c) výpovědní lhůta při věcech movitých prodloužena byla z 24 hodin na 3 dny, neboť dosavadní lhůta, kterou slušelo počítati a momento ad momentum, zdála se příliš krátkou;

d) výpovědní lhůta pro podpacht, o níž se v osnově činí výslovná zmínka, byla shodně s výpovědní lhůtou pro pacht prodloužena na 6 měsíců.

O § 1116 a) obč. zák. srv. níže k §§ 978 a 979.

K § 971: Toto ustanovení, jež odpovídá § 1117 obč. zák., dostalo samostatnou rubriku >c) odstupem< (sc. zaniká nájemní smlouva), ale i obsahově se nový tekst liší od tekstu dosavadního. Jmenovitě mluví starý tekst jediné o najatých místnostech obytných. V novém tekstu se právo k odstupu rozšiřuje i na místnosti, které sice nejsou byty, ale jsou určeny k tomu, aby se v nich lidé zdržovali; nenáležely by sem tedy veškeré místnosti, na př. sklepy. Dále byla škrtnuta slova >i před uplynutím smluvené doby<, neboť je nepochybné, že toto ustanovení zákonné se vztahuje i na nájmy, při nichž doba nebyla vůbec smluvena. Stejně se vypouštějí slova >bez výpovědi<, protože může jíti také o nájmy, které se skončí již uplynutím času, nikoliv teprve výpovědí. Užívání smluvenému bylo postaveno na roveň užívání řádné jako v § 946. Slova >bez jeho viny< ke konci první věty jsou položena tak, aby se vztahovala jak na případ, že se věc stane neupotřebitelnou, tak na případ, že bude odňata.

K §§ 972 a 973: Ustanovení tato odpovídají § 1118 obč. zák. Podle návrhu subkomitétu bylo právo pronájemcovo domáhati se, aby smlouva byla před časem zrušena proto, že nájemce věci užívá na škodu pronájemce, vázáno na podmínku, že se předem dá výstraha, Případu, že nájemce sám věci užívá tak, že vzchází pronájemci značná škoda, byl postaven na roveň případ, že nájemce trpí takové užívání třetí osobě. Jinak bylo upraveno ustanovení o zrušení nájemní smlouvy pro prodlení v placení nájemného. Praví se nyní, že pronájemce může zrušiti smlouvu, jestliže nájemce přes to, že o placení nájemného byl upomenut, celého nájemného, které mělo býti zaplaceno do určitého dne, nezaplatil, i s novou lhůtou, když prošel den, kdy měla býti zaplacena lhůta nová.. Sporná otázka po významu slov >projití období< rozřešena byla v souhlase s literaturou (srv. Krčmář, III, 1929, str. 227) tak, že ona slova ukazují na prodlení až k nejbližšímu činžovnímu termínu. Odmítnut byl návrh, aby se dopustilo předčasné zrušení smlouvy již z toho důvodu, že nájemce věci užívá proti smlouvě, aniž by bylo třeba prokázati, že se tak děje na újmu pronájemce. V případě takovém se vystačí s žalobou na dodržení smlouvy. Závěr § 972 byl nově stylisován, aby postihl všechny případy, kdy zachování nájmu není možné vzhledem k nařízení příslušného úřadu.

K § 974: Ustanovení dosavadního § 1119 obč. zák. bylo převzato se stylistickými změnami. Na místo >přiměřeného odškodnění< užívá se nyní výrazu >přiměřená náhrada<. Také se již nemluví o nutnosti nové stavby, nýbrž o nutnosti stavby vůbec. Zvoleným zněním se nyní naznačuje, že stačí, jestliže nájemci bylo nutnou stavbou zabráněno, aby věci užíval podle smlouvy, a není třeba, aby mu užívání věci bylo znemožněno vůbec. Ustanovení toto má platiti nejen o nájmech, nýbrž i o pachtech.

K §§ 975 a 977: v § 975 bylo převzato ustanovení § 1120 obč. zák., avšak první věta byla obrácena, takže ustanovení počíná slovy "Nebylo-li nájemní právo zapsáno do veřejných knih"; při tom se ovšem necituje § 1095 obč. zák., jenž v osnově byl vypuštěn. Podle starého tekstu bylo zapotřebí odevzdání najaté nemovitosti. Nové znění vyhovuje připomínce nejvyššího soudu a mluví o tom, že přechod vlastnictví je dovršen. Slova "když pronajatá věc byla zcizena" kryjí i případ exekuční dražby. Aby nejistota, zda nájem bude výpovědí zrušen, netrvala příliš dlouho, předpisuje se, že se nabyvatel musí rozhodnouti hned při prvním výpovědním období, které následuje po přechodu vlastnictví; jinak by musil smlouvu dodržeti. Superrevisní komise uvažovala též o tom, zda by se mělo výslovně ustanoviti, že, zcizí-li se najatá nemovitost, může dáti výpověď, třebas nájemní právo bylo zapsáno, nejen nový vlastník, nýbrž i nájemce. Za tím účelem zařaděn byl za § 976 (§ 1121 obč. zák.) nový předpis. Tento pořad byl zvolen proto, že výpovědní právo nájemcovo má platiti jak při zcizení dobrovolném, tak při zcizení nedobrovolném. Nebylo vyhověno podnětu, aby zásada "kup ruší nájem" - i v omezeném dosahu, v jakém je známa našemu zákonodárství - byla opuštěna.

K § 976: Ustanovení toto odpovídá § 1121 obč. zák.

Řádnou výpovědí jest v §§ 976 a 977, jak ukazuje citace § 975, rozuměti výpověď ve lhůtách ustanovených zvláštními předpisy, místní zvyklostí nebo zákonem (§ 969) a danou nejpozději v prvním výpovědním období následujícím po přechodu vlastnického práva.

K §§ 978 a 979: Ustanovení § 1116 a) obč. zák. bylo rozděleno na dva paragrafy a významným způsobem pozměněno. V prvním paragrafu bylo řečeno nejen, že smrtí nájemcovou nájem nezaniká, nýbrž, že dědicové vstupují do staré smlouvy. Co do nájmu bytu se však rozeznává mezi dědici podle toho, zda žili se zůstavitelem ve společné domácnosti čili nic. Setkají-li se dědicové, kteří vyhovují této podmínce, s dědici, při nichž tato podmínka splněna není, vstupují do smlouvy jediné oni. Výslovně bylo řečeno, že v tomto případě nájemní právo není částí pozůstalosti. Tím se mělo zabrániti názoru, že jde o zákonný odkaz pro ony dědice, kteří se zůstavitelem žili ve společné domácnosti. Nedotčeno zůstalo v druhém paragrafu právo nájemcovo k výpovědi, známé již dosavadnímu právu. Právo pronájemcovo k výpovědi se omezuje na případ, že má vážný zájem na zrušení nájemní smlouvy, poněvadž se jejím trváním jeho postavení zhorší. Pomýšleno je na př. na případ, že dědicové neužívají bytu stejným způsobem jako zůstavitel. Nové je ustanovení, že takovou výpověď lze dáti nejpozději v prvním výpovědním období, jež následuje po přikázání pozůstalosti. Tím má býti - stejně jako v §§ 975 až 977 - dosaženo, aby brzy bylo jasno.

Subkomitét chtěl podobného cíle dosáhnouti ustanovením vsunutým do § 1116 c), odst. 1. Naproti tomu nepřiklonila se superrevisní komise k názoru subkomitétu, že je nutné, aby ustanovení nahrazující § 1116 a) obč. zák. bylo prohlášeno za ius cogens. Stejně nepřijala superrevisní komise návrh subkomitétu, aby zvláštní ustanovení bylo dáno o výpovědi bytů najatých zaměstnanci veřejných úřadů a veřejných dopravních podniků, duchovními a učiteli veřejných ústavů vzdělávacích [v návrhu subkomitétu § 1116 b)]. Ustanovení podobné, jemuž vzorem byl § 570 obč. zák. pro Německou říši, není po názoru komise nutné, neboť v normálních poměrech osoby, na něž se tento předpis má vztahovati, jistě velmi zřídka najímají byt na určitou dobu. Vedle toho jest se obávati, že by se ustanovení takové zvrhlo na privilegium odiosum. Sotva který pronájemce byl by ochoten uzavříti nájemní smlouvu na určitou dobu s osobou, která by podle podobného ustanovení byla oprávněna nájem při svém přeložení zrušiti.

Ustanovení občanského zákoníka o dědičném pachtu, dědičné činži a o úroku z půdy (§§ 1122 až 1150 obč. zák.), která měl ještě subkomitét, nebyla převzata, ježto lze míti za to, že jsou naveskrz obsoletní.

Přistupujíc k redakci předpisů o smlouvách pracovních musila si superrevisní komise uvědomiti, že vstupuje na půdu, o které se sluší domnívati, že změnou sociálních poměrů občanský zákoník, vybudovaný na smluvní svobodě, zastaral více než v částech ostatních. Proto také novelová revise, uskutečněná ve třetí novele, zasáhla v této látce hlouběji než na jiných místech, a to jak redakcí významných ustanovení nových, zapadajících do rámce ostatního zákonodárství, tak tím, že četným z těchto ustanovení byla přiznána povaha donucující (§ 1164 obč. zák. novelové verse).

Sociální dění od těch dob svědčí velmi výmluvně, že autoři třetí novely se vypořádali v podstatě velmi správně s postuláty sociálního života, a že se doporučují jen opravy a doplňky v jednotlivostech, a to ve směru naznačeném třetí novelou a zákony č. 155 a 497 z r. 1921. Je po té stránce zajímavo, že mimo jedinou otázku povahy zásadní, t. j. problému smluv hromadných (kolektivních), třetí novelou opominutých, zásadních změn se nedomáhaly podněty předložené subkomitétu; že subkomitét sám se omezil na zmíněnou detailní práci, a že konečně ani posudky práce subkomitétu, kterými se musila zabývati superrevisní komise, se nedožadují změn zásadní povahy, nechť ony posudky pocházejí z kterékoliv strany nebo třídy.

Zdánlivou jen odchylkou je podnět Grünbergův (Wissenschaftliche Vierteljahrsschrift zur Prager Juristischen Zeitschrift, 1925, sl. 155), aby občanský zákoník obsahoval jednotné právo pracovní. Nejde tu totiž o návrh na změnu věcnou, jako spíše o návrh na změnu systematickou. Tradicím zákonodárným i naukovým, jakož i roztřídění úředních kompetencí, neodpovídá takové sjednocení pracovního práva, jež u nás, jako ostatně i jinde, je zčásti právem soukromým (ale tu ne naveskrz občanským), zčásti právem správním. Nadto jsou pracovní poměry povahy tak různé, že se jednotné právo pracovní na ně naprosto nehodí, takže by nešlo nakonec o nic jiného než o místní sloučení speciálních, velmi nesourodých předpisů. Proto nepokládala superrevisní komise takové sloučení za možné a spokojila se tím, že občanský zákoník nový právě tak jako starý bude obsahovati jakýsi kmen ustanovení o smlouvách pracovních, která se hodí na všecky smlouvy, kdežto pak úprava (nebo aspoň částečná úprava) jednotlivých druhů takových smluv musí býti zanechána zákonům zvláštním. Proto také leckterá ustanovení redigovaná subkomitétem, vzhledem k této speciální jejich povaze, nebyla do osnovy pojata. Superrevisní komise se domnívá, že jen tento její postup, jenž ostatně je podepřen postupem zákonodárným posledních desítiletí režimu rakouského i postupem zákonodárným v Československé republice, vede k cíli.

Významnější změnu, povahy rovněž jen systematické a nikoli věcné, provedla superrevisní komise tím, že dvacátou šestou hlavu druhého dílu občanského zákoníka rozdělila na hlavy dvě, z nichž hlava 34 se zabývá smlouvou o práci, hlava 35 smlouvou o dílo. Smlouvou o práci se míní stará locatio conductio operarum, služební smlouva třetí novely, smlouvou o dílo stará locatio conductio operis, smlouva o dílo třetí novely. Na rozdíl od subkomitétu, jenž však onoho rozdílu přece neopustil, domnívá se superrevisní komise, že jde o dvě kategorie smluv podstatně různé, jak dokázali nejen bezejmenní právníci římští, vytvořivše tyto dvě kategorie, nýbrž v nové době nikdo menší než Karel Marx; že jde o dvě kategorie, které v typických svých zjevech si žádají úpravy zcela rozličné. Terminologicky se mísila superrevisní komise odchýliti od terminologie německé nauky a třetí novely, ježto název "služební smlouva" je příliš úzký pro smlouvy, které má krýti. Superrevisní komise se domnívá, že název "smlouva o práci" nejspíše odpovídá pojmu smlouvy, o kterou jde, ježto v onom názvu nejlépe dochází výrazu, že se míní smlouva, kterou někdo druhému slibuje konati práce po nějaký čas (dáti k disposici svoji pracovní sílu na nějaký čas). Zvolená terminologie přešla již z osnovy z r. 1931 do některých novějších zákonů o pracovních poměrech, zvláště do zákona o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb. z. a n. a do zákona č. 189 /1936 Sb. z. a n. o pracovním poměru redaktorů.

§ 980 odpovídá § 1151 obč. zák., ale jsou tu významné změny. Ježto hlava 34 nyní jedná jen o smlouvě o práci, vytýká se tu jen pojem této smlouvy a nikoliv již smlouvy o dílo, o němž se mluví v § 1017. Pojem smlouvy o práci jest určen v souhlase s původní versí občanského zákoníka tak, že plat (mzda) se prohlašuje za essentiale smlouvy. Důvody srv. na př. u Krčmáře, Právo obligační, 1929, § 62, I in fine. Z důvodů tamtéž uvedených byl také vypuštěn druhý odstavec § 1151 obč. zák. novelové verse, přijatý subkomitétem. Odchylky od tekstu občanského zákoníka mají za účel jen ostřeji odlišiti smlouvu o práci od smlouvy o dílo, ale nikterak nechtějí posouvati hranice mezi těmito dvěma typy, dokonce snad je posouvati v neprospěch smlouvy o práci. Pracovní poměry, v kterých pracovník dosud byl považován za zaměstnance a nikoliv za samostatného podnikatele (na př. při t. zv. domácké práci), bude i podle nového zákoníka podřaditi předpisům o smlouvě o práci.

§ 981 je utvořen z druhého odstavce § 1022 osnovy z r. 1931, jenž určoval podle vzoru návrhu subkomitétu pojem hromadné (kolektivní) smlouvy o práci. Že tento důležitý instrument sociální politiky v oboru pracovního práva nelze v občanském zákoníku přejíti mlčením (jako učinila třetí částečná novela), bylo pro superrevisní komisi mimo diskusi. Uvedené ustanovení osnovy z r. 1931 formulováno bylo co možná široce a vytýkalo jako funkci hromadné smlouvy, stanoviti podmínky příštích smluv o práci pro určitý obor práce nebo pro určitý obvod. Poněkud odchylné znění § 981 zvoleno bylo proto, aby jasně bylo vyjádřeno, že hromadnou smlouvou jest i smlouva uzavřená mezi majitelem podniku (závodu) nebo mezi několika nesdruženými majiteli podniků (závodů) na straně jedné a organisací zaměstnanců na druhé straně, jinak řečeno že kontrahentem na straně zaměstnavatelské nemusí býti vždy organisace zaměstnavatelů. Vyskytly se ostatně i pochybnosti, zda ze slov "pro určitý obor práce nebo pro určitý obvod" by nemohlo býti dovozováno něco pro právní význam hromadné smlouvy vzhledem k nečlenům smluvních organisací. Konečné znění odpovídá po stránce vymezení pojmu hromadné smlouvy v podstatě odstavci 3 vyhlášky č. 31/1932 Sb. z. a n. o statistice kolektivních smluv. V souhlasu s touto vyhláškou i s praksí ustanovuje § 982 (který je proti osnově z r. 1931 novotou) za podmínku platnosti hromadné smlouvy formu písemnou. I s hlediska § 981 bude uznati za správné, co naznačuje odstavec 4 i. f. cit. vyhlášky č. 31/1932 Sb. z. a n., že totiž hromadnou smlouvou není úprava podrobností, která je v hromadné smlouvě vyhrazena dohodě správy závodu se závodním výborem nebo s organisací zaměstnanců atp.

Mimo §§ 981, 982 se vládní návrh hromadnými smlouvami o práci nezabývá; důvody srv. v poznámkách k § 1016.

Za § 982 následuje především nová rubrika "Práva a povinnosti ze smlouvy o práci" a pod ní se zvláštní rubrikou dva paragrafy odpovídající § 1153 obč., zák., resp. prvnímu odstavci návrhu subkomitétního. V § 984 byla vsunuta slova "v mezích zákona", aby byl dán zřetelný odkaz na zákony sociálně politické. Druhý odstavec návrhu subkomitétu týkající se práce přes čas a mimořádných prací v domácnosti nebyl přijat, ježto jednak je tu zákon č. 91/1918 Sb. z. a n. zachovaný uvozovacími předpisy [čl. VIII, č. 13, písm. a)], jednak jde o problém speciálního zákonodárství sociálního. Úkolem tohoto speciálního zákonodárství bude také povšimnouti si některých připomínek učiněných superrevisní komisí, jako třebas povinnosti věrnosti a mlčenlivosti, jež žádati ve všeobecném ustanovení bylo by přímo naivní.

Vypuštěn byl i § 1153 a) návrhu subkomitétního o povinnosti vydati služební list. V své všeobecnosti je to ustanovení nevhodné, a tam, kde by služební list měl smysl, bude vedle kolektivní smlouvy asi zbytečný.

Nato teprve pod rubrikou "Plat" je zařaděn předpis odpovídající § 1152 obč. zák. novelové verse. Změna je v tom, že se odkazuje nejen na smlouvu, nýbrž i na zvláštní předpisy o platu a na místní zvyklosti, a že se zřetelem na změnu provedenou v § 980 musila býti vypuštěna zmínka o bezplatnosti. Že při posuzování přiměřenosti platu s hlediska § 985 mohou býti oporou zejména i mzdové sazby stanovené v hromadné smlouvě, platné pro příslušný druh práce a příslušný obvod, není jistě zapotřebí v tekstu vytýkati. Druhý a třetí odstavec návrhu subkomitétu byly již v osnově z r. 1931 vypuštěny, první z obou proto, že se superrevisní komise na smlouvy kolektivní dívala jinak než subkomitét, druhý proto, že by znamenal zhoršení ustanovení o existenčním minimu zaměstnance. Ani čtvrtý odstavec navržený subkomitétem nebyl přijat, protože ve své všeobecnosti je na sporu s potřebami sociálního života. Zákaz truckového systému jest zanechati zákonům speciálním, které se zabývají určitými druhy pracovních smluv.

§§ 986 až 988 odpovídají §§ 1154 a 1154 a) obč. zák. novelové verse, resp. návrhu subkomitétu, ale podle návrhu Poradního sboru pro otázky hospodářské byl § 1154 a) vložen jako poslední věta do dřívějšího druhého odstavce § 1154 obč. zák.

V další skupině paragrafů (§§ 989 až 993 ), která má vyčerpati zachovaný obsah §§ 1154 b) až 1156 b) obč. zák., byla především provedena systematická změna tím, že byly přeskupeny dosavadní §§ 1154 b) a 1155 obč. zák. Stalo se tak proto, aby ustanovení, pojednávající o právu zaměstnance, který nekoná práci z důvodu ležícího v jeho osobě, na plat, šla za sebou a nebyla přerušena ustanovením o právu na plat, když se práce nekoná z důvodu ležícího na straně zaměstnavatele. Provedené přeskupení bylo usnadněno i tím, že se vypouštějí (srv. níže) § 1156 a § 1156 a), odst. 1 obč. zák.

Vzhledem k tomu odpovídá § 989 předpisu § 1155 obč. zák. novelové verse, jehož oba odstavce byly staženy v odstavec jediný. Změny jsou jen stylistické. Vyskytlé návrhy na změnu přijaty nebyly. Některé z nich zakládaly se na tom, že navrhovatel dobře nepochopil smyslu § 1155 obč. zák., takže to, čeho se domáhal, vězí již v dosavadním tekstu. Ostatní byly pravé návrhy na změnu. Jedny se domáhaly toho, aby tekst byl pozměněn na škodu zaměstnance, jiné, aby byl pozměněn na jeho prospěch. Komise, ač si byla vědoma, že výklad § 1155 obč. zák. není prost pochybností, nedovedla dojíti přesvědčení, že by kterékoliv z navrhovaných řešení bylo vhodnější a spravedlivější. Jmenovitě odmítla přijmouti návrh, aby ony pochybnosti byly odklizovány návratem k přednovelovému tekstu § 1155 obč. zák., t. j. tím, že by se na místo "okolností, které jsou na straně zaměstnavatele" postavily "okolnosti, které jsou v osobě zaměstnavatele". Důvody, proč byl původní tekst třetí částečnou novelou opuštěn, ukazují přesvědčivě, že podobný návrat k přednovelovému § 1155 obč. zák. byl by vážným krokem zpět na neprospěch zaměstnanců. To, že § 7 zák. č. 244/1922 Sb. z. a n., mluvě o okolnostech "ktoré väzia v osobe zamestnávateľa", je bližší původnímu § 1155 obč. zák. než znění novelovému, třeba patrně přičísti na vrub spíše redakčnímu nedopatření než snaze zužovati práva zaměstnanců (srv. ostatně Rouček, Služobné smluvy na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, str. 90.

K § 990: Co do § 1154 b) obč. zák. novelové verse v podobě, jakou mu dal zákon č. 155/1921 Sb. z. a n., byla superrevisní komise zajedno v tom, že na tomto ustanovení, jež bylo výsledkem politických dohod, in merito nemá býti nic měněno. Nešlo tedy o nic jiného, než odkliditi nejasnosti, jež se vyskytly vzhledem k dosavadním tekstům. čtvrtý odstavec § 1154 b) ve znění zákona č. 155/1921 je pojat do § 993, odstavec třetí je vedle § 1016 samozřejmý. Návrh, aby bylo dáno zvláštní ustanovení o počítání procent, jde-li o mzdu akordní, nebyl přijat, ale komise je přesvědčena, že se bude počítati ze mzdy průměrně dosažené zaměstnancem stejného druhu a stejné kvality. Názor, že by měl býti pokládán za rozhodný průměr posledních 14 dnů výdělku zaměstnance samého, byl odmítnut, aby nebyl poškozen na př. dělník již churavějící tím, že pro úbytek sil byla jeho výkonnost zmenšena. Pátý odstavec § 1154 b) návrhu subkomitétního byl přijat ve změněné formě jako § 991. Komise se však vyslovila o věci takto:

"Komise chápe věc tak, že, když zaměstnanec je volán za svědka, za znalce atp., přísluší mu podle § 1154 b) proti zaměstnavateli nárok na náhradu, a považuje komise tento právní stav za správný. Ježto však není účelné, aby za stát nebo za strany v civilním procesu platil svědečné nebo znalečné zaměstnavatel, bylo by v procesních předpisech pomýšleti na to, aby toto břímě bylo se zaměstnavatele sňato."

§ 1156 a § 1156 a), odst. 1 obč. zák. novelové verse, které ještě osnova z r. 1931 zachovávala, se vypouštějí. Druhá věta § 1156 a), odst. 2 obč. zák. ustanovovala, že zaměstnavatele nepostihuje povinnost poskytnouti zaměstnanci v domácnosti ošetření a léčení, jestliže se zaměstnanci dostane stejných plnění z pojištění. Při dnešním stavu nemocenského pojištění je o zaměstnance, pro které byl § 1156 obč. zák. myšlen, dostatečně postaráno, takže by mohl býti tento předpis praktický jen u zaměstnanců z nemocenského pojištění vyloučených v § 5, písm. e) a f) zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. (ve znění vyhlášky č. 189/1934 Sb. z. a n.). Případy ty jsou však vskutku casus rarissimi a ještě ani se všechny nemohou dostati před československé soudy. Nevznikne tedy, jak v meziministerském řízení svorně bylo konstatováno, škrtem § 1156 a § 1156 a), odst. 1 obč. zák. žádná vážná mezera. Vzhledem k tomu omezuje se § 992 jen na případy § 990, stejně i § 993. Tekstově přijímá § 992 první větu § 1156 a), odst. 2 obč. zák. v úpravě § 1028, odst. 5 osnovy z r. 1931, jen ještě citací § 990 zdůrazňuje, na které platy lze započtení provésti.

§ 993, ač nebylo návrhů na změnu § 1156 b) obč. zák., jenž je jeho vzorem, se od tohoto vzoru vydatně liší, ježto § 1156 b) obč. zák. vzbuzoval leckteré pochybnosti. Komise je přesvědčena, že nový tekst přesněji a spravedlivěji než § 1156 b) obč. zák. vyslovuje, v kterých případech povinnosti podle § 990 nezanikají, ač se pracovní poměr skončil. Podle nového tekstu nezanikají, když se pracovní poměr skončí propuštěním podle § 1002 a propuštění se stalo pro skutečnosti uvedené v § 990; nezanikají ani tehdy, když se pracovní poměr skončí výpovědí (§ 997), jestliže výpověď se stala v době, kdy nastaly skutečnosti uvedené v § 990. Novým tekstem stalo se zbytečné zachovati třetí odstavec § 1154 b) v podobě zákona č. 155/1921 Sb. z. a n. [§ 1154 b), odst. 4 návrhu subkomitétního], ježto ony skutkové podstaty, na které tam je pamatováno, jsou kryty novým tekstem § 993.

§ 1157 obč. zák. novelové verse byl v §§ 994 a 935 přijat, a to pod novou rubrikou "Péče" bez věcných změn. Návrhy, aby zde byl citován zákon č. 91/1918 Sb. z. a n., nebo aby bylo připojeno ustanovení o placené dovolené (zákon č. 67 /1925 Sb. z. a n.), přijaty nebyly, ježto tyto speciální zákony podrobněji, než by mohl učiniti občanský zákoník, zařizují, čeho je potřebí, a zůstávají zachovány v uvozovacích předpisech (čl. VIII, č. 13).

§§ 1158 až 1163 obč. zák. novelové verse byly jinak seřaděny, aby byla dána souvislost ustanovení k sobě náležitých, a byla k nim připojena některá ustanovení nová.

§§ 996 až 1006, jež jsou pod společnou rubrikou "Skončení pracovního poměru", odpovídají § 1158, odst. 1 a 4, §§ 1159, 1159 a), 1159 b), 1159 c), 1162, 1162 a), 1162 b), 1162 c), 1162 d) obč. zák. novelové verse. Za touto skupinou jdou pod rubrikou "Zvláštní případy" ustanovení odpovídající § 1158, odst. 2 a 3 obč. zák. a pak několik ustanovení o věcech souvislých se skončením pracovního poměru, a to: §§ 1009 a 1010 jednající o právních následcích smrti smluvců (jsou to ustanovení nová); § 1011 o služebním bytu (ustanovení nové); § 1012 (odpovídá § 1160 obč. zák.); §§ 1013 až 1015 (odpovídají § 1163 obč. zák.). Zato bylo vypustiti § 1161 obč. zák., jednající o významu konkursu, jenž má ostatně povahu pouhého předpisu odkazujícího. Superrevisní komise, jak již bylo připomenuto, ustanovení o významu konkursu pokládá za předpisy, které náležejí do řádu konkursního a nikoliv do zákoníka občanského (srv. § 27 konk. ř. z r. 1931).

Co do jednotlivostí stůjž zde toto:

§ 996 odpovídá prvnímu odstavci § 1158 obč. zák. novelové verse. Návrhů na věcnou změnu tohoto ustanovení nebylo.

§§ 997 až 1000 přejímají čtvrtý odstavec § 1158, pak §§ 1159, 1159 a), 1159 b) obč. zák. Bylo sice - i v meziministerském řízení - uvažováno o nové úpravě výpovědních lhůt, když s mnohých stran bylo žádáno o jich prodloužení, zvláště pro zaměstnance, jejichž pracovní poměr trval již delší dobu. Zůstalo však při lhůtách dosavadních, protože s jiných stran se ozvaly proti prodloužení námitky, poukazující hlavně k tomu, že podobná úprava je dobře možná jen v pracovních poměrech určitých kategorií a že je na ni pamatováno v speciálních zákonech takových kategorií se týkajících.

§ 1001 se rovná § 1159 c) obč. zák. novelové verse. Superrevisní komise nepřijala změn navržených subkomitétem a vrátila se k tekstu novelovému, jak si toho žádaly i některé připomínky.

§§ 1002 až 1006 odpovídají §§ 1162 až 1162 d) obč. zák.

V druhé větě § 1002 určuje se podle návrhu subkomitétního pojem důležitého důvodu. Novota je sotva příliš významná, ale zcela zbytečně snad ustanovení to přece není. Uváděti v § 1002, třebas jen příkladmo, jednotlivé skutečnosti, které mohou býti důležitým důvodem pro předčasné zrušení pracovního poměru, nepovažuje superrevisní komise za vhodné. Se zřetelem na široký a mnohotvárný okruh pracovních poměrů podrobených občanskému zákoníku, mohly by tu býti uvedeny jen skutečnosti takové, při jakých se pochybnosti, zda jsou důležitým důvodem čili nic, asi nikdy nevyskytnou; bylo by takových skutečností poměrně málo, a ještě by musily býti formulovány hodně pružně. Kasuistiku, jakou si mohou dovoliti speciální zákony, jednající o pracovních poměrech určitým způsobem kvalifikovaných, by občanský zákoník nesnesl. Prakse si ostatně již dnes při užívání § 1162 obč. zák. vypomáhá tím, že úvahy o důležitosti důvodů pro předčasné zrušení pracovního poměru v konkretním případě kontroluje přihlédnutím k příslušným normám speciálních zákonů, upravujících pracovní poměry příbuzné. A jistě stejně si bude prakse počínati při aplikaci nového § 1002.

Vážnější změna byla provedena v § 1003, kde se komise po meziministerském projednání vrátila k návrhu subkomitétu a škrtla z § 1162 a) obč. zák. povinnost zaměstnance nastoupiti práci bezdůvodně opuštěnou. Praktického významu toto ustanovení, zvláště také vzhledem k obtížím exekučního vymáhání, nemá a jeho vypuštění je jen další krok na cestě nastoupené četnými zákony speciálními a předpisem čl. III zák. č. 571/1919 Sb. z. a n.

V meziministerském řízem bylo také uvažováno o tom, aby § 1003 byl doplněn podle vzoru § 124 živn. zák. č. 259/1924 Sb. z. a n. ustanovením, že náhrada, kterou je zaměstnanec předčasně z pracovního poměru vystoupivší povinen zaměstnavateli, nesmí v žádném případě zaměstnance ohrozit na jeho existenci. Doplněk nebyl přijat, neboť případy, kdy je zaměstnanec odsouzen k náhradě škody, kterou zaměstnavateli způsobil předčasným zrušením pracovního poměru, vyskytují se jen ojediněle a k ochraně zaměstnanců v celku stačí předpisy o exekučním minimu a o věcech z exekuce vyloučených.

Rozšířené znění § 1005 neznamená proti § 1162 c) věcnou změnu, přibližuje však nové ustanovení tekstu § 39 zákona o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb. z. a n.

§ 1006 je shodný se svým vzorem [§ 1162 d) obč. zák.]. Komise hledí na věc tak, že i bezdůvodným předčasným vystoupením nebo bezdůvodným předčasným propuštěním se pracovní poměr zrušuje a že tedy v obou těchto případech mají strany jen nároky podle §§ 1003 a 1004 (co do rozsahu eventuelně modifikované předpisem § 1005), které třeba přivésti na soud v stanovené šestiměsíční lhůtě.

§ 1007 připojil k druhému odstavci § 1158 obč. zák. myšlenku druhé věty § 30, odst. 2 zákona o soukromých zaměstnancích.

§ 1008 je nezměněný § 1158, odst. 3 obč. zák.

Na rozdíl od subkomitétu pokládala superrevisní komise za nutné dáti podrobnější ustanovení o právních následcích smrti smluvců. Co se týká smrti zaměstnance, přijímá se v § 1009 zásada přijatá subkomitétem v první větě jeho § 1162 a), že totiž smrt zaměstnance ruší pracovní poměr vždy. Co se týká smrti zaměstnavatele, bylo přijato pružné ustanovení, jež dopouští rozhodnutí podle konkrétních poměrů. Podle toho bude někdy nutno říci, že smrt zaměstnavatele je skutkovým základem uvedeným v § 989, jindy se smrtí zaměstnavatele na pracovním poměru nic nezmění, jindy konečně pracovní poměr bude zrušen.

§ 1011 fruktifikuje návrh subkomitétu [§ 1162 a) návrhu subkomitétu] o povinnosti vykliditi služební byt, když se skončí pracovní poměr. Na rozdíl od subkomitétu chce superrevisní komise řešiti tuto otázku v souvislosti s veškerými případy zániku pracovního poměru. První věta má na zřeteli skončení pracovního poměru uplynutím doby a výpovědí. Tu vzniká povinnost vykliditi služební byt bez zbytečného odkladu (k pojmu tomu srv. poznámky důvodové zprávy při § 691). Byl-li zaměstnanec předčasně propuštěn nebo sám předčasně pracovní poměr zrušil, nastane povinnost k vyklizení služebního bytu v době, kterou navrhl subkomitét. To platí stejně o smrti zaměstnance, jenže tu povinnost vykliditi byt postihuje příslušníky rodiny a vůbec osoby, které se zaměstnancem sdílely byt. Stejně jako subkomitét dala pak superrevisní komise ustanovení o ubytování nástupce zaměstnance. Částečné vyklizení bytu se po vzoru § 41, odst. 2 zákona o soukromých zaměstnancích připouští jen při bytech skládajících se z několika obytných místnosti.

§ 1012 odpovídá § 1160 obč. zák. novelové verse, ale rubrika mluví o vyhledání nové práce. Slovo "místo" je zřejmě úzké. Od § 1160 obč. zák. se nový tekst liší tím, že pomýšlí i na pracovní poměry sjednané na určitou dobu, dále že odkazuje na místní zvyklosti. Zato nebylo převzato ustanovení odpovídající § 151 třetí částečné novely, vyhrazující moci nařizovací, aby určila pro jednotlivá místa nebo území nebo pro jednotlivé skupiny pracovních poměrů, co platí o vyhledání nové práce. Zmocnění toho nebylo využito a po pružném odkazu na místní zvyklosti je zbytečné. Návrhy, které se dožadovaly, aby věc byla upravena striktními předpisy zákonnými, superrevisní komise nepokládala za možné přijmouti, ježto taková ustanovení redigovaná s hlediska určitých kategorií zaměstnanců jistě by vykazovala mezery.