K § 1067: Ustanovení § 1217 obč. zák. bylo převzato bez podstatnějších změn, ale ovšem byl výpočet běžných typů smluv svatebních omezen na typy, o nichž se v dalších ustanoveních osnovy děje zmínka. Tekst mlčí o smlouvě dědické, o níž ustanovení byla komisí zařaděna do hlavy šestnácté (§§ 441 až 451).

Komise byla si toho vědoma, že otázka, zda jde o svatební smlouvu čili nic, může býti v konkretním případě vzhledem k všeobecnému znění § 1067 pochybná, stejně jako byla pochybná podle § 1217 obč. zák. Bylo však uznáno, že judikatura celkem spolehlivě dovedla tuto otázku rozřešiti a že výsledky, k nimž se dospělo, se v zákoně povšechně zachytiti nedají.

Na místo slov >o jmění< byla položena slova >o majetkových právech a povinnostech< a připojeno bylo, že se svatební smlouvy mohou týkati také výživy. Jakékoli vážnější změně tekstu dosavadního § 1217 se komise vyhnula, neboť by mohla praksí jen zbytečně otřásti. Jediné o t. zv. odstupních smlouvách bylo dáno ustanovení zvláštní (srv. poznámky k § 1083).

Jako další paragraf připojeno bylo ustanovení obsažené dosud v § 1, písm. a) zák. č. 76/1871 ř. z. Subkomitét pro právo rodinné se domníval, že zákon tento bude vedle nového zákoníka občanského zachován v platnosti, komise se však rozhodla pro postup opačný, přijavši v této věci stanovisko, které zaujímal v předchozích přípravných pracích jmenovitě první subkomitét; srv. čl. III, č. 5 uvozovacích předpisů a k tomu poznámky v části IV této zprávy.

K §§ 1069 až 1076: Ustanovení §§ 1218 až 1225 obč. zák. byla převzata celkem se změnami navrženými subkomitétem až na to, že byl určen pojem přiměřenosti věna, dosud velmi pochybný.

Zmínka o souhlasu zákonného zástupce a soudu byla z § 1219 obč. zák. vypuštěna, poněvadž jinak by se bylo vysloviti stejně ve všech ustanoveních, kde jde o nějaké projevy nezletilce. Vypuštění oněch slov neznamená tedy nikterak, že by superrevisní komise v čemkoliv byla opustila zásadu obsaženou v občanském zákoníku.

Ponecháno bylo subkomitétem zavedené rozlišování mezi "věnem" a "přínosem", s nímž s mnohých stran byl zásadně vysloven souhlas (Mayr, Wissenschaftliche Vierteljahrsschrift zur Prager Juristischen Zeitschrift, 1925, sl. 90) a ovšem byla ponechána i povinnost rodičů a starých rodičů, poskytnouti dcerám (vnučkám) přiměřený přínos nebo k věnu poměrně přispěti. Proti této povinnosti byly sice vysloveny námitky a bylo poukazováno k tomu, že snad za dnešních poměrů, vzhledem jednak k výchově a vzdělání, jakých se dostává dcerám, jednak k výdělečné činnosti mnohých žen vstupujících do manželství, není již pro ni důvodů, které byly rozhodné v dobách dřívějších. Komise přes tyto námitky setrvala na zásadách dosavadního práva, soudíc, že není nijak nespravedlivé, aby rodiče (staří rodiče), jejichž majetkové poměry to dovolují, poskytli dcerám (vnučkám) majetkový příspěvek do manželství. Nelze jistě podceňovati význam hospodářského základu manželství a nelze pustiti se zřetele, že mnohé ženy, když se provdají, vzdají se a někdy se přímo musí vzdáti své výdělečné činnosti.

Nemanželské dceři nebo vnučce přiznal již subkomitét právo žádati přínos i na rodičích matčiných.

Na místo slov "bei deren Verehelichung" v § 1220 obč. zák. bylo užito obratu "se zřetelem k manželství", aby vyhověno bylo připomínce nejvyššího soudu, že žádati lze nejen před sňatkem, nýbrž i po uzavření manželství.

K § 1073 budiž podotčeno,že rodiči, jejichž odpor proti manželství nebo nevědomost o manželství po této stránce mohou býti významné, rozuměti sluší podle § 1073 jen otce a matku. To plyne jasně z toho, že se v předvětí mluví jen o rodičích, v závěti o rodičích a starých rodičích.

Že slib věna zmíněný v § 1076 (promissio dotis) vyžaduje, se zřetelem k § 1068 formy notářského spisu stejně jako datio dotis, považuje komise za nepochybné.

Ustanovení § 1226 obč. zák. odkázal subkomitét do zákona uvozovacího. Komise je škrtla (srv. Tilsch, Einfluss, 1901, str. 282 a násl.).

K §§ 1077 až 1079: §§ 1227 a 1228 obč. zák. zůstávají celkem beze změny.V § 1229 obč. zák. pozměněn byl již subkomitétem tekst tak, aby jasně bylo pověděno, že hned po smrti manželky má věno, není-li umluveno nic jiného, připadnouti manželčiným dědicům. Podrobně bylo uvažováno o připomínce Slovenské komise, že by se manželovi mělo, po vzoru platného práva slovenského, dopustiti, aby si při restituci věna odpočetl, co vynaložil na manželské společenství přímo z kapitálu věna, když nestačily ani jeho vlastní prostředky, ani užitky z věna plynoucí. Komise se obávala, že by, podobné ustanovení mohlo vyvolati vážné spory, především však byla toho názoru, že manžel, jenž je povinen věno vrátiti, nemá práva sáhnouti na jeho kapitál bez svolení osob, kterým má býti věno vráceno. Že si manžel, jenž se takto zajistil, může odpočísti, co pro manželské společenství spotřeboval, takže po případě nebude povinen nic vrátiti, je jistě samozřejmé.

K §§ 1080 a 1081: §§ 1230 a 1231 obč. zák. zůstávají bez vážnějších změn. Závěrečná slova § 1230 obč. zák. byla jako bezvýznamná škrtnuta. Přiměřenost výpravy bude se podle závěrečných slov § 1081 posuzovati stejně jako přiměřenost přínosu (§ 1071).

Nepraktické ustanovení o jitřním daru (§ 1232 obč. zák.) se, jak již navrhl subkomitét, vypouští.

K § 1082: K předpisům o věnu a o obvěnění připojil již subkomitét § 1245 obč. zák. jednající o tom, jak se věno nebo obvěnění zajišťují. Proti původnímu znění občanského zákoníka přiznává se z důvodů vhodnosti manželce právo, aby se domáhala zajištění věna, ať cokoliv bylo umluveno o jeho vrácení, i obvěnění, a to i tehdy, když nehrozí nebezpečenství. Podotčeno budiž, že "přiměřeným zajištěním" nelze rozuměti jen zajištění podle §§ 1213 a násl.

K §§ 1083 a 1084: První věta § 1233 obč. zák. byla, jak již výše je uvedeno, zařaděna do § 1062. Že na společenství statků mezi manžely užíti sluší především předpisů o smlouvě společenské, je jistě i bez zvláštního zákonného ustanovení jasné a nebylo proto nutné pojímati do nového zákoníka druhou větu § 1233 obč. zák. Superrevisní komise se spokojuje, následujíc v tom vzor subkomitétu, aby v § 1083 vypočetla - ovšem jen příkladmo - některé druhy společenství statků. Zvláštních ustanovení o nich nedává, souhlasíc se subkomitétem, že potřeba podrobné úpravy těchto různých druhů manželského společenství statků (jak ji má na př. občanský zákoník pro Německou říši) se v praksi zvláště naléhavě nepociťuje. Do svého výpočtu nepojímá superrevisní komise ani t. zv. společenství statků na případ smrti, o němž v § 1234 obč. zák. učiněna byla výslovná zmínka. Anketa, kterou svého času provedl subkomitét, ukázala, že ustanovení §§ 1234 až 1236 obč. zák. jsou málo praktická, a některá (jako presumpce vyslovená v první větě § 1234 a § 1236 obč. zák.) že ani nevyhovují. Samozřejmě není tím, že §§ 1234 až 1236 obč. zák. budou škrtnuty, nijak vyloučeno, aby strany mezi sebou společenství pro případ smrti smluvily.

Zato uvádějí se vedle obvyklých typů smluv o společenství statků výslovně i smlouvy odstupní. Ve zvláštním paragrafu se pak v této souvislosti pojednává, jak již navrhl subkomitét, o smlouvě, kterou manželka svěřuje manželu správu svého jmění.

Smlouvy t. zv. odstupní jsou jmenovitě mezi rolnickým obyvatelstvem určitých oblastí velmi obvyklé a judikatura zhusta se musila jimi zabývati. Otázka, na kolik sluší takové smlouvy považovati za smlouvy svatební a vyžadovati tedy k jejich platnosti formy notářského spisu, je sporná a je dojista vhodné, když zákonodárce dá praksi v tom směru pevnou oporu. Podle osnovy z r. 1931 měla býti za odstupní smlouvu svatební považována smlouva, kterou se mezi manžely (snoubenci) zakládá společenství nemovitosti, zejména rolnické usedlosti, při čemž podíl na nemovitosti je poskytnut za majetek, který manžel (snoubenec) přináší do manželství. Slova "který (sc. majetek) přináší do manželství" nahrazena byla v konečné redakci pružnějšími slovy "který byl poskytnut s jeho strany", jež lépe vyjadřují, že není zapotřebí, aby majetek poskytl manžel (snoubenec) sám, nýbrž že stačí, když byl poskytnut jinou osobou za něho, a na druhé straně zase že by nestačilo, když by majetek jedním manželem vnesený zůstával jeho výlučným vlastnictvím. Zvoleným zněním má býti řečeno, že nejsou odstupními smlouvami ve smyslu § 1083 všechny smlouvy, které se v praksi často "odstupní" nebo "postupní" nazývají a upravují na př. jen převod nemovitosti s rodičů na děti, třebas u příležitosti zamýšleného sňatku dětí. Spořádání právního poměru, založeného odstupní smlouvou, je ponecháno dohodě stran, a to jmenovitě i co se týká disposice jedné strany s podílem, který jí přísluší na společné nemovitosti. Zákaz disposice s tímto podílem, který v praksi zhusta bude potřebný nebo aspoň vhodný, lze smluviti a do veřejných knih zapsati podle § 145. Komise není tajno, že likvidace odstupních smluv nezřídka bývá velmi nesnadná a že v judikatuře se vyskytují vážné pochybnosti, jak ukazuje nejnověji na př. rozhodnutí Sb. n. s. č. 9547. Zabývala se proto myšlenkou, zda by se o této likvidaci neměly dáti do zákoníka zvláštní předpisy. Uváživši však, že i nejpodrobnější předpisy toho druhu při mnohotvárnosti poměrů, o které jde, snadno by se ukázaly nedostatečnými, dále že by porušena byla souměrnost zákoníka, jestliže by se do něho vložily předpisy o likvidaci smluv odstupních a mlčením se přešla likvidace ostatních smluv o společenství statků mezi manžely, upustila komise od tohoto úmyslu a je přesvědčena, že kautelární jurisprudence při sdělávání takových smluv bude vždy pozorně pamatovati na vše, co musí býti opatřeno, aby se likvidace jednou dala provésti vhodně a bez obtíží. Při tom zejména bude asi vhodné ustanovení, že při likvidaci nemovitost má připadnouti tomu z manželů, s jehož strany se do společenství dostala, druhý pak že má býti odbyt penězi.

O smlouvě, kterou manželka přenechává manželovi správu svého jmění, byla z zmínka již v první větě § 1241 obč. zák.. Subkomitét navrhl, aby o této smlouvě, není-li ujednáno něco jiného, platilo totéž, co podle §§ 1065 a 1066 vůbec platí o správě jmění manželčina manželem, ale ponechal manželce možnost, aby manžel soudně správu odňala. Komise neměla důvodu, aby na tom něco měnila.

Stejně neměla komise důvodu, aby restituovala § 1240 obč. zák., jejž subkomitét škrtl, a ustanovení o vdovském platu (§§ 1242 a 1244 obč. zák.). To, co bylo obsaženo v § 1243 obč. zák., je vyřízeno v hlavě dvacáté třetí (srov. § 611). § 1246 obč. zák. byl vypuštěn jako ustanovení čistě odkazové. První věta § 1247 obč. zák. byla jako nevhodná potlačena; druhá byla nahrazena, jak již shora bylo poznamenáno, obšírnějšími předpisy §§ 800 a násl. O §§ 1248 až 1254 obč. zák. sluší srovnati poznámky k ustanovením práva dědického. Předpisy o advitalitě (§§ 1255 až 1258 obč. zák.) a § 1259 obč. zák., jenž obsahuje reminiscenci na starou unio prolium, byly vypuštěny jako zbytečné a nepraktické.

K §§ 1085 až 1088: Subkomitét přeskupil §§ 1260 až 1266 obč. zák. tak, že nejprve pojednal o vlivu, jaký má na majetkové poměry manželů prohlášení manželství za neplatné, dále konkurs a na konec rozvod a rozluka. Komise toto uspořádání celkem schválila, avšak ustanovení o vlivu konkursu na majetkové poměry manželů zařadila do předpisů uvozovacích a prováděcích jako čl. LX a LXI. Ani na jiných místech osnovy se nejedná přímo o vlivu konkursu na určité právní poměry a nebyly do nového zákoníka převzaty na př. §§ 1024 a 1161 obč. zák. Opatřiti tyto věci náleží do práva konkursního, a pokud v něm podobných předpisů není, je vhodnější umístiti je v uvozovacích a prováděcích předpisech k zákoníku občanskému.

Obsahově kryje se čl. LX uvozovacích předpisů s § 1260 obč. zák. až na to, že se manželce přiznává přímo právo na požívání věna a nikoli především právo na plat vdovský. Výslovně se nevytýká, že se manželka může domáhati zajištění věna a obvěnění, neboť to plyne z předpisů konkursního práva o pohledávkách podmíněných, jakými jsou právě pohledávky na vrácení věna nebo na vydání obvěnění. Čl. LX doplňuje § 1260 obč. zák. výslovným ustanovením o vlivu konkursu manželova na správu jmění manželčina manželem. Je v zájmu manželčině, aby konkursem uvaleným na jmění manželovo úplně skončila manželova správa. Čl. LXI přejímá ustanovení § 1261 obč. zák. a doplňuje je ustanovením o vlivu konkursu manželčina na manželovu správu jejího jmění. V konkursu na jmění manželčino skončí se správa svěřená manželovi smlouvou podle § 1084. U správy, jež manželu přísluší podle zákona (§§ 1065 a 1066), stačí, aby se na dobu, dokud konkurs trvá, přerušila.

§ 1262 obč. zák.byl škrtnut již subkomitétem. Do zákoníka, jenž neobsahuje podobných předpisů o společenství statků, nehodí se zvláštní ustanovení o vlivu konkursu na toto společenství. V praksi se vystačí s tím, co vůbec platí o vlivu konkursu na společenské poměry.

K § 1085: Převzat byl obsah první věty § 1265 obč. zák., jak byla upravena subkomitétem. Druhá věta je prozatím zachována v platnosti v čl. V, č. 1 uvoz. a prov. předpisů.

K § 1086: Zásada § 1263 obč. zák. zůstává nezměněna, jen se přesněji naznačuje, jak již subkomitét navrhl, že, nedojde-li k dohodě, zůstávají svatební smlouvy nedotčeny.

K § 1087: Od návrhu subkomitétu, jenž se snažil přimknouti se co nejtěsněji k tekstu § 1264 obč. zák., liší se tekst v nejednom směru. Především bylo považováno za vhodné zdůrazniti, že při nedobrovolném rozvodu nastanou ony právní následky, jež byly pro případ rozvodu svatební smlouvou ustanoveny. Vzhledem k povaze předpisů o rozvodu a jeho právních následcích, mohlo by snad býti pochybné, zda předpis zákona musí ustoupiti tomu, co je řečeno ve smlouvě. Naproti tomu dojista není třeba výslovně vytýkati, že se podle zákona bude postupovati jen tam, kde se strany, když již k rozvodu došlo, jinak nedohodnou. V dalším opouští tekst zastaralou dikci dosavadního § 1264, že se lze domáhati "zrušení" svatebních smluv, jež zbytečně vyvolávala obtíže a zvláště spory, zda zrušení působí ex tunc či ex nunc. To, čeho se lze po rozvodu domáhati, se správněji označuje jako zlikvidování ("skončení") majetkových poměrů svatebními smlouvami založených. V čem bude záležeti tato likvidace, bude závislé na povaze právních poměrů, jež budou likvidovány. Poslední věta § 1087 vytýká typické právní následky likvidace, a to pro nároky na vrácení a na plnění, pro plné moci (tu má tekst na mysli především oprávnění manželova plynoucí ze smlouvy dotčené v § 1084) a pro společenství; obecnými pravidly, podle nichž se má vypořádati společenství, rozuměti sluší ustanovení obsažená v hlavě desáté (o spoluvlastnictví) a v hlavě třicáté sedmé (o smlouvě společenské), při čemž sluší míti na paměti, co bylo pověděno výše o smlouvě odstupní.

Kdo se může domáhati likvidace, je v osnově upraveno stejně jako v dosavadním § 1264. Ustanovení § 1264 obč. zák. o nároku na výživu je zachováno v čl. V, č. 1 uvoz. a prov. předpisů.

K § 1088: Stylisticky přizpůsoben byl § 1266 obč. zák. změnám provedeným na § 1264 obč. zák. Jinak ponechána byla zásada dosavadního zákona, že majetkové poměry, na jichž zrušení se po rozvodu musí žalovati, rozlukou se automaticky skončí. Význam tohoto skončení bude stejný, jako je pověděno v poslední větě paragrafu předcházejícího, nenastanou-li modifikace v důsledku toho, že se manžel nevinný bude proti manželovi vinnému domáhati, aby mu ode dne, kdy rozluka byla povolena, poskytnuto bylo vše, co mu náleží podle svatebních smluv, přežije-li druhého manžela. Pokud § 1266 obč. zák. jedná o dostiučinění nevinnému manželu, zůstává nedotčen vzhledem k čl. V, č. 1 uvoz. a prov. předpisů.

S některých stran bylo na komisi žádáno, aby v novém zákoníku rozřešila také otázku, zda má býti rozloučené manželce přiznáno právo na zaopatřovací požitky po bývalém manželovi, a jakou měrou. Komise návrhu tomuto nemohla vyhověti, neboť to by bylo zřejmě překročovalo hranice její příslušnosti.

Třicátá devátá hlava obsahuje ve dvou odděleních předpisy jednak o důchodu, jednak o výměnku. Osnova z r. 1931 mluvila o "zaopatřovacím důchodu", ale v konečné redakci byl přívlastek "zaopatřovací" vynechán, neboť se dobře nehodí na případy, kdy se důchod poskytuje osobě, která, majíc dostatečný důchod vlastní, nepotřebuje zaopatření, ani na případy, kdy poskytnutý důchod k zaopatření nestačí.

I. K předpisům o důchodu.

K §§ 1089 a 1090: Ustanovení to nahrazuje § 1284 obč. zák. Podobně jako subkomitét navrhuje superrevisní komise v souhlase s § 761 občanského zákoníka pro Německou říši a s čl. 517 švýcarského práva obligačního (srv. též čl. 1341, 1968, 1973 Code civil) jako podmínku platnosti pro smlouvu o důchod formu písemnou, a to pro celou smlouvu, nikoliv jen pro prohlášení toho, kdo důchod slibuje; nestačila by tedy výměna dopisů. Ustanovení to je dáno pro smlouvy, kterými se slibuje důchod na doživotí osoby oprávněné nebo nějaké osoby třetí, nebo na jinou dobu neurčitou (na př. závisící na budoucí a nejisté události), nebo na dobu delší než pět let. Smlouvy o důchod, které by byly uzavřeny na určitou dobu kratší než pět let, na př. smlouva o zaopatření žáka po dobu prázdnin, by tedy písemné formy nevyžadovaly. § 1090 stupňuje formální přísnost tím, že předpisuje notářský akt pro smlouvy o důchod uzavřené mezi manžely a pro smlouvy o darování důchodu [srv. § 1, písm. b) a d) zákona č. 76/1871 ř. z.]. Smlouva o důchod mezi manžely pravidelně bude ovšem smlouvou svatební, ale lze si představiti i výjimky, jako když jde o založení práv pro třetí osoby, na př. pro děti jednoho z manželů z jeho dřívějšího manželství. Neušlo superrevisní komise, že okruhy případů uvedených v § 1090 zhusta se budou protínati.

K §§ 1091 a 1092: Nová tato ustanovení obsahují vykládací pravidlo, že důchod v pochybnostech je považovati za slíbený na doživotí věřitele důchodu. Ovšem může býti důchod slíben i na delší čas, na př. ještě pro dědice osoby oprávněné. Fiskus není dědicem, nýbrž má jen postavení dědice, a tedy by se k němu nepřihlíželo. Jak plyne již ze zvoleného tekstu, může býti důchod vždy zřízen jen pro osobu fysickou, nikoli pro osobu právnickou. Nebylo vyhověno podnětu, aby bylo dáno ustanovení o nezabavitelnosti důchodu, ježto podobné ustanovení zřejmě náleží do oboru práva exekučního, a vynechán byl v závěrečné redakci z osnovy z r. 1931 i druhý odstavec jejího § 1094, že totiž ten, kdo zřídil jiné osobě důchod bezplatně, může ustanoviti, že věřitelé nemohou na důchod ten sáhnouti. Věčné renty nebyly výslovně zakázány (srv. však § 373). Vedle toho bylo dáno ještě druhé vykládací pravidlo, že totiž důchod, slíbený na doživotí dlužníka důchodu nebo osoby třetí, přechází na dědice věřitele.

K § 1093: Ustanovení toto přejímá druhou větu § 1285 obč. zák., podle které důchod v pochybnostech, t. j. není-li ujednáno nic jiného, je splatný čtvrtletně napřed; postačí, jestliže z povahy dohody plyne lhůta jiná. Nebylo vyhověno námitkám proti čtvrtletní lhůtě a návrhům, aby lhůta tato nahrazena byla lhůtou měsíční, jaká je podle § 1269 předepsána pro výživné. Druhá věta § 1093 ustanovuje, že smrt osoby, na jejíž doživotí byl důchod napřed splatný sjednán, neosvobozuje dlužníka od platů již dospělých; je-li důchod splatný pozadu, bude dlužník povinen zaplatiti část připadající na dobu života oné osoby. Osoba, o jejíž smrt jde, nemusí býti oprávněný; pomýšleno je i na případ, že důchod byl zřízen na doživotí osoby třetí.

K § 1094: Ustanovení toto se týká postupitelnosti důchodu. Nelze postoupiti právo ze zaopatřovacího důchodu v celku, nýbrž jediné pohledávky na jednotlivé dospívající dávky.

K § 1095: Již podle návrhu subkomitétu nebyl při smlouvě o důchod možný odstup od smlouvy, ale ovšem nedotčena zůstala žaloba na splnění nebo právo na odstup co do jednotlivých splátek. U stanoveni toto - v souhlasu s písemnictvím uvedeným v důvodové zprávě subkomitétu - opíralo se o úvahu, že smlouvou o důchod vzniká jednotné právo (kmenové právo), které je již poskytnuto, jakmile první splátka byla zaplacena. Kromě toho by možnost práva na odstup v četných případech mohla vésti k nespravedlivému vykořisťování dlužníka, jenž z jakýchkoliv důvodů nevyhověl svým povinnostem. Superrevisní komise se připojila k těmto podnětům.

II. K předpisům o výměnku.

Superrevisní komise se přiklonila k stanovisku subkomitétu [srv. §§ 1286 a) a násl. návrhu subkomitétu], při čemž se především dala vésti úvahou, že v zákoníku občanském nelze postrádati ustanovení o výměnku a dále že ustanovení o výměnku podle své převážné povahy náležejí do práva obligačního. Návrhu, aby se o výměnku pojednávalo v předpisech o právech věcných, nebylo vyhověno.

V § 1096 je dána definice výměnku. Definice tato neomezuje výměnek jen na selské usedlosti.Výměnek může býti zřízen jak na dobu neurčitou, na př. na dobu vdovství, tak na doživotí nějaké osoby, a to nikoliv jen osoby z výměnku oprávněné. Podle obsahu právního jednání, kterým se výměnek zřizuje, platí o výměnku předpisy o jednotlivých subjektivních právech, z kterých se výměnek skládá, jmenovitě předpisy o důchodu, o služebnosti bytu atp.; tím však jednotnost výměnku nemá býti dotčena. Bylo-li vymíněno plnění na určitý čas, nejde o výměnek. Stejně nejde o výměnek při plnění, jež neslouží k zaopatření, ale ovšem, jak již na začátku poznámek k této hlavě bylo naznačeno, okolnost, že výměnkář by měl zaopatření z jiných pramenů, nevylučuje zřízení výměnku. Nové je ustanovení poslední věty o výměnku zřízeném vlastníkem nemovitosti ještě před jejím odstoupením. Důvod je podobný jako při t. zv. služebnosti vlastníkově (srv. k § 261). Takový výměnek se ovšem stane aktuálním teprve odstoupením nemovitosti.

§ 1097 se týká zápisu do veřejných knih. V osnově z r. 1931 bylo podle návrhu Klangova (Juristenzeitung, 1926, str. 89 a násl.) převzato do druhé věty ustanovení § 1222, odst. 2 uherské osnovy z r. 1913, že vlastnické právo lze zapsati jen zároveň se zápisem výměnku zatěžujícího právo vlastnické. Ustanovení to nemělo platiti, jestliže se výměnkář zápisu zřekl. V konečné redakci byla druhá věta vynechána, ale myšlenka, že se výměnek zásadně zapisuje zároveň se zápisem práva vlastnického, vyjádřena byla hned v první větě. Slova >Není-li nic jiného vyjednáno" znamenají tolik, jako "nezřekne-li se výměnkář zápisu", a je pak zvláštní ustanovení o tom zbytečné. Po názoru superrevisní komise nevzniká tedy výměnek jediné zápisem do veřejné knihy, také se nevyžaduje, aby výměnek byl zřízen v listině, která se zřizuje o převodu nemovitosti.

Z první věty pátého odstavce § 1286 a) návrhu subkomitétu vznikl § 1098. Nezcizitelnost a nedělitelnost výměnku, které ustanovil již subkomitét, vyplývá z povahy výměnku jako práva čistě osobního. Jediné právo na dávky již dospělé - stejně jako každý jiný příjem - lze převésti, nikoli však tehdy, když jde o dávky, jejichž míra je určena osobními potřebami výměnkáře.

§ 1099 přejímá návrh subkomitétu. Podle něho se obsah výměnku určuje, není-li jinak ustanoveno nebo vyjednáno, místní zvyklostí. Tím mělo býti dáno vykládací pravidlo odkazující na místní zvyklost, podobně jako v četných jiných ustanoveních nového zákoníka.

§ 1100 byl vsunut superrevisní komisí. Že bylo dáno zvláštní ustanovení o povinnosti dlužníka přispěti výměnkáři pomocnými úkony, vysvětluje se tím, že se v selských kruzích při určování povinností z výměnku často zapomíná na předpisy podobného druhu. Podle zvoleného znění vyplývá tato povinnost ze zákona, a nemusí tedy býti pojata do smlouvy o zřízení výměnku. Dlužník se může povinnosti té zprostiti tím, že dosáhne, aby výměnkář byl na dobu své nemoci umístěn v léčebném nebo v ošetřovacím ústavě. Dlužník se tím osvobozuje toliko od povinnosti pečovati o výměnkáře, nikoli však od povinnosti plniti dávky z výměnku.

§ 1101 se týká výměnkářových důchodů zapsaných ve veřejných knihách. O nich mají platiti předpisy o reálných břemenech.

V této souvislosti se přihlédlo k předpisu § 1286 b) návrhu subkomitétu. Subkomitét navrhl, aby se plnilo v nemovitosti výměnkem zatížené. Přihlížejíc k všem okolnostem, jež mohou přijíti v úvahu, navrhla komise vysloviti v § 1102, že dluh z výměnku, není-li ustanoven opak, je dluhem výběrným.

Jako další samostatný paragraf (§ 1103) přijato bylo ustanovení čtvrtého odstavce § 1286 a) návrhu subkomitétu a vytýká se, že dlužník je povinen, byla-li zničena budova, v které byl výměnkáři vyhrazen byt, opatřiti výměnkáři vlastním nákladem vhodný byt prozatímní. Nebylo přihlédnuto k námětu, že by se mělo pamatovati také na případ, že výměnkář sám budovu zapálil.

§ 1104 se opírá o druhou větu pátého odstavce § 1286 a) návrhu subkomitétu. Ustanovuje, že výměnek manželům vyhrazený se smrtí jednoho z nich nezkracuje.

§ 1105 přiznává výměnkáři, jemuž podle jeho volby příslušejí buď dávky peněžité nebo naturální, právo, aby změnil svoji volbu; musí to však nejméně týden napřed (t. j. před dospělostí dávky) oznámiti dlužníku.

§§ 1106 a 1107 odpovídají šestému odstavci § 1286 a) návrhu subkomitétu, jenž jednal o případech, že je pro výměnkáře nemožné nebo nesnesitelné, aby zůstal na statku. Superrevisní komise zvolila znění objektivní a mluví nyní o takových změnách poměrů, že nelze spravedlivě žádati, aby se setrvalo při naturálním plnění. V takovém případě má soud pořadem práva naturální výměnek zcela nebo zčásti přeměniti na výdělek peněžitý. Soud může také, vyšetře uhrazovací jistinu, uložiti dlužníku, aby ji splatil do starobní pokladny nebo do ústavu podobného druhu. Soud však nesmí vydati rozhodnutí, kterým by dosavadní zaopatření výměnkáře bylo zhoršeno. Všechny dohody o přeměně výměnku naturálního na výměnek peněžitý a také soudní rozhodnutí o takové přeměně mohou býti na návrh kterékoli strany pořadem práva nově upraveny, změní-li se podstatně poměry.

§ 1108 vyslovuje, že odstoupení nemovitosti, při němž byl zřízen výměnek, nelze odvolati ani tehdy, když by jinak podle zákona bylo možno od smlouvy odstoupiti nebo přenechání nemovitosti odvolati.

Dvacátá devátá hlava druhého dílu občanského zákoníka byla dosud nadepsána "O smlouvách odvážných". Odedávna uváděny byly proti této hlavě pochybnosti systematického rázu, jež zvláště odůvodňovány byly poukazem na to, že pro pojem odvážné smlouvy je rozhodné jediné to, že nelze při ní užíti právního prostředku pro zkrácení přes polovici hodnoty. Superrevisní komise vyhověla těmto pochybnostem změnou nadpisu a tím, že v 40 hlavě pojednává pouze o sázce a hře a v souvislosti s nimi též o t. zv. obchodech diferenčních (nyní "diferenčních hrách"). Zbytek byl vyřízen dodatkem k § 780, tedy v souvislosti s předpisy o zkrácení přes polovici hodnoty. Ustanovení o emptio spei jsou v hlavě o smlouvě trhové (§ 917), ustanovení o zcizení dědictví v právu dědickém (§§ 678 a násl.). Předpisy §§ 1284 až 1286 obč. zák. jsou zařaděny v hlavě předcházející. Předpisy o pojišťovací smlouvě (§§ 1287 až 1292 obč. zák.), které měl ještě subkomitét, byly již v osnově z r. 1931 vypuštěny, neboť do kodifikace občanského práva nenáležejí; nyní srv. zákon o pojistné smlouvě č. 145/1934 Sb. z. a n.

V souhlase s tím, co shora bylo řečeno o systematickém uspořádání zákoníka, škrtnuta byla ustanovení §§ 1267, 1268 a 1269 obč. zák.

K §§ 1109 až 1111: Definice sázky obsažená v první větě § 1270 obč. zák. byla vypuštěna se zřetelem k tomu, že vyjadřuje jen, čím se sázka liší od hry; po právní stránce není však mezi sázkou a hrou rozdílu (§ 1272 obč. zák.). Nebylo vyhověno podnětu, aby se určil pojem hry, a stejně nebylo vyhověno podnětu, aby se upustilo od nežalovatelnosti sázky. Druhá věta § 1271 obč. zák. má význam se zřetelem na § 1299 (§ 1432 obč. zák.), že totiž není možná soluti repetitio; zůstala proto tato věta nedotčena. Naproti tomu třetí věta § 1270 obč. zák. je zbytečná a nadto mýlivá, neboť nepochybně přes znění zákona určité právní následky darování (§§ 794 a násl.) nejsou s její skutkovou podstatou spojeny; byla proto škrtnuta. Předpis § 1109 počíná nyní první a druhou větou § 1271 obč. zák., za nimiž následuje druhá věta § 1270 obč. zák.; jinak by slova "poctivě učiněné a jinak dovolené", která se zřetelem na zákaz určitých her mají zůstati, ztratila souvislost.

Za tento předpis zařaděny byly dva nové paragrafy, a to jako první z nich paragraf, jenž obsahuje ustanovení souvisící s dosavadním § 1174, odst. 2 obč. zák. novelové verse. Kdežto však v citovaném ustanovení vysloveno, bylo jediné, že nelze vymáhati zpět zápůjčku danou k zakázané hře, má býti nyní každá zápůjčka, jež byla poskytnuta k sázce, nežalovatelná; důvody morálky jistě doporučují podobné.řešení. Vyžaduje se pouze, aby zápůjčka byla k tomu účelu poskytnuta vědomě. Význam bude míti toto ustanovení pochopitelně především při dluzích ze hry v širším smyslu.

Druhý předpis vyslovuje, že pohledávky ze sázek a ze zápůjček, které podle toho, co právě bylo řečeno, poskytnuty byly k sázkám, nemohou býti zajištěny (tím se míní, že nelze je utvrditi zejména rukojemstvím, platebním slibem nebo zástavním právem) a že jich nelze užíti ke kompensaci. Compensatio voluntaria tím dotčena není. Co se týká diferenčních her, srv. poznámky dole.

K § 1112: Již subkomitét škrtl v § 1272 obč. zák. první a poslední větu. První větu proto, že obsahuje definici hry jako druhu sázky, a tedy definici, jež není nepochybná. Poslední věta byl škrtnuta, protože obsahuje jen odkaz na politické zákony, a je tedy v této souvislosti zbytečná. Superrevisní komise se připojila k tomuto stanovisku. Zvoleným zněním má být řečeno, že také o zápůjčkách ke hře platí totéž, co o zápůjčkách k sázce.