Když v meziministerském řízení i v kritických projevech o osnově superrevisní komise z r. 1931 znovu se objevila myšlenka, aby úvod občanského zákoníka přece jen vynecháván nebyl, přistoupila superrevisní komise k tomu, aby se pokusila o redakci ustanovení, která by těmto podnětům vyhověla.

§ 1 odpovídá § 2 obč. zák., ale dává mu tekst, jehož vhodnost uvedli již výše jmenovaní autoři (Pfaff - Hofmann, Commentar, I, str. 151, Tilsch, Právo občanské, č. 69).

Co do § 5 obč. zák. se vyskytl podnět, aby přece jen do občanského zákoníka byl přijat, takže by čl. LXVI uvozovacích a prováděcích předpisů a nově redigovaný paragraf měly míti stejnou funkci jako odstavec 5 vyhlašovacího patentu k občanskému zákoníku z r. 1811 a § 5 obč. zák. Na konec převládlo mínění, že by takové ustanovení v občanském zákoníku mělo jen ráz akademický, ale v čl. LXVI - jak se o tom již výše stala zmínka - byla myšlenka § 5 obč. zák. přece jen vyjádřena jako zásada, z které tento článek vychází.

Následující §§ 2 až 4 dávají ustanovení o výkladu zákona a o obdobě. Interpretační metody jsou v § 2 zařaděny tak, že se na prvním místě uvádí výklad filologický a s ním se do souvislosti uvádí zřetel k ostatním částem právního řádu (výklad systematický). V samostatné větě, tedy jako interpretační metoda podpůrná, se uvádí to, co je pravého a podstatného v metodě historické.

Známé potíže, podávající se z lability argumentace a pari nebo a simili se strany jedné a argumentace a contrario se strany druhé, řeší se v dalším § 3, v němž je důraz na slovech "po podrobném prozkoumání". Ona slova uvádějí tomu, kdo rozhoduje, důrazně na paměť, že by si nepočínal správně, když by toho či onoho argumentu užíval ukvapeně.

§ 4 uvádí na dnešní způsob myšlení druhou větu § 7 obč. zák. Všichni členové superrevisní komise byli zajedno, že ultima ratio při rozhodování má býti princip spravedlnosti, nebo jak chtěli někteří, princip slušnosti (ekvity). Význam dnešní redakce vězí v tom, že principy, kterých se § 4 dovolává, nepřicházejí do zákoníka z nějakého cizího normového souboru, nýbrž z ústavní listiny Československé republiky. Přesně vyjádřeno, není nový § 4 snad nějakým prováděcím předpisem k ústavní listině, ale zřetel k principům v něm uvedeným je diktován ideami, na nichž spočívá ústavní listina.

§§ 5 až 7 byly přejaty celkem ve znění, jaké mají §§ 9, 12 a 10 obč. zák. z r. 1811. Do rozhodnutí, aby paragrafy ty byly převzaty, mísí se trochu sentimentality. Tuhý odpůrce těchto paragrafů, dlouholetý člen superrevisní komise prof. Dr Stieber počátkem r. 1934 zemřel a nebylo tedy již v superrevisní komisi při závěrečných pracích redakčních odpůrce těchto ustanovení.

Ustanovení o mezinárodním právu soukromém, obsažená v této hlavě, reprodukují bez větších změn věcných obsah dílu IV, hlavy 46 (§§ 1318 až 1353) osnovy z r. 1931. V podstatě spočívají tato ustanovení, jako již návrh subkomitétu, na tak řečené vídeňské osnově zákona o mezinárodním právu soukromém, redigované ve vídeňském ministerstvu spravedlnosti v r. 1913 na základě porad zvláštní komise, jejímž členem byl mezi jinými prof. Dr Krčmář. V podrobnostech srv. o této vídeňské osnově důvodovou zprávu subkomitétu, druhé vydání, str. 106 a násl. Tamtéž jsou vyloženy důvody, proč se osnova subkomitétu v některých kusech odchýlila od osnovy vídeňské.

Superrevisní komise se v osnově z r. 1931 přidržela tohoto základu, ale přičinila změny nikoli nepatrné. Nejdůležitější změna byla rázu formálního, že totiž v občanském zákoníku mají zůstati jen ustanovení mezinárodního práva soukromého v užším smyslu, tedy ona, která jsou předpisy práva materiálního, kdežto ustanovení rázu formálního, t. j. ustanovení o příslušnosti soudu a řízení soudním, jsou zařaděna mezi předpisy uvozovací a prováděcí.

Konečná redakce jen na některých místech přepracovala osnovu z r. 1931. Nejvážnější odchylka konečného návrhu od jeho vzoru je systematické povahy. Předpisy mezinárodního práva soukromého jsou totiž nyní v hlavě 2 uspořádány přesně podle systému občanského zákoníka a ustanovení o kolisních normách týkajících se práva rodinného vsunuta byla na místo, kam by náležela podle systému občanského zákoníka z r. 1811.

Vykládati podrobně o zásadách, kterých se přidržuje návrh stejně jako osnova redigovaná superrevisní komisí a jejími předchůdci (subkomitétem a vídeňskou komisí), není zajisté zapotřebí. Jsou to zásady soudobé nauky mezinárodního práva soukromého. Je v té nauce arci hojnost sporů a pochybností, ale v hlavních kusech je jednota, aspoň co se týká nauky kontinentální. Důvodová zpráva omezuje se tedy vytknouti a vyložiti, v čem se návrh liší od svých předchůdců.

§§ 8 a 9 mluví o způsobilosti osoby k právním úkonům a nikoli o způsobilosti k právním činům nebo k právním jednáním. Byl z úmyslu volen široký pojem právního úkonu, jaký se vyskytl již v konkursním a vyrovnacím řádě z r.1914.

V ustanoveních o prohlášení za mrtvého se již superrevisní komise přidržela osnovy subkomitétu proti osnově vídeňské (srv. zprávu subkomitétu, II. vyd., str. 107 a násl.).

§ 10 na rozdíl od § 13 subkomitétu omezil se na to, dáti ustanovení materiální. Slova "nezvěstnost" bylo užito, aby se vyjádřilo, že rozhoduje moment, kdy podle posledních zpráv nezvěstný ještě žil.

§ 11 vedle prohlášení za mrtvého jmenuje řízení, které co do podstaty se srovnává s prohlášením za mrtvého podle osnovy. Počítá se s tím, že jiné právní řády mají ustanovení sice příbuzná, ale jinak pojmenovaná.

§ 12 přijal § 15 osnovy subkomitétu s tou změnou, že prohlášení za mrtvého tu uvedené působí relativně, t. j. že se manželce dává volnost uzavříti manželství nové. Při československé manželce se neklade důraz na to, aby byla v Československu nebo se tam vrátila.

§§ 13, 14 se shodují s § 16 osnovy subkomitétu až na to, že se v druhé větě mluví o právním řádu míst, a nikoliv o právním řádu místa, kde se projevy staly. Ustanovení má na zřeteli smlouvy inter absentes, při nichž nechce fingovati jednotu místa, právě tak jako smlouvy telefonické nesluší podle těchto ustanovení pokládati za jednání inter praesentes. §§ 13 a 14 platí všude tam, kde o formě nejsou dána ustanovení zvláštní, jako v §§ 17, 48.

K § 15: Princip autonomie stran uznaný v § 17 osnovy subkomitétu je v § 15 omezen, že totiž v mezích tohoto paragrafu lze podrobiti právní poměr nepříslušnému právnímu řádu, jen je-li k tomuto zvolenému řádu dán významný vztah. Omezení se stalo, aby bylo překážkou obcházení zákonů a zabránilo přijímání stereotypních formulí o volbě práva, kde pro to není pražádných důvodů.

§§ 16 až 24, jednající o právu manželském, jsou celkem ve shodě s §§ 27 až 32 osnovy subkomitétu. Druhá věta § 17 nemluví o manželích, nýbrž správněji o snoubencích. § 18 nemluví o osobních poměrech mezi manžely, nýbrž přesněji o právních následcích manželství po stránce osobní. Právní řád nějaké osoby (domovský právní řád) není než právní řád státu, jehož jest osoba příslušníkem. Zkratky té se užívá, aby ustanovení toto i jiná bylo přehlednější. §§ 20, 21 rozlišují tak řečený zákonný řád majetkový, o němž mluví § 20, a smluvený řád, o němž jedná § 21. Osnova subkomitétu se nevyjadřovala přesně, když v druhém odstavci svého § 30 mluvila o smluvených změnách, ježto může jíti o prvotní spořádání smluvené. § 23 nemluví již o rozluce a rozvodu, nýbrž o zrušení manželství a o zrušení manželského společenství, se zřetelem na terminologické různosti právních řádů. Ke konci jest pak dáno ustanovení, dnes již sotva málo praktické, co platí, když manželé neměli nikdy společného právního řádu. Třetí odstavec § 32 osnovy subkomitétu byl zařaděn do předpisů uvozovacích a prováděcích jako čl. IX.

§§ 25 až 33 jsou podobně v souhlase s §§ 33 až 37 osnovy subkomitétu. Avšak: § 25 lépe než § 33 osnovy subkomitétu mluví o dítěti narozeném z ženy provdané, aby nebylo kolise s ustanoveními o legitimaci. Pomýšlí se také na to, co platí, když není známo, jaké státní občanství měl manžel v době podle tohoto ustanovení rozhodné. § 27 podobně jako § 23 vytýká, co platí, když účastníci neměli nikdy společného právního řádu. Právní řád dítěte byl zvolen podle návrhu Mayr-Hartingova, Wissenschaftliche Vierteljahrsschrift zur Prager Juristischen Zeitschrift, 1926, seš. I a II. §§ 30 a 31 se zřetelem k připomínce ministerstva vnitra byly formulovány stejně jako §§ 26, 27. § 32 mluví o právech dítěte a o právech matky. Co do dítěte platí právní řád, který má dítě v době narození, co do matky právní řád, který má matka v době narození dítěte. Odstavec druhý byl vypuštěn pro obtíže, které soudci působí rozhodnutí, zdali právní řád v celku nebo v jednotlivostech je matce nebo dítěti příznivější. Zato byl připojen § 33, který, navazuje na § 165, odst. 2 obč. zák. (§ 8 I. částečné novely), jedná o udělení jména nemanželskému dítěti. § 34 byl v konečné redakci doplněn podle vzoru druhé části § 25. Poznamenati je, že §§ 34 a 35 nemají na zřeteli právní následky legitimace a osvojení co do práva dědického; tu platí § 45.

Z §§ 38 až 44 osnovy subkomitétu byly přijaty do tekstu zákoníka jako §§ 37 až 40 jen § 38, § 40, odst. 1, § 43, § 44, odst. 1. Ostatek, t. j. § 39, § 40, odst. 2, §§ 41, 42 a § 44, odst. 2, jsou zařaděny do předpisů uvozovacích a prováděcích jako čl. X až XIII. § 38 mluví nejen o přijetí, nýbrž i o zastávání poručenství.

§ 40 (§ 44, odst. 1 subkomitétu) nemluví jen o opatrovnictví a podpoře, nýbrž o ochranných zařízeních podobných (t. j. poručenství), počítaje zase s terminologickými různostmi právních řádů.

§§ 41 až 44 reprodukují přesně §§ 18 až 20 a 22 osnovy subkomitétu. § 44 se týká zejména případů, kdy poctivý držitel sice vlastnictví nenabyl, jest však proti vlastnické žalobě chráněn ustanovením, že vlastník musí mu nahraditi, co za věc dal, nebo časovým obmezením vlastnické žaloby.

Z §§ 45 až 57 osnovy subkomitétu byly podobně do tekstu zákoníka jako §§ 45 až 48 převzaty jen §§ 45, 46, § 48, odst. 1 a § 47. Druhý odstavec § 48 byl vypuštěn. §§ 49 až 57 jsou v předpisech uvozovacích a prováděcích (čl. XIV a násl.), ale § 56, odst. 2 byl škrtnut. - § 46 vedle způsobilosti zříditi a zrušiti poslední pořízení uvádí i podmínky platnosti posledního pořízení po stránce vnitřní. Míní se tím, co francouzská nauka nazývá "validité intrinseque", jako omyl, donucení, kassatorní klausule, atp. Při § 47 byly, co se týká dědických smluv, rozlišeny dvě skupiny otázek, jedna, v které jest hleděti k právním řádům obou smluvců (věta první), druhá, v které jest hleděti k právnímu řádu zůstavitele (věta druhá).

Ze základu byly přepracovány §§ 23 až 25 subkomitétu, jež byly v osnově z r. 1931 sloučeny v jediný § 1329 a v konečné redakci pojaty do §§ 49 až 51. Vedoucí myšlenkou je, že se obligační smlouvy podřizují právnímu řádu, který odpovídá rozumnému spořádání právního poměru, o který jde. Je tu přijata formule § 16 vídeňské osnovy. Avšak v §§ 49 a 50 se tento právní řád přímo určuje. Smlouvami, které se týkají nemovitostí, míní se nejen smlouvy, kterými se převádí vlastnictví, nýbrž také smlouvy, kterými se zřizuje zástavní nebo jiné věcné právo k nemovitosti, nebo smlouvy nájemní, pachtovní a pod. Trhem je samozřejmě rozuměti i veletrh. V § 51 se při určitých smlouvách vyslovuje domněnka, že rozumnému spořádání právních poměrů odpovídá podřízení právním řádům tam vyjmenovaným. Tím pak je pověděno, že v konkretním případě z celé situace může býti patrné, že rozumnému spořádání právních poměrů odpovídá podřízení jich právnímu řádu jinému. V souvislosti s tímto ustanovením jest čísti § 15. Příslušným právním řádem podle tohoto paragrafu jest rozuměti právní řády uvedené v §§ 49 a 51, ale tak, že právní řády jmenované v §§ 49 a 50 jsou příslušnými právními řády vůbec, právní řády vyjmenované v § 51 jen tehdy, když se z celkové situace nepodává něco jiného.

Co do smluv vyjmenovaných v § 51 (§ 23, odst. 2 osnovy subkomitétu) připomíná se k č. 1: smlouvám trhovým byly na roveň postaveny smlouvy o dílo. K č. 2 se podotýká, že sem náležejí i smlouvy o pojištění nemovitostí a smlouvy pojistné uzavřené na burse neb na trhu. Nemluví se o pojišťovací společnosti, nýbrž o pojistiteli, a zvláště se vytýká, co platí, jde-li o smlouvy pojistné uzavřené se zastupitelstvím, které je mimo sídlo pojistitele; zastupitelstvím se tu rozumí representace zřízená cizozemskou společností podle čl. IV cis. nař. č. 127/1865 ř. z. a zákona č. 42/1873 ř. z. pro její obchodní podnik v Československé republice. V č. 4 vedle podnikatele závodu obchodního, živnostenského nebo horního se uvádí i podnikatel hospodářství polního nebo lesního. Tím se míní prvovýroba. Závodem jest rozuměti i závod odštěpný. Jako č. 5 se přijímá § 25 osnovy subkomitétu. Při smlouvách mezi nepřítomnými se tu prohlašuje za příslušný právní řád bydliště příjemce nabídky. Bydliště dlužníka bylo proto nevhodné, že při smlouvách dvojstranných jsou nebo mohou býti dlužníky strany obě. Jak již bylo pověděno, bude smlouvou mezi nepřítomnými vyrozumívati i smlouvu uzavřenou telefonicky. Pod č. 5 se již nejmenuje v druhé větě podnikatel hospodářství polního nebo lesního, protože při něm sídlo závodu rozdílné od bydliště podnikatele nemá zřejmě té váhy jako při podnikateli závodu obchodního, živnostenského a horního. O smlouvách se státem a s jinými veřejnými korporacemi, jež subkomitét uvedl v § 23, odst. 2, č. 2, se superrevisní komise nezmiňuje, nepokládajíc ustanovení navržené subkomitétem za účelné. Československý podnikatel nebo dodavatel bude lépe chráněn, nebude-li při smlouvách s cizozemskou právnickou osobou veřejného práva příslušný cizí právní řád. Půjde-li pak o smlouvy československých právnických osob veřejného práva, lze vždy ve smlouvě pamatovati na to, aby byl prohlášen příslušným právní řád československý.

§ 52 byl připojen vzhledem k tomu, že zákoník zná významná jednostranná právní jednání.

§ 53 odpovídá § 26 osnovy subkomitétu a byla jen zvolena výstižnější formule k označení skutkových podstat připodobněných činům nedovoleným.

§ 54 odpovídá § 21 osnovy subkomitétu. Jeho nynější zařadění (dříve byl v souvislosti s předpisy o věcných právech) plyne ze zásady výše dotčené, že systém této hlavy byl přizpůsoben systému zákoníka.

§ 58, odst. 1 osnovy subkomitétu byl v § 55 přizpůsoben ústavní listině československé (§ 4), § 59 téže osnovy byl v § 57 doplněn ustanovením o osobách, při kterých nelze zjistiti, kterého příslušenství státního nabyly později. Zásady první věty tohoto paragrafu neplatí ovšem mimo obor práva občanského a nelze se jich dovolávati v právu t. zv. veřejném.

§ 60 osnovy subkomitétu, obsahující ustanovení o tak řečeném zpětném odkazu, byl vypuštěn, ježto jde o ustanovení, které zřejmě se příčí názorům panujícím v nauce mezinárodního práva soukromého a praktických výhod nepřináší.

§ 58 odpovídá § 61 osnovy subkomitétu, ale vykazuje důležité změny. Struktura předpisu je stejná potud, že se odmítá rozhodovati podle cizích předpisů, které se příčí domácímu ordre public, nikoli vůbec, nýbrž jen tehdy, když by se toto rozhodování příčilo tomuto ordre public. Ordre public jest však vystižen slovy "tuzemská zásada právní, která je povahy tak donucující, že její užití i v případě, o který jde, je nezbytné". Superrevisní komise je si vědoma, že vhodná formule pro ordre public náleží k nejobtížnějším úkolům, a nedomnívá se, že její formule zbaví všech obtíží a pochybností, ale má přece za to, že tato formule je snad správnější než jiné, mezi kterými mohla voliti.

§ 59 odpovídá § 62 osnovy subkomitétu, ale je formulován podle osvědčené již prakse tak, aby jasně vyjadřoval, že mezinárodní smlouva nastoupí přímo na místo předchozích předpisů a že se tedy nabytím mezinárodní účinnosti a vyhlášením ve sbírce zákonů a nařízení včleňuje - bez nějaké další transformační normy - do našeho vnitřního právního řádu. Stejný předpis musil býti zařaděn také do předpisů uvozovacích a prováděcích jako čl. XXIII.

§ 63 osnovy subkomitétu, stanovící, že soudce může nezjistitelný obsah příslušného právního řádu cizího považovati za shodný s právním řádem československým, byl vypuštěn jako ustanovení nevhodné.

§ 60 je ustanovení nové, připojené teprve v závěrečné redakci. Kolise mezi právním řádem zemí České a Moravskoslezské na jedné a zemí Slovenské a Podkarpatoruské na druhé straně budou sice unifikací občanského práva, jak ji provádí předkládaný návrh, podstatně sníženy, ale v oborech dosud jednotně neupravených mohou se vyskytovati dále. Podrobná úprava poměru československého právního řádu k právním řádům cizích států, obsažená v §§ 8 až 54, je vhodnou příležitostí, aby se zasáhlo také do oblasti t. zv. práva interlokálního (mezimístního). Problém ten častěji zaměstnával judikaturu a byla mu věnována pozornost v četných literárních pracích i na III. sjezdu československých právníků v Bratislavě 1930 (odb. I., ot. 1). Kolísání názorů ukazuje, že bez výslovného předpisu sotva se lze nadíti ustálení prakse. Kriterium domovské příslušnosti zvolila komise pro jeho jednoduchost a snadnou upotřebitelnost.

Hlava tato spočívá na první kapitole prvního dílu občanského zákoníka, jak byla upravena ustanoveními novelovými, a změny, které byly provedeny, jsou spíše povahy stylistické tak, že terminologie byla přizpůsobena přítomné době. Také systematika této hlavy je poněkud odchylná, a to hlavně v tom, že se napřed jedná o osobách fysických (§§ 61 až 76) a pak o osobách právnických (§§ 77 až 79). Od ustanovení, jak je redigoval subkomitét se znění usnesené superrevisní komisí neodchyluje podstatně, ale přimyká se těsněji k soudobému názvosloví. Ani při konečné redakci nebylo větších změn.

§§ 61 a 62, podle názoru superrevisní komise reprodukující formou době přiměřenou obsah §§ 16 a 17 dosavadního zákoníka, vytýkají, že každý člověk je právním subjektem (osobou ve smyslu právním). Nelze připustiti ani, že by § 61 obsahoval nominální rovnici, ani že by ony oba paragrafy - zvláště po doplnění usneseném při konečné redakci - méně chránily právní subjektivitu než paragrafy dosavadní. Ostatně sluší míti na zřeteli ústavní listinu Československé republiky. Poznamenati jest, že obě ustanovení dosáhnou také na smlouvy, které by někoho zavazovaly tak, že by pozbyl právní osobnosti nebo volnosti jednání.

§§ 63 a 64 odpovídají §§ 22 a 23 dosavadního zákoníka, jen samozřejmá druhá věta § 23 obč. zák. byla vypuštěna jako všechny čistě průvodní předpisy.

§ 65 je reprodukcí § 19 obč. zák., ale byl pokládán za vhodné místo, aby do občanského zákoníka byl uveden pojem nároku v tom smyslu, jak se ho nyní, jak se zdá, převahou užívá; srv. k tomu na př. Krčmář, Část všeobecná, 1929, str. 79. Mluví se o "mezích" obrany, aby byl souhlas s terminologií § 1134, jakož vůbec třeba v tomto § 1134 hledati ustanovení o tom, jak se za škodu vzniklou překročením mezí obrany odpovídá.

§ 66 není než reprodukcí § 21 obč. zák., jenže arci přizpůsobenou právnímu vývoji, zvl. řádu o zbavení svéprávnosti. Ponechán byl výraz "děti" pro označení osob, které nedokonaly sedmého roku, neboť nebylo za něj vhodné náhrady. Z toho, že osnova téhož výrazu užívá na př. v § 75 v jiném smyslu a že má k němu v § 492 zvláštní vykládací pravidlo, dále že také v jiném smyslu se na příslušných místech mluví o "dětech" manželských nebo nemanželských, nemohou jistě vzniknouti pochybnosti ani interpretační obtíže.

§§ 67 a 68 znamenají takřka úplný návrat k tekstu první částečné novely, kdežto subkomitét se byl v některých bodech na neprospěch věci od tohoto tekstu odchýlil. Z novot zavedených subkomitétem zůstávají v první větě § 68 slova "na soudu", aby byl sjednán vhodný přechod k větě následující, pak tato druhá věta, poněvadž do občanského zákoníka zřejmě náleží rozhodnouti otázku, kdo je legitimován dožadovati se prohlášení za mrtvého, ježto legitimace ta je korrelátem oprávnění. Naproti návrhu subkomitétu obsahuje návrh tři změny, t. j. že byl vzat zřetel k soudobému technickému pokroku (ale původně navrhovaná tříměsíční lhůta u letadel byla v konečné redakci z opatrnosti přece jen prodloužena na šest měsíců), že za orgán zájmu veřejného se prohlašuje finanční prokuratura že konečně druhá věta odstavce 3 návrhu subkomitétu byla vypuštěna; dosavadní předpisy o prohlášení manželství nezvěstné osoby za rozloučené zůstanou nedotčeny.

K § 69 jest poznamenati, že rovněž náleží do občanského zákoníka rozhodnouti, který den je pokládati za den smrti. Proto byl ze zákona ze dne 16. února 1883, č. 20 ř. z., recipován § 8; srv. i čl. III, č. 2, písm. a) zák. č. 252/1921 Sb. z. a n. Druhá věta je snad samozřejmá (srv. Tilsch, č. 141, sub 2), byla však připojena se zřetelem k zákonu č. 252/1921 Sb. z. a n., čl. III, č. 4, písm. k), odst. 3.

K § 70: Počátek první věty je převzat ze starého § 278 obč. zák., konec z citovaného zákona z roku 1921, čl. III, č. 4, písm. k), odst. 1. Druhá věta vyslovuje v souhlase s §§ 68, 69 jednak, kdo je legitimován žádati za zrušení nebo za změnu výroku, o prohlášení za mrtvého, jednak jak takové výroky působí.

K § 71: Je převzat z druhé věty § 278 obč. zák., při čemž se vytýká, že jest onoho, komu připadne majetek na základě výroku soudu o prohlášení za mrtvého, posuzovati podle obecných ustanovení o poctivém a nepoctivém držiteli.

K § 72: Ustanovení by snad nebylo nutné, stačila by v případnostech tu uvedených obdoba §§ 68 až 71, ale bylo přijato se zřetelem k zákonu č. 252/1921 Sb. z. a n., čl. III, č. 4, písm. m). Omylným důkazem smrti se rozumí jak důkaz provedený výjimečně podle § 10 zákona č. 20/1883 ř. z. [čl. III, č. 4, písm. i) zák. č. 252/1921 Sb. z. a n.], tak důkaz provedený, jak zpravidla bývá, veřejnou listinou, t. j. úmrtním listem.

K § 73: Převzat byl materiální obsah § 25 obč. zák. a ustanovení opatřeno samostatnou rubrikou, protože se pod nadpis před §§ 67 a násl. zřejmě nehodí.

K § 74: Slovo "Stamm" v § 41 obč. zák. se reprodukuje konkretním slovem "předek", ale věcné změny tu není. Slovo "zplození" se nahrazuje slovem "zrození".

K § 75: Je reprodukcí § 42 obč. zák. a byl ponechán, ač byly vážné pochybnosti, zdali odpovídá jazykovému usu. Rozhodnutí to uložilo arci povinnost v dalším kontekstu této terminologie se podle možnosti přidržeti. Slova "bez rozdílu stupně" byla vynechána, poněvadž totéž říká slovo "všichni". Také slovo "zpravidla" bylo vynecháno, protože ani v jiných ustanoveních se vždy neklade, ačkoliv i z nich se dopouštějí výjimky.

§ 40 obč. zák. recipován nebyl, ač se v právnické veřejnosti vyskytly hlasy, které tento postup vytýkaly. Než superrevisní komise nedovedla v něm nalézti obsah právně relevantní.

§ 43 obč. zák. má nyní místo mezi ustanoveními o obsahu povinnosti k náhradě škody (§ 1171).

K § 76: Hledí-li se k tradicionálnímu rozeznávání práva občanského a správního, nenáleží §§ 28 až 32 obč. zák., až na první větu § 28, o níž níže, do občanského zákoníka. Je však na ně pamatováno, pokud ještě platí, v předpisech uvozovacích. Civilistický obsah § 28 obč. zák., t. j. jeho první větu, nepokládalo se za nutné přijmouti do nového tekstu. § 76 je reprodukcí § 33 obč. zák., jejž sluší pokládati za lepší, než všechny návrhy v té příčině učiněné. Změna je jen v tom, že byla opuštěna formule předpisu průvodního. Doplňkem § 76 je čl. XXIV uvoz. a prov. předpisů, jehož odstavec 2 vyplňuje mezeru dnes těžce pociťovanou.

§§ 34 až 37 obč. zák. byly vypuštěny, ježto zásady jim odpovídající našly vhodnější umístění v druhé kapitole.

§ 39 obč. zák. recipován nebyl, ježto je zbytečno vytýkati něco, co jde najevo z ústavní listiny.

K §§ 77 až 79: Co se týká právnických osob, naskytla se otázka, zdali by nebylo místno dáti o nich ustanovení zevrubnější, jaká dal na př. občanský zákoník pro Německou říši v §§ 21 a násl. Převládlo mínění, že tak učiniti nesluší, a to proto, že náš právní řád řeší otázky, řešené v oněch paragrafech, jednak ve speciálních zákonech, které jest počítati k právu soukromému (na př. v zákoně obchodním), jednak v zákonech, které lze nazvati zákony správními. Se zřetelem ke vžité tradici nebylo by vhodno přesunouti hranice mezi právem správním a právem občanským, nehledíc ani k tomu, že velká část ustanovení, o která běží, pro svou speciální povahu se nehodí do občanského zákoníka. §§ 77 až 79 nejsou tedy než úpravou §§ 26 a 27 obč. zák. co do jednotlivostí je poznamenati:

1. § 77, zvláště v úpravě konečné redakce, která se, aby vyhověla všem předneseným námitkám, poněkud odchyluje od osnovy z r. 1931, je právě tak jako § 61 návrhu výrazem myšlenky, že personalitu propůjčuje právní řád.

2. § 77 nemluví v kontekstu o společnostech, nýbrž o právnických osobách, maje na zřeteli nejen, že původní terminologie je mýlivá, nýbrž i že se organisace právnické osoby neskládá vždycky ze sdružených osob. V úvodu se vedle kategorie korporací uvádí kategorie nadací.

3. § 77 nevytýká pojmových znaků právnických osob a rozdílů naproti společnostem, leč všeobecným rčením, že právnická osoba je nositel práv a povinností. Lze míti za to, že správná delimitace stěží by se podařila, jak svědčí novější pokusy, jako na př. definice návrhu polského.

4. Nový tekst vytýká (a v tom je jeho těžisko), že poučení o tom, zdali je tu právnická osoba, kdo jest jejím orgánem, jak zaniká, atd., sluší hledati v ustanoveních, která té či oné organisace (toho či onoho druhu organisací) se týkají; a pak v oné zpravidla subordinované normě, podle které jest sledovati vytčený účel. Ta je nyní nazvána zřizovacím pravidlem, resp. organisačním statutem (slovo "smlouva" bylo příliš úzké).

5. Co do způsobilosti právní se vytýká v § 79 jako v § 26 obč. zák., že právnické osoby jsou zpravidla postaveny na roveň osobám fysickým. Uvažovalo se, zdali by se neměl recipovati tekst § 19 osnovy uherské, jenž mluví o právech a povinnostech, které nejsou takové povahy, že mohou náležeti jen osobám fysickým, ale sluší míti za to, že totéž praví stručnější tekst dosavadní.

6. Zmínka o nedovolených právnických osobách se vypustila jako zbytečná.

7. Za ustanovení o tuzemcích a cizincích bylo ustanovení o právnických osobách zařaděno zejména proto, aby se neprejudikovalo otázce o státním občanství osob právnických.

Občanský zákoník z roku 1811 rozeznává věcná práva k věcem a osobní práva k věcem, středověká jura in re a jura ad rem, k prvním počítá i právo dědické. S druhé strany, ačkoliv ustanovení o věcných právech k věcem jsou redigována tak, že se mluví o věcných právech a zejména o vlastnictví k věcem hmotným, vyskytne se tu neb onde zmínka o vlastnictví k věcem nehmotným, zejména k pohledávkám (srv. na př. §§ 353, 427, 1424 obč. zák.). Superrevisní komise právě tak jako subkomitét zachovala v druhém díle systém občanského zákoníku s pozměněnou terminologií přizpůsobenou soudobému vyjadřování, nechtíc prejudikovati obtížným otázkám naukovým.

Subkomitét vypustil § 285 obč. zák. s definicí pojmu věci. Měl za to, že třeba určení tohoto pojmu přenechati nauce. Vycházel zejména odtud, že mnohotvárnost hospodářského života vytváří i mnohé předměty, které právnicky lze považovati za věci (na př. advokátní kancelář, adresy odběratelstva, obchodní tajemství atd.) a že tedy pojem věci v právním smyslu je širší než pojem fysický. Superrevisní komise restituovala § 285 obč. zák. a zařadila jej s jednou změnou, o níž níže, jako první paragraf nově utvořené hlavy 4, t. j. jako § 80. Pokládala jej za vhodné upozornění, že pojem věci v právním smyslu je vůbec jiný, než pojem věci ve smyslu fysickém, a tedy jednak širší, jednak užší. Neboť ne vše, co je fysik ochoten prohlásiti za "těleso", jest věcí (jednotlivou) v právním smyslu. Výrazem toho je pak i § 82 návrhu, jenž i soubory kusů přírody prohlašuje za věci (jednotlivé). Při tom ovšem mělo býti na paměti, že z právnického pojmu věci třeba vyloučiti takové "věci", při nichž z etických a jiných důvodů, je právní obchod vyloučen. Jsou to zejména práva rodinná. Že práva osobní (rodinná a osobnostní) nejsou věcmi v právním smyslu plyne ovšem nejen z toho, že se o věcech v právním smyslu mluví až v druhém díle, nýbrž i z první věty přidané do § 80. Jinak zůstalo se při staré definici § 285 obč. zák. Slova paragrafu toho, že "věcí je, co je rozdílné od člověka", měla svůj velký význam při vydání občanského zákoníka. Proti dřívějšímu obchodu s nevolníky stál tu po francouzské revoluci člověk se svými nezcizitelnými právy. Ale i dnes je člověk z právního obchodu vyloučen a jen části jeho těla (transplantace, transfuse krve) pro případ svého oddělení mohou býti předmětem právního obchodu. Také lidská mrtvola. Slova definice "co slouží k potřebě lidí" nejsou sice bezvadná, poněvadž mnohé věci slouží k potřebě lidí a nelze je právnímu obchodu podrobiti (sluneční světlo), ale superrevisní komise považovala výraz tento přece za vhodný, poněvadž potřebná korektura je v § 82 ("kusy přírody podrobitelné lidské moci").

Superrevisní komise, jednajíc o různých druzích věcí, doplnila tekst § 291 obč. zák. podle návrhu subkomitétu, připojivši do něho slova o věcech hlavních a o příslušenství. Superrevisní komise nepřijala zvláštní kategorii věcí dělitelných a nedělitelných. Vystačí se tu s jednotlivými zákonnými předpisy, které tu neb onu věc prohlašují za nedělitelnou, zejména v tom případě, nelze-li ji děliti bez porušení její hospodářské formy nebo hodnoty. V §§ 82 až 97 určila pak superrevisní komise druhy věcí v § 81 vyjmenované. Šla tu buď svou vlastní metodou nebo metodou občanského zákoníka. Metoda tato záležela v tom, že se určil pouze jeden pojem a jeho protiklad zůstal bez určení. Na př. se vytklo co je věcí hmotnou, a ostatní věci se prohlásily za nehmotné. V § 82 (§ 292 obč. zák.) označily se jako hmotné věci samostatné kusy přírody nebo soubory takových kusů, které lidské moci jsou podrobitelné a mají povahu samostatných prostředků úkojných. Pojem věcí nehmotných se pak neurčil. Jen příkladem se naznačilo, že jsou jimi zejména práva. Přírodní síly jako elektřina, které by pod pojem hmotné věci takto určený nespadaly, jsou věcem hmotným připodobněny výrokem, že předpisů o věcech hmotných jest užíti také při silách přírodních, s kterými se obchoduje.