že se nedoporučuje přiznati právní význam
takovému odloučení konsensu od kausy
mimo ony abstraktní konsensy, které jsou
upraveny zvláště (jako na př. v právu ob-
chodním, směnečném, šekovém). Tekst ko-
mise, zvláště v znění posléz usneseném, ne-
chce říci nic jiného, než že se sjednáním
abstraktního konsensu resp. jeho odděle-
ním od ostatního smluvního obsahu nic ne-
mění na právech a povinnostech stran. Jest-
liže tedy celý obsah smluvní nezakládá po-
vinností (na př. pro nedostatek formy), ne-
založí takové povinnosti ani formulace ab-
straktního konsensu, a na toho, kdo se do-
máhá splnění povinnosti opřené o ab-
straktní konsens, náleží, aby uvedl a doká-
zal i ostatní smluvní obsah.
§ 713 obdržel zvláštní rubriku "Smlouvy
o plnění třetích osob", jíž byla dána před-
nost před rubrikou "Smlouvy k tíži třetích
osob", aby snad z ní nemohlo býti odvozo-
váno, že třetí osoba má povinnost plniti.
Text sám se srovnává s § 880 a) obč. žák.
novelové verse. Námět, aby byla dána po-
drobnější ustanovení o garančních smlou-
vách, přijat nebyl, ježto praktická potřeba
toho asi nevyžaduje. Slovo "přímluva" bylo
ponecháno přes některé projevené pochyb-
nosti, ježto superrevisní komise se domní-
vala, že vystihuje nejlépe původní "Ver-
wendung" a že je nelze nahraditi slovem
"zprostředkování", jež má svůj vžitý smysl,
jinde v zákoně užitý (srv. hlavu 36). Super-
revisní komise opustila termín "plné dosti-
učinění", neboť termín ten ze starého
§ 1323 obč. zák. nepřešel do § 1155. Sou-
hlasíc však s názorem, že ten, kdo se zaničí
za jednání jiné osoby, má si býti vědom
plné odpovědnosti, zvolila superrevisní ko-
mise znění naznačující jednak, že nezáleží
vůbec na tom, zda tu je vina ve smyslu
hlavy o náhradě škody, tím méně pak že
záleží na stupni viny, jednak že co do roz-
sahu sluší nahraditi vždy jak skutečnou
škodu, tak ušlý zisk.
V §§ 714 až 718 byly ponechány bez věc-
ných změn §§ 881 a 882 obč. zák. stejně
jako v návrhu subkomitétu. I pro stano-
visko superrevisní komise bylo rozhodné,
že by bylo sice možné zabývati se smlou-
vami ve prospěch osob třetích podrobněji,
zejména co se týká jejich poměru k §§ 1247,
1249 (§§ 1403, 1404 obč. zák.); že však
látka není dosud prozkoumána s dostateč-
nou úplností, a že tedy vyhoví ony §§ 881
a 882 obč. zák. lépe než podrobnější usta-
novení, která by se snadno octla v rozporu
s ustanoveními jinými.
K §§ 719 až 722: § 883 obč. zák. je podán
velmi zkráceně v § 719. Vytýkati hlavní
druhy forem, v kterých lze smlouvy činiti,
není jistě nutné, a vytýkati dnes, že
smlouvy formální i bezforemné mají stejné
právní následky, je zcela zbytečné. Smysl
tekstu je ten, že stačí jakýkoli způsob
smluvních projevů k dosažení konsensu
(není tedy potřebí zvláštní formy), neusta-
novuje-li zákon nic jiného. § 720 je zcela ve
shodě s § 884 obč. zák. § 885 obč. zák. byl
škrtnut z několika důvodů: že je málo
jasný, že je zbytečný, protože je samo-
zřejmý, a že by přece mohl býti nebez-
pečný, protože by jej někdo mohl vztaho-
vati proti jeho pravému smyslu na kon-
sensy nehotové. § 886 obč. zák. byl zacho-
ván v § 721. O jiných formách (na př.
soudní, notářské) mají ustanovení předpi-
sy, které takové formy nařizují, ustanovení
o formě písemné náleží do občanského zá-
koníka. Naproti § 886 obč. zák. vykazuje
§ 721 některé změny v textu i v skladbě.
První věta vytýká, resp. doplňuje § 886
obč. zák., že smlouva písemná bude
hotova, když strany podpíší listinu.
Tím má býti vyloučeno, aby výměna
korespondence mohla nahraditi písem-
nou formu. Poslední věta § 886 obč.
zák. jako ustanovení o písemné formě podle
názoru superrevisní komise náleží před jeho
větu předposlední. Slova "im Geschäftsver-
kehr" byla vypuštěna, ježto v češtině není
za ně vhodné náhrady. Slova "v obchodě",
jichž užil subkomitét, jsou mýlivá, jak upo-
zornila zejména Slovenská komise
a Zelinka (Právník, 1924, str. 222).
Dáti ustanovení o kvalifikaci svědků zmí-
něných v druhé větě, není patrně potřebí
a není snad ani potřebí dávati tu nebo
v předpisech uvozovacích a prováděcích
předpis odpovídající § 3 první částečné no-
vely. Superrevisní komise má za to, že dnes
nikomu nepřipadne na mysl pochybovati
o rovnosti obou pohlaví při kterékoliv
funkci svědecké.
Nově byl v této souvislosti zařaděn jako
§ 722 předpis převzatý z § 1, písm. e) zák.
č. 76/1871 ř. z. [§ 21, písm. c) zák. čl. VII/
1886]. V osnově z r. 1931 byl předpis ten
vřaděn do paragrafu jednajícího o opatrov-
níku pro osoby stížené těžkou tělesnou va-
dou (§ 223), tedy do ustanovení, jež do
vládního návrhu nepřešlo. Protože se ale
- 320 -
v čl. III, č. 5 uvozovacích předpisů zrušuje
celý zákon č. 76/1871 ř. z. a celá skupina
§§ 21 až 23 zák. čl. VII/1886, bylo nutno
najíti pro onen předpis jiné vhodné místo.
Vzhledem k rubrice před §§ 719 a násl. a
vzhledem k obsahu §§ 719 až 721 mluví
i § 722 o formě listin o smlouvách, které
osobně uzavírají slepí, pak němí, kteří ne-
mohou psáti, a hluší, kteří nemohou čísti,
ale podle § 785 dosáhne toto ustanovení
také na listiny o jednostranných projevech
vůle takových osob. Stejně jako jeho vzory
bude § 722 platiti i tehdy, zřizuje-li se lis-
tina o právním jednání, které samo k své
platnosti jinak písemné formy nevyžaduje.
Smlouvy osob uvedených v § 722, pro které
zákon nebo vůle stran nařizují písemnou
formu, budou neplatné, nebude-li o nich zří-
zen notářský spis; jiná smlouva nebude
sice neplatná proto, že se o ní zřídí oby-
čejná listina, ale listině takové nebude
možno přiznati žádný právní význam, ani
ne význam listinného průvodního pro-
středku.
Podrobně bylo uvažováno, zdali by neměl
býti obnoven § 887 obč. zák. odstraněný
třetí novelou, jak bylo navrhováno zejména
se strany slovenské. Sluší přiznati, že na
první pohled § 887 obč. zák. budí dojem
ustanovení, které chrání poctivost styku
mezi lidmi. Ale obtíže, které působil § 887
obč. zák. podle svědectví judikatury nej-
vyššího soudu vídeňského, jenž jej na ko-
nec vykládal velmi restriktivně, ukázaly na-
opak, že to je ustanovení, které osoby méně
zkušené a práva neznalé vydává na pospas
živlům nekalým a protřelým. Proto pře-
vládlo mínění, že obnova § 887 obč. zák. by
byla se škodou.
§§ 723 a 724 obsahují §§ 888 a 889 obč.
zák. Naproti tekstu subkomitétu byly přiči-
něny změny čistě stylistické.
§ 725 obsahuje § 890 obč. zák. ve znění,
jaké mu dal subkomitét. Dodatek připojený
subkomitétem v první větě (slova "jestliže
z povahy věci nevychází, že dluh může býti
splněn jen společnou činností všech") po-
kládala i superrevisní komise věcně za
správný.
§§ 726 až 732 osnovy odpovídají §§ 891
až 896 obč. zák., jak byly pozměněny a do-
plněny subkomitétem, ale superrevisní ko-
mise přičinila některé změny. Superrevisní
komise především právě tak jako subkomi-
tét nechce rozeznávati mezi korrealitou a
solidaritou a mluví jednotně o pohledávkách
a dluzích k ruce společné a nerozdílné.
Právě tak jako subkomitét nepokládá ani
superrevisní komise za vhodné, v těchto
paragrafech uváděti ony případy, v kterých
vzniknou závazky rukou společnou a neroz-
dílnou mimo smlouvu a o nichž jsou usta-
novení na příslušných místech jiných. Na
zvláštní ustanovení obsažená v jiných zá-
konech, jako na př. v řádech konkursním
a vyrovnacím, je pamatováno v předpisech
uvozovacích. Superrevisní komise přijala
dále některé změny a doplňky, které zavedl
subkomitét. Předpisu § 726 (§ 891 obč.
zák.) bylo užito jako vhodného místa k vy-
řešení staré kontroversy, zdali prodlení, do
kterého upadl jeden dlužník, škodí ostat-
ním. Nauka a prakse byly ochotny odpově-
děti záporně, ale narážely na slova "jeden
za všechny a všichni za jednoho". Když
byly objeveny přípravné práce (srovnej
Ofner, Urentwurf, II, str. 19, § 34),
bylo arci zřejmo, že oněmi slovy nemělo
býti pověděno, že by solidární závazek zna-
menal vzájemné zaručení. Poznamenal
Z e i l l e r výslovně k monitu vnitrorakous-
kého apelačního soudu, že slova, o která
jde, jsou jen nejznámějším termínem
k označení korreality, a implicite pověděl,
že nemají vysloviti zásadu o vzájemném
zaručení. Starou onu kontroversu nebylo
nesnadno odkliditi připojením slov "neza-
kládá takový slib mimo zvláštní úmluvu
vzájemného zaručení". §§ 728 a 729 jsou
místem, z něhož sluší vyčísti, zdali skuteč-
nosti, které podle hlavy 46 i jiných ustano-
vení ruší dluh, působí objektivně, t. j. ruší
dluh proti všem dlužníkům, či jen subjek-
tivně, t. j. proti dlužníku některému. Co do
soluce a jejích surrogátů (jinakých způ-
sobů satisfakce) vyslovil se § 893 obč. zák.
v první polovici v souvislosti s '§ 896 obč.
zák. s dostatečnou jasností, že působí ob-
jektivně, co do jiných skutečností dluh
rušících ukazuje kolísající judikatura, že
§ 894 obč. zák. není dosti jasný. Správná
zásada je jistě ta, že skutečnost dluh rušící
vzhledem k jednomu dlužníku, ale nedáva-
jící věřiteli uspokojení (na př. prominutí,
nemožnost plnění), neprospěje ostatním.
§ 894 obč. zák. tuto zásadu přijal, ale do-
slov dává podnět k pochybnostem potud,
že by mohl býti vztahován jen na sku-
tečnosti, rušící dluh vzhledem k jednomu
spoludlužníku s vůlí věřitele, nikoli však
na skutečnosti jiné, jako na př. na ne-
- 321 -
možnost splnění. Vyjasnění lze dosáh-
nouti, když slova "erhált" a "Nachsicht"
v § 894 obč. zák. se v § 729 nahradí slovy
"svědčí" a "úlevy", ježto obě tato slova ne-
chovají ani stínu vztahu k osobě věřitele.
Z § 896 obč. zák. nebyla do § 730 převzata
slova "aueh ohne gesehehene Rechtsabtre-
tung". Materiální změny tento nový tekst
neznamená, ježto tak jako dříve, i budoucně
bude smysl ustanovení ten, že nehledíc
k zvláštním poměrům právním mezi stra-
nami trvajícím se může solidární dlužník,
který uspokojil věřitele, hojiti na ostatních
spoludlužnících. Ale na možnost cesse se ani
neupozorňuje, a to proto, že taková cesse
nebude podle okolností míti právních ná-
sledků. Uvažuje-li se totiž o ustanoveních,
která má obč. zákoník o postihu, lze se-
znati, že nejasnosti, které byly v té věci
v původním tckstu, byly sice zčásti odkli-
zeny novelovou změnou §§ 1358 a 1422 obč.
zák., ale že tekstová revise nepostihla
§ 896 obč. zák. Navrženým škrtem vystoupí
ostřeji toto, zajisté důsledné spořádání:
a) platí-li někdo cizí dluh, za který ručí
osobně nebo určitými kusy majetkovými
(§ 1358 obč. zák., nový § 1195), má místo
postih subrogační, to je plátce, zaplativ,
vstoupí automaticky do práv věřitelových
(cessio ex lege). Ustanovení je spravedlivé.
Kdo zaplatí za jinou osobu, za kterou ručí,
zasluhuje výhodného ustanovení o postihu;
b) platí-li někdo cizí dluh, za který ne-
ručí (§ 1422 obč. zák., nový § 1273), má
místo subrogační postih, jen když plátci
pohledávka byla postoupena, ale plátce má
podle okolností právo, na věřiteli požado-
vati postup. V placení bude v těchto pří-
padech spatřovati nikoliv shlazení pohle-
dávky, nýbrž její výkup, při čemž arci, se
zřetelem na § 1274 (§ 1423 obč. zák.), bude
plátce v některých případech k výkupu
oprávněn, v jiných nikoli;
c) platí-li někdo vlastní dluh (§ 730),
má sice v mezích tohoto ustanovení postih,
ale nikoli ve formě subrogace plátce na
místo věřitele. Jinak by se mohlo státi, že
by na dlužníku, který zůstal naposled,
uvázlo břímě společného dluhu. Tím arci,
že § 730 se nezmiňuje o cessi, není nikte-
rak řečeno, že by si plátce nemohl dáti po-
hledávku postoupiti od uspokojeného věři-
tele. Zdali však takový postup bude míti
právní následky, bude záležeti na právním
poměru mezi spoludlužníky; srv. na př.
když zaplatil hlavní dlužník v případě
§ 1194 (§ 1357 obč. zák.). Již subkomitét
nahradil slova "pokud není mezi nimi ji-
ného poměru" slovy "pokud ... poměru
právního", jež byla položena tak, aby se
vztahovala nejen k postihové kvótě, nýbrž
i k postihu vůbec. Je totiž dobře možno
nejen, že podle právního poměru trvají-
cího mezi spoludlužníky má postih místo
jinakým poměrem než rovným dílem,
nýbrž i že podle právního poměru trvají-
cího mezi stranami plátce proti ostatním
vůbec postihu nemá; srv. na př. § 1194
(§ 1357 obč. zák.). Slova "neuhrazený po-
díl musí býti převzat" byla nahrazena slo-
vy "díl se rozdělí mezi ostatní", jež lépe
než původní tekst vyjadřují zásadu za-
mýšlenou redaktory občanského zákoníka,
že přechod podílu na ostatní spoludlužníky
se děje automaticky, bez jejich součin-
nosti. Slova "byl-li některý ze spoludluž-
níků zproštěn dluhu", jež se vyskytují již
v českém tekstu z roku 1872, nepodávají
sice zcela přesně slov "die erhaltene Be-
freiung", jež se hodí vlastně jen na zpro-
štění, které se stalo s vůlí věřitelovou, jako
prominutí atp., ale byla ponechána, vzhle-
dem k poznámkám k § 729.
Se zřetelem k došlým připomínkám a
k výsledkům debaty byly pak na tekstech
subkomitétu učiněny některé změny.
V § 726 byla první věta rozložena na dvě.
Poslední věta "I když byl podal žalobu,
má právo volby" nahrazena byla větou
"Vymáhal-li plnění od jednoho, nepozbývá
práva proti ostatním ..." atd,, aby bylo
pověděno zcela jasně, že volnost přidržeti
se jiného dlužníka nezaniká nejen podá-
ním žaloby, nýbrž ani rozsudkem, pokud
věřitel neobdržel úplného uspokojení od
odsouzeného. V připomínkách (práv-
nická fakulta v Brně a prof. Dr.
Sedláček) bylo nadhozeno, že není ře-
šeno prodlení věřitele při aktivní solida-
ritě, ale ježto se tam poznamenává, že
otázku tuto řešiti není třeba, domnívá se
i superrevisní komise, že nebude v osnově
citelná mezera, když takové ustanovení
dáno nebude. Právnické fakultě
v Brně a prof. Dr. Sedláčkovi je
dáti za pravdu, že je jakýsi nesouhlas mezi
§§ 727 a 728, ale jde přece jen spíše o ne-
souhlas zdánlivý, ježto každý z obou para-
grafů se zabývá jinou stránkou věci.
V § 727 dochází výrazu princip prevence,
v § 728 se klade důraz na zásadu "ne bis
in idem". Odchylkou od § 892 obč. zák.
i od osnovy z r. 1931 byla v konečné red-
- 322 -
akci § 727 vynechána zmínka o plnění
celku. Může se státi, že věřitel na dlužníku
vymáhá jen část plnění, a pak nejsou vě-
řitelé ostatní vyloučeni z možnosti domá-
hati se zbytku. Jen když dlužník jednoho
ze spoluvěřitelů uspokojil zcela, platí
v plném rozsahu následující paragraf.
V § 730 bylo na konci druhé věty řečeno
"rozdělí se i jeho díl stejným způsobem",
aby bylo jasno, že díl neuhrazený jedním
ze spoludlužníků se rozvrhuje mezi ostatní
spoludlužníky podle rozvrhového klíče
trvajícího mezi nimi, a není-li tedy klíče,
rovným dílem. Nově připojený § 731 vý-
slovně rozšiřuje postih i na případy, kdy
spoludlužník sice nezaplatil dluh celý, ale
přece jen více, než by při správném roz-
dělení dluhu na něho připadlo.
§§ 733 až 736 odpovídají §§ 897 až 900
obě. zák., jež právě tak jako osnova sub-
komitétu i superrevisní komise přijala bez
věcné změny, až na jedinou výjimku, že
nemožná výminka rozvazovací se prohla-
šuje za nedoloženou (srv. na př. Ehren-
zweig, I, 1, 1925, § 98; Krčmář, III,
1929, § 6, písni. B, č. III). Nebyl přijat
podnět, aby se dala ustanovení o zpětných
následcích výminky a ustanovení o práv-
ních následcích jednání v době pendence
výminky, jaká má na př. § 161 obč. zák.
pro Německou říši.
Také § 901 obč. zák. byl recipován jako
§ 737 bez věcných změn. Jako rubrika bylo,
vzhledem k četným přáním, zvoleno zase
slovo "pohnutka" jako v původním tekstu
(subkomitét mluvil o "důvodu").
§§ 738 až 746 osnovy odpovídají §§ 902
až 907 obč. zák. i příslušným ustanovením
subkomitétu, jen rubriky byly nově uspo-
řádány.
V § 740 byla k ustanovení § 902, odst. 3
obč. zák. připojena myšlenka druhé věty
§ 30, odst. 2 směnečného zákona č. 1/1928
Sb. z. a n.
V § 741 se mluví o neděli nebo o zákon-
ném dni svátečním nebo památném, aby
tu byla konformita se zákonem ze dne
3. dubna 1925, č. 65 Sb. z. a n. Nebyl přijat
návrh, aby byla dána zvláštní ustanovení
o lhůtách čtvrtletních a půlletních. V druhé
a třetí větě § 742 je tekst, který jasně se
Vyslovuje pro řízení nesporné a vyhovuje
se tím připomínce nejvyššího soudu.
V § 743 mluví se nyní o závazcích vzniklých
při provozování výrobním nebo obchodním,
takže se kryje i provozování zemědělské a
lesní, a nemluví se o podniku, nýbrž o zá-
vodu, jímž v souladu s ustanoveními o me-
zinárodním právu soukromém se míní jed-
notka technická, nikoli komerční, takže
závazky vzniklé při provozování závodu
odštěpného budou splatné v místě tohoto
závodu. V první větě § 744 slova "v po-
chybnostech znamenají totéž, co začátek
předchozího paragrafu opisuje slovy, že
nelze místo, kde se má plniti, zjistiti ani
z úmluvy ani z povahy jednání ani z účelu
plnění. Poslední věta téhož paragrafu chce
zachovati v paměti teši uvedenou ve zprávě
justiční komise panské sněmovny, jež ne-
došla výrazu v novelovém tekstu § 905
obč. zák.
V § 745 byla dodána slova "v pochyb-
nostech", aby bylo zřejmo, že jde o pravidlo
vykládací. O významu těchto slov srv. po-
známku k předchozímu paragrafu. Nebude
tedy platiti vykládací pravidlo § 745,
jestliže z úmluvy nebo z povahy jednání
nebo z účelu plnění vycházeti bude najevo,
že právo volby má míti věřitel. Vykonanou
volbou míní se totéž, co praví původní slova
"getroffene Wahl" a nikoli snad skutečné
plnění. Co do § 746 se připomíná, že i pů-
vodní tekst § 907 obč. zák. měl na zřeteli
jen případ, že volba příslušela jedné ze
stran. Změna závěrečných slov první věty
chce vyloučiti nebezpečí argumentace a
contrario z původního znění, že totiž druhá
strana, které volba nepříslušela, smlouvou
zůstává vázána. Nevyvolí-li si strana k vol-
bě oprávněná z věcí zbývajících, padne celá
smlouva. Dávati ustanovení, co platí, když
věřitel, kterému přísluší volba, co db vý-
konu volby se octne v prodlení, jako učinil
§ 264, odst. 2 obč. zák. pro Německou říši,
nepokládá superrevisní komise za nutné.
Poslední věta § 746 byla formulována tak,
že odkazuje na ustanovení hlavy 42, ale
zároveň šíře, takže kryje všechny případy,
v kterých strana, která neměla volby, zma-
řila volbu strany k volbě oprávněné.
§§ 747 a 748 přejímají § 908 obč. zák.,
jak byl stylisován subkomitétem, bez věc-
ných změn. Nebyl zejména přijat návrh,
aby se redigovala o závdavku podrobnější
ustanovení, jaká mají §§ 336 a násl. obč.
zák. pro Německou říši. Závdavkem ne-
musí býti část budoucího smluvního plnění,
nýbrž cokoliv. Je-li závdavkem čerta spe-
cies a má-li se vrátiti "dvojnásobně tolik",
vrátí se daná věc a vedle toho se ještě
zaplatí její hodnota.
- 323 -
§§ 749 až 751 přejímají §§ 909, 911, 910
obě. zák., a učiněné změny jsou jen změ-
nami stylistickými.
§§ 912 a 913 obč. zák. ponechal subko-
mitét v osnově, vytknuv, že náležejí mezi
ony, o kterých přísný posuzovatel zákoníka
jako souboru norem snad řekne, že by je
pro nedostatek normativního obsahu slu-
šelo vyloučiti. Poznamenal však, že přes to
dlužno trvati na tom, aby v zákoníku byly
zachovány, vzhledem k tomu, že právě tak
jako leckterá jiná ustanovení jsou výrazem
nevědomé zákonodárné moudrosti tvůrců
obč. zákoníka z roku 1811. Byla pak judi-
katuře a nauce oporou při rozhodování
otázek redaktorům snad nepovědomých.
S některými změnami povahy spíše jen
stylistické mohou býti uzpůsobeny tak, aby
pro spory, týkající se povinnosti úrokové,
bylo dáno v zákoníku jakési vodítko, a
přece zase ne tuhá norma, která by tu neb
onde bránila spravedlivému rozhodnutí.
Aby nebyla dána norma příliš tuhá, nesáhl
subkomitét k § 174 novely vypracované
v červnu 1909 subkomitétem justiční ko-
mise panské sněmovny (srv. Beschlusse
des Subkomitees der jur. Kom. des H. H.,
Wien, 1909, str. 45).
Co do navržených změn poznamenal sub-
komitét, že mluvě o úrocích smluvených a
o úrocích z prodlení vyjadřuje se § 912
pbč. zák. příliš úzce, ježto obč. zákoník zná
i úroky, které nejsou ani úroky smluve-
nými, ani úroky z prodlení, a přece nále-
žejí mezi "vedlejší příslušnosti", o jakých
mluví § 912. Výslovně se o takových úro-
cích zmiňuje § 514 obč. zák., implicite
§ 686 obč. zák. Mimoto se vyskytují i jiné
ještě skutečnosti, kde úroková povinnost
je na místě a může býti opřena o § 913
obč. zák. Moderní nauka (srv. Petra-
žicki, Lehre von dem Einkommen, jehož
se v podstatných kusech přidržuje S c h e y,
O. V., I, str. 578, přičiňuje důležité a
zčásti odchylné postřehy vlastní) roze-
znává úroky úvěrové (kreditní) a náhra-
dové, při čemž pak úroky úvěrovými mo-
hou býti nejen úroky smluvené za poskyt-
nutí úvěru, nýbrž i úroky dlužné za uči-
něný náklad (§ 514 obč. zák.) i jiné, na př.
§ 7 cis. nař. č. 275/1914 ř. z. Co do náhra-
dových úroků srv. nyní § 291 zákona č.
76/1927 Sb. z. a n. Toto roztřídění bylo
přijato do § 912 osnovy subkomitétu za
dvojím cílem, t. j. jednak aby tento para-
graf byl pružnou oporou při rozhodování
otázky, zdali úroková povinnost má místo
čili nic, jednak aby bylo vysloveno, že, ne-
spadá-li úrok ani pod pojem úroku náhrad-
ního ani pod pojem úroku úvěrového, ne-
jde o úrok v technickém smyslu, a že tedy
o takových povinnostech neplatí ustano-
vení zařaděná v návrhu subkomitétu pod
rubrikou č. 7. Jde na př. o úroky, o kte-
rých mluví § 392 obč. zák., nebo o úroky,
které vybral a neodvedl správce cizího
jmění, nebo o úroky, o kterých mluví im-
plicite § 235 obč. zák., resp. vůbec úroky,
které správce cizího jmění zameškal vy-
brati. O takových úrocích jistě neplatí
ustanovení o výši zákonných úroků a také
otázka anatocismu (úroků z úroků) se jeví
v jiném světle. Tyto úvahy byly také důvo-
dem, proč nebylo v § 912 osnovy subkomi-
tétu užito obvyklé terminologie "úroky
smluvené nebo zákonné", úrokem zákon-
ným by bylo možno rozuměti každý úrok,
o kterém se zmínil zákon, a tedy na př.
i úrok podle § 392 obč. zák., a takové úroky
měly právě doslovem § 912 osnovy subko-
mitétu z kategorie úroků v technickém
smyslu býti vyloučeny. Z podobných dů-
vodů, jako byl pozměněn § 912, byl doplněn
§ 913 obč. zák., a to slovem "zejména".
§ 913 obč. zák. jest arci ustanovení velmi
pružné a jeho, lze říci, rafinovaně volená
slova "aus den besonderen Arten und Be-
stimmungen der Vertráge" poskytují mož-
nost přiznati právo na úrok, kde zákon
nemá zvláštního ustanovení, jako na př.
lze o ně opříti úrokovou povinnost man-
dantovu, když jej mandatář byl založil;
srv. k tomu S c h e y na u. m., str. 586.
Ježto však zákon zná podobné povinnosti
i mimo smluvní poměry (srv. několikráte
již citovaný § 514 obč. zák.), bylo připo-
jeno slovo "zejména", aby výpočet byl
úplnější.
V došlých připomínkách vyskytl se sice
návrh, škrtnouti oba paragrafy, ale super-
revisní komise je přece zachovala jako
§§ 752, 753 osnovy, přičinivši některé
změny. Tak byla v obou paragrafech škrt-
nuta zmínka o interesse, § 752 byl učiněn
ještě pružnějším vsunutím slova "zejmé-
na" a v § 753 se nevyskytuje již první věta
§ 913 obč. zák., jsouc zbytečná. Druhá věta
tohoto paragrafu začíná slovem "Pohle-
dávka", aby byla konformita s rubrikou
před § 690.
§§ 754 až 756 jsou recepcí podstatného
obsahu zákona č. 62/1868 ř. z. a č. 77/1885
- 324 -
ř. z. (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus
srv. § 4 zák. čl. XXXI/1868, zák. čl.
VIII/1877 a XXXV/1895). Ustanovení
podobná v občanském zákoníku dříve
byla (§§ 993 a násl.) a byla nahra-
zena předpisy citovaných zákonů. Vzhle-
dem pak k všeobecnému rázu ustano-
vení o povinnosti úrokové domníval se sub-
komitét, že je pro ně vhodnější místo ve
všeobecné části obligačního práva (§§ 690
a násl.) než mezi ustanoveními pojednáva-
jícími o jedné smlouvě, t. j. o zápůjčce.
Také § 1335 obč. zák. byl zařaděn v návrhu
subkomitétu do této souvislosti. Subkomi-
tét se snažil svým tekstem odstraniti ně-
které pochybnosti plynoucí z dosavadních
tekstů, a to především pochybnost, co platí
o splatnosti úroků, když kapitál je splatný
později než za rok a dříve než za dvě léta.
Bylo možno hájiti, že úroky jsou splatné
až s hlavním dluhem, nebo jednak za rok,
jednak s hlavním dluhem. Pochybnost byla
rozřešena ve smyslu alternativy druhé.
Byla vypuštěna poslední věta § 4 zákona č.
62/1868 ř. z. jednak jako zbytečná, jednak
jako nesprávná.
Došlé připomínky schválily tekst subko-
mitétu i zařadění jím navržené, až na to,
že bylo navrženo, aby nebyla ustanovena
v § 754 pevná sazba úroková, nýbrž sazba
proměnlivá, na př. aby byla prohlášena za
rozhodnou sazba cedulového ústavu pro
lombard československých státních papírů
nebo sazba, kterou vybírá stát z nedoplatků
daní a dávek, nebo průměrná úroková
sazba ze zápůjček úvěrních ústavů veřej-
ných. Superrevisní komise se rozhodla pro
pevnou sazbu navrženou subkomitétem,
přiznávajíc sice, že v dobách výjimečných
poměrů na trhu peněžním jsou pevné sazby
úrokové nepříliš vhodné, ale majíc za to,
že v zákoně, který má platiti v dobách pře-
vážně normálních, pevná sazba úroková se
dobře osvědčí a že by proměnlivou sazbou
se zaváděl do smluvních poměrů povážlivý
moment nejistoty. Ostatně jest uvážiti, že
sazba stanovená v § 754 platí jen tehdy,
když není určena sazba jiná, ať právním
předpisem, ať smlouvou. Podnětu Slo-
venské komise, aby smlouva, kterou
se vymiňují vyšší úroky než zákonné, byla
vázána na formu písemnou, bylo vyhověno
tak, že se zařazuje do uvozovacích a pro-
váděcích předpisů jako článek LIV toto
ustanovení:
Vláda může ustanoviti nařízením, že
v některých územích k platnosti závazku
platiti úroky vyšší než pět ze sta je potřebí,
aby byl dlužníkův slib dán písemně.
Na tekstech subkomitétu byly pak uči-
něny některé změny stylistické. Věcná je
změna, že se v § 756 prohlašuje za rozhodné
podání žaloby a že byl škrtnut paragraf
převzatý z § 1335 obč. zák., pouhá to re-
miniscence z doby, kdy se i úroky promlčo-
valy v lhůtách poměrně dlouhých. Při ny-
nější tříleté lhůtě promlčecí sotva může
míti § 1335 obč. zák. praktický význam.
§§ 757 až 759 odpovídají §§ 914 až 916
obč. zák. Oba způsoby výkladu naznačené
v § 914 obč. zák. byly v § 757 osnovy od
sebe odděleny, takže výklad ex bona fide
má místo teprve tehdy, když se nelze do-
pátrati úmyslu stran. § 758 nemluví již
o smlouvách jednostranných a dvojstran-
ných, nýbrž o smlouvách bezplatných a zá-
platných. Jde tu o důsledek změn, které
byla již novela z r. 1916 provedla škrtem
§ 864 původního tekstů.
Podnětu, aby za § 759 byl pod samostat-
nou rubrikou zařaděn § 1052 obč. zák.,
superrevisní komise nepokládala za vhodné
vyhověti, ježto nejde o ustanovení rázu
všeobecného.
§ 917 obč. zák. byl škrtnut. Subkomitét
navrhoval jeho zachování z důvodů, které
pominuly, když do hlavy 31 o směnné
smlouvě byl zařaděn § 898.
O choulostivých §§ 918 až 921 obč. zák.
se vyslovil subkomitét, že o důvodech, které
vedly k jich redakci, se čte zevrubně ve
zprávě justiční komise panské sněmovny
na str. 161, a že důvody ty lze pokládati za
platné i nyní. Nepokládal za možné pro-
vésti návrh, aby byl odstraněn rozdíl mezi
smlouvami obyčejnými a fixními, a to tak,
že by pro všechny smlouvy bylo přijato
dosavadní ustanovení o smlouvách fixních.
Co do samého tekstů oněch paragrafů při-
pomenul subkomitét, že po jeho mínění je
sluší pokládati za modernější než obdobná
ustanovení v novějších kodifikacích jiných,
jako zejména či. 354 a násl. obch. zák.,
§§ 325 a násl. obč. zák. pro Německou říši,
čl. 107 a násl. švýcarského obligačního zá-
kona a §§ 906 a násl. uherské osnovy, a že
jim sluší dáti přednost i proto, že leckteré
vážné spory, které se vyskytly na půdě
aspoň některých z těchto kodifikací, řeší
způsobem dosti šťastným. Než byly vy-
sloveny i některé pochybnosti: Především,
že citované paragrafy jsou v občanském
- 325 -