§ 214.
Tímto způsobem se rozhodne také tehdy, když si jsou hlasy spoluvlastníků rovny nebo když se nedosáhne většiny.
§ 215.
Má-li býti zřízen správce společné věci, rozhodne o jeho výběru většina hlasů, a není-li jí, soudce.
§ 216.
Správce společné věci má právní postavení příkazníka; jest jednak povinen vydati řádný počet, jednak však jest oprávněn sraziti všechny užitečné náklady. To platí i tehdy, když spravuje jeden spoluvlastník společnou věc bez příkazu ostatních.
§ 217.
Svěří-li se správa několika osobám, rozhoduje mezi nimi většina hlasů.
b) vzhledem k užitkům, závadám a zúčtování;
§ 218.
Užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů. Nehodí-li se užitky k tomu, aby se dělily, prodají se veřejnou dražbou a čistý výtěžek se rozdělí. Rozdělení užitků lze se domáhati, jakmile jsou vybrány, jestliže si povaha věci nežádá rozdělení v jiné době.
§ 219.
Ve vzájemném poměru nesou spoluvlastníci náklady na správu a závady, které váznou na společné věci nebo k ní náležejí, podle poměru svých podílů.
§ 220.
Každý spoluvlastník se může domáhati, aby byl vydán počet ze správy, jakmile se skončí spoluvlastnictví nebo období odpovídající povaze správy, a mimoto, když se vyskytnou důležité důvody.
§ 221.
Spoluvlastník, který nic nenamítal proti účetní závěrce (bilanci) nebo který nemá práva na účet, může se přece domáhati úplného vyúčtování jak za minulou dobu, tak i budoucně, vyskytne-li se nepoctivost, třebas jen v některé části správy.
c) vzhledem k rozdělení společné věci.
§ 222.
Rozdělení společné věci se stane za souhlasu všech spoluvlastníků. Nemohou-li se dohodnouti, rozhodne los nebo rozhodce nebo, nesjednotí-li se jednomyslně na některém z těchto prostředků, soudce. Nedají-li se ze společné věci utvořiti dílce odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, může rozhodce nebo soudce rozdíly v hodnotě vyrovnati penězi, ale nejvýše tak, že peníz přikázaný jednotlivému spoluvlastníku nepřevýší deset ze sta hodnoty jeho dílce.
§ 223.
Spoluvlastník nemovité věci se stane vlastníkem svého dílce teprve zápisem do veřejné knihy.
§ 224.
Když se dělí pozemky, vyznačí se nové hranice patrně a nezměnitelně a takovým způsobem, aby se uvarovalo podvodu a omylu. Při tom je šetřiti příslušných ustanovení o vyznačení nesporných hranic.
§ 225.
Rozdělení společné věci není na újmu osobám, kterým příslušejí práva zástavní, služebnosti a jiná práva na ní váznoucí.
§ 226.
Dělí-li podle § 222 knihovní předmět soudce, přikáže závady váznoucí na podílech jednotlivých spoluvlastníků na dílce, které připadnou těmto spoluvlastníkům, jakož i na částku připadající jim snad na vyrovnání, a to v takovém pořadí, jaké závadám příslušelo na spoluvlastnických podílech.
§ 227.
Rozdělí-li se panující pozemek, trvá služebnost pro všechny dílce zpravidla dále, nesmí však tím býti rozšířena ani se státi obtížnější. Prospívá-li služebnost jen některým dílcům, zaniká vzhledem k dílcům ostatním.
§ 228.
Rozdělí-li se služebný pozemek a postihuje-li služebnost jen některý dílec, zaniká na dílcích ostatních.
§ 229.
Poskytuje-li nějaká služebnost nebo reálné břemeno právo k užitkům, může, když se dělí pozemek panující, každá z oprávněných osob, a když se dělí pozemek zatížený, každá z obtížených osob žádati, aby bylo vykonávání upraveno soudem. Vykonávání se upraví vzhledem k povaze a k účelovému určení práva, jakož i k poměru velikosti a k hospodářské zvláštnosti jednotlivých dílců tak, aby se to srovnávalo slušně s veškerými zájmy a aby se zatížení nezvětšilo.
§ 230.
Rozhodce nebo soudce při dělení pozemků také rozhodne, má-li některý spoluvlastník na dílci jiného spoluvlastníka zapotřebí nějaké služebnosti k tomu, aby mohl svého dílce užívati, a za jakých podmínek se mu má služebnost zříditi.
§ 231.
Není-li možno věc společnou rozděliti vůbec nebo je-li to možno jen se značným znehodnocením, prodá se veřejnou dražbou a stržené peníze se rozdělí mezi spoluvlastníky podle jejich podílů.
§ 232.
Mezníky a společné listiny nelze děliti. Listiny společné se uloží, není-li tomu jinak nic na závadu, u nejstaršího spoluvlastníka. Ostatní spoluvlastníci obdrží na společný náklad ověřené opisy.
Rozhrady.
§ 233.
Mezníky, meze, ploty umělé i živé, ohrady, zdi, soukromé strouhy, brázdy a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi pozemky sousedními, pokládají se za společné, ač neukazují-li znaky, nápisy, jiné známky nebo listiny, že tomu je jinak.
§ 234.
Spoluvlastník smí společné zdi užívati na své straně až do polovice tlouštky a udělati výklenky a skříně ve zdi tam, kde jich na druhé straně dosud není; avšak nesmí se stavba nižádnými zařízeními vydávati v nebezpečí, ani se nesmí jakkoliv překážeti sousedovi v užívání jeho části. Obdobně platí, jde-li o jiné rozhrady.
§ 235.
Na udržování takových společných rozhrad přispívají všichni spoluvlastníci poměrně. Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje každý svým nákladem to, co je jeho.
§ 236.
Jsou-li na vrchu rozhrady položeny cihly, latě nebo kamení tak, že vyčnívají jen na jednu stranu nebo k ní mají svah, anebo jsou-li pilíře, sloupy, koly a t. p. do země zapuštěny jen na jedné straně, je v pochybnosti vlastnictví rozhrady na této straně, ač nevychází-li z toho, co s obojí strany na rozhradu je položeno nebo do ní zapuštěno, anebo z jiných zvláštních známek, že tomu je jinak. Také ten se pokládá za samovlastníka zdi, kdo nesporně drží zeď stejně vysokou a tlustou v stejném směru pokračující.
§ 237.
Vlastník není povinen, aby rozpadlou zeď nebo ohradu znovu postavil; má však povinnost, aby ji udržoval v dobrém stavu, kdyby bylo se obávati, že otvorem vzejde sousedovi škoda. Každému vlastníku je dále pečovati, aby jeho prostranství bylo, kde toho potřeba vyžaduje, vhodně uzavřeno a od cizího prostranství odděleno, a to, není-li jiné místní zvyklosti, po pravé straně jeho hlavního vchodu. Vyskytnou-li se případy, v kterých se nevystačí s tímto předpisem, rozhodne los nebo rozhodce nebo, nesjednotí-li se hraničníci jednomyslně na některém z těchto prostředků, soudce, jak je rozhradu zříditi a čím nákladem.
Obnova a úprava hranic.
§ 238.
Jsou-li hranice mezi dvěma pozemky tak porušeny, že by se mohly státi neznatelné, nebo jsou-li skutečně neznatelné nebo pochybné, je každý hraničník oprávněn žádati, aby byly soudně obnoveny nebo upraveny.
§ 239.
Jsou-li hranice pochybné, určí se podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistiti, rozdělí soud spornou plochu podle slušného uvážení. Žaloba z lepšího práva zůstává vyhrazena.
§ 240.
Společenství jiných práv věcných.
Ustanovení o spoluvlastnictví platí přiměřeně o společenství jiných práv věcných.
HLAVA 11.
Právo stavby.
Pojem.
§ 241.
Pozemek může býti zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka), míti stavbu na jeho povrchu nebo pod povrchem (právo stavby). Nezáleží na tom, zdali jde o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.
§ 242.
Právo stavby může býti zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek, kterého není potřebí ke stavbě, který však slouží k jejímu lepšímu užívání.
§ 243.
Právo stavby je věc nemovitá. Také stavba se spravuje ustanoveními o věcech nemovitých, ale není věcí samostatnou.
Vznik a zánik práva stavby.
§ 244.
Právo stavby vzniká, jakmile se zapíše jako závada zatíženého pozemku. Právo stavby nemohou v pořadí předcházeti práva zástavní a jinaké závady, které jdou na platy peněžité nebo se příčí účelu práva stavby.
§ 245.
Právo stavby lze zříditi jen jako právo dočasné. Konečný den doby, na kterou je zřízeno, musí býti patrný z knihovního zápisu.
§ 246.
Právo stavby lze zříditi za plat nebo bezplatně. Záleží-li plat v opakujících se dávkách (stavební plat), nemohou býti jeho výměra a splatnost učiněny závislé na nejistých událostech budoucích. Stavební plat lze zajistiti na právu stavby jako reálné břemeno.
§ 247.
Právo stavby nemůže býti obmezeno rozvazovací výminkou.
§ 248.
Prodloužiti lze trvání práva stavby jen se souhlasem těch, pro které jsou na zatíženém pozemku zapsána knihovní práva v pořadí za právem stavby.
§ 249.
Zřekne-li se stavebník práva stavby, může vlastník zatíženého pozemku podle listin prokazujících tuto skutečnost převésti pro dobu ještě neuběhlou právo stavby na sebe nebo na jinou osobu.
§ 250.
Výmaz práva stavby předtím, než uplyne jeho doba, může se bez souhlasu osob, které na něm nabyly knihovních práv, státi jen s tím obmezením, že právní následky výmazu se zřetelem k těmto právům nastanou teprve jich výmazem.
Právní poměry z práva stavby.
§ 251.
Co do zřízení stavby úmluvě vyhovující, co do stavebních změn, užívání stavby a pod. má stavebník stejná práva jako vlastník, co do jinakého užívání pozemku zatíženého právem stavby má, není-li vyjednáno nic jiného, stejná práva jako poživatel.
§ 252.
Smlouvou může býti stavebníkovi uloženo, aby provedl stavbu do určité doby.
§ 253.
Právo stavby může stavebník zciziti i zatížiti. Právo stavby přechází na dědice.
§ 254.
Není-li nic jiného vyjednáno, přísluší stavebníku předkupní právo na stavební pozemek a vlastníku tohoto pozemku na právo stavby.
§ 255.
Z práva stavby přísluší žaloba proti každému, kdo neprávem zadržuje stavbu nebo stavební pozemek, nebo jinak právo stavby ruší.
§ 256.
Není-li nic jiného vyjednáno, je vlastník stavebního pozemku, když právo stavby zanikne uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, povinen dáti stavebníkovi za stavbu náhradu.
§ 257.
Výše náhrady i způsob odhadu mohou býti ustanoveny již napřed, jinak se hradí polovina hodnoty, kterou té doby stavba má.
§ 258.
Zástavní a jinaká práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu.
§ 259.
Práva a povinnosti účastníků mohou býti smlouvou upraveny jinak, jen pokud to zákon dopouští. Dopuštěné úmluvy lze zapsati do veřejných knih a působí pak proti osobám třetím.
HLAVA 12.
Služebnosti.
Pojem.
§ 260.
Věc může býti zatížena ve prospěch jiných osob užívacími právy věcnými (služebnostmi).
§ 261.
Vlastník může zatížiti svůj pozemek služebností ve prospěch užívání jiného svého pozemku.
§ 262.
Je-li služebnost užívati cizího pozemku (služebného) spojena s vlastnictvím jiného pozemku (panujícího) tak, aby se mohlo tohoto pozemku užívati s větším prospěchem nebo s větším pohodlím, je to služebnost pozemková. Jinak je to služebnost osobní. Hlavní druhy služebností pozemkových jsou služebnosti domovní a polní.
Obvyklejší způsoby:
a) služebností domovních;
§ 263.
Obvyklejší domovní služebnosti jsou práva: 1. aby vlastník své stavení o cizí stavení opřel; 2. aby trám do cizí zdi zapustil; 3. aby si okno v cizí zdi pro světlo, vzduch nebo vyhlídku zřídil; 4. aby střechu nebo arkýř do sousedova vzduchového prostoru nebo sklep pod povrchem sousedova pozemku vystavěl; 5. aby okapovou vodu na cizí pozemek sváděl; 6. aby vodu a splašky na pozemek sousední lil nebo po něm sváděl. Tyto a podobné služebnosti opravňují vlastníka domu, aby něco na sousedově pozemku podnikl, a soused je povinen to snášeti.
§ 264.
Jinými služebnostmi domovními je vlastník pozemku služebného zavázán k tomu, aby něco opominul, co by jinak podniknouti směl. Jest jimi zejména povinnost: 7. aby domu svého nezvyšoval; 8. aby neodnímal panujícímu pozemku ani světla ani vzduchu; 9. ani vyhlídky; 10. aby odtok se střechy svého domu neodváděl s pozemku souseda, jemuž pozemek zavlažuje nebo jemuž jinak slouží.
§ 265.
b) služebností polních.
Polní služebnosti jsou zejména: 1. právo stezky, průhonu dobytka nebo vozové cesty; 2. právo čerpati vodu, napájeti dobytek a odváděti nebo přiváděti vodu; 3. právo dobytek hlídati a pásti; 4. kámen lámati, písek a hlínu kopati a vápno páliti.
§ 266.
Způsoby služebností osobních.
Osobní služebnosti jsou zejména: právo užívací a právo požívací.
Nabytí služebností.
§ 267.
Služebnost se zakládá zejména na smlouvě, na posledním pořízení, na výroku soudu nebo úřadu nebo na vydržení.
§ 268.
Zřizuje-li se služebnost k věci zapsané ve veřejných knihách právním jednáním, je k jejímu vzniku potřebí vkladu nebo záznamu ve veřejných knihách; zřizuje-li se k pozemku ve veřejných knihách nezapsanému nebo k stavbě dočasné (§ 192), je potřebí uložiti listinu u soudu.
§ 269.
Kdy vzniká služebnost podle výroku soudu nebo úřadu a čeho je třeba k tomu, aby vznikla, podává se z ustanovení o těchto výrocích. Je-li služebnou věcí věc zapsaná ve veřejných knihách, budiž i v tomto případě služebnost do knih zapsána; je-li služebnou věcí pozemek ve veřejných knihách nezapsaný nebo dočasná stavba (§ 192), budiž uložena listina u soudu.
§ 270.
Služebností pásti na cizích pozemcích a bráti lesní užitky, pak služebností pozemkových, je-li služebným pozemkem les, lze nabýti jen podle smlouvy, posledního pořízení nebo podle výroku soudu nebo úřadu, bylo-li příslušným úřadem prohlášeno, že se srovnávají s potřebami hospodářství polního a lesního. Tyto služebnosti mohou býti zřízeny jen jako vykupitelné a podmínky výkupu musí býti při zřízení služebnosti určeny.
Právní poměry ze služebnosti.
§ 271.
Služebnosti se shodují v tom, že vlastník služebné věci není povinen, aby něco konal, nýbrž toliko, aby snášel výkon práva oprávněnou osobou anebo opominul to, co by jinak jako vlastník činiti směl.
§ 272.
Oprávněná osoba je proto povinna nésti náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností obtížen, je buď povinen, aby na náklad poměrně přispíval, nebo může své užívání pustiti.
§ 273.
Vlastník panujícího pozemku smí sice své právo vykonávati, jak se mu líbí, než služebnosti nesmějí býti rozšiřovány, nýbrž mají býti spíše zužovány, pokud to dovoluje jejich povaha a účel, pro který byly, zřízeny. Není-li míra pozemkové služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku.
§ 274.
Služebnost pozemkovou nelze spojiti s jiným pozemkem panujícím a služebnost osobní nelze převésti na jinou osobu. K prostoru pod povrchem lze však zříditi věcná práva užívací jako zcizitelná a dědičná.
§ 275.
Nehledí-li se k ustanovením hlavy desáté o změnách služebností rozdělením služebné věci nebo panujícího pozemku mezi spoluvlastníky, nemění se služebnost, když se oddělí některé části z věci služebné nebo když k ní přibudou nové, ani změnami v rozsahu panujícího pozemku. Ani změny v hospodářství na panujícím pozemku nic na služebnosti nemění.
§ 276.
K věci lze zříditi i několik služebností, pokud novější právo není na újmu právům starším.
Jak se užije těchto pravidel při obvyklých služebnostech pozemkových.
§ 277.
Opora cizího stavení a trámu.
Kdo je povinen nésti břímě sousedního stavení nebo snášeti zapuštění cizího trámu v své zdi, je také povinen, aby poměrně přispíval na udržování zdí, podpěr nebo stěn. Nelze se však na něm domáhati, aby panující pozemek podpíral.
§ 278.
Služebnost okna.
Služebnost okna dává jen právo na světlo a vzduch. Má-li se z okna vyhlížeti, musí to býti zvláště povoleno. Kdo práva na vyhlížení nemá, může býti přidržen, aby okno zamřižoval. Kdo má služebnost okna, má i povinnost opatrovati otvor.
§ 279.
Služebnost okapu.
Kdo má služebnost okapu, má právo na stok vody dešťové na cizí střechu buď volně nebo po žlabě; svou střechu smí sice zvýšiti, ale nesmí služebnost tím ztížiti. Napadne-li mnoho sněhu, je povinen včas jej odkliditi, jakož i svodní žlab v dobrém stavu udržovati.
Právo na svod dešťové vody.
§ 280.
Kdo má právo na svod vody dešťové se sousední střechy na svůj pozemek, je povinen hraditi sám náklady na žlab, kádě a jiná k tomu potřebná zařízení.
§ 281.
Je-li pro svod potřebí struh nebo stok, je věcí vlastníka panujícího pozemku, aby je zřídil, je však také povinen řádně je krýti a čistiti, aby tím ulehčoval břímě služebný pozemek zatěžující.
Služebnost stezky, průhonu dobytka a cesty vozové.
§ 282.
Služebnost stezky dává právo po ní choditi nebo lidskou silou dáti se dopravovati, pak právo, aby po ní také jiní k oprávněné osobě přicházeli. Se služebností průhonu dobytka je spojeno i právo jezditi ručními vozidly. Služebnost vozové cesty dává právo jezditi všelikými vozidly.
§ 283.
V právu stezky není obsaženo právo dáti se nositi zvířaty; v právu průhonu není obsaženo právo vláčeti těžká břemena po služebném pozemku; v právu vozové cesty není obsaženo právo hnáti puštěný dobytek.
§ 284.
Ti, kterým přísluší služebnost cesty, přispívají poměrně k udržování cest, mostů a lávek; vlastník pozemku přispívá tehdy, když těchto zařízení užívá (§ 272).
§ 285.
Plocha pro výkon těchto služebností musí býti přiměřena potřebě a místu. Stanou-li se cesty povodní nebo jinou náhodou neschůdnými, lze se domáhati, neučinil-li již opatření příslušný úřad, aby byla vykázána nová plocha, než budou cesty uvedeny v předešlý stav.
§ 286.
Právo na vodu.
Kdo má právo na cizí vodu, má k ní také přístup.
§ 287.
Právo sváděti vodu.
Kdo má právo, aby vodu s cizího pozemku na svůj anebo se svého na cizí pozemek sváděl, je také oprávněn, aby na svůj náklad zřídil a udržoval k tomu potřebná zařízení. Míra těchto zařízení se řídí potřebou panujícího pozemku.
Právo pastvy.
§ 288.
Nebyl-li určen druh, počet dobytka, čas a míra pastvy, když se právo pastvy propůjčovalo, chrání se pokojná třicetiletá držba. Jsou-li pochybnosti, platí níže uvedená ustanovení.
Předpisy:
§ 289.
a) o druhu dobytka;
Právo pastvy se vztahuje, není-li jiných právních předpisu, na každý druh tažného, hovězího a skopového dobytka, nikoli však na drůbež a dobytek vepřový, v krajinách lesnatých ani na kozy. Dobytek nebezpečných vlastností, nečistý, nezdravý a cizí je z pastvy vyloučen.
§ 290.
b) o jeho počtu;
Měnil-li se počet paseného dobytka v posledních třiceti letech, je rozhodný průměr za první tři léta pastvy. Není-li ani tento počet zřejmý, je slušnou měrou hleděti jednak k rozsahu, jednak k jakosti pastvy, a oprávněné osobě nedopustiti aspoň tolik, aby na cizí pastvě chovala více dobytka, než ho muže přezimovati pící, kterou jí dodá pozemek panující. Ssající mláďata se nepočítají.
§ 291.
c) o době pastvy;
Dobu pastvy určuje v každé obci nepopřený obyčej. Řádné hospodaření se však pasením nesmí nijak omezovati ani ztěžovati.
§ 292.
d) o rozsahu pastvy;
Právo pastvy nezahrnuje jiného užívání. Nevztahuje se ani na žetí trávy ani na podstatu pastviny, zpravidla nevylučuje ani vlastníka ze spolupastvy.
§ 293.
e) o dozoru.
Hrozí-li z pasení jakákoli škoda, zejména pro lidi, cizí zvířata nebo pro polní úrodu, lze pásti jen pod dohledem způsobilých osob.
§ 294.
Jiné služebnosti.
Předpisů o pastvě je přiměřeně použíti zejména pro kácení dříví a lámání kamene.
Osobní služebnosti.
1. Právo užívací.
§ 295.
Právo užívací jest, není-li jinak ujednáno, právo, aby se cizí věci užívalo k vlastní potřebě.
Předpisy:
a) o užitcích a podstatě;
§ 296.
Uživatel smí beze zřetele k svému ostatnímu jmění z věci bráti užitek podle svého povolání, živnosti a domácnosti.
§ 297.
Potřeba se určuje podle doby, kdy se užívání zřídilo. Pozdější změny v povolání nebo v živnosti nedávají práva na to, aby se užívání rozšířilo.
§ 298.
Uživatel nesmí podstatu věci měniti.
§ 299.
b) o závadách.
Vlastníku věci náležejí všechny užitky, které může bráti, uživateli neškodě. Vlastník však nese všechny závady váznoucí na věci a je povinen, aby udržoval věc na svůj náklad v dobrém stavu. Pokud náklady přesahují užitek, který vlastníkovi zbývá, je uživatel buď povinen tyto zvýšené náklady nésti nebo může své užívání pustiti.
2. Právo požívací.
§ 300.
Právo požívací jest, není-li jinak ujednáno, právo, aby se cizí věci užívalo beze všeho obmezení.
Předpisy:
a) o požitcích a podstatě;
§ 301.
Poživatel má právo na obyčejný i mimořádný výnos. Jemu náleží tedy také užitek z hor, pokud jej horní zákon přisuzuje vlastníkovi, jakož i užitek z lesa podle pravidel řádného lesního hospodaření. Na poklad (§§ 170 a 172), který by se nalezl v pozemku k požívání určeném, práva nemá.
§ 302.
Poživatel, užívaje věci, je povinen šetřiti její podstaty.
§ 303.
b) o závadách;
Poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy požívání bylo zřízeno, a tedy také úroky a umořovací splátky z pohledávek na ní váznoucích. Nese také náklad, bez něhož by se plodu nedosáhlo.
§ 304.
c) o udržování věci;
Poživatel je povinen, aby udržoval věc v tom stavu, v jakém ji převzal, a aby z jejího výnosu hradil obyčejné náklady udržovací a tedy opatřoval její doplňky, obnovy a obvyklé pojištění proti škodám. Zmenší-li se přes to řádným užíváním služebné věci její hodnota bez viny poživatelovy, není z toho poživatel odpověden.
d) o stavbách;
§ 305.
Provede-li vlastník po upozornění poživatelem na svůj náklad stavbu, která se pro stáří budovy nebo pro nějakou náhodu stala nutnou, je poživatel povinen, aby podle míry, jak se tím požívání zlepšilo, platil úroky z nákladů.
§ 306.
Nemůže-li nebo nechce-li vlastník stavbu provésti, je poživatel oprávněn, aby stavbu provedl sám a po skončeném požívání se domáhal jako poctivý držitel náhrady.
§ 307.
Stavby, které nejsou nutné, je poživatel povinen snášeti, nestane-li se tím jeho právu újma anebo nahradí-li se mu všechna škoda. Úroky z nákladů na takovéto stavby poživatel nenese.
§ 308.
e) o zlepšení věci.
Vlastník je povinen nahraditi poživateli náklad, jímž věc byla zlepšena, pokud by se jeho náhrady mohl domáhati jednatel bez příkazu. Co se týká nákladu ze záliby a pro okrasu, má poživatel stejná práva a povinnosti jako poctivý držitel.
Vzájemná práva a povinnosti při zániku požívání:
§ 309.
a) co do podstaty;
Má se za to, že věc, když ji poživatel obdržel, byla k potřebě, a to prostřední jakosti, a že při ní bylo všechno, čeho je potřebí k jejímu řádnému užívání.
§ 310.
b) co do užitků.
Když se skončí požívání, náležejí plody ještě neoddělené vlastníkovi. Je však povinen poživateli nebo jeho dědicům nahraditi, co na ně vynaložili, podle ustanovení o náhradě příslušející poctivému držiteli. Na jiné užitky má poživatel nebo jeho dědicové právo podle toho, jak dlouho požívání trvalo. O nájemních a pachtovních právech zřízených poživatelem platí přiměřeně §§ 975 až 977.
3. Společná ustanovení.
§ 311.
Užívání a požívání věcí zastupitelných.
Zřídí-li se právo užívací nebo požívací k zuživatelným věcem zastupitelným, smí uživatel nebo poživatel s věcmi nakládati podle své libosti. Když se skončí jejich právo, mají povinnost vrátiti stejné množství věcí téhož druhu.
Užívání a požívání jistiny.
§ 312.
Uživatel nebo poživatel jistiny uložené pod úrok má právo jen na tento úrok. Úrok tento náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která následkem nějaké změny nastoupí na místo jistiny dřívější.
§ 313.
Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují společně, má-li se co s jistinou podniknouti. Nedohodnou-li se, rozhodne soudce.
§ 314.
Dlužník se osvobodí jen tehdy, když splatí jistinu k společné ruce věřitele a toho, kdo je jejím uživatelem nebo poživatelem. Domáhati se může každý z obou, věřitel i uživatel nebo poživatel, jen toho, aby se pro oba složila jistina k soudu.
§ 315.
Jistota.
Vlastník se nemůže domáhati na uživateli nebo poživateli, aby zajistili podstatu, leč hrozí-li jí nebezpečí. Nebyla-li jistota dána, může se vlastník domáhati, aby mu věc za slušné odbytné byla puštěna nebo aby podle okolností byla dána do soudní úschovy.
4. Služebnost bytu.
§ 316.
Služebnost bytu může býti zřízena jako užívací nebo požívací právo. V pochybnostech se má za to, že jde o právo užívací. Poskytnou-li se někomu všechny obytné části domu, aby jich užíval neobmezeně, šetře jen podstaty, je to požívání obytného stavení. Podle toho se užije předcházejících předpisů o právu užívacím nebo požívacím.
§ 317.
Vlastník podrží vždy právo, aby volně nakládal se všemi částmi domu, na které se služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu býti znesnadněn potřebný dohled.
§ 318.
Nepravidelné služebnosti.
Služebnosti, které se v předcházejících ustanoveních upravují jako pozemkové, mohou býti zřízeny jako služebnosti osobní. V pochybnostech je služebnost pokládati za pozemkovou.
§ 319.
Žalobní právo ze služebností.
Kdo je oprávněn ze služebnosti, má k ochraně svého práva žaloby obdobné žalobám z vlastnictví a z domnělého vlastnictví.
Zánik služebností.
§ 320.
1. Všeobecné ustanovení.
Předpisy hlavy čtyřicáté šesté a čtyřicáté sedmé o zrušení práv a závazků platí také o služebnostech.
2. Zvláštní ustanovení:
§ 321.
a) změna na věci služebné;
Služebnost zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc služebná nemůže již sloužiti prospěšnějšímu nebo pohodlnějšímu užívání pozemku panujícího nebo potřebám osoby oprávněné. Jestliže se břímě věc služebnou zatěžující změnou poměrů octne v hrubém nepoměru k výhodě pozemku panujícího nebo osoby oprávněné, lze se domáhati zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Přechodná nemožnost výkonu služebnosti její zánik nezpůsobí.
§ 322.
b) uplynutí času;
Čas, na který někomu byla zřízena služebnost, může býti určen tak, že služebnost skončí, když nějaká jiná osoba dosáhne určitého věku. V pochybnostech se má za to, že dřívější smrt této osoby nemá na trvání služebnosti vlivu.