Při § 83 se definice občanského zákoníka obrátila. Vyšlo se z daleko důležitějších věcí nemovitých a ostatní věci se označily jako movité. To je také postup jiných evropských zákoníků, i teorie. K nemovitým věcem se však přiřadila i práva s nemovitostí spojená, jakož i práva, která zákon za nemovitá prohlašuje, jak již to bylo, v občanském zákoníku. Výslovně prohlášeny byly za věci nemovité i dočasné stavby, dotčené v § 192.

Superrevisní komise, odvažujíc pravou podstatu stavby a díla, které na pozemku byly vybudovány, jakož i rostlinstva, které na něm vzešlo, označila je v § 84 jako části tohoto pozemku. Stavby podle § 192 ovšem částmi pozemku nejsou. Za část pozemku se pokládá i prostor nad povrchem a pod povrchem. Návrh subkomitétu měl předpis o prostoru nad pozemkem a pod pozemkem při obsahu práva vlastnického. Superrevisní komise měla z důvodů systematických za nutné, aby se zařadily předpisy o nich při věcech. Užívání prostoru nad pozemkem a pod pozemkem je při pokrocích technických důležité jak pro vlastníka, tak v zájmu veřejném i pro osoby jiné, pokud při vlastníkovi není žádného rozumného důvodu, aby cizímu užívání tu bránil. O tom je pak ustanovení v § 141.

Občanský zákoník zahrnul v §§ 294 a 295 do příslušenství také přírůstek a rostlinstvo na pozemku. Formulací § 84 je tento přírůstek a rostlinstvo částí věci. Z pojmu příslušenství vyloučil tyto věci již subkomitét. Zúžil pojem příslušenství podle vzoru novějších zákoníku (čl. 642, 643 civ. zák. švýc.). Příslušenstvím měly býti vedlejší věci vlastníkovy u věci hlavní, je-li jejich účelem, aby se jich při této hlavní věci užívalo. Švýcarský civilní zákoník (čl. 645) vyloučil z příslušenství věci pouhého přechodného užívání. V tekstu navrženém subkomitétem chtělo se dosáhnouti téhož výsledku předpisem, že v pochybnosti rozhoduje o tom místní názor, která věc je příslušenstvím (§ 97 něm. obč. zák.). Do tohoto příslušenství podle názoru subkomitétu zahrnuty i věci, o nichž jedná § 296 obč. zák. Subkomitét jej proto vypustil. Superrevisní komise na mnohé námitky vyjádřila povahu příslušenství výrazně, žádajíc trvalost spojení tohoto příslušenství s věcí hlavní. Pojmem příslušenství jako vedlejších věcí vlastníkových vyloučeny byly z příslušenství vedlejší věci osob jiných (nájemníka, pachtýře). Superrevisní komise považovala pak za vhodné, aby se příkladem některé věci, tvořící příslušenství hospodářství, výslovně uvedly. Těmito příklady je také naznačeno, že jde o užívání, které je v rámci hospodářského účelu věci hlavní. Vzhledem k hospodářskému rozvoji odkázala superrevisní komise i na příslušenství podniků jiných. Pojem příslušenství zúžen byl však jen na vedlejší věci vlastníkovy, kterých je potřebí k řádnému hospodaření. Nejsou jím proto zásoby určené pro obchod, ani dobytek na žír. Při tom ovšem i tu musil zůstati směrodatným místní názor, zda která věc se do příslušenství pojímá nebo z příslušenství vylučuje. V tekstu navrženém se pak chtělo vyjádřiti slovy, že se má příslušenství užívati "s věcí hlavní", že příslušenstvím nejsou osobní věci vlastníkovi, třebas tedy jeho nábytek nebo jeho pracovní šaty. Trvalost spojení s věcí hlavní neporuší se přechodným odloučením.

Třetí novela k občanskému zákoníku vsunula do něho nový předpis [§ 297 a)] o strojích, které se neměly státi příslušenstvím nemovitosti, poněvadž si prodávající k nim pro nezaplacení kupní ceny vyhradil své vlastnictví. Tato výhrada měla trvati jen pět let, do kteréž doby se pravděpodobně kupní cena za stroje zaplatila. K předpisům o strojích podány byly subkomitétu mnohé opravné návrhy. Subkomitét uvážil i případy jiné, kde poměry stran cizího vlastnictví strojů mohou býti trvalé. Dopustil tedy výhradu strojového vlastnictví beze všeho časového obmezení. Při tom se uvažovalo také o tom, aby i vlastník mohl takové stroje ze spojitosti s nemovitou věcí vyloučiti, tak aby se staly způsobilým předmětem pro zástavu. Ale subkomitét nešel tak daleko. Při tom již subkomitét se snažil věc ulehčiti tím, že pojal do tekstu pouze předpisy materiálně právní, a předpisy formální, týkající se zápisu knihovních, navrhl pro knihovní řízení. Superrevisní komise přijala však některé z těchto formálních předpisů pro jich důležitost již do tekstu osnovy a část umístila v uvozovacích a prováděcích předpisech jako čl. XXV. Superrevisní komise nepovažovala za nutné vztáhnouti výhradu cizího vlastnictví ke strojům, pokud tyto stroje tvoří příslušenství nemovitosti. Nepokládala totiž výhradu tuto, jde-li o příslušenství, za nutnou, poněvadž příslušenstvím podle formulace § 85 jsou pouze věci vlastníkovy. Věci cizí se tedy příslušenstvím nestanou. Výhrady cizího vlastnictví je tedy potřebí pouze při těch strojích, které se stanou spojením s pozemkem (stavbou) jeho částmi. Superrevisní komise se rozhodla proti dřívějšímu tekstu pro vklad, výhrady, nikoliv jen pro pouhou její poznámku, poněvadž jde o vyloučení části pozemku, jako o nějaký její odpis. Superrevisní komise se dále rozhodla pro to, aby tato výhrada byla anonymní. Nechtěla zaváděti platnost knihovních principů stran movitostí, která by byla nutným důsledkem, kdyby se pak zapisoval převod vlastnictví strojů v knihách pozemkových. Kdo je vlastníkem strojů, je zřejmé z listin, podle kterých výhrada bude povolena. Pro stroje, které se nově s nemovitostí spojí, stačí pouhá žádost vlastníka. Žádost tato musí býti doložena vkladnou listinou, ať již obecního nebo živnostenského úřadu. Vymění-li se staré stroje, které tvořily příslušenství nemovitosti nebo byly jejími částmi, mohou osoby, jejichž práva na nemovitosti dříve byla zapsána, podati proti vkladu výhrady odpor. Odpor se odklidí při zástavním věřiteli zaplacením jeho pohledávky, třebas by dosavad nebyla splatná, při jiných osobách knihovně oprávněných výrokem, že zápisem výhrady právo zkráceno nebude. Vzhledem k přáním projeveným v meziministerském řízení obnovena je v konečném znění § 90 myšlenka § 297 a) obč. zák. i. f., že výhrada vlastnictví platí jen po dobu časově omezenou; doba ta však byla prodloužena z pěti na deset let. Předtím může jak vlastník, tak i každý z knihovně oprávněných, ať dříve nebo později zapsaných, žádati za výmaz výhrady, když se vlastník nemovitosti stal vlastníkem strojů. Neprovede-li se zápis výhrady, nedotýká se to poměru mezi vlastníkem strojů a vlastníkem pozemku (Sb. n. s. č. 2850). Mezi vlastníkem pozemku a strojů může býti ujednáno, že si vlastník strojů může stroje odejmouti, nebude-li některá splátka zaplacena. Může také na vydání těchto strojů žalovati, nebyla-li mu sice tato svépomoc povolena, ale přece zpětvzetí strojů vyhrazeno.

Beze změny byl převzat v § 91 předpis o věcech hromadných a v § 92 o věcech zuživatelných a nezuživatelných.

Při věcech zastupitelných kladla superrevisní komise důraz na zvyklost obchodu, který rozhoduje o tom, u kterých věcí je zastupitelnost možná, ač i sama určila jejich pojmové znaky, že jsou to věci, které mohou býti nahrazeny věcmi stejného druhu.

Subkomitét vypustil §§ 303 a 304 obč. zák., poněvadž patří spíše do národohospodářské teorie. Superrevisní komise pokládala však za nutné, aby se vytkl zvláště rozdíl věcí cenitelných a necenitelných. V § 94 se stanovilo, že hodnota věcí cenitelných se určuje odhadem. Jejich protiklad jsou věci necenitelné. Řádná a mimořádná cena se přijala v § 95 podle původního tekstu (§ 305 obč. zák.). Stejně přijat také v § 96 předpis § 306 obč. zák. o tom, jak se mají věci odhadnouti. Superrevisní komise pokládala pak ještě za nezbytné vytknouti, že soudy a úřady odhadují věci v měně československé.

Subkomitét vyhradil superrevisi rozhodnutí o tom, zda se má do občanského zákoníka zařaditi i předpis o veřejném statku. Superrevisní komise se pro to rozhodla v § 98. Podstatné znaky vlastnického práva vyskytují se i při statku veřejném. Jen jeho veřejné užívání se spravuje předpisy práva veřejného. To však nečiní z práva vlastnického nějakou samostatnou kategorii. Superrevisní komise si byla vědoma toho, že nemusí býti vlastníkem veřejného statku jen stát. Mohou to býti zejména země, okresy a obce, a výjimečně i jednotlivci. Přijala proto v § 98 široké znění, že veřejným statkem jsou věci, které jsou určeny k obecnému užívání. Superrevisní komise stanovila o tomto veřejném statku, že se spravuje navrhovaným zákoníkem, pokud v jiných (zvláště v správních) předpisech není ustanoveno něco jiného. Poněvadž veřejný statek není v pozemkových knihách zapsán a není v patrnosti vedeno, komu vlastně patří, ač se děje vzhledem k němu častá disposice, navrhl již subkomitét, aby ministerstvo spravedlnosti připravilo osnovu, která by těmto nedostatkům čelila. Této úpravy je potřebí i pro služebnosti k takovému statku. Nauka vypěstovala pro ně i zvláštní právo hraničníků.

Stanoviskem, které zaujala tak superrevisní komise k vlastnictví státu a jiných veřejných korporací, pozbývají významu všechny rozdíly, které občanský zákoník činil v §§ 286 až 290.

Domácí právní historie, všechny běžné teorie, všechny nové zákoníky a odlišná povaha věci velely, aby se rozdělilo věcné právo na dvě skupiny, právní řád o věcech nemovitých a právní řád o věcech movitých. Přes to, že tento rozdíl i v občanském zákoníku probleskuje, nedošel zde soustavného výrazu. Nauka římského práva tou měrou znivelisovala předpisy o právech věcných k nemovitostem a k movitostem, že jim i občanský zákoník podlehl. Ani subkomitét, ani superrevise neodvážily se však na této soustavě něco měniti, poněvadž by se byl musil budovati zákoník úplně nový.

Superrevisní komise zařadila, právě tak jako občanský zákoník z r. 1811, v čelo věcných práv hlavu o držbě. Subkomitét začal tuto hlavu pojmem toho, co lze držeti, a pak teprve přešel k tomu, kdo je držitelem. Superrevisní komise v osnově z roku 1931 zůstala při pořadu občanského zákoníka. Položila v čelo hlavy pojem držby. Snažila se při tom vytvořiti pojem držby jednotně. Dosavad byl pojem tento z vlivu římského práva rozpolcen na držbu věci a držbu práva. Stalo se to z té příčiny, že římské právo znalo původně jen držbu s vůlí vlastnickou. Tato držba se přirozeně připínala k nějaké věci hmotné. Superrevisní komise stála na stanovisku, že i při držbě věci jde pouze o výkon práva, a to práva vlastnického. Úvodní ustanovení této hlavy (§ 244 osnovy z r. 1931) proto vyslovovalo, že držitelem je, kdo vykonává právo pro sebe (ať již je to právo vlastnické nebo jakékoli právo jiné). V závěrečné redakci bylo toto ustanovení vypuštěno, jednak že při přísném zkoumání nebylo je možno označiti za bezvadné, jednak že se vůbec nezdálo nutným dávati teoretickou definici pojmu "držitel". Pro praktickou potřebu stačí § 101, vytýkající, jak se někdo držitelem stane.

Subkomitét vypustil § 310 obč. zák., poněvadž náleží do hlavy o způsobilosti k právům a k právním činům. Superrevisní komise měla však za to, že předpis o způsobilosti osob, které mají nedostatek vůle, nemůže se tu postrádati, poněvadž občanský zákoník nemá všeobecného ustanovení o způsobilosti k právům a k právním činům. Ustanovení tato jsou u jednotlivých druhů práv. Musí býti proto také při držbě. § 310 obč. zák. byl tedy restituován jako § 99 a přizpůsoben jednak řádu o zbavení svéprávnosti, jednak i terminologii, které se užilo na jiných místech.

Při § 311 obč. zák. vypustil subkomitét zmínku o tom, že předmětem držby mohou býti jen věci právního obchodu, poněvadž válečné zkušenosti ukázaly, že předmětem držby byly i věci, které právnímu obchodu byly odňaty. Superrevisní komise uvážila, že válečnými zákazy nebyly věci zapověděné extra commercium postaveny. Byla-li o jednotlivých věcech vyslovena konfiskace a byly-li tyto věci dále jednotlivci drženy, nebyla to držba, která se právně chrání. Superrevisní komise vsunula do § 100 návrhu opětovně slova o právním obchodu.

Taktéž byl zachován jako § 102 s některými tekstovými změnami i § 312 obč. zák. V rubrice bylo naznačeno, že držbou vlastnického práva třeba rozuměti to, co se obvykle nazývá "držba věci". § 313 obč. zák. přijat byl jen s tou změnou, že slova "mit dessen Gestattung" byla škrtnuta, poněvadž se zakládala na omylu. K nabytí držby záporného práva není potřebí souhlasu vlastníka.

Superrevisní komise převzala s malými změnami i §§ 314, 315 obč. zák. o bezprostředním a prostředečném nabytí držby. Při prostředečném nabývání byla vypuštěna pro převod neurčitá slova "durch deutliche Zeichen", poněvadž by mohla dávati příčinu ke sporům. Je to věcí důkazu, zda se převod stal, ať se stal jakkoli, třebas zřetelnými znameními či nikoli.

Občanský zákoník až na sporá ustanovení § 315 neměl při držbě předpisy o prostředečném nabývání. Zařaděny byly až při nabytí vlastnictví. Vzhledem k bezprostřednímu nabývání držby dle §§ 102 a 103 návrhu by zde tedy byla mezera. Částečně již subkomitét a ještě více superrevisní komise vyplnila tuto mezeru v §§ 105 a 106 předpisy §§ 427 a 428 starého zákoníka. Předpis § 427 byl však pozměněn. Již v rubrice nalezl svůj ohlas správný náhled, že listiny prokazující vlastnictví a nástroje nejsou znameními. Předpis § 427 obč. zák. byl pak doplněn. Superrevisní komise přihlédla k obchodním zvyklostem a jmenuje tedy vedle věcí, při kterých odevzdání z ruky do ruky není možné (míní se tím zejména zboží v dopravě), i věci, při kterých odevzdání z ruky do ruky není obvyklé.

Subkomitét navrhoval podle § 854 něm. z. o. a čl. 922 civ. zák. švýc., jakož i podle § 354 uh. osnovy předpis, že držba je převedena, jakmile ji nabyvatel může pro sebe vykonati. Měly jím býti kryty případy prostředečného nabytí držby, kde celé jednání směřovalo k převodu držby, na př. při koupi zboží v krámě, které se již odvážilo nebo odměřilo, ale jehož se nabyvatel ještě neuchopil. Měla jím býti odmítnuta nesprávná teorie, že i při prostředečném převodu, je třeba nějakých uchopovacích aktů. Superrevisní komise však usoudila, že toho předpisu potřebí není zejména se zřetelem k poslední větě § 104) a že v daném případě bude lze posouditi, zda převod držby se skutečně již stal, a že nelze převod držby vnucovati, kde ani ještě zamýšlen nebyl. Superrevisní komise uvažovala také o převodu držby automaty. Je tu nabídka majitele automatu ad incertas personas. Kdo zařízení uvede v pohyb, nabude držby. Stejně i vlastník jiného zařízení, na př. léčky na zvěř, nabývá držby, když zvěř do toho zařízení přijde. Také se nabývá držby dopisů, když listonoš do schránky ve dveřích neb otevřeným oknem dopis do bytu vhodí.

Superrevisní komise položila před § 106 rubriku "dohodou" místo nevýrazných slov "durch Erklärung" v starém tekstu. V § 106 byl bez věcných změn převzat § 428 obč. zák. o constitutum possessorium a o traditio brevi manu.

§ 429 obč. zák. nebyl převzat v této souvislosti, poněvadž jedná vlastně jen o přechodu nebezpečí na adresáta.

Slova "rechtmässiger Besitz" byla přeložena v rubrice i v tekstu §§ 107 a 108 slovy "držba řádná". Je to držba, která se stala po řádu. Superrevisní komise připojila jen k návrhu subkomitétu požadavek "platného" právního důvodu, kterýž znak subkomitét jako samozřejmý vypustil. V § 317 obč. zák. vypustil již subkomitét reminiscenci z přirozeného práva o vrozené svobodě k jednání. Superrevisní komise tekst subkomitétu s malou stylistickou změnou převzala. Vynechala pouze jako důvod držby zákon, poněvadž zákon stanoví sám ty které tituly. V § 108 připojila však jako důvod řádné držby i výrok úřadu (sc. správního), což učinil i subkomitét.

§§ 318 a 319 obč. zák., týkající se detentora, vynechal již subkomitét. Superrevisní komise při tom setrvala. Také § 320 obč. zák. byl vynechán, poněvadž odpovídal teorii redaktorů o titulu a modu acquirendi. Také § 321 obč. zák. nebyl převzat, poněvadž držba tabulární, ač se v deskovém právu vyskytovala, s pojmem držby podle osnovy není v souladu. Vynechán byl dále na návrh subkomitétu § 322 obč. zák., poněvadž je bez užitku činiti rozdíly, na kolik osob po sobě byla držba převedena, ježto při držbě může jíti vždy jen o držbu jedinou. Škrtnuty musily býti, jak již subkomitét navrhl, §§ 323 a 324 obč. zák., které byly dříve potřebné pro žalobu vyzývací. Vypuštěn byl i § 325 obč. zák. s odkazem k právu trestnímu a k zákonům policejním.

Podle návrhu subkomitétu přijat byl v § 109 předpis o držbě poctivé a nepoctivé, připojeno však, že poctivý držitel musí míti pro svou držbu přesvědčivý důvod. Mimoto vzhledem k přijatému pojmu držby jako výkonu práva učiněny také přiměřené změny. K tomuto paragrafu připojena byla v osnově z r. 1931 jako druhý odstavec domněnka o držbě poctivé z § 328 obč. zák.; v konečné redakci stalo se toto ustanovení samostatným § 112, který vhodně uzavírá skupinu předpisů o poctivé držbě. Superrevisní komise stanovila v § 110, že poctivost nebo nepoctivost právnických osob se řídí podle poctivosti nebo nepoctivosti jejich orgánů; v závěrečné redakci připojen byl předpis, co platí, skládá-li se orgán z několika osob. Otázka poctivosti zástupců, jak osob právnických, tak i osob jiných, řešena je generálně v § 111. Nepoctivost zástupcova účinkuje i pro zastoupeného držitele, nikoli však, má-li zástupce vzhledem k držbě zvláštní příkaz od zastoupeného. Superrevisní komise takto rozhodla mnohé návrhy a připomínky o osobách, které za jiné osoby jednají, podle mínění, které projevil Mitteis v svém spise "Stellvertretung", jsouc si vědoma, že takový zástupce jednající podle speciálního příkazu nedá se rozeznati od posla. V témže sledu zařaděn byl § 345 obč. zák. jako § 113 o držbě pravé podle návrhu subkomitétu pouze s tou zrněnou, že se zmínka o výprose vypustila; srv. k tomu důvodovou zprávu k hlavě 28.

Superrevisní komise ponechala § 114 při znění navrženém subkomitétem, se stylistickými změnami, jmenovitě že na místo "poctivý držitel může" se dala slova "poctivý držitel smí". Jen s malou stylistickou změnou převzat byl podle návrhu subkomitétu § 330 obč. zák. jako § 115. V § 116 se ponechal § 331 obč. zák. v svém původním znění. Toliko bylo připojeno, že se obyčejné udržovací náklady (tím se míní běžná režie) nehradí. S malými stylistickými změnami převzaty pak §§ 117 a 118 (§§ 332 a 333 obč. zák.). Superrevisní komise podrobila teksty §§ 331 až 333 obč. zák. mnohým úvahám a mnohé kritice. Mohla je mnoho pozměniti, ale posléz uznala, že skutečnosti, které se jimi mají pořádati, jsou dosti řídké, a že nelze dohlédnouti, kam by až šly změny, které by provedla. Teorie i prakse si tu dovedly vždy najíti schůdnou cestu.

Superrevisni komise schválila škrtnutí § 334 obč. zák. vzhledem k právu retenčnímu v § 370. Do § 119 přijala superrevisní komise z § 335 obč. zák. jen první větu. Druhá věta byla vypuštěna, ježto vše, čeho je potřebí k otázce odhadu škody, je v hlavě čtyřicáté druhé. § 120 se vyjadřuje přesněji než § 336 obč. zák. Byl tu rozlišen jasně náklad nutný a náklad jiného druhu. Pro náklad nutný se posuzuje i nepoctivý držitel jako držitel poctivý, pro náklad ostatní se však posuzuje podle ustanovení o nepřikázaném jednatelství. § 121 převzat podle návrhu subkomitétu jen s tou změnou, že se ukládá i odpovědnost za užitek, kterého by byla došla zkrácená osoba.

Ježto §§ 114 až 121, jež se původně týkaly držby věci, podle nových tekstů platí jen o držbě práva vlastnického, bylo nutno dáti v § 122 ustanovení o obdobném jich užití, jde-li o držitele jiných práv.

§ 339 obč. zák. převzat v § 123 jen s malou stylistickou změnou ("vše uvedeno v předešlý stav"). Věta o náhradě škody však byla vypuštěna. Superrevisní komise se tu přimkla jednak k dnešním předpisům soudního řádu, dle nichž nelze v řízení possessorním vymáhati náhradu škody, jednak ale také dala výraz svému přesvědčení, že zvláštních předpisů o náhradě škody není potřebí, poněvadž tu dostačí předpisy všeobecné.

§§ 124 až 126 přejímají §§ 340 a 341 obč. zák., které byly již v návrhu subkomitétu potud pozměněny, že vsunuta i obava před následky immissí (§ 137). Superrevisní komise k tomu připojila pro díla dle § 138, že zásada tohoto paragrafu zůstává nedotčena. Jinak převzala superrevisní komise pro § 126 s malou stylistickou zrněnou návrh subkomitétu. Subkomitét chtěl vyhraditi petitorní ochranu pro následky dle § 137, když se tyto dostaví později, nejsouce předvídány. Superrevisní komise považovala však tuto výhradu za příliš nebezpečnou a proto od ní upustila. Beze změny převzala v § 127 předpis (§ 342 obč. zák.) pro bourání stavby nebo jiného díla. Doplňkem § 124 je čl. XXVI uvozovacích a prováděcích předpisů.

§ 128 (§ 344 obč. zák.) doplnil již subkomitét podle § 859 něm. obč. zák., čl. 926 švýc. civ. zákona a § 361 uh. osnovy z r. 1913, aby i domácí lidé buď z příkazu držitele anebo v jeho nepřítomnosti mohli svémoci užíti. Superrevisní komise provedla na tekstu subkomitétu menší změny, zejména tím, že vypuzený z nemovitosti musí se jí zmocniti ihned. Je to stará vis in continuo. Jinak vypuzenému nezbývá než se dovolati pomoci soudu. Omezení svémoci jen na ty případy, kdy by soudcovská pomoc přišla pozdě, odmítl již subkomitét. Nelze si vůbec představiti případy při svémoci, kde by dříve mělo býti o pomoc soudcovskou žádáno.

Superrevisní komise vyrovnala žalobu z vypuzené držby žalobě z držby rušené, že připustila pro žalobní petit i povinnost každého dalšího vypuzení se zdržeti (§ 129). Superrevisní komise připojila pak jako § 130 i předpis o vypuzení získáním nepravé držby, jakož i v § 131 námitku držby nepravé a vypuzení z držby, kterou lze proti žalobě na ochranu držby vznésti. Je to stará exceptio vitiosae possessionis ab adversario, přijímaná i v dosavadním právu, třebas o zákonné teksty nedostatečně opřená.

Poněvadž třicetidenní lhůta § 454 c. ř. s. (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi srv. § 1 zák. čl. XXII/1802), do které ode dne nabytí vědomosti o rušebním činu lze podati žalobu possessorní, je lhůtou materiálně právní, přijala superrevisní komise v § 132 předpis o lhůtě do osnovy, přidržujíc se co do délky lhůty cit. § 454 c. ř. s. Lhůta tato není lhůtou promlčecí a platí také o námitkách. Připojena byla věta o preklusi žaloby a námitky beze zřetele k nabyté vědomosti.

Již subkomitét škrtl § 347 obč. zák. Vztahoval se na dřívější právo, v němž se mohl vésti spor o tom, kdo je v držbě. Měl pak výhodnější právní postavení. Do systému občanského zákoníka se tento paragraf nehodí. Ještě v řízení o rušené držbě podle cís. nařízení ze dne 27. října 1849, č. 12 ř. z., měl § 347 obč. zák. zvláštní předpis v §§ 9 a 10. Na místo nich zavedl § 458 c. ř. s. (podobně § 580 zák. čl. 1/1911) zvláštní prozatímní opatření, jehož podmínky jsou zcela jiné, než které stanoví § 347. Vypuštění toto superrevisní komise schválila. Tím však nemá býti řečeno, že by soud nemohl postupovati tak, jak § 347 obč. zák. ustanovil. Poněvadž § 348 obč. zák. souvisel s § 347, usnesla se superrevisní komise, aby rovněž byl vypuštěn.

§§ 349 až 352 obč. zák. zhustil již subkomitét v jednodušší předpisy. Superrevisní komise připojila k tomu ještě předpis, že vypuzený uchová svou držbu, když si ji svémocí nebo sporem uhájí, generalisujíc tím předpis § 351 obč. zák. Pouhým nevykonáváním se však držby nepozbude, také ne smrtí držitele.

Slovy "uchová se držba" se míní, že se k držbě hledí jako k nepřerušené.

Subkomitét připojil také předpis o spoludržbě. Nevypracoval však o ní podrobné předpisy a ponechal praksi, aby pro spoludržbu našla vhodná pravidla. Superrevisní komise upravila § 135 poukazem na držbu a na společenství práv.

Jako další paragraf připojila superrevisní komise v osnově z r. 1931 i pro poctivý výkon práv rodinných ochranu jejich držitele. Nebyla to než druhá věta § 1458 obč. zák. V závěrečné redakci byl však tento paragraf - jehož praktický význam by byl minimální - škrtnut, aby se ho nebylo možno dovolávati v případech, na které myšlen nebyl.

Přejímajíc v tom směru návrh subkomitétu, zahajovala osnova z r. 1931 tuto hlavu předpisem, že ve vlastnictví mohou býti jen věci hmotné, nemovité i movité. V závěrečné redakci byl paragraf ten vypuštěn, když převládlo mínění, že ani z teoretických důvodů není zapotřebí pojem vlastnictví takto obmezovati a že naopak pružný pojem vlastnictví zasluhuje přednosti (srv. na př. Swoboda, Richterzeitung, 1935, str. 50 a násl.).

Pod rubrikou "Obsah vlastnického práva" shrnul již subkomitét §§ 354 a 362 obč. zák. ve formulaci švýc. civ. zák., čl. 641. Superrevisní komise s malými změnami (v úvodu "vlastník", "smí" místo "může", vynecháno"přímo a neomezeně") schválila tekst subkomitétu jako § 136.

Vypuštěn byl § 355 obč. zák. jako zbytečný, § 356 obč. zák. jako samozřejmý a §§ 357 až 360 a 363 obč. zák., vztahující se na dělené vlastnictví. Srv. ostatně také čl. VIII, č. 1 uvoz. a prov. předpisů.

Superrevisní komise se zabývala otázkou, zda má býti do osnovy pojata také forma "svěřené vlastnictví" pro smluvní nebo dědické čekatelství. Na věc je pamatováno jednak ustanoveními o svěřenském nástupnictví (fideikomisární substituci), jednak novým § 465.

Pro immisse byl v § 137 návrh subkomitétu změněn, že se vlastníkovi uložila povinnost, aby se zdržel všeho, co immisse způsobuje. Tím, jak již to subkomitét svým tekstem zamýšlel, bude dosaženo účinných výsledků žaloby. Vlastník bude povinen, aby příčiny immissí odstranil. Nedá se mu pouhý zákaz, jak to bylo v tekstu třetí novely k občanskému zákoníku. Superrevisní komise připojila k zápovědi přímých immissí, že jsou nedovoleny, ať je míra a obtíž sousedova jakákoli. Sousedním pozemkem se míní každý pozemek, který immissemi je zasažen. Obmezení podle § 137 nepostihuje toliko vlastníka pozemku, nýbrž vlastníka jakékoliv věci. Výpočet "nepříležitostí" nezdálo se nutným doplňovati; to však neznamená, že by nepříležitosti, na které redaktoři třetí částečné novely nemohli pomýšleti (na př. vyzařování elektromagnetické energie), v konkretním případě nebylo možno zachytiti předpisem § 137. Podrobná úprava otázek souvisících s rušením rozhlasu a pod. vybočuje však z rámce revise obč. zákoníka. Věc tu bude třeba vyřešiti speciálním zákonem, při jehož přípravě bude pozorně odvážiti všechny střetující se zájmy.

V § 138 vyslovila superrevisní komise výrazněji, než to učinila třetí novela, v § 364 a) obč. zák., že se lze domáhati náhrady škody, dosahují-li nepříležitosti míry a obtížnosti dle § 137. Náhrady této lze se domáhati, ať byly tyto následky díla při komisionelním řízení namítány či nikoliv. Již třetí novela polepšila právní situaci sousedovu. Nepřednese-li soused své námitky proti dílu dle § 138, není jeho nárok na náhradu škody prekludován.

V § 139 převzat byl § 364 b) obč. zák., ale zmiňuje se také o jiných dílech než stavbách.

Subkomitét zařadil tu v § 140 z uherské osnovy z r. 1913 (§ 412) předpis o užití sousedního pozemku při stavbách. Superrevisní komise ustanovila, aby stavební úřad uložil sousedovi snášet úkony v této příčině jen v ustanovené míře a do určeného času. "Užitím" míní se zřízení lešení, převoz stavebních hmot, jich skládka a pod. Omezení na úkony "nezbytně nutné" je dostatečnou ochranou postiženého vlastníka.

Vzhledem k důležitosti prostoru nad povrchem a pod povrchem, na niž bylo již při věcech poukázáno, pro využití pokroků technických, přijala superrevisní komise omezení vlastníka těchto prostorů, jsou-li pro to důležité důvody a pokud vlastník nemůže míti rozumného důvodu, aby se tomu bránil. Takové omezení vlastníka ustanoveno jest již různými zákony, které zůstávají nedotčeny. Superrevisní komise se také zabývala otázkou, jak časově daleko má jíti toto vlastníkovo omezení. Tuto těžkou otázku rozhodla v zájmu vlastníka, že z užívání cizího prostoru nevzejde žádné právo, kterého by se kdo mohl dovolávati, když se změní poměry. Poněvadž však mohou býti při tomto obmezení vlastníka investovány veliké náklady, rozhodla superrevisní komise tento případ v osnově z r. 1931 stejně jako při § 138. Úředně schválené dílo mělo zůstati nedotčeno, ale vlastník se mohl domáhati náhrady škody. V meziministerském řízení byly vysloveny zásadní pochybnosti o tom, zda je vůbec vhodné dopouštěti v soukromém zájmu zásah do vlastnických práv k prostoru nad povrchem a pod povrchem pozemku, ale po bedlivém uvážení všech zájmů, jež by se tu mohly střetnouti, bylo uznáno, že při zvoleném tekstu nehrozí vlastníkovi pozemku žádná újma. Námitky nakonec zůstaly jen proti tomu, že se privilegují zařízení úředně schválená a že ani po změně poměrů se vlastník nemůže domáhati jich odklizení. Ustanovení o těchto zařízeních bylo tedy vypuštěno, takže i proti nim se uplatní zásada, že z užívání cizího prostoru nevzejde nižádné právo, jehož by bylo možno se dovolati, když se zřetelem na změněné poměry vlastník pozemku již by měl rozumný důvod, aby se užívání prostorů nad svým pozemkem nebo pod ním bránil. Ustanovení § 141 se samozřejmě nedotýká užívání spořádaného zvláštními zákony.

Subkomitét převzal ze švýcarského civ. zák. (čl. 724) předpis o povinnosti vlastníka trpěti, aby se na jeho pozemku provedly přípravné práce k hledání věcí vědecké hodnoty. Subkomitét zařadil tento předpis při nálezu. Superrevisní komise přesunula jej k obmezení práva vlastnického jako § 142 a přiměřeně jej pozměnila. Práce za cíli vědeckými mohou konati jenom osoby státem pověřené. Na zastavěných pozemcích, v ohrazených dvorech a zahradách takové práce konati nelze.