§ 110.

Poctivost nebo nepoctivost právnických osob se posuzuje podle poctivosti nebo nepoctivosti jejich orgánů. Skládá-li se orgán z několika lidí, je držba poctivá, je-li poctivá většina.

§ 111.

Jde-li o nabytí nebo výkon držby zástupcem, činí nepoctivost zástupce držbu nepoctivou, ačli se zástupce v držbu neuvázal nebo ji nevykonává podle zvláštního příkazu, který mu byl dán se zřetelem k této držbě.

§ 112.

Jsou-li pochybnosti, má se za to, že držba je poctivá.

§ 113.

Držba pravá.

Vetře-li se někdo v držbu nebo vloudí-li se v ni potajmu nebo lstí, anebo hledí-li to, co se mu povolilo nikoli z povinnosti, nýbrž jen z ochoty, proměniti v trvalé právo, je jeho držba nepravá. Jinak je držba pravá.

Práva poctivého držitele práva vlastnického:

§ 114.

a) na podstatu věci;

Poctivý držitel smí věci užíti, ji zužíti, ano i zničiti, a není z toho nikomu odpověden.

§ 115.

b) na užitky;

Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se od ní oddělí. Jeho jsou také všechny jiné již vybrané užitky, které za jeho držby dospěly.

c) na náklad.

§ 116.

Poctivému držiteli se hradí náklad nutný, jehož bylo potřebí pro trvající zachování podstaty věci, a náklad užitečný, který užitky věci nebo její hodnotu dosud zvyšuje, a to podle jeho přítomné hodnoty, nejvýše však náklad skutečný. Obyčejné náklady udržovací se nehradí.

§ 117.

Z nákladu učiněného ze záliby a pro okrasu hradí se jen tolik, o kolik věc získala na obecné hodnotě; dřívějšímu držiteli je však volno, aby k svému prospěchu odstranil vše, co lze od věci odděliti bez zhoršení její podstaty.

§ 118.

Ani poctivý držitel se nemůže domáhati, aby mu byla nahrazena cena, za kterou věc na sebe převedl. Kdo však cizí věc, kterou by vlastník těžce mohl získati, poctivým způsobem na sebe převede a tím vlastníkovi patrný užitek zjedná, může se domáhati přiměřené náhrady.

Povinnosti nepoctivého držitele práva vlastnického.

§ 119.

Nepoctivý držitel je povinen, aby nejen vydal všechen užitek, kterého držbou nabyl, nýbrž aby také nahradil ten, kterého by byla došla osoba zkrácená, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho držby.

§ 120.

Učiní-li nepoctivý držitel na věc náklad nutný, platí ustanovení o poctivém držiteli. Co do ostatního nákladu platí ustanovení o nepřikázaném jednatelství.

§ 121.

Doručení žaloby poctivému držiteli.

Ode dne, kdy mu byla doručena žaloba, rovná se poctivý držitel držiteli nepoctivému, byl-li na tuto žalobu odsouzen, aby věc vrátil. Za náhodu, která by věc u žalobce nebyla postihla, a za užitek, kterého by byla došla osoba zkrácená, odpovídá však jen tehdy, když zdrží vrácení věci svévolným sporem.

§ 122.

Držitelé jiných práv.

Ustanovení §§ 114 až 121 platí obdobně, jde-li o držitele jiných práv.

§ 123.

Jak se držba chrání, je-li rušena.

Ať je držba jakákoliv, nikdo není oprávněn, aby ji svémocně rušil. Kdo byl v ní rušen, může se domáhati, aby bylo rušení zapověděno a vše uvedeno v předešlý stav.

Jak se držba chrání při stavbě a jiném díle.

§ 124.

Jestliže je držitel stavbou nebo jiným dílem ohrožen v své držbě nebo jestliže se může pro to důvodně obávati následků podle § 137 a nezajistí-li se stavebník proti němu pořadem práva, může se ohrožený držitel domáhati zákazu této novoty. Zásada obsažená v § 138 není tím dotčena.

§ 125.

Zákazu se nemůže držitel domáhati, nedostaví-li se k správnímu řízení, které se koná o žádosti za povolení stavby nebo jiného díla, ač řádně a včas byl pozván, anebo, dostavě se, námitek svých nepřednese.

§ 126.

Dokud není o věci rozhodnuto, nemá soud dovoliti, aby se stavělo nebo dílo zřizovalo. Hrozí-li však přímé nebezpečí nebo dá-li žalovaná strana přiměřenou jistotu, že uvede věc v předešlý stav a že nahradí škodu, žalobce však žádné jistoty za následky svého zákazu neposkytne, dovolí se zatím pokračovati ve stavbě nebo v jiném díle.

§ 127.

Ustanovení §§ 124 až 126 platí také, bourá-li se stavba nebo jiné dílo.

Jak se držba uchová:

§ 128.

a) svémocí;

Držitel se smí svémocnému rušení vzepříti, movitou věc svémocně odňatou zase odníti pachateli při samém činu nebo na útěku, nemovitosti, z níž byl vypuzen, ihned po vypuzení znovu se zmocniti. Právo toto mají z rozkazu držitelova nebo v jeho nepřítomnosti i domácí lidé. Třeba se však při tom zdržeti všeho, čím by se překročily meze obrany.

b) žalobou.

§ 129.

Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhati, aby vše uvedl v předešlý stav a zdržel se dalšího vypuzení.

§ 130.

Za vypuzení z držby jest pokládati každé získání držby nepravé, nejde-li o rušení. Vypuzení z držby práv uvedených v § 103 nastane, když druhá strana odepře plniti, co dosud plnila, dále když někdo zabrání výkonu práva nebo nedbá již příkazu, zdržeti se nějakého konání.

§ 131.

Námitka nepravé držby a vypuzení z držby.

Proti žalobám na ochranu držby lze namítati, že žalobce naproti straně žalované získal držbu nepravou nebo že ji z držby vypudil.

§ 132.

Zánik žaloby a námitky.

Žaloby i námitky lze vznésti na soud jen do třiceti dnů ode dne nabytí vědomosti o činu i osobě pachatelově, nikoli však později než do roka od činu.

Zánik držby.

§ 133.

Držba zaniká, když se jí držitel vzdá, když pozbude nadobro možnosti vykonati obsah práva, které dosud vykonával, nebo když je z držby vypuzen, jestliže si svémocí nebo žalobou držbu neuchová.

§ 134.

Ani tím, že držitel držby nevykonává, ani jeho smrtí držba nezaniká.

§ 135.

Spoludržba.

Spoludržba se přiměřeně řídí předpisy o držbě a o společenství práv.

 

Vlastnictví.

HLAVA 6.

Vlastnictví a jeho ochrana.

§ 136.

Obsah vlastnického práva.

Vlastník smí s věcí, neruší-li tím právního řádu a zejména nezkracuje-li práv osob jiných, volně nakládati, ji na každém, kdo ji má v své moci, vymáhati a neoprávněnému zásahu se opříti.

Obmezení vlastnického práva.

§ 137.

Vlastník věci je povinen zdržeti se všeho, co působí, že odpadová voda, kouř, saze, plyny, teplo, zápach, hlomoz, otřesy a podobné jiné nepříležitosti vnikají na sousední pozemek, jestliže převyšují míru přiměřenou místním poměrům a jestliže podstatně obmezují užívání pozemku v místě obvyklé. Přímo je přiváděti na sousední pozemek se nedopouští, není-li k tomu zvláštního důvodu právního, ať je jich míra a obtíž sousedova jakákoliv.

§ 138.

Jsou-li však nepříležitosti popsané v první větě předešlého paragrafu a dosahující míry a obtížnosti tam uvedené následek zařízení horního nebo zařízení úředně schváleného, je soused oprávněn domáhati se jen náhrady škody, byť byla škoda způsobena okolnostmi, ke kterým se při úředním projednávání nepřihlédlo.

§ 139.

Pozemek nesmí býti změněn tak, aby sousední půda, stavba nebo jiné dílo ztratily náležitou oporu, ledaže se provede jinaké dostatečné upevnění.

§ 140.

Nemůže-li se stavěti, bourati nebo stavba (jiné dílo) již zřízená opraviti nebo obnoviti jinak, než když se užije sousedního pozemku, a převyšuje-li zájem na stavební změně zájem na nerušeném užívání sousedního pozemku, lze žádati, aby stavební úřad uložil sousedovi snášet nezbytně nutné úkony, urče jich míru a trvání a podle okolností také přiměřenou náhradu.

§ 141.

Vlastník pozemku je povinen snášeti, aby se užívalo prostorů nad pozemkem a pod pozemkem, jsou-li pro to důležité důvody a děje-li se to takovým způsobem, že nemůže míti rozumného důvodu, aby se tomu bránil. Z takového užívání cizího prostoru nevzejde však uživateli nižádné právo, kterého by se mohl dovolati, jestliže podmínek věty první již není.

§ 142.

Vlastník je povinen snášeti, aby osoby státem pověřené za podmínek v tomto pověření určených provedly na jeho pozemku výzkumné práce za cíli vědeckými. Na zastavěných pozemcích a v ohrazených dvorech a zahradách není vlastník povinen takové práce snášeti. Škodu takovými pracemi způsobenou hradí vlastníku stát.

§ 143.

Soused smí kořeny cizího stromu z půdy své vytrhati a větve na jeho pozemek přesahující pro sebe oklestiti. Právo toto je vykonati šetrně a ve vhodné roční době. Dřevo takto vytěžené, jakož i plody na převislých větvích náležejí sousedovi.

§ 144.

Vyvlastnění.

Žádá-li toho obecný zájem, musí každý po provedeném řízení za přiměřenou náhradu snášeti jakékoliv obmezení svého práva, ano i vlastnictví věci odstoupiti.

§ 145.

Zákaz zcizení a zavazení.

Smluvený nebo v posledním pořízení ustanovený zákaz zcizeni nebo zavazení nějakého práva zavazuje toliko prvního nabyvatele, nikoli jeho dědice nebo jiné právní nástupce. Proti třetím osobám působí jen tehdy, byl-li ustanoven mezi manžely, rodičem a dítětem, ať vlastním nebo osvojeným, nebo mezi jedním z nich a manželem druhého, a byl-li vložen do veřejné knihy.

Žaloby vlastnické:

a) o vydání věci;

§ 146.

Kdo věc neprávem zadržuje, může býti jejím vlastníkem žalován, aby ji vydal. Vlastník však nemůže žalovati, nabyl-li věci, kterou již dříve, nejsa vlastníkem, svým jménem zcizil.

§ 147.

Žaloba vlastnická nemá místa proti poctivému držiteli vlastnického práva k věci movité, jestliže jí nabyl buď ve veřejné dražbě nebo způsobem, který je právními předpisy postaven veřejné dražbě na roveň, nebo od toho, kdo má právo s takovými věcmi obchodovati, anebo za plat od toho, komu ji žalobce sám k užívání, k uschování nebo v kterémkoliv úmyslu svěřil. V těchto případech nabývá totiž poctivý držitel práva vlastnického. Předešlý vlastník se může jen domáhati náhrady škody na těch, kdo jsou mu z toho odpovědni.

§ 148.

Jestliže však držitel mohl míti důvodnou pochybnost o poctivosti své držby buď z povahy věci, kterou na sebe převedl, nebo z její zřejmě příliš nepatrné ceny nabývací nebo ze známých osobních vlastností svého předchůdce, z jeho živnosti nebo z jiných okolností, je jako nepoctivý držitel povinen, aby vlastníkovi věc vydal.

§ 149.

Na tom, kdo žaluje, aby mu věc byla vydána, jest, aby ji popsal takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.

§ 150.

Věci, jichž takto rozeznati nelze, jako jsou peníze s jinými penězi smíšené nebo papíry majiteli svědčící, nemohou se vůbec žalobou vlastnickou stíhati, leda jsou-li tu takové okolnosti, z kterých vlastnictví žalobcovo, lze seznati a z kterých mohl žalovaný věděti, že nemá práva věc si osobovati.

§ 151.

b) zápůrčí.

Žalobou se může vlastník domáhati ochrany vlastnického práva také proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického, práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

Žaloby z domnělého vlastnictví:

a) o vydání věci;

§ 152.

Kdo nabyl řádně a pravým způsobem držby vlastnického práva, pokládá se ve sporu za vlastníka proti každému, kdo věc zadržuje a nemá platného důvodu právního nebo má jen důvod slabší.

§ 153.

Drží-li tedy žalovaný nepoctivě nebo bez platného důvodu právního, nemůže-li jmenovati předchůdce žádného nebo jen podezřelého, anebo obdržel-li věc zdarma, žalobce však za plat, musí žalobci ustoupiti. Opírá-li se držba žalobce i žalovaného o důvod stejně silný, má přednost žalovaný.

§ 154.

b) zápůrčí.

Kdo má držbu popsanou v §§ 152 a 158, může také užíti žaloby zápůrčí.

§ 155.

Obdoba žalob vlastnických.

Užívací práva k cizí věci, pokud není v zákoně ustanovení zvláštních, požívají co do oné věci od počátku užívání ochrany podle obdoby žalob vlastnických.

 

HLAVA 7.

Nabytí vlastnictví přivlastněním a nálezem.

1. Přivlastnění.

§ 156.

Věci bez pána může každý nabýti přivlastněním, nebrání-li tomu zvláštní zákony.

§ 157.

Vlastník roje domácích včel a jiných krotkých a zkrocených zvířat má právo stíhati je na cizí pozemek, je však povinen nahraditi vlastníku pozemku způsobenou škodu. Nepronásleduje-li se takový roj po dva dny nebo nevrátí-li se zkrocené zvíře, ačkoli mu v tom nikdo nebrání, do čtyřiceti dvou dnů, stávají se věcmi bez pána a smí si je přivlastniti na veřejném statku každý, na soukromém pozemku jeho vlastník.

§ 158.

Věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce již jako svou podržeti, smí si každý přivlastniti.

§ 159.

Přivlastni-li si někdo opuštěnou věc zapsanou ve veřejné knize, může se domáhati, aby knihovní stav byl uveden v soulad se skutečným stavem právním.

2. Nález:

a) věcí ztracených;

§ 160.

Ztracenou věc nemá nikdo považovati za opuštěnou a ji sobě přivlastniti.

§ 161.

Nálezce je tedy povinen vrátiti věc tomu, kdo ji ztratil, ačli není zřejmo, že k věci nemá práva, nebo vlastníkovi, pozná-li je zřejmě buď ze znamení na věci nebo z jiných okolností. Nemá-li takové vědomosti a stojí-li nález za více než dvacet československých korun, je povinen ohlásiti nález do tří dnů příslušnému úřadu a ten mu na žádost vydá potvrzení.

§ 162.

Úřad neprodleně vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené lhůtě ten, kdo věc ztratil, uvede se vyhláška, jde-li o věc značnější ceny, ještě v obecnou známost úředním listem. Nalezenou věc, nelze-li ji bez nebezpečenství ponechati u nálezce, uschová nebo opatří jiné vhodné uschování úřad. Věci, jichž hodnota přesahuje jeden tisíc československých korun, budou uloženy u soudu (§ 1289). Nedá-li se věc bez patrné škody uschovati, bude úřadem ve veřejné dražbě prodána a výtěžek bude uložen shora uvedeným způsobem.

§ 163.

Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník do roka ode dne vyhlášky a prokáže-li náležitě svoje právo, vydá se mu věc nebo peníz za ni stržený i s vytěženými užitky po srážce nebo po zaplacení nákladů a nálezného. Nálezné činí deset ze sta obecné ceny nálezu. Dosáhla-li by podle tohoto výpočtu odměna deseti tisíc československých korun, vyměří se z ostatku jen pět ze sta. Má-li věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, vyměří se nálezné podle slušného uvážení. Nálezné přísluší nálezci i tehdy, když vlastníka lze poznati zřejmě buď ze znamení na věci nebo z jiných okolností.

§ 164.

Jestliže se k věci nalezené nikdo do roka nehlásí, nabude nálezce práva užívati buď věci nebo toho, co se za ni stržilo. Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník později, vydá se mu věc nebo peníz za ni stržený po srážce nebo po zaplacení nákladu a nálezného. Uplynou-li ode dne vyhlášky tři léta, nabude nálezce vlastnictví; nebyl-li nález vyhlášen, počítají se tři léta ode dne nálezu.

§ 165.

Prohlásí-li nálezce úřadu, že nalezené věci nabýti nechce, vstupuje na jeho místo, pokud nejde o nálezné, obec, v jejímž obvodu věc byla nalezena.

§ 166.

Nálezce, který jedná proti tomu, co je nařízeno v §§ 160 až 164, odpovídá za škodu tím vzniklou a ztrácí práva těmito předpisy mu přiznaná (§ 165).

§ 167.

Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, mají stejné povinnosti a stejná práva. Spolunálezcem je také ten, kdo věc nejprve spatřil a jí dosíci se snažil, třebaže jiný dříve se ji uchopil.

§ 168.

b) věcí skrytých;

Co je ustanoveno o nálezu věci ztracené, platí také, naleznou-li se věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté. Nálezné však nenáleží, když vlastník o věci věděl.

c) pokladu.

§ 169.

Poklad je drahocenná věc, o které lze se domnívati, že již dlouho byla skryta a že nikomu nenáleží. Za drahocennou věc je považovati také každý výtvor, který má hodnotu vědeckou nebo uměleckou. Nález ohlásí nálezce příslušnému úřadu.

§ 170.

Z nalezeného pokladu třetiny nabývá nálezce, třetiny vlastník věci, v které byl poklad nalezen, třetiny stát. Je-li poklad nedělitelný, nabývají všichni spoluvlastnictví.

§ 171.

Nálezce pokladu, který jedná proti tomu, co je nařízeno v § 169, ztrácí právo na svou třetinu pokladu ve prospěch vlastníkův. Zatají-li takto poklad nálezce i vlastník, ztrácejí oba své právo ve prospěch obce, v jejímž obvodu věc byla nalezena.

§ 172.

Ustanovení o pokladu platí přiměřeně o přírodninách, které mají vědeckou hodnotu.

§ 173.

Co hradí vlastník za záchranu věci.

Kdo cizí věc zachrání od pravděpodobné zkázy nebo ztráty, může se domáhati na vlastníku, který ji požaduje nazpět, aby mu nahradil náklad na ni učiněný a dal přiměřenou odměnu, ale nejvýše deset ze sta její ceny.

HLAVA 8.

Nabytí vlastnictví přírůstkem.

1. Přírůstek přirozený:

§ 174.

a) plodiny;

Přirozené plody pozemku, totiž užitky takové, které pozemek ze sebe vydává nejsa vzděláván, přibudou tomu, čí je pozemek.

§ 175.

b) zvířata.

Užitky pocházející od zvířete přibudou tomu, čí je zvíře. Bylo-li něčí zvíře oplodněno zvířetem jiného, není vlastník oplodněného zvířete povinen odměnou, ledaže byla umluvena.

2. Přírůstek umělý:

a) zpracování;

§ 176.

Kdo cizí věci zpracuje, se svými spojí, smísí nebo slije, nenabude tím ještě jich vlastnictví.

§ 177.

Mohou-li se takové zpracované věci zase v předešlý stav uvésti, věci spojené, smíšené nebo slité zase od sebe odděliti, a to tak, že nenastane značná ztráta hodnoty, navrátí se každému, což jeho jest, a škoda se nahradí tomu, komu její náhrada náleží.

§ 178.

Nelze-li věc takto v předešlý stav uvésti nebo od jiné odděliti, je všem zúčastněným osobám společná; tomu však, jehož věc vinou jiného byla spojena, zůstavuje se na vůli, aby ji buď celou podržel za to, že druhému nahradí, oč věc na hodnotě získala, nebo aby ji druhému za náhradu postoupil. K účastníku, který je vinen, jest se zachovati podle toho, byl-li úmysl jeho poctivý nebo nepoctivý. Nemohla-li by se vina přičítati ani té ani oné straně, zůstavuje se volba tomu, čí podíl za víc stojí.

§ 179.

Užije-li se cizí hmoty jenom na opravení věci, připadne cizí hmota vlastníkovi věci hlavní, a ten bude povinen hodnotu hmoty, které bylo užito, nahraditi vlastníkovi předešlému podle toho, jednal-li poctivě nebo nepoctivě.

b) stavba.

§ 180.

Užije-li někdo ke stavbě na svém pozemku cizího staviva, stane se sice stavba částí pozemku, ale stavebník bude povinen nahraditi poškozenému stavivo podle obecné ceny; jednal-li nepoctivě, bude nadto povinen nahraditi všelikou jinou škodu.

§ 181.

Zřídí-li kdo stavbu ze svého staviva na cizím pozemku bez vědomí vlastníkova, stane se stavba částí pozemku. Kdo stavěl poctivě, může se domáhati, aby se mu nahradil náklad nutný a užitečný; k tomu, kdo stavěl nepoctivě, jest se zachovati jako k jednateli nezmocněnému.

§ 182.

Pakli by vlastník pozemku věděl, že se staví na jeho pozemku, a tomu, kdo staví poctivě, toho bez zbytečného odkladu nezakázal, může se jenom domáhati, aby se mu za pozemek dala cena obecná. Není-li stavebník poctivý, stanou se spoluvlastníky podle hodnoty pozemku a stavby.

§ 183.

Jestliže stavba vyvedená na pozemku vlastním zastavuje cizí pozemek jen malou svou částí (přestavek), připadne pozemek přestavkem zastavěný stavebníku i tehdy, když vlastník o přestavku nevěděl, a to stavebníku poctivému za náhradu obecné ceny, stavebníku nepoctivému za náhradu škody.

§ 184.

Byla-li stavba vystavěna na cizím pozemku a z cizího staviva, platí o právním poměru mezi vlastníkem staviva a tím, kdo stavěl, § 180, o právním poměru mezi vlastníkem pozemku a tím, kdo stavěl, §§ 181 až 183.

3. Přírůstek smíšený:

osetí a osázení.

§ 185.

Byl-li pozemek oset cizím semenem nebo osázen cizími rostlinami, náleží vlastníkovi pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží teprve tehdy, když už zapustily kořeny. O náhradě za osivo a rostliny platí obdobně ustanovení o náhradě za cizí stavivo.

§ 186.

Čí je strom, řídí se podle kmene, který ze země vyrůstá. Stojí-li kmen na hranicích několika vlastníků, je strom jim všem společný.

HLAVA 9.

Převod vlastnictví a podobné případy jeho přechodu.

Převod.

§ 187.

K převodu vlastnictví vlastníkem je potřebí právního důvodu a úkonu, kterým se převod dovršuje.

Dovršení převodu:

§ 188.

a) při věcech movitých;

Převod vlastnictví k věcem movitým dovršuje se převodem držby.

b) při věcech nemovitých zapsaných ve veřejných knihách;

§ 189.

Převod vlastnictví k věcem nemovitým zapsaným ve veřejných knihách dovršuje se vkladem převodu do těchto knih nebo záznamem, který bude spraven.

§ 190.

Podmínky vkladu, záznamu a spravení záznamu ustanovuje právo knihovní.

§ 191.

c) při věcech nemovitých ve veřejných knihách nezapsaných;

Převod vlastnictví k věcem nemovitým nezapsaným ve veřejných knihách dovrší se tím, že se u soudu uloží listina vytýkající přesně: osobu převodce a nabyvatele, nemovitost, která se má převésti, s jejími částmi, právní důvod převodu, místo a čas smlouvy a výslovné prohlášení převodcovo, že přivoluje k uložení listiny.

§ 192.

d) při stavbách dočasných.

Totéž platí o převodu vlastnictví ke stavbám, které byly zřízeny na cizím pozemku v úmyslu, aby tam trvale nezůstaly, pokud nejde o stavby zřízené na základě práva stavby.

Několikeré zcizení věci.

§ 193.

Zcizí-li vlastník touž věc movitou několika osobám, stane se vlastníkem ten, na koho se držba její dříve převedla.

§ 194.

Zcizí-li vlastník touž věc nemovitou několika osobám, stane se vlastníkem ten, kdo dříve zažádá za knihovní zápis nebo za uložení listiny.

§ 195.

V těchto případech je však zcizitel odpověden druhým za škodu.

§ 196.

Zcizení věci nevlastníkem.

Zpravidla nemůže nikdo převésti na jiného více práv, než sám má. Kdy vlastnictví přechází na jiného převodem nevlastníkovým, jest ustanoveno na jiných místech tohoto zákoníka i v zákonech jiných.

§ 197.

Přechod vlastnictví podle výroku soudu nebo úřadu.

Kdy vlastnictví přechází na jiného na základě výroku soudu nebo úřadu a čeho je třeba k tomu, aby přešlo, podává se z ustanovení o těchto výrocích. Jde-li o věci nemovité, budiž i zde přechod vlastnictví zapsán ve veřejných knihách nebo uložena listina.

Právní následky knihovního zápisu:

§ 198.

a) na práva s věcí nabytou spojená;

Kdo nabude vlastnictví věci, nabude také práv s ní spojených.

§ 199.

b) na závady.

Kdo nabude vlastnictví věci, přejme spolu také závady, které jsou na ní v knihách veřejných zapsány. Kdo do těchto knih nenahlédne, ponese škodu ze své nedbalosti. Osobní závazky předešlého vlastníka přecházejí na vlastníka nového podle ustanovení o převzetí dluhů.

HLAVA 10.

Spoluvlastnictví.

Základ spoluvlastnictví.

§ 200.

Náleží-li věc několika osobám společně, jsou spoluvlastníky. Spoluvlastnictví se zakládá na smlouvě, na posledním pořízení, na výroku soudu nebo úřadu nebo na jiných skutečnostech v zákoně uvedených.

§ 201.

Podle rozdílných zdrojů, z kterých spoluvlastnictví vzniká, určují se i práva a povinnosti spoluvlastníků.

§ 202.

Společná práva spoluvlastníků.

Hledí-li se k věci společné jako k celku, pokládají se spolu vlastníci za osobu jedinou, a shodují-li se, mají právo celou věcí společnou vládnouti podle své vůle. Neshodují-li se, nesmí spoluvlastník činiti na společné věci změny, které by se dotýkaly podílu spoluvlastníka jiného.

Práva spoluvlastníkova vzhledem k podílu.

§ 203.

Se svým podílem smí každý spoluvlastník podle své vůle nakládati jako samovlastník, pokud se to nepříčí právům ostatních spoluvlastníků, a smí tedy svůj podíl zastaviti nebo zříditi k němu právo požívací, poříditi o něm pro případ smrti nebo jinak jej zciziti.

§ 204.

V pochybnostech se má za to, že podíl každého spoluvlastníka je stejný.

§ 205.

Spoluvlastník má právo na zúčtování a na podíl z užitků.

§ 206.

Spoluvlastníkovi je volno domáhati se zrušení právního poměru spoluvlastnického, a to buď rozdělením společné věci (§ 222) nebo prodejem (§ 231). Nesmí se však domáhati zrušení nevčas nebo na újmu druhých, a musí proto snášeti nevyhnutelný odklad přiměřený poměrům.

§ 207.

Zaváže-li se spoluvlastník pokračovati ve společenství, nesmí před časem ani s podílem svým volně nakládati, ani se domáhati zrušení společenství. Tato povinnost se ruší jako povinnosti jiné a nevztahuje se na dědice. Zrušení této povinnosti lze se domáhati i tehdy, když se vyskytnou poměry takové, že na tom, kdo se domáhá zrušení, není možno spravedlivě žádati, aby setrval ve společenství.

§ 208.

I nařízení třetí osoby, kterým se ustanoví věc za společnou, musí vyhověti jen první spoluvlastníci a nikoli jejich dědicové nebo jiní právní nástupci.

§ 209.

Povinnost ke společenství časově neobmezenému nemůže býti zřízena.

§ 210.

Obmezení práva nakládati volně s podílem (§ 203) působí proti třetím osobám jen tehdy, když bylo vloženo do veřejných knih.

Práva a povinnosti spoluvlastníků:

a) vzhledem k společné věci;

§ 211.

Správa společné věci přísluší všem spoluvlastníkům vespolek. Ve věcech týkajících se jen řádné správy a užívání společné věci rozhoduje většina hlasů. Většina hlasů spoluvlastnických se ve všech případech počítá podle velikosti podílů.

§ 212.

Jde-li však o důležité změny, které se navrhují k zachování nebo k výhodnějšímu užívání společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci vyzvati většinu, aby jim dala jistotu proti budoucí škodě, a nedostane-li se jim jistoty, mohou se domáhati zrušení společenství.

§ 213.

Nebude-li jistota dána a nechtějí-li nebo nemohou-li (§ 206) přehlasovaní spoluvlastníci zrušiti společenství, rozhodne los anebo rozhodce anebo, jestliže se o to neb ono jednomyslně neshodnou, soudce, zdali se má změna učiniti beze vší výhrady aneb na zajištění, či vůbec nikoli.