba para-

grafy v stylisticky zjednodušený a právě
následkem své abstraktnosti úplný § 548.
Zároveň se tímto tekstem naznačuje, že
smlouva dědická je silnějším důvodem de-
lačním než závěť, tato pak silnějším důvo-
dem než poměr rodinný. § 729 obč. zák. se
vypouští, protože patří soustavně jinam, a
zde má jen povahu předpisu odkazujícího
na předpis jiný.

Komise superrevisní odmítla myšlenku,
že by se zásadně měla změniti soustava zá-
konné posloupnosti, jak ji obsahuje občan-
ský zákoník z roku 1811, právě tak jako
již dříve odmítla návrh na přemístění před-
pisů o posloupnosti zákonné před posloup-
nost testamentární. Důvodem pro setrvání
při soustavě dosavadní jest - mimo to, co
vůbec bylo uvedeno pro zásadní zachování
systému zákoníka - i to, že právě systém
práva intestátního, jak jej obsahuje občan-
ský zákoník z roku 1811, je jednoduchý,
nedává téměř základu pro vleklé spory dě-
dické, které se objevují jako hromadný
zjev jinde, a dále i to, že tato soustava plně
vyhovuje právnímu nazírání lidu, jenž při-
jímá za spravedlivé dělení stejnoměrné,
není - li projevena jiná vůle zůstavitelova. Za
stoleté působnosti občanského zákoníka
nikde se neobjevilo, že by právě intestátní
posloupnost uvolňovala svazek rodinný.
O zachování majetku, zejména nemovitého,
před rozpadem třeba pečovati jednak po-
sledním pořízením, jednak zvláštními zá-
kony o posloupnosti v majetek zemědělský.

V § 730 obč. zák., který se přijímá
v § 549 s menší změnou stylistickou, vyne-
chává se zbytečná věta druhá.

Při úvaze o § 731 obč. zák. uvažovala sice
komise o možnosti, omeziti ještě nad míru
provedenou první částečnou novelou k ob-
čanskému zákoníku kruh příbuzných, povo-
laných k posloupnosti zákonné; ale nemohla
se odhodlati k dalšímu kroku v tomto smě-
ru, hledíc jednak k dosavadnímu právnímu
stavu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi,
jednak k tomu, že dědické právo vzdále-
nějších příbuzných je postiženo vysokou
dědickou daní, kterážto daň je dostatečnou
korekturou toho, co jest ustanoveno v § 731
obč. zák.

Z § 731, který byl převzat v § 550, byl
vypuštěn poslední odstavec navržený sub-
komitétem, který částečně obsahuje věci
samozřejmé, částečně mohl by sváděti k ne-
dorozumění. Jinak byl převzat tento para-

- 800 -

graf bez podstatné změny. Jako zvláštní
odstavec byl do tohoto paragrafu původně
pojat obsah § 751 obč. zák., ale v závěrečné
redakci byl odstavec ten škrtnut jako zcela
samozřejmý; z obsahu § 550 a všech usta-
novení následujících jde jasně najevo, že
vzdálenější příbuzní jsou ze zákonného
práva dědického vyloučeni.

Z § 732 obč. zák. se vynechávají zbytečná
slova "ať jsou rodu ... ženského". Ostatně
byl tento paragraf převzat jako § 551. Při
projednávání § 733 obč. zák. a jeho pře-
vzetí do § 552 bylo uvažováno o pochyb-
nostech projevených v literatuře (srv. na př.
E h r e n z w e i g, II, 2, 1924, str. 351, 352)
v otázce principu representačního. Komise
nemohla se přikloniti k těmto názorům ani
de lege lata ani de lege ferenda. Ustano-
vení § 552 (§ 733 obč. zák.) se zabývá prin-
cipem representačním, pokud se uplatní
v případě smrti dědice, v první řadě povo-
laného. Řešení jiných případů bude hledati
v §§ 388, 390, eventuelně v § 590. Jiných
případů, kde by princip representační při-
šel v úvahu, není. O repudiaci ve prospěch
potomků se jedná v závěrečné hlavě. Jinak
byla v tomto paragrafu provedena jen
změna stylistická. V § 734 obč. zák., pře-
vzatém v § 553, byla opravena tisková chy-
ba a provedeny změny stylistické.

Stylistické změny byly provedeny také
v § 735 obč. zák. (§ 554) a v § 736 obč. zák.
(§ 555). Citace §§ 551 až 553 byla v § 555
přesunuta na počátek, aby se snad nedo-
vozovalo, že zásady těchto paragrafů platí
jen pro dělení poloviny matčiny. Mimoto
pro větší jasnost bylo za slova "rozdělí se
mezi ně" vsunuto "stejným způsobem".
§ 737 obč. zák. byl přijat jako § 556 beze
změny.

Při § 738 obč. zák., který byl převzat
beze změny jako § 557, bylo upozorněno,
že se pozůstalost rozdělí na poloviny a
každá polovina se dělí dále, při čemž přijde
k platnosti rozdíl mezi potomstvem plno-
rodým a polorodým. Dále bylo konstato-
váno, že akrescence má význam i při zá-
konné posloupnosti, ježto je vyloučena jen
při povolání k určitým podílům, což není
nikdy při posloupnosti zákonné. Odmít-
nou-li ovšem děti a je-li tu pozůstalý man-
žel, postoupí delace k druhé třídě zákon-
ných dědiců a podíl pozůstalého manžela
vzroste ze čtvrtiny na polovinu. §§ 739 a
740 obč. zák. byly převzaty jako §§ 558 a

559 po provedení změn stylistických a při-
pojení doplňků objasňujících věc.

§ 741 obč. zák. byl v § 560 převzat s ně-
kterými změnami stylistickými.

Před § 750 obč. zák., který byl převzat
jako § 561, byla položena rubrika "Několi-
keré příbuzenství", protože se toto ustano-
vení vztahuje na všechny případy před-
chozí. Závěrečná slova tohoto paragrafu
byla přestylisována a byla připojena citace
§555.

§§ 562 až 567 nahrazují §§ 752 až 756
obč. zák., ale vykazují některé změny jak
proti dosavadním předpisům, tak proti pří-
slušným tekstům osnovy z r. 1931. Této
osnovy nebylo možno se plně přidržeti již
z toho důvodu, že navazovala na svou
úpravu práva rodinného, kdežto vládní ná-
vrh musí počítati s rodinným právem ne-
sjednoceným. § 562, aby zjednodušil dosa-
vadní §§ 752 a 753 obč. zák., potlačuje roz-
díly mezi různými kategoriemi dětí legiti-
movaných, což odpovídá tendenci zvyko-
vého práva platného v zemích Slovenské a
Podkarpatoruské, a staví děti z neplatného
manželství na roven dětem manželským.
§ 563 se omezuje na převzetí první věty
§ 754 obč. zák., vynechávaje jeho větu
druhou, protože, co se týká dětí z neplat-
ného manželství, by nebyla v plném sou-
ladu s § 562, a jinak je samozřejmá. § 564
vyslovuje jen to, co vyplývá z § 4 zákona
o osvojení č. 56/1928 Sb. z. a n.; jeho slova
"neustanovuje-li smlouva o osvojení nic ji-
ného" jsou nutná vzhledem k § 5 téhož zá-
kona, podle něhož lze dědické právo osvo-
jence po osvojiteli smlouvou vyloučiti. § 565
je rubem § 562; obavy, že by se legitimace
per rescriptum mohly státi předmětem spe-
kulace, netřeba - jak ukazují zkušenosti
s takovými legitimacemi - sdíleti a druhý
důvod, který proti dědickému právu legi-
timanta po legitimovaném dítěti uváděla
důvodová zpráva osnovy z r. 1931, pominul,
když proti vůli nemanželského otce není le-
gitimace možná. § 566 přijímá druhou větu
§ 756 obč. zák.; nemanželskými dětmi se
v něm vzhledem k § 565 nerozumějí děti
z manželství neplatného. § 567 vytýká pro
obor dědického práva to, co se podává
z § 6 a § 4, odst. 3 a 4 zák. č. 56/1928 Sb.
z. a n.

O § 757 obč. zák., který byl převzat jako
§§ 568 až 570, byla konána velmi obšírná
debata, v které byla formulována trojí mož-

- 301 -