Z předpisů, které jsou ve vládním návrhu úplnou novotou proti osnově superrevisní komise z r. 1931, buďtež jmenovány vedle již dotčené hlavy 1 zvláště skupina §§ 1284 až 1288 o papírech majiteli svědčících, § 60 o mezimístním právu soukromém, § 155 o obdobě vlastnických žalob, § 437 o posledních pořízeních při živelních a podnikových pohromách, § 579 o pominutí důvodu vydědění, § 731 o postihu při částečném splnění solidárního závazku, § 877 o ochraně bezelstných osob třetích, § 885 o ratihabici počínání jednatele bez příkazu, § 1027 o uspokojení provaděče díla, § 1173 o ochraně proti poškození nebo proti zničeni věci, § 1183 o smluveném poenale.

Z předpisů, které z osnovy z r. 1931 do vládního návrhu nepřešly, zasluhují na tomto místě zmínky zvláště předpisy o rejsříkovém právu zástavním a o splátkovém trhu.

V podrobnostech je na významnější odchylky vládního návrhu od osnovy z r. 1931 upozorněno v dalších částech této zprávy. Srovnání jmenované osnovy i původního občanského zákoníka s vládním návrhem usnadňují přehledné tabulky připojené na konci.

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu spočívá na důvodové správě superrevisní komise k osnově z r. 1931, podobně jako se tekst vládního návrhu opírá o tekst oné osnovy. Kde to bylo možno, ponechány byly výklady superrevisní komise beze změny a tím budiž vysvětleno, že v dalších partiích na mnohých místech zůstala zmínka o názorech a úvahách superrevisní komise (nebo prostě "komise"). Převzetím podstatných kusu osnovy z r. 1931 do vládního návrhu a převzetím vývodu důvodové zprávy superrevisní komise do důvodové zprávy tohoto návrhu dostalo se příslušným usnesením komise a jejich motivům také vládního schválení.

Úpravu důvodové zprávy provedl sekretariát za pomoci předsedy komise prof. Dr. Krčmáře. Z pera předsedy komise je zvláště důvodová zpráva k nové hlavě 1 a k změnám hlavy 30.

Zákon, který je obsahem tohoto vládního návrhu, nazývá se zákonem, "kterým se vydává občanský zákoník". Skládá se z uvozovacích a prováděcích předpisu a z "občanského zákoníka". Osnova superrevisní komise užívala názvu "všeobecný zákoník občanský", ač komise nebylo tajno, že této terminologii lze vytýkati nemodernost, zvláště když slovo "všeobecný" ztratilo naproti roku 1811 mnoho na svém významu. Vládní návrh vypouští přívlastek "všeobecný" v přesvědčení, že ho není zapotřebí k vyjádření myšlenky, že nový zákoník obsahuje právo pro všechny a pro celou oblast Československé republiky. Ostatně je již dnes velmi obvyklé citovati všeobecný občanský zákoník z r. 1811 jako zákoník občanský (zkráceně "obč. zák." nebo jen "o. z."); a snad není ani bez významu, naznačí-li se vypuštěním přívlastku "všeobecný", že co do rozsahu je jakýsi rozdíl mezi kodifikací z r. 1811 a kodifikací připravenou. O zákoníku "občanském" se mluví proto, aby bylo naznačeno hned v názvu, že se kodifikace zabývá jen částí práva soukromého, vylučujíc zvláštní práva soukromá.

Jak již bylo poznamenáno, zůstal systematický pořádek občanského zákoníka z r. 1811 v osnově bez podstatnějších změn. Od občanského zákoníka se osnova liší průběžným číslováním hlav od první do čtyřicáté sedmé, kdežto občanský zákoník počínal číslování v každém ze tří dílu znovu (1 až 4, 1 až 30, 1 až 4). Jde tu vlastně o zavázání na postup redaktorů obč. zákoníka, již naproti starším osnovám začali průběžně číslovati paragrafy.

Rubriky, a to veškeré, to jest nadpisy dílu, hlav i jednotlivých paragrafu nebo jich skupin, jsou dílem superrevisní komise, a byla jim věnována veškerá péče, ježto jsou míněny jako části zákona. V konečné redakci byly nadpisy upraveny podle Směrnic pro jednotnou techniku legislativní a jsou položeny pod značkou a číslem paragrafu, vztahují-li se k paragrafu jedinému, a nad nimi, týkají-li se paragrafů několika.

Komise vynechala z občanského zákoníka ustanovení, která neměla obsahu právně závazného, jako na př. §§ 15, 308 atd.

Přijmouti do tekstu definice, se superrevisní komise co možná vyhýbala, hledíc k moderní technice zákonodárné, jež, jak se zdá, právem definice ze zákonu vylučuje. Spíše se snažila postupovati tak, že formulovala předpisy o vzniku, zániku a o právních následcích jednotlivých práv. Ve snaze vymýtiti definice nešla však tak daleko, jako třebas občanský zákoník pro Německou říši, jenž sotva kde dává poučení o pojmech, kterých užívá. Zejména v hlavách dvacáté šesté a následujících zahajuje superrevisní komise jednotlivé hlavy předpisy, které arci nemají formální povahu definice, avšak přece jen čtenáře seznamují se znaky smlouvy, o které se v hlavě té jedná.

Superrevisní komise se snažila, aby co možná nebylo v novém zákoníku předpisu průvodních, a hleděla tedy ustanovení občanského zákoníka takto formulovaná, pokud je nebylo vypustiti, převésti na jejich materiální obsah. Jako příklad lze uvésti, jak § 33 obč. zák. je formulován v § 76.

Dále se superrevisní komise snažila o terminologickou konstanci a užívala tedy co možná pro stejné pojmy slov stejných a pro různé pojmy slov různých. Než stylistické důvody (úhlednost a zvučnost tekstu) vyžádaly si přece jen někdy odchylek po stránce první. To nebudiž důvodem, aby slovům, která podle pravidel gramatických a jazykového usu mají smysl stejný (např. smlouva vznikne", "smlouva je skutkem"), byl přikládán smysl různý. S druhé strany bylo někdy pro různé pojmy užíti stejných slov, kde toho žádá kategoricky vžitá terminologie. Tak na př. "dědicem" se nazývá v souhlase s terminologií vůbec běžnou čekatel, delát, i ten, kdo pozůstalosti již nabyl; "zůstavitelem" se označuje nejen osoba, po níž se dědí (t. j. osoba zemřelá), nýbrž i osoba, po níž se, až zemře, bude děditi, a tedy i osoba, která činí disposice pro případ své smrti.

Superrevisní komise se vyhýbala v tekstech zákona cizím slovům. Než taková slova cizí, která nebyla v jazyce domovského práva a mají svůj ostrý a přesný smysl, jako orgán, forma, legitimace, kompensace a j., byla zachována a nebyla nahrazena nevýraznými slovy domácími. Někde vedle domácího slova, o němž si přejeme, aby zatlačilo slovo cizí, toto cizí slovo se uvádí v závorce.

Mluví-li se o "zákonech", míní se tím ustanovení, kterým dávají jméno zákonů příslušné ústavy (ústavní listiny), nebo ustanovení v týchž ústavách jim na roveň postavená. Vylučuje se tím tedy zejména právo obyčejové. Mluví-li se o "předpisech" bez dodatku, míní se tím postihnouti ustanovení, která by podle toho, co právě bylo pověděno, bylo nazvati předpisy zákonnými, a nařízení; mluví-li se o "ustanoveních" bez dodatku, zahrnuje se tím také právo obyčejové.

Ukládá-li se obdobné užití nějakého předpisu, žádá se tím, aby s odchylným skutkovým základem byly spojeny stejné právní následky, jaké vytýká onen předpis; ukládá-li se užití přiměřené, upozorňuje se, že s uvedeným skutkovým základem lze právní následky spojiti jen v uváženém výběru.

Vazba "má se za to", "pokládá se za to" a pod. chce říci, že se dopouští důkaz opaku, vazba "je po zákonu" - "je hleděti na..., jako kdyby" a pod. vyslovuje, že důkaz opaku možný není, a má tedy stejný význam jako obvyklá, ale linguisticky zhusta nesprávná vazba "platí za".

Co se týká věcí náležejících na soud, je slovy "může se domáhati" (vymáhati, pohledávati) pověděno, že jsou dány podmínky úspěšného zakročení pořadem práva; je-li pověděno, že někdo "může žádati", míní se, že jsou dány podmínky jeho úspěšného zakročení řízením nesporným. V řízení sporném se rozumí "návrhem" především žaloba a vedle toho i ostatní návrhy, které mohou strany činiti ve sporu.

"Svolením" se míní složka dohody (konsensu); "přivolením" přístup k cizímu projevu nebo jeho doplnění, beze zřetele k tomu, zda se vyskytnou před tímto projevem či po něm; "schválením" ratihabice soudní (úřední).

Slovem "úkon" se rozumí jak čin tak opominutí.

Dluhy a závady jsou podle názvosloví vůbec ustáleného rozlišeny tak, že se dluhem míní povinnost plnění, závadou pak pasivní stránka jiných práv než pohledávek, zejména zachycení úkojného zdroje bez povinnosti k plnění.

V četných připomínkách bylo naléháno na superrevisní komisi, aby terminologicky jasně odlišovala povahu lhůt v osnově uvedených. Již subkomitéty se snažily, aby po této stránce nebylo pochybností, a superrevisní komise se této snahy přidržela. Po té stránce jasnými slovy dává se vždy výraz myšlence, že jde o lhůtu promlčecí. Není-li lhůta takto charakterisována, nejde o lhůtu promlčecí. Klásti však proti lhůtě promlčecí jinou kategorii lhůt (třebas termínem "lhůta propadná"), superrevisní komise nepokládala za vhodné, ježto všechny jiné lhůty mimo lhůty promlčecí (na př. ohlašovací, žalobní atd.) sotva se spravují zásadami stejnými.

Slova "nechť učiní", "nechť se stane", "budiž..." atp. chtějí vyjádřiti, že jde o lex minus quam perfecta; že tedy zejména, ustanovují-li se těmito slovy podmínky nějakého aktu, nesplnění oněch podmínek nemá za následek neplatnost onoho aktu; nebo že právní následky nastanou přes to, že nějaké uložené činnosti bylo opominuto.

Komise mluví o notářích a o notářských spisech, a dokud po této stránce na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nenastanou změny, je tím rozuměti na tomto území veřejné notáře a spisy veřejnými notáři zřizované.

Superrevisní komise se všude vyhýbá slovům "býti práv" ve smyslu dosti užívaném a naznačujícím vznik nebo trvání povinnosti. Jak se zdá, vnikl tento smysl do právnické češtiny ve století devatenáctém nedorozuměním, když starší památky právnické slova "býti práv" mají ve smyslu nebýti ničím povinen. Vznik (trvání) povinnosti vyjadřuje superrevisní komise v těchto souvislostech slovem "odpovídá", kdežto slova "ručí" se užívá, aby se vyjádřil subsidiární nebo akcessorický ráz úkojného zdroje věřitelova.

Mluví-li se o povinnosti k náhradě bez dodatku "škody", chce se tím vyjádřiti, že nejde o náhradu (sc. škody) podle hlavy čtyřicáté druhé. Ukládá se tu povinnost poskytnouti výhody, které nejsou nikterak ekvivalentem nevýhod vzniklých nositeli zájmu.

Jde-li o předpis dispositivní povahy, nevytýká se zpravidla, že to nebo ono platí, jen nebylo-li mezi stranami ujednáno něco jiného. Někde podobné obraty zůstaly, kde totiž bylo považováno. za důležité nebo vhodné výslovně zdůrazniti, že norma zákonná ustoupí jinaké dohodě stran. Z toho však nelze dovozovati, že v případech, kde podobná výhrada vyjádřena není, dohoda stran nemá míti právní závaznost. Kogentnost předpisu je - nepodává-li se již z jeho obsahu - na příslušných místech vyslovena přímo.

Se zřetelem k dosavadní dvojí právní oblasti v Československé republice užívá se tam, kde se osnova nebo důvodová zpráva dovolává pramenů různě pojmenovaných, terminologie co možná bezbarvé; na př. "podle exekučního práva" (nikoli podle exekučního řádu nebo zákona).

Uvozovací a prováděcí předpisy se skládají ze čtyř částí: Z části první, která se zabývá tím, co se nazývá vacatio legis, a otázkou, která ustanovení novým zákoníkem se ruší a kterých se zákon nedotýká; z druhé, která obsahuje tak řečená ustanovení prováděcí, jež se vzhledem k své povaze nehodí k tomu, aby byla pojata do zákoníka samého; z části třetí, která obsahuje ustanovení tak řečená intertemporální, a z části čtvrté, která obsahuje prováděcí doložku. K podnětu, aby mezi uvozovací a prováděcí předpisy byla pojata ustanovení mezinárodního práva soukromého, ač v jiných kodifikacích se tak stalo, nebylo se možno přikloniti, a to hlavně proto, aby byla vyřešena otázka po tak řečených střetech mezi předpisy intertemporálními a předpisy mezinárodního práva soukromého. Tím, že jsou předpisy mezinárodního práva soukromého položeny do zákoníka, je pověděno, že se jich užití spravuje předpisy intertemporálními.

K čl. I: V osnově z r. 1931 ustanovoval tento článek, kdy se občanský zákoník "stává závazným". Mluvíc o "závaznosti" zákoníka, nechtěla komise nikterak řešiti otázku hojně diskutovanou, zdali platnost a účinnost zákona jsou či nejsou totéž, nýbrž jen naznačiti, že vidí jistý rozdíl mezi zákonem publikovaným a zákonem, kterému uplynula vacatio legis, právě tak jako je rozdíl mezi zákonem usneseným a zákonem publikovaným. V meziministerském řízení byl však tekst osnovy z r. 1931 opuštěn a přijata formule v legislativní praksi poslední doby obvyklá a Směrnicemi pro jednotnou techniku legislativní schválená, že zákoník a jeho uvozovací a prováděcí předpisy "nabývají účinnosti". Ještě méně než tekst osnovy z r. 1931 znamená tato formule zaujetí stanoviska k teoretickým problémům "platnosti", "závaznosti" a "účinnosti" zákona. Bylo však uznáno za vhodné zajistiti, že vykladač zákona nebude sváděn, hledati za výrazem odchylujícím se od ustálené prakse nějaký odchylný smysl. Stejná změna byla pak provedena v ostatních článcích uvozovacích a prováděcích předpisů, které jednají o nabytí účinnosti nového zákoníka nebo o pozbytí účinnosti starších norem.

Nový zákoník má se svými uvozovacími a prováděcími předpisy nabýti účinnosti 1. července druhého kalendářního roku po roku vyhlášení. Se zřetelem k nejistotě o době, jakou si vyžádá ústavní projednání osnovy, zdála se pružná formule vakační vhodnější než pevné kalendářní datum, od kterého by počínala účinnost. Dobu vakace trvající nejméně půldruhého a nejvýše skoro půltřetího roku lze pokládati za dostatečnou.

K čl. II a III: Článek druhý napodobil svým všeobecným doslovem čtvrtý odstavec vyhlašovacího patentu z roku 1811, ale závěrečnými slovy "pokud není dále ustanoveno něco jiného" se upozorňuje, že vyslovené pravidlo neplatí bez výjimky (srv. čl. V a VI).

Vzhledem k příliš všeobecnému znění derogační klausule čl. II pokládalo se za nutné v čl. III vytknouti, arci příkladmo, nejdůležitější ustanovení, která se novým zákoníkem ruší. Patenty, dekrety, nařízeními a zákony vydanými k všeobecnému zákoníku občanskému se míní ony předpisy, jaké v starší době se nazývaly justiční a jakým dnes náleží jméno předpisů civilistických, a nikoliv ony, jaké se v starší době nazývaly politickými a jakým dnes lze dáti jen jméno předpisů necivilistických. Předpisy a ustanovení pod č. 2 až 5 jsou uvedeny pro svou zvláštní důležitost, ustanovení pod č. 4 i proto, aby nebylo pochybností, ježto tu jde leckde o ustanovení, která vyhlašovací patent z roku 1811 pokládá za zákony politické (srv. § 761 obč. zák.). V zemích Slovenské a Podkarpatoruské je tím zejména zrušen také zák. čl. XXVII/1715 o testamentech. Vytknouti č. 5 bylo nutné přes to, že zákon tam uvedený je zapracován [až na písm. c) § 1,kterou komise úmyslně vynechala; srv. poznámky k § 1226 obč. zák.] do nového zákoníka, aby bylo zabráněno vzniku mínění, jako by zůstal v platnosti mimo obor všeobecného práva občanského; prohlašují-li se pod č. 5 výslovně za zrušené §§ 21 až 23 zák. čl. VII/1886, neoživne tím samozřejmě § 54 zák. čl. XXXV /1874 (notářského řádu), na jehož místo ona výše jmenovaná ustanovení nastoupila. Nepokládá se nutným výslovně rušiti dvorský dekret ze dne 4. září 1771 (Kropatschek VI, 377), jenž byl zřejmě zrušen již obč. zákoníkem z roku 1811. V zemích Slovenské a Podkarpatoruské budou zrušeny zejména také §§ 59 a 60 zák. čl. XII/1894 o nabytí vlastnictví roje včel, všechna dosavadní nařízení o nálezu pokladu, §§ 72 a 112 zák. čl. LX/1881 (ex. zák. ) o zákonném zástavním právu nájemce a pachtýře, býv. uh. zákony o úrocích, §§ 19 až 21 zák. čl. XXV/1883 o lichvě a škodlivých obchodech úvěrních, zákon ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n., kterým se všeobecně upravují právní poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, atd.

Čl. IV je sdělán podle čl. 4 uv. zák. k občanskému zákoníku pro Německou říši (srv. též § 107, odst. 2 směnečného zákona č. 1/1928 Sb. z. a n., čl. II zák. č. 64/1931 Sb. z. a n. a j.) a je jistě velmi užitečný, ne-li naprosto nutný.

K čl. V: Nedotčeny musí zůstati ony části občanského zákoníka z r. 1811, které z důvodů naznačených v části II, č. 2 této zprávy nemají obdoby v novém zákoníku, a jim odpovídající právo platné v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. Proto zachovává čl. V, č. 1 především rodinné právo všeobecného občanského zákoníka, t. j. předpisy práva manželského a předpisy o poměru mezi rodiči a dětmi a o poručenství a opatrovnictví. Zachovaná skupina předpisů rodinného práva v občanském zákoníku z r. 1811 je vytčena paragrafy, jimž v onom zákoníku rodinné právo počíná a končí, totiž §§ 44 a 284. V této skupině může samozřejmě zůstati nedotčeno jen to, co dnes ještě platí, takže neobživují ony paragrafy položené mezi § 44 a § 284 všeob. obč. zák., které dříve již byly zrušeny, jako např. §§ 63, 64, 66, 67, 94, 111, 115, 116, 119, 125, 133 až 136 (§ 25 manželské novely č. 320/1919 Sb. z. a n.), § 124 (cís. nař. č. 217/1859 ř. z.), §§ 179 až 185 (§ 13 zák. č. 56/1928 Sb. z. a n.), § 279 (§ 5 zák. č. 131/1867 ř. z.). Ze zákonů, které se týkají rodinného práva občanského zákoníka z r. 1811, zůstanou nedotčeny zvláště příslušné předpisy první a třetí částečné novely a zákony č. 320/1919 Sb. z. a n. (manželská novela) a č. 56/1928 Sb. z. a n. o osvojení. Ze zachování jsou vyňaty a tedy se zrušují ony paragrafy občanského zákoníka, které našly umístění ve všeobecné části práva obligačního (srv. §§ 697 až 699). S druhé strany se zase zachovávají §§ 1264 až 1266 obč. zák., pokud se vyslovují o právních následcích rozvodu, prohlášení manželství za neplatné a rozluky v jiných směrech než pro svatební smlouvy. V zemích Slovenské a Podkarpatoruské bude zachován zvláště zák. čl. XXXI/1894, o právu manželském (s výjimkou ustanovení uvedených v čl. III, č. 3), a zák. čl. XX/1877, o úpravě věcí poručenských a opatrovnických (s výjimkou §§ 3, 6, 7). Protože ale rodinné právo oblasti dřívějšího uherského právního řádu zčásti je právem nepsaným, nebylo možno to, co se v oné oblasti zachovává v platnosti, podrobně vypočísti a bylo užito - podobně jako v čl. II - pružné formule, odkazující na "obdobná ustanovení rodinného práva platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské". Podle zvolené formule budou zachována v platnosti i ona ustanovení rodinného práva slovenského a podkarpatoruského, která nemají přímé obdoby v rodinném právu občanského zákoníka z. r. 1811, jako na př. ustanovení o alimentačním závazku rodičů manželových vůči snaše (srv. Fajnor-Záturecký, Nástin, II. vyd., str. 434).

Č. 2 se vysvětluje tím, že se superrevisní komise nemohla přikloniti k názoru, aby principy tak řečeného větevného dědění a spolunabytého majetku, hájené Slovenskou komisí, byly zavedeny do občanského práva. Jako nejlepší východisko se navrhuje, vzhledem k souvislosti s ostatními ustanoveními práva dědického a hlavy 38, zredigovati potřebná ustanovení o větevném dědění a o spolunabytém majetku do nových zákonů, které by nabyly účinnosti zároveň s novým zákoníkem občanským.

Čl. VI musil zachovati nedotčen necivilistický obsah civilistických zákonů, poněvadž ani jej zrušiti ani jej nově redigovati nebyla superrevisní komise povolána. Ježto onu větu, užitím cizích slov velmi srozumitelnou, nebylo snadno vyjádřiti bez oněch cizích slov, byla ona necivilistická ustanovení obsažená v občanském zákoníku a v částečných novelách vypočtena jmenovitě, a jen co se týká ostatních civilistických zákonů, bylo užito všeobecné formule. Jde jen o úpravu prozatímní, neboť předpisy uvedené pod č. 1 budou vyřízeny zákonem o nabývání a pozbývání státního občanství, předpisy pod č. 2 zákonem vodním, předpisy pod č. 3 zákonem knihovním a jistě i to, co náleží pod všeobecnou formuli č. 4, bude postupně zlikvidováno. Proto, aby bylo důrazně naznačeno, že nejde v oněch předpisech o úpravu definitivní, bylo dodáno, že zůstávají nedotčeny až do příští, snad brzké úpravy zákonné. Nebyl zachován § 14 třetí částečné novely. Jde-li o zákaz již zapsaný, zůstane podle intertemporálních předpisu nedotčen. Do budoucna § 14 jistě potřebí není.

Čl. VII je jakousi nápodobou odstavců 7 a 8 vyhlašovacího patentu z roku 1811. Sluší se domnívati, že všeobecnou svou formulí vyhoví lépe než nejpodrobnější a nejpozornější výpočet. Jeho princip zní, že necivilistických zákonů a jinakých necivilistických ustanovení se nový zákoník nedotýká, a necivilistických zákonů ani tam, kde obsahují ustanovení civilistická. To platí arci jen potud, pokud se z ustanovení občanského zákoníka a jeho uvozovacích a prováděcích předpisu nepodává něco jiného. Příkladem budiž uvedeno, že některé civilistické předpisy patentu z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., byly zapracovány do hlavy dvacáté čtvrté a obsah patentu odpovídající těmto novým předpisům se tedy zrušuje. Výpočet článku VII jest, jak se jasně podává z jeho tekstu, exemplifikativní. Aby bylo jasno, jaké předpisy se tu zachovávají v platnosti vedle samých kodifikací tekstem samozřejmě postižených, budiž uvedeno příkladmo:

k č. 1: § 14 zákona ze dne 28. dubna 1889, č. 64 ř. z., o veřejných skladištích; § 13 zákona ze dne 1. dubna 1875, č. 67 ř. z., o organisaci burs; §§ 10 až 13 a 16 zákona ze dne 4. ledna 1903, č. 10 ř. z., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 1. dubna 1875, č. 67 ř. z., o organisaci burs; §§ 18, 19 zákona ze dne 15. února 1922, č, 69 Sb. z. a n., o plodinové burse v Bratislavě a o zákazu terminových obchodů s obilím a mlýnskými výrobky na Slovensku a v Podkarpatské Rusi;

k č. 2: dvorský dekret ze dne 3. června 1846, č. 968 sb. zák. soud.; zákon ze dne 7. července 1896, č. 140 ř. z., o zřízení nezbytných cest;

k č. 4: dvorský dekret ze dne 16. dubna 1821, svazek XLIX, str. 115 sb. zák. pol.; zákon ze dne 6. června 1887, č. 72 ř. z., o účincích a odporování nálezům na náhradu, jež úřadové stálého vojska, válečného loďstva a zeměbrany vydali cestou správní; císařské nařízení ze dne 1. května 1916, č. 147 ř. z., o úpravě držebnostních poměrů v okolí opevněných míst; předpisy o polním pychu a o polní a lesní policii; zákon vystěhovalecký, lékárnický; zák. čl. XLIII/1908 o podpoře chovu dobytka; zákony o podpoře staveb, jako jsou na př. zákony ze dne 8. července 1902, č. 144 ř. z., ze dne 28. prosince 1911, č. 243 ř. z., zák. čl. XLVI/1907, zákony o podpoře stavebního ruchu atd.

Co do článku VIII bylo uvažováno, zdali by ustanovení tam v platnosti zachovaná nemohla býti postižena nějakou všeobecnou formulí, ke které by byla připojena exemplifikace. Než pokusy o takovou všeobecnou formuli selhaly. V článku VIII mají býti postiženy především zákony civilistické (jako na př. zákony ustanovující o povinnosti nahraditi škodu způsobenou při provozu některých vozidel), jejichž obsah z toho či onoho důvodu se nehodí k tomu, aby byl pojat do samého zákoníka. Tekstem čl. VIII jsou arci zachovány v platnosti některé předpisy, které jsou zachovány v platnosti již článkem VII, jako na př. pod č. 1 nebo hojná ustanovení spadající pod heslo č. 8 a 14. Než je dojista lépe, bude-li některé ustanovení, které má zůstati v platnosti, kryto dvakrát, než aby vznikly pochybnosti, zdali je kryto vůbec.

Ustanovením č. 3 jsou zachovány v platnosti zejména: zákon ze dne 24. dubna 1874, č. 48 ř. z., o ochraně práv majitelů zástavních listů; zákon z téhož dne č. 49 ř. z., o zastoupení práv majitelů dílčích dlužních úpisů znějících na majitele nebo převoditelných rubopisem a o knihovním zápisu hypotekárních práv těmto dlužním úpisům propůjčených; zákon ze dne 5. prosince 1877, č. 111 ř. z., kterým se doplňují zákony č. 48 a 49 z r. 1874; zákon ze dne 27. prosince 1905. č. 213 ř. z., o založených bankovních dlužních úpisech; zákon ze dne 8. srpna 1910, č. 149 ř. z., o drahách nižšího řádu; dále obdobná ustanovení platná v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, totiž zák. čl. XXXVI/1876 o zajištění zástavních listů; zák. čl. XXXII/1897 o zajištění některých dluhopisů, vydaných tuzemskými peněžními ústavy; zák. čl. XXXI/1880 (ve znění zák. čl. IV /1888) o drahách nižšího řádu.

Časově obmezená ustanovení nejsou zvláště zachována v platnosti, ježto, mají-li zůstati v platnosti, musí se tak státi tím, že se jejich platnost prodlouží. Tohoto rázu jsou zvláště četná ustanovení vydaná, počínajíc rokem 1933, ve formě vládních nařízení na základě zmocňovacích zákonů. Ale i takovouto formou vydaná ustanovení bez časového obmezení vesměs nebudou novým zákoníkem dotčena.

Mluví-li se o tom, že se zachovává zákon v platnosti, je jasno, že to, co bylo dosud právem partikulárním, se nestane předpisem obecným. Není snad potřebí podotýkati, že tam, kde se zachovává v platnosti zákon, zachovává se v platnosti také nařízení k němu vydané.

Do čl. IX až LXV jsou shrnuty předpisy dané k provedení některých paragrafů zákoníka. Vysvětlení k nim je podáno na příslušných místech důvodové zprávy k občanskému zákoníku.

Co do základního ustanovení intertemporálního (čl. LXVI) bylo užito návrhů, který došel superrevisní komise od soukromého docenta Dr. Procházky, a byly přičiněny jen některé změny. Tak slovo "skutečnosti" položeno bylo na místě slova "úkony". Ustanovení jistě dobře vystihuje hlavní otázky, které tímto hlavním ustanovením mají býti vyřešeny. Komise se domnívá, že takovým všeobecným ustanovením lépe a úplněji poslouží než četnými ustanoveními speciálními, která by se na konec objevila kusá. Proti tekstu osnovy z r. 1931 bylo v konečném znění zdůrazněno, že čl. LXVI je jen provedením myšlenky, kterou § 5 obč. zák. vyslovoval jako zásadu pro všechny nové zákony.

Čl. LXVII se vysvětluje zřetelem na zákony, s nimiž počítá čl. V, č. 2.

Čl. LXVIII je ustanovení, kterého si žádá favor testamenti a které bude praktické zejména se zřetelem k právu dosud platnému v zemích Slovenské a Podkarpatoruské.

Čl. LXIX je převzat ze šestého odstavce vyhlašovacího patentu z roku 1811 s tou změnou, že ten, kdo vydržel, nebo ten, proti komu se žaloba promlčela, nemá co do počítání lhůt volby. Bylo zvoleno ustanovení prostší, že platí kratší doby vydržecí a promlčecí ustanovené novým zákoníkem, doběhnou-li, počítajíc ode dne, kdy nový zákoník nabyl účinnosti, dříve než lhůty staré.

Dáti zvláštní ustanovení, že se ponechávají nedotčenými ustanovení o časových hranicích působnosti obsažená v předpisech zrušených uvozovacími předpisy, a tedy zejména v částečných novelách, nepokládalo se za nutné. Neboť článek LXVI říká jen, že se nový zákoník nevztahuje na skutečnosti, které se udály přede dnem, kdy nabyl účinnosti, neříká však, že takové staré skutečnosti se spravují právem, které platilo v době, kdy se vyskytly.

Čl. LXX obsahuje obvyklou doložku prováděcí.

Naproti odchylnému názoru subkomitétu rozhodla se superrevisní komise při redakci osnovy z r. 1931 škrtnouti celý úvod občanského zákoníka, skládající se z §§ 1 až 14. Při velké většině těchto ustanovení nebylo vůbec pochybnosti z těchto důvodů:

Bez § 1, jenž obsahuje definici občanského práva, a nadto nevhodnou, se zákoník může dobře obejíti. § 2 vyjadřuje myšlenku celkem samozřejmou (Tilsch, Právo občanské, č. 69), a to ještě způsobem nepřesným (Pfaff-Hofmann, Commentar, I, str. 151, Tilsch, eod.), a měla-li by ona myšlenka býti vyjádřena přesně, mohlo by se tak státi jen větou velmi málo výraznou. § 3 již rušený nebo ustanovení obdobné podle dnešní techniky zákonodárné nenáleží do občanského zákoníka. Obdoba § 4 byla, jak učinil již subkomitét, zařaděna do závěrečného oddílu osnovy, pojednávajícího o mezinárodním právu soukromém (srov. § 1318 osnovy z r. 1931, § 8 vl. návrhu). Zásada § 5 má své místo v předpisech uvozovacích a prováděcích (srov. část III, čl. LXVI osnovy). § 9 je samozřejmý. § 11 se dá vysvětliti jen historicky, právě tak jako § 13. § 14, nemaje normativního obsahu, do zákoníka nenáleží.

Pochybnosti byly jen stran dvou skupin paragrafů, a to §§ 6 až 8, jakož i §§ 10 a 12.

Komisi superrevisní bylo jasno, že, modernisujíc občanský zákoník, §§ 6 a 7 v té formě, jak jsou tekstovány, zachovati nemůže, a to tím spíše, když skoro celý obsah úvodu byl vynechán. Jejich tekst je napojen příliš duchem 18. století, než aby při revisi občanského zákoníka jen poněkud vydatnější mohly obstáti. Bylo však uvažováno o tom, zdali by v nějaké jiné formě podstatný jejich obsah nemohl býti zařaděn buď do zákoníka samého nebo do předpisů uvozovacích a prováděcích. Závažné hlasy k tomu radily, než zůstalo na tom, že ustanovení ať o výkladu vědeckém, ať o obdobném užití zákona nově redigována býti nemají. Otázka po vědecké interpretaci právních předpisů je velmi složitá a názory, jak zákon vykládati a jak ho obdobně užívati, pokud nejde o věci zcela samozřejmé, se průběhem dob mění. Podobá se pravdě, že ti, kdo jsou povoláni zákony aplikovati, nejen nepotřebují takových předpisů, nýbrž spíše že by jakýkoli takový předpis ne dost obezřetně formulovaný jim překážel. Přes to škrtnutím § 7 nikterak nemělo býti pověděno, že by se chtěla opustiti zásada, podle které každé přisluhování právem má býti ve službách ideje spravedlnosti. Zachovati samojediný § 8, ostatně z velké části samozřejmý, zdálo se zbytečné.

Stran §§ 10 a 12 byl proveden rozhovor velmi podrobný, který se týkal všeobecných zásad pravovědy. Všichni se na konec shodli v tom, že ustanovení tato nejsou nutná a zejména že není pro ně místa v občanském zákoníku. Proto bylo jednomyslně usneseno je vynechati.