Na poradě ze 16. června 1920 ustanoveny byly také již některé podrobnosti o postupu revisních prací a jmenovitě bylo rozhodnuto, že v prvním pracovním období má býti revise svěřena čtyřem subkomitétům, jejichž referenty měli býti profesoři Dr. Kafka, Dr. Krčmář, Dr. Stieber a Dr. Svoboda. Na další poradě z 15. listopadu 1920 bylo usneseno zříditi ještě subkomitét pátý, v němž referát byl svěřen prof. Dr. Weissovi. Prací subkomitétů měli se zúčastňovati - kromě úředních zástupců ministerstva spravedlnosti a ministerstva pro sjednocení zákonův a organisace správy - členové vybraní ze stavu soudcovského, advokátského a notářského,

Práce byla rozdělena mezi subkomitéty takto:

Prvnímu subkomitétu, jehož referentem byl prof. Dr. Krčmář, a členy rada vrchního zemského soudu Dr. Čakrt (jejž vystřídal vicepresident vrchního zemského soudu Dr. Kasper), notář Dr. Frenzl, advokáti Dr. Hoffmeister a Dr. Klineberger, notář Dr. Král a rada vrchního zemského soudu Dr. Němec, připadlo projednati ustanovení úvodní a první hlavu prvního dílu, z druhého dílu všeobecnou část práva obligačního a hlavy 18 až 22 a díl třetí.

Zbývající část práva obligačního, t. j. hlavy 23 až 27, 29 a 30 druhého dílu, byla svěřena subkomitétu prof. Dr. Weisse, jehož členy byli notář Dr. Čapek, rada vrchního zemského soudu Doležal, advokáti Dr. Eckstein a Dr. Polan, rada vrchního zemského soudu Dr. Říha a notář Dr. Svoboda.

Subkomitétu pro právo rodinné připadly předpisy hlav 2 až 4 prvního dílu a předpisy o smlouvách svatebních (hlava 28 dílu druhého). Referentem byl prof. Dr. Kafka a členy rada vrchního zemského soudu Dr. Cerman, notář Dr. Černý, advokáti Dr. Löwy a Dr. Sobička, rada vrchního zemského soudu Wunsch a notář Dr. Zmek.

Subkomitét pro právo věcné projednal úvod a hlavy 1 až 7 a 16 druhého dílu. Referát měl prof. Dr. Stieber, členy byli radové vrchního zemského soudu Červinka a Dobias, president notářské komory Dr. Čulík, advokát Dr. Kasanda a notář Dr. Mokrý. Na přání referentovo zúčastňoval se prací v tomto subkomitétu také prof. Dr. Weiss.

Právo dědické, t. j. hlavy, 8 až 15 druhého dílu, projednával subkomitét prof. Dr. Svobody, jehož členy byli rada vrchního zemského soudu Balcar, president notářské komory Dr. Batěk, advokáti Dr. Hammer a Dr. Krýsa, notář Dr. Schäfer a rada vrchního zemského soudu Dr. Soukup.

Vedení prací příslušelo odborovému přednostovi ministerstva spravedlnosti Hartmannovi, jenž v subkomitétu prof. Dr. Krčmáře byl zastoupen ministerským radou Dr. Voskou. Za ministerstvo unifikační zúčastňovali se porad odborový přednosta Dr. Ráth, později ministerští radové Čabrada a Schrotz a ministerský místotajemník Dr. Rouček. Práce sekretariátu obstarávali pro subkomitéty místotajemníci ministerstva spravedlnosti Dr. Heyrovský a Dr. Srb.

O výsledcích porad ze 6. března, 16. června a 15. listopadu 1920 byla veřejnost informována v odborných časopisech i v denním tisku a byla vyzvána, aby ministerstvu předložila náměty a návrhy na změny a doplňky platného práva.

Při revisních pracích se ukázalo, že uvedení nového občanského zákoníka v život nepůjde tak rychle, jak by si bylo ministerstvo spravedlnosti v r. 1919 přálo. Bylo však hned možno odhadnouti, že nevýhody časového prodlení budou více než vyváženy vysokou hodnotou díla, které se dalo očekávati od společné práce teoretiků a praktiků občanského práva. Vývoj věcí dal za pravdu stanovisku vyjádřenému na poradách, o nichž shora byla řeč, a potvrdil, že správné bylo uposlechnouti hlasů žádajících, aby podrobné, byť opatrné revisi dána byla přednost před rychlou unifikací. Obtíže vznikající z dvojitosti právního řádu v oboru práva občanského, jak bylo k nim poukázáno výše, byly, hlavně na počátku, nikoliv malé. Než postupem doby situace se zlepšovala, a prakse opatrně budovala cestu pro řešení kolisí mezi oběma právními řády. Rychlá unifikace občanského práva byla by bývala přinesla pro nejtěžší doby přechodné určitý zisk; ale byla by dala Československé republice zákoník přece jen v některých směrech zastaralý a nevyhovující a byla by asi pořízení zákoníka nového, jakého je potřebí, oddálila na dobu nedohlednou. Vždyť zkušenosti ukazují, že nahraditi dosavadní ustanovení občanského práva kodifikací novou je vždy a ve všech státech úkol nad jiné obtížný, jejž lze zdolati jen v době přiměřeně dlouhé.

Vývoj přípravných prací na novém občanském zákoníku byl pak v podrobnostech takový:

Subkomitéty započaly svoji činnost v prosinci r. 1920. Subkomitéty prof. Dr. Krčmáře a prof. Dr. Svobody zhostily se svého úkolu ještě v r. 1921, ostatní subkomitéty pracovaly do r. 1923.

Výsledky prací, t. j. usnesené teksty i s důvodovými zprávami, byly postupně uveřejňovány tiskem. Návrh subkomitétu prof. Dr. Krčmáře vyšel původně jako příloha časopisu "Právník", roč. LX a LXI, návrh subkomitétu prof. Dr. Svobody jako příloha časopisu "České Právo", roč. II a III. Právo věcné vydáno bylo r. 1923, právo rodinné a návrh subkomitétu prof. Dr. Weisse r. 1924.

Návrhy tiskem vydané byly rozesílány právnickým fakultám, soudům, úřadům a odborným korporacím k posouzení a byly učiněný přístupnými všem zájemníkům.

O zájmu veřejnosti na návrzích subkomitétů nejlépe svědčí, že tři z publikovaných elaborátů se v krátké době dočkaly druhého vydání.

Po vydání českých tekstů bylo také naléháno na to, aby byl pořízen německý překlad. Tento překlad byl vydán ministerstvem spravedlnosti r. 1925 v Liberci, když již předtím byl návrh subkomitétu prof. Dr. Weisse se stručným odůvodněním uveřejněn v příloze časopisu "Juristenzeitung für das Gebiet der Tschechoslowakischen Republik", roč. II a III.

Uveřejněním výsledků, k nimž dospěly práce v subkomitétech, dána byla široké veřejnosti možnost, aby o činnosti subkomitétů vyslovila svůj soud. A vskutku záhy po vydání elaborátů se počaly v odborných časopisech objevovati posudky návrhů usnesených subkomitéty a - měrou snad ještě větší - docházely k ministerstvu spravedlnosti od soudů, úřadů, odborných korporací a organisací i od jednotlivců kritiky a opravné náměty a návrhy, a to nejen z tuzemska, nýbrž i z ciziny. Není možno na tomto místě vypočísti pojednání vyšlá tiskem, ani seznamenati aspoň nejvýznamnější z vyjádření, jež zaslána byla ministerstvu přímo. O mnohých podobných projevech se děje zmínka v dalších částech důvodové zprávy. Zde stačí zaznamenati především obšírné posudky nejvyššího soudu a upozorniti, že zvláštní komise slovenských právníků, zřízená ministerstvem unifikačním v Bratislavě, prozkoumávala za předsednictví presidenta soudní tabule bratislavské Dr. Fajnora (nyní prvního presidenta nejvyššího soudu) návrhy s hlediska práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, i s hlediska legislativní politiky vůbec (výsledky prací této komise vydalo ministerstvo unifikační r. 1923 a 1924 pod názvem "Revise občanského zákona. Záznamy z porad Slovenské komise pro obor občanského práva v Bratislavě. Sepsal Dr. František Rouček."). Dále sluší vzpomenouti právnických sjezdů, které na pořad svého jednání položily otázky souvisící s revisí občanského zákoníka. Konečně třeba uvésti, že také Poradní sbor pro otázky hospodářské se zabýval jmenovitě oněmi částmi osnov, o něž hospodářský život má největší zájem.

Tím, že návrhy subkomitétů byly učiněny předmětem veřejné diskuse, skončena byla první etapa revisních prací. Další úkol záležel v tom, aby elaboráty subkomitétů stmeleny byly v jednotný celek a při sdělávání tohoto tekstu aby se přihlédlo ke kritikám, kterých se návrhům subkomitétů dostalo. V duchu zásad usnesených v roku 1920 svěřen byl tento úkol superrevisní komisi. Organisace práce v této komisi projednána byla s referenty subkomitétů za účasti zástupců ministerstva unifikačního na poradě dne 20. května 1925. V zásadě bylo doporučeno, aby za členy komise byli povoláni referenti jednotlivých subkomitétů a aby se jednání v komisi dálo na podkladě zprávy podané referentem o příslušné části osnovy. Referentu měl býti k ruce přidán korreferent. Navzájem měli býti korreferenty Dr. Krčmář a Dr. Weiss, pak Dr. Kafka a Dr. Svoboda; korreferát o právu věcném převzal Dr. Weiss.

Podle tohoto doporučení byla superrevisní komise organisována a její členové rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 15. února 1926, č. 8021/26 jmenováni. Ježto pak Slovenská komise pro obor občanského práva v Bratislavě, shora zmíněná, projevila přání, aby jí také byla poskytnuta možnost zúčastňovati se superrevisních prací, povoláni byli shora uvedeným rozhodnutím do komise superrevisní jako zástupci Slovenské komise senátní president nejvyššího soudu Dr. Záturecký a advokát Dr. Katona. Vedením prací v komisi byl pověřen odborový přednosta ministerstva spravedlnosti Hartmann, za jehož zástupce byl ustanoven min. rada Dr. Voska. Ministerstvo unifikační se dalo v superrevisní komisi zastupovati min. radou Schrotzem a profesorem Dr. Roučkem. Když se ukázalo, že Dr. Zátureckému a Dr. Katonovi by nebylo dobře možno zúčastňovati se, ať pravidelně, ať občasně, porad komise, pozměněna byla organisace superrevisní komise tím způsobem, ze rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 30. listopadu 1927, č. 48.471/27 byli dosavadní zástupci ministerstva unifikačního min. rada Schrotz a profesor Dr. Rouček jmenováni členy komise místo Dr. Zátureckého a Dr. Katony. Zároveň jmenováni byli členy komise zástupci ministerstva spravedlnosti odborový přednosta Hartmann a ministerský rada Dr. Voska, aniž tím ve vedení prací v komisi nastala nějaká změna.

Do sekretariátu komise byli ustanoveni odborový rada Dr. Heyrovský a Dr. Srb. Dr. Heyrovský byl vystřídán vrchním ministerským komisařem soukromým docentem Dr. Andresem, na jehož místo později nastoupil vrchní ministerský komisař Dr. Ledrer.

Superrevisní komise zahájila svoji činnost dne 15. února 1926, porady její musily však býti po třech schůzích přerušeny, když referent pro úvodní části Dr. Krčmář byl dne 19. března 1926 jmenován ministrem školství a národní osvěty. Teprve když Dr. Krčmář svého úřadu byl zproštěn, pokračovalo se v poradách a do 22.června 1927 bylo konáno celkem 40 schůzí, na nichž probrány byly kromě ustanovení úvodních předpisy práva rodinného, počítajíc v to i ustanovení o svatebních smlouvách, až po § 171 obč. zák.

Na podzim roku 1927 bylo nutno pro onemocnění referenta Dr. Kafky přerušiti jednání o předpisech práva rodinného a komise se zabývala právem věcným a právem dědickým. V období 1927/1928 bylo konáno celkem 86 schůzí. Po prázdninách roku 1928 přikročeno bylo k jednání o právu obligačním a probrány byly v 56 schůzích všeobecná část a část zvláštní až po smlouvu společenskou. Od září roku 1929 probírány byly zbývající hlavy zvláštní části práva obligačního, s výjimkou hlavy o náhradě škody, poté třetí díl zákoníka.

Komise se pak vrátila k hlavě o náhradě škody a k zbývajícím předpisům práva rodinného a po jednání, jež si vyžádalo celkem 58 schůzí, bylo v květnu roku 1930 jednání o tekstech nového zákoníka dokončeno. Na schůzi dne 13. června 1930 byly pak ještě ustanoveny směrnice pro přípravu uvozovacího zákona a důvodové zprávy.

V říjnu 1930 se započalo s jednáním o předpisech uvozovacích, v listopadu téhož roku pak se závěrečným čtením usnesených tekstů. Při závěrečných čteních byla projednávána též důvodová zpráva, a to na základě návrhu, jež připravili referenti každý pro svou část osnovy. Odchylky od původního rozvrhu práce byly jen v tom, že Dr. Krčmář převzal též přípravu důvodové zprávy k hlavám o pracovních smlouvách a že referát o právu rodinném byl rozdělen mezi Dr. Krčmáře, Dr. Svobodu a Dr. Srba. Dr. Krčmář nadto ještě zpracoval úvodní části důvodové zprávy.

Konečné teksty zákona byly ještě přehlédnuty po stránce jazykové. Tento úkol - po smrti presidenta České akademie prof. Dr. Zubatého, jenž původně byl vyhlédnut za jazykového poradce komise - vzal na sebe Dr. Haller, odpovědný redaktor "Naší řeči".

Výsledky, k nimž dospěla práce v superrevisní komisi, byly postupně projednávány v komisi Slovenské a poznámky Slovenské komise byly uváženy při závěrečném čtení tekstu nového zákoníka. Celkem konala superrevisní komise 321 schůzi, poslední dne 4. listopadu 1931. O těchto schůzích pořizoval sekretariát zápisy, zachycující debaty, jež předcházely usnesení komise, a vyjadřující tak stanovisko, které komise nebo jednotliví její členové zaujímali k návrhům a námětům jim předloženým. Mnohé myšlenky pronesené v debatách komise obrazily se v důvodové zprávě komisí připravené.

Návrh superrevisní komise i s důvodovou zprávou byl koncem r. 1931 dán do tisku a počátkem r. 1932 byl vytištěný elaborát rozdán příslušným úřadům, korporacím a organisacím a učiněn přístupným všem zájemníkům. Zároveň bylo o něm zahájeno předepsané řízení meziministerské.

Toto meziministerské řízení vedlo se s počátku obvyklou formou písemnou. Když se ukázalo, že vzhledem k rozsáhlosti osnovy tato cesta jen velmi zvolna by vedla k cíli, navrhlo ministerstvo spravedlnosti dne 23. dubna 1934 pod č. 22.135/34-8 vládě, aby písemné řízení meziministerské bylo nahrazeno ústním projednáním osnovy na poradách všech nebo aspoň zúčastněných ústředních úřadů a aby pozměňovací návrhy a náměty z těchto porad vzešlé byly ke konečné redakci předloženy superrevisní komisi; rozpory zásadního rázu, které by nebylo možno překonati na meziministerských poradách a které by neodklidilo ani poradní votum superrevisní komise, měly býti při vhodné příležitosti předloženy ke konečnému rozhodnutí vládě.

Tento pracovní program byl usnesením vlády ze dne 4. května 1934 v zásadě schválen a všem ústředním úřadům bylo uloženo, aby umožnily brzké skončení přípravných prací na osnově nového zákoníka.

S meziministerskými poradami o osnově bylo započato dne 18. června 1934 a v době jen o málo delší jednoho roku (do 24. července 1935) projednány byly na 32 schůzích se zúčastněnými ústředními úřady všechny části osnovy superrevisní komise, které tvoří obsah předkládaného vládního návrhu.

Na podzim roku 1935 svolalo ministerstvo spravedlností superrevisní komisi k práci na konečné redakci osnovy.

Hlavním úkolem této redakce bylo zhodnotiti a zpracovati výsledky meziministerského řízení (zvláště pokud zůstaly v tomto řízení některé otázky komisi výslovně vyhrazeny), formulovati změny v tomto řízení usnesené a vysloviti se o otázkách, které jako zásadně sporné zůstaly prozatím vyhrazeny. Při redakční práci bylo ovšem přihlédnuto i k vlastním námětům členů komise a náležitá pozornost byla věnována i ohlasům, které osnova superrevisní komise z r. 1931 vyvolala ve veřejnosti a především v odborném tisku.

Vzhledem k tomu, že z členů superrevisní komise zatím zemřeli prof. Dr. Kafka a prof. Dr. Stieber a že také dosavadní předseda superrevisní komise odborový přednosta ministerstva spravedlnosti Hartmann odešel do výslužby, bylo zapotřebí v organisaci komise provésti některé změny. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 14. listopadu 1935. č. 57.836/35-8 byli jmenováni novými členy superrevisní komise profesor Dr. Sedláček z Masarykovy university v Brně a profesor Dr. Swoboda z německé university v Praze. Dalším rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 29. ledna 1936, č. 5.628/36-8 byl profesor Dr. Krčmář jmenován předsedou komise. Jinak zůstali v komisi ostatní její dosavadní členové profesoři Dr. Rouček, Dr. Svoboda a Dr. Weiss a odborový přednosta ministerstva unifikačního Schrotz, jen místopředsedovi komise odborovému přednostovi ministerstva spravedlnosti Dr. Voskovi těžká smrtelná choroba zabránila v účasti na poradách. Práce sekretariátu obstarával v tomto období vedle vrchního odborového rady Dr. Srba odborový rada ministerstva spravedlnosti Dr. Veselý.

Redakční práce zahájeny byly dne 4.listopadu 1935 a skončeny byly po 30 schůzích dne 18. března 1936. Některé podrobnosti, které se objevily při jednáních o odklizení dosavadních sporů vyřídila superrevisní komise dodatečně na poradě dne 9. listopadu 1936.

Konečnou úpravu tekstů podle usnesení komise a výsledků meziministerského jednání provedl sekretariát pod vedením předsedy komise prof. Dr. Krčmáře.

1. Při práci konané v létech 1926 až 1931 bylo nejvýznamnějším úkolem superrevisní komise, jak již bylo naznačeno sjednotiti pět kusů dosti různorodých, ke kterým, dospěla redakce subkomitétů. Jak je pochopitelno, vyskytly se antinomie i geminace, nebo s druhé strany, ač řidčeji, počítal jeden subkomitét s tím, že jiný subkomitét se ujme některé otázky a nestalo se tak. Než šlo i o vyrovnání nesrovnalostí méně hrubých, šlo o to, aby osnova po stránce svého ducha i po stránce výrazové se representovala jako jednotný projev.

Jak níže uvedeno, bylo dalším úkolem zpracovati a zhodnotiti připomínky které došly k pracím subkomitétů. Při tom bylo se zvláštní péčí hleděti k návrhům komise Slovenské jako zástupce právního řádu platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Konečně bylo důležitým úkolem připraviti osnovu uvozovací a prováděcích předpisů.

Co do merita setrvala superrevisní komise zásadně na úkolu, který byl dán již subkomitétům, netvořiti nového zákoníka, nýbrž upraviti či zmodernisovati teksty občanského zákoníka z roku 1811 a pokračovati tedy v práci, zahájené novelami k občanskému zákoníku i manželským zákonem z roku 1919.

Na první pohled snad leckterý z tekstů usnesených superrevisní komisí zdá se vybočovati z rámce právě uvedeného. Než, přihlédne-li se k věci blíže, není tomu tak.

Nejde jistě o vybočení, když byly do osnovy zapracovány teksty zákonů, které jen z historických důvodů se octly mimo občanský zákoník. Tím se vysvětlují na př. teksty hlavy o právu stavby nebo hlavy o přechodu pozůstalosti na dědice, kdež do patnácté kapitoly druhého dílu původní verse byly zapracovány materiální předpisy patentu z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z. Také soubory ustanovení novelových, které autory novel nebyly pojaty do občanského zákoníka, jako třebas ustanovení o záměně (konversi) zástavního práva, byly pojaty do osnovy. Takových případů by mohlo býti citováno více a bude o jednotlivostech pojednáno na svých místech.

Nešlo také o vybočení, když se superrevisní komise snažila vyhověti požadavkům estetickým, odstraňujíc zastaralý tekst dikcí odpovídající době přítomné, zmirňujíc systematická pochybení úchylkami v rozvrhu kapitol nebo přemístěním jednotlivých ustanovení, větších partií nebo i celých kapitol (srv. na př. přemístění kapitoly o společenství práv za hlavy o vlastnictví, přemístění ustanovení o odevzdání do hlavy o držbě, přemístění ustanovení o smlouvách dědických a o zcizení dědictví do hlav o právu dědickém) nebo přesnější formulací uvolňujíc latentní obsah ustanovení starých, jak jsou toho doklady v úvodu k druhému dílu nebo v hlavě o držbě, kde rozštěpení držby na držbu věci a držbu práva bylo nahrazeno jednotným pojmem držby práva (sc. práva vlastnického i práv jiných).

Nešlo konečně o překročení rámce, když se upravovaly teksty, aby byly rozřešeny kontroversy vlekoucí se od desítiletí nebo aby byly vyplněny mezery odedávna pociťované. Superrevisní komise akceptovala po té stránce návrhy subkomitétů, anebo pokračovala v díle jimi započatém. Pokud jde o významnější zásahy, mají takový ráz ustanovení o vespolném (simultanním) právu zástavním, o reálných břemenech, značné změny v hlavě o vydržení a promlčení a dojista také ustanovení o smlouvě zprostředkovatelské a o výměnku. I změny zavedené v § 469 obč. zák. c. s. c. a tedy ustanovení o uvolněném právu zástavním sem zřejmě náleží. I tu nešlo než o rozvíjení, doplnění a korektury ustanovení novelových, jež v některých směrech znamenala skok do tmy.

Než superrevisní komise šla místy i dále, redigujíc ustanovení, která jsou změnami povahy zásadní. Náležely sem zejména některé změny manželského zákona z roku 1919, se zřetelem k jeho vadám, které dokázala nebo vytvořila jeho jedenáctiletá aplikace, některá ustanovení dotýkající se postavení dětí narozených z ženy neprovdané, ustanovení o rejstříkovém právu zástavním a snad i zmínka a ustanovení o smlouvách hromadných (kolektivních). Superrevizní komise totiž se domnívala, že nemůže nechati nepovšimnuty křiklavé nedostatky a mezery dosavadního právního řádu, které nižádnou sebenásilnější interpretací nemohly býti odklizeny.

Jinde snad nešlo o nedostatky a mezery podobně křiklavé. Než ten, kdo bez předsudku usuzuje o hodnotnosti ustanovení platných v oblasti jednak "rakouské", jednak "uherské", musí dospěti k názoru, že některá ustanovení platná v této druhé oblasti jsou nepochybně hodnotnější. Bylo by zřejmou křivdou, nahrazovati v části státu ustanovení hodnotnější ustanoveními méně hodnotnými, a tím bylo dáno stanovisko superrevisní komise vedené hlediskem unifikačním, jak ostatně směrnice jejích prací byly určeny poradami ze 6. března a 16. června 1920. Za příklad může býti uvedeno přijetí vhodné formy principu známého pod heslem koakvisice, jenž přítomné době dojista lépe odpovídá než ne sice tuhý, ale přece opačný princip občanského zákoníka.

Naproti tomu nemohla se odhodlati superrevisní komise, aby nahradila dosavadní systém systémem novým. Kdyby tak byla učinila, byla by nutně tvořila zákoník nový a byla by zřejmě vybočila z úkolu jí daného.

Jak plyne z historického nástinu revisních prací, konala se práce subkomitétů a zejména práce superrevisní komise na základě bohatého materiálu dodaného znalci, a to znalci práv i znalci sociálního a hospodářského života, sbory i jednotlivci. Ke všemu tomuto materiálu hojně došlému, jakož i k literatuře, judikatuře a k zahraničnímu zákonodárství přihlíželo se s veškerou péčí.

Hledí-li se ex post k tomuto materiálu, může vlastně překvapiti, jak poměrně málo změn bylo žádáno a jak nepatrného dosahu byly žádané změny. Šlo snad z největší části o návrhy na změny stylistické, které by redigovaným tekstům dodaly větší jasnosti a přesnosti. Valná jistě část návrhů domáhala se změn, které by rozřešily spory a obtíže, s kterými zápasí judikatura. Návrhy nikoliv nečetné se domáhaly návratu k tekstům Zeillerovským nebo Scheyovským od tekstů subkomitétních. Naproti tomu návrhů domáhajících se změn, které by hlouběji zasáhly do života jednotlivců nebo celých tříd, bylo dosti málo a lze vůbec říci, že materiál získaný expertisou byl - až na některé výjimky - se zřetelem k tekstům zákoníka konservativnější než subkomitéty nebo superrevisní komise. Jak řečeno, může to překvapiti, když se uváží, že se prováděla revise zákoníka, jenž po práci trvající po dobu skoro šedesáti let byl dovršen před sto dvaceti lety v absolutistickém státě byrokratickém, a že zákoník ten sám převážnou měrou, a to v zásadách i v jednotlivostech, není než transkripcí norem redigovaných ve starověku a středověku v sociálním prostředí zcela rozdílném od prostředí doby přítomné. Snad leccos z naznačeného kvietismu jde na vrub jakési snahy po stabilitě právního řádu, vlastní mnohým, kdo se právem zabývají. Než spíše se vnucuje přesvědčení, že sama stavba, která se opravuje, je velmi solidní a že s druhé strany právní cit v oboru, který nazýváme právem občanským, se v historické době jen velmi málo mění (srv. k tomu Tilsch, Část všeobecná, č. 36), při čemž arci se zdá nepochybným, že již redakce známá pod jménem redakce novelové překlenula nejdůležitější rozpory mezi právním řádem vzniklým v minulosti a sociálním životem přítomnosti, jako zejména v pracovním právu.

2. Osnova superrevisní komise z r. 1931 zůstala, jak plyne z historického úvodu, základem všech dalších prací a na ní je vybudován předkládaný vládní návrh. Celkový ráz opatrné unifikace a revise je ve vládním návrhu plně zachován, i když jak v rozsahu tak v podrobnostech jsou mezi vládním návrhem a osnovou z r. 1931 některé vážné rozdíly.

V podstatě zůstala zachována i systematika osnovy z r. 1931 a tím tedy i systematika občanského zákoníka z r. 1811. Opětné zařadění některých předpisů z úvodu občanského zákoníka (§§ 1 až 14 obč. zák.), z nichž utvořena byla hlava 1 vládního návrhu, a zúžení rozsahu prvního dílu vedlo k tomu, že předpisy o mezinárodním právu soukromém, které v osnově z r. 1931 byly obsaženy v hlavě 46, vyplňujíce celý nově utvořený díl čtvrtý, přesunuty byly do prvního dílu jako hlava 2.

Z prvního dílu osnovy z r. 1931, který podobně jako první díl původního zákoníka zabíral oblast práva osob a práva rodinného, přešly do prvního dílu vládního návrhu toliko předpisy o osobách, sloučené nyní v hlavu 3. Do vládního návrhu nejsou pojaty hlavy 2 až 5 osnovy z r. 1931, které upravovaly právo rodinné, totiž právo manželské, právní poměr mezi rodiči a dětmi, osvojení, poručenství, opatrovnictví a podporu. Některé důležité úseky rodinného práva jsou již unifikovány nebo byly za trvání republiky nově upraveny zákony, o kterých se stala zmínka v historickém úvodě. Nová úprava celého souboru rodinného práva byla při přípravách občanského zákoníka předmětem vážných a pozorných úvah se všech hledisk, ale toho času nezdá se celá materie k řešení ještě zralou a bylo uznáno za vhodné neodsouvati jen z toho důvodu sjednocení ostatních partií občanského práva, které již je náležitě připraveno. Tím ovšem nemá býti dáno najevo, že by v oboru rodinného práva dosavadní stav, kdy vedle sebe trvají dva právní řády, v mnohých podrobnostech značně rozdílné, byl považován za uspokojivý a že by se rozhodující činitelé zříkali myšlenky, vybaviti Československou republiku i v této oblasti právním řádem jednotným.

Důvody, které doporučují odsunouti unifikaci předpisů práva rodinného, netýkají se však všech ustanovení, která v původním občanském zákoníku byla zařaděna mezi §§ 44 až 284 a v osnově občanského zákoníka z r. 1931 mezi §§ 17 až 228. Jsou to z původního občanského zákoníka předpisy o závazcích dětí v moci otcovské a poručenců (§§ 151, 152, 246 až 248 obč. zák.), z osnovy z r. 1931 pak předpisy majetkového práva manželského, počítajíc v to předpisy o svatebních smlouvách (§§ 19, 20, §§ 52 až 54, §§ 76 až 95 cit. osnovy). Obojí tyto předpisy podle své povahy mohou býti vhodně zařaděny do práva obligačního a vládní návrh proto je tam přesouvá, a to ustanovení o závazcích dětí a poručenců do všeobecné části práva obligačního (§§ 697 až 699), ustanovení o darech při zrušení zasnoubení do kapitoly o darování (§§ 800 až 803) a ustanovení o jmění manželů a o svatebních smlouvách do samostatné hlavy 38. V tom směru se vládní návrh zase vrací ke skladbě občanského zákoníka z r. 1811, neboť řečená hlava 38 je úplnou obdobou hlavy 28 druhého oddělení druhého dílu občanského zákoníka; jen předpisy o dědické smlouvě zůstávají i ve vládním návrhu tam, kam je v své osnově vsunula superrevisní komise, totiž v souvislosti předpisů o právu dědickém.

V naznačeném rozsahu má býti podle vládního návrhu unifikováno novým zákoníkem občanské právo na území celého státu, jen se v čl. V, č. 2 uvoz. a prov. předpisů pamatuje na přechodné odchylky pro země Slovenskou a Podkarpatoruskou. Vládní návrh se nemohl odhodlati k tomu, aby jen proto, že toho času nemá dojíti k sjednocení práva rodinného, odsunul také sjednocení majetkového práva manželského a práva dědického (ať už tím způsobem, že by ony partie vůbec nebyly do návrhu pojaty nebo že by byly omezeny jen na země Českou a Moravskoslezskou). Protože ale nejvyšší soud krátce před uzavřením konečné redakce a před vládním schválením návrhu vyslovil některé pochyby o vhodnosti okamžité unifikace partií s rodinným právem souvislých, když samo rodinné právo zůstává prozatím nesjednoceno, bude nutno této otázce, zvlášť co se týká dědického práva, věnovati ještě při ústavním projednávání návrhu bedlivou pozornost.

Přes vypuštění předpisů o vlastním právu rodinném a některých předpisů jiných není počet hlav, do kterých vládní návrh roztřiďuje obsah nového občanského zákoníka, menší než počet hlav nového občanského zákoníka, komise z r. 1931, nýbrž větší (cit. osnova měla 46 hlav, vládní návrh jich má 47). To se vysvětluje jednak tím, že přibyly předpisy hlavy 1, jednak tím, že zvláštní hlavy byly utvořeny z předpisů úvodu k dílu druhému (hlava 4), dále z předpisů o započtení na podíl dědický a o výživě a zaopatření z pozůstalosti (hlavy 22 a 23) a konečně - jak již bylo poznamenáno - z předpisů o jmění manželů a o smlouvách svatebních (hlava 38).

Také počet paragrafů ve vládním návrhu proti osnově z r. 1931 nepoklesl, nýbrž naopak stoupl, a to s 1353 paragrafů na 1369. To však nebylo způsobeno snad jen přijetím zcela nových ustanovení do vládního návrhu (ač i taková ustanoveni, jak hned bude upozorněno, ve vládním návrhu jsou), nýbrž především tím, že závěrečná redakce, vyhovujíc tak podnětům s mnohých stran předneseným a komisí za správné uznaným, pečlivě se vyhýbala tvořiti nebo v návrhu ponechati paragrafy složené z několika odstavců a každý jednotlivý paragraf obmezila na odstavec jediný. Vládní návrh se tak vrací k redakční metodě Zeillerově, která byla porušena až zásahem tří částečných novel z let 1914 až 1916, jistě na újmu přehlednosti, srozumitelnosti a praktické upotřebitelnosti, ale také na újmu elegance zákoníka. Zvolený způsob tekstování vynutil si rozložení mnohých paragrafů osnovy z r. 1931 na paragrafů několik. Bylo při tom ovšem vždy pozorně dbáno aby se těmito změnami neporučil smysl jednotlivých ustanovení a zvláště jich vzájemná souvislost, a kde toho bylo zapotřebí, sloučeny byly nově vytvořené paragrafy ve vhodné skupiny opatřené náležitými nadpisy (rubrikami). Někde, ale daleko řidčeji, byly zase dosavadní oddělené odstavce staženy v odstavec jediný, zvláště vyžadoval-li toho zřetel k paragrafům sousedním a nevzniklo-li tím ustanovení rozměrné a nepřehledné. Osamostatnění některých odstavců nechtělo nikde znamenati věcnou změnu a roztrhnouti myšlenkovou soudržnost dosavadních předpisů. Pokud tedy dnes při výkladu některých ustanovení bylo přihlíženo k tomu, zda jsou obsaženy s jinými ustanoveními v jediném paragrafu čili nic, bude i při výkladu nového zákoníka možno argumentovati poukazem na to, zda takové ustanovení zůstalo v souvislosti s jinými ustanoveními nebo alespoň v takové blízkosti k nim, že z toho třeba i nadále usuzovati na těsnou vnitřní souvislost. Na četných místech byla tato souvislost podtržena přiměřenými úpravami tekstovými, to však neznamená, že souvislost není, kde žádná změna dosavadního tekstu nebyla uznána za nutnou.