nost doplnění příjmu pozůstalého manžela
na úroveň "dosavadní životní míry". Uží-
vací právo na movitostech společné domác-
nosti je nezávislé na vdovství a přísluší
i tehdy, když proti pozůstalému manželu
svědčí důvody dědické nezpůsobilosti. Ve
vsunutém § 610 se pamatuje, aby právy
manžela pozůstalého nebyla zkrácena prá-
va potomků ani nepominutelných dědiců
podle § 608.

Pak bylo usneseno, aby § 1243 obč. zák.
byl umístěn v dědickém právu za § 7% obč.
zák., a byl tedy převzat v § 611 s vynechá-
ním druhé věty a se stylistickou úpravou.

Vzhledem k návrhu Dr. Reissman-
na, schválenému na sjezdu německých
právníků r. 1925, byl konečně zařaděn
v souvislosti s alimentačními právy vůči
pozůstalosti § 612. Nebyla přijata navrže-
ná formulace proto, že byla jednak příliš
široká, jednak zase zdůrazněním "potřeb-
nosti" vedla by ke sporům, a také lhůta se
zdála příliš dlouhou. Bylo proto vyřčeno, že
jde o osoby zaopatřené bezplatně (tedy ni-
koliv zaměstnance atp.), a lhůta byla sta-
novena třemi nedělemi.

K hlavě 24 (§§ 613 až 689).

Dříve než přikročila komise superrevisní
k projednávání hlavy 24, byla provedena
zevrubná debata všeobecná. V této debatě
bylo především konstatováno, že - jako
leckde jinde - i zde bude nutno opustiti
stanovisko subkomitétu, který, řídě se do-
savadními směrnicemi, odchyloval se od
zásad občanského zákoníka co možná nej-
méně. Ale přes to se došlo k jednotnému
názoru, že pro celý obvod státu je třeba
podržeti anebo zavésti zásadu adiční, t. j.
že přechod pozůstalosti nenastane delací,
nýbrž přikázáním, a že mezi nápadem a
sukcesí bude trvati hereditas iacens. Dále
se došlo jednomyslně k názoru, že bude
třeba podržeti zásadu soudního projednání
pozůstalosti. Konečně po stránce zákono-
dárné techniky bylo jednomyslně přijato,
že z patentu o nesporném řízení budou do
tekstu zákona občanského přijata zrevido-
vaná ustanovení rázu materiálně právního.
Po provedených tu změnách bude ovšem
potřebí nově zredigovati ustanovení o po-
zůstalostním řízení.

Hlavě 24 se dává nadpis: "Přechod pozů-
stalosti na dědice", ježto navržený nadpis
byl úzký. Z § 547 obč. zák., jenž by náležel

do této souvislosti, nezbývá nic závažného,
co by bylo nutno zachovati, a proto se vy-
pouští.

V § 797 obč. zák. nebyly sice provedeny
změny věcné, ale závažné změny stylistické.
První věta jako zbytečná historická remi-
niscence se vynechává. Upouští se od úsloví
"soud pozůstalostní" a komise usnáší
ve všech případech příštích mluviti jen
o "soudu", protože příslušnost se řeší juris-
dikční normou. Případ § 73 nesp. pat. se
nevkládá do tekstu § 613, protože tu jde
o věc docela jinou, t. j. o vydání pozůsta-
losti věřitelům, nikoliv o přikázání dědici.
§ 798 obč. zák. se škrtá, protože nemá věc-
ného obsahu.

Před § 613 se klade rubrika "Všeobecné
ustanovení" - před následující § 614
(§ 799 obč. zák.) se klade rubrika "Dědická
přihláška".

§ 799 obč. zák. byl pak přesněji a výraz-
něji formulován a byl sloučen s § 800 obč.
zák. Bylo sice upozorněno na to, že to není
logické, jestliže "dědic" prohlašuje "že chce
býti dědicem". Ale to se vysvětluje dvojím,
resp. trojím smyslem slova "dědic"; srv.
k tomu důvodovou zprávu pod č. III.

Za tento paragraf byl zařaděn § 803 obč.
zák. jako § 615, a to po zkrácení a změně
stylistické. Při jednání o § 806 obč. zák. se
objevila nutnost, rozřešiti otázku zásadní,
zda by nebylo možno připustiti, aby také
přihláška bez výhrady se dala přeměniti na
přihlášku s výhradou, pokud jest ještě
možno spolehlivě zjistiti pozůstalostní
jmění. Vyskytl se i názor, že by vůbec dě-
dic mohl býti zákonem zproštěn povinnosti
ručiti za závazky přesahující aktiva pozů-
stalosti. Naproti tomu se uvádělo, že nelze
zhoršovati právní postavení věřitelů pozů-
stalosti, a že dědic má ve lhůtě na rozmyš-
lenou (až jeden rok, § 118 nesp. pat.) dosti
času, aby se orientoval a rozhodl, chce-li se
přihlásiti s výhradou či bez výhrady. Po
podrobném rozhovoru bylo usneseno § 806
obč. zák. zásadně neměniti a byl tedy pře-
vzat v § 616.

Aby v budoucnosti nemohly vzejíti po-
chybnosti o přihláškách omezených výmin-
kou nebo doložením času, a to zejména
vzhledem k § 14, odst. 2 čís. nař. č. 278/
1915 ř. z., jenž připouští, aby se povolaný
dědic vzdal dědictví ve prospěch určitých
osob, vkládá se za § 616 nově formulovaný
§ 617. Jelikož ze všeobecných předpisů

- 308 -

o právech a povinnostech poručníkových je
patrno, že může učiniti přihlášku dědickou
jen se schválením soudu poručenského, jest
§ 805 obč. zák. zbytečný a komise se usnáší
vypustiti jej.

V dalším § 618 se vyslovuje nepřípust-
nost přihlášky za života zůstavitelova, ale
připouští se - ač se přímo neukládá -
eventuální přihláška toho, komu pozůsta-
lost napadne nikoli smrtí zůstavitelovou,
nýbrž později (§ 520). Další § 619 stanoví,
a to i pod následky dosud vyslovenými
v § 120 nesp. pat, povinnost, aby ti, jimž
pozůstalost již napadla, se přihlásili ve
lhůtě určené soudem. Předpisy o délce
lhůty, o jejím prodloužení, o tom, že lhůta
jednomu 'z dědiců povolená slouží i ostat-
ním, o lhůtě na rozmyšlenou, náležejí do
předpisů o řízení pozůstalostním a nikoliv
do občanského zákoníka, pročež se zamítají
návrhy, žádající doplnění tekstu podobnými
předpisy.

V následujícím § 620 se řeší otázka střet-
nutí přihlášek, které si odporují. Do před-
pisů o řízení pozůstalostním bude náležeti
ustanovení, že po dobu, než uplyne lhůta
ustanovená k podání žaloby, resp. než spor
řádně vedený bude pravoplatně ukončen, je
řízení pozůstalostní přerušeno. Následují
§§ 621 a 622, které, opírajíce se o § 126
nesp. patentu, určují poměrnou sílu důvodů
delačních. Komise však pokládala za ne-
zbytné, aby v zákoně bylo ustanovení, jež
by vylučovalo bezdůvodné popírání silněj-
ších důvodů, kterým by se podle libosti po-
piračovy přesunovalo postavení stran ve
sporu. Zvolena byla forma, vystihující tuto
myšlenku bez kasuistických podrobností.
Ustanovení pak bylo pojato do samostat-
ného § 623. K této skupině paragrafů dluž-
no ještě podotknouti, že nepůjde jen o kon-
kurenci různých důvodů delačních, nýbrž
někdy i o konkurenci různé povahy, jejíž
možnost nelze postihnouti kasuisticky,
nýbrž jen širokým výrazem "jakož i ve
všech případech ostatních" (§ 622).

Stručné ustanovení o odmítnutí dědictví,
tvořící obsah § 624, bylo uznáno za dosta-
tečné. Není třeba zvláště vytýkati, že se
podstatně liší od zřeknutí (§ 390), že má
místo až po smrti zůstavitele, byť i před
nápadem dědictví, že odmítnutí nelze odvo-
lati, že nemůže býti omezeno ani výminkou
ani určením času, protože to vše plyne jed-
nak z tekstu, jednak z citace §§ 617 a 618.

V čelo dalších ustanovení pod rubrikou
"Soupis pozůstalosti" bylo dáno v § 625 zá-
konné vymezení povahy a účelu soupisu.
Z tohoto předpisu je patrno, že soupis je
listina úřední a že má za účel zjistiti a podle
odhadu ustanoviti cenu majetku pozůsta-
lostního v době smrti zůstavitele. Slovem
"majetek" rozumí se kladné jmění pozůsta-
lostní. Není ovšem vyloučeno sepsati také
známé dluhy zůstavitelovy, ale jejich určení
se ponechává jinému stadiu řízení pozůsta-
lostního. Ustanovení o odhadu znaleckém
náležejí do zákona o řízení pozůstalostním,
nikoli do zákoníka občanského. Co do útrat
soupisu je zařaděno prozatímní ustanovení
do čl. I. úvoz. a prov. předpisů.

Pak pokročila komise k jednání o § 92
nesp. patentu. Bylo pak po debatě přijato
za základ, aby se sice počet případů zřizo-
vání soupisu nerozmnožil, na druhé straně
však aby se vůči platnému stavu počet pří-
padů těch ani podstatně neomezil. Vzhle-
dem k tomu, že § 804 obč. zák. byl škrtnut,
bylo nutno pamatovati na právo dědice ne-
pominutelného. Rozšířiti takové právo i na
odkazovníky nebylo uznáno vhodným, pro-
tože, přihlásí-li se dědic bez výhrady, je
zavázán za splnění odkazů vlastním jmě-
ním, v opačném případě tu pak bude sou-
pis i bez žádosti odkazovníků. Vzhledem
k těmto zásadám byl pak přijat tekst
§ 626. Do pojmu "osoby, která je pod
zvláštní ochranou" náležejí zejména i oso-
by nepřítomné a nezvěstné (§ 276 obč.
zák.), jednak osoby právnické, které jsou
pod ochranou veřejných orgánů.

Skupinu ustanovení o soupisu pozůstalo-
sti uzavírá § 627, který určuje osoby, jimž
náleží právo účastniti se jednání o soupisu,
a to i aktivně - dotazy i připomínkami.
Podrobné ustanovení o obsahu soupisu bylo
po delší úvaze ponecháno předpisům o ří-
zení pozůstalostním, ježto se do zákoníka
občanského nehodí.

Nato byly zařaděny předpisy o "přiká-
zání pozůstalosti". Výrazem tím, který míří
na činnost soudu, naznačenou v § 613, na-
hrazuje se dosavadní mýlivé ustanovení
"odevzdání pozůstalosti". V § 628 "listina
o přikázání pozůstalosti" se klade na místo
"listiny odevzdací", protože tento starý vý-
raz by mohl sváděti k nedorozumění. Po
první větě § 628, kterou se předpisuje způ-
sob přikázání pozůstalosti, následuje určení
podstatného obsahu listiny o přikázání. Vý-

- 309 -

raz "zdali se děje s výhradou soupisu čili
nic" vyjadřuje, že tu nejde o způsob při-
hlášky, nýbrž o právní povahu samotného
přikázání pozůstalosti. Přesné uvedení
knihovního práva, jež dědici připadlo po-
sloupností dědickou, je proto nutné, aby
listina o přikázání mohla sloužiti za listinu
vkladnou. Nástupník se "uvádí". To zna-
mená, že bude, je - li už znám, buď přímo
jmenován, anebo alespoň určen, je - li sice
znám, ale nelze - li ho jménem uvésti (nasci-
turus).

Ve zvláštním paragrafu (§ 629) se usta-
novuje, komu se má vydati listina o přiká-
zání, poněvadž není vyloučeno (§ 636), že
se později, to jest po přikázání, objeví pra-
vý dědic. Proto byl zvolen výraz "kdo se
přihlásil k dědictví a má podle průběhu po-
zůstalostního řízení nejlepší právo dědic-
ké", aby se vyjádřila relativní povaha při-
kázání, jehož výsledek může býti v přípa-
dech § 650 zvrácen buď žalobou nebo sub-
missí nepravého dědice.

V § 630 se ustanovuje, že svěřenské ná-
stupnictví a právní poměry jemu podobné,
pokud se týkají práv knihovních, mají býti
do knih veřejných zapsány. Pokud pak se
tkne třetí věty, bylo v ní položeno slovo
"zřejmě", ač by se mohlo zdáti zbytečným
omezením soudcova uvážení, aby byla dána
soudu direktiva, že může prominouti ji-
stotu jen tehdy, když na první pohled, bez
podrobného zkoumání věci, je zřejmá zby-
tečnost zajištění.

Není věcí soudu, aby hájil zájmy odka-
zovníků. Na nich nebo na osobách, kterým
přísluší péče o jejich zájmy majetkové,
jest, aby se o splnění odkazů staraly. Osoba
odkazem obtížená se musí jen vykázati
o tom, že odkazovník byl o svém právu na
odkaz zpraven (§ 631).

Jako ve věci odkazovníků, tak i ve věci
nepominutelných dědiců byla přijata zása-
da, aby si bděli sami nad svými právy. Jen
nepominutelný dědic nesvéprávný nebo ji-
nak soudem chráněný bude potud v situaci
výhodnější, že, vznikne - li pochybnost, je - li
v svém právu dostatečně chráněn, bude na
dědici, aby zvláštním výkazem soudu pro-
kázal, že takový nepominutelný dědic
v svém právu není zkrácen (§ 632). Pokud
se tkne zajištění, došla komise k názoru, že
odkazovník i nepominutelný dědic jsou vě-
řiteli pozůstalosti a že nemají míti jiného
postavení, než ostatní věřitelé, ani v otázce

zajištění. Proto také slovo "zkrácen" na
konci § 632 znamená hlavně ten případ,
když dědicové popírají výši povinného dílu,
na který si činí nárok nepominutelný dědic.

V dalším § 633 se vyslovuje všeobecnou
větou, kdo má výkazy právě uvedené po-
dati. Je to prostě ten, kdo naléhá na vydání
listiny o přikázání pozůstalosti, ovšem že
to bude zpravidla dědic. Ostatně bylo blízko
za předpisem o osobě, která má předložiti
výkazy, umístěno ustanovení o vykonava-
teli poslední vůle (§ 635). Tím se chce na-
značiti, že, bude - li vykonavatel poslední
vůle zůstavitelem jmenován, bude po pří-
padě na něm, aby uvedené výkazy soudu
předložil.

Na konec bylo jako § 634 vsunuto vše-
obecné ustanovení. Smysl jeho je ten, že
soud nevydáním listiny o přikázání pozů-
stalosti bude nutiti dědice, aby zabezpečil
splnění pořízení pro případ smrti. § 630,
věta 1 a § 631 vylučují ovšem užití § 634.

Ve věci vykonavatele poslední vůle
(§ 635) bylo uvažováno o tom, zda by ne-
měly býti jeho povinnosti a práva blíže
určeny ustanovením zákona, snad po vzoru
německého nebo švýcarského zákona ob-
čanského. Ale bylo shledáno, že podrobné
předpisy, hledíc k ustanovením o soudním
projednání pozůstalosti, nejsou ani nutné
ani zcela vhodné. Bylo tedy pouze vytčeno,
že, je - li vykonavatel ustanoven zůstavite-
lem (což se nemusí státi ve formě pořízení
pro případ smrti) a uváže - li se v tento
úkol, má povinnost pečovati o to, aby po-
slední vůle byla splněna, a že má k tomuto
účelu všechna potřebná práva. K tomu pak
se druží ustanovení § 648, podle něhož
může býti vykonavatel poslední vůle usta-
noven i za opatrovníka pozůstalosti. Tato
dvě ustanovení pokládá komise za dosta-
tečné rozšíření příliš prázdné zmínky
§ 816 obč. zák. Ustanovením § 635 nemá
však býti vyloučeno, aby byl vykonavatel
poslední vůle určen osobou od zůstavitele
rozdílnou.

Podstatný obsah § 180 nesp. pat. byl
převzat v § 636. Těžištěm tohoto ustano-
vení jest, že, ať už se stalo přikázání ne-
pravému dědici z jakýchkoli příčin, ne-
dojde k novému projednání pozůstalosti.
Pravý dědic ať se sám domáhá svého práva
na tom, komu byla pozůstalost přikázána
(stejně § 89 zák. čl. XVI/1894).

- 310 -

V další skupině předpisů upravují se
právní poměry pozůstalosti za trvání ří-
zení pozůstalostního. První otázka jest
uischování a závěra pozůstalosti. V § 637
byl především převzat podstatný obsah
§ 43 nesp. pat. Bylo by jistě možno vy-
pustiti vyjmenování důvodů pro soudní
závěru a věc prostě ponechati soudu. Ale
komise přes to setrvala na výpočtu pří-
padů, aby ulehčila soudu rozhodování. Aby
pak nevznikaly situace volající po závěře,
pro něž by v zákoně nebylo slovní opory,
bylo po vzoru citovaného § 43 patentu při-
pojeno všeobecné rčení "o důležitých dů-
vodech žádajících zvláštní opatrnosti".
V § 638 byl převzat podstatný obsah § 49
nesp. pat. Jelikož slovo "závěra" nemá do-
sud v řeči pevně vyhraněný smysl, bylo
vsunuto vysvětlení "bude bez odkladu uči-
něno opatření zajišťující pozůstalost" a
slovo "závěra" dáno k tomu do závorky.
Konečně třeba upozorniti, že od závěry se
upouští v případě § 639, je-li tu dostatečný
majetek nemovitý. Movitý majetek, ať sebe
cennější, nestačí, protože by mohl býti za-
vlečen.

Další §§ 640 až 642 provádějí a doplňují
myšlenku §§ 810,811 obč. zák. a § 145, odst. 1
nesp. pat. Z § 640 je patrno, že dědic není
ipso iure správcem pozůstalosti, nýbrž se
jím stane z rozhodnutí soudu, na svou žá-
dost. Tak může býti i několik dědiců usta-
noveno ke společné správě. V tomto pa-
ragrafu se neřeší otázka, co platí, střetne-li
se několik přihlášek dědických, které si
odporují. Tato věc by se naopak rozluštila
ustanovením opatrovníka (viz poslední
větu § 646). V § 641 by zajisté mohla býti
pravomoc dědice spravujícího pozůstalost
vyjádřena stručněji a všeobecněji. Ale ko-
misi superrevisní šlo o to, aby se vymezila
disposice dědicova na ty úkony, které smě-
řují k splnění poslední vůle a k řádnému
hospodaření, a aby se v tom směru po-
skvtla direktiva soudu, s jehož schválením
se tyto úkony dějí. Ostatně ve slovech "vů-
bec provésti úkony" je záruka proti nebez-
pečí kasuistického chápání tohoto před-
pisu. Konečně § 642 vyjadřuje v přimě-
řené úpravě myšlenku § 550 obč. zák. Po-
znamenati sluší ještě to, že, kdyby bylo ně-
kolik dědiců pověřeno správou a ti by se
nemohli o některém úkonu shodnouti,
rozhodlo by se podle předpisů o spoluvlast-
nictví, při čemž by hlavně záleželo na tom,
zda bude úkon posuzovati za provozování

řádné správy či za. opatření přesahující
meze taliové správy. Kdyby z přihlášených
dědiců někteří žádali za to, aby byli pově-
řeni správou, jiní pak nikoliv, bylo by
nutno ustanoviti opatrovníka.

Předpis § 643 se opírá o ustanoveni dru-
hého odstavce § 145 nesp. pat. Změna však
záleží v tom, že možnost propustiti jed-
notlivé kusy pozůstalosti dědici, jehož
právo je již prokázáno, může zcela nepo-
chybně nastali, i když tu je několik spolu-
dědiců. Dále je tu i ten rozdíl, že se neroz-
lišuje mezi kusy movitými a nemovitými,
a konečně i ten, že je dvojí možná pod-
mínka : buď je splnění poslední vůle zabez-
pečeno, nebo souhlasí ostatní účastníci, t.
j. spoludědicové, nepominutelní dědicové
i odkazovnici. S tím souvisí další § 644 opí-
rající se o § 127 nesp, pat. Závěrečná slova
osnovy z r. 1931, že ostatní účastníci ří-
zení mohou proti takovému dědici žádati
za ochranu jen podle exekučního práva,
byla vypuštěna, protože vyslovovala věc
samozřejmou.

Další skupina paragrafů jedná o opat-
rovníku pozůstalosti. § 645 se opírá o § 78
nesp. pat. K tekstu tohoto paragrafu
dlužno podotknouti, že výraz "nevykonají
svého práva dědického" zahrnuje dvojí
možnost: buď že se známí presumptivní
dědicové k pozůstalosti nepřihlásí, nebo za
dědictví odmítnou. Poněvadž vedle 'těchto
známých dědiců nevykonavších svého
práva mohou býti i neznámí dědicové (na
př. vzdálenějších tříd), ukládá se opatrov-
níku, aby pátral po dědicích neznámých.
Opatrovník se v tomto případě zřizuje
z úřední moci.

V § 646 jsou uvedeny další přípa-
dy opatrovnictví pozůstalosti vzhledem
k §§ 510 a 670. Ale, jelikož se mohou vy-
skytnouti také jiné závažné důvody pro
zřízení opatrovníka, byla v druhé větě vy-
slovena všeobecná pravomoc soudu v této
věci a ve třetí větě byl jako zvláště vý-
značný případ uveden případ střetnutí při-
hlášek, které si odporují.

Jiné povahy jest opatrovnictví k prove-
dení nároků (§ 647). Je to vlastně curator
ad actum, buď ustanovený na žádost toho,
kdo chce provésti svůj nárok proti pozů-
stalosti dosud nikým nezastoupené, anebo
naopak, žádá-li účastník, aby pro takovou
pozůstalost byl zřízen opatrovník za úče-
lem provedení nároku pozůstalostního. Ko-

- 311 -

nečně ve všeobecném ustanovení § 648 se
dává soudu možnost - nikoliv povin-
nost -, aby za opatrovníka pozůstalosti
nebo za opatrovníka k provedení nároků
ustanovil vykonavatele poslední vůle.

Na počátku jednání o přechodu pozů-
stalosti na dědice bylo třeba zaujmouti
stanovisko k těmto otázkám: zda přejde
na dědice pozůstalost dědickou přihláškou
či teprve přikázáním pozůstalosti; jak roz-
luštiti případ, že pozůstalost byla přikázána
dědici nepravému a pravý dědic pak zví-
tězí ve sporu nebo mu bude pozůstalost
vydána submissí nepravého dědice.

První otázka byla zodpověděna tak, že
přechod pozůstalosti na dědice nastane při-
kázáním. Druhá otázka byla zodpověděna
tak, že na pravého dědice pozůstalost pře-
jde v případě sporu o vydání dědictví roz-
sudkem v této věci vydaným, a v případě
submisse dědice nepravého jeho prohlá-
šením, jímž nároku pravého dědice vyho-
vuje. Tato zásadní rozhodnutí došla vý-
razu v §§ 649 a 650. K tekstu § 649 nutno
dodati, že zdánlivá nedůslednost co do dě-
litelných pohledávek pochází od toho, že
občanský zákoník a v jeho duchu i návrh
nechce množiti případy pohledávek k ruce
společné a nerozdílné na straně věřitelů
(srv. §§ 726 až 732). Odmítnuta byla
myšlenka, že by vlastnictví k nemovi-
tostem mělo přecházeti teprve vkladem do
knihy pozemkové, protože by se tím roz-
bila soustava universální sukcesse. Týž
nepříznivý účinek by mělo, kdyby se pře-
chod vlastnictví položil až na dobu skuteč-
ného rozdělení pozůstalosti. Je - li pak mo-
mentem přechodu pozůstalosti přikázání,
může to býti jen přikázání dědici pravému,
ježto by jinak po dědické žalobě o vydání
dědictví v případě vítězství pravého dě-
dice musilo nastati nové projednání pozů-
stalosti, což bylo všemi členy komise od-
mítnuto. Proto se také komise superrevisní
shodla na tekstu §§ 649, 650 jako jediném
možném provedení přijatých zásad.

§ 651 ponechává vůbec dědicům, aby po-
zůstalost, když na ně byla přešla, mezi
sebou rozdělili. Ale hned zde se uvádí
v druhé větě důležitá výhrada, že tako-
výmto (t. j. soukromým) rozdělením se
nezkrátí práva jiných osob, zejména
ovšem práva věřitelů pozůstalostních. Tato
forma vyjádření znamená, že, ať se sou-
kromě dědicové rozdělí jakkoliv, nebude
toto děleni míti škodlivého vlivu na práva

věřitelů. Nejde tedy o to, zda dědicové
smějí nebo nesmějí jiné osoby zkrátiti; oni
je zkrátiti nemohou, protože jejich dohoda
nebude míti takového účinku.

Soud bude se zabývati dělením podle
§ 652 jen ve dvou případech: půjde - li
o osoby chráněné nebo bude - li to přáním
všech dědiců. § 653 obsahuje hlavní zásady
soudního dělení. Bylo sice namítáno, že
tato věc patří spíše do předpisů o řízení
pozůstalostním než do zákona občanského,
ale jednak tu jsou i otázky materiálně
právní, jednak souvislost těchto věcí nutí,
aby byly shrnuty co možno v jedno. Ve
věci samé třeba upozorniti, že především
bude i při soudním dělení rozhodná vůle
zůstavitelova projevená pořízením, jednak
docílená dohoda dědiců.

Při této příležitosti byla nadhozena
otázka, zda po rozdělení pozůstalosti má
míti dědic nároky ze správy podle obec-
ných ustanovení anebo má - li míti za pod-
mínek správy nárok na nové rozdělení.
Tato věc je po stránce vhodnosti sporná
v Německu; podle občanského zákoníka
bylo by otázku, zda je správa přípustná,
rozhodně odpověděti záporně při dělení
soudním, ale snad také při dělení soukro-
mém, ač tu může býti hájen i názor
opačný. Komise se rozhodla pro zvláštní
paragraf na konci předpisů o rozdělení
(§ 656), který mluví o "nápravě", čímž se
má vyjádřiti, že může podle okolností do-
jíti buď k tomu, že nastane nové rozdě-
lení pozůstalosti, nebo k tomu, že ve sporu
soud žalovanou stranu (jednoho nebo něko-
lik spoludědiců) odsoudí, aby žalobci na-
hradila, oč tento byl vadou přidělené věci
na svém dědickém podílu zkrácen.

K dalšímu tekstu § 653 třeba upozor-
niti, že byl úmyslně citován pouze § 641,
t. j. že pretium succedit in locum rei, jen
když byl prodej schválen soudem, ne však
§ 643, kdy volně věc prodává dědic, jemuž
byla věc vydána k volnému nakládání.
Neboť jen cena dosažená v prvním případě
může býti pokládána za spolehlivou.

Konečně je patrno, že se v tomto pa-
ragrafu mluví jen o rozdělení majetku po-
zůstalostního ve smyslu § 625, t. j. jmění
kladného. O rozdělení passiv je ustanovení
v paragrafu následujícím, t. j. v § 654.

Vzhledem k četným stížnostem na ne-
valnou spolehlivost odhadů kusů pozůsta-
lostních usnesla se komise na resoluci, aby

- 312 -

předpisy o odhadech byly upraveny způso-
bem, který by pokud vůbec možno odstra-
ňoval nesrovnalosti a závady, které z do-
savadního stavu vznikají.

§ 654 nutno vykládati v souvislosti
s předpisy o přechodu pozůstalosti na dědice
přikázáním. Podle ustanovení tam přijatého
jsou věci nerozdělené ve společenství všech
spoludědiců (k tomu míří i slovo "přidělí"
v předchozím paragrafu), z dělitelných po-
hledávek však připadá na každého dědice
kvóta podle jeho podílu. Při dělení se však
může ukázati vhodným, aby třebas některý
dědic obdržel celou pohledávku a jiný pře-
vzal určité kusy pozůstalosti a určité pozů-
stalostní dluhy. Ale tím ovšem zůstanou
práva věřitelů nedotčena a mohou tito svá
práva vymáhati i na ostatních spoludě-
dicích.

V § 655 slova "nároky na náhradu z po-
měru mezi spoludědici" se týkají na př.
toho, když některý spoludědic již zaplatil
část pozůstalostních dluhů nebo poškodil ně-
kterou věc náležející pozůstalosti a pod.

O § 656 bylo již pojednáno výše.

V další skupině paragrafů upravují se
otázky, které měl občanský zákoník zařa-
děny mezi předpisy jednajícími o substituci.
Při tom bylo setrváno na zvolené terminolo-
gii a bylo odmítnuto přijmouti vedle slova
"nástupník" i termín "poddědic". § 657 se
věcně shoduje s § 613 obč. zák., ale na místo
pojmu "omezeného vlastnictví" klade se
správněji "vlastnické právo obmezené jako
právo poživatele". Nemá tedy takový vlast-
ník práva nakládati s podstatou věci, ale
zmaří-li se casus restitutionis, promění se
toto jeho právo v plné vlastnictví.

§ 658 obsahuje myšlenku, která sama
o sobě není nová, nýbrž byla důsledně odvo-
zována z ustanovení občanského zákoníka.
Ale komise superrevisní přes to uznala za
vhodno takové ustanovení vytvořiti, aby
byla otázka působení "ex tunc" nebo "ex
nunc", splní-li se výminka nebo přijde-li čas
pro vznik práva určený, zákonnou normou
upravena. Zvolila se ovšem forma velmi
opatrná a místo tomuto ustanovení bylo
určeno tak, aby soudce nebyl nucen stůj co
stůj normy té užíti, splní-li se výminka
nebo přijde-li určený čas, zejména i v po-
měrech obligačních (§ 733).

Co do § 659 objevuje se pro nástupníka
dvojí možnost: buď se podle § 618 přihlásí
po smrti zůstavitele, nechť si mu pozůsta-

lost napadla čili nic, nebo se v této době ne-
přihlásí. K přihlášce ovšem nemůže býti nu-
cen, ježto se tato volnost ponechává kaž-
dému dědici. Ale v prvním případě bude
v listině o přikázání pozůstalosti pojmeno-
ván. Je-li tomu tak, nastane přechod pozů-
stalosti na něj, jakmile se výminka splní
nebo přijde čas. Nepřihlásil-li se však, ne-
dojde k novému projednání pozůstalosti, ný-
brž bude mu, nebudou-li jeho práva uznána
dobrovolně, nastoupiti spor podobně jako
pravému dědici, který se domáhá vydání po-
zůstalosti na dědici nepravém. Za osobu
v době smrti zůstavitele dosud mezrozenou
se k pozůstalosti přihlásí opatrovník, zří-
zený k tomu cíli soudem.

§ 660 převzatý z § 548 obč. zák. vyslovuje
všeobecnou zásadu o přechodu závazků zů-
stavitelových na dědice. O závazcích, které
vzniknou teprve smrtí zůstavitele nebo až
po smrti zůstavitele, jsou předpisy na ji-
ných místech, zvl. v §§ 593, 661. Věcně se
§ 660 neuchyluje od tekstu navrženého sub-
komitétem; je samozřejmé, že občanský zá-
koník nechce měniti speciální ustanovení
o přechodu závazků na dědice. Ale ustano-
vení o trestech a pokutách, které měl subko-
mitét přímo jako druhý odstavec a jehož
účelnost byla superrevisní komisí uznána,
přesunuje se do uvozovacích a prováděcích
předpisů jako článek LI, ježto do tekstu
občanského zákoníka nenáleží.

§ 661, převzatý z § 549 obč. zák., rozši-
řuje závazek pozůstalosti o útraty, spojené
se zřízením pohřebiště (hrobu, pomníku), a
to vzhledem k výkladům Schreyero-
vým (pocta Bergbohmova). Slovo "přimě-
řeného" v první větě ve spojení se slovy
"poměry zemřelého" ve větě druhé chce vy-
jádřiti to, co občanský zákoník vyjadřoval
slovy "přiměřený stavu a jmění zemřelého".
Druhá věta pak pamatuje při těchto povin-
nostech pozůstalosti také na místní zvyk-
losti (snad i pohřební hostina, hudba a
pod.).

§ 662 byl po stylistické úpravě převzat
z § 808 obč. zák. Rozšíření tekstu tohoto
paragrafu občanského zákoníka, jak navrhl
je subkomitét, nebylo shledáno potřebným.

Na místě § 550 obč. zák., jehož formulace
je zastaralá, byl přijat § 663. Jeho norma-
tivní obsah jistě není příliš závažný. Věc se
rozumí sama sebou. Protože pak se stále
operuje pojmem věřitelů pozůstalostních,
není na škodu, aby se zde pojem ten blíže
určil. Citace §§ 593, 660 a 661 a slovo "ze-

- 313 -