§ 1280.

Je-li vydána kvitance na jistinu, má se za to, že byly zapraveny také úroky.

§ 1281.

Má-li věřitel od dlužníka dlužní úpis, je povinen, kromě toho, že mu vydá kvitanci, vrátiti dlužní úpis nebo odepsati splátku na dlužním úpise. Tvrdí-li, že nemůže dlužní úpis vrátiti, je dlužník oprávněn domáhati se na něm prohlášení ověřeného soudem nebo notářem, že dlužní úpis pozbyl platnosti. Obdrží-li dlužník od věřitele dlužní úpis bez kvitance, má se za to, že dluh byl splněn.

§ 1282.

Jde-li o opakované dávky z téhož právního důvodu, má se za to, že ten, kdo předloží kvitanci na dávku později splatnou, splnil také dávky dříve splatné.

§ 1283.

Trvá-li zvyklost nebo je-li mezi stranami obvyklé, že se čas od času účtuje, má se za to, že ten, kdo vykáže zaplacení dluhu z doby pozdější, má vyrovnány i účty starší.

Splnění dluhu z papírů majiteli svědčících.

§ 1284.

Zavázal-li se kdo v listině, že bude plniti jejímu přínosci (papír majiteli svědčící), je povinen plniti podle obsahu listiny, jen předloží-li se mu papír k výplatě a vrátí-li se za výplatu.

§ 1285.

Dlužník je povinen plniti přínosci papíru, ačli nevěděl nebo nemusil věděti, že přínosce není vlastníkem ani není oprávněn vybrati plnění.

§ 1286.

Vedle námitky podávající se z § 1285 může dlužník činiti přínosci jen takové námitky, které se týkají platnosti papíru nebo které plynou z jeho obsahu nebo které mu příslušejí přímo proti tomu, kdo se domáhá plnění.

§ 1287.

Je-li v papíru se svolením dlužníkovým označena jen určitá osoba jako oprávněná z papíru, je dlužník povinen plniti jen této osobě, předloží-li mu papír k výplatě a vrátí-li jej za výplatu.

§ 1288.

Vychází-li z obsahu papíru najevo, že se výplata provede, splní-li se určité podmínky, je dlužník povinen plniti, jen když tyto podmínky jsou splněny.

Složení dluhu k soudu.

§ 1289.

Nelze-li dluh splniti proto, že věřitel je neznám nebo nepřítomen nebo že to, co se mu nabízí, bez důvodu odmítne; že dlužník bez vlastní viny je v nejistotě, kdo je věřitelem; nebo že se vyskytly jinaké důležité důvody na straně věřitele, je dlužník, nebo kdo jiný je povolán splniti, oprávněn dlužnou věc složiti k soudu nebo, nehodí-li se k tomu, žádati, aby soud učinil opatření, aby byla vzata v úschovu.

§ 1290.

O složení zpraví soud toho, pro koho se složení stalo, a podle potřeby zařídí jeho zastoupení.

§ 1291.

Stalo-li se složení řádně, je dlužník osvobozen.

§ 1292.

Jakmile věřitele dojde zpráva o složení, jest ukladateli na žádost vrátiti věc jen tehdy, když si takové vrácení vymínil a soud ještě nerozhodl, zda se složení stalo řádně čili nic; když soud rozhodl, že se složení nestalo řádně; nebo když s žádostí ukladatele vyslovil souhlas ten, pro koho věc byla složena.

Splnění nedluhu.

§ 1293.

Jestliže někdo jinému omylem, byť i to byl omyl právní, splní, co mu není dlužen, může se domáhati vrácení toho, co bylo plněno.

§ 1294.

Stran toho, co nemůže býti vráceno, stran plodů těžených i zanedbaných a přírůstku, jakož i stran nákladu, platí o nepoctivém příjemci ustanovení §§ 119 a 120. Byla-li takto plněna práce, může pracovník pohledávati plat, přiměřený způsobenému užitku.

§ 1295.

Na příjemci poctivém se může plnitel domáhati toho, čím je příjemce na újmu plnitele obohacen. Po doručení žaloby se závazek poctivého příjemce přitužuje podle § 121.

§ 1296.

Kdo přijme nedluh, je příjemcem nepoctivým nebo poctivým podle toho, zda věděl nebo musil věděti, že plnitel je na omylu, čili nic.

§ 1297.

Je-li někdo povinen dáti ze dvou věcí jen jednu podle své volby a dá-li omylem obě, záleží na něm, chce-li se domáhati vrácení té či oné.

§ 1298.

Vrácení splněného dluhu lze se domáhati také tehdy, když dluh je dosud jakýmkoliv způsobem nejistý nebo závislý na výmince. Splní-li však někdo předčasně dluh pravý a bezvýminečný, nemůže se domáhati vrácení toho, co bylo plněno, a nemůže se ani domáhati úroků z mezidobí.

§ 1299.

Splní-li někdo dluh promlčený, nežalovatelný nebo takový, který je neplatný z nedostatku formy, nemůže vymáhati, co bylo plněno, právě jako ten, kdo plní věda, že tím není povinen.

§ 1300.

Toto ustanovení však neplatí tehdy, když splní dluh osoba, které nepřísluší správa jejího jmění.

Jiná plnění bez právního důvodu.

§ 1301.

Je-li plněno k účelu možnému a dovolenému a nebylo-li ho dosaženo náhodou nebo vůlí strany jedné nebo druhé, platí přiměřeně ustanovení §§ 1293 až 1300, není-li ustanovení odchylných.

§ 1302.

Komu bylo takto plněno, má postavení poctivého příjemce nedluhu po doručení žaloby (§ 121); avšak snoubenec, který je podle §§ 800 a 801 povinen vrátiti dar, je takovým příjemcem teprve od doby, kdy zvěděl o zrušení zasnoubení.

§ 1303.

Dá-li někdo vědomě něco k účelu nemožnému nebo nedovolenému, nemůže se domáhati, aby mu to bylo vráceno.

§ 1304.

Dá-li však někdo, aby zabránil nedovolenému činu, něco tomu, kdo se chtěl činu dopustiti, může se domáhati vrácení.

§ 1305.

Předpisů §§ 1293 až 1300 jest přiměřeně užíti také tehdy, když právní důvod věc podržeti pominul.

2. Kompensací.

§ 1306.

Vyskytnou-li se vzájemné pohledávky, které jsou pravé a jdou na plnění stejného druhu, zrušují se kompensací, pokud se navzájem kryjí, když některá z obou stran učiní projev nesoucí se ke kompensaci. Kompensace působí ode dne, kdy se pohledávky setkají.

§ 1307.

Ke kompensaci se nehodí pohledávky uvedené v § 1299, není-li ustanoveno nic jiného.

§ 1308.

Proti pohledávce dospělé nelze kompensovati pohledávku nedospělou a ke kompensaci se nehodí pohledávky neurčité.

§ 1309.

Proti pohledávkám na vrácení věcí svémocně odňatých, půjčených nebo do uschování vzatých, najatých nebo pachtovaných nelze vykonati právo zadržovací ani kompensaci. Proti pohledávkám z nepravidelné smlouvy schovací je kompensace možná.

§ 1310.

Nelze vykonati kompensaci proti pohledávkám na nutnou výživu a vůbec proti pohledávkám nezabavitelným.

§ 1311.

Dlužník nemůže naproti svému věřiteli zpravidla (§§ 1198, 1237) kompensovati, co věřitel má plniti jinému nebo jiný dlužníkovi.

§ 1312.

Byla-li pohledávka převedena postupně na několik osob, může dlužník sice kompensovati svoji pohledávku, kterou měl v době, kdy dluh byl po prvé postoupen, za věřitelem prvním,

jakož i svoji pohledávku za věřitelem posledním, ale nemůže kompensovati svou pohledávku, kterou má za některým z věřitelů prostředních.

§ 1313.

Jiných vlastností pohledávek, než které jsou uvedeny v předcházejících předpisech, potřebí není.

3. Vzdáním.

§ 1314.

Je-li věřitel oprávněn nakládati se svým právem, může se ho také k dobru dlužníka vzdáti a tím závazek zrušiti.

§ 1315.

Vzdá-li se někdo práva domáhati se náhrady škody vzniklé na pozemku a zapíše-li se takové vzdání do veřejných knih, působí i proti pozdějším vlastníkům.

4. Sjednocením práva se závazkem.

§ 1316.

Sjednotí-li se kterékoliv právo se závazkem v jedné osobě, pomine závazek a právo, neplyne-li ze zákona nic jiného.

§ 1317.

Sjednotí-li se v jedné osobě práva a závazky zapsané do knih veřejných, trvají, dokud se nevymaží z knih. Až do té doby může zapsané zástavní právo býti s jinou pohledávkou spojeno vlastníkem nebo exekucí.

5. Nemožností.

§ 1318.

Podlehne-li určitá věc zkáze skutečností, za kterou dlužník neodpovídá, ruší se tím všechen závazek, i závazek nahraditi její hodnotu. To platí i tehdy, nelze-li splniti závazek pro jinou skutečnost, za kterou dlužník neodpovídá. Jde-li o částečnou nemožnost, je hleděti stran trvání nebo zániku závazku k § 709.

§ 1319.

Vždy však má dlužník povinnost to, co obdržel pro splnění závazku, vrátiti nebo nahraditi jako poctivý držitel, ale tak, aby ze škody jiného neměl užitek.

§ 1320.

6. Projitím času.

Práva a závazky pomíjejí také, když projde čas, na který jsou obmezeny poslední vůlí, smlouvou, výrokem soudu nebo úřadu nebo zákonem.

HLAVA 47.

Vydržení a promlčení.

§ 1321.

Ustanovení všeobecné.

Vydržením práva vznikají a promlčením zanikají.

Vydržení řádné.

Jeho náležitosti: 1. Držba:

§ 1322.

K vydržení práva je kromě způsobilé osoby a způsobilé věci nutná její držba, jež musí býti řádná, poctivá a pravá a jež musí trvati po všechen čas zákonem vyměřený.

a) řádná;

§ 1323.

Držba je řádná s hlediska vydržení, když se zakládá na důvodu, který by postačil ke vzniku práva, kdyby náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno osobou oprávněnou.

§ 1324.

Práva vlastnického k věcem zastaveným, zadržovaným, pronajatým, propachtovaným, půjčeným, do schování nebo do požívání daným nemohou věřitelé, nájemci, pachtýři, vypůjčitelé, schovatelé nebo poživatelé nabýti vydržením pro nedostatek řádnosti držby. Dědicové jejich nemají více důvodu než oni sami.

§ 1325.

b) poctivá;

Držba musí býti poctivá (§§ 109 až 112). Nepoctivost předchůdce nevadí poctivému nástupci nebo dědici, aby počal vydržení ode dne, kdy nabyl držby (§ 1357).

§ 1326.

c) pravá.

Držba musí býti pravá (§ 113). Nepravost držby překáží i vydržení dědicovu.

2. Doba vydržecí.

§ 1327.

Právo vlastnické k věci nemovité a vůbec právo, které má povahu věci nemovité, vydrží, kdo je drží způsobem zákonným po třicet let. Jde-li o jinou věc nebo právo, je vydržecí doba tříletá.

§ 1328.

Jak někdo nabývá uplynutím času práva, které je pro něho zapsáno ve veřejných knihách, ustanovuje právo knihovní.

§ 1329.

Jde-li o právo, které se zřídka vykonává, je potřebí vedle průběhu třiceti let, aby právo po každé, když se naskytne příležitost, bylo vykonáno a aby se tak stalo aspoň třikrát. Nedošlo-li takto na trojí výkon, prodlužuje se vydržecí doba, až právo bude vykonáno po třetí.

§ 1330.

Proti státu a proti jiným právnickým osobám veřejného práva vydrží se právo vlastnické k věci nemovité a vůbec právo, které má povahu věci nemovité, ve čtyřiceti letech. Jde-li o jinou věc nebo právo, je vydržecí doba šestiletá.

§ 1331.

Následuje-li po osobě nepožívající výhody osoba výhody požívající, počítá se doba držby proti předchůdci do vydržecí doby šestileté dvojnásob, do doby čtyřicetileté čtyřmi třetinami. Následuje-li po osobě požívající výhody osoba výhody nepožívající, počítá se doba držby proti předchůdci do vydržecí doby tříleté jednou polovinou, do doby třicetileté třemi čtvrtinami.

§ 1332.

Kdo je ve společenství s osobou, která podle zákona při vydržení požívá zvláštní výhody, tomu se dostane stejné výhody, zakládá-li ono společenství takovou jednotu zájmů, že by následek způsobený dokonaným vydržením nutně postihl oba společníky.

§ 1333.

Také ten, kdo nabyl věci movité přímo od nepravého nebo nepoctivého držitele nebo není s to, aby jmenoval svého předchůdce, může právo vlastnické vydržeti, jen uplyne-li doba dvojnásob dlouhá, než jaké by bylo potřebí jinak.

§ 1334.

Vydržení mimořádné.

Kdo opírá svoje vydržení o dobu třicetiletou nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje k vydržení, aby jeho držba byla řádná a pravá. Drží-li však nepoctivě, nenabývá ani tenkrát, když uplyne třicet nebo čtyřicet let.

Promlčení.

§ 1335.

Právo vlastnické zanikne, když v době promlčecí nebude proveden nárok na vydání věci (§ 146).

§ 1336.

Právo zatěžující jiného, ať je do veřejných knih zapsáno čili nic, zaniká, když podle toho, o jaké právo jde, buď oprávněná osoba právo v promlčecí době nevykoná, ač mohlo býti vykonáno, nebo do téže doby neprovede nároku na odklizení stavu, který se právu příčí, ač

nárok mohl býti proveden.

§ 1337.

Je-li pohledávka splatná na výpověď, počíná se promlčení dnem, kdy věřitel nejprve mohl způsobiti svou výpovědí splatnost pohledávky.

§ 1338.

Trvá-li zvyklost, nebo je-li mezi stranami obvyklé, že se účet o pohledávce předkládá za určitá období, počíná se promlčení koncem takového období.

Výjimky.

§ 1339.

Promlčením nezanikají pohledávky na výživu zakládající se na poměrech rodinných.

§ 1340.

Nepromlčuje se také právo na rozdělení společné věci, na obnovu a úpravu hranic, na zřízení cesty nezbytné a na výkup reálného břemena.

§ 1341.

Kdo směl vykonati nějaké právo na celém pozemku nebo rozličným způsobem podle libosti, neobmezuje se v svém právu tím, že je vykonával po sebe delší čas toliko na některé části pozemku nebo toliko některým způsobem; měl-li by v svém právu býti obmezen, musil by dříve někdo proti němu nabýti práva zapovídacího vydržením nebo jiným způsobem.

§ 1342.

Promlčením nezanikne právo zástavní, dokud věřitel má movitou zástavu v rukou, a zajištěná pohledávka, pokud je kryta zástavou, dojde uspokojení ze zástavy. Když promlčením zanikne pohledávka, lze, dokud takto trvá zástavní právo, vyplatiti zástavu splněním pohledávky nebo cenou zástavy, je-li nižší než pohledávka.

§ 1343.

Ustanovení předcházejícího paragrafu platí obdobně, má-li věřitel právo zadržovací.

Doba promlčecí.

§ 1344.

Doba promlčecí trvá třicet let.

§ 1345.

Jde-li o právo, které se zřídka vykonává, je vedle uplynutí třiceti let potřebí, aby ten, komu právo přísluší, ve třiceti letech, ač se příležitost k tomu vyskytla aspoň třikrát, nikdy ho nevykonal. Nevyskytne-li se ve třiceti letech příležitost právo vykonati po třikrát, prodlužuje se doba promlčecí, až z trojí příležitosti žádné nebude užito.

§ 1346.

Jde-li o osoby požívající podle § 1330 zvláštních výhod, platí místo promlčecí doby třicetileté doba čtyřicetiletá. Následují-li po sobě osoby požívající výhody s osobami výhody nepožívajícími, je hleděti k § 1331. Jde-li o zájmové společenství osoby požívající výhody s osobou výhody nepožívající, platí § 1332.

§ 1347.

Pohledávky zadržených občasných plnění splatných ve lhůtách nejvýše jednoletých, jako úroků, rent, příspěvků vyživovacích a dávek výměnkových, zanikají ve třech letech. Právo samo se promlčí, když se nevykoná po třicet let.

§ 1348.

Ve třech letech se promlčují pohledávky:

1. za dodání věcí, za provedení prací nebo za obstarám záležitostí v živnostenském, obchodním, zemědělském nebo jinakém provozování;

2. za stravování, ošetřování, léčení, výchovu nebo vyučování;

3. nájemného a pachtovného;

4. osob konajících práce co do platů a náhrady výdajů ze smluv o práci, pak pohledávky zaměstnavatelů co do záloh daných na takové pohledávky;

5. lékařů, zvěrolékařů, zubních techniků, porodních asistentek, soukromých učitelů, advokátů, pak notářů, patentových zástupců a všech jiných osob veřejně ustanovených k obstarávání záležitostí co do odměny za jejich výkony a náhrady jejich výdajů, pak pohledávky stran co do záloh daných oněm osobám.

§ 1349.

Ve třech letech se promlčují práva nebo nároky:

1. odvolati dar pro nevděk obdarovaného;

2. odporovati provedenému rozdělení společné věci;

3. domáhati se jiného určení hranic, než jak je soud určil podle § 239;

4. domáhati se, aby byla zrušena smlouva pro zkrácení přes polovinu hodnoty nebo pro donucení nebo pro omyl, pokud druhé straně nelze vytknouti lstivé jednání;

5. dokročiti na obdarovaného pro zkrácení dílu povinného;

6. domáhati se, aby pořízení pro případ smrti bylo prohlášeno neplatným nebo aby byl vyplacen nebo doplněn povinný díl.

§ 1350.

V případech uvedených v § 1349, č. 5 a 6 se neskončí doba promlčecí dříve, než uplynou tři léta od přikázání pozůstalosti.

§ 1351.

Služebnost se promlčí, když se obtížená osoba výkonu služebnosti zprotiví a osoba oprávněná se do tří let nedomáhá svého práva.

§ 1352.

Nárok na náhradu škody se promlčuje ve třech letech od té doby, kdy poškozený zví, jaká škoda jest a kdo za ni odpovídá, ať škoda vznikne porušením povinnosti vyplývající z právního jednání, ať mimo takovou povinnost. Když poškozený nezví o škodě nebo o osobě náhradou povinné, zanikne nárok, když uplyne třicet let.

§ 1353.

Nároky ohlášené podle §§ 815 a 833 promlčují se ve třech letech od konce ohlašovací doby.

§ 1354.

Promlčení pohledávek vykonatelných.

Pohledávky přisouzené rozsudkem nebo jiným výrokem, který nabyl moci práva, pohledávky přiznané vykonatelným smírem nebo jinou vykonatelnou listinou a pohledávky zjištěné v řízení konkursním nebo vyrovnacím promlčují se ve třiceti (§ 1344) nebo ve čtyřiceti letech (§ 1346). Jestliže výrok nebo právní jednání tu uvedené uloží povinnost k opakujícímu se plnění (§ 1347), které dospěje v budoucnosti, promlčuje se nárok na jednotlivé takové plnění podle § 1347.

Jiné doby promlčecí a doby k provedení nároků.

§ 1355.

Ustanovení této hlavy o době promlčecí platí, nejsou-li pro promlčení jednotlivých nároků zákonem vyměřeny doby jiné.

§ 1356.

Některé nároky zaniknou, když nebudou provedeny do ustanovené doby. O tom jsou dána ustanovení na místech, kde je o těchto nárocích řeč.

§ 1357.

Vpočtení doby předchůdcovy.

Kdo nabude poctivě držby od držitele řádného a poctivého, má jako nástupce právo započísti si vydržecí dobu předchůdcovu (§ 1325); jde-li o nabytí práva vydržením třicetiletým nebo čtyřicetiletým, lze vpočísti dobu předchůdcovy držby, i když nebyla řádná nebo pravá. Na průběh promlčení nepůsobí změna v osobách, kterých se týká.

Jak se vydržení a promlčení staví.

§ 1358.

Proti nezletilým, choromyslným a slabomyslným nepočíná se vydržení ani promlčení, dokud se těmto osobám nezřídí řádný zástupce. Vydržení nebo promlčení již započaté probíhá dále, nemůže však skončiti, dokud překážka nepomine. Překážka pomine také tím, že se zřídí řádný zástupce nebo že na místo osoby požívající této výhody vstoupí osoba této výhody nepožívající. Vydržení a promlčení se však neskončí dříve, než uplynou dvě léta potom, kdy pomine překážka. Je-li promlčecí doba kratší než dvě léta, platí tato kratší doba místo doby dvouleté.

§ 1359.

Promlčení práva, které náleží k pozůstalosti, pak vydržení a promlčení práva proti pozůstalosti se neskončí dříve než šest měsíců potom, kdy lze právo provésti se strany zástupce pozůstalosti nebo proti němu, nebo potom, kdy byl prohlášen konkurs na pozůstalost, které se podle ustanovení práva dědického nedostalo zastoupení. Je-li promlčecí doba kratší než šest měsíců, platí tato kratší doba místo doby šestiměsíční.

§ 1360.

Mezi nerozvedenými manžely, pak mezi dětmi v moci rodičské a chráněnci na straně jedné a jejich rodiči vykonávajícími moc rodičskou, poručníky, opatrovníky, podpůrci na straně druhé vydržení nebo promlčení ani se nepočíná ani dále neprobíhá.

§ 1361.

Zdržuje-li se někdo mimo hranice tohoto státu za příčinou služby veřejné nebo nejdou-li práva, jako v čas války nebo jiných pohrom, vydržení nebo promlčení ani se nepočíná ani, dokud překážka trvá, neprobíhá.

Jak se vydržení a promlčení přerušuji.

§ 1362.

Jak vydržení tak i promlčení se přerušují, když ten, kdo se toho neb onoho chce dovolávati, dříve než čas projde, buď výslovně nebo mlčky právo druhého uzná, nebo když jej oprávněná osoba žaluje a ve sporu náležitě postupuje. Nalezne-li se však výrokem v moc práva vešlým, že zažalovaný nárok netrvá, je po zákonu vydržení i promlčení nepřerušeno. Žalobě jsou postaveny na roveň takové úkony, které podobně jako žaloba vedou k uspokojení

nebo k určení nároku mocí úřední.

§ 1363.

Avšak vydržení nebo promlčení některého práva, dovršené za rozepře nebo za řízení jí na roveň postaveného nebo teprve po jich skončení, nebude na újmu tomu, komu dodatečně byla povolena obnova rozepře nebo řízení provedených o tomto nároku.

§ 1364.

Vydržení i promlčení směřující proti stavu knihovnímu přerušuje se knihovním zápisem práva, které by vydržením nebo promlčením bylo zkráceno, bylo-li zápisu dobyto v nezaviněné nevědomosti o probíhajícím vydržení nebo promlčení:

Právní následky vydržení nebo promlčení.

§ 1365.

Nabyl-li někdo vydržením nebo promlčením knihovního práva nebo byl-li promlčením zbaven knihovní závady, může se domáhati, aby byl knihovní stav uveden v soulad se skutečným stavem právním.

§ 1366.

Vydržení nebo promlčení není na újmu tomu, kdo dobyl zápisu práva, které vydržením nebo promlčením bylo zkráceno, důvěřuje (§§ 109 až 112) v knihy veřejné.

§ 1367.

K vydržení a promlčení je přihlížeti, jen když se ho strana dovolává.

§ 1368.

Promlčení nelze se vzdáti ani je prodloužiti.

Promlčení se nelze ani napřed vzdáti, aniž lze ujednati delší čas promlčecí, než jaký je vyměřen zákonem.

§ 1369.

Promlčení námitky.

Uplyne-li doba promlčecí, platí o promlčení námitky totéž, co platí o promlčení práva, není-li zákonem ustanoveno nic jiného.

 

Důvodová zpráva.

I. Vývoj a postup přípravných prací na novém zákoníku občanském.

S přípravnými pracemi na novém zákoníku občanském započato bylo záhy potom, co samostatný československý stát vstoupil v život. V oboru práva občanského nahrazení dvojitého právního řádu, prozatímně zachovaného v platnosti zákonem ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n., řádem jednotným, jevilo se tím naléhavějším, že jen v území dříve rakouském bylo právo občanské kodifikováno ve všeobecném občanském zákoníku z r. 1811, pozměněném a doplněném zvláště novelami z r. 1914, 1915, 1916, kdežto na území dříve uherském jen některé úseky občanského práva upraveny byly zákony zvláštními, jinak ale platilo právo obyčejové, o němž poučení bylo možno čerpati jen z pramenů namnoze nesnadno dostupných. Z občanského zákoníka rakouského, jenž byl přechodně zaveden v bývalém Uhersku, zůstala podle usnesení judexkuriální konference v platnosti jen ustanovení týkající se nabývání, převodu, obmezení a zániku práv knihovních.

Rychlé opatření nového občanského zákoníka, jenž by platil na celém území československé republiky, zdálo se za tohoto stavu nutným nejen z důvodů zásadních - že totiž jednotný stát vyžaduje jednotného právního řádu především v oboru tak důležitém a každého člena státu se dotýkajícím, jako je právo občanské - nýbrž i z důvodů praktických. Zejména bylo nutno očekávati, že čilý styk mezi oběma oblastmi, rozdělenými před převratem politickými hranicemi mezi Rakouskem a Uherskem, zvláště v oboru práva občanského povede ke kolisím mezi oběma platnými právními řády.

Na obšírnější práci zákonodárnou nebylo ovšem v prvních dobách československé republiky možno pomýšleti. Poměry, za jakých se nový stát zrodil, vyžadovaly, aby pozornost byla věnována především likvidaci následků světové války a řešení nutkavých problémů hospodářských a sociálních. Bylo zřejmé, že úkol odpovědný a nesnadný i v dobách klidného vývoje státního života nemůže býti rychle zdolán v situaci, v které se octla československá republika po státním převratu. Zbývalo jediné užíti toho, co bylo po ruce. Ministerstvo spravedlnosti připravilo proto český překlad občanského zákoníka z r. 1811, jejž jen doplnilo podle novel a zákonů mezitím vydaných (jmenovitě podle zákona z 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n.), a hodlalo navrhnouti, aby tento překlad zaveden byl na celém území republiky jako občanský zákoník nový. Návrh sdělený profesorům práva občanského Dr. Krčmářovi a Dr. Svobodovi se však nesetkal s jejich souhlasem. Vyslovili se, že pouhý překlad občanského zákoníka z r. 1811 ani s navrženými doplňky pro potřeby právního života nepostačí; doporučili, aby revise tekstů dosavadních byla pronikavější a aby byla provedena podle směrnic, jež by určila komise složená jak z teoretiků občanského práva, tak i ze zástupců praktických povolání právnických.

Řídíc se projeveným přáním, vyžádalo si ministerstvo spravedlnosti posudek o tom, jak by se mělo postupovati při přípravě nového občanského zákoníka, od komise,do níž byli přizváni universitní profesoři a zástupcové soudců, advokátů a notářů. Na poradách, které se konaly dne 6. března a 16. června 1920, bylo v zásadě usneseno, že nemá býti tvořen od základu nový občanský zákoník, nýbrž že za podklad jednání sluší vzíti občanský zákoník z r. 1811. Z tekstu jeho měla býti všechna ustanovení zastaralá a nepraktická vypuštěna, ustanovení nevyhovující přítomné době nebo ostatnímu právnímu řádu československé republiky měla býti přiměřeně pozměněna a zákon měl býti doplněn jednak předpisy, jež dosud, ač se ho úzce dotýkaly, z různých důvodů nebyly pojaty do jeho tekstu, jednak předpisy upravujícími nové zjevy života hospodářského a sociálního. Změny měly býti omezeny na míru nejnutnější a opětovně bylo zdůrazňováno, že nemá jíti než o opatrnou revisi zákona dosavadního. Zároveň však bylo doporučeno všeobecně, aby se přihlíželo k právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Není snad třeba obšírně odůvodňovati, proč za podklad přípravných prací zvolen byl zákoník občanský z r. 1811 (v novelové úpravě), jenž měl býti jen upraven a zmodernisován, a proč na příklad nebyla přijata za vzor nového zákoníka československého některá kodifikace cizozemská. Jde přece o to, aby se nový zákoník přimkl co nejtěsněji k právnímu stavu dosavadnímu, což se může státi jediné tím, že bude založen na zákoně, jenž v jedné části státu od počátku - kromě Hlučínska, na němž byl zaveden od 1. května 1920 (srv., vl., nař. z 11. března 1920, č. 152 Sb. z. a n.) - platí; v druhé části pak něco z občanského zákoníka se kryje s právem domácím, něco se vžilo jako právo obyčejové; o něčem bylo již tehdy jisto, že bude zvláštním zákonodárnými aktem zavedeno na Slovensko a Podkarpatskou Rus (jako se stalo s ustanoveními hlavy 26 druhého dílu občanského zákoníka zákonem ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n.). Jistě není ani bez významu okolnost, že tím, že se provede jen revise zákoníka z r. 1811, zachovají se valnou měrou v platnosti výtěžky bohaté literatury, jež se k tomuto zákoníku pojí, a že i k judikatuře opřené o tento zákoník bude možno, byť s jistou opatrností, i nadále přihlédati. Uváží-li se pak na konec, že občanský zákoník z r. 1811 v kruzích pěstitelů právní vědy i praktiků se dosud těší pro vnitřní své hodnoty nemalé vážnosti a že nad mnohé kodifikace cizí nesporně vyniká jasností a stručností a často i obsahem svých jednotlivých ustanovení, nelze se diviti, že podle směrnic příprava nového zákoníka měla záležeti v revisi tekstů novelisovaného zákoníka z r. 1811. Výhod těchto neposkytovala žádná kodifikace cizozemská, ani uherská osnova z r. 1913. Všechny tyto důvody za správné uznali i slovenští právníci a na poradách konaných v r. 1920 v Bratislavě schválili všeobecné směrnice dohodnuté na poradách pražských.

V době, kdy byly určeny zásady pro revisní práce, zasáhly již do občanského zákoníka dva důležité zákony, totiž zákon z 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství, a zákon z 23. července 1919, č. 447 Sb. z. a n., kterým se snižuje věk nezletilosti. Potom, co se počalo pracovati na novém občanském zákoníku, soustředila se pozornost zákonodárných činitelů na toto dílo a nebyla přijata myšlenka, že by se unifikace měla prováděti postupně zákony upravujícími jednotlivé výseky občanského práva. Jen výjimečně se tak stalo a sjednoceny byly na př. zákonem z 28. března 1928, č. 56 Sb. z. a n., předpisy o osvojení, neboť právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v tomto oboru jak po stránce obsahové, tak po stránce kompetenční vykazovalo vážné nedostatky. Jinak dotčeny byly předpisy občanského zákoníka přímo jen zákony z 1. dubna 1921, č. 155 Sb. z.a n., kterým změněn byl § 1154 b ) obč. zák., zákonem z 21. prosince 1921, č. 497 Sb. z. a n., kterým změněn byl § 1164 obč. zák., zákonem z 11. května 1923, č. 106 Sb. z. a n., o nakladatelské smlouvě, kterým nahrazeny byly kusé a nedostatečné předpisy §§ 1172 a 1173 obč. zák., a zákonem z 3. července 1924, č. 179 Sb. z. a n., o zrušení svěřenství, kterým zrušeny byly §§ 618 až 645 obč. zák. Je samozřejmo, že k těmto změnám bylo přihlédnuto při revisních pracích.